Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

In memoriam Bedřicha Loewensteina

Středoevropský historik Bedřich Loewenstein

Tomáš Hermann

Autor resumuje životní osudy, a zejména vědeckou dráhu historika Bedřicha Loewensteina, přibližuje oblasti jeho odborného zájmu a intelektuální směřování, připomíná jeho nejdůležitější česky a německy publikované práce a hodnotí jeho přínos. Loewenstein se narodil v roce 1929 v Praze v česko-německo-židovské rodině, ve složitých podmínkách prožil německou okupaci a v roce 1949 začal studovat historii a filozofii na tehdejší Filozoficko-historické fakultě Univerzity Karlovy, ale o dva roky později byl z politických důvodů vyloučen. Později mohl dostudovat historii a v roce 1957 nastoupil do Historického ústavu ČSAV, kde působil až do svého propuštění v roce 1970. Během šedesátých let navázal intenzivní styky se západoněmeckými historiky a dalšími intelektuály a v roce 1969 uspořádal v Praze významné mezinárodní sympozium „Evropa a fašismus“. Od počátku sedmdesátých nesměl publikovat a zaměstnán byl jako tlumočník a překladatel německého obchodního zastoupení, od roku 1973 velvyslanectví Spolkové republiky Německo v Praze. Přestože byl sledován Státní bezpečností, dokázal využít své pozice k vytvoření důležitého spojení domácího disentu se zahraničím pro předávání publikací a dalších materiálů. V roce 1979 přijal nabídku profesury novějších dějin na Svobodné univerzitě v Západním Berlíně, kde setrval do roku 1994 a mohl rozvinout a rozšířit své badatelské zájmy a intenzivně publikovat.
Bedřich Loewenstein se dlouhodobě soustředil na německé dějiny v 19. a 20. století, od šedesátých let se kromě toho zabýval ideovými, psychologickými a sociálními předpoklady nacismu, později se orientoval na obecnější problémy krizí dvacátého století, moderny a modernity, občanské společnosti, evropského nacionalismu a civilizace. Dovedl přitom plodně integrovat poznatky a přístupy z dalších sociálních věd – sociologie, sociální psychologie, antropologie, filozofie, politologie a ekonomie. Dlouhodobě a intenzivně působil jako zprostředkovatel pohledů a myšlenek mezi českou, respektive československou a německou historiografií. Jeho práce, psané hutným vědecko-esejistickým stylem, mu zajistily renomé mezi domácími i zahraničními badateli. K jeho hlavním publikacím patří Plädoyer für die Zivilisation (Hamburg, Hoffmann und Campe 1973), Entwurf der Moderne: Vom Geist der bürgerlichen Gesellschaft und Zivilisation (Essen, Reimar Hobbing 1987; česky 1995), Problemfelder der Moderne: Elemente der politischen Kultur (Darmstadt, Wissenschaftliche Buchgesellschaft 1990), My a ti druzí: Dějiny, psychologie, antropologie (Brno, Doplněk 1997; německy 2003). Syntézou Loewensteinova přemýšlení o širokém spektru témat je jeho kniha Der Fortschrittsglaube: Geschichte einer europäischen Idee (Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht 2008; česky: Víra v pokrok: Dějiny jedné evropské ideje. Praha, OIKOYMENH 2009).

„Já jsem nebyl moc odvážný člověk, ale někdy jsem tu svoji zbabělost překonal“

Bedřich Loewenstein v rozhovoru s Kateřinou Čapkovou

Rozhovor Bedřicha Loewensteina s historičkou Kateřinou Čapkovou, která jej připravila do tisku, se odehrál v červenci 2013 v Berlíně. Loewenstein v interview vypráví o svých česko-německo-židovských rodinných kořenech, složitém dětství s matkou v okupované Praze a válečné emigraci otce a bratrů, o studiu na Filozoficko-historické fakultě Univerzity Karlovy a konfliktu vedoucím k jeho vyloučení, o práci v Historickém ústavu ČSAV a propuštění počátkem sedmdesátých let, o svém zaměstnání na pražském velvyslanectví Spolkové republiky, které využil ke zprostředkování citlivých materiálů mezi domácími disidenty a československým exilem. Vrací se také ke svým intelektuálním inspiracím v době dospívání nebo k morálně problematickému jednání některých svých kolegů z řad českých historiků.

Evropský středoevropan Bedřich Loewenstein

Miloš Havelka

Autor v této stati koncentrovaně představuje východiska, kontury, hlavní rysy i témata myšlení Bedřicha Loewensteina (1929–2017) jako interdisciplinárně rozkročeného historika moderních a soudobých dějin. Nejhlubší vrstvu jeho přemýšlení nad dějinami nachází v historické antropologii, v zájmu o konkrétní lidské jedince a jejich jednání, motivace, orientace, a vztahuje toto historikovo „naladění“ k jeho osobní, žité zkušenosti středoevropského intelektuála konfrontovaného s dramatickými zvraty dějin ve dvacátém století. Odtud plyne i Loewensteinovo porozumění pro různost identit (ve středoevropském prostoru především etnických a nacionálních) a jejich koexistenci, jakož i citlivost pro historickou situovanost a podmíněnost individuí. Podle Havelky reprezentoval (v českém prostředí vzácné) hledisko „duchověd“ jako věd o výtvorech individuálního a kolektivního lidského ducha a o historických formách těchto výtvorů a jejich působení, ať už to byl v jeho badatelské náplni fašismus, „bonapartismus“, občanská společnost, vývoj a pokrok či obecněji dějiny idejí. Autor poukazuje na určitou Loewensteinovu skepsi vůči konstrukcím velkých teorií a na jeho zřetelný pojmový nominalismus, odmítající přiznat kolektivním útvarům typu národa či kultury esenciální platnost. S tím souvisí jeho přesvědčení o otevřenosti dějin do budoucnosti i minulosti, ve směru k jejich možným alternativním výkladům. Proti historickému pesimismu směřuje Loewensteinovo komplementární vidění historických procesů disciplinace a emancipace, respektive utváření řádu a lidské svobody, přestože byl také historikem nacionalismu, násilí a masové manipulace. Zvláštní pozornost věnuje autor Loewensteinově pojetí modernity, civilizace, a hlavně víry v pokrok, nahlížené v jeho díle v různých projevech její dvojznačnosti. Závěrem Havelka vyzdvihuje Loewensteinovo evropanství jako perspektivu jeho historického nadhledu a jako integrující civilizační princip, s nímž se pojí důvěra v rozum jako prostředek dorozumění, v toleranci a hledání konsenzu.

O „Moci bezmocných“ po čtyřiceti letech

Bedřich Loewenstein

SUK, Jiří – ANDĚLOVÁ, Kristina (ed.): „Jednoho dne se v našem zelináři cosi vzbouří“: Eseje o „Moci bezmocných“. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i. 2016, 309 stran, ISBN 978-80-7285-200-0.

Recenze sborníku, ve kterém se třicet autorů a autorek z různých zemí zamýšlí nad slavným esejem Václava Havla Moc bezmocných po čtyřiceti letech od jeho samizdatového vydání (1978), byla otištěna původně německy v mnichovském časopise Bohemia, roč. 57, č. 1 (2017), s. 250 n. Recenzent konstatuje, že Moc bezmocných byla v současnosti přeložena do dvaadvaceti jazyků a v mnoha autoritářských státech je vnímána jako vysoce aktuální. Poukazuje na jisté kontinuity Havlova uvažování o politice, oceňuje různorodý charakter textů napsaných do sborníku a představuje některé autorské pohledy na  Havlův esej. Sborník podle něj znamená důležitý příspěvek k pochopení pozdního socialismu a současně podává důkaz o stálé inspirativnosti Havlova myšlení.

Studie a eseje

Až půjdem po Václaváku…

Obraz návratu československých legionářů do vlasti v jejich vzpomínkách a autobiografických románech
Dalibor Vácha

Tato studie navazuje na dlouholetý odborný zájem autora o dějiny československého zahraničního odboje za první světové války, zejména v Rusku. Pramenně je založena na souboru vydaných vzpomínkových textů československých legionářů a také na jejich autobiograficky laděných románech a dalších prózách. Autor se snaží rekonstruovat obraz návratu československých legií z Ruska do vlasti, vzhledem k povaze použitých pramenů však není jeho záměrem zprostředkovat autentický prožitek návratu z prvních dnů a týdnů poté ani předložit nějaký „objektivní“ obraz této události, ale spíše nahlédnout konstrukci vytvořenou legionářskými vzpomínkami a romány. Využívá přitom zejména anglosaské historické literatury zpracovávající podobná témata. Ke klíčovým bodům zde patří vyrovnávání jednotlivců či celé sociální skupiny s realitou v nově vytvořené republice, která byla dosti odlišná od představ o domově, který si legionáři vysnili v cizině. Důležitým faktorem, který se promítal do jejich reflexí, je též požadavek apolitičnosti legionářských organizací a kritika poměrů nejen mezi veterány, ale především ve společnosti nového státu. Míra idealizace Ruska, která se u nich často projevovala, přitom byla přímo úměrná zažívanému zklamání po návratu a zrcadlově kopírovala jejich dřívější idealizaci domova v Rusku. Autor nepovažuje téma návratu československých legií domů a jejich pobytu ve vlasti zdaleka za vyčerpané, tato studie by měla být pouze odrazovým můstkem k dalšímu, široce koncipovanému zkoumání.

Za lepší život venkovské ženy

Obrazy občanského a politického aktérství žen v časopise „Zvěstování“ před obecními volbami roku 1919
Marie V. Fousková

Studie sleduje ženský časopis Zvěstování v období před obecními volbami v červnu 1919, které byly významné nejen jako první volby vypsané v nové Československé republice, ale i jako první příležitost, při níž mohly ženy využít své nově nabyté všeobecné volební právo. Týdeník Zvěstování začala vydávat agrární strana v lednu 1919 a představoval pro ni agitační a osvětový nástroj, jehož účelem bylo především venkovské ženy politicky angažovat, posilovat u nich loajalitu ke straně, a zejména je motivovat k tomu, aby vstupovaly do nově vznikajícího agrárního ženského hnutí. Autorka se zaměřuje na způsoby, jakými toto hnutí artikulovalo své představy o politické a občanské činnosti a zájmech žen. Výsledný obraz má řadu znaků podobných či totožných s obecným dobovým ideálem političky jako ženy, která slouží blahu celku, zabývá se zejména sociálními otázkami ve vztahu k ženám a dětem, společnost a politiku kultivuje a přináší do ní jakýsi originální ženský příspěvek. Tento obraz však doplňuje otevřeně deklarovaný záměr pracovat pro praktické zlepšení životů venkovských žen a otevřená kritika chování venkovských mužů vůči ženám, a to nejen ve veřejné sféře, ale zejména v manželství a rodině. Kritiku patriarchálního modelu manželství v časopise doplňuje artikulované vědomí provázanosti soukromé a veřejné sféry. Takto podoba časopisu již v roce 1919 předznamenává budoucí rozvoj venkovského feministického hnutí, soustředěného v následujících letech kolem Československého odboru pro zájmy venkovských žen agrární strany. Loajalita voliček k této straně však byla v optice časopisu postavena primárně na identifikaci s venkovem, na motivaci hospodářské a na obavách ze zhroucení společenského řádu, spojovaných se sociální demokracií. Obrana ženských práv byla spíš vnímána jako záležitost a zodpovědnost žen samotných, kterým k tomu strana měla dát organizační prostor.

Renesance české ekonomie

Pražské jaro a Ekonomický ústav ČSAV
Jan Klacek – Václav Kupka

Autoři nabízejí pohled na šedesátá (a částečně i sedmdesátá) léta jako na období směřující k renesanci racionálního ekonomického myšlení v českých zemích a poukazují na určité prvky návaznosti v ekonomických diskusích devadesátých let. Práce je odbornou studií z dějin ekonomického myšlení, částečně má ale i pamětnický ráz. Hlavní pozornost je soustředěna na dvě profilující osobnosti Ekonomického ústavu Československé akademie věd v šedesátých letech, Otu Šika (1919–2004) a Josefa Goldmanna (1912–1984) s jejich výzkumnými týmy. Ze spolupracovníků ředitele ústavu (v roce 1968 místopředsedy vlády) Oty Šika, kteří z oficiálního pověření připravovali tehdejší ekonomické reformy, autoři připomínají příspěvky Karla Kouby, Čestmíra Kožušníka, Bohumila Komendy a Otakara Turka. Josef Goldmann v Ekonomickém ústavu založil v roce 1965 oddělení konjunkturálního výzkumu a ekonomického růstu, ve kterém působila řada mladých ekonomů, včetně autorů předložené studie. Ti podávají rozbor tří směrů jeho výzkumu: teorie střednědobých výkyvů v tempu růstu centrálně plánované ekonomiky, strategie hospodářského růstu a konjunkturálního výzkumu. Přibližují také vliv teoretických modelů socialistického hospodářství Włodzimierze Bruse (1921–2007) na Šikův tým a dalšího polského ekonoma Michała Kaleckého (1899–1970) na Goldmannovo uvažování. V oblasti makroekonomie se studie dále zabývá dobovým teoretickým příspěvkem Václava Klause (o inflaci v centrálně plánované ekonomice) a v mikroekonomii pracemi Lubomíra Mlčocha (zejména jeho příspěvkem k teorii firmy). Dokládá přitom výrazný generační rozměr přerodu ekonomického myšlení v Československu během šedesátých letech.
Závěrem autoři formulují odkaz pražského jara 1968 v oblasti ekonomického myšlení. Před padesáti lety se ekonomie v Československu snažila překonat zjednodušenou ideologickou představu centrálně plánované ekonomiky, hlouběji pochopit chování ekonomických subjektů a na tomto základě připravit koncepci ekonomické reformy. Dnes jsme se stále ještě plně nevyrovnali s faktem posunu od principu (ideologie) „trhu bez přívlastků“ a s kritickou analýzou reálného fungování veřejného sektoru v rámci dnešní ekonomiky s vysokým podílem přerozdělování, často mimo tržní principy. Podobně jako tehdy jde tedy o to lépe pochopit „hru“ různých ekonomických subjektů a různých institucí, a odtud i možné dysfunkce celého sociálně-ekonomického systému.

Studená válka v polovině

Projekt „Half a Century of Communist Cadre Training“
Markéta Devátá

Článek se věnuje americkému konferenčnímu a orálněhistorickému projektu, který zorganizovala Univerzita Jižní Karolíny (University of South Carolina) v Columbii v roce 1969 pod názvem „Půlstoletí komunistického školení kádrů“ (Half a Century of Communist Cadre Training). Jeho cílem bylo získat svědectví bývalých frekventantů různých typů vzdělávacích středisek komunistických stran a na jejich základě zprostředkovat hlubší porozumění transnacionálnímu fenoménu školení stranických „kádrů“ a jeho významu pro šíření komunistické ideologie. Autorka přibližuje osoby spojené s tímto projektem – akademické experty i exkomunisty-pamětníky –, jejich veřejné působení a literární činnost. Na několika vybraných příkladech se přitom pokouší doložit, jak způsob formování komunistických aktivistů a jejich následná mise ovlivňovaly vývoj komunistického hnutí v zemích jejich původu. Tematizuje i postavení projektu v kontextu vývoje americké sovětologie a jeho roli z hlediska dobového společensko-politického reflektování stavu studené války, včetně pokusů o predikci jejího dalšího vývoje. Článek je primárně založen na archivní sbírce uložené v Archivu Hooverova institutu (Hoover Institution Archives) v kalifornském Stanfordu, jejíž základ tvoří nepublikované akademické a pamětnické eseje vzniklé v rámci daného projektu.

Diskuse

Přelom epoch, mýtus zlatého věku a chvála starých dobrých časů

K pojetí času a nostalgickým aspektů poststalinského komunismu
Pavel Kolář

V tomto interpretativně zaměřeném eseji se autor pokouší rozpracovat dosavadní pojednání o pojetí času v komunismu, když na základě československých, polských a východoněmeckých pramenů zkoumá otázku, jak se komunistické myšlení o čase změnilo v období destalinizace. Vychází přitom z předpokladu, že přelomový rok 1956 nelze chápat jen jako počátek úpadku komunistického systému a jeho ideologie, nýbrž také jako zrod jeho nové epochy s vlastním, svébytným pojetím času. Účtování se stalinismem, jak je zahájil Nikita Chruščov, otřáslo ideou „železných zákonů historického vývoje“ a posílilo smysl pro nahodilost a nepravidelnost dějin. Tím se posílila autentičnost jednotlivých historických aktérů, kteří už nemuseli vždy jednat v souladu s „velkými dějinami“. V rozboru autor zohledňuje dvě roviny komunistického jazyka: jednak závazné ideologické texty a výroky vedoucích představitelů, jakož i texty stranické propagandy a historiografie, jednak jejich adaptaci v každodenní ideologické mluvě, jak se praktikovala zejména v jednání krajských, okresních a podnikových stranických organizací. Na základě tohoto materiálu autor předkládá několik hypotéz ohledně pojmu „poststalinismus“ jakožto možného východiska k novému přemýšlení o kontinuitě a přelomech v dějinách komunismu. Jde zaprvé o rozpad představy lineárního času a posilování prvků cykličnosti, což nazývá „hybridizací času“. Zadruhé se jedná o restituci „autentické strany“ pomocí oživení lokální paměti soustředěné na každodenní život, jak ji reprezentovaly systematicky zachycované vzpomínky předválečných členů strany. S tím souvisí (zatřetí) produkce a šíření nostalgických obrazů předstalinských komunistických stran jako údajné pravlasti opravdového soudružství. Poslední autorova hypotéza se týká zpomalení dějin a rozostření pojmu revoluce v období poststalinismu.

Poststalinismus jako (ne)stalinský projekt modernity?

Možnosti konceptuálního uchopení intelektuálních „reformních“ diskurzů v období 1956–1968
Jiří Růžička

Autor se zabývá možnými přístupy ke konceptualizaci „poststalinismu“ jako specifické myšlenkové formace, která se postupně rodí na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století jako výsledek krize stalinismu. Vymezuje se přitom proti přístupům, které chápou období po Stalinově smrti jako pouhou destalinizaci, respektive jako přechodné období mezi stalinismem a takzvanou normalizací v Československu. Za své metodologické východisko si zvolil koncepci teorie modernity, respektive modernizace německého sociologa Petera Wagnera, jakož i reinterpretaci Marxova díla (a marxismu jako takového) v podání amerického filozofa Moisheho Postona, které zde podrobněji přibližuje. V této optice a v distanci od teorie totalitarismu poté interpretuje stalinismus jako projekt urychlené modernizace, jehož efektivitu zajišťoval centralistický byrokratický systém včetně jeho autoritářských rysů lépe než tržní ekonomika. Snaží se také dovodit, že stalinismus byl specifickým rozvinutím Marxových a Leninových myšlenek vzhledem k daným historickým okolnostem. Po druhé světové válce byl paradigmaticky aplikován v dalších zemích, aniž by byla jakkoli zohledněna jejich regionální specifika, minulý průběh modernizace a stávající úroveň, načež se během padesátých let jeho potenciál vyčerpal. Nakonec se autor snaží nahlížet intelektuální reformní diskurzy šedesátých let v Československu jako svébytný pokus o nové nastartování specifické verze socialistické modernity. Soustředí se přitom na problémové okruhy spjaté s pojmy revoluce, dějin a trhu a formuluje určité hypotézy a diskusní teze.

Recenze

Ideologická kritika ideologické kritiky normalizace

Miloš Havelka

KOLÁŘ, Pavel – PULLMANN, Michal: Co byla normalizace: Studie o pozdním socialismu. Praha, Nakladatelství Lidové noviny – Ústav pro studium totalitních režimů 2016, 222 strany, ISBN 978-80-7422-560-4.

Soubor statí obou autorů podle recenzenta patří k tomu nejvýraznějšímu, co bylo o letech takzvané československé normalizace (1970–1989) napsáno, jakkoli jsou vedeni zejména snahou problematizovat a kriticky tematizovat zaujatost dosavadních přístupů k tomuto období, a vlastně k celé éře československého komunismu (1948–1989). V obsáhlé recenzi upozorňuje na problematické stránky „revizionistické“ interpretace autorů a polemizuje s některými jejich tezemi. Východiska jejich kritiky považuje za nejasná, částečně levicově politicky motivovaná a oprávněné požadavky historizace československé „normalizace“ a překonání její ideologické kritiky se podle něj zastavují před analýzou konkrétních jevů. Zpochybňuje prvoplánové odmítnutí konceptu totalitarismu a adekvátnost užitých pojmů „pozdní socialismus“, „diktatura“ nebo „každodennost“ jako výkladových rámců nebo analytických nástrojů vzhledem k tématu. Polemiku vede s autory o výklad pražského jara 1968 a o pojetí legitimity moci u Maxe Webera, zejména ve vztahu k používání násilí za „normalizace“. Závěrem recenzent konstatuje, že autoři nabízejí nepříliš přesvědčivou, ideologizující antitezi k dosavadním tezím o době československé „normalizace“, zatímco na skutečnou historickou syntézu dosud čekáme.

Kdo je pan Putin?

Nad českými překlady knih o dnešním Rusku
Karel Svoboda

ZYGAR, Michail Viktorovič: Všichni muži Kremlu: Stručná historie současného Ruska. Z ruštiny přeložil Libor Dvořák. Příbram, Pistorius & Olšanská 2016, 413 stran, ISBN 978-80-87855-64-5; GESSEN, Masha: Muž bez tváře: Neuvěřitelný vzestup Vladimira Putina. Z angličtiny přeložil Marek Sečkař. Praha, Akropolis 2016, 401 strana, ISBN 978-80-7470-126-9; KASPAROV, Garri Kimovič: Zima přichází: Proč je nutné zastavit Vladimira Putina. Z angličtiny přeložil Petr Kovařík. Brno, Jota 2016, 302 strany, ISBN 978-80-7462-988-4; LAQUEUR, Walter: Putin a putinismus: Rusko a perspektivy jeho soužití se Západem. Z angličtiny přeložila Petruška Šustrová. Praha, Prostor 2016, 383 strany, ISBN 978-80-7260-329-9; POMERANTSEV, Peter: Nic není pravda, všechno je možné. Z angličtiny přeložil Martin Weiss. Praha, Dokořán 2016, 259 stran, ISBN 978-80-7363-704-0.

Recenzent představuje a porovnává pětici knih o ruském prezidentovi Vladimiru Putinovi a politickém režimu v současném Rusku, které vyšly v českém překladu. Tři jsou z pera novinářů (Gessenová, Pomerantsev, Zygar), jednu napsal známý historik (Laqueur), jedna pochází od aktivního politika a šachového velmistra (Kasparov). Všechny jsou velmi kritické k současnému ruskému režimu, liší se ale mírou osobní zkušenosti s ním a přednostním soustředěním na různé stránky tématu: Putinovu osobnost a cestu k moci (Gessenová), mocenský establishment a mechanismy vládnutí v Kremlu (Zygar), ideologické zdroje Putinova režimu a současného ruského nacionalismu (Laqueur), způsoby potírání politické opozice a postoje Západu k Rusku (Kasparov), mediální propagandu Kremlu a vytváření falešného obrazu reality ve společnosti (Pomerantsev). Právě v různosti pohledů na současné Rusko, v zachycení odlišných momentů jeho politické skutečnosti a snaze proniknout pod povrch dění vidí recenzent největší přednost uvedených titulů.
Původní vydání recenzovaných publikací: ZYGAR, Michail V.: Vsja kremelskaja rať: Kratkaja istorija sovremennoj Rosii. Moskva, Intěllektualnaja litěratura 2016; GESSEN, Masha: The Man Without a Face: The Unlikely Rise of Vladimir Putin. New York, Blue Riverhead Books 2012; KASPAROV, Garri: Winter is Coming: Why Vladimir Putin and the Enemies of the Free World Must Be Stopped. London – New York, Atlantic Books – Public Affairs 2015; LAQUEUR, Walter: Putinism: Russia and Its Future with the West. New York, Thomas Dunne Books 2015; POMERANTSEV, Peter: Nothing is True and Everything is Possible: The Surreal Heart of the New Russia. New York, Public Affairs 2014.

Poválečné proměny českého pohraničí z pohledu amerického historika

David Kovařík

GLASSHEIM, Eagle: Cleansing the Czechoslovak Borderlands: Migration, Environment, and Health in the Former Sudetenland. Pittsburgh, University of Pittsburgh Press 2016, 288 stran, ISBN 978-80-8229-6426-1.

Autor se soustředí na tři problémové okruhy. Prvním je poválečná očista českého pohraničí, spojená s nenaplněnou snahou československých úřadů o etnickou homogenizaci této oblasti. Druhý zahrnuje proměny pohraniční krajiny a její využití jako „laboratoře státního socialismu“ v procesu modernizační transformace. Třetí okruh se týká vzpomínání na domov a vytváření nové identity u vysídlených německých obyvatel a lidí nově osidlujících české pohraničí. Originalita jeho práce podle recenzenta přitom nespočívá tolik v předloženém tématu jako spíše v koncepčních a metodologických přístupech, v nichž přibližuje vývoj českého pohraničí a životní podmínky tamních obyvatel především z pohledu environmentálního historika. Zdůrazňuje roli hospodářských a společenských faktorů spojených s ekonomickou politikou státu, která se po druhé světové válce orientovala především na těžbu nerostných surovin a rozvoj těžkého průmyslu jako nástroje k prosazení technokratické a produkcionistické vize modernity. Její uskutečňování ovšem mělo za následek nejen devastaci pohraniční krajiny a životního prostředí, ale negativně zasáhlo i tamní společnost, především sociální vazby a zdravotní stav obyvatel.

Národnostní složení československých jednotek za druhé světové války

Martin Čížek

MARŠÁLEK, Zdenko: „Česká“, nebo „československá“ armáda? Národnostní složení československých vojenských jednotek v zahraničí v letech 1939–1945. Praha, Academia 2017, 528 stran, ISBN 978-80-200-2608-8.

Autor podrobně zkoumá národnostní strukturu československých zahraničních jednotek, které se za druhé světové války zformovaly ve Francii, Velké Británii, Sovětském svazu, severní Africe a na Blízkém východě. Svou práci založil především na statistické analýze rozsáhlého souboru údajů, které jsou obsaženy v kompletní elektronické databázi vojáků československé zahraniční armády ve Vojenském ústředním archivu – Vojenském historickém ústavu v Praze. Recenzent přibližuje použité numerické metody, jejich přínosy i meze, a seznamuje s autorovými závěry a hypotézami. Za nejpodstatnější pokládá zjištění o diverzitě personálního složení československého zahra¬ničního vojska, které vzhledem k jiným exilovým armádám představovalo národnost¬ně zdaleka nejpestřejší celek. Tato různorodost a míra zastoupení jednotlivých národností se přitom lišily jak geograficky podle oblastí, kde jednotky vznikaly, tak v průběhu času.

Nesnesitelná lehkost ženských práv?

Adéla Gjuričová

WAGNEROVÁ, Alena: Žena za socialismu: Československo 1945–1974 a reflexe vývoje před rokem 1989 a po něm. (Gender sondy, sv. 12.) Z němčiny přeložila autorka. Praha, Sociologické nakladatelství 2017, 262 strany, ISBN 978-80-7419-252-4.

Publikace je českým překladem německy vydaného titulu Aleny Wagnerové Die Frau im Sozialismus: Beispiel ČSSR (Hamburg, Hoffmann & Campe 1974), doplněným o několik pozdějších statí autorky k tématu postavení žen a ženského hnutí v Československu (České republice) a Spolkové republice Německo. Česká spisovatelka a kulturní historička motivaci vzniku této práce vysvětluje prudkým kontrastem mezi emancipovaným postavením žen v Československu a tradičním patriarchálním modelem, s nímž se setkala po svém příchodu do západního Německa počátkem sedmdesátých let. Na základě výsledků předchozích sociologických výzkumů se v ní snažila na československém případě popsat model socialistické emancipace, vyznačující se zejména vysokou zaměstnaností žen a jejich plnou rovnoprávností podle zákona. Recenzentka považuje čtyřicet let starou studii Aleny Wagnerové za pozoruhodnou zejména z toho důvodu, že svou analýzu genderové problematiky (bez použití pojmu genderu) provádí v konkrétních historických souvislostech, které současné práce z oboru gender studies často zanedbávají, že předjímá závěry pozdějších sociologických rozborů dané problematiky a zvažuje pozitiva i negativa daného emancipačního modelu.

Industrializací za rovnoprávnost polských žen

Dalibor Státník

FIDFELIS, Małgorzata: Kobiety, komunizm i industrializacja w powojennej Polsce. Z angličtiny přeložila Maria Jaszurowska. Warszawa, Wydawnictwo W. A. B. 2015, 366 stran, ISBN 978-83-280-1532-6.

Kniha profesorky Illinoiské univerzity v Chicagu, která vyšla původně anglicky pod názvem Women, Communism, and Industralization in Postwar Poland (Cambridge, Cambridge University Press 2010), pojednává o cestě k ženské emancipaci v poválečném Polsku v souvislostech tamního socioekonomického vývoje. V centru jejího zájmu je proces socialistické industrializace, který byl spojen s masovým zaměstnáním zejména venkovských žen v průmyslových závodech, včetně těžkého průmyslu a hornictví. Osamostatnění a nový životní způsob mladých dělnic ovšem vyvolávaly také morální kritiku, která se v procesu destalinizace po roce 1956 spojila s odmítáním dřívější politiky a vedla k vytěsnění žen do tradičnějších a méně placených profesí. Podle recenzenta autorka nabízí nejen nové poznatky, založené částečně na orální historii, ale dává je do patřičných souvislostí a podává v netradičním nasvícení. Snahy o radikální řešení ženské otázky v Polsku před rokem 1956 přitom apriorně nehodnotí, ale snaží se je komplexně pochopit a historicky vyložit.

Kronika

Kořeny a tváře národního parlamentu

Konference o historii České národní rady
Michaela Tučková

Vědecká konference s názvem „Česká národní rada: Kořeny a tváře národního parlamentu“, připomínající padesáté výročí ustavení ČNR, kterou uspořádala Kancelář Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR spolu s Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, v. v. i., se konala ve dnech 17. a 18. května 2018 v prostorách Poslanecké sněmovny v pražské Sněmovní ulici. Zpráva přibližuje obsah vystoupení referentů z řad historiků i pamětníků (včetně bývalých politiků) a jejich vzájemnou diskusi. Osobní vzpomínky tak užitečně doplnily bádání historiků nejen o vzniku ČNR a práci poslanců v období 1968–1969, ale i během takzvané normalizace a v době po roce 1989, a umožnily nahlédnout do složitého mechanismu odborného zázemí parlamentu v jednotlivých obdobích.

Socialismus na lavičce

Třetí mezinárodní vědecká konference v Pule o socialismu
Milan Sovilj

Centrum kulturologického a historického zkoumání socialismu na univerzitě Jurje Dobrily v chorvatské Pule (Centar za kulturološka i povijesna istraživanja socijalizma, Sveučilište Jurja Dobrile u Puli) uspořádalo ve dnech 28.–30. září 2017 už potřetí mezinárodní konferenci věnovanou výzkumu socialismu pod názvem „Socialismus na lavičce: Komunisté a komunistické strany. Politiky, alce, debaty“ (Socijalizam na klupi / Socialism on the Bench. Komunisti i komunističke partije: politike, akcije, debate / Communists and Communist Parties: Policies, Actions, Debates). Zpráva představuje pořadatelskou instituci a celkovou náplň konference, kterou charakterizuje jako velmi zdařilé setkání více než stovky historiků a odborníků z dalších společenských věd, většinou ze zemí bývalé Jugoslávie, nad různými stránkami a otázkami dějin nejen jugoslávského socialismu.

„Čtěte dějiny“

Záhřebský festival dějin Kliofest
Milan Sovilj

Zpráva přibližuje jedinečnou akci (alespoň v chorvatském kontextu) s názvem „Kliofest“, která se koná v Záhřebu a obnáší množství historických přednášek, besed, výstav a knižních prezentací. Ve dnech 8.–11. května 2018 se uskutečnil pátý ročník tohoto festivalu dějin, který uspořádalo společně třináct různých vědeckých institucí a společností a v jehož čele stál profesor Damir Agičić z Filozofické fakulty Univerzity v Záhřebu. Letošní ročník připomínal osmičková výročí vztahující se k Chorvatsku, k prostoru bývalé Jugoslávie a také k některým evropským a světovým událostem. Početně silně byli zastoupení historici z České republiky, odbornému dialogu nad společnou minulostí by však prospěla hojnější účast kolegů z dalších zemí bývalé Jugoslávie.