Antonín Benčík (18. 1. 1926 – 22. 9. 2017)
NEKROLOG
Hlas Antonína Benčíka bude v debatě chybět
Jiří Hoppe
Když jsem se před dvaceti lety poprvé pokoušel v delším textu interpretovat po svém Pražské jaro 1968, byl Antonín Benčík mým prvním kritickým čtenářem. Nesouhlasil s daným pojetím, a to hlavně pokud šlo o hodnocení některých politických rozhodnutí Alexandra Dubčeka, jehož byl Benčík zastáncem a obhájcem. Moje práce tehdy naštěstí nevyšla, ale zato jsme se s kolegou Benčíkem spřátelili. Spoléhal jsem na něj jako na občasného rádce především v okamžicích, kdy jsem rychle nemohl dohledat nějaká klíčová fakta či dokumenty. Jeho otevřenost mi také pomohla při seznamování s mnoha odborníky z jeho badatelského prostředí.
Antonín Benčík se narodil 18. ledna 1926 v Bratislavě. Po studiích nastoupil v roce 1958 do Vojenského historického ústavu v Praze, kde pracoval až do roku 1970. Na začátku šedesátých let (společně mj. s Janem Tesařem či Václavem Kuralem) patřil do vědeckého týmu, který objevoval a zkoumal nové informace o partyzánském hnutí na území Československa za druhé světové války. Vedle např. Karla Kaplana nebo Jana Křena získal mimořádně cenné poznatky a zkušenosti jako člen jedné pracovní skupiny „barnabitské“ komise, jež v roce 1963 prošetřovala obvinění Karola Šmidkeho, Gustáva Husáka a Ladislava Novomeského z „buržoazně nacionalistické úchylky“. Benčíka současně zajímaly osudy generála Heliodora Píky, o němž později napsal (společně s Karlem Richterem) několik knih. V roce 1970 musel odejít z VHÚ a převážnou část tzv. normalizace vydělával na živobytí jako stavební izolatér, strojník nebo topič. Po demokratické revoluci se stal členem Komise vlády ČSFR pro analýzu událostí let 1967–1970.
Členové komise měli privilegovaný přístup do téměř všech československých archivů a mohli si tam vybrat a okopírovat vlastně jakýkoliv materiál. V tehdejší době, v letech 1990–1992, to byl první systematický průlom do archivních depotů a jedna z úvodních snah o „vyrovnávání se s komunistickou minulostí“. Po dvouletém badatelském úsilí Benčík společně s ostatními členy komise publikovali dvoudílnou kolektivní monografii Československo roku 1968 (1993), jejíž závěry jsou důležité i dnes. Antonín Benčík měl v komisi na starosti vojenské aspekty osmašedesátého. Několik materiálově bohatých článků napsal o generálovi Šejnovi a o dopadech jeho dramatického útěku do USA. Shromažďoval, třídil a interpretoval fakta o vojenských cvičeních předcházejících invazi, a následně o samotné „operaci Dunaj“. Podle tehdy dostupných údajů kvalifikovaně určil počty intervenujících vojáků, množství techniky a hlavní směry, kudy vojska států Varšavské smlouvy překračovala československé hranice. Přirozeným zájmem všech členů komise, tedy i Benčíkovým, bylo porozumět relativně komplikovaným československo-sovětským rozhovorům, jež začaly na setkání v Drážďanech v březnu 1968. Na základě znalosti rozsáhlé dokumentace pak mohl detailně popsat vývoj událostí vedoucích k noci z 20. na 21. srpna 1968 v několika knihách. Asi nejvýznačnějším dílem o osmašedesátém je jeho několikrát vydaná monografie Operace „Dunaj“: Vojáci a Pražské jaro 1968. Jako spolueditor se pak podílel na publikaci dvoudílné edice dokumentů Vojenské otázky československé reformy 1967–1970, jíž zpřístupnil dosud neznámé materiály širší veřejnosti mimo okruh vojenských historiků. V týmu s docentem Jindřichem Peckou se v průkopnickém výzkumu zaměřil na pobyt a působení jednotlivých armád pěti zemí Varšavské smlouvy na čs. území; zvlášť inspirativní je jeho pojednání o Národní lidové armádě NDR. Odborný zájem, ale i osobní sympatie a obdiv jej posléze vedly k důkladnému zpracování biografie Alexandra Dubčeka se zvláštním zaměřením na dobu tzv. normalizace.
Kromě zhruba pětadvaceti knih, které od počátku 60. let napsal nebo se na nich významně autorsky podílel, lze za nejdůležitější odkaz historika Antonína Benčíka považovat jeho způsob interpretace československého osmašedesátého. Benčík patřil k badatelům, kteří užívají proreformní interpretační rámec, jenž se rodil v období tzv. normalizace a jeho účelem bylo „obránit pražské jaro před zuřivými útoky normalizátorů“. Je charakteristický tím, že zřetelně a neskrývaně obhajuje Alexandra Dubčeka a jeho pojetí reformního úsilí. Autoři, kteří podobně jako Benčík psali a píší v tomto rámci, dospívají k závěru, že konečným cílem Pražského jara mělo být „spojení socialismu s politickou demokracií“. Tato snaha postupně narůstala od ledna 1968 a byla násilně přervána vstupem cizích vojsk. Při dnešním promýšlení Pražského jara je nutné vzít tento interpretační rámec v potaz. Mimochodem, možná poslední veřejné vystoupení Antonína Benčíka na dané téma, uveřejnily Lidové noviny v příloze Orientace 3. listopadu 2012. Jeho hlas bude v nadcházející odborné i společenské debatě k padesátému výročí srpnových událostí moc chybět.