Institute of Contemporary History
Cenzura za rané normalizace (září 1968 – srpen 1969)
Petr Andreas
Tématem přítomné studie je cenzurní aparát se zvláštním zřetelem na systém zmocněnců v kontextu vládní a stranické tiskové politiky v Československé socialistické republice od září 1968 do srpna 1969, tedy v prvním roce po vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Zmocněnci představovali ústřední výkonný prvek cenzury v tomto období rané normalizace. V jejich proměňujícím se postavení a úkolech identifikuje autor čtyři modely předběžné kontroly médií. V prvním modelu zmocněnce vybírali ze svých zaměstnanců sami vydavatelé a redakce, činnost redaktorů tak na základě přímých vládních pokynů kontrolovali jejich kolegové. Tento model se uplatňoval od zřízení instituce zmocněnců v září 1968 po celou sledovanou dobu, a to v denících a týdenících a v Československé tiskové kanceláři; v zimě se postupně přidal Československý rozhlas a Československá televize. Ponechával redakcím značný prostor k obcházení a vyjednávání a podle hodnocení československého politického vedení, a zejména v očích Sovětů se neosvědčil. Ve druhém modelu úřední zmocněnci kontrolovali tiskové obtahy předložené redakcemi. Zaveden byl v únoru 1969 ve vybraných problematických časopisech (Listy, Reportér a Zítřek) a z hlediska prosovětské politiky konsolidace rovněž nesplnil očekávání. Ve třetím modelu úřední, případně armádní zmocněnci od dubna 1969 kontrolovali obtahy přímo v redakcích a jejich zásahy byly hodnoceny jako značné zlepšení. V té době se zvýšila role Českého úřadu pro tisk a informace, který začal samostatně rozhodovat o jmenování zmocněnců a zasahovat do složení redakcí. Čtvrtý model předběžné cenzury představovali zmocněnci, kteří v době výročí sovětské intervence v srpnu 1969 kontrolovali signální výtisky v tiskárnách. Tento způsob kontroly byl hodnocen jako jednoznačný úspěch. Poté tiskový úřad od praxe zmocněnců postupně upustil a nahradil ji následnou kontrolou spolu s cílenou personální politikou; poslední doklady o existenci systému zmocněnců pocházejí z roku 1971.
Členská základna Komunistické strany Československa na sklonku normalizace
Jaroslav Pažout
Předkládaná studie mapuje změny ve složení členské základny Komunistické strany Československa a v náladách, názorech a postojích straníků na konci osmdesátých let minulého století, tedy v době, kdy narůstala krize normalizačního režimu. Autor k tomu využívá především informační zprávy, které na základě dopisů a stížností členů KSČ i dalších občanů adresovaných komunistickému vedení sestavoval pro toto vedení stranický aparát, další vnitrostranické informační materiály a dobové výzkumy veřejného mínění. Systematicky identifikuje a probírá jednotlivé problematické oblasti, které byly v těchto písemnostech pravidelně reflektovány: klesající zájem o členství ve straně, projevy neposlušnosti ve stranických řadách, porušování stranických norem a korupce; kritika pomalého zavádění reforem, či naopak příliš rychlé a dalekosáhlé demokratizace; nespokojenost s informováním médií, údajnou ideologickou defenzivou a ustupováním „opozičním živlům“; obavy o osud socialismu a z návratu kapitalismu, také v souvislosti s vývojem v Sovětském svazu, Polsku a Maďarsku; nacionální resentimenty, zejména ve vztahu k maďarské menšině na jižním Slovensku a k záměrům vlády zřídit na československém území německá válečná pohřebiště; historické resentimenty, zvláště s ohledem na částečné přehodnocování éry první Československé republiky a zakladatelského období komunistického režimu; a konečně různé, většinou verbální protikomunistické incidenty, které v dopisech a stížnostech rezonovaly. Autor konstatuje, že prezentovaná empirická data o vývoji členstva KSČ a jeho smýšlení nepotvrzují závěr, že by se politika komunistického vedení těšila podpoře naprosté většiny straníků, jak o tom stále ujišťovala stranická hlášení z regionů i svodky ze zmíněných dopisů. Zamýšlí se přitom také nad důvody, proč mezi kritickými hlasy zřejmě převažovali zastánci konzervativních či dogmatických pozic nad stranickými „liberály“. Tato rostoucí nespokojenost v členské základně podle něj významně přispěla k bezradnosti vedení KSČ při řešení hromadících se problémů země, která se naplno projevila po 17. listopadu 1989.
České hledání v „kalném proudu“ (1918–1945/48)
Petr Hlaváček
Autor v tomto esejistickém textu načrtává kontury duchovních proudů, které v době od vzniku Československa v roce 1918 do nastolení komunistického režimu v roce 1948 hledaly alternativy k jeho demokratickému, kapitalistickému a republikánskému zřízení a jeho západní orientaci. Konstatuje, že ačkoli se nečekané obnovení české samostatnosti v podobě společného státu se Slováky těšilo podpoře jasné většiny příslušníků obou těchto národů i jejich elit, neustále zaznívaly hlasy, které masarykovské Československo pokládaly na pouhé intermezzo a neuspokojivou odpověď na „českou otázku“. V tomto smyslu autor hovoří o „kalném proudu“ či „deklinačním diskurzu“, jehož součástí bylo volání po rozchodu se Západem a po revolučním či autoritářském řešení. Jako přitažlivé vzory se tu nabízelo především sovětské Rusko pro silnou radikální levici, dále fašistická Itálie, katolická ortodoxie a nakonec nacistické Německo pro konzervativní či fašistickou pravici. Po zániku první republiky Protektorát Čechy a Morava znamenal dočasné vítězství pro vyznavače německé „Nové Evropy“, po osvobození třetí republika přiblížila socialistickou perspektivu, která se po komunistickém převratu změnila v sovětský protektorát. Autor přibližuje názory a texty některých intelektuálů kritických vůči systému liberální demokracie, mezi nimiž ze známých osobností nechybějí například komunistický novinář Julius Fučík (1903–1943), kolaborantský novinář a protektorátní ministr Emanuel Moravec (1893–1945), teolog Josef Lukl Hromádka (1889–1969), politik Hubert Ripka (1895–1958) nebo prezident Edvard Beneš (1884–1948) jako hlavní demokratický garant poválečného spojenectví se Stalinovou diktaturou.
Cesta českých kulturních pracovníků a novinářů do Německa a Holandska v září 1940
Jiří Křesťan
V letech 1939 až 1943 patřily cesty do nacistického Německa a na jím okupovaná území (Francie, Belgie, Holandsko, Polsko, velká část Sovětského svazu) mezi důležité nástroje ovlivňování veřejného mínění v takzvaném Protektorátu Čechy a Morava. Studie se zaměřuje na cestu českých intelektuálů – umělců, kulturních pracovníků a novinářů – do Německa a Holandska v září 1940. Pětatřicetičlenná delegace byla sestavena v německé režii tak, aby působila reprezentativním a pestrým dojmem. Vedle kolaborujících novinářů, jako byl Karel Lažnovský (1906–1941) nebo Vladimír Krychtálek (1903–1947), byli osloveni muži působící v různých oborech kultury, mezi nimi i tak významné osobnosti jako šéfové činohry a opery Národního divadla v Praze Jan Bor (1886–1943) a Václav Talich (1883–1961), operní pěvci Jan Konstantin (1894–1965) a Pavel Ludikar (1882–1970), houslový virtuos Váša Příhoda (1900–1960), nakladatel Bedřich Fučík (1900–1984) či architekt Jan Sokol (1904–1987). Studie se zaměřuje především na pětici spisovatelů, kteří se výpravy účastnili. Jaroslav Durych (1886–1962) a Václav Renč (1911–1973) patřili mezi katolicky orientované tvůrce, Josef Knap (1900–1973) a Jan Čarek (1898–1966) reprezentovali takzvané ruralisty (spisovatele venkova) a Josef Hora (1891–1945) byl předním básníkem, nejprve sociální poezie a později reflexivní lyriky. Všichni tito autoři byli v meziválečném období různým způsobem kritičtí vůči realitě první Československé republiky, první čtyři z konzervativních pozic a Hora na levici (do roku 1929 byl členem komunistické strany).
Program cesty byl sestaven velmi promyšleně. Vedle důkazů brutální síly třetí říše (návštěva vybombardovaného Rotterdamu, exkurze ve zbrojařských Kruppových závodech v Essenu) se dostalo cestovatelům různých kulturních zážitků (návštěvy divadelních představení, výstav a muzejních expozic, architektonicky cenných budov apod.). V Berlíně účastníky výpravy přijal říšský ministr lidové osvěty a propagandy Joseph Gobbels (1897–1945), který ve svém projevu zdůraznil, že přežití českého národa a jeho kultury závisí na podřízení Německé říši. Po návratu byla ode všech účastníků vynucována veřejná svědectví o jejich cestě a dojmech, konformní s nacistickou propagandou. Autor po vylíčení těchto skutečností analyzuje obranné strategie, které při psaní objednaných článků a dalších projevech loajality volili uvedení spisovatelé ve snaze vyhnout se zatažení do nacistické propagandistické mašinerie. Některá témata obcházeli, volili jinotaje a dvojznačná vyjádření, využívali skryté ironie. V závěru studie sleduje autor další osudy účastníků zájezdu do Německa a Holandska a zamýšlí se na daném případu obecněji nad nejednoznačnými hranicemi a dilematy viny a kolaborace v totalitním režimu. Přílohu k článku tvoří stručné biogramy všech pětatřiceti účastníků výpravy.
Vítězslav Nezval a jeho poetika Moskvy
Tomáš Glanc
Básník a spisovatel Vítězslav Nezval (1900–1958), vůdčí osobnost československé meziválečné umělecké avantgardy a zároveň příslušník komunistického hnutí, v srpnu 1934 navštívil Moskvu jako jeden ze západních hostů ustavujícího sjezdu Svazu sovětských spisovatelů a v následujícím roce vydal prozaicko-esejistickou reflexi tohoto pobytu s názvem Neviditelná Moskva. Cílem předložené sémioticky pojaté studie je zjednat přístup k intencionálnímu smyslu této osobité výpovědi, který se skrývá za faktickým popisem událostí a prostředí. Autor nejprve přibližuje širší společensko-politický kontext, spočívající v intenzivním zájmu západních levicových intelektuálů o Sovětský svaz mezi světovými válkami a současně v systematické snaze sovětského vedení využívat tento potenciál ve svůj prospěch. Nezval patřil k umělcům, kteří cítili k sovětskému sociálnímu experimentu apriorní sympatie, a toto naladění je v jeho textu jasně patrné. Přitom ale sám deklaroval, že mu nejde o to poskytnout svědectví o tamní „objektivní skutečnosti“, jak tomu bývá v reportáži nebo publicistice. V zájmu porozumění je podle autora třeba vzít na vědomí, že Nezval hledal v sovětském Rusku především inspiraci a souvislost s poetickými a ideovými principy, které vyznával. Metodou poznání je pro něj intuice, osvobozená od racionální a kritické reflexe, a tvůrčím principem imaginace, jejíž ztělesnění našel Nezval v surrealismu. Vnější realita mu slouží jako materie k destilaci zážitků, jež se odehrávají v režimu snu. To umožňuje přehlížet nebo svévolně interpretovat různé jevy, související třeba s represivní stránkou stalinského režimu nebo s tíživou každodenností obyvatel. Dominantu tohoto snového prožívání a spojnici propojující zdánlivě neslučitelné oblasti reality do všeobjímajícího lyrického opojení nachází autor v erotickém principu. Pisatele Moskva vzrušuje jako objekt slasti a odhaluje v ní erotické vzrušení. V posledku se mu tento princip nabízí jako klíč umožňující jedinci překročit hranici individualismu a splynout se společenským celkem, jako most mezi věčností sexuální extáze a věčností beztřídní komunistické společnosti, a slibuje tak naplnění lidských utopií. Tyto své závěry autor dokládá textologickým rozborem Neviditelné Moskvy a vztahuje je k některým dobovým estetickým a filozofickým koncepcím.
Meziválečné cesty československých spisovatelů do periferních oblastí Sovětského svazu
Kateřina Šimová
Edice textů přináší komentovaný výbor z reportážních a cestopisných publikací čtyř literátů z Československa, které reflektují jejich zkušenost z cest a pobytů v „exotických“, mimoevropských oblastech Sovětského svazu v období mezi dvěma světovými válkami. Jedná se o novináře, literárního kritika a publicistu Julia Fučíka (1903–1943), pražského německého novináře, reportéra a spisovatele Egona Erwina Kische (1885–1948), pražského německého spisovatele a diplomata Franze Carla Weiskopfa (1900–1955) a českožidovského spisovatele, publicistu a překladatele Jiřího Weila (1900–1959). Všichni byli organizovanými komunisty (Weil byl v roce 1935 ze strany vyloučen), cestovali na pozvání sovětských úřadů a v těchto svých textech, publikovaných původně v letech 1927 až 1937 v Československu a Německu, vykreslovali více či méně idealizovaný obraz sovětské skutečnosti s propagandistickým vyzněním. Vybrané reportáže zachycují dojmy autorů především z Kyrgyzstánu a Tádžikistánu, ale také z dalších oblastí sovětské Střední Asie, Kavkazu a Altaje. Specifickým místem reportážního zájmu Julia Fučíka a Jiřího Weila přitom bylo československé vystěhovalecké družstvo Interhelpo, které od roku 1925 do konce třicátých let fungovalo v Kyrgyzstánu u města Frunze (dnes Biškek).
V úvodní studii k edici autorka nastiňuje okolnosti cestování z Československa do meziválečného Sovětského svazu, zvláště s ohledem na jeho periferní oblasti, které byly vzhledem k odlehlosti, špatné dopravní infrastruktuře a někdy i bezpečnostní situaci pro zahraniční návštěvníky jen obtížně dostupné. Dále přibližuje cesty čtyř uvedených autorů sovětským Orientem, zasazuje jejich reportážní reflexe do širšího dobového kontextu a poukazuje na jejich charakteristické motivy. Ústředním tématem je zde střet exotiky, starého světa zaostalosti, tradic a zvyklostí původních obyvatel, a modernity. Modernita v pojetí těchto autorů přitom vzniká propojením tří základních motivických okruhů. Prvním je proces industrializace, proměňující zaostalá území v dynamická agrárně-průmyslová centra prostřednictvím elektrifikace, rozvoje dopravní infrastruktury a urbanizace. Druhý tvoří nová organizace společenských vazeb, založená na sociální i materiální rovnosti občanů, která se projevuje především emancipací místních národů a etnik, a také zrovnoprávněním žen. Třetí okruh se pak vztahuje ke komplexu témat, která je možné souhrnně označit foucaultovským termínem biopolitika. Spadá sem především boj proti negramotnosti a důraz na vzdělávání, budování systému zdravotní péče či vznik volnočasových a kulturních institucí (kluby, kina, divadla). Hlavním nástrojem a hybatelem modernizačního procesu je práce, která ve státě budujícím komunismus představuje nejen existenční faktor jako zdroj obživy, ale především faktor existenciální – smysl života, zdroj štěstí a spokojenosti – a současně médium socializace a disciplinace. Právě prostřednictvím práce sovětský člověk překračuje své individuální potřeby a zájmy, a stává se tak platnou součástí společnosti a „novým člověkem“.
Detlef Brandes
MACHÁLEK, Vít: Prezident lidskosti: Životní příběh Emila Háchy. Praha, Academia 2020, 846 stran + 36 nečíslovaných stran obrazových příloh, ISBN 978-80-200-3056-6.
Recenzent připomíná nejdůležitější momenty kariéry Emila Háchy. Narodil se roku 1872 v jihočeském maloměstě Trhové Sviny, vystudoval práva a stal se členem českého zemského sněmu. Za války ve Vídni započal své působení v Nejvyšším správním soudu, po vzniku Československa nastoupil k témuž soudu v Praze a v roce 1925 se stal předsedou jeho senátu. Jeho náklonnost k Anglii dokládají vlastní odborné statě, ale i beletristické překlady z angličtiny. Nikdy nechtěl být politikem, ale po uzavření Mnichovské dohody a odstoupení prezidenta Edvarda Beneše (1884–1978) se nechal přesvědčit, aby se stal jeho nástupcem. Toto rozhodnutí chápal jako osobní oběť v národním zájmu a 15. března 1939 v Berlíně pod Hitlerovým nátlakem podepsal společné prohlášení o vzniku Protektorátu Čechy a Morava. Recenzent zdůrazňuje, že autor pojal svou rozsahem impozantní a faktograficky bohatou biografii s velkou empatií vůči Háchovi a s akcentem na jeho zakotvení v křesťanské víře, konzervativních hodnotách a na jeho osobní lidskost. Dále probírá těžká dilemata, jimž byl Hácha jako prezident loutkového státu vůči okupační moci vystaven, a jeho opakované zvažování demise. Souhlasí s autorem, že přes úpadek fyzických i duševních sil nepřestal usilovat o propuštění vězněných Čechů. Autor podle něj přesvědčivě doložil, že obnovená státní moc po osvobození vůči Háchovi i dalším politikům viněným z kolaborace postupovala mnohdy bezcitně a nespravedlivě. Sám Hácha byl zatčen a v žalostném stavu zemřel v červnu 1945 ve vězeňské nemocnici.
Vít Machálek
KLIMENT, Josef: U obětovaného prezidenta: Hořké paměti Háchova tajemníka. Ed. Václav Velčovský. (Edice Paměť, sv. 109.) Praha, Academia 2019, 770 stran, ISBN 978-80-200-2982-9. Součástí publikace je edice „Žaloby na Josefa Klimenta“, obrazová příloha a jmenný rejstřík.
Josef Kliment (1901–1978) byl právník, právní historik a státní úředník, v Protektorátu Čechy a Morava od podzimu 1941 do jara 1944 zastával funkci politického a tiskového tajemníka prezidenta Emila Háchy (1872–1945) a poté se stal předsedou Nejvyššího správního soudu. Po válce byl zatčen a v roce 1947 odsouzen Národním soudem na doživotí, propuštěn byl na amnestii v roce 1960. Recenzent přibližuje edici rozsáhlého Klimentova spisu U obětovaného prezidenta z počátku sedmdesátých let, který v sobě žánrově spojuje rysy memoárů, historického pojednání a fragmentární Háchovy biografie. Osvětluje historický kontext Klimentova působení v Kanceláři státního prezidenta, upřesňuje povahu jeho vztahu s prezidentem Háchou, rozebírá pramennou hodnotu spisu a věrohodnost Klimentových tvrzení, také vzhledem k autostylizaci pamětníka a historického aktéra v jedné osobě, který zachycoval události z pohnuté doby okupace a byl za své tehdejší postoje dlouhá léta vězněn. Klimentův spis a osud podle něj ukazují, jak tenká hranice mohla vést mezi strategií obrany národa a kolaborací. Přes dílčí výhrady k edičnímu zpracování recenzent soudí, že vydání Klimentova spisu je mimořádně záslužným počinem.
Eduard Burget
KLIMENT, Josef: U obětovaného prezidenta: Hořké paměti Háchova tajemníka. Ed. Václav Velčovský. (Edice Paměť, sv. 109.) Praha, Academia 2019, 770 stran, ISBN 978-80-200-2982-9.
Josef Kliment (1901–1978) byl právník, právní historik a státní úředník, v Protektorátu Čechy a Morava od podzimu 1941 do jara 1944 zastával funkci politického a tiskového tajemníka prezidenta Emila Háchy (1872–1945) a poté se stal předsedou Nejvyššího správního soudu. Po válce byl zatčen a v roce 1947 odsouzen Národním soudem na doživotí, propuštěn byl na amnestii v roce 1960. Recenzent se zaměřuje na editorské zpracování Klimentova spisu. Jeho vydání pokládá za záslužné a oceňuje i úvodní studii Václava Velčovského, k jeho ediční práci však má značné výhrady. Zvolený přístup považuje za nestandardní, neboť editor četné vypuštěné pasáže v obsáhlém textu vyznačil jen v některých případech a bez jasného systému. Dále kritizuje, že editor vůbec nevzal v úvahu nejstarší verzi Klimentových pamětí, která vznikla o deset let dříve ještě ve vězení. Svou funkci podle něj nemůže plnit velmi neúplný a nesoustavný jmenný rejstřík. Tyto i další prohřešky proti edičním zásadám tak vydání této důležité publikace částečně znehodnocují.
Marek Šmíd
FLOSMAN, Martin: S orlem i lvem, sv. 1: Příběhy českých vojenských duchovních od 17. století do první světové války. (Traumata války, sv. 11.) Praha – Ústí nad Labem, Epocha – Univerzita J. E. Purkyně 2018, 432 strany, ISBN 978-80-27557-135-9 a 978-80-7561-144-4;
FLOSMAN, Martin: S orlem i lvem, sv. 2: Příběhy českých vojenských duchovních v dramatickém dvacátém století. (Traumata války, sv. 12.) Praha, Epocha – Ústav pro studium totalitních režimů 2019, 496 stran, ISBN 978-80-7557-230-1 a 978-80-88292-39-5.
Rozsáhlá dvoudílná monografie se soustředí na téma, jež stálo dosud stranou zájmu české historiografie – na proměny vojenské duchovní služby v českých zemích od sedmnáctého do poloviny dvacátého století. Autor v knize zaměřuje pozornost na vojenské duchovní v rakouské, respektive rakousko-uherské armádě, mezi československými legionáři a poté v československé armádě v období první republiky, Protektorátu Čechy a Morava a prvních let poválečného režimu „lidové demokracie“, než byla duchovní služba v armádě komunistickým režimem v roce 1950 zrušena. I když je jeho primárním zájmem význam římskokatolických duchovních, nenechává stranou ani osobnosti řeckokatolických, pravoslavných a protestantských kněží, ani postavy polního rabína či imáma, a analyzuje jejich různorodé služební povinnosti. S uznáním recenzent hodnotí množství prostudovaných pramenů a literatury, komplexní zpracování tématu i citlivé vylíčení těžkého údělu vojenských kaplanů na válečných polích, zejména v obou světových konfliktech. Práce umožňuje vnímat službu vojenských duchovních jako mnohovrstevný fenomén v kontinuitě tří a půl století a svým poutavým podáním včetně řady biografických medailonů kněží je přístupná širokému čtenářskému publiku.
Pavel Szobi
MÜCKE, Pavel: Štastnou cestu…?! Proměny politik cestování a cestovního ruchu v Československu za časů studené války (1945–1989). Pelhřimov, Nová tiskárna Pelhřimov 2017, 399 stran, ISBN 978-80-7415-149-1.
V monografii o proměnách cestování v Československu v době od konce druhé světové války do pádu komunistického režimu hledá autor především odpověď na otázku, jaké místo zaujímal tento fenomén v uvažování a postojích tehdejších československých politických, stranických a ekonomických elit. Monografie je podle recenzenta postavena na důsledném zpracování dostupných archivních zdrojů a posouvá stávající znalosti na značně komplexnější úroveň. Recenzent přibližuje některá zjištění autora, například o vývoji zahraničního cestovního ruchu se socialistickými a kapitalistickými státy, o fungování hotelů, československé účasti na světových výstavách nebo o rekreacích komunistických funkcionářů, a konstatuje, že monografie svým pojetím a stylem může zaujmout širší publikum.
Proč je stále v oblibě chalupářství a chatařství v českých zemích
Irena Cejpová
SCHINDLER-WISTEN, Petra: O chalupách a lidech: Chalupářství v českých zemích v období tzv. normalizace a transformace. Praha, Univerzita Karlova – Karolinum 2017, 210 stran, ISBN 978-80-246-3613-9.
Autorka v této monografii mapuje fenomén chalupářství a chatařství v českých zemích od jeho počátků v 19. století téměř po současnost. Soustředí se přitom na poválečné období komunistického režimu, a především na sedmdesátá a osmdesátá léta takzvané normalizace, kdy se tento způsob trávení volného času a částečně životní styl, spjatý s víkendovými a prázdninovými pobyty na venkově ve vlastních chalupách a chatách, stal v Československu vskutku masovou záležitostí. Na základě orálněhistorického výzkumu pak pátrá po důvodech, proč si takzvané druhé bydlení získalo takovou oblibu, bez ohledu na sociální a ekonomické rozdíly mezi různými skupinami české společnosti. Recenzentka oceňuje publikaci jako první pokus o přehledné a ucelené zpracování tématu z historického hlediska, vedle prací z oboru sociologie či sociální geografie, který faktograficky významně obohacuje dosavadní poznání. Formuluje ale také metodologické výhrady k prezentovanému výzkumu, který není ve svých východiscích jasně zdůvodněný, a naznačuje v tomto směru nevyužité možnosti.
Lenka Krátká
LINKOVÁ, Marcela – STRAKOVÁ, Naďa (ed.): Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent. Předmluva Petr Blažek. Praha, Academia – Sociologický ústav AV ČR, v. v. i. 2017, 413 stran, ISBN 978-50-200-2794-8 a 978-80-7330-302-0.
Editorky publikace podle recenzentky prostřednictvím rozhovorů s jednadvaceti „ženami Charty 77“ nabízejí neobvyklý pohled za známý obraz této disidentské iniciativy, která byla podstatou své činnosti – bojem za dodržování lidských a občanských práv v komunistickém Československu v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století – spjata s takzvanými velkými dějinami, a tudíž většinou vnímána jako doména mužů. Prezentovaná kolekce příběhů žen-disidentek jednoduchou dichotomii veřejné „mužské“ sféry a soukromé „ženské“ sféry vyvrací, neboť v disidentských bytech docházelo k propojování osobního a soukromého s veřejným a politickým, a ukazuje nenahraditelnou roli těchto žen pro fungování „světa disentu“. Ke komplexnosti pojednání o aktivitách žen v Chartě a vůbec československém disentu pak podstatně přispívá závěrečná interpretační studie. Recenzentka se podrobněji zastavuje u rozhovorů a za vážný nedostatek považuje absenci metodologického vodítka ke způsobu, jakým byly vedeny a edičně zpracovány.
Ondřej Holub
GILBURD, Eleonory: To See Paris and Die: The Soviet Lives of Western Culture. Cambridge (Massachusetts), The Belknap Press of Harvard University Press 2018, xii + 458 stran, ISBN 9780674980716.
Americká kulturní historička v recenzované práci zkoumá procesy, které spoluutvářely pozoruhodný fenomén sovětské kulturní renesance v prvních letech vlády Nikity Chruščova, pro nějž se vžil pojem „tání“. Soustředí se na sociální a kulturní rámce a způsoby, v nichž se odehrávala internacionalizace sovětské kultury a intenzivní recepce západní kultury v Sovětském svazu po Stalinově smrti. Jak recenzent upozorňuje, vyhýbá se přitom konceptuálnímu zařazení tématu do politologicky definovaných Cold War Studies a pohybuje se v oblasti zkoumání proměn kulturní mentality. Autorka své teze formuluje na základě analýzy událostí, jako byl Světový festival mládeže a studentstva v Moskvě v roce 1957, a hlavně přijímání západní literární a filmové tvorby. Ukazuje, jak univerzalistický obrat šel ruku v ruce s proměnami čtenářské a divácké zkušenosti sovětského publika, které osvojováním fikčních příběhů a charakterů hrdinů v podání autorů, jako byl Ernest Hemingway, měnilo vlastní zažité představy o hierarchii etických hodnot a společenské normalitě. Pod těmito vlivy se zakládal model „hybridní kultury“ poststalinismu a utvářely se subkulturní generační postoje části městské mládeže označované jako stiljagi.
Dějiny umění Latinské Ameriky z pera českých iberoamerikanistek
Hana V. Bortlová
BRENIŠÍNOVÁ, Monika – KŘÍŽOVÁ, Markéta: Dějiny umění Latinské Ameriky. Praha, Univerzita Karlova – Karolinum 2018, 403 strany, ISBN 978-80-246-3175-2.
Recenzentka konstatuje, že se jedná o vůbec první titul svého druhu na českém knižním trhu a současně o naprosto ojedinělý počin v současné české akademické produkci. Velmi sympatický rys knihy podle ní spočívá v tom, že se autorky nepokoušejí poskytnout ucelený přehled konkrétních umělců či děl, ale spíše představují témata charakteristická pro iberoamerickou výtvarnou tvorbu v širokém záběru – od předkolumbovských dob přes conquistu a kolonizaci až po současnost. Pojmenovávají hlavní trendy a proudy uměleckého počínání v průběhu staletí a napříč celým americkým kontinentem (včetně hispánské komunity ve Spojených státech) a zajímají se o zásadní problémy, kterým se latinskoameričtí umělci věnovali a věnují. Chronologicky sledují mocenskopolitické, ekonomické, ekologické a společenské proměny a na ně navázanou dynamiku uměleckého projevu ve třech základních oblastech – architektuře, malířství a sochařství. Recenzentka se blíže zaobírá kapitolami pojednávajícími o umění Latinské Ameriky ve dvacátém století, zdůrazňuje mimořádný význam politických souvislostí pro jeho utváření a jeho dominantní rys spatřuje v hledání vlastní identity v napětí mezi předkolumbovskou tradicí, evropskými a severoamerickými vlivy. Zvláště si pak všímá pronikání modernismu a avantgardy do Latinské Ameriky a výtvarného umění mexického, brazilského, kubánského a latinos ve Spojených státech.
Hana Havelková (18. 9. 1949 – 31. 10. 2020)
Adéla Gjuričová
Nekrolog připomíná osobnost socioložky a jedné z hlavních postav českého feministického myšlení po pádu komunistického režimu Hany Havelkové. Původně se zabývala kritickou teorií, od devadesátých let působila v okruhu pražské neziskové organizace Gender Studies a slovenského feministického časopisu Aspekt, počátkem nového století pak stála u vybudování a akreditace oboru genderových studií na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, kde až do roku 2018 přednášela. Hana Havelková nebyla aktivistka, ale exaktně založená badatelka, kterou zajímalo promýšlení a přesná analýza genderu jako organizačního principu společnosti v rovině institucionální a symbolické. Studovala jej na tématech, jako byly osudy českého ženského hnutí za socialismu i po roce 1989, dilemata feminismu ve východní Evropě, úloha expertního myšlení v utváření genderových vztahů či otázky politické participace. Zprvu jako jediná v českém feministickém prostředí vystoupila z výhradní inspirace angloamerickými autoritami a uvedla do této komunity také zdroje italské či německo-rakouské. Autorka zdůrazňuje inspirativní význam Hany Havelkové pro české soudobé dějiny, které dlouho ve svém hlavním proudu nejevily o diskusi s gender studies zájem, a její schopnost překračovat mezioborové hranice v tomto směru.
Oldřich Tůma
Zpráva referuje o mezinárodní historické konferenci „Co si pamatujeme. Paměť komunismu 1989–2019, její podoby, projevy a významy“ (How we remember. The Memory of Communism. Its Forms, Manifestations, Meanings), která uskutečnila v Praze ve dnech 17. a 18. září 2019. Cílem konference bylo vést ze široké transnacionální perspektivy debatu o podobách, projevech a významech paměti na komunistické režimy v nejrůznějších formách a prostředích. Podařilo se sestavit pozoruhodný program, do nějž se zapojilo čtyřicet aktivních účastníků z celkem čtrnácti zemí především východní, ale také západní Evropy. Na organizačním a finančním zajištění konference se vedle Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR podílely významné mezinárodní a zahraniční instituce: Evropská síť Vzpomínání a solidarita (European Network Remembrance and Solidarity), Spolková nadace pro zpracování diktatury SED (Bundesstiftung zur Aufarbeitung der SED-Diktatur), pražská kancelář Nadace Heinricha Böllla (Heinrich-Böll-Stiftung), Německý historický ústav ve Varšavě (Deutsches historisches Institut Warschau) a pražský Goethe-Institut jako hostitel konferenčního jednání, mediálním partnerem konference byla stanice Český rozhlas Plus.
Zpráva o mezinárodním workshopu
Milan Sovilj
Zpráva informuje o mezinárodním workshopu na téma „Dynamika migrací a jejich dopadů v komparativní perspektivě v oblasti bývalé Jugoslávie“, kterou dne 8. října 2019 uspořádaly v Praze společně Ústav světových dějin a Katedra jihoslovanských a balkanistických studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Pronesené příspěvky zahrnuly migrační procesy po první světové válce, v období socialistické Jugoslávie i v devadesátých letech v souvislosti s válkou v Bosně a Hercegovině. Akce potvrdila, že moderní a soudobá balkánská historie stále vzbuzuje zájem v českých odborných kruzích i širší veřejnosti.