Soudobé dějiny 4 / 2000

88 Kč

Koupit

Články a studie

Poválečné konflikty a rivality na sovětské politické špici

Sovětské dějiny v nových dílech ruských autorů
Michal Reiman

Autorův výklad se zakládá na početné nejnovější literatuře k tématu, nejedná se však o její souhrnnou recenzi, ale o určitý obraz dění na sovětské špičce, jak se jeví z těchto nových titulů. Takto vytvořený obraz se v řadě bodů podstatně liší od obvyklého líčení této látky.
Poválečné konflikty v sovětském vedení vyrůstaly podle autora z mocenských ambicí jeho členů, protože se však odehrávaly na pozadí komplikované mezinárodní a vnitřní situace, byly ovlivněny také věcnými a ideovými motivy. Jejich hlavními aktéry nebyly však svářící se skupiny Stalinových potencionálních nástupců, nýbrž sám Stalin, který byl iniciátorem personálních změn a politicky motivované bezpečnostní zvůle. Vztah Stalina k ostatním členům sovětského vedení, a především příslušníkům střední generace byl poznamenán nejenom velkými rozdíly ve zkušenostech, vlivu a autoritě, ale odvozoval se i od charakteru a symboliky režimu, který do svého čela stavěl jednoho opěvovaného vůdce. Trvalým zdrojem napětí byly zejména vztahy mezi Stalinem a Molotovem, v němž Stalin viděl svého potenciálního rivala a nástupce. Usiloval proto o jeho vytlačení z klíčových pozic, případně o úplnou eliminaci z politiky.
Vztahy mezi Stalinem a špičkami střední stranické generace dostaly vážnou trhlinu záhy po válce. Přispěla k tomu zejména Stalinova podpora Ždanova a jeho politického kruhu, jež umožnila seskupování aparátní „ruské strany“, usilující o dominanci ve vedení. Za „Stalinovými zád“ se tak začalo formovat nástupnické vedení, jehož hlavními postavami byli Molotov a Ždanov. Stalin zpětně reagoval tím, že podlomil mocenskou pozici Molotova a vykonstruoval takzvaný „leningradský případ“, v němž nechal popravit řadu významných představitelů střední generace. Tím oslabil a destabilizoval sovětské vedení a způsobil trvalé trauma v sovětské aparátní vrstvě. Do popředí se dostalo dvojspřeží Malenkov–Berija, které původně stálo mimo jádro nástupnického seskupení. Malenkov a Berija měli velké organizační a manažerské zkušenosti, chybělo jim však širší zázemí v aparátní vrstvě a ve veřejnosti. Ani jeden z nich, i když z rozdílných důvodů, neměl předpoklady stát se vůdčí osobností SSSR po Stalinovi. Přizpůsobovali se Stalinově politice, poznamenané pokročilou stařeckou schizofrenií a demencí, vyvinuli nicméně soustavu kritických názorů, která umožňovala přechod k pozitivním řešením a změnám ve vnitřní a zahraniční politice.
Konflikt mezi Stalinem a střední stranickou generací se podle autora vyostřil na 19. sjezdu KSSS v říjnu 1952 a byl způsoben Stalinovou snahou změnit složení sovětské politické špičky; další eskalaci znamenal posléze antisemitský „případ lékařů“, jejž chtěl Stalin zřejmě zneužít k prosazení změn ve vedení. Odpor proti Stalinovým plánům vycházel především od Beriji a Malenkova, kteří se po jeho smrti chopili moci a uvedli do života souhrn opatření, který byl počátkem destalinizace. Oba byli „outsidery“ sovětské politické elity, nebyli však zároveň hlavními „zloduchy“. Nesli sice značnou spoluzodpovědnost za zločiny Stalinova režimu, ta však neměla zásadně jinou povahu než u ostatních příslušníků střední generace ve vedení – nebyli jejich původci, ale vykonavateli. Autor soudí, že spoluvina na zločinech Stalinovy éry nezabránila Berijovi s Malenkovem, aby svými „sto dny“ mezi březnem a červnem 1953 hluboce a dlouhodobě ovlivnili sovětské postalinské dějiny. Potírání „kultu osobnosti“, rozbití stalinské soustavy masové represe, právní a politické rehabilitace, kroky k zásadnímu uvolnění napětí mezi Západem a Východem, přeorientování hospodářství směrem k uspokojování potřeb obyvatelstva, potlačování snah o ruskou dominanci v SSSR a návrhy na uvolnění vztahů mezi Sovětským svazem a jeho satelity – to vše, i když často teprve v zárodku, pochází z myšlenkového arzenálu zmíněné dvojice a teprve odtud přešlo do Chruščovovy politiky. Dobro a zlo není v dějinách odděleno ostrou čarou, v totalitních režimech je jejich vztah znetvořen povahou zřízení, jeho ideologií a mentalitou. Při studiu novějších dějin není proto horšího prohřešku než přebírat tendenční ideové a politické konstrukty tehdejší doby, uzavírá autor.

Československý rok 1956

K dějinám destalinizace v Československu
Jiří Pernes

Politické uvolňování, k němuž v Sovětském svazu a některých dalších zemích sovětského bloku začalo docházet hned po Stalinově smrti, se v Československu výrazněji projevilo až v roce 1956, po 20. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu. Také mezi členy Komunistické strany Československa zaznívalo stále silněji volání po rozchodu s dogmatickým Stalinovým dědictvím. Více než dvě stě základních organizací KSČ vystoupilo s požadavkem na svolání mimořádného sjezdu strany, na němž by byla stanovena nová „generální linie výstavby socialismu“. Vedení KSČ se tomuto požadavku bránilo, neboť se obávalo, že mimořádný sjezd, do skladby jehož delegátů mohli složitou procedurou přece jen zasahovat i prostí členové strany, by je smetl z funkcí. Proto místo mimořádného sjezdu prosadilo pořádání celostátní konference KSČ, jíž se účastnili vybraní členové krajských výborů strany. Ti neměli na zásadních změnách zájem, potvrdili mandát dosavadního vedení KSČ a vyslovili podporu jeho dosavadnímu politickému kurzu. Verbálně samozřejmě odsoudili „chyby a omyly“ předchozího období a odmítli „kult osobnosti J. V. Stalina“. Obětním beránkem režimu se stal člen Politického byra ÚV KSČ a ministr národní obrany Alexej Čepička, který byl v dubnu 1956 odstraněn ze všech státních i stranických funkcí.
Část společnosti s takovým postupem nesouhlasila, což se projevilo na druhém sjezdu Svazu československých spisovatelů v dubnu 1956 i v průběhu spontánních studentských manifestací, takzvaných majáles, k nimž v dubnu a květnu docházelo na různých místech republiky. V obou případech zazněly důrazné požadavky větší demokratizace veřejného života a individuální svobody. Vedení státu se snažilo rozbouřenou situaci uklidnit řadou mimořádných opatření, především v sociální oblasti, která směřovala ke zvýšení životní úrovně obyvatel. Dvakrát došlo ke snížení maloobchodních cen, některým kategoriím zaměstnanců byly zvýšeny mzdy a také byly přijaty nové zákony zaručující další významné výhody v sociální oblasti.
Na situaci v Československu měl vliv vývoj v sousedních státech, zejména v Polsku a v Maďarsku, zpočátku přijímaný se zjevnými sympatiemi. Avšak protikomunistická revoluce, k níž došlo v říjnu a listopadu 1956 v Maďarsku a kterou provázelo mnoho krutostí, měla za následek opadnutí reformních nálad aktivnějších skupin československé společnosti, především intelektuálů, studentů a některých řadových členů KSČ. Mnozí z těch, kdož v jarních měsících roku 1956 volali po politických změnách, na podzim téhož roku pod dojmem událostí v Maďarsku svá stanoviska změnili a naopak vyslovili podporu vedení KSČ. To, rovněž s použitím mimořádných mocenských opatření, nakonec dokázalo situaci v zemi uklidnit a své postavení znovu upevnit. V dalších letech následovala perzekuce těch, kteří se do snah o prosazení politické reformy zapojili nejaktivněji, ale i mnoha dalších nepohodlných osob.

Recenze

Život Václava Havla v pětapadesáti vinětách zhotovených anglickým politologem Johnem Keanem

Jiří Suk

KEANE, John: Václav Havel: Politická tragedie v šesti dějstvích. Přeložil Jiří Vaněk. Praha, Volvox Globator 1999, 432 stran.

Recenze má dvě části. První je kritickým posouzením knihy, druhá faktografickým dodatkem k dohodě Václava Havla a Alexandra Dubčeka o rozdělení nejvyšších státních funkcí v prosinci 1989. Obsáhlá Keanova kniha o životě českého spisovatele, disidenta a politika Václava Havla je textem, který svým kontroverzním obsahem přímo vybízí ke kritické reakci. Podle mínění recenzenta v ní nad některými zisky heuristickými a interpretačními převládají rozličné nedostatky. Projevují se v oblastech historické faktografie, historické kritiky i ve způsobu podání. V líčení Havlova života do poloviny osmdesátých let 20. století jsou přínosná a inspirativní místa (především tam, kde se autor zabývá jeho vstupem do literárního a veřejného života). Zcela opačně tomu bohužel je u pasáží věnovaných Havlově působení před pádem komunistického režimu, v době takzvané sametové revoluce a poté v prezidentské funkci. V nich autor vesměs rezignoval na kritickou práci s prameny a dopustil se mnoha opomenutí, nepřesností a několika závažných dezinterpretací. Především nedokázal vyzdvihnout to podstatné, pokud jde o význam Havlova působení v osmdesátých letech; ve zbývajících dvou kapitolách zcela podlehl apriornímu schématu prezidenta posedlého mocí (na několika místech lze dokonce mluvit o autorově kritickém selhání). Obecně lze říci, že Keane se pokusil vystavět působivý a celistvý obraz Havlova života jako divadelní „tragédie“ i s epilogem fiktivní hrdinovy smrti, na úkor méně vděčné, minuciózní práce s tématy, kterou si čerstvá látka žádá. Zvláštní kapitolou je jazyk, který se, co to jen jde, snaží vyjít vstříc historicky a politologicky nevzdělanému čtenáři; na mnoha místech je však výsledkem banální či nabubřelý výraz.

Devadesátá léta ve střední Evropě

Právo a kultura v České republice, na Slovensku a v Polsku
Alexej Kusák

Recht und Kultur in Ostmitteleuropa: Analysen zur Kultur und Gesellschaft im östlichen Europa, sv. 8. Ed. Wolfgang Eichwede. Bremen, Edition Temmen 1999. (Forschungstelle Osteuropa an der Universität Bremen) 506 stran.

Osm autorů, které shromáždilo Centrum pro bádání o východní Evropě při Brémské univerzitě (Forschungstelle Osteuropa an der Universität Bremen), si vzalo za úkol rekapitulovat vývoj kultury a práva v devadesátých letech v Polsku, České republice a na Slovensku. V jednotlivých příspěvcích je nejen zachycen průběh institucionálních změn, ale velký důraz je kladen také na analýzu změn ve vědomí obyvatel. Některé příspěvky jsou obohaceny o statistický materiál nebo o rozbor jednotlivých kulturních a právních kauz. Autor recenze oceňuje především příspěvky autorů žijících v zemích, o jejichž dění s velkou znalostí reálií a často subtilních souvislostí píší, považuje však celý rozsáhlý sborník za impozantní dílo, které by měl mít jako základní informaci každý, kdo se zabývá kulturním a politickým vývojem střední Evropy v posledních letech.

Další zpráva o takzvaných Benešových dekretech

Jan Měchýř

DEJMEK, Jindřich – KUKLÍK, Jan – NĚMEČEK, Jan: Kauza: tzv. Benešovy dekrety: Historické kořeny a souvislosti. (Tři české hlasy v diskusi.) Jindřich Dejmek, Jan Kuklík, Jan Němeček. Praha, Historický ústav AV ČR 1999, 104 strany.

Sborník obsahuje pět statí z pera tří autorů, které doplňuje dokumentární příloha. Statě jsou věnovány historickým kořenům takzvaného sudetoněmeckého problému v českých zemích, německé okupační politice v Protektorátu Čechy a Morava a českému odboji, sporům o platnost mnichovské dohody, vztahům Československa a České republiky k německy mluvícím zemím na pozadí takzvané sudetoněmecké otázky. Recenzent se věnuje zejména (podle jeho názoru) stěžejnímu pátému příspěvku, v němž Jan Kuklík „objektivně a věcně“ rozebírá historické a právní souvislosti takzvaných Benešových dekretů, které dosud vyvolávají mezi historiky, a především publicisty polemické reakce.

Užitečná informace (nejen) o našich současných odborech

Jan Měchýř

Cesty, křižovatky, střety nových odborů: 10 let hájíme práva a zájmy lidí práce. Ed. Jana Kašparová a Jaroslav Jarkovský. Praha, ČMKOS a Sondy 2000, 151 stran a 35 fotografií.

Recenzovaný sborník, vydaný Českomoravskou konfederací odborových svazů ve spolupráci s týdeníkem Sondy, není propagandistickou brožurou, nýbrž faktograficky obsažným a seriózním příspěvkem k dějinám odborů i československé, respektive české společnosti po pádu komunistického režimu. Současní i bývalí pracovníci konfederace v něm věcně, bez emocí popisují zrod a působení této nejvýznamnější odborové centrály v zemi. Některé kapitoly by podle recenzenta mohly být zařazeny do učebnice soudobých dějin, jiné jsou pramenem prvořadého významu.

Mohl být svět ušetřen komunismu?

Nová práce o alternativě, kterou znamenal konflikt legií s bolševiky v roce 1918
Geoffrey Swain

FIC, Victor M.: The Rise of Constitutional Alternative to Soviet Rule in 1918: Provisional Governments of Siberia and All-Russia. Their Quest for Allied Intervention. Boulder, East European Monographs 1998, XXVI plus 481 stran.

Victor M. Fic touto svou knihou završuje dvacetiletí bádání na projektu „Československo a ruská otázka, 1914–1918“, v jehož rámci předtím vydal tři knihy. Recenzent vyzdvihuje jeho líčení historie československých legií v Rusku v mezinárodněpolitickém kontextu a jejich konfliktu s bolševiky, popis vytváření ústavní alternativy k revolučnímu režimu v roce 1918, a především objevný výklad válečných plánů USA v souvislosti s uvažovanou americkou podporou protibolševické intervence v Rusku. Kdyby se podařilo překonat Wilsonův odpor vůči ní, mohla se podle Fice bolševická revoluce stát marginální epizodou v dějinách 20. století.

Horizont

Hranice a menšiny ve východní Evropě – geneze a korelace

Hans Lemberg

Studie německého profesora moderních dějin na univerzitě v Marburku vznikla na základě jeho přednášky v rámci Tagung zur Ostmitteleuropa-Forschung v Marburku v roce 1995 a v této poslední verzi pochází ze sborníku Grenzen in Ostmitteleuropa im 19. und 20. Jahrhundert: Aktuelle Forschungsproblem. Ed. Hans Lemberg. Marburg, Verlag Herder-Institut 2000, 291 stran.
Předmětem autorova výkladu jsou proměny chápání a funkcí hranic ve vztahu k formám politické suverenity a její legitimizace a k utváření etnických menšin, s důrazem na dramatický vývoj ve střední a východní Evropě ve 20. století. Podle autora ve středověku neexistovaly ani hranice, ani etnické menšiny v dnešním slova smyslu. Menšiny se zrodily spolu s tím, jak se utvářely moderní národní státy a jak v nich sociální vztahy založené na tradičních privilegiích byly nahrazovány principem abstraktní, demokratické rovnosti před zákonem a z ní odvozené vlády prosté většiny. Při zdůvodňování geografických mezí politických útvarů v době osvícenství převládla přirozeněprávní argumentace nad historickoprávními nároky. Prosadil se názor Montesquieua, že každý stát má své limites naturelles, především řeky a horská pásma, což však ve skutečnosti málokde odpovídalo etnické skladbě obyvatelstva a také skutečným možnostem obrany těchto hranic. S probouzejícím se nacionalismem v 19. století vznikalo na tomto základě množství utopických národnostních map, prezentovaných jako nárok na „přirozenou“ domovinu toho či onoho etnika. „Odtud nebylo už daleko k myšlence a nakonec i k uskutečnění národního státu pod heslem ‚jeden národ, jedna říše‘,“ dovozuje autor na řadě příkladů.
Myšlenka národního státu zažila obrovský rozmach po první světové válce, zejména na základě principu „sebeurčení národů“, jak jej prosazoval americký prezident Wilson, ale i Lenin. Již v roce 1915 formuloval švýcarský antropolog Georges Montandon děsivě prorockou tezi, že podmínkou trvalého míru jsou „přirozené“ hranice národních států, fixované „masovým přesazením“ příslušníků jiných národů mimo ně. Princip etnické homogenizace státu se poprvé uplatnil nedlouho po válce ve výměně obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem. Poté co se nezdařila etnická syntéza, či aspoň soužití v rámci středo- a východoevropských států, rozvinula se před polovinou století celá škála forem této homogenizace, pro něž se vžily termíny „transfer“, „vysídlení“, „odsun“, „heim ins Reich“ nebo „etnické čistky“.
V dalším výkladu autor sleduje tyto způsoby řešení menšinových problémů v souvislosti s rozkladem versailleského systému, s propagandou a vojenskými výboji Velkoněmecké říše a s plány protihitlerovské koalice na poválečné uspořádání Evropy. Přestože v těchto procesech výrazně působily další faktory, jimž autor věnuje pozornost, jako červená nit se jimi stále vinula představa o prospěšnosti shody územních a etnických hranic jako záruky řešení politických konfliktů, což dokládá i na válečných dokumentech z archivu britského ministerstva zahraničí.
Po válce se postupně dostavila deziluze z takového způsobu řešení etnických problémů. Přesto jej mezinárodní společenství znovu zvolilo v devadesátých letech při snaze o ukončení války v Bosně a Hercegovině na základě daytonských dohod. O několik let později v Kosovu vsadilo na pokus o udržení etnické plurality na základě vynucené tolerance pod mezinárodním protektorátem. Zda ten či onen přístup zde přinese trvale uspokojivé řešení, zatím nelze předvídat. Vize Evropy bez hranic se zatím uskutečnila jen v části kontinentu, zatímco jinde jsou hranice bolestně pociťovanou realitou, dodává autor. Svou studii uzavírá otázkou, zda by nebylo nejlepší vrátit se k meziválečné politice ochrany menšin, jak byla zakotvena v principech Společnosti národů, ovšem s podmínkou precizního právního rámce a mezinárodně deklarované vůle důsledně tuto ochranu uplatňovat.

Archiv soudobých dějin

Jugoslávie a okupace Československa v srpnu 1968

Pět dokumentů k srpnovým událostem
Jan Pelikán

Edice obsahuje vybrané dokumenty z Arhivu Jugoslavije v Bělehradě (fond 507-CK SKJ). Dokumenty odrážejí politiku jugoslávského vedení bezprostředně po okupaci Československa i některé další mezinárodní souvislosti této události. Vznikly v krátkém časovém úseku mezi 21. srpnem a 2. zářím 1968. Výběr zahrnuje podstatné části projevů Josipa Broze Tita, které pronesl na uzavřených zasedáních nejvyšších stranických orgánů. Jugoslávský vůdce v nich komentoval aktuální dění, vracel se však i do nedávné minulosti, zejména ke svým jednáním v Moskvě v dubnu 1968. Edice obsahuje také záznam rozhovoru prezidenta Tita se sovětským velvyslancem v Bělehradu Ivanem Benediktovem a část interní informace o setkání Tita s Ceauşeskem 24. srpna 1968.
Tito přivítal polednový vývoj v Československu. Sympatický mu byl především proto, že směřoval k oslabení sovětské dominance ve východním bloku. Reformní úsilí chápal jako dovršení kurzu nastoupeného po 20. sjezdu KSSS. Okupace Československa jugoslávského vůdce zřejmě zaskočila. Bezprostředně po invazi ani v následujích dnech se Bělehrad nepokusil Československu poskytnout reálnou pomoc. Tito a jeho spolupracovníci příliš nelitovali, že došlo k zastavení reforem. Zajímaly je mezinárodní souvislosti vojenské intervence, a především dopad, který by okupace Československa mohla mít na bezpečnost a stabilitu jugoslávského státu.

Soudobé dějiny 4 / 2000

Zavřít obsah časopisu

Obsah 1Obsah 2

Zavřít obsah časopisu

Tematické weby

Košík