Významné životní jubileum prof. Viléma Prečana
Devátého ledna 2023 slaví významné životní jubileum – neuvěřitelných devadesát let – zakladatel a první ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Vilém Prečan. Na počátku své vědecké dráhy patřil k přesvědčeným stoupencům budování socialistického řádu, po roce 1956 a hlavně od poloviny 60. let se řadil ke kriticky smýšlejícím intelektuálům, od pražského jara 1968 se stal rozhodným obhájcem hodnot demokracie a občanské společnosti. Jako historik nejvíc vykonal svou rozsáhlou činností organizační a edičně-badatelskou. V ní se soustředil na několik okruhů: Slovenské národní povstání a jeho mezinárodní kontext, vztahy Československa a velmocí a politiku KSČ na prahu studené války, působení Charty 77 a nezávislých iniciativ v Československu v 70. a 80. letech, demokratickou revoluci v Československu a střední Evropě a její diplomatické souvislosti na konci 80. let a dějiny československého exilu v letech 1948–1989. Mimořádně se zasloužil o rozvíjení plodných styků mezi československým exilem a disentem, o propagaci a podporu československé nezávislé kultury, o vytvoření a uchování bohaté kolekce samizdatových a exilových publikací. Po roce 1989 se zásadně podílel na definování a konstituování oboru soudobé dějiny v Československu a České republice a na vybudování jeho institucionální základny. Jeho životní cesta je příběhem raných iluzí a důsledné sebereflexe, velké vědecké poctivosti a cílevědomosti, odhodlaného občanského aktivismu a osobní odvahy, odpovědnosti vůči společenstvím, s nimiž spojil svůj osud, a hledání životního smyslu v milovaném povolání historika i zdatného organizátora historické práce.
Vilém Prečan zachycen při tradiční zahradní slavnosti
Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR v červnu 2015
(Foto: ÚSD)
Vilém Prečan se narodil 9. ledna 1933 v Olomouci. Vyrůstal v rodině lékaře Františka Prečana a jeho ženy Elvíry, za svobodna Fornůskové. Od září 1943 navštěvoval reálné gymnázium v Novém Městě na Moravě, po dvou letech pokračoval na reálném gymnáziu v Brně-Husovicích. Po válce byl vyznamenán medailí Za zásluhy jako pomocník partyzánského oddílu Prokopa Holého v Bystřici nad Pernštejnem, kde prožil část dětství. Již tehdy pod vlivem rodinných poměrů začal sdílet levicové ideály, byl aktivní v Československém svazu mládeže, v roce 1951 byl přijat za kandidáta KSČ a o tři roky později se stal jejím členem. Po maturitě studoval od října 1951 Vysokou školu politických a hospodářských věd v Praze, po jejím zrušení v roce 1953 byl převeden mezi posluchače Filozoficko-historické fakulty Univerzity Karlovy. Absolvoval v červnu 1955 a jako promovaný historik nastoupil na umístěnku coby odborný asistent na katedře marxismu-leninismu Vysoké školy technické v Bratislavě, odkud záhy přešel na stejnou katedru Lékařské a farmaceutické fakulty Univerzity Komenského. Zde – ve společnosti pozdějšího celoživotního přítele Milana Šimečky – zažil politické otřesy následující po sovětské kritice Stalina, v nichž se sám na fakultě angažoval. V Bratislavě si našel také družku na celý život – v srpnu 1957 se oženil se studentkou konzervatoře Helenou Mihalyakovou, která pocházela ze slovenské katolické rodiny, existenčně pronásledované režimem. Postupně se jim narodila dcera Noemi, syn David a druhá dcera Berenika.
Od října 1957 nastoupil jako aspirant v oddělení nejnovějších československých dějin Historického ústavu ČSAV v Praze. V roce 1961, už jako vědecký asistent, publikoval knihu Slovenský politický katolicizmus pred februárom 1948, kterou v dalším roce obhájil jako svou kandidátskou práci, a poté se stal vědeckým pracovníkem ústavu. Následující roky vyplnil především prací na dvou velkých dokumentárních edicích k českému a slovenskému politickému vývoji ve čtyřicátých letech, které vyšly roku 1965: byla to dvoudílná osmisetstránková edice Cesta ke Květnu: Vznik lidové demokracie v Československu, na níž se podílel jako spoluautor, a základní edice dokumentů Slovenské národné povstanie v rozsahu 1300 stran. S tímto tématem již také vstupoval na půdu odborných a publicistických polemik ve snaze oprostit dosavadní historické přístupy od ideologických dogmat; to mu vyneslo pozornost politické cenzury, když bylo zakázáno promítání filmového týdeníku o povstání podle jeho scénáře a v roce 1967 zastaven seriál jeho článků o mezinárodních kontextech povstání v časopise Kultúrny život. Podobně aktuální náboj měla série jeho statí o poválečném vývoji a současném stavu česko-slovenského státoprávního uspořádání v časopise Reportér. Jeho nejvýznamnějším počinem z té doby je však zásadní podíl na legendární „Černé knize“ – publikaci Sedm pražských dnů: 21.–27. srpen 1968, která pod redakčním vedením Viléma Prečana a Milana Otáhala vznikla v Historickém ústavu a systematicky dokumentovala reakce institucí a obyvatel na první týden okupace vojsky Varšavské smlouvy. Publikace vzbudila mimořádný ohlas doma i v zahraničí, vyvolala ale také sovětskou protestní nótu a oběma hlavním autorům vynesla v roce 1970 trestní stíhání (zastaveno bylo až po deseti letech). V letech 1966–1968 Prečan také absolvoval sérii badatelských pobytů v západoněmeckých archivech, které se staly určující zkušeností v jeho profesním životě. Následoval v dalším roce pobyt v Oxfordu, jeho pokračování ale již úřady znemožnily zabavením cestovního pasu.
V dubnu 1970 byl propuštěn z Historického ústavu a vzápětí vyloučen z KSČ. V následujícím roce ještě vyšla další jeho edice Slovenské národné povstanie: Nemci a Slovensko 1944, poté už nesměl publikovat. Od května 1971 nastoupil jako topič v motolské nemocnici, poté vystřídal zaměstnání uklízeče, pomocníka ve skladu, vrátného a šatnáře. Prostřednictvím Jiřiny Šiklové se zapojil do distribuce exilové literatury a snažil se informovat západní veřejnost o normalizačních perzekucích ve společenských vědách, když o nich publikoval pseudonymní seriál textů v římských Listech a v roce 1975 adresoval otevřený dopis o pronásledování historiků Světovému kongresu historických věd v San Francisku, který získal značnou publicitu. V červenci 1976 se pak s rodinou legálně vystěhoval do Spolkové republiky Německo.
První tři roky žil v dolnosaské vesnici Eddesse, později se přestěhoval do nedalekého Hannoveru. V roce 1977 ho československé úřady zbavily občanství. Zpočátku čerpal stipendium Nadace Alexandra von Humboldta, poté získal grant, díky němuž mohl do roku 1981 působit jako vědecký pracovník mnichovského Collegia Carolina. Pod vedením ředitele tamního Ústavu pro soudobé dějiny Martina Brozsata si našel jako nové badatelské téma roli Československa v politice spojeneckých velmocí mezi druhou světovou válkou a válkou studenou, prováděl výzkum v britských a amerických archivech, v 80. letech vystoupil na několika historických konferencích v Evropě, Spojených státech a Izraeli, publikoval v zahraničních odborných i exilových časopisech. K vědecké práci se však tehdy dostával již převážně „v kradeném čase“ (jak později nazval výbor ze svých tehdejších statí), protože čím dál více energie soustředil na spolupráci s československým disentem a exilem a na jejich propojování. Navázal plodnou kooperaci s Jiřím Pelikánem, Pavlem Tigridem a dalšími exulanty, po vystoupení Charty 77 se dlouhodobě věnoval její historicko-politické reflexi, podpoře a osvětlování významu domácích nezávislých iniciativ. Od roku 1983 se datovala jeho úzká součinnost přes železnou oponu s Václavem Havlem, jejímž výsledkem bylo mimo jiné uspořádání a exilové vydání dvou knižních souborů jeho textů pod názvem O lidskou identitu a Do různých stran (o její kreativní a mnohostranné podobě svědčí objemný soubor korespondence mezi Prečanem a Havlem, vydaný v roce 2011).
V březnu 1986 bylo z jeho iniciativy a díky finanční podpoře washingtonské Národní nadace pro demokracii založeno Československé dokumentační středisko nezávislé literatury, pro něž poskytl Karel Schwarzenberg prostory na svém zámku v bavorském Scheinfeldu. Prečan se stal jeho kustodem, přestěhoval se tam se svými sbírkami samizdatových a exilových publikací, systematicky pokračoval v jejich budování a poslední tři roky svého německého pobytu všestranně zasvětil úkolům střediska. Spolu s Janem Vladislavem a Jiřím Grušou (předsedou a místopředsedou spolku ČSDS) vydával čtvrtletník střediska Acta a další publikace; během čtrnácti let svého exilu editoval celkem patnáct knižních publikací.
Po „sametové revoluci“ se Vilému Prečanovi nečekaně splnil dávný sen, když byl v lednu 1990 z podnětu Historické komise Občanské fóra pověřen, aby v Praze založil v rámci ČSAV zcela nový Ústav pro soudobé dějiny. V květnu ho vedení akademie jmenovalo ředitelem ústavu a v této funkci setrval do června 1998 (poté zde ještě dva roky působil jako vědecký pracovník). Osvědčil přitom vysoké manažerské schopnosti, využil bohaté zahraniční zkušenosti i kontakty a prosadil své jasné představy o poslání a fungování ústavu jako nezávislé badatelské instituce, kolem níž se soustředil rozvoj oboru soudobé dějiny v pluralitním prostředí osvobozené historické vědy a paměti. Náplň jeho činnosti koncipoval jako základní historický, interdisciplinární výzkum československých dějin od roku 1938 v evropském a světovém kontextu a tomuto účelu sloužil také čtvrtletník Soudobé dějiny, který ústav vydává od roku 1993 a jejž Prečan do roku 1999 řídil (první dva roky spolu s Emanuelem Mandlerem). Mimo časopis reprezentuje práci vykonanou v ústavu za jeho působení v ředitelské funkci více než sto padesát publikací a několik velkých mezinárodních konferencí, které ústav v 90. letech jeho přičiněním uspořádal. Během osmi a půl roku jeho vedení se ÚSD stal institucí respektovanou v domácím i zahraničním vědeckém světě.
Současně Prečan nadále řídil Československé dokumentační středisko nezávislé literatury a v 90. letech každoročně pořádal v Scheinfeldu odborné konference, takzvaná Schwarzenberská setkání. Později se staral o postupnou transformaci střediska na nestátní badatelskou instituci pro dějiny antitotalitní rezistence v komunistické éře, o přestěhování jeho sbírek do České republiky a jejich zaopatření jako samostatného celku v rámci Národního muzea. Od prosince 1998 do dneška zůstává předsedou správní rady obecně prospěšné společnosti Československé dokumentační středisko a vykonává úkoly spojené s touto pozicí stále s plným nasazením. Zasloužil se tak mimo jiné o uspořádání mezinárodních konferencí věnovaných vlivu helsinského procesu na zhroucení komunismu nebo životu a dílu kanadského historika Herberta Gordona Skillinga, stejně jako o vydání řady publikací střediska. Z knih, které sám nebo ve spolupráci v posledních dvaceti letech edičně připravil, vyniká zejména třísvazková kompletní edice dokumentů Charty 77, antologie textů z exilového časopisu Skutečnost s názvem Hlubokou stopou, edice depeší z amerického velvyslanectví v Praze během listopadu a prosince 1989 nebo publikace Únor 1948 očima poražených, přinášející záznamy diskusí exilových politiků o příčinách jejich nezdaru a komunistického převratu.
Po roce 1989 našel Prečan kromě toho čas přednášet na univerzitách a v historických ústavech v Německu, Rakousku a České republice. V roce 1995 se habilitoval a byl jmenován docentem v oboru českých dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, s platností od května 2005 byl pak jmenován profesorem na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Vykonával přitom řadu dalších funkcí. Mimo jiné byl v letech 1990–1993 členem rady ředitelů jako československý zástupce v Evropském dokumentačním centru pro výzkum a dokumentaci v sociálních vědách ve Vídni, 1990–2000 členem výkonného výboru Mezinárodní asociace evropských soudobých dějin, 1990–1998 členem Akreditační komise vlády ČR pro oblast vysokých škol, 1992–2002 předsedou Československého, resp. Českého národního komitétu historiků a členem Mezinárodního výboru historických věd, 1993–1995 předsedou komise společenských věd Grantové agentury ČR, dále předsedou české části Česko-slovenské komise historiků, předsedou české sekce Česko-ruské komise historiků a archivářů a členem Česko-německé komise historiků, působil ve vědeckých radách historických institucí a v redakčních radách předních zahraničních historických časopisů.
Za svůj vědecký a společenský přínos obdržel Vilém Prečan řadu ocenění: Cenu ČSAV za popularizaci vědy za rok 1991, Cenu za literaturu Bavorské akademie krásných umění pro rok 1993 (za činnost ČSDS), 28. října 1998 mu prezident Václav Havel propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. stupně za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva, dále byl vyznamenán Pamětní medailí Františka Palackého Akademie věd ČR za zásluhy ve společenských vědách za rok 1998, Medailí ministra školství, mládeže a tělovýchovy I. stupně za rok 1999, Mezinárodní cenou Slovenské akademie věd za rok 2001, Pamětní medailí Karla Kramáře z rukou premiéra České republiky za rok 2009 a Vyznamenáním Zlaté lípy z rukou ministra obrany za rok 2012. Naposled přijal na Nový rok 2023 z rukou slovenské prezidentky Zuzany Čaputové nejvyšší slovenské státní vyznamenání udělované občanům jiných zemí – Řád Bílého dvojkříže II. stupně za mimořádné zásluhy o rozvoj vztahů mezi Českou republikou a Slovenskem.
Za kolektiv pracovnic a pracovníků Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i.
Milan Drápala