Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.
Institute of Contemporary History
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.
Institute of Contemporary History
Kultura a politika v Československu / Culture and Politics in Czechoslovakia
Publicistika Jaroslava Durycha ve dvacátých letech a její souvislost s autorovým uměleckým dílem
Martin C. Putna
Autor vyvrací tradovanou představu, že Jaroslav Durych, stěžejní představitel katolické literatury za první republiky, stál na okraji tehdejšího literárního života a ukazuje, že naopak v něm byl pevně zakotven a že byl od počátku respektován jako význačný spisovatel. Durych v raných dvacátých letech přijímal nový československý stát a snil o spojení českého nacionalismu s katolictvím. Národní poslání pak spatřoval v duchovní expanzi „české říše“ na východ pod heslem katolického unionismu. Od těchto programových iluzí autor přechází k nástinu Durychovy vyostřené kritiky stávající parlamentní demokracie, systému politických stran, uctívaných tradic (husitství) i dobové literární produkce. Východiskem publicistických článků, glos a esejů s tímto obsahem byl bojovný katolicismus, stylem pak ironie, sarkasmus a provokace. Nadsázka v jeho textech někdy nebyla rozpoznána a Durych na sebe takto přivolával skandální pozornost. Tento polemický duch pak vtiskl nezávislému časopisu Rozmach, jejž vydával od roku 1923. Autor článku dokládá, jak se v Durychových kritických postojích paradoxně snoubila inklinace k pravému i levému extrému, totiž k fašismu i komunismu. Durychovy sympatie k těmto proudům ve dvacátých letech ovšem trvaly pouze do chvíle, než se radikální myšlenková hnutí přetvořila v organizované politické strany, které Durych z principu odmítal.
Autor poznamenává, že zatímco krajně pravicová inklinace nezanechala v Durychově literární tvorbě prakticky žádnou stopu, levicové tíhnutí ji natrvalo oplodnilo v podobě originálního konceptu proletářského umění, respektive estetiky chudoby. V protikladu k dobovým projektům proletářského umění v okruhu nastupující avantgardy nemá ovšem Durychův rozvrh revoluční, ale naopak silně konzervativní rysy. Vzniká spojením atributů chudoby, nábožnosti a produchovnělé erotiky, těžištěm jeho „proletářského“ umění se tak stává krása chudé zbožné dívky. Autor nakonec předvádí, jak se tento Durychův model naplňuje v „dívčích“ cyklech novel a jak zde nejednou upadá do sentimentality.
Jiří Brabec
Autor se zaobírá aktivistickými koncepcemi české národní identity v rámci německé „Nové Evropy“ v období protektorátu Čechy a Morava. Nejprve se věnuje „vědecky“ zdůvodněným koncepcím Josefa Klimenta a Jana Mertla. Právního historika Klimenta již od konce dvacátých let přitahovalo téma univerzalistických politických útvarů v dějinách, které ve spojení s kritikou chyb parlamentní demokracie vytvořilo živnou půdu pro pomnichovské úvahy o včlenění českého státu do velkoněmeckého prostoru a nakonec pro obhajobu nacistické „Nové Evropy“. Sociologa Mertla zase přivedly zásady údajné vědecké objektivity nejprve k produktivní kritice vnitřních rozporů demokracie, posléze však k propagování autokratického státního zřízení od Hobbesova Leviathana po nacistický režim. Dále autor upírá pozornost na dva patrně nejdůležitější aktivistické novináře. Emanuel Vajtauer, literárně nadaný autor reportážních knih, byl původně aktivistou Komunistické strany Československa, z níž byl při stalinistickém převratu vyloučen. Po mnichovské kapitulaci antiliberalistickým krédem odůvodňoval spolupráci s Němci a za okupace se již plně zapojil do apologetiky „nového pořádku“ a české participace na něm. Karel Lažnovský je naproti tomu představen jako vcelku průměrný arivista, jehož nezřízené ambice dovedly k horečné publicistické aktivitě ve prospěch okupantů a k funkci šéfredaktora deníku České slovo za protektorátu.
Nakonec se autor obrací k Emanuelu Moravcovi, jenž se stal ve své vlasti symbolem proněmeckého aktivismu a kolaborace. Bývalý legionář a důstojník si v první republice získal renomé jako obratný novinář a odborník na vojenské otázky. V demokratickém tisku vystupoval rozhodně na obranu republiky proti německé hrozbě a mnichovská kapitulace ho zdrtila. Deziluze a pragmatismus ho poté vedly k úvahám o způsobech české koexistence s Němci, jež vyústily v nejnebezpečnější a také nejúspěšnější koncepci protektorátního aktivismu. Ve funkci ministra školství a lidové osvěty vykonával bezohledný nátlak na českou protektorátní vládu i mnohé intelektuály, aby otevřeně kolaborovali, ve stovkách projevů a článků zdůvodňoval kolaboraci jako přirozený důsledek zrady západních velmocí i jako nezbytnost, bez níž je český národ odsouzen k zániku. Moravec také stál u zrodu nejznámějších kolaborantských organizací na poli propagandy a kultury, jako bylo Kuratorium pro výchovu mládeže a Veřejná osvětová služba.
Literární život mezi květnem 1945 a únorem 1948
Věra Brožová
Autorka předkládá syntetický náhled na literární dění v politických souvislostech v tříletí mezi osvobozením Československa a komunistickým převratem. Tehdejší literární život se vyznačoval nižší tvůrčí aktivitou, nahrazovanou množstvím diskusí, proklamací a polemik, v nichž i čeští spisovatelé – řada z nich zaujala význačné postavení v institucích kulturních, správních i politických – výrazně vnášeli svůj hlas do procesu hledání nové kulturně-politické orientace státu. Geopolitické uspořádání Evropy včlenilo poválečné Československo do sféry vlivu Sovětského svazu a mantinely polemik vymezoval Košický vládní program, formulovaný v podstatě moskevským centrem Komunistické strany Československa, přesto však tato léta znamenala poslední možnost vyjádřit se v relativně pluralitním ovzduší k obecným a základním tematickým okruhům, které hýbaly českou kulturou: k jejímu vztahu ke kultuře „Východu“ a „Západu“, k relaci mezi tvůrčí osobností a kolektivem, k otázce lidovosti umění a jeho poměru k tradicím, ke slučitelnosti pojmů socialismu, demokracie a humanity a k otázkám tvůrčí svobody. Autorka sleduje základní pozice a kontury těchto diskusí, jež se koncentrovaly na prvním sjezdu českých spisovatelů v červnu 1946, krátce po parlamentních volbách, v nichž s převahou zvítězili komunisté za podpory mnoha nekomunistických intelektuálů, přiklánějících se k myšlence specifické české cesty k humanistickému socialismu. Vedle toho věnuje pozornost také změnám ve spisovatelských organizacích a spolcích, z nichž nejdůležitější byl Syndikát českých spisovatelů.
Dále autorka líčí ohlas perzekucí ve sféře kultury v Sovětském svazu, který kromě série polemik na téma ohrožení tvůrčí svobody spisovatele zahrnoval i pokus komunistů o centralizaci kultury pod svým vedením v podobě ustavení sdružení Kulturní obec a spontánní reakci demokratických intelektuálů v podobě vytvoření opozičního Kulturního svazu; obě kulturní organizace se v roce 1947 nakrátko sešly v zastřešující, avšak naprosto neživotné Kulturní jednotě. Následující pasáže jsou věnovány plánované kulturní a propagandistické ofenzivě komunistické strany pro rozhodující mocenské střetnutí v roce 1948. Patřilo k ní také tažení proti nezávislým Svobodným novinám, redigovaným šéfredaktorem Ferdinandem Peroutkou, jejíž vylíčení článek uzavírá.
Jiří Knapík
Autor podává první shrnující přehled o fungování akčních výborů „obrozené“ Národní fronty a čistkách po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 v československé kultuře. V prvním období své existence se akční výbory soustředily na vylučování umělců i administrativních a technických zaměstnanců z dalšího působení v kultuře, přičemž souběžně i následně prováděly sérii organizačních změn s cílem systémově přizpůsobit kulturní sféru základním představám komunistické kulturní politiky. Utváření akčních výborů v oblasti kultury podněcovala mj. výzva „Kupředu, zpátky ni krok!“, uveřejněná v tisku 25. února 1948 a signovaná postupně stovkami kulturních osobností. Koordinační funkci zde na centrální úrovni plnila (kromě stranického aparátu) kulturní komise Ústředního akčního výboru Národní fronty v čele se spisovatelem Janem Drdou, k níž se mohli postižení lidé teoreticky odvolávat proti verdiktům jednotlivých akčních výborů. Knapíkova studie dále sleduje utváření a první kroky akčních výborů v organizacích spisovatelů, skladatelů, výtvarníků a divadelníků, v Československé filmové společnosti, Československém rozhlasu a Svazu českých novinářů. Zároveň se pokouší poukázat na některá specifika v různých uměleckých oblastech. Na základě dosavadního studia lze alespoň přibližně stanovit, že čistky v české kultuře postihly na centrální úrovni pouze na jaře 1948 nejméně sedm set osob, přičemž tento počet byl ve skutečnosti nepochybně vyšší a nadále vzrůstal.
Odraz kampane proti „buržoáznym nacionalistom“ v slovenskom kultúrnom živote
Elena Londáková
Kauza takzvaných slovenských buržoáznych nacionalistov – kampane, ktorá na prahu päťdesiatych rokov minulého storočia významne zasiahla do života slovenskej kultúrnej obce – je sústavným predmetom záujmu historikov. Nielen preto, že sa uskutočnila v rámci jedného z najdramatickejších a roky tabuizovaných období komunistickéj vlády, ale aj preto, že išlo o dovtedy bezprecedentný akt násilia a bezohľadnej štátnej justičnej svojvôle na vopred účelovo vytipovanej skupine slovenskej inteligencie. Kampaň, ktorá bola súčasťou medzinárodného ťaženia komunistických strán voči nepriateľovi vo vlastných radoch, poslúžila centralistickým kruhom v Komunistickej strane Československa k potlačeniu akýchkoľvek snáh o rovnoprávnejšie postavenie Slovenska v jednotnom štáte a zároveň aj generačne mladšej skupine slovenských komunistov k likvidácii ich konkurentov z riad prvorepublikových intelektuálov a „povstaleckej generácie“. V pomeroch súdobého Československa však nezasiahla len komunistických predstaviteľov slovenskej inteligencie, ale mala aj ďalšie negatívne aspekty.
Autorka v štúdii analyzuje nielen vonkajšie a vnútorné okolnosti vzniku kampane, ale najmä jej dôsledky na slovenský kultúrny život, ktorého boli obete kampane významnou súčasťou. Na osudoch jednotlivcov odsúdených na dlhé roky do väzenia, ako bol Laco Novomeský, Vlado Clementis (popravený), Gustáv Husák, Daniel Okáli, Ladislav Holdoš a ďalší, cez reakcie verejnosti, médií, ale aj prostredníctvom spomienok ich súputníkov, ktorí sa stali viac či menej aktívnou súčasťou justičnej mašinérie, sa vynára plastický obraz doby a jej nedobrovoľných protagonistov, ktorých represie poznamenali bez ohľadu na to, či sa stali ich priamou obeťou. Kampaň mala silný národnostný aspekt, ktorý poznamenal aj súdobé česko-slovenské vzťahy, a ukázala neschopnosť štátu riešiť ich civilizovaným spôsobom, bez predsudkov a emócií.
Rovnako hlboký význam ako spomenuté represie a bezprávie mal pre slovenskú spoločnosť dlhý proces nápravy týchto krívd. Autorka sleduje tŕnistú cestu obetí kampane k súdnej a občianskej rehabilitácii po ich postupnom prepustení z väzenia v druhej polovici päťdesiatych a na začiatku šesťdesiatych rokov. Prelomový bol v tom smere rok 1963, kedy sa na jar konala najprv konferencia slovenských spisovateľov a vzápätí zjazd slovenských novinárov. Na týchto zhromaždeniach, ktoré mali veľkú publicitu, odznela otvorená kritika (respektíve aj sebakritika) nielen samotnej kampane proti „buržoáznym nacionalistom“, ale aj postojov slovenskej kultúrnej obce a konkrétnych aktérov kampane, vrátane najvyšších straníckych funkcionárov. Bolestný proces vyrovnávania s touto tragickou kapitólou povojnových slovenských dejín tak prispel k formovaniu liberálnejšej myšlienkovej klímy, z ktorej vyrástlo hnutie „pražskej jari“ 1968.
Souvislosti českého literárního života 1958–1969
Kateřina Bláhová
Studie se zabývá historickými a politickými souvislostmi literárního života v Československu šedesátých let 20. století. Autorka sleduje rozmach československé kultury v tomto období, který se odehrával paralelně s postupnou demokratizací ve všech oblastech života společnosti, vrcholící v roce 1968 takzvaným pražským jarem. V důsledku historicky daného postavení spisovatelů v české společnosti literární život tento proces nejen reflektoval, ale také výrazně spoluutvářel. Pozvolné, avšak přerývané rozšiřování literárního prostoru, jeho obohacování o nemarxistické proudy (abstraktní, experimentální, akční umění; spirituálně zaměřené proudy atd.) a vnitřní diferenciaci však nepřestávaly kontrolovat stranické a státní orgány. Pokusy regulovat tento proces na přelomu padesátých a šedesátých let vedly k jeho utlumení, jež provázely mimo jiné administrativní personální změny, proměna struktury literárního tisku a edičního profilu beletristických nakladatelství i politické prověrky takzvaných tvůrčích pracovníků. V polovině sledovaného období však již spisovatelská obec k stranickému diktátu přistupovala polemicky (například v jednání o existenci časopisu Tvář). Spisovatelé se tak stávali mravní protiváhou moci. Napětí mezi stranickými ideology, požadujícími politicky angažované umění, a spisovateli, prosazujícími svobodu tvorby i slova, vyvrcholilo na čtvrtém sjezdu Svazu československých spisovatelů v červnu 1967. Restrikce, které vůči „rebelujícím“ spisovatelům nadřazené orgány uplatnily, byly pak zrušeny v důsledku politických změn na počátku roku 1968. Spisovatelé se stali inspirátory i usměrňovateli společenského reformního hnutí „pražského jara“, po jeho násilném potlačení se pak snažili hájit vydobytý svobodný prostor proti sílícím politickým tlakům znovu se konsolidujícího totalitního režimu.
Jarmila Cysařová
Autorka v přehledově pojatém článku sleduje technický, institucionální, a zejména politicko-administrativní vývoj (metody politického ovládání) Československé televize v době komunistického režimu. Historii ČST ve vztahu k politické moci člení do několika etap. V padesátých letech ve velmi svízelných technických podmínkách hledali televizní tvůrci její specifický jazyk a v kompromisech s oficiálními požadavky a cenzurní praxí formovali televizi jako kultivované médium. Po různých peripetiích bylo usnesením Ústředního výboru Komunistické strany Československa v roce 1960 a statutem i zákonem o ČST v roce 1964 v podstatě završeno institucionální postavení televize jejím přímým podřízením vedení komunistické strany bez jakéhokoli mezičlánku. V letech šedesátých přesto televize jako rovnocenný partner ostatních, tradičních médií přispěla v konfliktech s konzervativní částí KSČ k liberalizaci společnosti. V období „pražského jara“ se pod vedením proreformního ředitele Jiřího Pelikána spolu s tiskem a rozhlasem vymkla řízení aparátem komunistické strany a poprvé ve své existenci zažila několik měsíců svobody slova. Stala se mimořádně vlivným médiem, díky němuž například záběry ze sovětské okupace obletěly svět. Od září 1968 byly postupně likvidovány progresivní publicistické pořady, nezávislé zpravodajství a televizní dramatická tvorba a propouštěni byli angažovaní redaktoři a další zaměstnanci. Pod vedením nového ředitele Jana Zelenky KSČ utužila mechanismy kontroly nad televizí včetně přísného nomenklaturního řádu. Výrazně posílena byla propagandistická role televize v souladu s jejím chápáním jako mocenského nástroje. Československá televize pak zůstala až do listopadu 1989 pevnou oporou regresivního politického režimu a víceméně ignorovala i nesmělé pokusy některých jiných médií o kritičtější kurz v duchu sovětské „perestrojky“.
Josef Kotek
Autor ve svém článku komentuje populární písně z let 1968 a 1969 s kritickým či protestním laděním v politickém smyslu. Tyto protestsongy, jejichž vlnu spustila sovětská okupace Československa v srpnu 1968, si získaly neobyčejnou popularitu a představují jedinečný dobový fenomén. Spojovaly v sobě většinou výraznou, invenční melodii se zaujatým a někdy téměř básnickým textem, o čemž se lze přesvědčit z otištěných textů vybraných písní. Nejznámějšími interprety posrpnových písní hněvu a vzdoru byli písničkář Karel Kryl, zpěváci Marta Kubišová, Karel Černoch, Waldemar Matuška, Karel Hála, jako jejich skladatelé se (kromě Kryla) uplatnili hlavně Jindřich Brabec a Zdeněk Marat s textařem Zdeňkem Borovcem.
Francouzští komunističtí intelektuálové a mlčení okolo sovětizace Československa 1949–1950
Françoise Noirant
Autorka se v této studii, založené na bádání v československých i francouzských archivech (poprvé byla publikována v Matériaux pour l’histoire de notre temps, č. 59, červenec–září 2000), pokouší popsat zásadní obrat ve vztazích mezi Komunistickou stranou Československa (respektive československým komunistickým režimem) a francouzskými komunistickými intelektuály, který podle jejího názoru nastal na samém přelomu čtyřicátých a padesátých let. Tento obrat – od vzájemných sympatií a poměrně intenzivní spolupráce k hlubokému vzájemnému odcizení a dalekosáhlému omezení styků – se projevil zvláště v kulturní oblasti, jeho příčiny byly ovšem politické.
Autorka nastiňuje rozšiřování kulturní spolupráce mezi Francií a Československem po skončení druhé světové války. Na jedné straně se Francie snažila obnovit svůj kulturní vliv v této zemi, o čemž svědčí určité posílení vzájemných smluvních vztahů a oživení francouzských kulturních institucí – Ústavu Ernesta Denise (Institut Ernest Denis), Francouzského gymnázia v Praze (Lycée français), Francouzského domu v Bratislavě a Brně (Maison de France) a československé federace Alliances françaises, sdružující třicet místních poboček. Na druhé straně – kromě obnovování tradičních kontaktů demokratických činitelů a institucí na Francii – vlastní iniciativu vyvíjela Komunistická strana Československa; po dohodě s Moskvou prostřednictvím ministerstva informací, v jehož čele stál komunista Václav Kopecký, vybudovala v roce 1946 v Paříži informační kancelář, spjatou s působením kulturního atašé a vydáváním časopisu Paris – Prague (později s názvem Parallčle 50). Smyslem tohoto kroku bylo vytvořit ve Francii síť přátelských kontaktů s „pokrokovými“ francouzskými intelektuály a s jejich pomocí pak ovlivňovat veřejné mínění ve prospěch patřičně idealizovaného obrazu Československa jako výkladní skříně „lidovědemokratických“ režimů. Po státním převratu v únoru 1948 se do kulturně-ideologické propagandy zapojilo také československé velvyslanectví v Paříži. Úkoly v tomto směru si mezi sebou rozdělily tři výrazné osobnosti: mnohostranný umělec, novinář a světák Adolf Hoffmeister v roli velvyslance (a zároveň čs. delegáta při UNESCO), mladý frankofilní básník Ivo Fleischmann jako kulturní atašé a dlouholetý aktivista mezinárodního komunistického hnutí Artur London (autor knihy Doznání) jako šéfredaktor Parallele 50.
Únorový převrat podle autorky bezprostředně neznamenal vážnou ránu pro československo-francouzské kulturní styky; tu jim zasadila až vystupňovaná sovětizace Československa v zimě 1949–1950, která se projevila především utajeným příchodem sovětských „poradců“, militarizací hospodářství a všeobecným ideologickým glajchšaltováním. Sovětský svaz si po odtržení Jugoslávie upevňoval nadvládu nad svými satelity a nestrpěl už odchylky od vlastního vzoru v žádné oblasti včetně kultury, kde prosazoval jako závaznou tvůrčí metodu socialistický realismus. Autorka sleduje na udivených či kritických reakcích francouzských intelektuálů přijíždějících do Prahy a na komentářích funkcionářů KSČ, jak tento proces vedl ke zrodu vzájemné nedůvěry, nedorozumění a zmrazení vztahů. Sympatizující Francouzi nedokázali pochopit skutečnou povahu této změny režimu, jež obnášela také konec svobody projevu i uměleckého výrazu a paranoidní podezíravost vůči všem západním cizincům. Českoslovenští komunisté naproti tomu pohlíželi na své francouzské soudruhy s pocitem nadřazenosti jako na ideologicky zmatené a nedisciplinované; jejich „zaostávání“ vnímali jako nepřekonatelný důsledek objektivních podmínek chaosu v „buržoazní demokracii“ ve srovnání s „novým řádem“ v „sovětské demokracii“ (frankofilní emisaři čs. kultury ve Francii byli nuceni lavírovat a dokazovat přitom svou loajalitu). Výsledkem tohoto rozkolu bylo uzavření francouzských kulturních institucí v Československu i ukončení československé kulturněpropagandistické mise ve Francii na jaře a v létě 1951, obojí z iniciativy Československa. Smysl výkladu autorky ovšem nespočívá v zachycení empirie konkrétních styků, nýbrž v postižení ideologické a mentální proměny provázející tento obrat, jak se odrážela v jazyku úředních dokumentů, v konfrontaci jeho různých významových vrstev pod povrchem oficiální „novořeči“.
Jiří Pešek
Autor představuje formou komentující rešerše pozruhodný čtvrtletník věnovaný soudobým dějinám, který vychází od roku 1986 v Brémách. Historický záběr, upřený především na německý nacismus a jeho důsledky (mnohem méně již na dějiny komunismu), se v něm spojuje s aktuální společenskokritickou angažovaností umírněně levicové ražby. Výsledkem je polemický, přitom však kultivovaný časopis s nezaměnitelným profilem.
Jaroslav Vaculík
Autor podává přehled o zajímavých příspěvcích k nejnovějším dějinám na stránkách polských historických časopisů Dzieje Najnowsze, Zeszyty Historyczne, Przegląd Historyczny, Studia Historyczne a Zapiski Historyczne.
Sahají kořeny „pražského jara“ do počátků padesátých let?
Karel Hrubý
KUSÁK, Alexej: Kultura a politika v Československu 1945–1956. Praha, Torst 1998, 663 stran.
Autor recenze na knize napsané počátkem sedmdesátých let v německém exilu oceňuje, že představuje velkorysý a svého druhu první pokus o zmapování složitého přediva vztahů mezi kulturou a politikou v době od osvobození Československa, kdy se vydalo na socialistickou cestu vývoje, do začátku politického tání po dvacátém sjezdu sovětských komunistů. Polemizuje však s ústřední Kusákovou tezí, že od porážky dogmatických zastánců vulgárně ideologické koncepce kulturní politiky v letech 1951 a 1952 vedla přímá cesta k politickým reformám ústícím do „pražského jara“ 1968. Poukazuje přitom na to, že autor jako poměrně angažovaný spoluaktér tehdejšího dění promítá do historických analýz svou osobní zkušenost a nedokáže se zříci přesvědčení o historickém sepětí avantgardního uměleckého hnutí a komunistického politického hnutí, jejichž společným autentickým cílem je emancipace lidského individua ve svobodné a humánní společnosti. Kromě toho přeceňuje víceméně taktické rozdíly mezi jednotlivými tvůrci komunistické kulturní politiky v padesátých letech a některým z nich přikládá nepatřičnou nálepku liberálů, zatímco stranou pozornosti ponechává celou oblast kultury brutálně perzekvované či vytlačené do podzemí, kde vznikaly skutečné hodnoty. Výsledný obraz kulturního dění je tak značně deformovaný. Dále recenzent zpochybňuje druhou hlavní Kusákovu tezi, že totiž česká kultura od doby obrození byla „dědičně“ zatížena služebností vůči politice. Vytýká autorovi nediferencované operování s pojmem „služebnosti“, když podle jeho názoru nerozlišuje mezi svobodným příklonem tvůrců k národním a demokratickým hodnotám a vynuceným oslavováním totalitního režimu. Celý vývoj české kultury a vědy od konce 19. století do konce první republiky dle recenzenta dokazuje, že jejich vývoj byl většinou autonomní a neslužebný. Nad Kusákovou knihou se – přes mnoho inspirujících analýz a zajímavých informací – podle jeho názoru vznáší víc nezodpovězených otázek než přesvědčivých odpovědí.
Jiří Vykoukal
JANUSZ, Kazimierz: Konfrontacje Rosja – Zachód: Zderzenie dwóch cywilizacji. Komorów, Wydawnictwo Antyk 1997, 251 stran.
Kniha o nepřekonatelném civilizačním rozporu mezi Ruskem a Západem (Polskem) podle autora této recenzní úvahy patří ke klasickým dílům polského „druhého oběhu“ (samizdatové literatury) let sedmdesátých a byla tehdy jedním z charakteristických projevů historizace debat o dalším osudu Polska v sovětském bloku. Autor jejím prostřednictvím poukazuje na typické rysy těchto debat a nahlíží širší komplex problémů, spadajících zejména do oblasti dějin idejí či ideologií a také protikomunistické opozice moderního Polska.
Jiří Pešek
SCHLEMMER, Thomas – WOLLER, Hans (ed.): Bayern im Bund, 1. sv.: Die Erschließung des Landes 1949 bis 1973. München, Oldenbourg Verlag 2001, 458 stran.
Recenzent představuje první svazek sedmidílného edičního projektu mnichovského Ústavu pro soudobé dějiny „Společnost a politika v Bavorsku 1949–1973“, mapujícího hlubokou strukturální proměnu této spolkové země během čtvrtstoletí od založení Spolkové republiky Německo, a stručně informuje i o dalších svazcích edice. Recenzovaný sborník přináší pět obsažných studií o vývoji poměrů v energetice, dopravě, zdravotnictví, školství a o vlivu bundeswehru na život posádkových měst. Závěrem recenzent formuluje své pochybnosti, zda lze poznatky z tohoto výzkumu zobecňovat v rámci celé Spolkové republiky.
Jan Pešek
LONDÁK, Miroslav – SIKORA, Stanislav – LONDÁKOVÁ, Elena: Predjarie: Politický, ekonomický a kultúrny vývoj na Slovensku v rokoch 1960–1967. Bratislava, Veda 2002, 392 strán.
Recenzent knihu vítá jako první takto široce založený a dobře dokumentárně podchycený výklad slovenských dějin v daném období. Zaráží ho však, že není koncipována jako syntéza propojující jednotlivé tematizované oblasti, nýbrž se skládá ze tří samostatně pojatých a na sobě vcelku nezávislých pojednání.
Václav Průcha
JECH, Karel: Soumrak selského stavu 1945–1960. (Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, sv. 35.) Praha, ÚSD AV ČR 2001, 252 stran + 63 stran příloh.
Recenzent kladně hodnotí, že autor s využitím překvapivě bohatých a dosud neznámých archivních pramenů komplexně zpracoval osudy selského stavu během patnácti poválečných let, s důrazem na jeho nejtěžší perzekuci za první vlny kolektivizace počátkem padesátých let.
Róbert Letz
CUHRA, Jaroslav: Československo-vatikánská jednání 1968 – 1989. (Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, sv. 34.) Praha, ÚSD AV ČR 2001, 270 stran.
Recenzent vyzvedává, že autor vycházel ze široce koncipovaného archivního výzkumu, veškeré dostupné literatury, dobového tisku i rozhovorů s přímými účastníky jednání. Jeho monografie nejenže detailně mapuje a hodnotí tato jednání, ale je i závažným příspěvkem k poznání vatikánské východní politiky v dané době.
Několik poznámek a úvah nad recenzí knihy o Alexandru Dubčekovi
Antonín Benčík
Podnětem k polemice se stala recenze Benčíkovy knihy Utajovaná pravda o Alexandru Dubčekovi: Drama muže, který předběhl svou dobu (Praha, Ostrov 2001) z pera Jiřího Suka, otištěná pod názvem „Alexander Dubček – velký státník, nebo politický symbol?“ v prvním čísle letošního ročníku Soudobých dějin. Autor polemiky čelí kritice, že jeho vzpomenutá kniha je tendenční apologetikou osobnosti a role Alexandra Dubčeka a že v ní nerespektuje kritéria vědecké práce ani nezohledňuje publikace, které jsou v rozporu s jeho nazíráním. Sám naproti tomu obviňuje ze zaujatosti a neznalosti pramenů i historických reálií recenzenta i autory, na něž se recenzent odvolává (Petr Pithart, Alena Vondrová, Jaromír Navrátil), a jejich kritiku Dubčekovy politiky během „pražského jara“ (případně Dubčekovy role v sedmdesátých a osmdesátých letech) odbývá jako dílem věcně nepodloženou, dílem ideologicky spjatou s údajnou kampaní politické pravice proti reformním komunistům z roku 1968 v čele s Dubčekem. Takto pojaté kritické výklady „pražského jara“ a Dubčekovy politiky podle Benčíka zobrazují skutečnost podobně zkresleně jako zrcadlové bludiště na pražském Petříně.
Vojtech Čelko
Článek rekapituluje dosud největší výstavu svého druhu (včetně průvodních publikací), kterou uspořádal Výzkumný ústav pro východní Evropu při univerzitě v Brémách pod názvem Samizdat – alternativní kultura ve střední a východní Evropě – šedesátá až osmdesátá léta 20. století nejprve v Berlíně a poté – v poněkud skromnějším měřítku – v letních měsících roku 2002 v Národním muzeu v Praze.
Vojtech Čelko
Článek referuje o prvním ročníku dějepisné soutěže „Eustory“ v České republice. Soutěž se z podnětu hamburské Körberovy nadace koná už déle než třicet let v řadě evropských zemích a je určena pro studenty středních škol, kteří se jí mohou zúčastnit písemnou prací založenou na vlastním historickém výzkumu. Organizace její české varianty na téma „Sám proti moci“ se ujal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR v Praze (ve spolupráci s Asociací učitelů dějepisu), který také vydal publikaci s výběrem nejlepších studentských prací.
