Institute of Contemporary History
88 Kč
KoupitZdeněk R. Nešpor
Autor ve svém příspěvku upozorňuje na nedostatečnost dosavadního studia českých migrací 20. století, patrnou zejména ve srovnání se zahraničními výzkumy. Zdůrazňuje přitom výraznou disproporčnost výzkumu jednotlivých emigrací a imigrací z/na území současné České republiky, stejně jako jejich systematickou ovlivněnost partikulárními badatelskými přístupy, respektive jejich teoretickými a metodickými východisky. V této souvislosti autor vymezil jednadvacet strukturně odlišných migračních pohybů od konce 18. století, které ve svých důsledcích ovlivňovaly a ovlivňují populační i sociokulturní vývoj českých zemí ve 20. století. Podal jejich stručnou charakteristiku, zaměřenou zejména na otázky jejich rozsahu, směřování a dalšího vývoje ve vztahu k hostitelským zemím i k území a společnosti dnešní České republiky. Bez nároku na úplnost, avšak se zřetelem k relativnímu zastoupení, shrnul dosavadní studium těchto e/imigrací. Vedle zřejmé disproporcionality a v řadě případů nulové vzájemné souvztažnosti dosavadních akademických výstupů vyzdvihl a analyzoval také jejich systematickou rozdílnost vyplývající z odlišných východisek a výzkumných záměrů jednotlivých humanitních a společenských věd v období vlády komunistického režimu, která však namnoze přetrvává i v současnosti. Rozlišil přitom studium historické a etnografické, přičemž jako další typ reflexe migrační problematiky identifikoval autobiografický přístup jejích účastníků, kladoucí si někdy (obvykle neúspěšně) nárok na vědeckou objektivitu. Tyto tři cesty k českým migračním studiím (kromě blíže nediskutovaného deskriptivního a povýtce kvantitativního přístupu demografického), teprve nedávno a jen částečně doplněné o hledisko sociálně antropologické a sociologické, si přitom „rozdělily“ výzkumné pole, aniž mezi nimi docházelo k většímu vzájemnému ovlivnění a komparaci. V návaznosti na deskriptivní i analytickou část studie autor českým kolegům navrhuje větší zájem o sociologické a sociálněantropologické hledisko, reorientaci historických výzkumů migračních pohybů, a především širší interdisciplinární i mezinárodní spolupráci badatelů v této oblasti. Upozorňuje také na ty migrační pohyby, jejichž výzkum dosud nebyl proveden, nebo je teprve v počátcích.
Politické myšlení Růženy Vackové
Adéla Gjuričová
Růžena Vacková (1901–1982), významná klasická archeoložka, estetička, historička umění a vězeňkyně nacismu i komunismu, o jejíž výmaz z dějin vědy i společnosti se pokusil komunistický režim, se v posledních letech pozvolna vrací do obecného povědomí jako odbornice, milovaná osoba i jako politický symbol. Autorka zkoumá její reflexi klíčových období a událostí od třicátých let minulého století, pokouší se rekonstruovat ideové předpoklady jejích občanských postojů a zařadit ji do kontextu českého politického myšlení 20. století.
Ve třicátých letech se Vacková svým publicistickým působením připojila k umírněné nacionální pravici. Z analýzy pojmů národní jednoty, krize demokracie a podobně vyplývá specifické spojení prvků nacionalismu, organického uvažování o společnosti a apelativního pojetí politiky, příznačné pro moderní české politické myšlení. Dále autorka formuluje svou interpretaci problematického působení Vackové v druhorepublikovém a protektorátním tisku (následované účastí v protinacistickém odboji a uvězněním). Za organizování studentských kroužků Katolické akce po roce 1945 a své otevřeně projevované postoje k poúnorovým událostem byla Vacková nejprve vyhozena z Filozofické fakulty a posléze zatčena a odsouzena k 22 letům odnětí svobody. Období věznění (1952–1967) osmyslňovala mimo jiné protesty proti postupu komunistických orgánů vůči vězňům, postupně opouštěla odbojovou argumentaci a přecházela k argumentaci legalistické, jež se v sedmdesátých s osmdesátých letech 20. století stala základem působení Charty 77 (Vacková ji také podepsala) a dalších opozičních aktivit.
Obraz „pražského jara“ v „normalizační“ próze
Alena Šporková
Studie vykresluje obraz roku 1968 a takzvaného pražského jara, tak jak jej přinášela oficiální próza z let „normalizace“ (1970–1989). Ta se – v souladu s oficiálním dokumentem Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ – snažila legitimizovat takzvanou normalizaci jako novou etapu ve vývoji socialismu. Autorka analyzuje schémata a modelová řešení, jež pomáhala vytvářet ideologizovanou interpretaci společenského vývoje v Československu od ledna 1968 k srpnové okupaci. Všímá si také, jak autoři těchto próz (bylo jich celkem šestnáct, nejznámější je antisemitsky zaostřený román Alexeje Pludka Vabank) zachytili širší historický kontext, jak vysvětlovali motivace a cíle představitelů reformního hnutí a jak popisovali účast různých společenských vrstev v politickém dění. Součástí těchto děl byly i návodné modely dalšího života protagonistů a jejich orientace v nových poměrech, ve fázi »reálného socialismu« sedmdesátých a osmdesátých let. Vedle toho věnuje pozornost i tomu, jak oficiální literární kritika přijímala beletristické pokusy o ztvárnění nedávných „krizových let“, od nichž se chtěl nový režim co nejostřeji distancovat.
Cílem komunistického režimu v Československu bylo mimo jiné vytvoření takové interpretace dějin, která by zdůrazněním „revolučních tradic“ a následné kontinuity vývoje legitimizovala komunistickou moc. Tomu měla napomáhat i umělecká literatura, která se snažila začlenit oficiálně prosazovaný výklad dějin do širšího povědomí společnosti. V jejím rámci pak byl vyzdvihován zvláště žánr angažovaného společenského románu, který zachycoval orientaci individua ve společnosti v širším historickém kontextu a jeho identifikaci s danými politickými poměry. Zobrazováním klíčových historických mezníků – vedle roku 1968 šlo zejména o druhou světovou válku, osvobození Rudou armádou a komunistický převrat v roce 1948 – naplňovala ustálená, tradiční schémata historickomaterialistického výkladu dějinného vývoje, především však vytvářela nové ideologické konstrukce, které vypovídaly o aktuálních potřebách režimu. Příkladem toho může být i „normalizační“ účelová reinterpretace počátku padesátých let, období stalinistických represí.
Karel Hrubý
V letech 2001–2005 se pod vedením Zdeňka Kárníka realizuje široce založený grantový projekt „Vývoj radikálního socialismu a komunismu v Československu“, z nějž dosud jako hlavní výsledky vzešly tři sborníky se společným názvem Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu (Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR – Dokořán 2003 a 2004). Kárník, který je spolu s Michalem Kopečkem editorem sborníkové řady, přispěl do třetího svazku úvodní statí, v níž podává výklad extrémních politických hnutí v Československu, především komunismu a fašismu mezi válkami, a pokouší se tak ex post ukotvit daný projekt v určitějším koncepčním rámci. Karel Hrubý se zaměřil na Kárníkovo pojetí radikálního socialismu jako fenoménu, který v určitých obdobích (zejména krátce po obou světových válkách) poměrně výrazně zasáhl do vývoje poměrů v Československu, posléze byl však víceméně absorbován komunistickou stranou. Autor především oceňuje, že Kárník tento doposud většinou opomíjený problémový komplex vyzvedl do centra badatelské pozornosti a odlišil jej zřetelně od komunismu, respektive bolševismu. Jeho zpracování však hodnotí jako nepříliš systematický náčrt, jemuž chybí přesnější vymezení radikálního socialismu, rozbor jeho vnitřní diferenciace, zvážení skutečného vlivu v historické perspektivě a hlubší srovnání s jinými extrémními levicovými směry, zvláště ve (středo)evropském měřítku.
Nad Mlynárikovou knihou o dejinách Židov na Slovensku
Ivan Kamenec
Autor vybízí k diskusi nad knihou Jána Mlynárika Dějiny Židů na Slovensku (Praha, Academia 2005), která je podle něj flagrantním příkladem neprofesionální a neseriózní historické práce. Mlynárik se sice do díla pustil s velkou vervou, ale zato s minimálními odbornými předpoklady. S výjimkou postojů Vatikánu k deportacím slovenských Židů za války neprováděl k tématu primární výzkum, takže zůstal odkázán na sekundární literaturu. Tento nedostatek se však způsobem, či spíše absencí citací snaží zastřít, navíc tituly vydané na Slovensku v posledních deseti letech zcela ignoruje. Prozrazuje překvapující mezery ve znalostech slovenské historie, dopouští se četných faktografických chyb a uchyluje se často ke zjednodušujícím, radikálním a nepodloženým výrokům. Nejhorší však je, že v dlouhé řadě pasáží se Mlynárikova publikace mění z kompilace na plagiát, což Kamenec dokládá několika paralelními citacemi z ní a ze své knihy Po stopách tragédie.
Mimořádná kniha o dějinách sovětského vězeňství
Lukáš Babka
APPLEBAUM, Anne: Gulag: Dějiny. Z angličtiny přeložila Petruška Šustrová. Praha – Plzeň, Pavel Dobrovský – BETA & Jiří Ševčík 2004, 604 stran.
Kniha, za niž autorka, mladá americká novinářka a historička, obdržela Pulitzerovu cenu pro nejlepší historické dílo vydané roku 2004 ve Spojených státech, je podle autora podobným mezníkem v poznání mašinerie totalitních represí v Sovětském svazu, jakým se před čtvrtstoletím stalo Solženicynovo Souostroví Gulag. Svou knihu (teprve druhou) napsala čtivým jazykem a pro širokou veřejnost, zároveň však nijak neslevila z odborných nároků. Obrovský rozsah tématu dokázala přiměřeně zhustit a přehledně strukturovat, aniž vynechala podstatné, takže její dílo může sloužit jako příručka. Udivující je i hloubka záběru, s níž dokázala zprostředkovat otřesnost této říše zla a formulovat výstižné závěry. Podařilo se jí to především díky užité metodě výkladu, kdy se vynasnažila postihnout fungování různých aspektů a součástí systému na konkrétních individuálních osudech. Za tím účelem prováděla primární výzkum v ruských archivech, a to nejen centrálních, a vedla rozhovory s mnoha pamětníky. Recenzent však upozorňuje také na nepřesnosti terminologické i faktografické, přílišnou stručnost ve vylíčení postalinského období, nedostatky poznámkového aparátu a dílčí pochybení překladatelky.
Průkopnický sborník o filmu a dějinách
Blahoslav Hruška
KOPAL, Petr (ed.): Film a dějiny. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005, 406 stran.
Podle recenzenta se českým čtenářům poprvé dostává do rukou soubor studií o využití filmu jako pramene pro poznání dějin, a navíc autoři ve svých příspěvcích otevírají nové pohledy na zpracovávaná témata. Patří k nim mimo jiné iluzivnost autentického zprostředkování historické reality dokumentárním filmem, ideologické manipulace a národní stereotypy ve filmu nebo protínání historiografických výkladových koncepcí s kinematografií.
Jana Čechurová
KUDLÁČ, K. K. Antonín: Příběh(y) Volné myšlenky. Knižnice Dějin a současnosti. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005, 190 stran.
Autor podle recenzentky zpracoval historii organizovaného hnutí českých ateistů převážně na základě materiálů ze spolkového archivu jako peripetie institucionálního štěpení a proměn. Vypadly z ní takto osudy živých lidí, jež by umožnily zahlédnout skrytou tvář dění, a více pozornosti by si zasloužily také vztahy Volné myšlenky k různým politickým proudům nebo zednářům.
Mnichovská dohoda po pětašedesáti letech
Jiří Ellinger
NĚMEČEK, Jan (ed.): Mnichovská dohoda: Cesta k destrukci demokracie v Evropě. Praha, Karolinum 2004, 390 stran.
Sborník, který vzešel z konference uspořádané v Praze na podzim 2003, si podle recenzenta stěží mohl nárokovat, že by objevil nezkoumané pole mnichovské mozaiky nebo přístup, který by ji ukázal v novém světle. Jednotlivé příspěvky, jež recenze přibližuje, však většinou představují solidní rekapitulaci stavu bádání, pokud jde o mezinárodní diplomatické souvislosti krize z podzimu 1938, vnitřní československé poměry té doby nebo právní aspekty problematiky.
Marek Syrný
JABLONICKÝ, Jozef: Samizdat o odboji: Štúdie a články. Bratislava, Kalligram 2004, 528 stran.
Publikace obsahuje jedenáct studií spojených tematikou protifašistického povstání a odboje na Slovensku, které Jablonický napsal v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, kdy nemohl veřejně působit jako historik a státní orgány se mu soustavně snažily překazit jeho vědeckou práci (původní texty některých studií byly například zabaveny při domovní prohlídce). Podle recenzenta si tyto statě stále uchovávají svůj přínos a v některých směrech jsou dokonce nejlepším či téměř jediným zpracováním problematiky. Jablonický v nich detailně a nezaujatě skládá obraz historického dění, vykresluje portréty aktérů a uvádí na pravou míru odbojové legendy komunistické historiografie.
Petr Blažek
Zpráva informuje o mezinárodní konferenci „Komunistický bezpečnostní aparát ve střední a východní Evropě 1944/45–1989“, která se konala ve Varšavě v červnu 2005 za účasti více než tří set padesáti historiků a politologů z devatenácti zemí. Součástí programu byly vernisáže tří expozic věnovaných činnosti represivních aparátů v Polsku, východním Německu a Československu a byla zde prezentována kniha A Handbook of the Communist Security Apparatus in East Central Europe, 1944–1989, která je dílem mezinárodního autorského týmu a prvním pokusem o syntetické uchopení tématu.
Lucie Smegľová
Zpráva je věnována čtvrtému setkání příznivců orální historie na hradě Sovinci, které v červnu letošního roku zorganizovalo Centrum orální historie při Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.
Petr Koura
Koncem srpna letošního roku se na hradě Orlík u Humpolce konal zásluhou společnosti Castrum již pátý ročník festivalu „Film a dějiny“, o němž zpráva informuje.