Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

Studie a eseje

Československo a environmentální dějiny

Co jsou environmentální dějiny a proč se jimi zabývat
Christof Mauch

Tento esej je zkrácenou a mírně upravenou verzí přednášky, kterou autor přednesl 28. října 2009 v Centru pokročilých studií (Center for Advanced Studies) Univerzity Ludwiga Maximiliana v Mnichově na úvod cyklu veřejných přednášek a kolokvií Centra Rachel Carsonové pro životní prostředí a společnost (Rachel Carson Center for Environment and Society) v Mnichově. Plný text přednášky vyšel pod názvem Das neue Rachel Carson Center in München oder Was heißt und zu welchem Ende betreibt man Umweltweltgeschichte? v roce 2010 jako 2. číslo internetového časopisu RCC Perspectives. Dostupné z: http://www.environmentandsociety.org/sites/default/files/2010_2.pdf. Autor připomíná kořeny a počátky institucionalizace environmentální historie ve Spojených státech v šedesátých letech minulého století, které jsou spojeny se jménem mořské bioložky Rachel Carsonové, jež publikovala přelomovou knihu o devastujících účincích pesticidů na životní prostředí Mlčící jaro (Silent Spring, 1962). Na historických příkladech pak autor líčí, jak se od té doby proměnil environmentalismus a přemýšlení o životním prostředí: ve smyslu překračování hranic mezi vědeckými disciplínami, mezi státy i mezi přírodou a civilizací jako dvěma sférami, které už nejsou chápány jako protikladné, ale stále více jako všestranně propojené. Stejně tak se zvýšil smysl pro vnímání nezamýšlených důsledků lidského jednání pro životní prostředí a porozumění tomu, že samotný způsob lidského pojímání přírody určuje její budoucí podobu. Environmentální historie podle autora umožňuje vidět věci v novém světle a nabízí protijed vůči ignoranci ve vztahu k přírodě i vůči věštbám zániku.

Hydrokraté a česká vodohospodářská mise ve dvacátém století (1930–1960)

Jiří Janáč

Předkládaný článek se soustředí na klíčové období výstavby vodních infrastruktur v Československu, kterým jsou bezpochyby padesátá léta minulého století. Tehdejší masivní výstavba víceúčelových vodních děl, zejména přehradních nádrží a elektráren, ale i vodovodů, probíhající v kontextu socialistické industrializace, položila základy stávajícího státního vodohospodářského systému. V jejím čele stála skupina vodohospodářských odborníků (takzvaných hydrokratů), která se formovala již od dvacátých let. Tito experti zastávali ideály modernistické vodohospodářské mise, směřující k racionalizaci a depolitizaci hospodaření s vodou a spatřující v plném ovládnutí povrchového odtoku základní předpoklad budoucí prosperity státu i obyvatelstva. Období stalinismu podle autora přineslo ideální podmínky k naplnění těchto vizí (zestátnění vodních staveb a zdrojů, centralizace správy i investiční činnosti, ideje přeměny přírody), zároveň byl ale tradiční hydrokratický projekt kompromitován produktivistickými imperativy, což nakonec vedlo k opuštění holistických idejí vyjádřených ve Státním vodohospodářském plánu na roky 1949 až 1953 a jednoznačné soustředění na akumulaci vody pro potřeby průmyslu a energetiky. Od roku 1956 pak v reakci na rostoucí znečištění životního prostředí vznikaly tlaky směřující k přehodnocení stávající vodohospodářské politiky, což v důsledku znamenalo také postupnou korozi idejí vodohospodářské mise.

Československo a Mezinárodní biologický program

Infrastrukturní globalismus a jeho důsledky pro rozvoj „environmentálních věd“ za železnou oponou
Doubravka Olšáková

Studie se zabývá zapojením a účastí Československa v Mezinárodním biologickém programu (MBP) a snaží se zhodnotit jeho vliv na „ekologizaci“ československých věd spjatých s environmentální problematikou. Mezinárodní biologický program, realizovaný v letech 1964 až 1974,  autorka charakterizuje jako jeden z největších a nejdůležitějších globálních výzkumných projektů ve dvacátém století, které se věnovaly životnímu prostředí člověka na Zemi. Zaštiťovalo jej UNESCO a Mezinárodní rada vědeckých unií (International Council of Scientific Unions – ICSU) a jeho cílem bylo monitorovat přírodní procesy a změny životního prostředí. Program byl připravován v období Chruščovova tání v Sovětském svazu, spuštěn byl v čase mezinárodních krizí studené války a ukončen byl v údobí détente, což poznamenalo nejen jeho průběh, ale i definici oblastí výzkumu, kde východní a západní blok prosazovaly vlastní priority. Socialistické státy pod vedením SSSR se účastnily programu s hlavním cílem využít poznatky biologických i jiných věd k maximalizaci zisku přírodního bohatství za cenu minimální devastace životního prostředí, zatímco kapitalistické země usilovaly především o preventivní přístup k ochraně přírody. Autorka tvrdí, že Mezinárodní biologický program v Československu stimuloval zájem vědců o problémy životního prostředí a do jisté míry zaplnil prostor, který se v biologických vědách uvolnil díky procesu destalinizace a v rámci politiky „omezeného internacionalismu“, jež vedla k otevření mezinárodní vědeckotechnické spolupráce přes železnou oponu. Studie popisuje institucionalizaci Mezinárodního biologického programu v Československu, jehož slibný průběh a mezinárodní aspirace zde přerušila takzvaná normalizace po roce 1968, a její následné rozdvojení mezi Československý národní komitét pro MBP a katedru MBP na Vysoké škole zemědělské v Brně, s rozdílným vztahem k politické moci i mezinárodní legitimitou. Mezinárodní biologický program podle autorky přinesl napojení na globální vědecké infrastruktury včetně nově zřízených monitorovacích sítí a přispěl k etablování nových badatelských témat i ke vzniku nových vědeckých struktur (jako byla Ekologická sekce Biologické společnosti ČSAV), které sehrály aktivní roli v ochraně životního prostředí a při formování občanské společnosti v Československu v osmdesátých letech minulého století.

Trampové, přírodovědci a brontosauři

Předlistopadová zkušenost českého environmentálního hnutí jako předzvěst ekologické modernizace
Petr Jehlička – Joe Smith

Polistopadový český environmentalismus je myšlenkově v mnoha směrech kompatibilní s ekologickou modernizací, která je od osmdesátých let určujícím diskurzem o životním prostředí na Západě. Autoři tvrdí a v článku dovozují, že tato kompatibilita není jen výsledkem importu těchto idejí do českého prostředí po roce 1989 a že základy pro přijetí paradigmatu ekologické modernizace položila svébytná forma environmentalismu, která se v Československu rozvinula v období socialismu. Jejím jádrem bylo propojení dvou zdánlivě neslučitelných složek: působila zde jednak meziválečná romantická tradice výchovy jednotlivce k environmentálně citlivému jednání prostřednictvím znalosti a pobytu v přírodě, jejíž kořeny vedou do prostředí severoamerických hnutí „lesní moudrosti“ (woodcraft) a trampingu, jednak přírodovědecky a technokraticky racionální pohled na životní prostředí v odborných kruzích, od sedmdesátých let silně ovlivněný sovětskou školou krajinné ekologie. Jeho předností bylo pevné vědecké analytické ukotvení, nedostatkem nemožnost uplatnění poznatků do praktické roviny veřejné politiky a rozhodování z důvodu nepřijatelnosti společenské kritiky v tehdejším režimu. Východiskem byl prohloubený důraz na uvědomělé jednání jednotlivce jako odpověď na ekologické výzvy v iniciativách, jako byl Tis – Svaz pro ochranu přírody a krajiny, Český svaz ochránců přírody a hnutí Brontosaurus.  Klíčové pro pochopení souběžného působení romantické a vědecké složky v českém environmentalismu je jejich propojení v rovině osobní zkušenosti mnoha protagonistů (včetně pronásledování některých ekologických aktivit v období socialismu). Díky kombinaci odporu k etatistickému řešení problémů životního prostředí a úsilí o změnu vztahu společnosti k přírodě formou individuální zážitkové výchovy dospěl český environmentalismus intelektuálně do stejného bodu a ve stejnou dobu jako západoevropská ekologická modernizace, i když velmi odlišnou cestou. Zároveň však takto zformovaný český environmentalismus nebyl podle autorů vybaven k tomu, aby se po návratu země ke kapitalismu zapojil jako vyzrálý kritický aktér do řešení širších strukturálních aspektů krize životního prostředí, která neskončila spolu s bývalým režimem.

Příroda na prahu atomového věku

Obraz jaderné energetiky a životního prostředí v publicistice socialistického Československa
Michaela Kůželová

Studie na základě textů z dobových československých časopisů a denního tisku ukazuje, jak se od padesátých do osmdesátých let dvacátého století v Československu proměňoval obraz jaderné energie a energetiky a jaké místo v něm v této souvislosti zaujímaly otázky životního prostředí. V padesátých letech zde v publicistice převládala představa ovládnuté a přetvářené přírody a očekávaný nástup jaderných elektráren byl prezentován jako přirozené nahrazení elektráren uhelných, jehož nezbytnost vyplývala z omezených zásob uhlí. O „čistotě“ a bezpečnosti jaderných elektráren přitom nebylo pochyb. V následujících dekádách, jak odezníval „atomový optimismus“, se strategie autorů, často oborových expertů a popularizátorů vědy, změnila. Začali sice opatrně připouštět možnost jaderných havárií a negativního vlivu na životní prostředí i lidské zdraví, avšak s odvoláním na exaktní data toto riziko zároveň bagatelizovali jako vysoce nepravděpodobné. Autorka československý diskurz o jaderné energii kontextualizuje a ukazuje, že zatímco v padesátých letech se nijak zásadně nelišil od všeobecného „atomového optimismu“, vládnoucího stejně tak v Sovětském svazu, Spojených státech nebo Francii, od druhé poloviny šedesátých let, a zejména následující dekády se podoba tohoto diskurzu v sovětském bloku a na Západě značně diferencovala. V Československu byla jeho produkce monopolizována a texty zpochybňující československou orientaci na jadernou energetiku nemohly být oficiálně publikovány. Setrvačnost pozitivního obrazu jaderné energetiky v československé publicistice byla umožněna podmínkami socialistické diktatury, ale také personální kontinuitou autorů. Otázka zde nikdy nezněla, jestli jaderná energetika ano, či ne, ale jak při jejím rozvoji zajistit dostatečnou ochranu životního prostředí a bezpečnost jaderných elektráren.

Ve jménu boje proti „diktátorům“, „spiklencům“ a „zrádcům“

Čistka v Krajských výborech KSČ v Ostravě a Českých Budějovicích v roce 1951
Tomáš Hemza

Tématem studie jsou vnitrostranické čistky, která se odehrály v krajských organizacích Komunistické strany Československa v Ostravě a v Českých Budějovicích v roce 1951. Obě čistky autor prezentuje jako nedílnou součást stalinských kampaní a politických procesů, které se na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století odehrály v komunistickém bloku. Ukazuje přitom, jak se stupňovala argumentační rétorika od kritiky „diktátorství“ funkcionářů po jejich obvinění jako „spiklenců“ a „zrádců“ uvnitř strany. Autor detailně popisuje průběh těchto čistek a změny personálního obsazení vedoucích stranických funkcí v obou krajích a zkoumá přitom, nakolik byly čistky výsledkem tlaku z centra, anebo lokálních konfliktů, a jak se v nich uplatňoval generační faktor. Zjišťuje, že jejich dynamiku určovala jednak činnost Státní bezpečnosti a Komise stranické kontroly, které se snažily odhalit nepřátele v řadách komunistické strany, jednak také aktivita regionálních funkcionářů, kteří se neváhali do čistky zapojit a prosazovat za fasádou ideologické kritiky vlastní mocenské zájmy. Podíl těchto faktorů byl ovšem v obou krajích rozdílný a v Ostravě se na rozdíl od Českých Budějovic odehrála první fáze čistky v přímé režii činitelů z ústředního aparátu KSČ. Studie také konstatuje, že obě vnitrostranické čistky měly znaky generačního konfliktu. Původní krajská vedení KSČ byla tvořena především předválečnými členy strany, kteří se ve velké míře zapojili do protinacistického odboje. V mocenském souboji však tato starší garnitura neobstála a během roku 1951 byla ve vedení krajských organizací KSČ na severní Moravě  a v jižních Čechách nahrazena nejmladší generací aparátníků, kteří vstoupili do strany až po roce 1945.

„Američan – a musí emigrovat do Československa!“

Škvoreckého jazzman Herbert Ward optikou zpráv FBI
Petr Vidomus

Jednou z klíčových postav povídky Josefa Škvoreckého Malá pražská matahára (1955) je americký hudebník Robert Bulwer. Jeho statutu politického azylanta „vyhladovělí pražští fandové“ dovedně využijí k propašování jazzové revue na pražská pódia v době, kdy je tento žánr stále ještě považován za podezřelý. Fiktivní postava Bulwera má reálný předobraz v americkém jazzovém hráči na kontrabas Herbertu Wardovi (1921–1994), který spolu s manželkou, tanečnicí a choreografkou Jacqueline Wardovou (1919–2014) a dvěma syny požádal v roce 1954 o politický azyl v socialistickém Československu a poté do roku 1964 žil v Praze. Autor na základě odtajněných spisů amerického Federálního úřadu pro vyšetřování (FBI), ale i českých a jiných archivních pramenů a dobového tisku vykresluje životní příběh manželů Wardových, zejména jejich působení v Evropě, okolnosti získání azylu a život v Československu. Tento příběh zasazuje do kontextu pronásledování takzvané neamerické činnosti (mccarthismu) ve Spojených státech po vypuknutí studené války, kterým byla vedle jiných levicových umělců postižena také řada jazzových hudebníků a v němž shledává motivy k odchodu Wardových z Ameriky do Dánska v roce 1950. Značnou pozornost věnuje otázce členství Wardových v Komunistické straně USA a spřízněných levicových organizacích a důvodům zájmu FBI o jejich činnost. V líčení jejich života v Praze poutá zájem autora umělecké působení obou manželů, zejména Wardova revuální pásma přibližující pražskému publiku historii jazzu, a později v šedesátých letech jejich narůstající deziluze z pobytu v Československu, která je přivedla k návratu do USA. Stať je mimo jiné příspěvkem do nedávno započaté diskuse o anglicky mluvící levicové komunitě v Československu po začátku studené války a zároveň ilustruje práci FBI v době amerického mccarthismu.

Recenze

Československý Leviathan

Karol Szymański

ROUBAL, Petr: Československé spartakiády. (Šťastné zítřky, sv. 22.) Praha, Academia 2016, 405 stran, ISBN 978-80-200-2537-1.

Autor ve čtyřech částech knihy pojednává o genealogii československých spartakiád v německém turnerském a českém sokolském hnutí, o rozdílné vizuální symbolice spartakiád v letech padesátých, sedmdesátých a osmdesátých, o jejich organizaci a vztahu společnosti ke spartakiádám. Obsáhlá recenze představuje náplň a hlavní teze knihy, její prameny a teoretická východiska a formuluje některé polemické soudy. Klíčem k interpretaci fenoménu masových gymnastických vystoupení různých věkových, sociálních a profesních, genderově rozdělených skupin obyvatelstva na stadionech v českých zemích a Československu od druhé poloviny 19. století do devadesátých let století dvacátého je pro autora mnohotvárná analýza politické symboliky těla a jeho pohybu, reprezentujícího ideály jednoty národního společenství či socialistické společnosti. Pečlivě doložená faktografie, erudované využití různých teoretických konceptů, argumentační přesvědčivost a jasný styl vytvářejí podle recenzenta kompaktní, komplexní, podnětnou a poutavou monografii. Recenzent pouze lituje, že nezohlednil široký kontext podobných masových rituálů v dalších zemích sovětského bloku, ale i jinde, z nějž by jasněji vyplynula světová jedinečnost československých spartakiád. Vede také polemiku s jeho přesvědčením, že komunistický režim v Československu nebyl totalitní, a shledává argumenty pro opačné tvrzení v jiném pohledu na roli a působení politických rituálů typu spartakiády ve vztahu ke společnosti.

Pražská filozofická fakulta v (sebe)reflexi Josefa Petráně

Petr Andreas

PETRÁŇ, Josef: Filozofové dělají revoluci: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy během komunistického experimentu (1948–1968–1989). Praha, Univerzita Karlova v Praze – Karolinum 2015, 1134 strany, ISBN 978-80-246-2994-0.

Recenzent rekapituluje historické publikace věnované od roku 1990 Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v době komunistického režimu (1948–1989) a hodnotí Petráňovu rozsahem impozantní knihu jako završení dosavadního výzkumu. Podle něj si autor klade podstatné obecné otázky po důvodech snadného přijetí a dlouhodobého trvání komunistického režimu, rezignace společnosti a izolovanosti disentu za takzvané normalizace, domnívá se ale, že přesvědčivějším odpovědím na ně brání částečné zatížení výkladu „totalitárněhistorickým narativem“, stavícím do protikladu vládnoucí režim a společnost. Oceňuje, že profesor Josef Petráň (1930–2017) jako historik raného novověku, který již od šedesátých let přednášel na pražské filozofické fakultě, propojuje líčení její historie s vlastním příběhem v žánru ego-histoire, nevyhýbá se přitom problematickým momentům a neusiluje o sebeobhajobu. Hlavní teze, v níž Petráň částečně rehabilituje kvalitu odborné produkce Filozofické fakulty UK v komunistickém období, je podle něj podložená a největší přínos knihy vidí v mimořádně bohaté faktografii.

Dějiny Ruska bez hranic

Daniela Kolenovská

ZUBOV, Andrej (ed.): Dějiny Ruska 20. století: 1894–2007. Ve dvou dílech. Z ruského originálu přeložili Libor Dvořák, Zuzana Soukupová, Josef Vološin a Martin Vrba. Praha, Argo, 2014 a 2015, xiii + 949 a xiv + 769 stran, ISBN 978-80-257-0921-4 a 978-80-257-0964-1.

Recenzovaná dvoudílná publikace je společným dílem čtyř desítek autorů, většinou ruských, pod vedením historika Andreje Zubova a její původní vydání (Istorija Rosii: XX vek, sv. 1: 1894–1939; sv. 2: 1939–2007. Moskva, AST-Astrel 2009) vyvolalo v Rusku prudkou výměnu názorů. Recenzentka přibližuje hlavní aspekty její tehdejší kritiky a připomíná, že Zubov byl po kritice ruského obsazení Krymu v roce 2014 propuštěn ze zaměstnání v Moskevském státním ústavu mezinárodních vztahů. Konflikt s ruským politickým establishmentem mu propůjčil pověst proskribovaného historika a zajistil českému vydání jeho díla značnou publicitu. Recenzentka konstatuje, že tato rozsáhlá syntéza ruských dějin od konce 19. do začátku 21. století je spíše než odbornou historickou prací filozoficko-historickým pojednáním, jehož východiska shledává v idejích Alexandra Solženicyna a dalších konzervativních ruských myslitelů. Autorská koncepce je založena na přesvědčení o nezbytném duchovním a morálním obrození ruské společnosti a státu prostřednictvím křesťanské víry (pravoslaví) a s nimi spjatých tradičních hodnot. Autoři vnímají ruské dějiny ve dvacátém století jako pohromu a za fatální v nich pokládají rozklad jednoty, který pojednávají v rovině náboženské, národní a společenské. Zcela odmítavě se vztahují ke komunistické ideologii a praxi a kritizují také velkoruský nacionalismus a expanzionismus. Podle recenzentky však není přesvědčivá jejich snaha oddělit „ruské“ od „bolševického“, respektive „sovětského“, když společnost vyjímají z podílu na tragických událostech ruských dějin. Kniha je nepochybně důležitá jako zrcadlo současných sporů v Rusku o jeho směřování.

Poslední z hlasů sovětské utopie

Dagmar Petišková

ALEXIJEVIČOVÁ, Světlana: Doba z druhé ruky: Konec rudého člověka. Z ruského originálu přeložila Pavla Bošková. 2. vydání. Příbram, Pistorius & Olšanská 2017, 492 strany, ISBN 978-80-87855-89-8.

Světlana (Svjatlana) Alexijevičová (narozena 1948), spisovatelka s bělorusko-ukrajinskými kořeny, která píše rusky a pokládá své dílo za součást především ruské literatury, obdržela Nobelovu cenu za literaturu za rok 2015. Kniha Doba z druhé ruky je poslední částí volné pentalogie o pozdní sovětské a postsovětské (hlavně ruské a ukrajinské) společnosti „Hlasy Utopie“ (Golosy Utopii) a poprvé vyšla v českém překladu v roce 2015 (původní ruské vydání: Vremja sekond chend. Moskva, Vremja 2013). Recenzentka přibližuje způsob tvorby autorky na pomezí dokumentu a beletrie a její přijetí v Rusku a na Západě. Doba z druhé ruky je založena na řadě rozhovorů, které Alexijevičová vedla s lidmi různého sociálního postavení (většinou „obyčejných lidí“) v Rusku v letech 1991 až 2012 a jež poté zpracovala do působivého celku. Recenzentka dává nahlédnout do výpovědí dotazovaných, v nichž se prostřednictvím svých životních příběhů i osudů blízkých osob vracejí hluboko do sovětské minulosti, a konstatuje, že kniha je pronikavou sondou do podob postsovětské mentality.

Češi proti církvi

Marek Šmíd

BALÍK, Stanislav – FASORA, Lukáš – HANUŠ, Jiří – VLHA, Marek: Český antiklerikalismus: Zdroje, témata a podoba českého antiklerikalismu v letech 1848–1938. (Historické myšlení, sv. 69.) Praha, Argo 2015, 500 stran, ISBN 978-80-257-1373-0.

Autoři považují antiklerikalismus za významnou součást evropských modernizačních procesů, zaměřených proti církvi a jejím institucím. Sledují jeho charakter a proměny od poloviny 19. století do konce první třetiny století dvacátého v habsburské monarchii a první Československé republice, a to s ohledem na rozdíly a specifika v různém ideovém a sociálním prostředí, ve městě a na venkově a také v českých krajanských komunitách ve Spojených státech. Jejich monografie podle recenzenta umožňuje vnímat český, protikatolicky zaměřený antiklerikalismus v evropském kontextu jako mnohovrstevnatý fenomén, který významně ovlivnil dobovou společnost a politiku. Pro komplexní uchopení tématu, inspirativní otázky, široký rozsah pramenů i literatury a kompaktnost výkladu ji rozhodně doporučuje zájemcům o dějiny českého myšlení i politiky v 19. a 20. století.

Kronika

Nedožité devadesátiny Milana Otáhala

Oldřich Tůma

Milan Otáhal (1928–2017) byl předním historikem soudobých dějin Československa. V šedesátých letech byl vedoucím oddělení nejnovějších dějin v Historickém ústavu ČSAV, na začátku sedmdesátých let byl z ústavu propuštěn a vyloučen z KSČ. Patřil k prvním signatářům Charty 77 a působil v historickém samizdatu jako nezávislý historik. Od devadesátých let byla jeho vědecká činnost spjata s nově založeným akademickým Ústavem pro soudobé dějiny. Soustředil se v ní především na dějiny protirežimní opozice a společnosti v období 1969 až 1989 a na úlohu studentů a inteligence při změně politických poměrů na konci osmdesátých let. Těmto tématům věnoval řadu faktograficky bohatých a interpretačně osobitých publikací. Autor nekrologu připomíná hlavní badatelské přínosy Milana Otáhala pro poznání a pochopení nejnovějších československých dějin a zdůrazňuje, že patřil k těm historikům, kteří svou dobu nejen intelektuálně reflektovali, ale také intenzivně prožívali a spoluvytvářeli.