Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.
Institute of Contemporary History
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.
Institute of Contemporary History
Komplex odsunu: vysídlení Němců a české pohraničí po roce 1945 / The Complexity of the Transfer: The Resettlement of the Germans and the Czech Borderlands after 1945
Několik poznámek k tématu
Adrian von Arburg
Autor stručně představuje ústřední téma aktuálního dvojčísla Soudobých dějin, rekapituluje jednotlivé příspěvky tohoto bloku a vznáší k dané problematice některé badatelské náměty. Úmyslně dvojznačný výraz „Komplex odsunu“ zavedli v devadesátých letech minulého století polští historici, aby tím jednak vystihli ohromnou šíři všech vývojových tendencí přímo či nepřímo propojených s válečnými a poválečnými nucenými migracemi různých skupin obyvatelstva ve střední a východní Evropě, jednak aby poukázali na potíže, které má ještě i dnešní společnost s bezpředsudečným nazíráním na tyto stránky minulosti. Koncepce dvojčísla sledovala v prvé řadě záměr osvětlit některé širší souvislosti poválečného vysídlení Němců z Československa a jeho důsledky ve vztahu k českému pohraničí a jeho obyvatelům v následujících desetiletích. Odlišné přístupy a předměty publikovaných statí demonstrují dosti reprezentativně strukturovanost i vzájemnou propojenost různých aspektů tématu. Všem textů je přitom společné, že zachycují spíše vnitrostátní kontext tematiky, zatímco velká část příbuzných publikací na české, německé a rakouské straně se soustředí víceméně na mezinárodní (diplomatické a právní) souvislosti.
Vytváření nové identity severočeského pohraničí (1945–1989)
Eagle Glassheim
Autor se v tomto esejisticky laděném příspěvku zamýšlí nad příčinami devastace krajiny a životního prostředí severních Čech v době od konce druhé světové války do zhroucení komunistického režimu. Vysvětlení nehledá po vzoru některých kritiků z řad sudetských Němců nebo intelektuálů z bývalého disentu (Petr Příhoda) v prostém faktu vysídlení německého obyvatelstva, jež pak v pohraničí vystřídali přistěhovalci postrádající pouta a pocit sounáležitosti s krajem. Namísto toho se snaží dokázat, že se v poválečném Československu prolnuly a spolupůsobily tři jevy – etnické čistky, sociálně-hospodářská politika komunistického režimu a pozdně industriální modernita. Všechny podle něj přitom vzešly z civilizační konstelace, pro niž v souladu Davidem Harveym přijímá označení „univerzální“, respektive „vrcholný modernismus. Jeho kořeny spadají do času osvícenství a bývá ztotožňován s vírou v přímočarý pokrok a absolutní pravdu, racionálním plánováním ideálního společenského řádu a touhou po přetváření identity lidí i jejich životního prostoru.
Hned po roce 1945 začaly instituce obnoveného státu pracovat na vytváření nové regionální identity pohraničí, která měla spočívat na prosazení české verze dějin, etnickém počeštění, industrializaci a urbanizaci. Autor dokumentuje tyto snahy na reprezentativní expozici „Budujeme osvobozené kraje“ v roce 1947 v Liberci. Jelikož osidlovací politiku měla v rukou komunistická strana, mohla si přičítat většinu zásluh o přetváření této regionální identity, a tak se pohraniční kraje zbavené Němců staly její baštou ještě před likvidací demokracie v Československu. Po roce 1948 nový režim mobilizoval společnost kolem strategického cíle vybudování těžkého průmyslu. V souladu s tím se ikonou severních Čech stalo uhlí a horníci. Nově osidlovaný a industrializovaný kraj se proměnil na laboratoř socialismu. Tento trend trval až do konce osmdesátých let a jako jeho symbol autor vyzvedává osud severočeského Mostu, jehož historické jádro padlo za oběť asanaci a bylo nahrazeno socialistickým urbanismem sestávajícím z uniformních paneláků. Veškeré lidské potřeby byly usměrňovány ve prospěch maximálního kvanta vytěženého uhlí a vyrobené elektrické energie, což v osmdesátých letech vyústilo v hlubokou ekologickou krizi. Autor přitom na základě dobových sociologických šetření dovozuje, že u převážné části obyvatel severních Čech se vyvinula solidní, produkcionisticky a materialisticky orientovaná regionální identita, která spíše brzdila, než pomáhala vytvářet, ekologické povědomí. V relativně liberálních šedesátých letech dokonce kritika zdejších poměrů vycházela mnohem více od místních komunistických funkcionářů než z řad obyvatel. Důvody katastrofálního zanedbání ekologické politiky v severních Čechách vidí autor především v zájmech mocné uhelné lobby a v přezíravém postoji komunistického vedení, které až do konce nepřestalo pokládat tento region za experimentální dílnu. Analogické případy nejen z dalších zemí východního bloku, ale i z kapitalistického světa, podle něj však svědčí pro hypotézu, že v širším smyslu byl takovýto postoj projevem mentality výše uvedeného „univerzálního modernismu“.
Úloha ústředních státních orgánů při provádění „evakuace“ německého obyvatelstva (květen až září 1945)
1. část: Předpoklady a vývoj do konce května
Tomáš Staněk – Adrian von Arburg
Cílem rozsáhlé studie, jejíž zpracování se opíralo o studium většího množství dosud nedostatečně využitých a(nebo) odborné veřejnosti neznámých pramenů, je nastínit aktuální stav poznání o úloze, jakou v první fázi nuceného vysídlení Němců z českých zemích sehrávaly nejvyšší ústavní orgány na celostátní i zemské úrovni. Jádrem problému se z pohledu autorů jevila zjištění, do jaké míry a v jakých proporcích se na iniciování a provádění vysidlovacích operací v roce 1945 podílely lokálně vymezené, „spontánní“, z centra přímo neřízené a nekoordinované aktivity na jedné straně – a pokyny či nařízení ústředních orgánů státní moci na straně druhé. Které vlivy byly v konkrétních případech i v celkové bilanci sledovaných procesů nakonec rozhodující? Každé konkrétní jednání nebo událost, jak je zachycují prameny, však pochopitelně nelze takto jednoznačně (podle kritéria „centrální“ – „decentralizované“, respektive „lokální“) klasifikovat. U aktérů na vlivných místech přitom v souvislosti s jejich pravomocemi lze rozlišit rozdílné stupně a formy odpovědnosti, jež se mimo jiné projevovaly v závazných směrnicích, slovních podnětech, ve více či méně (cíle)vědomém, celou škálou tehdy předkládaných argumentů zdůvodňovaném jednání, ve formulování, prosazování či alespoň akceptování nebo tolerování různých stanovisek a praktických opatření.
Studie se pokouší v chronologickém sledu a v obsahově sevřené podobě podat základní přehled důležitých výsledků diskusí na centrální úrovni a z nich vyplývajících rozhodnutí, jež se pak i v normativně fixované podobě dotýkala rozmanitých stránek přípravy a uskutečnění „evakuace“ německého obyvatelstva z Československa do podzimu 1945. Současně si autoři kladli otázky, jež mají z hlediska zevrubnějšího a hlubšího objasnění dané problematiky závažný dosah. Lze u jednotlivých, tak či onak ve věci angažovaných subjektů a grémií vysledovat určitý názorový vývoj? K jakým interakcím docházelo mezi zúčastněnými aktéry a jaký byl jejich význam v rámci přijatého způsobu řešení „německé otázky“? Příspěvek si nekladl za úkol předestřít plastický obraz celého komplexu jevů souvisejících s „divokým (živelným) odsunem“ včetně jeho organizačně-technického zvládnutí, místních podmínek a specifik. Různé diskriminační a restrikční zásahy do životních podmínek takzvaně státně nespolehlivého obyvatelstva, akty odplaty a poválečné „excesy“, tehdejší podmínky v táborových zařízeních a vězeňských objektech nestojí v předložené studii bezprostředně v popředí zájmu a autoři je analyzovali v jiných pracích.
V první části studie, která vychází ve třech po sobě následujících číslech časopisu Soudobé dějiny, podávají autoři nejprve stručný přehled o stavu bádání, vysvětlují svůj přístup k terminologii a předkládají k diskusi osm vstupních reflexí, které lze chápat jako pracovní hypotézy. Následuje stručný výklad o nejdůležitějších aspektech geneze plánu na odsun většiny německého obyvatelstva z Československa od roku 1938 do konce německé okupace Československa. Těžiště první části spočívá v rozboru diskusí a příprav tohoto aktu na úrovni rozhodovacích orgánů v dubnu, a hlavně květnu 1945, jež předcházely začátku hromadných vysidlovacích akcí v režii orgánů státní moci. Podrobněji si všímají veřejných proklamací politiků na adresu zacházení s Němci, nasazení ozbrojených sil (především armádních jednotek a Revolučních gard) za účelem „očisty“ českého území od německého živlu, vymezování kategorie osob vyňatých z odsunu (antifašistů) a činnosti Zemských národních výborů v Brně a Praze v daném ohledu a uvedeném období. Zvláštní pozornost nakonec věnují „vyvedení“ Němců z Brna za moravsko-rakouskou hranici (takzvanému brněnskému pochodu) na konci května 1945.
Zapomenutý kraj
České pohraničí 1948–1960 a takzvaná akce dosídlení
Jiří Topinka
Autor sleduje hlavní kontury sociálního vývoje českého pohraničí od komunistického převratu v únoru 1948 do konce padesátých let (s rekapitulací změn v letech šedesátých) optikou státní osidlovací politiky. Úvodem připomíná, že během zhruba dvou let po skončení druhé světové války se v českém pohraničí odehrály historicky zcela mimořádné demografické, hospodářské a sociální procesy, které uvedly do pohybu masu zhruba pěti milionů lidí. Odsun téměř tří milionů Němců a následný osidlovací proces poznamenaly tvář těchto oblastí na dlouhá desetiletí. Obě tyto akce se prolínaly a z velké části se uskutečnily již do poloviny roku 1947. Jejich provádění se zmocnila komunistická strana, která do nich vkládala své specifické představy a sledovala jimi vlastní politické cíle.
Po skončení první vlny osidlování zůstalo pohraničí velmi nerovnoměrně zalidněno, nízkou hustotu obyvatelstva vykazovaly zejména tamní zemědělské okresy. V důsledku špatně provedené pozemkové reformy mnozí osídlenci již před rokem 1948 opouštěli pohraničí, ostatní pak během první fáze kolektivizace hledali ve vznikajících jednotných zemědělských družstvech záchranu před krachem. K dalšímu vysidlování beztak spoře obydleného pohraničního venkova také přispěly „kádrové čistky“ poúnorového režimu, a především likvidace středního stavu a mnoha průmyslových závodů, z nichž některé byly zabaveny Rudou armádou, další převezeny na Slovensko v rámci industrializačního programu, jiné byly zrušeny v první polovině padesátých let. V období prvního pětiletého plánu (1948–1953) se veškeré systémové chyby plynoucí z povahy komunistického režimu a plánovaného hospodářství projevily v pohraničí s dvojnásobnou silou. Situace se nekonsolidovala, jak doufali komunističtí představitelé, ale naopak stále zhoršovala. Autor přibližuje často nesnesitelné životní podmínky, jež byly do značné míry způsobeny nekompetentními zásahy stranických a státních orgánů a které vedly k dalšímu odlivu novoosídlenců i starousedlíků. Z mnoha oblastí pohraničí se stal v té době doslova zapomenutý kraj, jehož obyvatelé pobírali většinou nízké příjmy, které leckdy ani nestačily na obživu, trpěli mizerným zásobováním, nedostatečným dopravním spojením, špatnou dostupností zdravotní péče a nekvalitním bydlením v chátrajícím bytovém fondu. V západním pohraničí k tomuto úpadku ještě přispěl vznik takzvaného zakázaného pásma a násilné vysídlení tamních obyvatel.
Na podzim 1953 se komunistické vedení v souvislosti s částečnou reorientací hospodářského kurzu rozhodlo podniknout akci „dosídlení pohraničí“, která měla nahradit obrovský úbytek obyvatel v těchto oblastech. Až do roku 1959 však byla zaměřena jen na zemědělský sektor, jehož stav byl (a do poloviny šedesátých let zůstával) kritický. Jelikož odchody nespokojených pokračovaly, celá akce jen brzdila trvající negativní trend a očekávaný obrat k lepšímu tak nenastal ani tentokrát. Snahy o nápravu narážely také na nesoulad v postupu příslušných úřadů, hájících předně vlastní zájem, a na nedostatek finančních prostředků, které například zdaleka nestačily na nutné opravy a údržbu zanedbaných domů; tento problém pak režim řešil rozsáhlými demolicemi. Teprve poté, co bylo koncem padesátých let zahájeno takzvané komplexní dosidlování pohraničí, se začaly projevovat jisté pozitivní změny v infrastruktuře, službách, školství a životní úrovni tamních obyvatel. Vzhledem k hloubce poválečného úpadku však tato zlepšení zdaleka nestačila k vyrovnání celkové úrovně pohraničí s vnitrozemím, jak to režim proklamoval. Ještě v roce 1967 označil první tajemník Ústředního výboru KSČ a prezident republiky Antonín Novotný stav pohraničí za „politicky neúnosný“. Odsun Němců – i když se příčiny úpadku nedají redukovat pouze na něj – byl tak nakonec zaplacen obrovskými hospodářskými, kulturními a v neposlední řadě i morálními ztrátami, které se v pohraničí českých zemí projevovaly ještě mnoho let, uzavírá autor.
Činnost mimořádných lidových soudů v roce 1948
Kateřina Kočová
Studie se zabývá působením mimořádných lidových soudů v Československu v takzvaném druhém retribučním období (od počátku dubna do konce roku 1948), jemuž se dosavadní odborná literatura věnovala spíše jen okrajově. Hned po převzetí moci v únoru 1948 se komunistické vedení rozhodlo přijmout zákon o obnovení činnosti mimořádných lidových soudů. Autorka referuje o projednávání této otázky ve vládě a v parlamentu, přičemž jasně dokládá politicky účelový charakter zákona. „Třídní spravedlnost“ v gesci ministra Alexeje Čepičky se s jeho pomocí chtěla vypořádat s dědictvím „buržoazní justice“, reprezentované Čepičkovým předchůdcem ve funkci Prokopem Drtinou, jenž údajně bránil potrestání nacistických zločinců a kolaborantů, aby jich mohl využít k boji proti komunistům. Podle autorky si režim původně od nové vlny retribucí sliboval revize desetitisíců případů. V dalším textu autorka seznamuje s některými významnými kauzami, jež soudy v takzvaném druhém retribučním období řešily. Poukazuje přitom na snahy o zneužití retribučních soudů za účelem odstranění nepohodlných osob, jako tomu bylo v případech policejního ředitele v Náchodě Jana Chudoby, a zejména generálního tajemníka národněsocialistické strany a význačného odbojáře Vladimíra Krajiny, který byl v srpnu 1948 v nepřítomnosti odsouzen k trestu pětadvaceti let odnětí svobody. Ke stejnému trestu byl odsouzen i nacistický funkcionář Hermann Neuburg, který za okupace působil jako zástupce vedoucího župy (Gauleiter) Sudety Konrada Henleina; v polovině padesátých let byl vysídlen do Spolkové republiky Německo. Jako případy, kdy byli v rámci druhé retribuce souzeni opravdoví nacističtí zločinci, autorka rekapituluje procesy s vedoucími představiteli komandatury terezínského ghetta Antonem Burgerem, Karlem Bergelem a Rudolfem Haindlem.
V poslední části studie se autorka pokouší o celkové zhodnocení činnosti obnovených mimořádných lidových soudů v roce 1948. Konstatuje, že původní záměr iniciátorů zákona postihnout desetitisíce údajných viníků zkrachoval, když bylo v Československu celkově odsouzeno přes tři tisíce osob (dvaapadesát na doživotí a jednatřicet k trestu smrti). Vyslovuje přitom hypotézu, že společnost v té době nebyla na tak masové zneužití justice ještě připravena a také justiční aparát dosud neměli komunisté zcela ve svých rukou. A režim upevňující svou moc měl později už jiné priority, takže druhá retribuce zůstala nedotaženou akcí. Závěrečné statistické vyhodnocení činnosti mimořádných lidových soudů v roce 1948 doplňují přílohy s tabulkami.
Německé pracovní síly v Jáchymovských dolech na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století
Tomáš Dvořák
Autor se zabývá málo probádaným tématem, jak je vystihuje název příspěvku, z hlediska historie poválečných migrací, rozvoje uranového průmyslu, národnostní politiky československého státu a sociálních (především etnických) proměn jáchymovského regionu. Nejprve upozorňuje na skutečnost, že naleziště uranové rudy v Československu se po druhé světové válce stala základnou pro prudký rozvoj celého nového průmyslového odvětví. Strategický význam suroviny pro Sovětský svaz, usilující o vybudování vlastního jaderného arzenálu, učinil z těžby uranu v počátcích studené války státní prioritu nejvyššího stupně. Klíčový význam v tomto ohledu měl podnik Jáchymovské doly, který vznikl na severozápadní hranici státu počátkem roku 1946 na základě československo-sovětské smlouvy z listopadu 1945 a který řídila smíšená československo-sovětská komise.
Zatímco po roce 1948 vytvořil komunistický režim předpoklady pro masové nasazení politických a jiných vězňů v uranových dolech, v letech 1946 až 1948 si rostoucí potřeba pracovních sil v tomto odvětví vynucovala nucené nasazení několika tisíc osob německé národnosti. Tomuto zájmu musely ustoupit i dosud platné priority československé národnostní politiky, jejímž cílem se po vysídlení většiny německého obyvatelstva stalo pokud možno úplné „očištění“ pohraničních území od jeho pozůstatků. Autor sleduje tento proces v rovině politických rozhodnutí ústředních mocenských orgánů a zároveň v rovině vývoje zaměstnanosti a postavení německého obyvatelstva v Jáchymovských dolech. Snaží se podrobně rekonstruovat příjezd a organizaci jednotlivých transportů do dolů, jejich původ, složení a početní stav. Němce, kteří pracovali v Jáchymovských dolech, dělí do čtyř kategorií. První se rekrutovala z nevysídlených zbytků německých starousedlíků na Jáchymovsku, druhou tvořili němečtí váleční zajatci (jejich menší část padla do zajetí na území Československa, většina sem byla však přesunuta ze zajateckých táborů na území SSSR), třetí skupina sestávala z vězňů odsouzených v takzvaných retribučních procesech. Na proměně sídelní podoby sledovaného regionu se nejvýrazněji podílela čtvrtá kategorie, kterou tvořili Němci z různých koutů bývalých Sudet nuceně přesídlení do oblasti těžby uranu po roce 1948 za asistence československé vlády.
Autor zjišťuje, že Jáchymovské doly přivodily v regionu svého působení lokální zvrat v průběhu poválečné etnicko-demografické revoluce, determinované masovým vysídlením Němců a řízenou kolonizací postižených oblastí „národnostně spolehlivým“ obyvatelstvem. V této souvislosti mluví o druhém německém osídlení některých obcí, v nichž němečtí obyvatelé dosáhli znovu významného podílu, nebo dokonce převahy nad českým etnikem. Výsledkem tohoto procesu byl vznik unikátního společenství sestávajícího z různých skupin původních a nově příchozích obyvatel na území malého regionu. Autor se dotýká také zdejších vztahů mezi českým a německým etnikem, místy poznamenaných nevraživostí z české strany, a poukazuje na rozpor mezi přáním naprosté většiny Němců přesídlit do Německa a od roku 1949 deklarovanou snahou státu přimět je k asimilaci na základě přijetí československého občanství. Nakonec konstatuje, že po ukončení těžby uranu v šedesátých letech většina zbývajících Němců tento region opustila, což přispělo k jeho dalšímu vysidlování a úpadku.
Jak dál bádat o mezinárodních migracích
Vývoj a perspektivy současných západních studií
Zdeněk R. Nešpor
Ve studii navazující na článek „České migrace 19. a 20. století a jejich dosavadní studium“ (Soudobé dějiny, roč. 12, č. 2, 2005) se autor soustředil na podněty západních migračních studií pro vývoj českého akademického diskurzu. Informuje přitom o teoretických a metodických východiscích starších výzkumů, vycházejících z neoklasické ekonomie či z teorie světových systémů, a o jejich kritice z pozic nové ekonomie migrací a teorie migračních systémů. Teoretická východiska uvedených perspektiv přitom byla přijímána, i když často implicitně, také dalšími humanitními a společenskými vědami, jako je historie nebo etnografie a folkloristika, zatímco demografie (mylně) předpokládala nezaujatost svých analýz. V rámci přehledu vývoje západních migračních studií jsou dále zmíněny současné antropologické teorie transnacionálních sociálních prostorů, diskuse o multikulturalismu a jiné novější pokusy o komplexní přístup k migrační problematice. Autor přitom zdůrazňuje význam konceptu ekonomické sociologie jako důležitého paradigmatu moderních migračních studií, upozorňuje však, že náhrada neoklasické perspektivy socioekonomií není samospasitelná. V závěru práce doporučuje českým kolegům některé konkrétní teoretické a metodické změny, spojené s diskutovanými perspektivami zahraničních výzkumů, vedle nichž zdůrazňuje aplikovaný charakter migračních studií a jejich stoupající význam v současném světě i v České republice.
Přesídlení obyvatel ze zakázaného a hraničního pásma v letech 1951–1952
David Kovařík
Autor si klade za cíl přiblížit okolnosti a popsat průběh vynuceného přesídlení obyvatel z těsné blízkosti západní hranice Československa v důsledku zesílení její „ochrany“ v době vrcholícího stalinismu a studené války. Hraniční pásmo bylo zřízeno v dubnu 1950 ve vzdálenosti dvou až šesti kilometrů od hraniční čáry, zakázané pásmo o rok později v dvoukilometrové vzdálenosti a bylo do něj zahrnuto sto dvacet šest obcí a osad. Z hraničního pásma se museli vystěhovat takzvaně státně nespolehliví občané a na ostatní se vztahovala různá bezpečnostní omezení, zakázané pásmo byli nuceni opustit všichni jeho obyvatelé. Celá akce se odehrávala v kompetenci bezpečnostních orgánů od listopadu 1951 do dubna 1952 a postihla celkem přes pět tisíc osob. Autor uvádí, že obyvatelům ani místní správě se často o věci nedostávalo informací, vyskytovaly se fámy a lidé reptali, projevy odporu však byly ojedinělé a akce z pohledu úřadů proběhla vcelku bez komplikací. V menším rozsahu nucené migrace z pohraničí pokračovaly i posléze v důsledku úprav hraničního a zakázaného pásma. V letech 1952 až 1960 zaniklo v zakázaném pásmu více než sto vesnic a ve vylidněných lokalitách pohraničí bylo provedeno přes pětačtyřicet tisíc demolic.
Jan Křen
Autor tímto příspěvkem vstupuje do veřejné diskuse o zpřístupňování, využití a zneužívání dokumentů pocházejících z činnosti bývalé Státní bezpečnosti komunistického Československa. Nejprve snáší argumenty ve prospěch tvrzení, že tyto písemnosti nelze pokládat automaticky za věrohodné a pravdivé. Kdo je za takové má, ignoruje zásady historické kritiky a interpretace pramenů, které jsou v tomto případě obzvlášť potřebné. Dále autor sleduje legislativní rámec zpřístupňování dokumentů StB, rekapituluje důležitá zákonná ustanovení a upozorňuje na jejich úskalí. Na jedné straně oceňuje, že zákon o zpřístupnění svazků Státní bezpečnosti z roku 2002 a nový archivní zákon z roku 2004 přinesly značný pokrok a otevírají široké možnosti studia těchto písemností, na druhé straně jsou v nich obsaženy závažné rozpory. Archivní zákon v důsledku protichůdného znění dvou paragrafů umožňuje rozdílný výklad v otázce, zda jsou citlivé privátní údaje o osobách zmiňovaných v dokumentech přístupné bez jakéhokoli omezení anebo je k tomu nutný souhlas dotčených osob. Pokud se kompetentní úřady přidržují „liberálního“ výkladu (který je ovšem navíc v rozporu s ustanovením zákona o ochraně osobních údajů), mohou být tyto osoby včetně těch, které byly vystaveny pronásledování za minulého režimu, poškozeny. Autor varuje před nebezpečím diskreditace a manipulace, jež nezodpovědné nakládání s citlivými osobními údaji s sebou nese, a zároveň kritizuje rozmáhající se praxi hromadného pořizování fotokopií dokumentů StB pro soukromé účely, které k tomu vytváří nekontrolovatelné předpoklady. Ve třetí části svého příspěvku autor srovnává situaci se zpřístupňováním těchto dokumentů s poměry panujícími v dalších zemích. Oproti Slovensku a Polsku Česká republika postoupila v tomto ohledu dále a přiblížila se Spolkové republice Německo, kde ovšem v zákonech neexistují podobné rozpory jako u nás. S odkazem na tamní zažitou praxi založenou na tom, že souhlas se studiem citlivých osobních údajů je od dotčených osob vyžadován a zároveň běžně udělován, neboť zde panuje konsenzus v odpovědném zacházení s citlivými údaji, se autor přimlouvá za vypracování určitých etických směrnic historikovy práce s archivními dokumenty. V příloze ke Křenovu textu je otištěno několik dokumentů: v prvé řadě dopis sedmnácti signatářů (většinou historiků) adresovaný premiérovi Jiřímu Paroubkovi, ministru vnitra Františku Bublanovi a řediteli Úřadu pro ochranu osobních údajů Igoru Němcovi ve věci zmíněných legislativních rozporů kolem volného přístupu k osobním údajům v dokumentaci StB a dále korespondence historiků Jana Křena a Michala Reimana s příslušnými úřady v této věci.
Zdeněk Kárník
Autor reaguje na článek Karla Hrubého „Radikální socialismus a jeho návraty“, uveřejněný v minulém čísle Soudobých dějin (roč. 12, č. 2, 2005, s. 334–342), který byl komentářem ke Kárníkově koncepční studii o pravých a levých politických extrémech v Československu otištěné ve třetím svazku tematické sborníkové řady Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu (Praha 2004). Nejdříve přibližuje právě ukončený pětiletý grantový projekt k uvedenému tématu, jehož koordinátorem byl a ze kterého vzešlo pět sborníků studií spolu s třinácti grantovými věstníky. V dalším shrnuje své teze z projektu ohledně radikálního socialismu, který chápe jako zásadně odlišný fenomén od komunismu či bolševismu, s nimiž je často zaměňován. Ve svých cílech totiž směřuje vždy k opravě systému parlamentní demokracie, nikoli k jeho zničení. Tak tomu bylo i po druhé světové válce v Československu, ovšem v důsledku vnější, velmocenské konstelace byl svými konkurenty opanován a zneužit. Po vyjádřeních ke konkrétním námitkám Karla Hrubého na závěr bilancuje, v čem jeho projekt uspěl a v čem nikoli, a vyslovuje obavu, zda se na něj podaří adekvátním způsobem navázat.
Ján Mlynárik
Autor reaguje na recenzi své knihy Dějiny Židů na Slovensku (Praha, Academia 2005) z pera Ivana Kamence, kterou pod názvem „Mnohosľubný nadpis – trápny výsledok“ uveřejnily Soudobé dějiny ve svém minulém čísle (roč. 12, č. 2, 2005, s. 343–353). Odmítá recenzentovo tvrzení, že dotyčná kniha je z velké části plagiátem, a informuje o tom, že vznikla na základě jeho historického seriálu pro Rádio Svobodná Evropa.
Odpoveď Jánovi Mlynárikovi
Ivan Kamenec
Autor repliky se pozastavuje nad tím, že Mlynárik všechna jeho tvrzení označil za lživá, aniž uznal za potřebné věcně se vyjádřit k jeho argumentům. S odkazem na analogické případy kritiky plagiátorských prací ve slovenské historiografii setrvává na stanovisku, že soudy, jež vyslovil v recenzi, jsou oprávněné. K Mlynárikovu tvrzení o genezi knihy podotýká, že jeho seriál o dějinách Židů na Slovensku byl odvysílán dříve, než vyšly některé knihy, z nichž bez uvedení citace přebíral celé pasáže.
Jiří Křesťan
LÉVY, Bernard-Henri: Sartrovo století: Filozofické zkoumání. Brno, Host 2003, 472 stran.
Autorovi se podle recenzenta podařilo jedinečným způsobem propojit intelektuální biografii Sartra s diagnózou jeho doby. Nad osudem tohoto klíčového francouzského intelektuála 20. století nechává čtenáře promýšlet znovu její rozpory, pokušení, konflikty i scestí. Důkladně pracuje s historickými prameny a vyvrací některá klišé Sartrových kritiků, neuchyluje se k lacinému moralizování a snaží se proniknout k psychologickým kořenům jeho příklonu ke komunismu. Sartre se mu jeví jako dvojí osobnost, slučující v sobě „dobrodruha svobody“ a totalitářského intelektuála“. Kniha podle recenzenta klade i před české historiky řadu nanejvýš podnětných otázek, jak co do porozumění mentálním zdrojům komunistické minulosti, tak co do metod historické interpretace.
Eva Broklová
VYKOUPIL, Libor: Jiří Stříbrný: Portrét politika. Brno, Masarykova univerzita – Matice moravská 2003, 317 stran.
Recenzentka považuje za zřetelný klad této biografie, že je v ní rovnocenná pozornost věnována celé kariéře Jiřího Stříbrného (1880–1955). Zatímco její sestupná druhá polovina, jež se vyznačovala působením na krajní politické pravici a po druhé světové válce byla „završena“ nespravedlivým trestem doživotního žaláře za (neprokázanou) kolaboraci, přitahovala pozornost historiků, o její vzestupné první polovině bylo dosud napsáno málo historických prací. Vykoupil zde podle ní rehabilituje Stříbrného jako významného politika, který se zasloužil o vznik samostatného Československa, patřil k hlavním „mužům 28. října“ a až do svého politického pádu v roce 1926 stál na straně demokracie. S autorem se Broklová rozchází v interpretaci některých pramenů a upozorňuje na určité koncepční nepřesnosti.
Životopisec v zajetí svého historika
Boučkův příběh Jana Slavíka
Jakub Rákosník
BOUČEK, Jaroslav: Jan Slavík: Příběh zakázaného historika. Praha, Nakladatelství H&H 2002, 190 stran.
Jde o první biografii výjimečné osobnosti české historiografie Jana Slavíka (1885–1978), který si získal renomé jednak svými kritickými reflexemi ruské revoluce a sovětského Ruska, jednak přemýšlením nad českými dějinami a svou účastí v polemikách o jejich „smyslu“. Autor poskytuje solidní přehled o Slavíkově životě a díle, a již tím je dle recenzenta jeho kniha záslužná. Nevyužil však příležitost ozřejmit jeho metodologický přínos pro sociální vědy v Československu, zvláště v navázání na Maxe Webera. Za největší problém recenzent pokládá přílišnou závislost autora na Slavíkových interpretacích a snahu o jejich obhajobu namísto kritického rozboru.
Interpretační možnosti historické biografie a autobiografie
Pavla Horská
JIROUŠEK, Bohumil: Josef Macek: Mezi historií a politikou. Praha, Výzkumné centrum pro dějiny vědy 2004, 239 stran; KNAPP, Viktor: Proměny času: Vzpomínky nestora české právní vědy. Praha, Prospektrum 1998, 255 stran.
Autorka vedle sebe klade biografii historika-medievalisty Josefa Macka (1922–1991) a autobiografii právního vědce Viktora Knappa (1914–1996), aby jednak porovnala jejich kariéry, jednak poukázala na rozdílné interpretační možnosti obou přístupů. Oba muže levicové přesvědčení po válce přivedlo do komunistické strany a spolu s profesními aktivitami do vysokých akademických funkcí. Zatímco Mackův životopisec se soustředí na jeho vědeckou práci a politickou dráhu víceméně pomíjí (třebaže rozebírá jeho spolupráci se Státní bezpečností po potlačení „pražského jara“), Knapp se s vlastní politickou minulostí vyrovnává s ironickým odstupem.
Pavla Horská
BENEŠ, Zdeněk – JIROUŠEK, Bohumil – KOSTLÁN, Antonín (ed.): František Graus – člověk a historik: Sborník z pracovního semináře Výzkumného centra pro dějiny vědy konaného 10. prosince 2002. (Práce z dějin vědy, sv. 8.) Praha, Výzkumné centrum pro dějiny vědy 2004, 228 stran.
Recenzentka přistupuje ke sborníku příspěvků věnovaných Františku Grausovi (1921–1989) s otázkou, jakou relevanci bude mít pro příštího životopisce tohoto význačného medievalisty, který se v šedesátých letech odkláněl od marxismu, jako jeden z prvních do českého prostředí uváděl myšlenky školy Annales a po roce 1968 emigroval do Spolkové republiky Německo. Také na základě vlastních vzpomínek se zamýšlí nad Grausovou osobností a jeho místem v českém dějepisectví.
Nad nedokončenými vzpomínkami Jiřího Loewyho
Karel Hrubý
Úseky polojasna: Vzpomínky Jiřího Loewyho. Na základě e-mailového interview s autorem připravil Tomáš Zahradníček. Úvod Tomáš Zahradníček, doslov Dana Loewyová. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005, 260 stran, 11 fotografií.
Recenzent plasticky přibližuje životní osudy českého novináře Jiřího Loewyho (1930–2004), který pocházel z českožidovsko-německé rodiny, za války unikl transportu do koncentračního tábora, poté se angažoval v sociálnědemokratické mládeži, po únoru 1948 jako politický trestanec pracoval v uranových dolech a po srpnu 1968 emigroval do Spolkové republiky Německo, kde působil ve vedení exilové sociální demokracie a vydával stranické noviny Právo lidu. Vzpomínky jsou podle Hrubého faktograficky cenné, vyznačují se svěžestí, skromností a lehkou sebeironií.
Radek Slabotínský
OTÁHAL, Milan: Studenti a komunistická moc v českých zemích 1968–1989. Praha, Dokořán 2003, 230 stran.
Autor se v této práci jako první pokouší souvisle zachytit úlohu studentů v politickém životě Československa od „pražského jara“ do pádu komunistického režimu. Podle recenzenta však vcelku pochopitelně věnuje zdaleka nejvíce pozornosti počátku a konci tohoto dvacetiletí, kdy se v zemi odehrával zjevný politický pohyb a existovalo studentské hnutí. V těchto pasážích je nejen nejdůkladnější, ale také nejpřesvědčivější. Ocenění také zaslouží, že zprostředkuje události spjaté s tématem a jejich reflexi ve dvojím pohledu – z hlediska studentů i politických a bezpečnostních struktur komunistického režimu.
Vlastimil Hála
BEEVOR, Antony: Španělská občanská válka 1936–1939. Praha – Plzeň, Nakladatelství Pavel Dobrovský – BETA a Jiří Ševčík 2004, 319 stran.
Autor dle recenzenta není nezaujatý, má evidentní antipatie k táboru generála Franka a na druhé straně i komunistům, sympatie naopak cítí k anarchistům. Přesto nepotlačuje historická fakta, která nezapadají do tohoto schématu. Věnuje se hlavně válečným událostem, přičemž plodným způsobem boří republikánské mýty, spjaté převážně s úlohou komunistů. Zatímco vojensky byli republikáni poraženi, propagandisticky podle něj španělskou občanskou válku vyhráli.
Rozpolcená paměť zemí nacistické Osy v komparaci
Lukáš Novotný
CORNELIßEN, Christoph – KLINKHAMMER, Lutz – SCHWENTKER, Wolfgang (ed.): Nationale Erinnerungskulturen seit 1945 im Vergleich: Deutschland, Italien und Japan seit 1945. Frankfurt/M. 2004, 368 stran.
Recenzovaný sborník je podle autora významným zdrojem informací o kolektivní paměti a kultuře vzpomínání ve třech zemích s bývalou nacistickou či fašistickou diktaturou (Německu, Itálii a Japonsku) a zároveň představuje hodnotný pokus o komparaci jednotlivých pozic a specifik veřejného vzpomínání.
Lucie Soldátová
DALLOZ, Jacques: La France et le monde depuis 1945. Paris, Armand Colin 2002.
Kniha podle recenzentky stojí za pozornost především zájemcům o zahraničněpolitické vztahy Francie po druhé světové válce, kterým nabízí velmi hutný a informačně bohatý výklad, zejména pokud jde o poměr této země ke Spojeným státům a Sovětskému svazu a její postavení v rámci Evropské unie a Frankofonie.
Dvacátý Mezinárodní kongres historických věd v Sydney (3.–9. července 2005)
O kongresu historiků v Sydney referují v několika propojených příspěvcích z různých pohledů jeho čeští účastníci – Jaroslav Pánek z Rady pro zahraniční styky AV ČR, Oldřich Tůma s Jiřím Kocianem z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR v Praze, Miloslav Polívka z Historického ústavu AV ČR v Praze, Petr Vorel z Univerzity Pardubice, Jiří Lach z Univerzity Palackého v Olomouci a Radmila Slabáková z téže instituce. Na kongresu dominovala tři obecně pojatá „velká“ témata: „Lidstvo a příroda v dějinách“, „Mýtus a historie“ a „Mír, společnost a mezinárodní řád v dějinách“. Referenti vesměs sdílejí poznatek, že na kongresu se projevilo další posilování pozic mimoevropských historiografií, a to jak ve volbě témat, jež pokrývala víceméně celý svět, tak v zastoupení přednášejících.
Příspěvek Martiny Miklové referuje o semináři „Odpírání vojenské služby v Československu 1948–1989“, který za účasti historiků i odpíračů vojenské služby z různých zemí bývalého sovětského bloku uspořádali mladí historici z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR v čele s Petrem Blažkem v září 2005 v Praze.
Příspěvek Martina Krčála referuje o konferenci „Peněžní reformy a zvraty na území České republiky (po roce 1918)“, kterou za účasti historiků a finančních odborníků v listopadu 2005 uspořádal Ústav historie a muzeologie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě.
