Číslo I./2001

Hlavní stránka » Časopis Soudobé dějiny » Ročník VIII.(2001) » Číslo I./2001 »

Martin Nodl
Možné přístupy ke studiu dějin české historické vědy v letech 1945–2000

Michal Kopeček
Ve službách dějin, ve jménu národa:
Historie jako součást legitimizace komunistických režimů ve střední Evropě v letech 1948–1950

Michal Reiman
Poválečné konflikty a rivality na sovětské politické špici, II
Sovětské dějiny v nových dílech ruských autorů

Ulrich Pfeil
SED, PCF a „pražské jaro“

HISTORICKÉ DISKUSNÍ FÓRUM 1999–2000

František Svátek
Pokus o bilanci průběhu a výsledků „sporu historiků“ v České republice na přelomu tisíciletí

Druhé historické diskusní fórum: Legitimizace historie
Několik slov organizátorů

Michal Svatoš
Úvodní slovo

Antonín Kostlán
Slovo na úvod

Miloš Havelka
Zamyšlení nad legitimizačními funkcemi dějin

Zdeněk Vašíček
Etika a legitimita zkoumání dějin

Oldřich Tůma
Legitimizační funkce české historiografie před rokem 1989 a po něm

Robert Kvaček
Stále neklidné dějiny: K obrazu první republiky

Vratislav Vaníček
Legitimita a historiografie

Antonín Kostlán
Advocatus diaboli
aneb Pokus obhájit tvrzení, že by se historiografie měla vyvarovat politické služebnosti

Antonín Kostlán
Závěrečné slovo

Recenze

Jan Křen
Dvakrát středovýchodní Evropa

Vlastimil Hála
Především o židenickém puči

Jiří Kunc
Knížka o „pražském jaru“ a souvislostech

Lenka Kalinová
Postoje tvůrčí inteligence v sedmdesátých a osmdesátých letech

Michal Reiman
O Rudé armádě a jejím strategickém plánování vpředvečer války s Německem

Adéla Gjuričová
„Sametová revoluce“ a rozdělení Československa v optice anglosaských autorů

Dokumenty

Jarmila Cysařová
„…stát tvrdošíjně na svém…“:
Neznámý projev Václava Havla v listopadu 1968

Kronika

Vzpomínání na Gordona Skillinga
(Linda Maštalířová, Peter Solomon, Vilém Prečan, Barbara Falková)

Anotace

Bibliografie k soudobým dějinám
Bibliografický přehled knih, sborníků a článků z odborných časopisů zahraniční provenience vydaných v letech 1998–2000


Možné přístupy ke studiu dějin české historické vědy v letech 1945–2000

Martin Nodl

Článek je upravenou podobou přednášky přednesené v rámci Výzkumného centra pro dějiny vědy 13. září v Praze. Klade si za cíl stanovit okruh témat, jimž by v příštích pěti letech mohla být z hlediska dějin české poválečné historiografie věnována pozornost. V obecné rovině upozorňuje na limity možných přístupů (absence základního výzkumu, problematika vztahu publikovaných textů a „diskurzu v hlavách“) a snaží se poukázat na nutnost neustálého srovnávání domácí situace s vývojem historiografie jak v zemích východního bloku, tak v rámci moderního poválečného dějepisectví obecně. Především na základě bohatého rozvoje bádání o historiografii v bývalé NDR se vším důrazem upozorňuje na dosavadní nechuť českých historiků vyrovnávat se s minulostí vlastního oboru. V praktické rovině pak předkládá osm možných badatelských témat, jež vycházejí jak z dnes bohatě se rozvíjejícího studia institucí (ústavy, katedry, časopisy), prosopografického bádání, tak i z existujících výzkumů věnovaných problematice historického vědomí a instrumentalizace obrazu dějin v totalitním režimu.

Ve službách dějin, ve jménu národa Historie jako součást legitimizace komunistických režimů ve střední Evropě v letech 1948–1950

Michal Kopeček

Cílem studie je analýza reflexe dějin v komunistickém tisku v letech 1948–1950 v Československu, Polsku a Sovětské okupační zóně Německa, respektive Německé demokratické republice. Na pozadí sociálněvědních modelů legitimity politického řádu Maxe Webera a jeho následovníků se autor pokouší charakterizovat a srovnat využití historické reflexe jako součásti legitimizace nově se ustavujících „lidovědemokratických“ režimů ve zmíněných zemích. První část článku má teoreticko-metodologický charakter a slouží jako průprava pro následný rozbor profilujících textů v ústředních režimních denících Rudé právo, Trybuna Ludu a Neues Deutschand.

Dějiny v podobě historického materialismu tvořily nedílnou součást marxismu-leninismu jako státní doktríny „lidových demokracií“ s mocenským monopolem komunistických stran. Zákonitosti dějin, údajně odhalené Karlem Marxem, měly ospravedlňovat komunistickou uzurpaci moci ve jménu budování nového společenského řádu. Tato „vyšší rovina“ univerzální historické interpretace však byla na „nižší rovině“ jednotlivých národních dějin doplněna a „zlidštěna“ odkazy na konkrétní historické události, přizpůsobena dané národní historické paměti. Autor dovozuje a na konkrétních příkladech demonstruje, jak komunistický výklad a manipulace s národními tradicemi měly diskontinuitní proces revolučních událostí podepřít zdáním zákonité a přirozené kontinuity národních dějin ústící v komunistickém panství.

Poválečné konflikty a rivality na sovětské politické špici, II
Sovětské dějiny v nových dílech ruských autorů

Michal Reiman

Článek je pokračováním stejnojmenné statě z č. 4 (2000) Soudobých dějin a je věnován novějším ruským pracím o konfliktech na sovětské politické špici, zejména obsáhlé knize Jurije N. Žukova Kremelská tajemství: Stalin, Molotov, Berija, Malenkov (Moskva, 2000). Autor oceňuje její přínos k dějinám SSSR po roce 1938, zvláště pokud jde o zastavení vlny teroru na konci 30. let a poměry na sovětské špici. Současně kriticky zkoumá Žukovovo zjištění, že Stalinovo postavení bylo po roce 1948 oslabeno a že v únoru 1951 Stalin postoupil svou moc „triumvirátu“ Malenkov–Berija–Bulganin. Rozebírá také Žukovovo tvrzení, že vztahy mezi Malenkovem a Berijou na konci Stalinovy éry poznamenal hluboký antagonismus. Metoda Žukovovy práce se sice opírá o niternou znalost dokumentace o personálních rozhodnutích sovětského vedení, málo si však všímá výpovědí ostatních pramenů. Způsob výkladu neumožňuje přesně rozpoznat, kde jde o přesně zjištěná fakta a kde o Žukovovy spekulace. Stalinův zdravotní stav si vynucoval po válce jeho dlouhodobé pobyty na jihu země; ty však samy o sobě neznamenaly ztrátu vůdčího postavení v sovětské politice, neboť během nich inicioval hluboké zásahy do sovětské politiky. Počítaly s vyostřením vztahů s USA, respektive se Západem jako celkem, a od února 1951 s „urychlenou výstavbou socialismu“ v zemích sovětského bloku, jež měla v průběhu několika let podstatně zvýšit jeho vojenský potenciál a zajistit jeho připravenost k válce v Evropě. Současně Stalin usiloval o posílení svého dominantního postavení v sovětském vedení. Na rozhraní let 1951 a 1952 sice již nemohl vykonávat kontrolu každodenní činnosti sovětského vedení, v němž role jeho zástupce připadla Malenkovovi, nicméně si udržel kontrolu nad celkovým politickým kurzem, vliv v bezpečnosti („mingrelský případ“, zatčení a proces se Slánským, likvidace Židovského protifašistického výboru, „případ lékařů“ apod.) a rozhodování v klíčových personálních otázkách (19. sjezd KSSS v říjnu 1952).

Žukov neuvádí věrohodná fakta, která by umožňovala charakterizovat vztahy Malenkova a Beriji jako antagonistické. Dnes publikovaná dokumentace potvrzuje, že v nich do konce dubna 1953 převládala spolupráce. Izolaci Beriji po Stalinově smrti způsobily jeho radikální snahy o rehabilitace Stalinových obětí, zásahy do národnostních vztahů a diskreditace oficiálního, „stranického“ antisemitismu a nacionalismu. „Německá otázka“ sehrála ve zrajícím konfliktu roli rozbušky. Výzkum poválečných sovětských dějin není ovšem zdaleka ukončen a Žukovova práce (stejně jako materiálové publikace z poslední doby) umožňuje, aby se diskuse o nich vymanila z ideologického rámce a stala se primárně záležitostí historické vědy. ??

SED, PCF a „pražské jaro“

Ulrich Pfeil

Autor srovnává postoje východoněmeckých a francouzských komunistů k reformnímu procesu v roce 1968 v Československu a k jejich potlačení v důsledku intervence armád Varšavské smlouvy. Jednotná socialistická strana Německa (SED) v čele s Waltrem Ulbrichtem už od kafkovské konference v Liblicích v roce 1963 pohlížela na československé reformy s krajní nedůvěrou a obavami, že by mohly narušit stabilitu jejího režimu a (spolu s „východní politikou“ kancléře Kiesingera) ohrozit zahraničněpolitické postavení NDR. Naproti tomu Francouzská komunistická strana (PCF) v čele s Waldeckem Rochetem vnímala vývoj v Praze se sympatiemi, a dokonce se snažila vystupovat jako prostředník při uklidňování jejího napětí s Moskvou. Logicky opačné postoje pak obě strany zaujaly po 22. srpnu 1968: francouzští komunisté i jejich odborová centrála CGT invazi ostře odsoudily, němečtí komunisté a jejich odbory FDGB ji přivítaly.

Autor dále sleduje, jak se tyto rozpory promítly do vzájemných vztahů mezi SED (FDGB) a PCF (CGT). Jejich „bratrství“ bylo značně pochroumáno. Němci se snažili vystupovat jako premianti celého východního bloku, poučovali své francouzské kolegy, a dokonce rozšiřovali výzvy řadovým členům PCF k neloajalitě vůči vlastnímu stranickému vedení. Když v listopadu 1968 Francouzi pod tlakem Moskvy své postoje revidovali, vedení SED i PCF se opět snažila dát najevo vzájemnou svornost. Napětí však přetrvávalo zejména mezi řadovými členy, což autor dokládá na konfliktech během pobytů delegací PCF a CGT v NDR. Nakonec si autor všímá averze východoněmeckých komunistů vůči „revizionistickým“ intelektuálům, jako byl Stefan Heym, Roger Garaudy, Louis Aragon a další.

Pokus o bilanci průběhu a výsledků „sporu historiků“ v České republice na přelomu tisíciletí

František Svátek

Stať Františka Svátka přehledně zachycuje hlavní obrysy aktuálních debat a polemik historiků v České republice a provádí jejich dílčí zhodnocení. Tyto debaty odstartoval programový článek ředitele Historického ústavu AV ČR Jaroslava Pánka „Česká historická věda a české historické vědomí: Několik námětů do diskuse“ (in: Český časopis historický, roč. 97, č. 2, 1999, s. 311–320) a polemická vystoupení Martina Nodla, Jana Dobeše a Pavla Zemana na osmém sjezdu českých historiků v Hradci Králové v září 1999 (sborník VIII. sjezd českých historiků: Hradec Králové 10.–12. září 1999. Ed. Jiří Pešek. Praha 2000), jejich mezníky pak v jistém smyslu tvoří tři historická diskusní fóra, iniciovaná skupinou historiků a jiných společenských vědců: 1. fórum v listopadu 1999 bez vymezeného tématu (příspěvky publikovány ve zvláštní příloze Zpravodaje Historického klubu, roč. 11, č. 1, 2000), 2. fórum v dubnu 2000 na téma „Legitimizace historie“ (viz aktuální číslo Soudobých dějin) a 3. fórum na téma „Organizace a financování historické vědy“ v únoru 2001 (bude zpřístupněno na internetu). Nejdůležitější příspěvky z těchto debat jsou zveřejněny na internetové adrese www.clavmon.cz, některé z nich v časopise Dějiny a současnost; všechny příspěvky z historických diskusních fór jsou zaznamenány na kompaktním disku v Archivu Akademie věd ČR v Praze.

V první části článku autor vymezuje skupinu diskutujících. Jedná se téměř výhradně o pražské historiky a odborníky z příbuzných oborů, a to většinou nikoli z centrálních historických pracovišť, nýbrž z jiných ústavů humanitních věd, Univerzity Karlovy, nakladatelství a redakcí časopisů. (Debaty se podle autora zčásti jeví jako spor mezi historiky z Historického ústavu AV ČR a historiky z jiných institucí, kteří mu předhazují snahu vystupovat jako dominantní centrum historické vědy v České republice a určovat základní směry, klíčové otázky, a tím i odpovědi historického výzkumu.) Mnohem významněji do diskusí zasáhli teoretizující historici, filozofové, sociologové než historikové zaměření především empiricky. Autor do značné míry zpochybňuje, že by šlo o generační spor mezi historiky, byť je mnohými diskutujícími takto interpretován. V zahraničí vzbudilo téma jen malou pozornost a je zde nahlíženo jako spor mezi „národně“ a „evropansky“ laděným historiografickým přístupem (Taku Shinohara v Dějinách a současnosti, Chad Bryant v americké revue History & Memory, publicisté), odpovídající podpovrchovému dělení na „komunistický establishment“ a „disidentskou zkušenost“ v historické obci.

Ve druhé části článku Svátek charakterizuje základní témata diskuse. Podle jeho soudu zde vystupuje do popředí hlavně spor mezi zastánci „národní“ a „nadnárodní“ (evropské) koncepce české historiografie, respektive spor o její „politickou služebnost“ („společenskou užitnost“, „angažovanost“) či „vědeckou odbornost“ („nezaujatost“, „neangažovanost“). V reakcích na Pánkův článek i na 2. historickém diskusním fóru zazněly hlasy důrazně odmítající mimovědecké či aktuálně společenské závazky a hodnotící kritéria uplatňované na historiky a historiografii (Antonín Kostlán). Ze „společenské objednávky“ přitom vznikla například společná česko-německá komise historiků, s cílem definovat „národní zájem“ jsou pořádány společné semináře historiků s politiky a podobně, což je také na Západě celkem běžné. Autor v tomto odporu vidí reakci na nedávnou dobu, kdy historická věda byla zapřažena do služeb komunistického režimu, ale také iluzi: v odvolání na Shinoharův článek konstatuje, že „únik od ‘političnosti’ či ‘služebnosti’ do profesní odbornosti je fikcí“, neboť historik musí „zvolit určitou politickou a občanskou perspektivu“. Zadruhé se podle autora diskuse českých historiků točí kolem palčivého problému zvládání vlastní minulosti a dědictví komunistického režimu v historiografii. Tento problém není v České republice tak ostře tematizován jako třeba v Německu. Nicméně radikální kritici jako Martin Nodl celkem oprávněně tvrdí, „že se žádná mravní očista a pokání v kruzích českých historiků nekonaly a že řadu čelných funkcí v oboru obsadili i po listopadu 1989 lidé úzce spjatí s ideologií a politikou komunistického režimu“ a požadují nekompromisní jednotu odborné práce a občanských postojů. Autor cituje vzpomínku historika Petra Čorneje na hromadné „převlékání kabátů“ mezi historiky po listopadu 1989, avšak připomíná, že prolínání „oficiální“ (režimní) a „neoficiální“ (disidentské) historiografie mělo i opačnou podobu, a to jako programové hledání cest ke sjednocení české historické obce, vycházející i od disidentů. Namísto emotivních obvinění ad personam doporučuje důkladný výzkum celé hierarchie řízení vědy a konkrétní odpovědnosti tehdejších prominentních funkcionářů za „čistky“ a režim tuhé kontroly na historických pracovištích v letech 1948–1989.

Mnohem slaběji bylo podle autora v diskusích traktováno téma metodologické analýzy české historické vědy ve srovnání se světem, téma její organizace a financování bylo diskutováno až na 3. historickém fóru, jehož program je v článku otištěn. Závěrem autor konstatuje, že odborný přínos debat byl doposud celkem malý, neboť až na výjimky nereflektují problémy v širším, evropském kontextu a nevycházejí z již dosažené úrovně zpracování problémů ve společenských vědách. Důležité však je samo otevření těchto otázek, a zvláště jejich prezentace prostřednictvím internetu, který tak slibuje stát se běžným komunikačním médiem českých historiků.

Druhé historické diskusní fórum: Legitimizace historie

Redakce Soudobých dějin v tomto tematickém bloku prezentuje hlavní příspěvky pronesené na 2. historickém diskusním fóru dne 18. dubna 2000 v budově Akademie věd ČR v Praze. Autoři své příspěvky oproti přednesenému znění většinou přepracovali a rozšířili. Redakce Soudobých dějin pokládá za důležité věnovat pozornost problémům, které úzce souvisejí s formováním identity a sebereflexí historiografie v České republice po roce 1989, a věří, že publikované texty přispějí k dalšímu názorovému tříbení.

Několik poznámek organizátorů

Organizátoři fóra (Jaroslava Hausenblasová, Antonín Kostlán, Martin Nodl, Michal Svatoš, Michal Šroněk, Vladimír Urbánek) zdůrazňují, že smyslem tohoto setkání bylo „poskytnout prostor pro otevřenou, korektní a věcnou debatu o palčivých problémech historické obce“. Konstatují, že se jej zúčastnilo asi osmdesát kolegů a kolegyň z pracovišt v různých místech České republiky, francouzští kolegové z CEFRES a jeden japonský kolega.

Úvodní slovo

Michal Svatoš

Řečník přivítal účastníky a zdůraznil, že organizátoři fóra nereprezentují „žádnou instituci, zájmové sdružení, nebo dokonce politickou orientaci“, nýbrž vystupují „pouze a výhradně za sebe sama vedeni úmyslem, že veřejná rozprava o roli historika a postavení historiografie v naší společnosti je po letech mlčení nejvýš užitečná a nutná“. Účelem setkání je debata o tom, „jak historiografie a historici interpretovali předchozí režimy a legitimizovali režim vlastní“, respektive „do jaké míry může historické poznání sloužit bezprostřední legitimizaci určitého jednání“ nejrůznějších společenských celků.

Slovo na úvod

Antonín Kostlán

Úvodem moderátor diskuse Antonín Kostlán připomenul poměrně značnou složitost procesu „legitimizace historie“, který byl vybrán za téma fóra. Upozornil, že jej nelze uchopit pouze v rámci dialogu vedeného na jedné straně historickou obcí a na druhé straně politickým režimem, protože jej ovlivňuje řada dalších okolností charakteristických v daném místě a prostoru pro společnost (například otevřenost politického režimu a jeho vnitřní diferenciace), historickou obec (její otevřenost, připravenost a ochota k loajalitě) a dosaženou úroveň historiografie jakožto vědní disciplíny.

Zamyšlení nad legitimizačními funkcemi dějin

Miloš Havelka

Do diskuse českých historiků o možnosti používat a případně i zneužívat historické poznání pro legitimizaci politických stanovisek a politických doktrín zde vstupuje sociolog a historik idejí s upozorněním na sociologické a ideologicko-kritické aspekty celé diskuse: sociální a kulturní obrazy skutečnosti a sociální souvislosti „smyslu“, na které se historici odvolávají a na které se až příliš často váží jejich představy o možnostech redukce komplexity historické látky a perspektivách jejího výkladu, vznikají z hlediska sociologie vědění mimo půdu historické vědy a jako takové jsou nakonec historicky, kulturně i systémově relativní. V souvislosti s otázkami vnitřních kontinuit dění a povahy historického faktu jsou odlišeny dva nejzákladnější typy jejich možného pojetí: konstruktivisticko-pluralistické, jako jehož prototyp je prezentována metodologie Maxe Webera, a realisticko-absolutizující, za jehož reprezentanta je považován Georg W. F. Hegel a které má ve svých modernizovaných verzích tendenci absolutizovat pouze jeden z možných výkladů událostí.

Etika a legitimita zkoumání dějin

Zdeněk Vašíček

Historiografie, ať vědomě či jen pasivně, vždy výsledky své práce legitimuje určitou společnost nebo její část. Díky tomu získává pak zpětně legitimizaci svého vlastního postavení ve společnosti. Způsoby, jak alespoň minimalizovat nebezpečí vyplývající z onoho recipročního vztahu, jsou zejména odborné kvalifikační nároky, kritická komunikace uvnitř historické obce a stálá reflexe postavení historika ve společnosti – krátce řečeno profesní etika.

Legitimizační funkce české historiografie před rokem 1989 a po něm

Oldřich Tůma

Úvaha se především zabývá podobami a významem legitimizační funkce, kterou česká historiografie poskytovala komunistickému režimu v různých fázích jeho existence a konstatuje zásadní změnu poměru mezi politickým systémem a historiografií po roce 1989: legitimizační funkce historiografie ve staré podobě již nepřichází v úvahu. V závěru autor stručně komentuje roli, již historiografie může hrát v procesu vyrovnávání se české společnosti s komunistickou minulostí: nemůže být nástrojem takového procesu, musí však spoluvytvářet pozadí, bez něhož se takový proces odehrát nemůže.

Stále neklidné dějiny: K obrazu první republiky

Robert Kvaček

Autor na příkladu první republiky a jejího konce, zpečetěného mnichovskou dohodou, ukazuje, jak historiografie byla vtahována do víru politických a ideologických zájmů a jim podřizována. Její dějiny a protagonisté byli od prvních dnů po Mnichovu interpretováni účelově, ať už s cílem legitimizovat politickou pravici v druhé republice, Benešův zahraniční odboj za války nebo jednotlivé politické proudy po osvobození. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byl obraz první republiky a Mnichova kolorován tak, aby hlavně diskreditoval Benešovo křídlo „vládnoucí buržoazie“ a vyzdvihl vlastenectví komunistů i údajné odhodlání Sovětského svazu přispěchat v září 1938 na pomoc. V šedesátých letech sice emancipující se historické poznání dospívalo k nezávislejšímu pohledu i na dějiny první republiky, avšak na jedné straně se muselo mít na pozoru před sílící společenskou poptávkou po její idealizaci a na druhé straně čelilo tlakům dogmatických komunistů, kteří se vzpírali přehodnocování jejího výkladu. Historiografie se však v této době v nemalé míře „rehabilitovala“ před společností jako seriózní disciplína, což platí i s ohledem na historické reflexe první republiky.

Legitimita a historiografie

Vratislav Vaníček

Legitimizační vazby mezi minulostí a přítomností byly původně formulovány v mýtu (pro kmen) a eposu (pro stavy, např. šlechtu). Historiografie od antiky přináší trend společenské reflexe a humanizace, i když se jednotliví historici občas snažili zavděčit tendenčními výklady mocným (knížata, národní hnutí, stát). Teprve totalitní režimy však „vědeckým“ a sociálně komplexním způsobem deformovaly roli historiografie (změna etiky, fyzické výměny garnitur odborníků). S tímto zatížením se nedokázala česká historiografie vyrovnat, ačkoli naopak by měla svou kritičností a existenciální vnímavostí napomoci proměnám v postkomunistické společnosti, a zároveň přispět k poznání současného světa. Autor uvádí výčet blokujících a stresujících důvodů tohoto stavu, jak se jeví deset let po pádu komunistického režimu.

Advocatus diaboli
aneb Pokus obhájit tvrzení, že by se historiografie měla vyvarovat politické služebnosti

Antonín Kostlán

S poukazem na předchozí vývoj české historiografie zejména v komunistickém období a v desetiletí po jeho pádu se autor pokusil prokázat platnost svých tří tvrzení:

  1. Historiografie není povinna a správně by se ani neměla zabývat současným politickým děním a nabízet mu své služby
  2. v některých případech může takováto „angažovanost“ historiografie přímo ohrožovat její základy jako vědní disciplíny
  3. taková situace je právě teď.

Závěrečné slovo

Antonín Kostlán

Závěrem moderátor poukázal na fakt, že se většina diskutujících v rámci vymezeného tématu soustředila především na problematiku služebnosti historiografie. Konstatoval, že z tohoto zorného úhlu existuje v současné české historické obci značné názorové spektrum, od hlasů varujících před zatahováním dějepisectví do služby politickým subjektům až po značnou vstřícnost. To souvisí jednak s etickými postoji historiků jako občanů, jednak i s faktem, že naprostá většina historických pracovišť v České republice je – a zřejmě ještě dlouho zůstane – úzce spjata se státem jakožto jejich provozovatelem či objednavatelem.

Dvakrát středovýchodní Evropa

Jan Křen

SAMSONOWICZ, Henryk – KŁOCZOWSKI, Jerzy (red.) – BEAUVOIS, Daniel – DUCREUX, Marie-Elisabeth – WANDYCZ, Piotr – ALEKSIUN, Natalia: Historia Europy Środkowo-Wschodniej, 2 díly. Lublin, Instytut Europy Środkowo-Wschodniej 2000, 1. díl 554 stran a 2. díl 354 stran.

VYKOUKAL, Jiří – LITERA, Bohuslav – TEICHMAN, Miroslav: Východ: Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944–1989. Praha, Libri 2000, 860 stran.

Především o židenickém puči

Vlastimil Hála

MOULIS, Miloslav: Vzestup a pád generála Gajdy. Třebíč, Akcent 2000, 153 s.

Knížka o „pražském jaru“ a souvislostech

Jiří Kunc

Primavera di Praga e dintorni: Alle origini dell´89. Ed. Francesco Leoncini, Carla Tonini. San Domenico di Fiesole, Edizioni Cultura della Pace 2000.

Postoje tvůrčí inteligence v čase „normalizace“

Lenka Kalinová

OTÁHAL, Milan: Podíl tvůrčí inteligence na pádu komunismu: Kruh nezávislé inteligence. Brno, Doplněk 1999, 162 stran. Seznam použitých pramenů a literatury, jmenný rejstřík.

O Rudé armádě a jejím strategickém plánování vpředvečer války s Německem

Michal Reiman

LITERA, Bohuslav – WANNER, Jan: Přeměny Rudé armády a sovětské strategické plány 1931–1941: Dokumenty a materiály. Vyšlo jako Slovanské historické studie, roč. 26 (2000). 250 s. + 17 map (úvodní studie s. 7–68).

„Sametová revoluce“ a rozdělení Československa v optice anglosaských autorů

Adéla Gjuričová

SHEPHERD, Robin H. E.: Czechoslovakia: The Velvet Revolution and Beyond. London, MacMillan Press 2000. 204 s.

STEIN, Eric: Czecho/Slovakia: Ethnic Conflict, Constitutional Fissure, Negotiated Breakup. Michigan, University of Michigan Press 1997, 386 s.

„…stát tvrdošíjně na svém…“
Neznámý projev Václava Havla v listopadu 1968

Jarmila Cysařová

Autorka prezentuje edici tří dokumentů ze zasedání Koordinačního výboru tvůrčích svazů 22. a 26. listopadu 1968: dosud nepublikovaný projev Václava Havla s jeho návrhem na závěrečnou rezoluci ze zasedání, původně přijatý text rezoluce vycházející z Havlova návrhu a konečnou verzi rezoluce, která byla částečně přepracována pod tlakem československého politického vedení a posléze zveřejněna v tisku. Edici dokumentů autorka opatřila obsáhlým historickým komentářem.

Existence Koordinačního výboru tvůrčích svazů byla ohraničena jediným rokem – od května 1968 do května 1969. Nicméně toto sdružení spisovatelů, filmových a televizních umělců, divadelníků, skladatelů, výtvarných umělců, architektů, estrádních umělců a artistů, k nimž se připojili vědci a novináři, patří k význačným fenoménům tehdy se rodící občanské společnosti. Autorka na základě stenografického záznamu z jeho zasedání 22. listopadu 1968 ve Slovanském domě v Praze rekonstruuje průběh jednání, charakterizuje projevy účastníků a hodnotí jeho význam. Jednání se svobodomyslnými stanovisky přítomných intelektuálů podstatně lišilo od závěrů plenárního zasedání ÚV KSČ (14.–17.11.1968), které znamenaly zřetelný ústup od reformního kurzu vládnoucí strany. Záznam prokazuje snahu prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka a dalších politiků demonstrovat jejich jednotu s „kulturní frontou“; v tomto duchu se odvíjela také jejich schůzka s delegací koordinačního výboru u Dubčeka. Vědci, umělci a novináři ještě nechtěli veřejně deklarovat roztržku s politickou reprezentací, spojenou s reformami „pražského jara“, a proto text závěrečné rezoluce upravili.

Hlavním poselstvím mnohem nekompromisnějšího návrhu Václava Havla na rezoluci bylo varování před politikou „menšího zla“, k níž svádějí neblahé precedenty v českých moderních dějinách, a výzva důsledně čelit tlaku Brežněvova vedení a jeho spojenců s odvoláním na vůli naprosté většiny československých občanů. Autorka závěrem dokládá na dalších Havlových textech z téže doby kontinuitu jeho vyhraněných občanských postojů.

Vzpomínání na Gordona Skillinga

V rubrice jsou publikovány proslovy přednesené na vzpomínkovém večeru k uctění památky kanadského historika H. Gordona Skillinga (28. 2. 1912 – 2. 3. 2001), který se konal dne 11. května 2001 na Innisově koleji Univerzity v Torontu.

Průběh večera popsala ve své zprávě pro Soudobé dějiny Linda Maštalířová z Torontské univerzity. Shromáždění byly mj. tlumočeny kondolence Skillingových přátel: prezidenta České republiky Václava Havla, předsedy Senátu ČR Petra Pitharta a manželů Jolany a Miro Kusých z Bratislavy; reprodukujeme je v rámci líčení Lindy Maštalířové.

Profesor Peter Solomon ve svém proslovu podtrhl dva aspekty Skillingova působení: jeho mimořádné zásluhy na vybudování Centra ruských a východoevropských studií v Torontu, které se stalo jedním z nejvýznamnějších severoamerických středisek svého druhu, a jeho obdivuhodnou nezávislost v myšlení, projevující se jak nekonvenčními politickými postoji, tak v hledání nových badatelských přístupů, jako bylo komparativní studium komunistických systémů.

Předseda Českého národního komitétu historiků Vilém Prečan jménem této organizace zaslal do Toronta projev, v němž připomenul Skillingovo úzké sepětí s osudy Československa a vyzdvihl jeho přínos pro československou historiografii, zásluhy při prezentaci Československa ve světě a jeho podporu disidentů v jejich úsilí o nastolení demokratických poměrů. Závěrem navrhl založení česko-kanadského stipendijního fondu pro mladé historiky z obou zemí, který by nesl Skillingovo jméno.

Bývalá Skillingova studentka z Torontské univerzity Barbara Falková ve svém osobně laděném vystoupení připomněla především lidské stránky Gordona Skillinga a zavzpomínala na jeho legenární seminář, jejž pořádal po dvacet let jako emeritní profesor ve svém bytě.


 


Demokratická revoluce 1989 Československo 1968.cz Němečtí odpůrci nacismu v Československu výzkumný projekt KSČ a bolševismus Disappeared Science

Obrazové aktuality




European Remembrance Symposium in Prague (9-11 April 2014): Europe between War and Peace 1914–2004

více...