Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.
Institute of Contemporary History
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.
Institute of Contemporary History
88 Kč
KoupitČást 1. Geneze a finanční zabezpečení
Jan Kuklík – Jana Čechurová
V první části studie pojednávají autoři o vzniku a finančním zabezpečení organizace pro péči o uprchlíky z pomnichovského Česko-Slovenska, která vstoupila do historie pod názvem Czech Refugees Trust Fund. Nejdůležitějším předpokladem pro vznik této organizace, která působila ve Velké Británii nejen po celou dobu druhé světové války, ale až do sedmdesátých let minulého století, bylo poskytnutí britsko-francouzské půjčky na rekonstrukci pomnichovského Česko-Slovenska v lednu 1939, a zejména britského čtyřmilionového daru na podporu uprchlíků. Primárním cílem britské podpory byly osoby německé národnosti (zejména němečtí sociální demokraté a další antifašisté) a Židé, kteří nehodlali zůstat na území druhé republiky a u nichž britská strana podpořila emigraci zejména do svých dominií a do Palestiny. Do 15. března 1939, tj. do faktického zániku Česko-Slovenska a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava, však byla spotřebována jen část daru. Navíc nastal problém s podporou i české a slovenské politické emigrace na britském území. Právě tyto potíže vyřešilo vytvoření Českého svěřeneckého fondu pro uprchlíky, do nějž byly definitivně v lednu 1940 převedeny zbylé prostředky z britského daru a z nějž byli pak uprchlíci podporováni. Způsoby podpory a vlastní činnost fondu autoři podrobněji analyzují ve druhé části studie.
Michal Jareš
Stať se zabývá čtyřmi sborníky české poezie, které vyšly v prvních letech druhé světové války v britském exilu. Jedná se o tituly Hlasy domova / Křik koruny české (1939), Domů… (1939), Ústy domova (1941) a Z lyriky války (1941). V dobovém kontextu se autor nejprve snaží připomenout a charakterizovat literární kulturu českého válečného exilu, vedle citací ze špatně dostupných zdrojových materiálů přináší i pokus o shrnutí básnické tvorby tohoto původu. Důvodem k volbě daného tématu byla jednak účast autorů, kteří se v pozdější době profilovali jako důležité postavy české kultury (mj. divadelní režisér Ota Ornest, spisovatel Jiří Mucha a básník Josef Lederer), jednak jisté přehlížení exilového literárního dění za druhé světové války i po ní. Autor se v tomto smyslu vymezuje vůči poněkud příkrým odsudkům, jaké vyslovil například literární historik Václav Černý, že se jednalo o marginální počiny, o pouhé básnění bez valné estetické hodnoty, vedené utkvělou představou návratu domů. Psaní podle jeho mínění udržovalo důvěru v rodnou řeč, morálně posilovalo a integrovalo tvůrce i jejich čtenáře a u některých individualit (Josef Lederer, píšící pod pseudonymem Jiří Klan) dosahovalo nadčasových výkonů. Zároveň chce autor touto statí evokovat otázky nad samotným, dodnes značně rozporuplným přijímáním exilu v české společnosti. Ani další exilové vlny se po svých návratech totiž nesetkaly ve vlasti s patřičným uznáním, které by nezjednodušovalo a nebagatelizovalo celkový problém kulturního života mimo vlast. Přílohu statě tvoří ukázky poezie z uvedených sborníků.
Daniela Kolenovská
Studie popisuje hlavní rysy meziválečné běloruské emigrace v Československu na základě dokumentů z českých archivů. V úvodu přináší stručný přehled vývoje běloruského národního hnutí a jeho reakcí na změny související s první světovou válkou. V tomto kontextu sleduje úsilí běloruských emigrantů, kteří vytvořili exilovou vládu a po stabilizaci Sovětského svazu nadále prosazovali myšlenku nezávislého běloruského státu, navzdory absencí skutečné mezinárodní podpory, nedostatku finančních prostředků a vnitřním sporům. Archivní materiály dokládají, že v Československu běloruští emigranti začali pobývat v souvislosti s vyhlášením Ruské pomocné akce. Jednoznačně mezi nimi převažovali studenti. Většina Bělorusů v Československu (zhruba stovka osob) se angažovala v národním hnutí. Jelikož se však exilovým činitelům pravděpodobně nepodařilo dosáhnout uznání de facto, běloruský národní život se mohl v Československu rozvíjet pouze prostřednictvím spolků. Politicky šlo podobně jako u Rusů a Ukrajinců o různorodou skupinu, která zahrnovala křesťanské demokraty, esery i socialisty. S rostoucím úspěchem mezi nimi agitovali sovětští diplomaté a agenti, pouze minimum Bělorusů se orientovalo na spolupráci s ruskými emigranty. Spolkový život běloruských studentů v Československu obsáhl vedle politické i kulturní oblast, samostatnou běloruskou vědeckou instituci se však vytvořit nepodařilo. Odchod studentů za uplatněním do běloruských oblastí Polska v kombinaci s následky světové hospodářské krize vyústil v úpadek běloruského hnutí v Československu. Německá okupace země a loajální angažmá Běloruského výboru svépomoci po boku okupačních orgánů pak kredit běloruského národního hnutí v Československu zpochybnily. Tečku za touto kapitolou česko-běloruských vztahů znamenalo vydání běloruských emigrantů sovětským orgánům po druhé světové válce. V příloze k článku autorka zpracovala biografický přehled o stovce osobností běloruského exilu v Československu.
Soudobé dějiny ve Velké Británii
Detlev Mares
Stať s původním názvem „Too many nazis? Zeitgeschichte in Großbritannien“ je převzata ze sborníku editorů Alexandera Nützenadela a Wolfganga Schiedera Zeitgeschichte als Problem: Nationale Traditionen und Perspektiven der Forschung in Europa. Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht 2004, s. 128–148. Podle autora počátky soudobých dějin ve Velké Británii spadají do doby těsně po druhé světové válce, kdy si společnost i historici kladli otázky po příčinách války a kriticky se vyrovnávali s předválečnou politikou appeasementu (zkoumání nacismu je dodnes v Británii velmi frekventované). Institucionálně se však začal obor rozvíjet až v polovině šedesátých let, kdy byl založen Ústav pro soudobé dějiny (Institut of Contemporary History) a spolu s ním časopis Journal of Contemporary History. Historici soudobých dějin měli ovšem zpočátku problémy s akceptací nového oboru u svých „klasicky“ zaměřených kolegů; kromě obligátní námitky nedostatečného časového odstupu od zkoumaného předmětu se potýkali s poněkud paradoxním problémem, že narozdíl od jiných evropských zemí Británie ve 20. století neprošla žádnými radikálními historickými zlomy. V současnosti jsou už soudobé dějiny i v Británii dobře etablavaným oborem, kromě řady dalších výzkumných pracovišť funguje od poloviny osmdesátých let důležitý Ústav (nyní Centrum) pro soudobé britské dějiny (Institute/Center of Contemporary Britsih History) s časopisem Contemporary British History.
Za ústřední téma britských soudobých dějin autor považuje opakovaně se vynořující tázání po příčinách úpadku (decline) světového postavení Británie ve druhé polovině 20. století, symbolizovaného pádem britského impéria a podtrženého vleklou hospodářskou krizí v sedmdesátých letech. Odpovědi byly hledány v mezinárodní politice (poválečná globální konstelace, dekolonizace), vnitřní politice (poválečný politický konsenzus, budování státu blahobytu, rostoucí moc odborů), ekonomice (neúměrně nákladná státní správa, zanedbaná modernizace), kultuře i morálce (potlačení podnikatelského ducha, vytracení viktoriánských ctností). Nový impulz a zároveň oboustranně podnětnou vazbu na politiku získaly tyto historické úvahy a rozbory v éře premiérky Margaret Thatcherové, která si vytkla za cíl obnovit britskou prestiž a výkonnost mobilizací tradičních ctností. Široká škála diskusí o úpadku zahrnovala i vyloženě revizionistické přístupy (John Charmley), zároveň znamenala posun oboru soudobých dějin k interdisciplinaritě a internacionalizaci.
V poslední části statě autor uvažuje o časovém vymezení soudobých dějin v Británii. Nejdále do minulosti jdou autoři, kteří jejich počátek spojují s rozšířením volebního práva v roce 1832. Častěji ho historici situují k letům první světové války, ale především druhé světové války nebo jejího konce. Objevují se však i názory, že soudobé dějiny pro Británii začaly se suezskou krizí. Každopádně dnes převažuje mínění, že zahrnují 20. století, přičemž jejich těžiště se posouvá do doby poválečné. Takové vymezení dnes odpovídá i pragmatickému pojetí soudobých dějin jako periody ohraničené pamětí žijících současníků.
Zamyšlení nad poslední knihou Jiřího Knapíka
Karel Hrubý
KNAPÍK, Jiří: V zajetí moci: Kulturní politika, její systém a aktéři 1948–1956. Praha, Libri 2006, 398 stran.
První část stati má klasicky recenzní charakter. Autor oceňuje, že Knapík podává soustavný, komplexní a plastický obraz institucionálního rámce kultury v době, kdy se v zásadě vytvořil komunistický systém řízení kultury v Československu. Knapík toto období vhodně periodizuje, přináší řadu nových či upřesňujících informací a vystupuje s některými pozoruhodnými interpretacemi konkrétních událostí. Spory mezi konkurenčními centry v kulturní politice líčí bez zaujetí pro jednu či druhou stranu a větší váhu v nich přikládá mocenským motivům než ideovým. Jeho výklad kulturní politiky je střízlivý, věrohodný a zakládá se na důkladné znalosti pramenů. Ve druhé části statě pak Hrubý uvažuje nad vztahem společnosti a kultury (v širokém slova smyslu) v padesátých letech. Podle jeho názoru „socialistická“ kultura jako systém hodnot vyznávaných poúnorovým režimem neměla tehdy integrativní charakter, ale srážela se při přejímání ve společnosti s potlačovanými, avšak poměrně hluboko zakořeněnými prvky „prvorepublikové“ (demokratické) kutury. V postižení této recepce a rezistence vidí autor úkol pro historiky, sociology, filozofy a další společenskovědní odborníky.
Jiří Kosta
HOFFMANN, Camill: Politický deník 1932–1939. Předmluva Dieter Sudhoff. Z německého originálu přeložili Alena Bláhová a David Kraft. Praha, Pražská edice 2006, 239 stran.
Camill (Kamil) Hoffmann (1878–1944) byl reprezentant česko-německo-židovské symbiózy, básník redaktor a diplomat. Po první světové válce založil provládní pražské noviny Prager Presse a poté od roku 1920 do roku 1939, kdy byl odvolán, zastával funkci tiskového přidělence na československém vyslanectví v Berlíně. Jeho deník, v němž zaznamenal nástup a mohutnění nacistického režimu, je pozoruhodným historickým pramenem.
Květa Jechová
SOUKUPOVÁ, Blanka: Velké a malé českožidovské příběhy z doby intenzivní naděje. Bratislava, Zing Print 2005, 284 stran. (Etnické studie, sv. 2.)
Recenzovaná kniha není obvyklým zpracováním dějin jedné minority, ale propojeným souborem historicko-etnologických reflexí hledání, forem a proměn identity českých Židů za první republiky. V kolektivních příbězích židovského etnika autorka pojednává o takových fenoménech, jako je antisemitismus, asimilace, sionismus, národní uvědomění, české vlastenectví nebo vztah k T. G. Masarykovi. Podle recenzentky Soukupová plně prokázala nosnost zvolené metody a přispěla k dnešnímu porozumění této problematiky.
O Hitlerovi a jeho armádě
Pavel Mücke
BARTOV, Omer: Hitlerova armáda: Vojáci, nacisté a válka ve Třetí říši. Z anglického originálu přeložil Jiří Voňka. Praha, Naše vojsko 2005, 217 stran.
Kniha uznávaného amerického historika třetí říše patří ke klasickým pracím o německém wehramachtu. Autor se v ní zabývá především ideologickou indoktrinací Hitlerovy armády, sociálními vazbami uvnitř ní, válečnými zločiny a trestáním jejích příslušníků a konečně mechanismy sebeospravedlňování a poválečnou pamětí německých vojáků. Soud recenzenta o knize je výrazně pozitivní.
Jiří Pešek
ALTE, Rüdiger: Die Außenpolitik der Tschechoslowakei und die Entwicklung der internationalen Beziehungen 1946–1947. München, R. Oldenbourg 2003, 571 stran. (Veröffentlichungen des Collegium Carolinum, sv. 96.)
Autor si ve své vydané disertaci podle recenzenta klade zásadní otázky: Jaké klíčové důvody, konstelace motivů a zahraničněpolitické koncepce byly určující pro československé politiky, strany a vládu při rozhodnutí integrovat zemi do východoevropského bloku? Jaké vnitřní spory z toho vzešly v československém vedení? A jaké vnější faktory kladně či negativně ovlivňovaly tento vývoj? Na základě důkladné znalosti literatury a průzkumu českých a francouzských archivů pak provádí rozbor na tématech pařížské mírové konference, přípravy československo-francouzské smlouvy, jednání o Marshallově plánu a „německé otázky“. K „československé cestě po roce 1945“ nakonec Alte nevidí žádnou alternativu, neboť k ní nebyla politická vůle, souhlas veřejnosti ani podpora ze Západu.
Peter Heumos
HÜBNER, Peter – KLEßMANN, Christoph – TENFELDE, Klaus (ed.): Arbeiter im Staatssozialismus: Ideologischer Anspruch und soziale Wirklichkeit. Köln/R. – Weimar – Wien, Böhlau 2005, 515 stran. (Zeithistorische Studien, sv. 31.)
Publikace je sborníkem referátů z konference, která se konala v září 2003 v Centru pro výzkum soudobých dějin v Postupimi. Je rozdělena do tří oddílů, které se zabývají zaprvé dělnickým státem jako politickým kontruktem a jeho realizací, zadruhé pracovními vztahy, pracovními poměry a postavením dělníků a zatřetí dělnictvem v situaci sociálních a politických konfliktů. Recenzent konferenci i sborník hodnotí jako průkopnický počin srovnávací analýzy komunistických společností a doporučuje, aby napříště byl systematicky rozšířen i na Sovětský svaz.
Vladimír Březina
PERNES, Jiří – Foitzik, Jan (ed.): Politické procesy v Československu po roce 1945 a „Případ Slánský“: Sborník příspěvků ze stejnojmenné konference, pořádané ve dnech 14.–16. dubna 2003 v Praze. Brno – Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR – Kateřina Mikšová, Nakladatelství prius 2005, 391 stran.
Reprezentativní sborník z mezinárodní konference, uspořádané přímo v prostorách pankrácké věznice, ve třech oddílech obsahuje téměř třicet příspěvků s širokým tematickým záběrem, od mezinárodních souvislostí procesů přes komparace různých zemí po detailní popisy některých velkých politických procesů. Hlavní zájem je upřen na proces s generálním tajemníkem ÚV KSČ Rudolfem Slánským a jeho spoluobviněnými. Podle recenzenta sborník přináší množství nových informací, a zároveň jeho četba vyvolává další, zatím nezodpovězené otázky.
Matěj Hušek
ANDĚL, Michal – BRANDES, Detlef – LABISCH, Alfons – PEŠEK, Jiří – RUZICKA, Thomas (ed.): Propaganda, (Selbst-)Zensur, Sensation: Grenzen der Presse- und Wissenschaftsfreiheit in Deutschland und Tschechien seit 1871. Essen, Klartext 2005, 309 stran. (Veröffentlichungen zur Kultur und Geschichte im östlichen Europa, sv. 27.)
Sborník z německo-české konference, která se konala v květnu 2003 v Düsseldorfu, podle recenzenta přínosně z různých stran ohledává hranice tiskové a akademické svobody v Německu a českých zemích od roku 1871. První dva bloky příspěvků se zabývají různými formami cenzury, propagandou a jejími účinky, zatímco poslední oddíl se věnuje také vytváření senzací a konstrukci reality na příkladu mediální prezentace medicíny.
Jaroslav Vaculík
V pravidelném přehledu informuje autor o zajímavých statích k soudobým dějinám uveřejněných v minulých dvou letech v polských historických časopisech. Největší pozornost věnuje stěžejnímu čtvrtletníku Dzieje Najnowsze, který vydávají společně Historický ústav Polské akademie věd a Vysoká škola humanitních věd v Pułtusku. Dále přibližuje články v poznaňském čtvrtletníku Przegląd Historyczny, slezském historickém čtvrtletníku Sobótka, didaktickém dvouměsíčníku Wiadomości Historyczne a v měsíčníku Biuletyn Instytutu Pamięci Narodowej.
Jaroslav Bouček
Jaroslav Bouček v roli editora představuje dva rukopisné texty historika Jana Slavíka z doby po únoru 1948, kdy nemohl publikovat. Jan Slavík (1885–1978) byl mimo jiné předním znalcem ruských dějin, za první republiky aktivně zasahoval do sporů o smysl českých dějin a o metodologická východiska historiografie, po komunistickém převratu byl prakticky natrvalo umlčen. Prvním publikovaným textem je parodická veršovaná skladba Zpěv o pádu Čečehoně z roku 1950, stylizovaná do žánru rytířského eposu, v níž autor (pod pseudonymem Warjah Nebudimírovič) satiricky komentuje jednak okolnosti zastavení Českého časopisu historického v roce 1949, jednak v téže době vydaný první díl Dějin národa českého z pera oficiálního komunistického historika číslo jedna a tehdejšího ministra školství, věd a umění Zdeňka Nejedlého. Druhým dokumentem je rukopisný nekrolog z roku 1962 „Zdeněk Nejedlý odchází na konečný historie soud“, který ozřejmuje Slavíkův silně kritický vztah k Nejedlému jako historikovi. Jaroslav Bouček v úvodním komentáři zasazuje „epos“ do kontextu Slavíkovy veršované satirické a epigramatické tvorby, psané na okraj aktuálního dění v československé historické obci, přibližuje historická fakta o vydání posledního ročníku Českého časopisu historického v roce 1949 a připojuje biografické charakteristiky „Vezíra a jeho čety“ – tedy Zdeňka Nejedlého a skupiny marxistických historiků, kteří ve Slavíkově skladbě vystupují pod pseudonymy.
Tři moravské konference
Vladimír Březina
Autor referuje o třech historických setkáních, která se odehrála na podzim 2006 ve třech moravských městech. Nejprve to byl v září v jihomoravských Hustopečích mezinárodní seminář věnovaný českoněmeckému historikovi Johannu Wolfgangu Brügelovi, dále listopadová konference o maďarském protikomunistickém povstání na podzim 1956 v Brně, a nakonec mezinárodní konference „Tomáš Baťa – doba a společnost“, která na přelomu listopadu a prosince ve Zlíně připomenula osobnost světoznámého českého podnikatele
