Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.
Institute of Contemporary History
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.
Institute of Contemporary History
Jakub Šlouf
Autor v této studii na základě výzkumu v českých centrálních, a hlavně podnikových archivech komplexně popisuje fenomén samosprávných orgánů v československých průmyslových podnicích v období pražského jara. Konstatuje, že prvky samosprávného socialismu byly do československého průmyslu implementovány z rozhodnutí vlády v červnu 1968. Nebyly výsledkem nějakého emancipačního hnutí, nýbrž vzešly z expertního ekonomického diskurzu coby vedlejší produkt hospodářských reforem. Samosprávy měly plnit funkci kolektivních podnikatelských orgánů autonomních vůči centrálnímu byrokratickému aparátu. Myšlenku samospráv ovšem podpořila výrazná většina zaměstnanců v průmyslu, protože umožňovala provést výraznou redukci byrokratického aparátu a omezit klientelismus prostřednictvím veřejných konkurzů. Od léta 1968 se v jednotlivých podnicích konaly volby rad pracujících, které měly na svou dobu nebývale demokratický ráz. Naprostá většina zvolených se rekrutovala z řad technické inteligence mužského pohlaví a středního věku. Tato nová socialistická inteligence se postavila de facto do čela dělnického hnutí. Mezi radami pracujících a podnikovými organizacemi Komunistické strany Československa fungoval specifický konsenzus, ve kterém rady respektovaly politická stanoviska stranických orgánů a ty naopak přijímaly odborné kompetence rad. Nejlépe bylo možno tuto hybridní praxi sledovat na novém fenoménu veřejných konkurzů do manažerských funkcí. Autor ukazuje, jak se po okupaci v srpnu 1968 původně ekonomický projekt podnikových rad stále více transformoval do podoby hnutí s politickými reformními ambicemi. Neformálním centrem těchto aktivit se stal podnik Škoda Plzeň, který v lednu 1969 uspořádal celostátní sjezd samospráv. Rady pracujících se po pádu reformního vedení KSČ v dubnu 1969 stávaly stále více závislé na prostoru, který jim vůči nadřízeným instancím vytvářely stranické organizace podnikové úrovně. Ty se samy několik měsíců účinně bránily před politickými čistkami, přičemž využívaly zejména obav centrálního aparátu z masových protestů před výročím okupace v srpnu 1969. Po nuceném odchodu reformních funkcionářů na podnikové úrovni na podzim 1969 však již samosprávy ztratily veškeré politické zázemí a samy se rozpustily.
Pionýrská zemědělská hospodářství v letech 1959–1964
Jiří Knapík
Studie se zabývá dosud nezpracovaným fenoménem takzvaných pionýrských zemědělských hospodářství v Československu na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Jejich vznik souvisí s tehdejší situací, kdy v zemi silně rezonovaly ambiciózní vize sovětského vedení, končila kolektivizace venkova a současně v zemědělství nastával nedostatek pracovních sil. Politické a výchovné orgány se snažily motivovat mladou generaci k volbě povolání v zemědělství a koncept pionýrského zemědělského hospodářství byl v tomto kontextu prezentován jako „vyšší“ forma zájmové činnosti starších dětí. Poprvé se objevil na jaře 1959 jako aktivita pionýrů na jižním Slovensku, v českých zemích vznikla první hospodářství na Krnovsku na severní Moravě. Pionýři měli za pomoci místního národního výboru a zemědělského družstva sami hospodařit na dosud neobdělávané půdě (pěstovat zeleninu a ovoce, popřípadě chovat drůbež a králíky) a zřídit si „vlastní“ zemědělské družstvo s dětskými funkcionáři. Experiment byl chápán i jako šance oživit zájem dětí o činnost v Pionýrské organizaci; silně totiž využíval prvky dětské samosprávy, které lze pozorovat v různých pedagogických experimentech na přelomu čtyřicátých a padesátých let (zejména při pokusu založit takzvanou Obec školní mládeže v Krompachu v severních Čechách). Zakládání pionýrských zemědělských hospodářství podporovalo Ministerstvo zemědělství a vedení Československého svazu mládeže, které je vyzvedávalo jako vzorovou aktivitu pionýrů. Naopak Ministerstvo školství se stavělo k této iniciativě rezervovaně, jelikož děti na hospodářstvích trávily hodně volného času během školního roku i o prázdninách, a zaznívala i kritika, že jde o faktickou propagaci malovýroby. Nakonec vlna zájmu v letech 1963 a 1964 opadla a existující dětská hospodářství se proměnila na školní zahrady. Samostatnou pozornost autor věnuje vzorovému pionýrskému zemědělskému hospodářství v Městě Albrechticích na severní Moravě. Díky unikátním školním kronikám a pečlivě vedenému školnímu časopisu se podařilo rekonstruovat způsob organizace mnoha desítek dětí a výsledky jejich práce, které byly oceněny v roce 1965 vysokým státním vyznamenáním. Hospodářství v Městě Albrechticích existovalo až do sedmdesátých let díky agilnímu vedení tamní školy (manželé Karel a Ludmila Schmidtmayerovi), které dokázalo dostatečně motivovat věkově různorodý dětský kolektiv k dobrovolné práci pro celek. Jejich koncepce v jistém smyslu předběhla dobu a lze ji přirovnat k takzvanému mikrokolektivnímu hnutí, rozvíjenému v Pionýrské organizaci v šedesátých letech.
Peter Švík
Článek zkoumá vliv komunistického převratu v únoru 1948 v Československu na vývoj civilní letecké dopravy mezi Východem a Západem. Jeho těžiště je přitom položeno na formování a uskutečňování americké politiky takzvaného vzdušného zadržování (aeriel containment) v počátcích studené války a na jeho důsledky pro Československé aerolinie (ČSA) jako monopolního leteckého dopravce v Československu. Autor líčí mezinárodní expanzi Československých aerolinií po skončení druhé světové nejen na Západ, sever a jihovýchod Evropy, ale i na Blízký a Střední východ. Tato společnost přitom měla ve spojení se Západem v rámci vznikajícího východního bloku dominantní pozici. Poté co Československo odmítlo účast na Marshallově plánu, a zvláště poté co se vlády v zemi zmocnili komunisté, Američané zablokovali jednání s Prahou o nákupu nových letadel a vyvinuli diplomatický tlak na své spojenci, aby zamezili letům Československých aerolinií do strategických oblastí. Se stupňující se studenou válkou a také v reakci na zatčení a odsouzení některých západních občanů v Československu na počátku padesátých let západní mocnosti znemožnily průlety československých letadel přes jejich okupační zóny v Německu a Rakousku a fakticky tak téměř zrušily jejich spojení za železnou oponu. V letech 1951 až 1955 mohly Československé aerolinie udržovat jedinou linku mimo socialistický blok (do Skandinávie) a jejich roli ve spojení se Západem částečně převzala polská letecká společnost LOT.
Tomáš Dvořák
PADEVĚT, Jiří: Krvavé finále: Jaro 1945 v českých zemích. Praha, Academia 2015, 691 strana, ISBN 978-80-200-2464-0;
PADEVĚT, Jiří: Krvavé léto 1945: Poválečné násilí v českých zemích. Praha, Academia 2016, 692 strany, ISBN:978-80-200-2600-2.
Obě publikace mají charakter rozsáhlých historických textově-obrazových průvodců, mapujících geografii násilí v českých zemích v závěru druhé světové války a po jejím skončení, a řadí se do širší produkce tohoto typu z pera Jiřího Padevěta. Podle recenzenta tyto svazky mají sice primárně dokumentační, popularizační a osvětové cíle a postrádají řadu atributů odborné historické práce, avšak jejich mediální a společenský ohlas, který autorovi a jeho dílu propůjčuje velkou autoritu při výkladu moderních českých dějin, zakládá oprávnění a snad i nutnost podrobit je kritické reflexi. Při plném respektu k autorovým záměrům a motivům, které míří k ozdravné sebereflexi národní minulosti a které se mu zřejmě daří naplňovat, však zůstává problémem, že v uvedených pracích není nijak definován zvolený žánr a jeho zásady, stejně jako nejsou naznačena teoreticko-metodologická východiska. Vedle toho neobsahují dostatečnou reflexi dosavadního výzkumu ani nenabízejí náležitý ediční servis a zcela rezignují na snahu o interpretaci. Průvodcům tak podle recenzenta schází relevantní návod k použití i klíč k vyhodnocení nahromaděných empirických poznatků. Dále se recenzent soustředí na otázky, zda a jak obě publikace posunují historické poznání a jaké problémy otevírají, co přinášejí z hlediska historické kultury a jaká je úroveň jejich redakčního a edičního zpracování.
Rozhovor s Alexejem Jurčakem
Tento rozhovor s rusko-americkým antropologem Alexejem Jurčakem v červenci 2019 vedli anglistka Veronika Houdová a historik Přemysl Houda, kteří jej také přeložili z angličtiny do češtiny. Ve výrazně zkrácené podobě a pod názvem „Zelináři měnili systém zevnitř: Alexej Jurčak o pozdním socialismu“ bylo interview publikováno v příloze „Salon“ deníku Právo 3. října 2019. Vzhledem k tomu, že Jurčakovy teze v české historiografii komunismu v posledních letech nepřestávají poměrně silně rezonovat a vzbuzují souhlasný i polemický zájem, přijala redakce Soudobých dějin nabídku autorů rozhovoru publikovat jej v původní neredukované podobě (a opatřila jej průvodními poznámkami). Alexej Vladimirovič Jurčak (Alexei Yurchak) se narodil roku 1960 v Leningradu, ve druhé polovině osmdesátých let působil jako manažer leningradské rockové skupiny AVIA. Po rozpadu Sovětského svazu odešel do Spojených států a v roce 1997 získal doktorát z kulturní a lingvistické antropologie na Dukeově univerzitě v Durhamu v Severní Karolíně. Aktuálně působí jako docent (Associate Professor) na katedře antropologie Kalifornské univerzity v Berkeley. Přítomný rozhovor se odvíjí především od Jurčakovy knihy Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo: Poslední sovětská generace, která vyšla česky v roce 2018 (původní americké vydání je z roku 2006, upravené ruské vydání z roku 2014) a přišla s novým pojetím sovětského pozdního socialismu. Autor osvětluje záměry, s nimiž knihu psal, upřesňuje své teze, odpovídá na některé kritické námitky a polemizuje s interpretacemi Václava Havla (1936–2011) o „životě v pravdě“ a povaze společnosti a politického systému v pozdním socialismu, které vyslovil v eseji Moc bezmocných z roku 1978. Jurčak hovoří také o významu jazyka pro utváření sociální reality a o současném putinovském Rusku.
Milan Hauner
REYNOLDS, David – PECHATNOV, Vladimir (ed.): The Kremlin Letters: Stalin’s Wartime Correspondence with Churchill and Roosevelt. S pomocí Alexandra Magadějeva a Olgy Kučerenkové. New Haven (Connecticut), Yale University Press 2018, 660 stran, 14 fotografie a tři mapy, ISBN 978-0-30022682-9.
Vydání válečné korespondence mezi sovětským vůdcem Josifem V. Stalinem na jedné straně a britským premiérem Winstonem S. Churchillem a americkým prezidentem Franklinem D. Rooseveltem na straně druhé je podle recenzenta příkladem vzorné spolupráce rusko-anglického edičního týmu. Jejich publikace nejen reprodukuje (většinou v plném rozsahu), ale i analyzuje a komentuje celkem 682 depeše, které si uvedení státníci vyměnili od června 1941 do dubna 1945. Bohatě přitom čerpá z amerických, a především ruských archivů. Recenzent přibližuje stěžejní problémy, které byly předmětem této korespondence, charakterizuje vzájemné vztahy mezi „Velkou trojkou“ a konstatuje, že edice skýtá jedinečnou příležitost studovat charakter a politické schopnosti tří státníků, kteří byli okolnostmi donuceni uzavřít nepravděpodobné spojenectví.
Jakub Rákosník
HORÁK, Pavel – PREČAN, Vilém (ed.): Únor 1948 očima poražených: Záznam diskusí exilových politiků z let 1949–1950. Praha, Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i. – Nakladatelství Lidové noviny 2018, 347 stran, ISBN 978-80-7422-623-6 (NLN).
Důkladně připravená edice dokumentů přináší záznamy debat skupiny předních československých politiků a novinářů, kteří po komunistickém převratu odešli do exilu a v letech 1949 a 1950 se scházeli v Londýně, aby se dobrali shody o příčinách, okolnostech a průběhu událostí února 1948 v Československu. Dochované protokoly jsou podle recenzenta užitečným informačním zdrojem, který zajímavě doplňuje dosavadní obraz klíčových dnů, jež přinesly porážku demokratických stran a definitivní začlenění země do sovětského bloku. Daný žánr neformálních diskusí zároveň umožňuje vnímat známé historické aktéry v neobvyklém světle z psychologického hlediska. Recenzent upozorňuje na některé pozoruhodné momenty, jako je malý zájem účastníků o širší politické a ekonomické souvislosti, posedlost detaily a otázkou viny nebo neprostý nedostatek kritické sebereflexe.
Milada Polišenská
DVOŘÁK, Jan – HRADILEK, Adam: Židé v Gulagu: Sovětské pracovní a zajatecké tábory za druhé světové války ve vzpomínkách židovských uprchlíků z Československa. Praha, Ústav pro studium totalitních režimů 2017, 293 strany, ISBN 978-80-87912-93-5.
Recenzentka s přihlédnutím k rozvinutému výzkumu pronásledování Židů za druhé světové války i stalinských politických represí vyzdvihuje, že se publikace zabývá specifickou skupinou obětí, která doposud stála stranou pozornosti historiků. Zachycuje totiž osudy uprchlíků židovského původu z Československa, kteří se po jeho destrukci v letech 1938–1939 ocitli na území Sovětského svazu a skončili v jeho věznicích nebo pracovních a zajateckých táborech. Autoři předkládají svědectví dvou desítek těchto osob a čtyři průvodní studie, v nichž osvětlují z různých aspektů historický kontext. Recenzentka oceňuje koncepční přístup, bohatou heuristiku, výstižnost studií i pečlivou editaci zaznamenaných výpovědí pamětníků.
Dagmar Petišková
DAVIDOVÁ GLOGAROVÁ, Jana – DAVID, Jaroslav: Obrazy z cest do země Sovětů: České cestopisy do sovětského Ruska a Sovětského svazu 1917–1968. Brno – Ostrava, Host – Ostravská univerzita, Filozofická fakulta 2017, 255 stran, ISBN 978-80-7577-225-1 a 978-80-7464-934-9;
ŠIMOVÁ, Kateřina – KOLENOVSKÁ, Daniela – DRÁPALA, Milan (ed.): Cesty do utopie: Sovětské Rusko ve svědectvích meziválečných československých intelektuálů. Praha, Prostor 2017, 871 strana, ISBN 978-80-7260-331-2.
Recenzentka představuje a porovnává dvě knihy věnované literárním textům, jež vznikly a byly publikovány na základě cest spisovatelů, umělců, novinářů, politiků i dalších českých, respektive československých občanů do Sovětského svazu. Ve svém souhrnu podle ní přinášejí velmi bohaté a žánrově, tematicky i názorově různorodé svědectví o tom, jakým způsobem tito návštěvníci, většinou intelektuálové, vnímali poměry v nově vytvořeném sovětském státě a jak o nich informovali zdejší veřejnost. Autorská dvojice knihy Obrazy z cest do země Sovětů v rámci vlastního výkladu prezentuje krátké ukázky z desítek těchto textů, z různých hledisek je analyzuje a sleduje jejich proměny v širokém rozmezí od vzniku sovětského státu do sovětské invaze do Československa (která znamenala pro jeho občany hlubokou deziluzi ze SSSR). Specifickou pozornost přitom věnuje jazykové stránce rozebíraných textů, s příznačným pronikáním ruských výrazů, toponym či zkratek. Antologie Cesty do utopie je rozsáhlou edicí textů napsaných a publikovaných v období první Československé republiky, která je opatřena dvěma historickými studiemi osvětlujícími mezinárodní a československý kontext dobových cest intelektuálů ze Západu do Sovětského svazu, závěrečnou statí načrtávající symbolickou strukturu utopického obrazu sovětské reality a množstvím vysvětlujících editorských komentářů a dalších dodatků. Poměrně složitá, avšak promyšlená kompozice knihy a intertextuální přístup editorské trojice umožňují vnímat a konfrontovat pozoruhodné kontrasty i vzájemně polemická vyznění svědectví o meziválečném sovětském Rusku.
Vojtěch Češík
ČERNÝ, Vladimír: Brněnské gestapo 1939–1945 a poválečné soudní procesy s jeho příslušníky. Brno, Archiv města Brna – Moravské zemské muzeum 2018, 424 strany, ISBN 978-80-86736-58-7 a 978-80-7028-507-7.
Předložená práce je první ucelenou monografií, jež podrobně mapuje činnost centra nacistického represivního aparátu na Moravě, a zároveň jednou z mála publikací zabývajících se gestapem na území Protektorátu Čechy a Morava obecně. Zároveň zachycuje formou případových studií i složitý proces poválečného účtování s viníky nacistických zločinů před Mimořádným lidovým soudem v Brně. Recenzent přibližuje obsah jednotlivých kapitol a konstatuje, že i přes drobné nedostatky jde o kvalitní a logicky vystavěnou monografií, která se opírá především o autorův mnohaletý výzkum rozsáhlé pramenné základny.
Martin Machovec
STÁREK ČUŇAS, František – VALENTA, Martin: Podzemní symfonie Plastic People. Praha, Argo – Ústav pro studium totalitních režimů 2018, 376 stran, ISBN 978-80-257-2522-1 a 978-80-88292-04-3.
Publikace zachycuje příběh české undergroundové hudební skupiny Plastic People of the Universe od jejího založení v roce 1968 přes politický proces s jejími členy v čele s programovým teoretikem undergroundové kultury Ivanem Martinem Jirousem (1944–2011), který se stal impulzem ke vzniku Charty 77, až po její rozpad koncem osmdesátých let. Autoři se snaží uchopit tento příběh jako součást českých kulturních dějin a podle recenzenta se jim podařilo shromáždit fakta roztroušená v různých materiálech a vsadit je do dobového kontextu. S prameny pracují vesměs kriticky a poskytují uživatelům dobrý informační servis. Současně recenzent upozorňuje na jazykovou nevyváženost, formulační a terminologické problémy i na věcná pochybení, která snižují kvalitu publikace.
