Soudobé dějiny 1-2 / 2013

Státní sociální politika v Československu (1918–1989) / Social Policy in Czechoslovakia, 1918–89

176 Kč

Koupit

Sociální stát v Československu

Úvodem k tematickému bloku
Jakub Rákosník

V tomto textu představuje Jakub Rákosník ústřední téma aktuálního dvojčísla Soudobých dějin, jímž je „Státní sociální politika v Československu v letech 1918-1989“. Tematický blok tvoří následující čtyři statě, které vzešly z projektu Grantové agentury České republiky „Formování a vývoj sociálního státu v Československu v letech 1918-1992“ a z projektu Grantové agentury Univerzity Karlovy „Proměny rodinné politiky od Protektorátu Čechy a Morava po lidovědemokratické Československo“ (článek Radky Šustrové).

Studie a eseje

Kontinuita a diskontinuita vývoje sociálního státu v Československu (1918–1956)

Jakub Rákosník

Studie se orientuje na postižení dlouhodobých vývojových tendencí sociální politiky v období mezi první světovou válkou a polovinou padesátých let. Autor zde především sumarizuje hlavní teze svých předchozích článků a monografických zpracování. Klade přitom důraz na vyznačení kontinuity a diskontinuity v obecné koncepci československé sociální politiky ve sledovaném období. Zároveň věnuje též pozornost otázkám konceptuálním, a to především vysvětlení používání základních pojmů historické analýzy. Studie osciluje mezi dvěma krajními póly konstrukce kauzality – strukturálním a voluntaristickým vysvětlením. Její obsah lze shrnout v jednoduché metafoře: od Bismarcka přes Beveridgea ke Stalinovi. V personifikované podobě tato zkratka vyjadřuje dlouhodobý vývoj československé sociální politiky: od zdůrazňování zásluhových principů, jak byly charakteristické pro tradiční německo-rakouské sociální pojištění, přes podstatně více rovnostářsky orientované národní pojištění z roku 1948, silně ovlivněné britskou inspirací, až po sovětský model sociálního zabezpečení, který se rozvinul během let 1951 až 1956. Součástí výkladu je charakteristika důležitých změn v sociální legislativě Československé republiky a Protektorátu Čechy a Morava v uvedeném časovém rozmezí.

„Bez sociální politiky to nejde!“

K výzkumu sociálněpolitické praxe na území Protektorátu Čechy a Morava
Radka Šustrová

Sociální politika v Protektorátu Čechy a Morava představuje jedno z klíčových témat současného výzkumu dějin tohoto období. Článek se zabývá možnostmi, jak zkoumat tuto problematiku s ohledem na nejnovější badatelské trendy ve výzkumu nacionálního socialismu. V úvodním nástinu historiografického zpracování protektorátní sociální politiky je naznačena zejména převládající jednotvárnost v argumentaci, nesystémovost výkladu a omezení české a československé historiografické produkce na etnicky české obyvatelstvo. Dosavadní výzkum zcela rezignuje na zasazení sociální politiky do kontextu dějin společnosti. Autorka tak nejdříve načrtává společenský rámec, který reprezentuje koncept „národního společenství“ (Volksgemeinschaft), v němž se utvářely a realizovaly představy o smyslu a funkci sociální politiky. V další části se zaměřuje na obsahové vymezení pojmu „sociální politika“ v podobě, jak jej chápali nacističtí teoretici po roce 1933. V závěrečné části se pokouší o definování nově utvářených sociálních poměrů v česko-německém prostředí Protektorátu Čechy a Morava a naznačuje možnosti jejich analýzy v oblasti realizace sociální politiky. Za perspektivní považuje jednak sledování procesu uplatňování příslušných měřítek v říši a protektorátu v rovině expertního diskurzu, jednak výzkum vlastní sociálněpolitické praxe. V rozdílných motivacích režimu při realizaci sociálněpolitických opatření ve vztahu k různých skupinám obyvatelstva spatřuje autorka nejpodstatnější aspekty realizace sociální politiky na škále od sociálního vyloučení po formy sociálního ochranářství.

Metamorfózy sociálního státu v letech 1956–1989

Igor Tomeš

Studie chronologicky navazuje na předešlou a usiluje o zachycení hlavních vývojových linií sociální politiky v Československu mezi roky 1956 a 1989. Žánrově v sobě spojuje naraci historicko-analytickou a pamětnickou, neboť autor se již od konce padesátých let minulého století kontinuálně podílel na teoretickém i praktickém utváření sociální politiky v mezinárodních institucích a Československu (třebaže v období takzvané normalizace se nemohl exponovat veřejně). Díky tomu, že především ve druhé polovině šedesátých let působil v akademické sféře a aktivně participoval na řadě akcí směřujících k zásadním reformám československého sociálního modelu, poskytuje zde cenný vhled „insidera“ do tehdejšího intelektuálního kvasu. Autor přehledně registruje důležitá sociálněpolitická opatření v napětí mezi dvojí tendencí, kdy na jedné straně se sociální stát stal nástrojem populistické politiky komunistické strany a vlády, současně byl však vystaven tlaku ekonomické reality. Zatímco po období přebírání sovětského modelu sociálního státu se s počátkem destalinizace začaly projevovat snahy o jeho rozvolnění a liberalizaci, které akcelerovaly v čase pražského jara 1968, v následujících dvou dekádách takzvané normalizace byly opět likvidovány a vystřídány návratem k napodobování sovětského vzoru.  Za dominantní rys „normalizační“ sociální politiky (zvláště v sedmdesátých letech) přitom autor označuje takzvanou korporativizaci – tedy přenášení řady sociálních úkolů z beder státu na podniky, což ovšem ve svých důsledcích osudově podvazovalo efektivitu a rentabilitu výroby. V závěru statě pak upozorňuje na projekty vznikající ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí ve druhé polovině osmdesátých let, které se v mnohém uplatnily při transformaci sociální politiky po pádu komunistického režimu.

Nástroj mocenské legitimizace i opatrovnictví

Sociální politika a její uplatnění v důchodovém zabezpečení v Československu a NDR (1970–1989)
Tomáš Vilímek

Studie se věnuje problematice socialistické sociální politiky jako specifickému a velmi důležitému nástroji mocenské legitimizace a opatrovnictví. Na základě rozsáhlého archivního výzkumu srovnává základní východiska sociálněpolitických opatření československého a východoněmeckého komunistického vedení v letech 1970 až 1989. Práce přibližuje základní systémové předpoklady a ambice sociální politiky a poukazuje rovněž na limity hospodářské politiky. Ve stručnosti jsou rovněž nastíněny jednotlivé vývojové etapy sociální politiky obou zemí ve sledovaném období. Hlavní těžiště předložené studie však spočívá v systematickém srovnání vývoje důchodového zabezpečení, kterému mocenský establishment věnoval značnou pozornost. Zajištění občanů ve stáří představovalo pro oba režimy až do roku 1989 závažný problém a realizovaná opatření jej řešila pouze částečně. Studie poukazuje na klíčová úskalí důchodového zabezpečení a věnuje se problematice životní úrovně důchodců v obou zemích. Z realizovaného výzkumu přitom vyplývá, že důchodové zabezpečení bylo pomyslnou Achillovou patou východoněmeckého socialismu. Neutěšená situace starodůchodců, citelný propad životní úrovně, značná zaměstnanost lidí v poproduktivním věku či ustavičné porušování propagovaného principu zásluhovosti však patří k problémům, se kterými se po celé „normalizační“ období potýkal i československý režim.

Každodennost jako předmět a koncept dějepisného poznání

Petr Sedlák

Autor se v tomto pojednání snaží poskytnout přehled různých přístupů ke studiu každodennosti v historii a dalších sociálních vědách a poté nastiňuje vlastní pokus o konceptualizaci každodennosti. Úvodem konstatuje, že historici a jejich kolegové z příbuzných oborů, kteří ve svých výkladech s každodenností pracují, ji většinou nedefinují jako nějaký teoretický koncept nebo metodologický návod a vycházejí z určitého intuitivního předporozumění, z čehož plyne významová nejasnost a konfuznost. Obecně se přitom přijímá, že každodennost je v opozici vůči takzvaným velkým nebo politickým dějinám. V popularizačních textech se pak obvykle omezuje na popis historických kuriozit a anekdot, přijde-li řeč na bydlení, stravování nebo zvyky. Soustavnější zájem o každodennost shledává autor u některých dějepisců na konci 19. století v souvislosti s jejich vymezováním vůči tradiční, pozitivistické historii. Skutečná renesance zájmu o životy lidí, kteří nepatřili k elitám, však nastala až v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století v kontextu emancipace sociálních a kulturních dějin a nacházela motivaci spíše v kritice establishmentu než v akademických otázkách. Každodennost pak zdomácněla v takzvaných nových kulturních dějinách, pro něž je charakteristická antropologická perspektiva a které se etablovaly jako svébytný proud v historii v devadesátých letech.

Ve svém přehledu se autor nejprve věnuje etnografickým přístupům a dějinám soukromého života, pro něž je podle něj typický duální model rozdělující každodennost na „objektivní skutečnosti“ a subjektivní prožívání. Poté přechází k německým dějinám každodennosti (Alltagsgeschichte), jejichž hlavní představitel (při vší rozmanitosti) Alf Lüdtke (narozen 1943) má podle něj asi největší zásluhu na etablování každodennosti jako předmětu historického bádání a který tuto jejich pozici hájil proti výtkám sociálních historiků z údajné nevědeckosti. Do tohoto směru uvažování, označeného jako sociální interakcionismus, zařazuje autor dále francouzského polyhistora Michela de Certeau (1925-1986), který také postavil své pojetí každodennosti jako alternativu vůči různým formám sociálního determinismu a kladl důraz na interpretativní rozměr sociální reality v interakci mezi subjektem a vnějším světem. Kriticky se pak autor snaží vyrovnat s konceptem německých kulturních historiků (zejména Martina Sabrowa a Thomase Lindenbergera) vypracovaným k analýze každodenního rozměru nacistické a (východoněmecké) komunistické diktatury a označovaným pojmem Sinnwelt (myšlenkový svět), přičemž se vrací i k současným českým diskusím o aplikacích těchto přístupů na dějiny komunistického Československa. Za nejvíce inspirativní a nejpromyšlenější ovšem autor pokládá pojetí každodenní reality ve fenomenologické sociologii Rakušana Alfreda Schütze (1899-1959), který rozvíjel ideu přirozeného či žitého světa (Lebenswelt) filozofa Edmunda Husserla.

Ve druhé části svého pojednání autor nabízí vlastní představu, jak konceptualizovat každodennost pro potřeby historického bádání. Pokouší se přitom popsat hlavní prvky její struktury, kterou podle něj tvoří tělesnost (a s ní spjatá prostorovost), cyklická časovost, lineární časovost a socialita. V závěru pak formuluje vlastní „pracovní“ definici každodennosti: je to bezprostředně prožívaný svět člověka, omezený jeho tělesným bytím, svázaný s plynutím času a vpletený do sítě sociálních vztahů, jež je utkána z významů.

Konfliktní lekce z internacionalismu

Studenti z „třetího světa“ a jejich konfrontace s českým prostředím (1961–1974)
Marta Edith Holečková

Autorka na základě nově zpřístupněného fondu v Národním archivu připomíná historii Univerzity 17. listopadu a soustředí se na soužití zahraničních studentů s domácím obyvatelstvem v socialistickém Československu v šedesátých letech minulého století. Univerzita 17. listopadu fungovala v Praze a posléze i v Bratislavě v letech 1961 až 1974 jako vzdělávací instituce určená pro studenty ze zemí „třetího světa“, ale i jako školicí středisko pro československé experty mířící do rozvojových zemí, a její existence souvisela s tehdejším československým pronikáním do Afriky, motivovaným politicko-ideologicky a ekonomicky. Její zřízení vycházelo z očekávání, že absolventi univerzity se stanou emisary československých zájmů ve svých domovských státech, tato představa se však podle autorky spíše nenaplnila. Za poměrně častými konflikty mezi československou společností a zahraničnímu studenty vidí autorka především předsudky a averze zdejšího uzavřeného prostředí, k jejichž překonání příliš nepomohla oficiální „internacionalistická“ propaganda ani nedůsledné pokusy o řešení vzniklých incidentů. Otevřenější reflexe těchto problémů nastala až s pražským jarem 1968, kdy Univerzita 17. listopadu také vydávala časopis Fórum zahraničních studentů. Přesto však podle autorky nelze ignorovat přínos této instituce, která přispěla k rozkvětu řady specializovaných vědeckých oborů v Československu (například egyptologie, afrikanistiky, iberoamerikanistiky, etnografie a translatologie) a k navázaní dlouhodobých užitečných kontaktů ve „třetím světě“.

Diskuse

Menšiny a revize výkladu poválečných českých dějin

Pavla Šimková

Mladý historik Matěj Spurný v monografii Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945-1960) (Praha, Antikomplex 2011) podle autorky odvedl výtečnou práci při výzkumu postavení tří vybraných menšin – neodsunutých Němců, Romů a volyňských Čechů – v českém pohraničí v patnácti letech od skončení druhé světové války. Zaměřil se přitom hlavně na vývoj postojů většinové společnosti vůči těmto menšinám a na jejich roli v rámci politiky československého státu, respektive Komunistické strany Československa. Jeho analýze různých úrovní tématu, práci se zdroji i přesnému a promyšlenému užívání pojmů nelze nic vytknout. Jádro knihy ale podle autorky spočívá ve zpochybnění stávajícího paradigmatu při výkladu poválečných československých dějin. Týká se to převládajícího dichotomického zobrazování vládnoucího režimu a ovládané společnosti jako dvou oddělených entit a periodizace poválečných dějin Československa s klíčovým mezníkem v únoru 1948. Spurný svůj „revizionistický pohled“ dokládá rozborem legitimizačních strategií komunistické strany ve vztahu k menšinám a vyzvednutím dlouhodobějších vývojových kontinuit.

Nespolehlivé živly, anebo objekt sociálního inženýrství v českém pohraničí?

David Kovařík

Autor přibližuje hlavní myšlenky knihy Matěje Spurného Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945-1960) (Praha, Antikomplex 2011), kterou hodnotí jako významný přínos k sociálním dějinám poválečného Československa. Spurný se v ní totiž pokouší nejen postihnout proměňující se vztah majoritní české společnosti a jejích tehdejších politických elit vůči minoritním skupinám (Němcům, Romům a volyňským Čechům), ale i zachytit myšlenkový svět a sociální praxi, které se po válce rodily v pohraničí na pozadí tamních procesů vysidlování a osidlování. Autor zdůrazňuje hlavně Spurného tezi, že dění v pohraničí se stalo v jistém smyslu laboratoří celostátního vývoje, zpochybňuje však opodstatněnost spojování analýz volyňských Čechů s dalšími skupinami reemigrantů. Kniha podle něj přináší mnoho nových poznatků o českém pohraničí a jeho obyvatelích, a navíc může inspirovat diskusi nad obecnějšími otázkami o české poválečné historii a jejích interpretacích.

Menšiny za komunismu

Dvě úvahy nad knihou Matěje Spurného
Kateřina Čapková

Kniha Matěje Spurného Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945-1960) (Praha, Antikomplex 2011) podle autorky obohacuje českou historiografii o analýzu státní politiky vůči menšinám v poválečném českém pohraničí, nevypovídá však přitom ani tak o těchto menšinách a periferii jako spíš o většinové společnosti a centru. Spurný skvěle analyzuje jazyk propagandy a nacionalistické ideologie, vnáší do české historiografie nová stěžejní témata a významně přispívá do diskuse o charakteru komunistického režimu. Autorka se ovšem ve svých úvahách soustředí na teoretický rámec knihy. Problematizuje Spurného vymezení menšiny, v němž se dle jejího soudu nereflektovaně mísí sociálněkonstruktivistický přístup s objektivistickým pojetím založeným na přesvědčení o existenci konkrétních kritérií etnicity. Menšiny, které jsou předmětem jeho studia, ve skutečnosti nebyly vyčleněny na základě objektivních národních znaků, ale na základě hledisek, jimiž je poměřovala většinová společnost a její reprezentace. Ve druhé úvaze pak autorka vede diskusi o postavení národnostních menšin za komunismu, zejména o menšinové politice v Sovětském svazu. Ta je podle ní ve své až extrémní rozpornosti těžko uchopitelná, za její nejvýraznější rys však považuje umělou konstrukci etnických menšin. Tato skutečnost mimo jiné problematizuje zásluhy komunistického režimu o emancipaci menšin, jak o nich píše Spurný v souvislosti s československými Romy.

Recenze

O konci, nebo začátku?

Česká historiografie a výzkum závěrečné fáze druhé světové války
Radka Šustrová

HRBEK, Jaroslav – SMETANA, Vít – KOKOŠKA, Stanislav – PILÁT, Vladimír – HOFMAN, Petr: Draze zaplacená svoboda: Osvobození Československa 1944-1945, sv. 1-2. Praha, Paseka 2009, 351 a 358 stran;
KOKOŠKA, Stanislav a kol.: Nultá hodina? Československo na jaře 1945 ve strategických souvislostech. (Edice Prostopravdy, sv. 2.) Praha, Euroslavica – Nadační fond angažovaných nestraníků 2011, 256 stran.

Obě publikace podle recenzentky spojují do značné míry osobnosti jejich autorů, chronologické vymezení a tematické zaměření na vojenské a politické, respektive diplomatické dějiny, menší pozornost je pak věnována situaci v Protektorátu Čechy a Morava na sklonku války. Recenze přibližuje jednotlivé kapitoly či statě publikací spolu s hlavními tezemi autorů a zamýšlí se nad kontextem historického výzkumu závěru druhé světové války a přechodu k poválečným poměrům.

Kde domov můj?

O ztrátě a (ne)nalezení nové vlasti
Sandra Kreisslová

KOSSERT, Andreas: Chladná vlast: Historie odsunu Němců po roce 1945. Z němčiny přeložili Jiří Strážnický a Jan Matuš. Brno, Host 2011, 480 stran.

Recenzentka vítá české vydání knihy Andrease Kosserta Kalte Heimat: Die Geschichte der deutschen Vertriebenen nach 1945 (München 2008), předkládající relativně nový a ucelený pohled na osud poválečných německých vyhnanců ze střední a východní Evropy v obou částech rozděleného Německa, který je ve zdejším prostředí vnímán často zkresleně a na základě nedostatečných informací. Autor se však podle ní bohužel nevyhnul jistému zjednodušování, nepřesnostem a tendenčnosti, ve kterých se projevuje jednak jeho neznalost českých a polských pramenů a literatury, jednak osobní zainteresovanost na tématu. Odbourává sice navenek deklarovaný mýtus o úspěšné integraci vyhnanců ve Spolkové republice Německo, sám však vytváří schematický obraz  „dobrých vyhnanců“ a ostatních „zlých Němců“.

Důstojný pokračovatel velkého otce

Politická biografie Prokopa Drtiny
Jakub Rákosník

KOUTEK, Ondřej: Prokop Drtina: Osud československého demokrata. Praha, Ústav pro studium totalitních režimů – Vyšehrad 2011, 435 stran.

Významný politik Československé strany národněsocialistické Prokop Drtina (1900-1980), syn filozofa a politika Františka Drtiny, patřil dosud k četným politickým osobnostem Československa, které čekaly na svůj životopis. Debutující historik Ondřej Koutek podle recenzenta napsal zdařilou, pozitivisticky laděnou standardní politickou biografii, v níž zachycuje Drtinovy osudy především jako veřejného činitele, přičemž největší pozornost věnuje jeho působení ve funkci ministra spravedlnosti v poválečné vládě Národní fronty. Jeho kniha je argumentačně vyvážená a opírá se o reprezentativní soubor pramenů a literatury.

Biografie Sidonie Nádherné jako zrcadlo doby

Milena Lenderová

WAGNEROVÁ, Alena: Sidonie Nádherná a konec střední Evropy. Z němčiny přeložil Vratislav Slezák. Praha, Argo 2010, 214 stran.

Postava baronky Sidonie Nádherné (1885-1950), mecenášky umění a přítelkyně literátů Karla Krause a Rainera Marii Rilka, jež byla spjata se zámkem ve Vrchotových Janovicích, vzbuzovala sice zájem literárních badatelů a historiků, donedávna však zůstávala ve stínu  zejména obou slavných mužů. Spisovatelka a publicistka Alena Wagnerová podle recenzentky přináší nový pohled v tom, že žánr kulturněhistorické biografie propojuje s přístupem umírněného feminismu a svou hrdinku činí vskutku hlavním objektem zájmu. Její kniha, původně vydaná německy pod titulem Das Leben der Sidonie Nádherný: Eine Biographie (Hamburg 2003), je zároveň sondou do života společnosti, když prostřednictvím životního příběhu Sidonie Nádherné zachycuje dobové tendence, tužby a souvislosti.

Ze spojenců protivníky

Československo a Itálie mezi válkami
Miroslav Šepták

HOUSKA, Ondřej: Praha proti Římu: Československo-italské vztahy v letech 1922-1929. (Fontes, sv. 3.) Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2011, 214 stran.

Autor podle recenzenta zpracoval precizní, faktograficky bohatou a čtivou analýzu politických a diplomatických vztahů mezi Československem a Itáliím ve dvacátých letech minulého století, která je časově vymezena nástupem Mussoliniho fašistů k moci a ukončením smluvně založené spolupráce obou zemí. Tím se mu víceméně podařilo vyplnit jedno „bílé místo“ na mapě mezinárodních vztahů první Československé republiky. Recenzent mimo jiné oceňuje široké využití italských archivních pramenů a kritické hodnocení činů ministra zahraničí Edvarda Beneše, na druhé straně postrádá zachycení hospodářských vztahů mezi Prahou a Římem.

Národní jednota versus náboženský svár

Marek Šmíd

ZMÁTLO, Peter: Katolíci a evanjelici na Slovensku (1929-1932): Ľudáci a národniari na ceste k spolupráci. Ružomberok, Verbum 2011, 368 stran.

Autor přibližuje politické sbližování mezi slovenskými katolíky a evangelíky na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století, které se odehrávalo hlavně s ohledem na pragmatické prosazování národních požadavků a vyvrcholilo přijetím takzvaného Zvolenského manifestu na podzim 1932, požadujícího slovenskou autonomii v rámci Československa. Podle recenzenta je dobrým vypravěčem složitých a dramatických událostí, který se spolehlivě orientuje v pramenech a literatuře a není nekritický při posuzování slovenské politiky, na druhé straně však jeho práci poněkud chybí širší středoevropský kontext.

Dánsky azyl pre židovských detí z Československa

Pavol Jakubec

RÜNITZ, Lone: Diskret ophold: Jødiske flygtningebørn under besættelsen. En invandrerhistorie. (Studies in History and Social Sciences, sv. 399.) Odense, Syddansk Universitetsforlag 2010, 298 stran + 35 fotografií.

V monografii Diskrétní pobyt: Židovští dětští uprchlíci z Československa. Příběh o přistěhovalcích zachytila německá historička osudy židovských dětských uprchlíků z Německa, Rakouska a Československa, kteří našli azyl před nacismem v Dánsku. Podle recenzenta zužitkovala svůj systematický zájem o dějiny holokaustu a nedobrovolných migrací i svůj dlouhodobý pobyt v Dánsku v příkladné práci s prameny a přehledném, poutavém výkladu, který zčásti pojednává i o koncentračním táboru Terezín, kam byla část dětí z Dánska deportována.

Příběh ocelového města

Dalibor Vácha

O’HARA, S. Paul: Gary: The Most American of All American Cities. Bloomington – Indianapolis, Indiana University Press 2011, 196 stran.

Recenzovaná kniha vypráví příběh amerického města Gary, které bylo založeno počátkem dvacátého století poblíž Chicaga jako tehdy supermoderní a příkladné průmyslové centrum koncernu US Steel. Podle recenzenta se autor metodologicky inspiroval řadou urbánních kulturalistických studií a prezentuje na jednom výrazném případě proces americké industrializace s jejím prudkým vzestupem, slávou a úpadkem, sociálními konflikty a environmentálními problémy. Snaží se přitom zachytit také proměňující se vnímání města ve veřejném mínění, u jeho vlastních obyvatel a v konstrukcích poválečných narativů industrializace.

Kronika

„Minulost je bitevním polem současníků“

Konference k osmdesátinám Viléma Prečana
Jiří Hoppe

Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, v. v. i., byl hlavním pořadatelem konference „Minulost je bitevním polem současníků“, která se konala ve dnech 24. a 25. ledna 2013 u příležitosti osmdesátých narozenín historika Viléma Prečana, prvního ředitele ústavu a současného předsedy správní rady Československého dokumentačního střediska. Pracovní program konference se odbýval v pražském Černínském paláci, společenský večer v Muzeu hudby mělo v režii Národní muzeum. Autor přibližuje všechny referáty přednesené v pěti konferenčních blocích a závěrem nechává zaznít v delší citaci slova, v nichž se nad některými příspěvky a tématy konference zamyslel Vilém Prečan.

Soudobé dějiny 1-2 / 2013

Zavřít obsah časopisu

Obsah 1Obsah 2

Zavřít obsah časopisu

Tematické weby

Košík