Rozhovor s Oldřichem Tůmou

Před několika dny oslavil významné životní jubileum bývalý dlouholetý ředitel našeho ústavu Oldřich Tůma. Srdečně gratulujeme a při této příležitosti uveřejňujeme zkrácenou verzi rozhovoru, který s ním v březnu letošního roku vedla kolegyně Lenka Krátká pro publikaci k třicátému výročí založení Ústavu pro soudobé dějiny.

PhDr. Oldřich Tůma, PhD. se věnuje zejména poválečným dějinám Československa a dějinám studené války. Po maturitě (1969) studoval historii a filozofii na FF UK. V roce 1975 byl z politických důvodů z fakulty vyloučen, studia dokončil dálkově (1980, PhDr. 1982). Pracoval v různých neakademických zaměstnáních (dělník, pomocný vychovatel, archivář), zároveň se věnoval byzantologii a příležitostně publikoval v zahraničních i domácích časopisech. V roce 1989 nastoupil na plný úvazek do tehdejšího Ústavu klasických studií ČSAV, s jehož byzantologickým oddělením neformálně spolupracoval již dříve (v redakci časopisu Byzantinoslavica). Po návratu z ročního studijního pobytu v National Humanities Center, Research Triangle Park v Severní Karolíně v roce 1993 přešel do Ústavu pro soudobé dějiny, v letech 1998–2017 byl jeho ředitelem. Je členem mnoha domácích i zahraničních vědeckých orgánů, např. vědecké rady European Network Remembrance and Solidarity či Hannah Arendt Institut für Totalitarismusforschung na Technické univerzitě v Drážďanech. Působí také v redakční radách časopisů Soudobé dějiny, Journal of Cold War History či Jahrbuch für historische Kommunisforschung.

 

Pane doktore, jak vzpomínáte na první týdny svého působení v roli ředitele ÚSD?

Na první týdny ve funkci vzpomínám samozřejmě rád, z profesního hlediska to byl vrchol, který jsem nečekal a na který jsem se nijak nepřipravoval. Kdyby býval tehdy vážně neonemocněl zástupce ředitele pan profesor Pecka, vůbec by mě nenapadlo se do konkurzu hlásit.

Co jsem tehdy považoval za velký problém (no, on to opravdu problém byl), byly finance. Během relativně krátké doby po mém nástupu do funkce nadace Konrad Adenauer Stiftung nejprve výrazně omezila a pak úplně zastavila finanční podporu, kterou ústavu poskytovala. Přitom nedlouho předtím příspěvek nadace tvořil až třetinu rozpočtu. To opravdu nebylo snadné, ale nějak se to podařilo vyřešit, rozhodně nebylo třeba propouštět nebo ubírat peníze na mzdách.

Jiná problematická situace se odvíjela od skutečnosti (aspoň já to tak vnímal), že jsem nastoupil do funkce v poměrně mladém věku. Bylo mi 47. Což jsem nepovažoval za nízký věk v osobním životě, ale pro funkci ředitele to opravdu nebylo mnoho. Nepletu-li se, v tehdejší vědecké radě ústavu byli všichni starší než já, někteří spíš o generaci starší. Vnímal jsem tehdy, že jejich důvěru a respekt musím teprve získat. A navíc, bylo to jen pár let poté, co jsem do ústavu nastoupil a co jsem přestoupil k soudobým dějinám z úplně, ale opravu úplně jiné disciplíny. I z této perspektivy jsem byl nováčkem. K tomu všemu se uvnitř vědecké rady odehrávaly určité konflikty a musel jsem vynaložit značné diplomatické úsilí a vyjednávání, aby se všechno podařilo překonat a urovnat.

Především ale rád vzpomínám na to, že mi vlastně všichni kolegové v ústavu vycházeli vstříc a byli mi nápomocni, od začátku mě ta práce s lidmi opravdu bavila.

Co jste považoval za nejobtížnější při vykonávání funkce ředitele?

Já mám asi dost osobitý styl jednání, což spočívá v tom, že vše dlouho promýšlím a připravuji. I na počátku ve funkci ředitele jsem se snažil věcem porozumět a orientovat se v nich zevnitř a teprve po měsících, možná i po roce nebo dvou jsem se odhodlal k zavádění personálních, organizačních i jiných změn. A takhle to bylo téměř pořád. S problémy jsem se nejdříve dlouho vypořádával a trápil v hlavě a jejich řešení nakonec často bylo jednodušší než to promýšlení.

Co byste dnes udělal jinak?

Nejspíše nic moc. To asi zní zvláštně, vysvětlím to. Samozřejmě si uvědomuji – nejen dnes, ale uvědomoval jsem si už tehdy – že spoustu věcí jsem mohl řešit snad ne jinak, ale spíše razantněji. Že mnohdy by bylo bývalo prospěšnější nehledat smířlivá východiska a řešení neodkládat. Ale popravdě nemyslím, že dnes bych jednal o mnoho jinak.

Kde jste hledal podporu a oporu, když jste jako ředitel musel řešit složité situace?

Samozřejmě, měl jsem, abych tak řekl, systémovou oporu v prostředí nejbližších spolupracovníků ve vedení ústavu. Zároveň jsem ale nechtěl – a to zcela vědomě, přemýšlel jsem o tom hned od začátku – rozmělňovat odpovědnost za nepříjemná nebo nepopulární rozhodnutí mezi více lidí. Zcela záměrně jsem taková rozhodnutí raději dělal sám za sebe – a ovšem doufal, že je právě nejbližší spolupracovníci podpoří.

Někdy mi ale taková opora docela chyběla. Ústav pro soudobé dějiny se stal v prvním desetiletí nového století něčím jako kolaterální obětí dělostřelecké palby, která měla vyčistit prostor pro vznik nové instituce (tehdy se mluvilo o Ústavu národní paměti) a naplnění ambicí některých politiků a historiků (trochu trapné bylo, že někteří ještě tehdy byli kolegy v našem ústavu). Ústav byl například napadán, že se „chlubí cizím peřím“ a mezi výsledky své práce uvádí i studie týkající se středo- nebo novověkých dějin. To bylo ovšem, jak všichni víme, důsledkem ochoty ústavu převzít pod sebe tehdejší Výzkumné centrum pro dějiny vědy a umožnit tak jeho další existenci a vlastně i koordinované bádání o dějinách vědy poté, co podpora výzkumným centrům skončila. Médiím, která úsilí o vznik Ústavu národní paměti převážně podporovala a jakýchkoli argumentů na účet ÚSD ráda využívala, bylo tohle marné vysvětlovat. Že se ústav v tomto kontextu nedočkal rázné a otevřené podpory ze strany vedení Akademie, mě docela mrzelo.

Jak se změnila česká historiografie od doby, kdy byl ústav založen?

Velice, jako všechno ostatní kolem nás. Dlouho do devadesátých let byl ústav, snad spolu se Slezským ústavem v Opavě jediným pracovištěm, které se soudobým dějinám soustavně věnovalo. Dnes jsou takových center desítky. Především, což je zcela přirozené, se změnili lidé, kteří o historii bádají a píší. Mladí kolegové a kolegyně (myslím tedy včetně těch, kteří byli mladí v době, kdy jsem do funkce nastupoval, ale já je vnímám jako mladé dodnes, i když už jsou dnes starší než já tehdy) byli a jsou vybaveni jiným vzděláním, jinými životními zkušenostmi, vidí věci v jiných perspektivách a, doufám, s mnohem větším rozhledem.

Co potřebuje současná česká historiografie?

Odpověď na takovou otázku by vyžadovala opravdu hodně místa. Tak aspoň zmíním: nenechat se zatáhnout do politicky motivovaných debat o historii, bránit se nemístné aktualizaci a instrumentalizaci výsledků historického bádání.

Na jaký moment či úspěch z období, kdy jste byl ředitelem Ústavu pro soudobé dějiny, vzpomínáte nejraději?

Já doufám, že těch úspěchů bylo víc, a vlastně vzpomínám na toto, ještě ne tak vzdálené období, rád jako na celek. Kdybych už měl vyzvednout jednu záležitost, tak považuji za úspěch, že se v ústavu etablovala generace badatelů (dnes řekněme ve věku +/- 40–50 let, tedy ti mladí z mého pohledu), která přebírá nebo spíš už přebrala vedoucí roli v bádání o soudobých dějinách, nejen v rámci ústavu, ale v celé disciplíně. Je to generační skupina početná, kompaktní, vybavená už značnými zkušenostmi, schopná spolupracovat navzájem, se širokými zahraničními kontakty (jako celek, bohužel toto neplatí pro každého jednotlivce). Jedná se určitě v mnoha ohledech o generaci lépe připravenou, než byla moje věková skupina (+/- 60–70) v době, kdy z ústavu postupně odcházeli „otcové zakladatelé“. Myslím, že o budoucnost ústavu a disciplíny není potřeba mít obavy.

Jak byste jednou větou charakterizoval období, které jste v ústavu prožil na pozici ředitele?

Těžká otázka. Určitě to bylo, shodou okolností, období hodně dlouhé.

Děkuji Vám za rozhovor.

Převzato z publikace Dějiny o lidech a pro lidi. 30 let činnosti Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky 1990–2020 (Lenka Krátká a kol.), Praha: ÚSD 2020, s. 69-72. ISBN 978-80-7285-247-5

Thematic webs

Basket