Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

Úvodem k historickým alternativám osudových „osmiček“

Vít Smetana a Milan Drápala zasazují projekt tematického bloku věnovaného alternativním (respektive kontrafaktuálním či virtuálním) dějinám Československa, jak jej přináší aktuální číslo Soudobých dějin, do kontextu tohoto specifického žánru historického myšlení, rozvíjejícího se v západní historiografii od osmdesátých let uplynulého století a do českého prostředí teprve zvolna pronikajícího. Záměrem bylo postihnout sice neuskutečněné, avšak reálné možnosti československého vývoje na osudových „historických křižovatkách“ let 1938, 1948 a 1968 a také v souvislosti s poválečným odsunem sudetských Němců, který byl událostí mimořádného dosahu. Zdůrazňují přitom, že autoři všech čtyř statí, o nichž zároveň poskytují základní referenci, postupovali metodicky, ctili vědeckou akribii, kriticky posuzovali pravděpodobnost alternativních scénářů vzhledem k dochovaným pramenům a neuchylovali se ke svévolným spekulacím. Narozdíl od různých podobně laděných projektů se celý tento tematický blok k alternativním dějinám tedy nevzdaluje půdě vědecké historiografie, jejíž pravidla se snaží respektovat.

Studie a eseje

Rozcestí slepých uliček

Mnichov 1938
Pavel Šrámek

Události spojené s odstoupením československého pohraničí na podzim 1938 vyvolávají věčnou otázku, jak by dopadla případná válka Československa s Německem. V nedávné době se na ni pokusilo odpovědět několik historiků a spisovatelů. Ve svých textech se většinou shodli, že v této válce by osamocené Československo bylo poraženo.
Autor v tomto článku – s faktografickou oporou v pramenech a publikovaných studiích – zkoumá alternativy vývoje na podzim 1938 v případě, že by se Československo rozhodlo k obraně své územní integrity. Zpochybňuje přitom všeobecné přesvědčení, že válka by vypukla hned poté, jakmile by Praha odmítla Mnichovskou dohodu. Situace německé armády na konci září 1938 by totiž s největší pravděpodobností okamžité zahájení útoku nedovolila. Navíc i v případě odmítnutí Mnichovské dohody stále platil souhlas československé vlády s britsko-francouzským plánem na odstoupení pohraničních oblastí Německu. Spojovat vypuknutí války s 30. zářím 1938 je tak podle autora problematické. Předkládaný scénář možného průběhu československo-německé války se proto odvíjí od data 21. září 1938, kdy československá vláda měla možnost odmítnout britsko-francouzský plán. V tom případě by následovala mobilizace československé armády a německý útok. Německá armáda by se snažila s pomocí tanků a letectva prolomit československé obranné linie, jejichž páteří byly pohraniční pevnosti, a znemožnit obráncům ústup na Slovensko. Československu by nikdo nepomohl, muselo by se spoléhat jen samo na sebe a nakonec by mu nezbylo než přistoupit na německé požadavky. Došlo by tak k okupaci českých zemí, na Slovensku by vznikl samostatný stát.
Výsledek války by se podle autora příliš nelišil od skutečného vývoje. Osud Československa v roce 1938 byl totiž dán nepříznivou mezinárodněpolitickou situací a faktickým nezájmem západních velmocí o jeho osud. Případná válka na tom nemohla mnoho změnit.

Pod křídla Sovětů

Mohlo se Československo vyhnout „sklouznutí“ za železnou oponu?
Vít Smetana

Článek se zamýšlí nad alternativními možnostmi československého vývoje po druhé světové válce. Jako nejpříhodnější moment, kdy bylo ještě reálné zvrátit vývoj směřující k nástupu komunistického režimu, se autorovi jeví československé rozhodování v červenci 1947, zda se připojit či nepřipojit k těm evropským zemím, jež se rozhodly přijmout americkou nabídku rozsáhlé hospodářské pomoci – Marshallův plán. Zároveň však poukazuje na fakt, že odporovat sovětskému nátlaku na to, aby Československo americkou pomoc odmítlo, takřka nikoho z představitelů demokratických stran zřejmě ani nenapadlo. Text proto hledá kořeny této závislosti na Sovětském svazu a nachází je především ve strachu z Německa v součinnosti s traumatickou zkušeností Mnichova 1938. Jakkoli hledání opory před možným opakováním německé hrozby mělo své racionální jádro, je zjevné, že v československém případě šlo rozhodné a bezvýjimečné ustupování sovětským přáním – mnohdy ještě dříve, než byla vyslovena – velmi často nad rámec toho, co bylo ještě možné považovat za sebevědomou a důstojnou zahraniční politiku nezávislého státu. Dělo se tak již v letech druhé světové války, a po jejím skončení tento trend ještě zesílil. Autor dále hodnotí československé poválečné možnosti ve srovnání s jinými zeměmi (Polsko, Rakousko, Jugoslávie, a zejména Finsko) a zamýšlí se stručně rovněž nad důsledky možné vynucené sovětizace Slovenska a rozdělení země. V epilogu – „snění o minulosti“ – pak nastiňuje pravděpodobný vývoj Československa v případě, že by bylo v červenci 1947 přijalo Marshallův plán.

Nechtění spoluobčané

Československo po nezdařeném odsunu Němců
Jaroslav Kučera

Na základě analýzy klíčových historických momentů, které mohly výrazně ovlivnit průběh i rozsah odsunu Němců z Československa v letech 1945 až 1947, autor skicuje možné důsledky setrvání většího počtu německého obyvatelstva na politický, hospodářský i sociální vývoj Československa do roku 1989 a v některých ohledech i v následující době. Základní premisou článku je, že alespoň dílčí odsun by byl proveden za každých okolností a že počet německých obyvatel, kteří by v Československu zůstali, by byl mohl dosáhnout nejvýše jednoho a půl milionu osob. Setrvání takového počtu Němců na území státu by sice modifikovalo některé podmínky jeho ekonomického a společenského vývoje, zejména v padesátých a šedesátých letech, nicméně by s největší pravděpodobností nezměnilo nic zásadního ani na vývoji Československa ve druhé polovině 20. století, ani na podobě současného českého státu či na dnešních vztazích mezi Čechy a Němci.

Nejhorší možná varianta

Srpen 1968
Oldřich Tůma

V centru úvah autora jsou předpoklady a důvody, které v srpnu 1968 vedly k vojenské intervenci Sovětského svazu a dalších čtyř států Varšavské smlouvy jakožto zásadní determinantě dalšího československého vývoje. Nejprve polemizuje proti dvěma interpretacím, jež mají společné to, že příčiny intervence hledají v sovětské politice. Autorem první z nich je český historik Jiří Fidler, který za rozhodující považuje vojenské zřetele, totiž snahu Kremlu změnit strategickou situaci ve střední Evropě rozmístěním sovětských vojenských jednotek a jaderných zbraní v Československu. Podle Tůmy je toto vysvětlení založeno na hypotézách a nemá oporu v pramenech. Za ještě vágnější a neopodstatněnější pak pokládá interpretaci, typickou pro západní kremlologii před rokem 1989, která vyvozuje intervenci z boje o moc mezi frakcemi v nejvyšším sovětském vedení. Rozhodnutí k vojenskému zásahu bylo podle jeho soudu výsledkem celkového sovětského hodnocení situace v Československu a jeho snahy udržet zdejší komunistický režim. Na tomto základě pak autor uvažuje o okolnostech, které – nejspíše ve svém souběhu – mohly intervenci zamezit. Významný brzdicí efekt v tomto směru přisuzuje případnému angažmá Spojených států, jejichž včasné varování před negativními důsledky intervence pro politiku uvolňování mezinárodního napětí mohlo sovětské rozhodování značně ztížit. Jisté možnosti ovlivnit události měli i reformní komunisté v Československu pod vedením Alexandra Dubčeka, jejichž lavírování mezi požadavky veřejnosti a tlakem Kremlu Sověty dráždilo a zároveň působilo dojmem bezradnosti. Oproti němu se nabízela buď cesta důraznějšího odporu vůči Moskvě, anebo taktických ústupků jejím nárokům.
Třebaže by hrozba intervence nezmizela se srpnem 1968, za předpokladu respektování určitých spojeneckých závazků vůči Sovětům se Československo podle autora nemuselo nutně stát její obětí. V tom případě se vývoj mohl ubírat v zásadě dvojím směrem: buďto (pravděpodobně) by pokračoval rozklad komunistického systému a jeho postupná přeměna v pluralitní demokracii západního typu, anebo (méně pravděpodobně) by se reformní komunisté odhodlali zvrátit poměry násilím. Ať tak či tak, alternativní scénáře vývoje by podle autora byly určitě příznivější než realita dvacetileté ubíjející „normalizace“ pod záštitou sovětských tanků.

Kronikář komunistického Československa

Karel Kaplan a studium soudobých dějin
Vítězslav Sommer

Autor se pokouší postihnout místo historika Karla Kaplana v kontextu české historiografie posledního půlstoletí, zachytit proměny základních tendencí charakterizujících jeho tvorbu a kriticky zvážit jeho roli při formování oboru soudobých dějin v České republice. Kaplan je snad nejplodnějším a nejpřekládanějším českým historikem současnosti a jeho životní dráha symbolizuje cestu, kterou prošlo české dějepisectví nejnovějších dějin.
Jako historik začal publikovat v padesátých letech, kdy zároveň působil v aparátu Komunistické strany Československa. Věnoval se tehdy regionálním tématům s tendencí stranického propagandisty, jeho interpretace byly poplatné době, s pozdějším Kaplanovým dílem však tyto rané práce spojuje respekt k pramenům. V šedesátých letech se Kaplan ocitl v popředí reformního proudu československé historiografie, odhaloval a kritizoval přípravu politických procesů z předcházejícího desetiletí (také díky členství v rehabilitačních komisích, zřízených komunistickým vedením) a svou historickou práci chápal jako cestu k nápravě selhání politiky. V roce 1976 odešel Kaplan do západoněmeckého exilu a ve svých četných titulech seznamoval západní veřejnost s fungováním komunistické moci a politickými represemi v Československu. Vycházel přitom z unikátních archivních materiálů, které se mu podařilo vyvézt za hranice, zcela opustil politické intence a přiklonil se k jednoznačně empirickému způsobu práce. V Československu, respektive České republice od roku 1990 rozvíjí svůj empirický, na faktografii založený a o objektivitu usilující přístup v řadě dalších, často velmi rozsáhlých prací, systematicky mapujících dějiny Československa od roku 1945 do počátku sedmdesátých let. Svůj badatelský důraz přitom v poslední době přesouvá od analýzy moci ke společnosti.
V závěru článku se autor zamýšlí nad slabinami a přednostmi Kaplanova díla a jeho metody. Vzhledem ke změnám, jimiž prošla moderní historická věda, pokládá za problematické Kaplanovo lpění na objektivitě historického poznání, pozitivistické tlumočení archivních pramenů bez výraznějšího interpretačního rámce a suše věcný literární styl. Na druhé straně jeho přínos k poznání dějin komunistického Československa je průkopnický a zcela zásadní a žádný historik tohoto zaměření se bez výsledků jeho práce nemůže obejít.

Horizont

„Novecento“ namísto „storia contemporanea“?

Úvahy o italských soudobých dějinách
Lutz Klinkhammer

Tato stať, kterou v časopise Soudobé dějiny pokračuje seriál o vývoji a dnešním stavu disciplíny soudobých dějin ve vybraných evropských zemích, původně vyšla pod názvem „Novecento statt Storia contemporanea: Überlegungen zur italienischen Zeitgeschichte“ a je převzata ze sborníku editorů Alexandra Nützenadela a Wolfganga Schiedera Zeitgeschichte als Problem: Nationale Traditionen und Perspektiven der Forschung in Europa (Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht 2004, s. 107-127). Autor uvádí, že pojem „soudobé dějiny“ pro označení vyhraněné disciplíny historického bádání, jako je tomu v Německu nebo ve Francii, nemá v Itálii zřetelnou obdobu. Termín storia contemporanea zde měl po roce 1945 trojí význam. Jednak se užíval jako pojmenování dějinného úseku zhruba posledních dvou století, dále pro časově kratší období „krátkého 20. století“ (novecento) a konečně sloužil k charakteristice jakékoli historické události v jejím „soudobém“ rozměru, tedy její instrumentalizace podle aktuálních (politických či jiných) potřeb. Tyto významy autor ilustruje jednak na příkladech přehledů a učebnic italských dějin, jednak na aktuálních sporech o historické činy papežů a katolické církve, o světla a stíny italského národního sjednocení v šedesátých letech 19. století a údajnou levicovou ideologizaci poválečného italského dějepisectví. V něm se zrodil „mýtus  rezistence“ proti německé okupaci z let 1943 až 1945, jehož rubem byla marginalizace, či dokonce tabuizace italského fašismu, a který odpovídal zájmům širokospektrální protifašistické koalice politických sil v Itálii. S hlubším výzkumem italského fašismu se začalo až v šedesátých letech. Od devadesátých let pak podle autora trvají ostré spory o hodnocení odboje (včetně komunistických zločinů) a fašistické republiky ze Salò, v nichž je patrná snaha o „plíživou rehabilitaci“ fašistické minulosti a které by svědčily pro tezi, že italské soudobé dějiny ve vlastním smyslu začínají rokem 1943.

Recenze

O literární rovině historikovy práce

Jan Randák

ŘEPA, Milan: Poetika českého dějepisectví. Brno, Host 2006, 260 stran.

Kniha se zabývá výrazovou, tedy rétorickou a poetickou, stránkou historické práce a na příkladě vybraných děl význačných českých historiků 19. a 20. století provádí její formální rozbor. Recenzent oceňuje zaujetí a mezioborovou erudici, s nimiž autor vstoupil na málo prozkoumanou půdu vzájemných vztahů historiografie a umění, a doporučuje knihu jako inspirativní pro překonání pozitivistických stereotypů o práci historika jako pouhém chronologickém řazení faktů.

Bilance kritická i sebekritická

Německý pohled na historiografii českých zemí ve 20. století
František Svátek

BRENNER, Christiane – FRANZEN, K. Erik – HASLINGER, Peter – LUFT, Robert (ed.): Geschichtsschreibung zu den böhmischen Ländern im 20. Jahrhundert: Wissenschaftstraditionen – Institutionen – Diskurse. (Bad Wiesseer Tagungen, sv. 28.) München, R. Oldenbourg 2006, 483 stran.

Sborník z konference mnichovského Collegia Carolina v Bad Wiessee je zaměřen na vztah politiky a historiografie, zvláště za nacistické a komunistické éry a v době postkomunistického „zvládání minulosti“, a zadruhé na česko-německé vztahy a konflikty a na komparaci české a německé historiografie. Zatímco čeští referenti většinou přednesli shrnující přehledy, užitečné pro informaci v zahraničí, převažující německé příspěvky zahrnují širší tematické výklady ve smyslu Ostforschung, kritickou analýzu historiografie NDR a zkoumání sudetoněmeckého dějepisectví i jeho institucí. Recenzent vyzvedává reprezentativní zastoupení německých badatelských center ve sborníku a jejich (sebe)kritický pohled na starší (sudeto)německé dějepisectví českých zemí.

Příspěvek k „paměti národa“

O Židech za druhé republiky
Vlastimil Hála

POJAR, Miloš – SOUKUPOVÁ, Blanka – ZAHRADNÍKOVÁ, Marie (ed.): Židovská menšina za druhé republiky: Sborník přednášek z cyklu ve Vzdělávacím a kulturním centru Židovského muzea v Praze v lednu až červnu 2007. Praha, Židovské muzeum v Praze 2007, 183 stran.

Sborník o situaci Židů a antisemitismu v Československu v době od podepsání Mnichovské dohody koncem září 1938 do německé okupace českých zemí v březnu 1939 je podle recenzenta celkově velmi kritický k tehdejšímu režimu a jeho elitám, jimž vyčítá zavádění restrikcí vůči židovskému obyvatelstvu a jeho ostrakizaci. Ideologické zdroje vidí autoři nejčastěji v utilitárním českém nacionalismu a militantním konzervativním katolicismu a druhou republiku vnímají v kontinuitě s drastickými opatřeními proti Židům po zřízení Protektorátu Čechy a Morava.

Socialistická móda?

Tři knihy o módě v „bratrských zemích“
Martin Franc

HLAVÁČKOVÁ, Konstantina: „Kytky v popelnici“: Společnost a móda v sedmdesátých letech v Československu / „Flowers in the dustbin“: Society and fashion in Czechoslovakia in the seventies. Praha, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze – NAGA 2007, 166 s.
MENZEL, Rebecca: Jeans in der DDR: Vom tieferen Sinn einer Freizeithose. Berlin, Christoph Links 2004, 199 s.
PELKA, Anna: Teksas-land: Moda młodzieżowa w PRL. Warszawa, Wydawnictwo Trio 2007, 264 s.

Recenzent srovnává tři publikace o módě a odívání v socialistickém Československu, Německé demokratické republice a Polsku a klade si otázku po společných znacích ve vztahu politické moci a společnosti k módě v uvedených zemích. Všechny tři práce přes některá omezení hodnotí jako kvalitní a přínosné.

Religiozita „po česku“ jako model pro Evropu?

Zdeněk R. Nešpor

FIALA, Petr: Laboratoř sekularizace: Náboženství a politika v ne-náboženské společnosti. Český případ. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2007, 183 stran.

Recenzent adresuje autorovi dvě zásadní výhrady, totiž že se jednak omezuje na studium katolické religiozity v dnešní české společnosti a vylučuje z něj ostatní denominace i neorganizované formy religiozity, jednak že nereflektuje současnou sociologii náboženství a stále vychází z paradigmatu sekularizace, který je v ní stále více opouštěn. Český, převážně odmítavý vztah k religiozitě lze podle něj pokládat spíš za zvláštní než modelový případ.

Česká pravice vnímavým britským pohledem

Adéla Gjuričová

HANLEY, Seán: The New Right in the New Europe: Czech Transformation and Right-Wing Politics, 1989-2006. London – New York, Routledge 2008, xiv + 276 stran.

Kniha britského autora je podle recenzentky v mnoha ohledech tím nejlepším, co bylo napsáno o vývoji české politické pravice od počátku devadesátých let uplynulého století do dneška. Autor prokazuje vynikající orientaci v českých poměrech i obdivuhodnou znalost literatury, úspěšně nabourává některé západní teoretické modely postkomunistické transformace a přichází s vlastním promyšleným, leckdy překvapivým výkladem.

„Nikdy jsme se nenadáli, jak rychle mizí naše archivy v Moskvě…“

Doubravka Olšáková

CŒURÉ, Sophie: La mémoire spoliée: Les archives des Français, butin de guerre nazi puis soviétique (de 1940 à nos jours). Paris, Payot 2007, 270 stran.

Kniha francouzské autorky pojednává o osudech francouzských archivů, které nejprve za druhé světové války zabavily a do různých míst ve střední Evropě evakuovaly německé úřady, posléze je převzaly a do své země odvezly úřady sovětské, přičemž mnohé tyto dokumenty dosud zůstávají v Rusku. Autorka zdánlivě nezáživné téma podává jako strhující příběh, zasazuje je do historického rámce využívání archivů jako válečné trofeje a vnáší do aktuálních diskusí o historické paměti nový důležitý rozměr.

Dřevo v českých dějinách a kultuře

Zdeněk Kárník

ŠPLÍCHAL, Václav – OLIVOVÁ, Marie a kol.: Poselství dřeva: Most mezi minulostí, přítomností a budoucností; historická paměť – svědectví – vize. Letohrad, Golemprefoto 2008, 702 stran formátu A 4. Foto Jaromír Ježek ad. 1659 barevných nebo tónovaných vyobrazení, seznamy ilustrací, seznamy použitých pramenů a literatury, jmenný a místní rejstřík.

Recenzovaná publikace, vydaná jako první svazek monumentálního projektu „Zlaté ruce“, mnohooborovým způsobem mapuje historii využívání a zpracovávání dřeva v kultuře českých zemí. Kolektiv autorů téma pojal v udivujícím rozsahu a detailnosti, rovnocennými součástmi díla jsou text a početný soubor ilustrací.