Institute of Contemporary History
88 Kč
KoupitPříběh Jana Tesaře
Zdeněk Vašíček
Jan Tesař (1933) je významnou postavou současné české historiografie. Soustředil se zejména na historii domácího českého odboje za druhé světové války a poválečné období republiky. Absolvoval Filozoficko-historickou fakultu Karlovy univerzity a pracoval ve Vojenském historickém ústavu a Historickém ústavu ČSAV. Po roce 1969 se systematicky věnoval ilegální opoziční činnosti, a to s mnoha podněty ke koncepčním řešením. Mimo jiné inicioval vznik Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Ve vězení Husákova režimu strávil více než sedm let. Předložená studie se týká tohoto období.
V roce 1980 odešel do exilu do Německa a posléze do Francie, kde vydával revui Dialogy, v níž publikoval četné své historické a politologické studie. V roce 2000 vyšel v Praze první svazek výboru jeho děl pod názvem Mnichovský komplex: Jeho příčiny a důsledky.
Jiří Hoppe
Británie zprvu reagovala na „pražské jaro“ 1968 rezervovaně. Události v Československu vnímala minimálně do začátku května jako snahu o ekonomickou emancipaci. Podle Britů chtěli českoslovenští komunisté revidovat svou politiku především v oblasti zahraničního obchodu: Západ měl dodat zboží a technologie a platit hodlalo Československo tím, že se podobně jako Rumunsko stane enfant terrible sovětského bloku.
K podstatnějšímu přehodnocení britského pohledu na „pažské jaro“ došlo v květnu 1968 v souvislosti s konferencí velvyslanců Jejího Veličenstva v zemích východní Evropy. Britští diplomaté sice oceňovali poněkud liberálnější politiku nového komunistického vedení, zároveň však konstatovali, že Československo zůstává i nadále jednostranně orientováno na Moskvu. Plány československých vůdců, kteří (podle britského velvyslance v Praze Williama Barkera) chtěli vzájemně zkombinovat socialismus sovětského typu a demokracii, se jim zdály naivní a zcestné.
S postupujícím tlakem Sovětského svazu a jeho spojenců na Československo, zvláště na začátku července, začala britská vláda zkoumat možnosti, jak efektivně zasáhnout v jeho prospěch. Prvním krokem, který podnikla také díky zájmu britské veřejnosti, bylo prohlášení k československým událostem. Ministr zahraničních věcí Michael Stewart v debatě o zahraničních vztazích 18. července 1968 před členy Dolní sněmovny řekl, že každá země se musí sama rozhodnout, jak si uspořádá vnitřní poměry, a proto jedině českoslovenští občané sami si mohou udělat pořádek ve vlastní zemi. Zároveň Stewart uvažoval o ostrém veřejném protestu proti sovětskému postupu vůči Československu. Uvědomoval si však, že v dané politicko-mocenské konstelaci by toto gesto bylo jen vodou na mlýn sovětské propagandě. Omezil se proto na pouhé informativní rozhovory se sovětským velvyslancem v Londýně a po konzultacích s britskými ambasádami ve Washingtonu, Moskvě a Praze upustil od jakékoliv podpůrné iniciativy. Podobný postoj zaujaly i všechny ostatní západní velmoci, včetně USA, a Československo nadále mohlo počítat pouze s pomocí Rumunska a Jugoslávie.
Zprávy o probíhající invazi sovětských vojsk do Československa byly pro britské politiky překvapením. Hned 21. srpna 1968 přinesly agentury odsuzující prohlášení britské vlády a o den později se sešla britská vláda, aby jednala o invazi a aby posoudila vliv událostí v Československu na britské bezpečnostní zájmy. Podle Stewarta se neprokázalo, že by hrozilo nebezpečí všeobecné války v Evropě, protože sovětská vláda si hned na začátku invaze pospíšila s ujištěním o omezené povaze akce a neexistovala žádná indicie, která by připouštěla opak. V poměru k Československu Stewart navrhoval, aby britská vláda zvážila, jak dalece je v jejím zájmu nějak pomoci Československu, a to navzdory riziku, že „se zaplete“. Po debatě mezi ministry zvítězilo „realistické“ stanovisko, v němž se promítl zřetel k politice détente.
I když v Británii později, na konci roku 1968, převládalo docela střízlivé hodnocení situace v Československu, vyvodila britská vláda ze sovětské invaze poměrně dalekosáhlé závěry. Británie plně uznala prioritu evropského území pro eventuální celosvětový konflikt a současně zvýšila počet jednotek, vyčleněných pro evropskou oblast NATO. Dále usilovala o plné využití geopolitické jednoty západní Evropy, která měla a bude mít společné zájmy. Z této premisy pak vyplynula i společná politika států sdružených v NATO vůči sovětskému bloku.
K bezpečnostní terminologii dvou satelitních tajných služeb sovětského bloku
Pavel Žáček
Autor v návaznosti na dva články německých autorů v posledním čísle Soudobých dějin vysvětluje některé rozdíly v terminologii užívané v souvislosti s činností východoněmecké a československé politické policie. Stručně přitom představuje hlavní rozdíly v organizaci, tajné operativní administrativě a agenturně operativní práci obou státobezpečnostních opor bývalých významných východoevropských satelitních režimů.
Díky příznivějším poměrům ve Spolkové republice Německo je výzkum východoněmecké Stasi značně pokročilejší, než je tomu s historickou analýzou činnosti StB v České republice, která je teprve v počátcích. Tato situace nám však dnes umožňuje včasnou komparací některých důležitých státobezpečnostních termínů zabránit možným formálním a nakonec i věcným zmatkům.
S opatrností je nutno přistupovat zejména k základní pracovní metodě politických policií sovětského typu – verbování a řízení agenturní sítě –, která vycházela ze stejného modelu (Státní bezpečnost využívala tajné spolupracovníky – TS, Stasi pak neoficiální spolupracovníky – IM). Podrobnější pohled na jednotlivé kategorie spolupracovníků však již odráží zcela odlišný přístup obou tajných institucí k jejich využívání. Je zřejmé, že Stasi tento systém masové tajné spolupráce dovedla k větší dokonalosti, o čemž svědčí nejen propracovanější kategorizace IM, ale také jejich podstatně vyšší počet na konci 80. let.
Igor Lukeš
Stanislav Kokoška
BRANDES, Detlef: Češi pod německým protektorátem: Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945. Praha, Prostor 1999, 675 s.
Recenze je věnována monografii německého historika Detlefa Brandese Češi pod německým protektorátem, jejíž český překlad vyšel v roce 1999. Přestože od prvního vydání knihy již uplynulo celé čtvrtstoletí, představuje zatím stále jedinou ucelenou syntézu politických dějin protektorátu. V šesti chronologických oddílech Brandes podrobně zkoumá nacistickou okupační politiku, činnost protektorátní vlády, působení českých fašistických skupin a vývoj domácího odbojového hnutí. Práce se vyznačuje vynikající znalostí archivních pramenů a české historické literatury. Některé její části sice již zastaraly, zejména pasáže věnované domácímu odboji, avšak díky heuristickému záběru a střízlivosti výkladu si jako celek i nadále udržuje vysokou vědeckou hodnotu. Do značné míry nahrazuje trilogii domácího odboje, kterou čeští historikové připravovali v šedesátých letech a jež nebyla z politických důvodů dokončena, a představuje i solidní faktografickou příručku k dějinám protektorátu.
Nové poznatky o nacistickém vyvražďování obyvatelstva východní Evropy
Jiří Pešek
GERLACH, Christian: Kalkulierte Morde: Die deutsche Wirtschafts- und Vernichtungspolitik in Weißrußland 1941 bis 1944. Hamburg, Hamburger Edition 1999, 1232 stran.
Rozsáhlá kniha německého historika o vztahu německé ekonomiky, válečné hospodářské politiky a plánovitě prováděných masových vražd ve východní Evropě má podstatně větší než jen „regionální“, tedy Běloruska se dotýkající význam. Gerlach totiž psunuje bádání o nacistické politice na dobytých územích do nové polohy, když ukazuje, jak byla likvidace milionů obyvatel dalekosáhle ekonomicky motivována a v tomto smyslu také připravována a prováděna.
Jiří Pešek
THER, Philipp: Deutsche und polnische Vertriebene: Gesellschaft und Vertriebenenpolitik in der SBZ/DDR und in Polen 1945–1956. Göttigen, Vandenhoeck – Ruprecht 1998, 382 stran.
Autor ve své důkladné a metodicky podnětné komparativní studii zkoumá poválečné vyhnání obyvatelstva jako největší nuceně migrační pohyb za poslední staletí a zároveň jako kulturní fenomén, který mimořádně závažným způsobem změnil sociální a kulturní struktury střední a východní Evropy. Sleduje komplexně také problémy reemigrace a společenské integrace, vliv politických, sociokulturních a náboženských faktorů a spojuje globální pohled na problematiku s detailními analýzami.
Vlastimil Hála
ELLWOOD, Sheelagh: Franco: Člověk, voják, diktátor. Brno, Books 1999, 272 stran. Z anglického originálu (Franco. London, Addison Wesley Longman 1994) přeložila Marie Pokorná.
Kniha Sheelagh Elwoodové sleduje profil Frankovy osobnosti a její vývoj v širším kontextu událostí, jež měly pro španělské dějiny klíčový význam, což je především španělsko-americká válka na konci minulého století, občanská válka v druhé polovině třicátých let a poválečný vývoj, v němž se Španělsko postupně částečně integrovalo do západních struktur. Autorka vycházejí z levicové názorové pozice hodnotí činy ústřední postavy své knihy převážně negativně. To jí ovšem nebrání v objektivním zhodnocení členité vnitřní struktury i složitého vývoje autoritativního režimu, jemuž stál Franco téměř čtyřicet let v čele.
Marie Černá
OTÁHAL, Milan – VANĚK, Miroslav: Sto studentských revolucí. Praha, Lidové noviny 1999, 859 stran.
Autoři se metodou orální historie zaměřili na bývalé studentské aktéry listopadové revoluce 1989. V rámci výzkumného projektu shromáždili sto životopisných rozhovorů, z nichž většina je obsažena v knize. Vyprávění bývalých vysokoškolských studentů zachycují jak listopadové události, tak jejich předchozí život v Československu v období „normalizace“. Kromě redakčně upravených rozhovorů kniha obsahuje rovněž interpretační část, v níž autoři na základě nasbíraného materiálu zpracovávají vybrané okruhy, které formovaly život narátorů či se ho nějakým způsobem dotýkaly – například rodina, základní a střední škola, pionýr, zájmová činnost atd. Autoři však nespecifikují, o co přesně jim v interpretaci jednotlivých okruhů jde, chybí jasná formulace výzkumného záměru, která by vedla jejich argumentaci. Postřehy a dokumentující citáty k jednotlivým okruhům působí nahodile a glosovitě a není zřejmá logika jejich výběru. Řada problémů je pouze naznačena, aniž by byla hlouběji rozvinuta. Přesto kniha přináší řadu podnětů a v bohatství materiálu podává čtivé svědectví o době před listopadem i o listopadových událostech.
Milan Otáhal
ŠULCOVÁ, Olga: Tajemství červeného křesla… a jiné příběhy. Praha, Troja 1999, 178 s.
Recenzent zdůraznil význam knihy povídek Olgy Šulcové Tajemství červeného křesla jako historického pramene. Autorka knihy byla vzhledem ke své aktivitě v tzv. obrodném procesu po roce 1969 zbavena možnosti pracovat jako novinářka a byla nasazena v továrně. Tam si dělala stenografické záznamy z rozhovorů se zaměstnanci, které pak zpracovala beletristicky. Jde tudíž o autentické zápisy, které přispívají k poznání smýšlení, chování a mentality dělníků v období tzv. normalizace. Podobných pramenů je však pro tuto etapu dějin naprostý nedostatek a v tom je hlavní přínos této knihy.
Oldřich Tůma
LAPP, Peter Joachim: Gefechtsdienst im Frieden – Das Grenzregime der DDR. Bonn, Bernard + Graefe Verlag 1999, 276 stran, fotografická příloha.
TANTZSCHER, Monika: Die verlängerte Mauer: Die Zusammenarbeit der Sicherheitsdienste der Warschauer-Pakt-Staaten bei der Verhinderung von „Republikflucht“. Berlin, Der Bundesbeaufragte für die Unterlagen des Staatssicherheitsdienstes der ehemaligen DDR. Řada B: Analysen und Berichte, č. 1/1998, 161 stran.
Recenze informuje o dvou nejnovějších studiích věnovaných ostraze hranic NDR: kniha Petera Lappa je nejdůkladnější a nejpřehlednější prací z dosavadní bohaté literatury týkající se „vnitroněmecké hranice“; kniha Moniky Tantzscherové je zajímavá tím, že se zabývá spoluprací bezpečnostních orgánů států východního bloku, především Československa, na úsilí orgánů NDR zabránit útěkům východních Němců na Západ.
Milan Otáhal
IRMANOVÁ, EVA: Kádárismus: Vznik a pád jedné iluze. Praha, Karolinum 1998, 194 s.
Recenzent spatřuje hlavní přínos knihy v tom, že je v česky psané literatuře nejdůkladnější analýzou kádárismu jako jednoho ze způsobu realizace socialismu sovětského typu. Zároveň může sloužit jako základ pro komparaci s vývojem v ostatních zemích takzvaného socialistického tábora. V této souvislosti upozorňuje na odlišnost postupu komunistických elit po porážce lidového povstání v Maďarsku v roce 1956 a po ztroskotání reformy v Československu po sovětské okupaci v roce 1968 vůči reformátorům a na rozdílnou politiku vůči obyvatelstvu. Za jistý nedostatek považuje to, že autorka nevěnovala dostatečnou pozornost opozici, přednost vidí v tom, že se zaměřila na analýzu vznikající občanské společnosti.
Plán použití Československé armády v případě války z roku 1964
Petr Luňák
Válečný plán z roku 1964 objevil Petr Luňák v únoru 2000 ve Vojenském ústředním archivu v Praze. Předmluva zasazuje dokument do dobového kontextu a srovnavá jej se soudobou strategií Severoatlantické aliance.