Institute of Contemporary History
Mezi ideologií, kulturou a vědou (Štoll – Nejedlý – Kosík) / Between Ideology, Culture, and Scholarship: Štoll, Nejedlý, and Kosík
88 Kč
KoupitZdeněk Nejedlý v osidlech kulturní politiky KSČ po roce 1945
Jiří Křesťan
Autor načrtává fragment z politické biografie předního komunistického intelektuála a politika Zdeňka Nejedlého (1878–1962), v němž usiluje vystihnout jeho roli v kulturní politice Československa po roce 1945, zvláště po roce 1948, a propojit ji s pohledem na osobní stránky jeho života. Úvodem ho představuje jako respektovaného historika a hudebního vědce, účastníka uměnovědných i politických polemik, který se v meziválečném období stále silněji sbližoval s radikální levicí a získal si značnou autoritu svou účastí v boji proti fašismu, především jako člen exilového vedení KSČ v Moskvě (vstoupil do ní zde v roce 1939). Tomu odpovídala jeho pozice v poválečném Československu, kde vystřídal funkce ministra školství, ministra práce a sociálních věcí, prvního předsedy Československé akademie věd atd.
Nejedlý po roce 1945 vystupoval nejednou jako přední tvůrce koncepce kulturní politiky Komunistické strany Československa a její úspěšný propagátor, nebyl však tak silným mocenským hráčem jako ministr informací Václav Kopecký (do roku 1952) a jeho hlavní konkurent na tomto poli, vedoucí kulturního a propagačního oddělení Ústředního výboru KSČ Gustav Bareš, v jejichž rukou spočívaly hlavní kompetence a mechanismy řízení kulturní politiky. Představy Zdeňka Nejedlého o kultuře byly poměrně prosté – měla být lidová, aktuální, realistická, programová a měla se opírat o národní tradice, které ovšem interpretoval selektivně (s důrazem na husitství a národní obrození) a politicky účelově (v duchu ideologické indoktrinace společnosti. Právě díky úsilí o zachování zřetelnější kontinuity „budovatelské“ kultury s minulostí, jejímž zdrojem měly být „pokrokové“ osobnosti a dílo Bedřicha Smetany, Aloise Jiráska a dalších obrozenců, se přiklání autor k těm interpretům (Alexej Kusák), kteří zařazují Nejedlého spíše mezi umírněné politiky komunistické strany, představující po únoru 1948 určitou alternativu těm proudům, které hlásaly radikální „očistu“ kulturního dědictví. Vzhledem ke svému slabšímu postavení v mocenské hierarchii a také kvůli silné loajalitě vůči platnému stranickému kurzu se však k veřejnému střetu s radikály v komunistické straně odhodlal jen výjimečně (například když se vzpíral mechanickému přenášení „sovětských zkušeností“ do československého školství). Autor se v této souvislosti dotýká Nejedlého vztahů s některými umělci a politiky (zejména Václavem Kopeckým) a přináší svědectví o projevech devótnosti vůči jeho osobě, přijímaných zřejmě s požitkem. Zaobírá se také jeho vážnými zdravotními problémy v padesátých letech, které limitovaly Nejedlého vliv na kulturní politiku, a psychickým stavem, poznamenaným depresemi a úzkostí z případného vlastního zatčení.
V závěrečné části se autor zamýšlí nad tím, proč se dílo Zdeňka Nejedlého v šedesátých letech minulého století nestalo inspirací pro snahy o reformu socialismu v duchu národně specifického vývoje, jež vyvrcholily hnutím „pražského jara“ v roce 1968. Kromě toho, že Nejedlého pozdně obrozenecký hodnotový a estetický svět v té době již beznadějně zastaral, působila patrně především skutečnost, že Zdeněk Nejedlý počátkem padesátých let pomáhal zdůvodnit politické procesy a byl tudíž vnímám jako jeden ze symbolů nejhorších projevů stalinského režimu. Nikdy rovněž nevytvořil alternativní koncepci, která by se v podstatných rysech vymykala oficiální stalinské doktríně kultury a kulturní politiky.
Karel Kosík a koncept levicového radikalismu
Petr Šámal
Studie je věnována Kosíkovu výkladu české radikální demokracie, jak jej podal na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století. Autor předkládá tezi, podle níž byla jedním z cílů Kosíkových textů o tomto politickém hnutí konceptualizace levicového radikalismu. Úvodní část statě rekapituluje a hodnotí historiografické práce mapující vztah umění a politiky, respektive kulturní politiku v období takzavného stalinismu (knihy Alexeje Kusáka a Jiřího Knapíka), a předkládá základní charakteristiku levicového radikalismu, chápaného jako životní postoj charakteristický pro relativně krátké období počátků totalitního režimu. V oblasti umění se tento utopický, normativně uzavřený koncept projevoval extrémně instrumentálním přístupem k uměleckému dílu, jehož primárním smyslem měla být spoluúčast na budování „nového“ světa. Karel Kosík je ve studii chápán jako čelný představitel generace mladých komunistů, jenž měl zásadní podíl na založení nového filozofického diskurzu a který formuloval nové výkladové paradigma dějin českého politického a filozofického myšlení 19. století. Druhá část studie shrnuje důvody, proč lze Kosíkovým textům o radikální demokracii přikládat v rámci soudobého diskurzu specifické postavení. Hlavním argumentem je skutečnost, že vedle názorů Zdeňka Nejedlého představovaly Kosíkovy texty (vyznačující se v některých případech výraznou ideologičností a spojováním odborného stylu s prvky politické žurnalistiky) nejvýraznější dobovou tematizaci „české otázky“. Kosíkův výklad radikální demokracie je představen v komparaci se staršími marxistickými výklady dějin 19. století (Jana Švermy, Záviše Kalandry, Václava Čejchana). V závěru textu je naznačen Kosíkův konstrukt „pokrokové“ linie českých dějin, který byl založen na představě „revolučnosti“, a jeho pojetí „české otázky“.
Ze zákulisí vzniku „Třiceti let bojů“ Ladislava Štolla
Jiří Knapík
Referát Ladislava Štolla pronesený na plenárním zasedání Svazu československých spisovatelů v lednu 1950, který vzápětí vyšel tiskem pod názvem Třicet let bojů za českou socialistickou poezii, je vnímán jako jeden z nejzřetelnějších projevů kulturního stalinismu v Československu po únoru 1948. Zatímco jeho důsledkům se již věnovala především literární historie, samotné pozadí jeho vzniku není téměř prozkoumáno. Studie poukazuje především na souvislost se situací v kulturní politice, jak se vyvíjela od jara 1949 po kritikách básníka Vítězslava Nezvala v tisku, a především po aféře s takzvaným protistranickým pamfletem na Nezvala. Tehdy na půdě Kulturní rady ÚV KSČ vznikla myšlenka plenárního zasedání Svazu československých spisovatelů, které mělo komplexně řešit nejen stav literární kritiky, ale také definovat nové vzory v umělecké tvorbě a vztah komunistického režimu ke kulturnímu dědictví. Do tematické proměny referátu, jehož hlavní teze vznikly již na podzim 1949, se také promítly rozdílné názory vedoucích činitelů kulturní politiky (Václava Kopeckého, Ladislava Štolla a Jiřího Taufera na straně jedné, Jiřího Hendrycha a Františka Nečáska na straně druhé). Zatímco nejdříve bylo rozhodnuto o kritickém zhodnocení poválečné poezie, časem se prosadila hlubší myšlenka »analýzy« meziválečné poezie, v níž figuroval jako hlavní negativní postava básník František Halas. Tento autorův pohled do zákulisí vytváření kulturní politky doplňuje edice poznámek zástupce vedoucího kulturního a propagačního oddělení Ústředního výboru KSČ Jiřího Hendrycha ze Štollova vystoupení v kulturní radě v říjnu 1949, v níž se rýsuje osnova budoucího projevu.
aneb Jak s tím můžete žít
Martin Štoll
V osobně laděné reflexi se vnuk Ladislava Štolla s nadhledem zamýšlí nad osobností svého dědečka, předního československého kulturního ideologa od poloviny čtyřicátých let do konce sedmdesátých let minulého století. Ze vzpomínek a pozdějších úvah skicuje jeho rysy i měnící se podobu vlastního vztahu k němu. Klade si přitom otázku, jaké důvody Ladislava Štolla vedly k jeho dogmatické oddanosti komunistické věrouce a straně a jakým způsobem by bylo možné se dobrat nepředsudečného pochopení jeho života a díla. Svůj pokus chápe jako příspěvek k dosud v českém prostředí takřka neexistujícímu žánru společenské anamnézy, jímž je vyrovnávání s vlastními komunistickými předky.
Martin Kučera
Osobní vzpomínkou na setkání s Ladislavem Štollem na sklonku jeho života zarámoval autor svůj pokus uchopit jej v základních obrysech jako určitý mentální a autorský typ. Na jedné straně přibližuje jeho osobnost především ze subjektivních svědectví Jiřího Taufra, s nímž se koncem osmdesátých let spřátelil, na druhé straně kriticky charakterizuje některé Štollovy publikace. Zdůrazňuje odlišnosti v mentálním ustrojení a smýšlení mezi Štollem a Taufrem, kteří bývají vnímáni jako jednolitá dvojice, a celkově hodnotí Štolla jako literárního vykladače pohybujícího se v pevných mantinelech marxisticko-leninské teorie, který neměl valné pochopení pro estetickou složku uměleckého díla a projevoval jen minimální názorovou originalitu.
Jiří Beran
Výběr členů pro novou instituci byl jedním z úkolů, jimiž byla usnesením vlády ČSR z 15. ledna 1952 pověřena Vládní komise pro vybudování Československé akademie věd pod vedením Ladislava Štolla. Autor sleduje postup jejích prací v této oblasti, přičemž pozornost zaměřuje zejména k politickým kritériím výběru. Všímá si též toho, jak byl řešen vztah ČSAV k předpokládaným oborovým akademiím, z nichž nakonec vznikla na jedno desetiletí jedině Československá akademie zemědělských věd, a sleduje i zastoupení slovenských vědců v ČSAV, vedle níž byla roku 1953 nově zřízena Slovenská akademie věd. Na zřeteli má přitom hlavně otázku, do jaké míry navazovala nová instituce personálně a systémově na starší vědecké společnosti tohoto typu v Československu. V přílohách jsou pak otištěny seznamy řádných členů a členů korespondentů z roku 1952, jakož i seznam devětadvaceti vědců vyloučených na poslední chvíli z voleb členů korespondentů v důsledku zákroku dogmatiků z aparátu Ústředního výboru KSČ.
ČSAV sice vyrůstala pod kuratelou komunistické strany, v práci vládní komise se však přitom prosazovaly určité prvky demokratičnosti. Výběr řádných členů v některých přírodovědných disciplínách odpovídal jejich vědecké kapacitě. Těžce postiženy naproti tomu byly společenskovědní obory, zejména filozofie, sociologie a politická ekonomie, kde za násilného prosazování marxismu v jeho stalinské podobě byla zcela zpřetrhána jejich souvislost s předchozím vývojem, a aplikací doktrín platných v sovětské vědě utrpěly i biologické vědy. V souvislosti s výběrem členů si autor všímá zvláště historiků a poukazuje na tehdejší zápas o ideový profil české historiografie. Velké překvapení podle něj nastalo, když politický sekretariát ÚV KSČ nepřipustil, aby se řádným členem a významným funkcionářem ČSAV stal Ladislav Štoll, s odůvodněním, že se s ním počítá jako s nástupcem Zdeňka Nejedlého ve funkci ministra školství. Autor nevylučuje, že Klement Gottwald, který byl podle ne zcela bezpečného svědectví tlačen k rozšiřování procesů i do sféry kultury, nechtěl posilovat pozice člověka, jehož hodnotící přístupy k literatuře otevíraly v tehdejším společenském kontextu cestu k postihům takového druhu.
Jan Rataj
Stať je diskusní recenzí knihy Jana Gebharta a Jana Kuklíka Druhá republika 1938 -1939: Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě (Praha, Paseka 20 a zároveň úvahou nad charakterem politického režimu druhé republiky. V první části autor seznamuje s hlavními tezemi i obsahem jednotlivých kapitol dotyčné knihy, vytýká některé její konkrétní nedostatky, přičemž ji celkově hodnotí jako faktograficky bohatou a zasvěcenou syntézu dějin druhé republiky, opřenou o precizně shromážděné prameny. S jejími autory ovšem vede spor o interpretaci druhé republiky. Nesouhlasí s jejich výkladem, že v ní šlo primárně o zápas demokratických sil, snažících se uchovat co nejvíce z první republiky, a extrémních sil směřujících k totalitě, který se odehrával pod umírněně restriktivní kontrolou vlády Rudolfa Berana, jež musela reagovat na hrubý nátlak nacistického Německa. Proti tomu staví tezi, že po Mnichovu 1938 byl nastolen autoritářský režim, který se vlastní vývojovou logikou posouval k totalitnímu modelu a napájel se z myšlenkových zdrojů autoritářské konzervativní pravice za první republiky a českého fašismu.
Smetanova recenze pod drobnohledem
Jindřich Dejmek
Autor polemizuje s recenzí Víta Smetany na Dejmkovu knihu Nenaplněné naděje: Politické a diplomatické vztahy Československa a Velké Británie (1918 – 1938) (Praha, Karolinum 2003), která vyšla na stránkách Soudobých dějin (Dejmkovo velké dílo pod drobnohledem. In: Soudobé dějiny, roč. 11, č. 4 (2004), s. 97–116). Odmítá jeho argumentaci jako odborně nepodloženou, nepůvodní a vedenou víceméně záměrem jej celkově zdiskreditovat. Vymezuje se zejména vůči kritice, že jeho kniha je jednak nesena ponurým protibritským tónem a jednak tendenčně obhajuje československou politiku mezi válkami, perzonifikovanou osobností Edvarda Beneše. V prvém ohledu zdůrazňuje, že jeho kniha je prvním zpracováním tématu z pera českého autora, a namítá, že právě ve snaze postupovat nepředpojatě nemohl hodnotit postoje valné části britských politiků k Československu jinak než značně kriticky, přičemž však ocenil i jejich pozitivní momenty. V druhém směru staví do popředí otázku kritérií hodnocení, za něž přijímá bezpečnostní zájmy československé republiky, jejíž odpovědní politikové nemohli jednat jinak, než že usilovali o vytvoření velmocemi garantovaného mezinárodního systému bezpečnosti. O alternativách tehdejší politiky je podle něj možné spekulovat jen v teoretické rovině. Zatřetí autor odmítá recenzentovy výtky metodické, které se týkají především práce s prameny a celkově tradičního pojetí výkladu ve stylu faktografických diplomatických dějin.
Vít Smetana
Autor se stručně vyjadřuje k jednotlivým bodům Dejmkovy polemiky, kterou pokládá za nepřesvědčivou. Vyčítá jí, že dílem zkresluje a dílem pomíjí jeho argumenty, a trvá na svých hodnoceních vyslovených v recenzi.
Český poúnorový historický román v kulturně-politických souvislostech
Petr Čornej
KRÓLAK, Joanna: Hus na trybunie: Tradycje narodowe w czeskiej powieści historycznej okesu realizmu socjalistycznego. Warszawa, Instytut Sławistyki Zachodniej i Południowej Uniwersytetu Warszawskiego 2004, 159 stran.
Vlastním tématem publikace polské literární bohemistky z Varšavské univerzity je rozbor sedmnácti historických románů českých prozaiků z padesátých let minulého století. Królaková se k němu dostává kvalifikovaným nástinem moderních koncepcí českých dějin, národních tradic, vývoje českého historického románu od konce 18. století a ideologického působení Zdeňka Nejedlého. Recenzent až na dílčí výhrady oceňuje výbornou orientaci autorky v problematice i české literatuře, poukazuje na její sémiotický přístup a jako skutečný objev vyzdvihuje její konstatování o příbuzném pojetí historických románů s vývody české marxistické historiografie v padesátých letech.
Jana Čechurová
SRBA, Bořivoj: Múzy v exilu: Kulturní a umělecké aktivity čs. exulantů v Londýně v předvečer a v průběhu světové války 1939–1945. Brno, Masarykova univerzita 2003, 888 stran + přílohy.
Obsáhlá, svým zaměřením průlomová a množstvím zpracovaných informací monumentální publikace je dle recenzentky zároveň problematická svou koncepcí a formou. Původně vznikala koncem šedesátých let minulého století jako teatrologická příručka, autor ji nově přepracoval a rozšířil. Je členěna podle témat do stovek kapitolek, což klade překážky souvislé četbě, řada údajů se opakuje. Autor ke škodě věci nevyužil nové české publikace ani institucionální archivní prameny, přesto vytvořil dílo mimořádné, záslužně sledující kulturní aktivity nejen československých, ale i německých a rakouských emigrantů v Británii (výběrově i jinde), kteří náleželi k československému exilu.
Ondřej Houska
MALLETT, Robert: Mussolini and the Origins of the Second World War, 1933–1940. London, Palgrave Macmillan 2003, 266 stran.
Britský historik v této zásadní monografii na základě podrobného studia v italských archivech dovozuje, že hlavním strategickým cílem Mussoliniho režimu byla dlouhodobě nadvláda ve Středomoří, jejímž nutným předpokladem byl konflikt s Francií a Velkou Británií a sblížení s Německem. Jeho kniha se tak dle recenzenta řadí k těm interpretacím, které pohlížejí velmi kriticky na italskou zahraniční politiku po fašistickém převratu.
Jindřich Schwippel
VANĚK, Miroslav: Orální historie ve výzkumu soudobých dějin. (Hlasy minulosti, sv. 1.) Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2004, 175 stran.
Autor přijímá příznivě Vaňkovu publikaci jako první českou systematickou příručku svého druhu, upozorňuje pouze na některé dostatečně nezhodnocené publikace, v nichž se metoda oral history již dříve v českém prostředí uplatňovala.
Jan Měchýř
KALINOVÁ, Lenka: Východiska, očekávání a realita poválečné doby: K dějinám české společnosti v letech 1945–1948. (Česká společnost 1945–1992, sv. 1.) Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2004, 117 stran.
Autor vítá novou edici Ústavu pro soudobé dějiny k sociálním dějinám českých zemí v poválečné době jako krok správným směrem. Vstupní publikace Kalinové toto pole chronologicky otevírá, v nástinu ideových předpokladů poválečného politicko-ekonomického obratu české a vůbec evropské společnosti doleva se přirozeně vrací až do časů hospodářské krize a války. Podle recenzenta jde o užitečný náčrt problematiky, třebaže některá témata autorka pojednala příliš stručně.
Jaroslav Vaculík
V pravidelném, tentokrát značně podrobném rešeršním přehledu statí o soudobých dějinách z polských historických časopisů za loňský rok si Jaroslav Vaculík všímá nejvíce čtvrtletníku Dzieje Najnowsze jako ústředního polského periodika v této oblasti, dále pak podává informace o příspěvcích v časopisech Zeszyty Historyczne, Kwartalnik Historyczny, Przegląd Historyczny, Sobótka, Przegląd Zachodni, Biuletyn Instytutu Pamięci Narodowej a Wiadomości Historyczne. V posledně jmenovaném periodiku pak důkladně přibližuje zásadní úvahu Jerzyho Eisnera „Mýty a stereotypy v PLR“.
Prokop Tomek
Příspěvek je věnován posouzení významu a možnostem využití materiálů bezpečnostních služeb bývalého komunistického režimu v Československu pro práci historiků. Zvláštní pozornost je věnována svazkům bývalé Státní bezpečnosti. Na základě vlastních zkušeností a interních norem bývalé StB autor upozorňuje na možnosti i nebezpečí studia svazků jako historického pramene. Uvádí některé konkrétní příklady zpracování svazků, odkazy na možnosti zpřístupnění, údaje o zvláštnostech archivace svazků a o problému skartací.