Soudobé dějiny 3-4 / 2015

Česká paměť komunismu / The Czech Memory of Communism

176 Kč

Koupit

Studie a eseje

Americká politika, korejská válka a poučení z Mnichova (2. část)

Petr Mareš

V první části této rozsáhlé studie, která vyšla v minulém dvojčísle Soudobých dějin (roč. 22, č. 1-2/2015, s. 9-29), autor sledoval, jak se poučení z chyb appeasementu, spojovaného s uzavřením Mnichovské dohody na podzim 1938, promítalo v americké zahraniční politice během druhé světové války a na počátku války studené. Ve druhé části na základě poznatků z publikovaných i nepublikovaných amerických pramenů zkoumá vliv daného faktoru na postup Spojených států v korejské válce na počátku padesátých let. Ukazuje, že rozhodnutí Trumanovy administrativy podstatně zasáhnout do tohoto konfliktu bylo přímým důsledkem odmítavého postoje k politice usmiřování agresora, který v té době sdílela v USA politická veřejnost bez ohledu na stranickou příslušnost a politické sympatie. Argumenty založené na odmítání appeasementu však záhy začali využívat republikáni jako munici v předvolebním boji proti vládnoucím demokratům a staly se také předmětem sporu v souvislosti s volbou strategie na korejském bojišti po vstupu čínských jednotek do války. Zatímco Bílý dům se chtěl vyhnout neomezenému konfliktu s Čínou, vrchní velitel vojsk OSN v Koreji generál Douglas MacArthur (1880-1964) zastával nekompromisní postup a fakticky přestal respektovat prezidentovu autoritu. Po svém odvolání z funkce se stal hlavním kritikem Trumanovy politiky a hrdinou republikánské opozice, která na jaře 1951 prosadila slyšení k okolnostem jeho suspendování před zvláštním výborem Senátu. Autor podrobně přibližuje tento mimořádný vnitropolitický střet v poválečných amerických dějinách, který se měl stát triumfem MacArthurovy obžaloby, ale postupně se změnil v její debakl, mimo jiné v důsledku přesvědčivých vystoupení ministrů zahraničí a obrany Deana Achesona (1893-1971) a George C. Marshalla (1880-1959). V závěru autor ukazuje, jak se k „poučení z Mnichova“ vraceli další američtí prezidenti, a konstatuje, že se stalo trvajícím politickým odkazem Harryho S. Trumana (1884-1972) a jako takové pevně zakořenilo v americkém politickém diskurzu.

Podivná jednota

Gustáv Husák a mocenskopolitické zápasy v KSČ na příkladu prezidentské otázky (1969–1975)
Michal Macháček

Studie analyzuje československé politické dějiny první poloviny sedmdesátých let na tématu prezidentského nástupnictví po generálovi Ludvíku Svobodovi (1895-1979), s akcentem na roli Gustáva Husáka (1913-1991), který vyšel z politické krize let 1968-1969 jako nejmocnější aktér a na čtrnáctém sjezdu Komunistické strany Československa byl potvrzen ve funkci jejího generálního tajemníka. Autor s využitím sovětských archivů poukazuje na diference mezi jednotlivými činiteli ve vedení KSČ, zvláště na nejednotnost takzvaných zdravých sil, přičemž lze podle něj hovořit o rozkladu tohoto bloku, zformovaného během pražského jara, na několik menších skupin. Tajemník Ústředního výboru KSČ Vasil Biľak (1917-2014) byl pod tímto vlivem a sovětským tlakem donucen rezignovat na ambice stanout v čele KSČ a musel se spokojit s pozicí stranické „dvojky“. Sovětské vedení odvozovalo společenskou stabilitu Československa od pevnosti stranického vedení, a zejména stavělo na spolupráci Husáka a Biľaka, jimž to dávalo najevo. Zdravotní stav neumožňoval Ludvíku Svobodovi plnohodnotně vykonávat prezidentský úřad, osobně ani o udržení funkce neusiloval, přesto byl v zájmu politické stability ve funkci potvrzen v březnu 1973 a zůstával jakýmsi provizorním řešením. Studie nepotvrzuje hypotézu, že byl nakonec donucen v květnu 1975 k odchodu z prezidentského křesla proti vlastní vůli; nebyl ani ve stavu, aby mohl tento akt vědomě učinit. Snaha Gustáva Husáka obsadit prezidentský úřad průběžně narážela na otázku kumulace funkcí a nacionální faktor, přesto se mu díky centristické politice a podpoře Moskvy podařilo dosáhnout v této záležitosti „podivné jednoty“ ve vedení KSČ, takže se stal 29. května 1975 prvním a zároveň posledním československým prezidentem slovenské národnosti. V českých očích ovšem zůstával nadále Slovákem, jenž se výrazně podílel na neblahém procesu takzvané normalizace společnosti po srpnu 1968, zatímco pro slovenský národ se čím dál více stával odrodilcem, „pražským Slovákem“. Ke studii je připojena edice relevantních dokumentů a biogramy členů vedení KSČ, kteří o Husákově prezidentské volbě rozhodovali.

Nevítaný pokus o emancipaci

Federální shromáždění v československé revoluci 1989
Adéla Gjuričová – Tomáš Zahradníček

Předmětem studie je zmapování snah o posílení Federálního shromáždění jako nejvyššího československého zákonodárného sboru během takzvané sametové revoluce na konci roku 1989 a vysvětlení příčin jejich nezdaru. Autoři se hlásí k takzvanému novému institucionalismu, který obrací svou pozornost na méně viditelné aktéry a procesy, jako jsou nedeklarované zvyky, hodnoty, procedury a mýty, které si instituce předávají. V komunistickém Československu hrál parlament podružnou roli a také během přelomového roku 1989 se mu klíčové politické diskuse a jednání vyhýbaly, nestal se jevištěm politiky ani arénou měření sil. To se začalo měnit koncem listopadu 1989 po pádu starého komunistického vedení a během změny politického režimu. Autoři vysvětlují principy fungování a politické složení Federálního shromáždění a ukazují, jak se v osobě svého mluvčího Antona Blažeje (1927-2013) začala aktivizovat komunistická většina v něm, která se přihlásila k principům demokracie, plnoprávné roli parlamentu a posléze se stala eventuální překážkou pro zvolení Václava Havla (1936-2011) prezidentem republiky. Vývoj však šel jinudy. Jako nové mocenské centrum se prosadilo Občanské fórum, které získalo rozhodující postavení i ve „vládě národního porozumění“, vytvořené mimo půdu parlamentu a bez účasti poslanců. Parlament se znovu rychle dostal do závislosti na exekutivě a jeho role pak začala růst až na jaře 1990, poté co Občanské fórum v něm získalo svou reprezentaci v procesu kooptací nových poslanců.

Pamětní místa na komunismus v České republice

Dokumentace a interpretace
Oldřich Tůma

Autor rekapituluje dokumentační výsledky grantového projektu „Příběhy míst. Topografie paměti národa“, realizovaného v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., a podává nástin jejich interpretace s ohledem na paměťová studia jako svébytnou disciplínu historického bádání. Zmíněný projekt se věnuje komemoraci událostí, aktérů a obětí z období komunistického režimu (1948-1989) na území České republiky a ve svých počátcích byl inspirován rozsáhlým projektem „Vzpomínková místa na komunistické diktatury“ (Erinnerungsorte an die kommunistischen Diktaturen) Spolkové nadace pro zpracování diktatury SED (Bundesstiftung zur Aufarbeitung der SED-Diktatur). V rámci projektu byla jako pamětní místa pojímána taková místa, která byla záměrně vytvořena za účelem veřejného vzpomínání, nejčastěji instalací umělecky ztvárněného objektu s historickým poselstvím (pamětní desky, sochy, památníku, kříže, nápisu a podobně), a dále taková místa, jež historické artefakty využívají jako prostředky osvěty (muzea, naučné stezky a podobně). Identifikovaná a dokumentovaná pamětní místa jsou veřejnosti prezentována dvěma způsoby: jednak prostřednictvím průběžně aktualizované databáze „Pamětní místa na komunistický režim“ (viz www.pametnimista.usd.cas.cz), jednak prostřednictvím specializované mapy „Posuny paměti. Topografie soudobé paměti národa a její reflexe“ (viz www.pametnimista.usd.cas.cz/kontakt). Tato webová databáze zahrnuje více než šest set pamětních míst, uspořádaných ze tří různých perspektiv – regionálně, tematicky a podle časové osy – které jsou v článku blíže osvětleny.
Autor s jistou skepsí komentuje současnou konjunkturu konceptů a publikací o historické paměti v českých společenských vědách a konstatuje, že není ambicí uvedeného projektu vřazovat se do tohoto intenzivního diskurzu, nicméně pořízená dokumentace může být přirozeným zdrojem přemýšlení o kolektivní paměti vztahující se ke komunistickému období českých dějin. Z databáze plyne, že naprostá většina dochovaných pamětních míst vznikala po listopadu 1989 a že ve srovnání s jinými periodami jsou mezi nimi zdaleka nejvíce zastoupeny upomínky na padesátá léta jako období komunistických represí a obětí. V České republice však prakticky neexistují regiony paměti komunismu, způsob připomínání komunistické minulosti v jednotlivých krajích je velmi podobný, přestože konkrétní témata pamětních míst jsou v nich rozličná. Zřetelným rysem těchto pamětních míst je spontánní vznikání, podnícené většinou lokálními iniciativami, a jejich mimoběžnost se snahami o politické utváření paměti komunismu „shora“. Podrobněji pak autor sleduje reflexi paměti pražského jara 1968 v pamětních místech.

Teror, selhání, odboj

Konfliktní paměť ozbrojených aktů protikomunistické rezistence
Markéta Devátá

Článek se zabývá pamětí a komemorací ozbrojeného násilí spáchaného v rámci občanské rezistence vůči komunistickému režimu v jeho „zakladatelském období“ po únoru 1948. Soustřeďuje se na to, jaká paměť se kolem této menšinové formy protikomunistického odporu konstituuje, zejména prostřednictvím pamětních míst v procesu jejich utváření v době před listopadem 1989 i po něm. V první části se autorka věnuje ozbrojeným konfliktům na železné oponě, tedy na západních hranicích komunistického Československa. Ukazuje, že způsob nahlížení na překonávání státní hranice lidmi, kteří se pokoušeli odejít ze země na Západ, je dosud výrazně ovlivňován pamětí a komemoračními aktivitami veteránů z řad bývalých pohraničníků, mezi nimiž dominuje obraz těchto uprchlíků jako vnitřních nepřátel státu. Druhá část je věnována případům takzvaných politických vražd, tj. aktům násilí na komunistických představitelích, jež jsou spojeny zejména s vesnickým prostředím. Většinou jde o příběhy upadající do zapomenutí, které si společnost nechce znovu připomínat. Výjimku představuje paměť tragických událostí v obci Babice na Českomoravské vysočině z roku 1951, která je opakovaně politicky instrumentalizována a reprodukována. V třetí části studie se autorka zabývá společenskou diskusí o etickém rozměru ozbrojeného protikomunistického odporu, jež se téměř výhradně koncentruje na atypický případ skupiny bratří Mašínů, a procesem konstituování paměti tří odbojů (proti Rakousku-Uhersku za první světové války, proti německé okupaci za druhé světové války a proti komunistickému režimu v čase války studené). Popisuje komemorační aktivity Konfederace politických vězňů jako součást strategie společenského prosazení třetího, protikomunistického odboje a poukazuje na určité analogie nereflektované paměti politických vězňů a paměti bývalých pohraničníků v kontextu současného historiografického poznání.

Okupace, přátelská pomoc, devastace

Sovětská armáda 1968–1991 v paměti české společnosti
Marie Černá

Autorka si klade otázku, čím byl více než dvacetiletý pobyt Sovětské armády v Československu (od srpna 1968 do června 1991) pro jeho obyvatele a jak na něj ve veřejném a mediálním prostoru vzpomínají, jaké obrazy se v této souvislosti nejčastěji evokují. Zatímco invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zaujímá své pevné místo v české paměti i historiografii, následný „pobyt“ sovětských vojáků v zemi má mnohem méně zřetelné kontury. I když i v této souvislosti se dnes běžně používá pojem „okupace“, o jeho politických významech zdaleka nepanuje jednoznačná shoda. Článek se snaží zachytit proměny sdílených významů okupace, kdy původní celonárodní konsenzus jejího odmítání byl vytlačován realitou oficiálně vynucovaného přátelství a „družby“, zatímco pod její fasádou si lidé vytvářeli rozmanitě akcentované a motivované postoje distance či vstřícnosti, jejichž pluralita v kolektivní paměti vcelku bezkonfliktně přetrvává dodnes. Především ale autorka poukazuje na zásadní posun ve vnímání pobytu Sovětské armády po listopadu 1989, kdy se spíše než politická moc s ním spjatá tematizuje kulturně-civilizační degradace okupovaných prostorů a objektů a její postupné překonávání.

Památník svobody a jednoty v Berlíně

Několik poznámek k debatě o potřebě „pozitivních památníků“ v Německu
Tomáš Vilímek

Článek představuje dosud neuzavřený příběh berlínského Památníku svobody a jednoty (Denkmal Freiheit und Einheit), který by měl připomínat převratné události z podzimu 1989, a souvisící německou debatu o tamní kultuře vzpomínání. Ta je v současnosti spojena především se zločiny nacismu a slyšitelně zaznívají hlasy, že vedle „negativní“ paměti a památníků je žádoucí pěstovat také „pozitivní“ kolektivní vzpomínání. Jako jeden konkrétní pokus o naplnění takové myšlenky vznikla v roce 1998 na půdě Spolkového sněmu Iniciativa památníku německé jednoty (Initiative Denkmal Deutsche Einheit), od níž se odvozuje sledovaný berlínský projekt, který však ani po sedmnácti letech (na rozdíl od Památníku holokaustu) ještě nebyl realizován. Autor přibližuje proměny koncepce památníku a vypsané soutěže na jeho provedení; z druhé soutěže sice vzešel vítězný návrh, nebyl však přijat jednoznačně a spory o památník přetrvávají.

Diskuse

Úspěchy a neúspěchy v nejednoznačných konstelacích

Pět biografií Václava Havla
Miloš Havelka

Tento recenzní článek se zabývá nejdůležitějšími monografiemi z poslední doby věnovanými životu a dílu Václava Havla (1936-2011) jako klíčové osobnosti československých a českých dějin v minulém půlstoletí: jde o knihy Edy Kriseové Václav Havel: Jediný autorizovaný životopis (Praha, Práh 2014), Martina C. Putny Václav Havel: Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století (Praha, Knihovna Václava Havla 2011), Daniela Kaisera Disident: Václav Havel 1936-1989 (Praha – Litomyšl, Paseka 2009) a Prezident: Václav Havel (Praha – Litomyšl, Paseka 2014), Jiřího Suka Politika jako absurdní drama: Václav Havel v letech 1975-1989 (Praha – Litomyšl, Paseka 2013) a Michaela Žantovského Havel (Praha, Argo 2014). Havelka usiluje poukázat nejen na přednosti i nedostatky zmíněných publikací, ale také na diskontinuity v kontinuitách jeho myšlení, na úspěchy i neúspěchy jeho politiky a rovněž na vícedimenzionalitu jeho osobnosti, kterou se autorům podařilo zprostředkovat v různé míře. Nejprve sumarizujícím způsobem zasazuje zmíněné publikace do kontextu kritik Havlova myšlení a politiky od šedesátých, a zejména od devadesátých let, které jsou vedeny z různých, často protichůdných ideových a politických pozic. Poté přechází ke zmíněným publikacím.
Knihu spisovatelky, disidentky a pozdější Havlovy spolupracovnice na Pražském hradě Edy Kriseové, která je v podstatě reedicí práce vydané již v roce 1991, označuje autor jako „disidentskou romanci“. Autorka líčí Havla jako kladného hrdinu doby minulé a vzor pro přítomnost, a jestliže počátkem devadesátých let podle Havelky její životopis vcelku splnil svůj účel rychle přiblížit Havlovu osobnost a myšlenky s ohledem na potřeby doby, dnes působí už příliš osobně a povrchně. Literární historik Martin C. Putna, který byl jistou dobu také ředitelem pražské Knihovny Václava Havla, důsledně a někdy nápaditě zkoumá duchovní kořeny, inspirace a souvislosti Havlova myšlení a postojů, což mu umožňuje zajímavě propojovat rodinné tradice a národní kulturu stejně jako čistě individuální obzory a snahy s vlivem na velkou část společnosti. Své výklady buduje velkoryse a podává čtivě, jeho obraz však podle autora zůstává až příliš jednostranně založený a neukazuje Havlovu osobnost v jejím celku, z nějž by teprve bylo možné přesvědčivě vysvětlit řadu aspektů jeho rozhodování a jednání. Dva díly biografie novináře Daniela Kaisera jsou dohromady ve srovnání s ostatními texty nejrozsáhlejší, co do zpracování ale podle autora nejméně jednoznačné. Kaiser se prvoplánově soustředí na politiku, což působí poněkud jednorozměrně, a jeho úsilí o objektivní úplnost a nadhled, snaha nepominout nic důležitého a zajímavého se sráží s jeho vlastním nevysloveným politickým přesvědčením. Události přitom spíše jen zachycuje a mechanicky seřazuje, rušivě působí také opakování některých žurnalistických klišé, na druhé straně přínosně využívá i dosud nezpracované a neznámé materiály. Kniha historika Jiřího Suka není v pravém slova smyslu biografií, ale pronikavou historicko-politickou studií, která nezjednodušuje, nýbrž předvádí výstižný a přesvědčivý obraz politika ve víru dějin. K přednostem jeho výkladů patří, že je významově strukturuje, často s pomocí vlastních metahistorických konceptů. Svá zjištění vřazuje do nových kontextů a účelně zohledňuje dříve nezpracovaný materiál o disentu pocházející z dílny Státní bezpečnosti. Bývalý politik a diplomat, překladatel a nyní ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský ve své biografii, která vyšla zároveň anglicky (Havel: a Life. London, Atlantic Books 2014), zachycuje podle autora Havlovu osobnost mnohem vrstevnatěji a vyváženěji než předešlí autoři. S využitím původní profese psychologa i důvěrné znalosti Havla se Žantovskému podařilo, oč jeho předchůdci, zaujatí spíše politikou, příliš neusilovali: ve vzájemném vztahování konkrétních společenských a politických situací na jedné straně a základních Havlových životních a uměleckých přesvědčení i intelektuálních dispozic na straně druhé nabídnout biografické vysvětlení programu Havlovy politiky.

Tři hlasy k jedné knize

LUKEŠ, Igor: Československo nad propastí: Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948. Z angličtiny přeložili Jan Jirák a Ladislav Köppl. Praha, Prostor 2014, 383 strany, ISBN 978-80-7260-292-6.

Historie ve službách příběhu

Nad knihou Igora Lukeše „Československo nad propastí“
Petr Mareš

Monografie Igora Lukeše vyšla původně ve Spojených státech pod názvem On the Edge of the Cold War: American Diplomats and Spies in Postwar Prague (New York, Oxford University Press 2012). První ze tří recenzních statí, které se zde o ní publikují ve společném rámci „Tři hlasy k jedné knize“, je pojednána na širším půdoryse analýzy americko-československých vztahů v bezprostředně poválečných letech. Kniha je podle Mareše výsledkem rozsáhlého výzkumu ve všech nejdůležitějších amerických i českých archivech, navíc je autorovou mimořádnou zásluhou pořízení početných interview s účastníky popisovaných dějů a využití souboru nepublikovaných rukopisů, které mu poskytli. Nabízí velmi atraktivní, ba strhující četbu, díky níž si čtenář udělá velmi dobrý obraz o tom, co vedlo ke komunistickému převratu v únoru 1948, tento obraz však není úplný ani zcela vyvážený. V práci o selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze jsou podle Mareše poněkud paradoxně nejsilnější stránkou objevné pasáže věnované aktivitám československých zpravodajských služeb proti zdejšímu velvyslanectví a zástupcům Spojených států. Problematické jsou výklady postavené na neadekvátních pramenech, faktografické nepřesnosti a opomenutí i cílené interpretační posuny, což Mareš dokládá na rozboru otázky stažení americké armády z Československa, role Československa v poválečné americké politice a charakteru amerického velvyslance v Praze Laurence A. Steinhardta (1892-1950). Lukeš podle jeho názoru příliš podléhá představě o klíčovém významu Československa jako „zkušebního polygonu“, na němž Američané testovali možnost udržovat přátelské vztahy se Sovětským svazem, přičemž nebere do úvahy podstatné vývojové posuny. Především ale předkládá vykonstruovaný portrét Steinhardta jako původně schopného a zodpovědného diplomata, který v důsledku kariérního zklamání ve své pražské misi selhal, když se nezajímal o zdejší dění a před velvyslaneckými povinnostmi dával přednost soukromým záležitostem.

Na pomezí historického románu

Vít Smetana

Lukešova velmi čtivá, avšak odborně nevyrovnaná kniha Československo nad propastí: Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948 (Praha, Prostor 2014) přináší podle Smetany řadu přesvědčivých závěrů, ale současně též dlouhé pasáže líčící senzační příběhy okrajového významu, jakož i řadu chyb při popisování událostí, které se často odehrály jindy či za zcela odlišných okolností, než autor uvádí. Jak se recenzent snaží konkrétně doložit, tato pochybení vyvěrají z Lukešovy mnohdy nedostatečné kritiky pramenů, z opomíjení další důležité dokumentace a také z ignorování velké části odborné literatury, jež byla již dříve k danému tématu publikována. Ačkoli souhlasí s autorem, že poválečné působení amerického velvyslance  v Praze Laurence A. Steinhardta mělo své slabé stránky, vnímá jeho kritiku jako příliš zaujatou. Na druhé straně oceňuje, že Lukeš se jako první historik pokusil o soustavnější zpracování amerických zpravodajských aktivit v Československu bezprostředně po válce a že jeho líčení je zalidněno osobními příběhy agentů a diplomatů. Autorova schopnost mimořádně poutavého podání a zároveň sklon k nepodloženým fabulacím ho vedou k otázce, zdali by raději neměl napřít své úsilí do psaní historických románů.

Selhání, nebo spíš změna amerických priorit?

Jan Koura

Kniha Igora Lukeše Československo nad propastí: Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948 (Praha, Prostor 2014) přichází podle autora s řadou nových poznatků a postřehů, ocenění zaslouží především zmapování činnosti amerických tajných služeb v poválečném Československu, založené z velké části na nevyužitých pramenech. Diskutabilní je však Lukešova teze, že poválečné Československo bylo pro Američany zkušební laboratoří budoucího evropského vývoje a hrálo v tom smyslu pro ně klíčovou roli. Jestliže to mohlo platit v roce 1945, se zhoršováním mezinárodní situace jejich zájem o Československo rychle klesal a o dva roky později už věnovali prioritní pozornost jiným evropským zemím. Autor se dále věnuje tématu americké veřejné diplomacie a propagandy v poválečném Československu, které administrativa Spojených států přes naléhání velvyslance Laurence A. Steinhradta velmi podcenila a jež Lukeš ve své práci zcela pominul. Nelze tak přiřknout veškerou zodpovědnost za americký přístup právě Steinhardtovi, jak činí Lukeš.

Recenze

Jiný pohled na ekonomický přerod zemí východního bloku

Antonie Doležalová

MYANT, Martin – DRAHOKOUPIL, Jan: Tranzitivní ekonomiky: Politická ekonomie Ruska, východní Evropy a střední Asie. Z angličtiny přeložili Petra Luňáčková, Eva Starobová, Michal Vinter, Růžena Vintrová, Jana Votápková a Milan Žák. Praha, Academia 2013, 577 stran, ISBN 978-80-200-2268-4.

Skotský historik a český sociolog ve společné práci, která vyšla původně anglicky pod názvem Transitions Economies: Political Economy in Russia, Eastern Europe, and Central Asia (Hoboken (New Jersey), Wiley – Blackwell 2011), předložili obraz ekonomické transformace jako zásadní institucionální změny na širokém plátně celého postkomunistického bloku a na základě široce založeného zdrojového materiálu. Ve srovnávací analýze zahrnující země střední a východní Evropy i bývalého Sovětského svazu a sledující období od posledních let komunistického systému do finanční krize v roce 2008 nabízejí vysvětlení, jak a proč se jednotlivé postkomunistické země vyvíjely různým způsobem, kam se během tohoto vývoje dostaly a čím se dosažený stav liší od jejich předcházejícího stavu a také stavu ve vyspělých kapitalistických zemích. Jejich zásadním příspěvkem do diskuse na dané téma je navržená typologie modelů kapitalismu v postkomunistických zemích. Otazníky klade recenzentka nad výběrem zemí zahrnutých do analýzy, možnostmi jejich komparace z hlediska různých ekonomických ukazatelů a nad absencí rozboru stavu teoretické ekonomie ve studovaných zemích, který spoluutvářel možnosti a limity transformačních strategií.

O vědě ve službách lidu

Jan Randák – Marek Fapšo

OLŠÁKOVÁ, Doubravka: Věda jde k lidu! Československá společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí a popularizace věd v Československu ve 20. století. (Šťastné zítřky, sv. 10.) Praha, Academia 2014, 678 stran, ISBN 978-80-200-2318-6.

Recenzenti oceňují, že autorka věnovala svou monografii dosud zanedbávané problematice komunistické lidovýchovy a osvěty, v němž hrála podstatnou úlohu Československá společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí, založená roku 1952 a od poloviny šedesátých let fungující pod názvem Socialistická akademie. Vedle uznání pro bohatou faktografii a zdařilé výklady konkrétních dílčích témat však nacházejí v práci také konceptuální a metodologické nedostatky, které podle jejich názoru znemožnily vytěžit z tématu více. Autorka tak rezignovala na plastičtější vylíčení vztahu mezi centrálním rozhodováním a praktickým uplatňováním lidovýchovy na regionální úrovni a nedává odpověď na důležitou otázku, v čem byla komunistická osvěta specifická, a čím naopak šla ve stopách univerzálnějších formativních snah moderní doby.

Odborové rekreace korigují pohled na československý komunismus

Peter Heumos

ČORNEJOVÁ, Alžběta: Dovolená s poukazem: Odborové rekreace v Československu 1948-1968. (Šťastné zítřky, sv. 13.) Praha, Academia 2014, 250 stran + 16 stran obrazové přílohy, ISBN 978-80-200-2363-6.

Recenzent vřazuje monografii do kontextu sociálněhistorického výzkumu, díky němuž se v posledních letech výrazně proměnilo české bádání o době komunismu, po dvě desetiletí předtím zásadně ovlivňované konceptem totalitarismu. Kniha je podle něj vynikající v tom, že podává detailně spolehlivý, přehledný a argumentačně přesvědčivý popis důležitého výseku československé každodennosti mezi komunistickým převratem v únoru 1948 a pražským jarem 1968. Autorka jasně ukazuje, jak se odborové rekreace dlouhodobě měnily, že brzy přestaly být chápány jako privilegium pro zasloužilé pracovníky a staly se zcela masovou záležitostí. Ozřejmuje tím, jak pod tlakem zdola vzaly za své ideologické proklamace spjaté s produktivistickou gigantomanií.

Role násilí v poslední fázi komunistické diktatury

Karel Hrubý

SABROW, Martin (ed.): 1989 und die Rolle der Gewalt. Göttingen, Wallstein 2012, 428 stran, ISBN 978-3-83-53-1059-9.

Tento sborník vzešel ze série přednášek, kterou v roce 2009 uspořádalo Centrum pro výzkum soudobých dějin (Zentrum für Zeithistorische Forschung) v německé Postupimi k osvětlení zániku komunistických režimů ve střední a východní Evropě v roce 1989. Recenzent v tematickém průřezu představuje obsah a teze jednotlivých statí, z nichž více než polovina je věnována různým aspektům pádu komunistické diktatury v Německé demokratické republice. Texty potvrzují, že násilí bylo sice konstitutivním prvkem systému až do jeho konce, v důsledku jeho vnitřní slabosti a reformní politiky Sovětského svazu však už nedokázalo zabránit definitivnímu zhroucení a stranické elity se s výjimkou Rumunska ani neodhodlaly sáhnout k jeho plnému nasazení. Tematické vymezení sborníku ovšem ponechává stranou úlohu společnosti, jejíž demokratické složky byly podstatným faktorem nečekaně prudkého kolapsu diktatur.

O věži, království a zmizelé spisovatelce

Jiří Křesťan

PAPOUŠEK, Vladimír: Věž a království: Olga Barényiová – studie o díle. Praha, Filip Tomáš – Akropolis 2014, 176 stran, ISBN 978-80-7470-076-7.

Autor je literární historik a v centru jeho pozornosti stojí analýza a interpretace románů, divadelních her, povídek a esejů spisovatelky Olgy Barényiové (1905-1978). Papoušek sleduje dobové ohlasy a citlivě nahmatává souvislosti její poetiky s literárním modernismem i konkrétními uměleckými směry, přičemž si od jejího kvalitativně nevyrovnaného díla zachovává odstup. Recenzent ovšem uvádí na pravou míru tvrzení, že o životě spisovatelky existuje jen minimum údajů, a upozorňuje, že v pražských archivech se naopak zachovalo množství informací, které však čekají na obtížné zpracování a verifikaci. Identita a osudy Barényiové jsou totiž zahaleny řadou nejasností, legend a mystifikací, které sama pomáhala vytvářet. Mimo jiné vyvrací tradované tvrzení o jejím německo-maďarském aristokratickém původu a uvádí, že se narodila v Kroměříži v české měšťanské rodině. Vystupovala pod různými jmény a jako manželka německého důstojníka se později zcela rozešla s českým národem, když těsně po válce odešla do (západního) Německa.

Průvodce protektorátní módou

Petr Tolar

BURIANOVÁ, Miroslava: Móda v ulicích protektorátu: Život – oděv – lidé. Praha, Národní muzeum – Grada 2013, 286 stran, ISBN 978-80-7036-397-3 a 978-80-247-5020-0.

Publikace podle recenzenta zaplňuje jedno z málo známých míst v poznávání každodennosti Protektorátu Čechy a Morava (1939-1945). Komplexním způsobem přibližuje dobové podoby odívání různých společenských vrstev a pro rozmanité příležitosti, módní trendy a jejich vzory, ale také praktické starosti s obstaráváním a recyklováním šatstva v situaci materiálního nedostatku a života na příděl. Jedinou slabinu spatřuje recenzent v genderové nevyváženosti, když pánské módě je věnována prakticky jen jedna z osmi kapitol.

Filmové obrazy zkolektivizovaného venkova

Vladimír Březina

SLINTÁK, Petr – ROTTOVÁ, Hana: Venkov v českém filmu 1945-1969: Filmová tvář kolektivizace. Praha, Academia – Ústav pro studium totalitních režimů 2013, 483 strany, ISBN 978-80-200-2302-2 a 978-80-87211-92-2.

Proces československé kolektivizace zachytili historici v uplynulém čtvrtstoletí již z mnoha úhlů a zmapovali jej v četných detailech, autoři k němu ale přistoupili jinak, když ve společné práci pohlížejí na přeměny československého venkova v padesátých a šedesátých letech minulého století prizmatem jejich uměleckého zpracování v dílech tehdejších filmařů. Zachytili přitom pozoruhodný vývoj ve způsobu zobrazování tématu od prvoplánových ideologických agitek natáčených v prvních letech po komunistickém převratu po vícevrstevnatá umělecká pozdějších šedesátých let, do nichž tvůrci vkládali kritickou reflexi nedávné minulosti a jimiž se snažili řešit etické otázky přítomné doby. Recenzent oceňuje zvláště kapitoly věnované tematickým okruhům, jako je religiozita, kultura, folklor, rodina, krajina nebo „duše venkova“, v dobové kinematografii a rozbory některých důležitých filmových snímků.

Jugoslávští Židé v mlýnici „konečného řešení“

Jan Pelikán

ALMULI, Jaša: Ostali su živi. Beograd, Zavod za udžbenike 2013, 561 strana, ISBN 978-86-17-18265-0.

Autor pochází z rodiny bělehradských sefardských Židů, za války prošel italským internačním táborem, poté pracoval jako jugoslávský novinář. Na sklonku kariéry se vrátil ke svým etnickým kořenům a začal systematicky sbírat svědectví jugoslávských Židů o jejich životě, a zejména osudech za druhé světové války. Prezentovaná práce je poslední z pěti publikací, v nichž tyto výpovědi zpracoval. Zde zachycené vzpomínky mají podle recenzenta zásadní význam pro dokumentaci osudů židovské komunity na Balkáně za války, obsahují však i mnoho důležitých informací o mezietnických a mezikonfesních vazbách a o každodenním životě v této části Evropy v první polovině minulého století.

Jak se volili papežové

Marek Šmíd

ŠEFČÍK, Marcel: Konkláve: Pápežské voľby v 20. a 21. storočí. Trnava, Dobrá kniha 2013, 134 strany + obrazové přílohy, ISBN 978-80-7141-765-1.

Předkládaná kniha církevního historika se věnuje tématu, jež dosud nebylo v české ani slovenské historiografii soustavněji zpracováno, totiž proměnám papežských voleb (konkláve) během dvacátého století a na počátku století jednadvacátého. Autor však podle recenzenta ve snaze nabídnout co nejvíce poznatků v nich čtenáře doslova utápí, přičemž neposkytuje vodítko k rozlišení jejich důležitosti, a také nereflektuje některé důležité zahraniční publikace.

Kronika

Životní jubileum profesora Mečislava Boráka

Dušan Janák

Autor rekapituluje vědeckou dráhu historika Mečislava Boráka (narozen 1945) a podává obsáhlý výběr z jeho bibliografie. Zdůrazňuje jeho regionální zakotvení v historii Těšínska a českého Slezska, které však dokázal úspěšně překračovat a vřazovat do měřítka celostátního a mezinárodního, stejně jako propojoval roviny mikro- a makrohistorie. Vždy ho zajímaly osudy obyčejných lidí, jejichž životní příběhy dokázal zajímavě a originálně zasadit do obecnějšího rámce „velkých“ dějin. K tématům, která ho zaujala, se opakovaně vracel a pokaždé přinesl nová fakta a pohledy, na jejichž základě byl schopen revidovat a rozšířit dřívější závěry a prohloubit stávající historické poznání. Před rokem 1989 se soustředil na témata německé okupace a odboje, poté se jeho záběr rozšířil na výzkum politických represí obyvatelstva v Československu i ve střední a východní Evropě od konce třicátých do poloviny padesátých let minulého století. Byl průkopníkem studia takzvaného retribučního soudnictví, svébytný tematický okruh představovalo zkoumání holokaustu a různých forem perzekuce židovského obyvatelstva, dalším jeho stěžejním tématem se stal katyňský zločin a jeho oběti původem z českých zemí, odtud pokročil k vyhledávání, evidenci a zpracování případů politických perzekucí Čechů a Slováků na území Sovětského svazu, posledním jeho velkým badatelským zájmem je pak situace polské menšiny a mezietnických vztahů v kontextu česko(slovensko)-polských soudobých dějin. Jeho vědecká dráha je dlouhodobě spojena s Ostravskou univerzitou, Slezskou univerzitou v Opavě, Slezským muzeem tamtéž a rovněž s Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR v Praze. Aktivity profesora Boráka zahrnují dvě desítky odborných knih, více než půldruhou stovku studií, účast na řešení téměř čtyř desítek výzkumných projektů, rozsáhlou editorskou, expertní a poradenskou, ale také publicistickou a popularizační činnost. Z půldruhé desítky dokumentárních filmů, které připravil jako scenárista a moderátor, měl mimořádný ohlas především Zločin jménem Katyň, který získal řadu cen na mezinárodních festivalech.

Československí interbrigadisti a španielská občianska vojna

Martin Počátko

Pod uvedeným názvem se konala 23. října 2015 v pražském Valdštejnském paláci, sídle  Senátu České republiky, konference, kterou pod záštitou předsedy Senátu Milana Štěcha zorganizoval Český svaz bojovníků za svobodu ve spolupráci s Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, v. v. i., a Historickým ústavem AV ČR, v. v. i. I když název akce dával tušit, že jejím hlavním obsahem by měly být osudy československých interbrigadistů ve španělské občanské válce v letech 1936 až 1939 a úloha, kterou zde sehráli, jednotlivé příspěvky přesáhly hranice Pyrenejského poloostrova a poskytly náhled na tento konflikt jak z československé, tak i z mezinárodní perspektivy. V prvním bloku konference referenti zrekapitulovali důležité události konfliktu, zamysleli se nad otázkami, které si dnes historikové v té souvislosti nejčastěji kladou, a probrali vztah západních států, Sovětského svazu a československé diplomacie k válečným stranám. Ve druhém bloku došlo na československé účastníky konfliktu a jejich mnohdy pohnuté osudy také za druhé světové války a po ní, zejména po nastolení komunistického režimu, kdy se stali terčem jeho represí.

Rekapitulace environmentálních dějin v České republice a na Slovensku

Markéta Šantrůčková

„Workshop o environmentálních dějinách Česka a Slovenska“ se konal ve dnech 5. až 7. června 2015 ve vesnici Kobylí na jižní Moravě. Sjely se tam více než dvě desítky badatelů a badatelek z České republiky, Slovenska a Německa, aby diskutovali o současném postavení environmentálních dějin ve vzdělávání a vědeckém světě ve zúčastněných zemích, o obecnějších metodologických otázkách s nimi spojených i o možnostech dalšího rozvoje environmentálních studií ve střední Evropě, zejména v České republice a na Slovensku. Badatelé z různých oborů zde ve svých přednáškách i živých diskusích demonstrovali rozmanitost přístupů a témat, jež jsou vlastní environmentálním dějinám, i skutečnost, že v České republice i na Slovensku již viditelně zapouštějí kořeny.

Soudobé dějiny 3-4 / 2015

Zavřít obsah časopisu

Obsah 1Obsah 2Obsah 3

Zavřít obsah časopisu

Tematické weby

Košík