Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

Studie a eseje

České dvacáté století

Vilém Prečan

Tento text byl přednesen jako Opening Address na mezinárodní konferenci Fateful Eights in Czech History: Historical Anniversaries of 2008 and their Significance for the Czech Republic Today, pořádané velvyslanectvím České republiky v USA a Univerzitou George Washingtona 23. a 24. října 2008 ve Washingtonu, D.C. Autor v něm esejistickou formou načrtává základní bilanci českých dějin ve 20. století, zvažuje zisky a ztráty, triumfy a nezdary, vzestupy a pády Čechů, českého národa, české společnosti na cestě od nabytí samostatnosti v demokratickém státě přes její ztrátu a německou okupaci k obnově československé státnosti a od zničení demokracie v komunistickém režimu přes pokus o jeho reformu k vítězství demokratické revoluce. Pochopitelně nechybějí dějinné mezníky let 1918, 1938 a 1939, 1945 až 1948, 1968 a 1989 stejně jako zamyšlení nad dlouhodobějšími proměnami společenské mentality.

Zlom mezi „totalitou“ a „demokracií“

Československý rok 1989 v alternativách
Jiří Suk

Autor považuje tázání po alternativách dějinného vývoje za jasně stanovených obecných podmínek za přirozenou součást historického myšlení. V této studii se prostorem virtuálně historických úvah stává „sametová revoluce“, tedy krátké období pádu komunistického režimu a prosazení demokracie v Československu v listopadu a prosinci 1989. Autor hledá v historických pramenech vývojové křižovatky a pokouší se v základních obrysech naznačit směry či cesty, jimiž se političtí aktéři a společnosti mohli vydat, ale nevydali. Vychází přitom vždy z předpokladu, že se změnil jeden důležitý faktor uplynulého dění. Nejprve si klade otázku, zdali se rýsovala nějaká možnost zásadní změny ještě před listopadem 1989, a řeší ji s ohledem na vyzařování vlivu Gorbačovovy „perestrojky“. Za její legitimní potenciální československé aktéry označuje vyloučené reformní komunisty soustředěné kolem Klubu pro socialistickou přestavbu Obroda, kteří navazovali na ideály „pražského jara“ 1968, avšak „normalizačním“ režimem byli potlačeni stejně jako každá jiná opozice. Za situace, kdy Sovětský svaz z vlastního rozhodnutí přestal dění v ostatních státech východního bloku přímo ovlivňovat, což v Československu znamenalo petrifikaci „konzervativních“ mocenských struktur, vidí Suk šanci reformistů jako velmi malou. Poté se zabývá základními interpretacemi „sametové revoluce“ jako spiknutí, které se vyskytly během devadesátých let.

Jádro studie tvoří zvažování pravděpodobnosti, konkrétní podoby a případných důsledků následujících šesti vývojových potencialit: 1. po brutálním policejním zásahu 17. listopadu 1989 na Národní třídě by se neroznesla falešná zpráva o zabití studenta Martina Šmída, která mobilizovala československou veřejnost; 2. vedení Komunistické strany Československa by se uchýlilo k nějaké variantě násilného řešení situace s pomocí armády podle „čínského vzoru“; 3. v revolučních dnech by se spojilo dosavadní komunistické vedení s bývalými reformními komunisty za účelem udržení pozic socialismu; 4. v prosinci 1989 by Občanské fórum ve Federálním shromáždění neprosadilo zvolení Václava Havla prezidentem republiky a místo toho by v příštích měsících o prezidentovi rozhodovali občané v přímé volbě mezi několika kandidáty, jak to navrhovala komunistická strana; 5. Občanské hnutí a Veřejnost proti násilí jako revoluční reprezentace by odmítly kompromisní předání moci v podobě jednání u „kulatého stolu“ a místo toho by si diktovaly podmínky vítěze, včetně zavedení většinového volebního systému; 6. političtí aktéři „sametové revoluce“ by se hned v prvních měsících efektivně soustředili na problém vyrovnání s komunistickou minulostí, který v podobě ostrého antikomunismu začal od ledna 1990 začal otřásat politickou scénou a zůstává dodnes velmi palčivý.

Fórum o totalitarismu v českých dějinách

Několik slov úvodem
Milan Drápala

V tomto úvodním textu Milan Drápala vysvětluje, že „Fórum o totalitarismu v českých dějinách“ je projektem, který společně iniciovaly redakce mnichovského časopisu Bohemia a Soudobých dějin a jehož výsledky nyní paralelně publikují ve svých aktuálních vydáních. Cílem bylo podnítit koncepční diskusi o povaze a souvislostech vládnoucích režimů a historických kontinuitách od konce první Československé republiky v roce 1938 a o využitelnosti koncepcí totalitarismu pro interpretaci českých dějin v této turbulentní době. Jako východisko mezinárodně koncipované diskuse posloužila úvaha Miloše Havelky, která celý blok příspěvků otevírá.

Srovnávání nesrovnatelného aneb Existovala v nejnovějších českých dějinách epocha totalitarismu?

Miloš Havelka

Cílem této úvahy, která posloužila jako základ pro následující diskusi a v první verzi vyšla ve sborníku Vita activa, Vita contemplativa: Janu Sokolovi k sedmdesátým narozeninám (ed. Josef Kružík, Praha, Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy 2006, s. 347-361), je poukázat na některé specifické problémy, které vyvstanou při pokusu aplikovat koncept totalitarismu na český případ ve dvacátém století. Text především rozšiřuje úhel pohledu, přidává sociologickou a demografickou perspektivu tam, kde jsou tradičně brány v úvahu výlučně politické jevy.

Autor odmítá běžný přístup, kdy se termín „totalitární“, respektive „totalitní“ aplikuje na celé období let 1938 až 1989, přičemž vyzdvihuje především rozsah změn, jež se v české společnosti odehrály do roku 1956, a hledá vnitřní spojitosti, které přetrvaly po celou tuto dobu. Tvrdí, že změny v etnickém, demografickém, sociálním a politickém rozvrstvení české společnosti, které se udály mezi lety 1938 a 1956, vnesly do společnosti „totalitární mentalitu“, jež posléze posloužila tehdejším diktaturám a ostře kontrastovala s „demokratickou tradicí“, tak často spojovanou s první republikou. Jako výchozí předpoklad identifikuje využívání dynamiky mas (jak ji popisuje Hannah Arendtová) a vědomou manipulaci sociálních struktur mocenskými elitami v období 1938 až 1956.

Pojem totalitarismu v proměnách dvacátého století

Clemens Vollnhals

Autor v tomto článku, jehož zkrácená verze vyšla v časopise Aus Politik und Zeitgeschichte (roč. 56, č. 39 (2006), s. 21-27), podává historický přehled geneze pojmu a koncepcí totalitarismu od dvacátých let 20. století. Tehdy se označení „totalitarismus“ poprvé objevilo v Itálii, kde jej opozice proti Mussoliniho fašistické diktatuře použila jako klíčový pojem demonstrující novou povahu režimu. Druhá tradiční linie konceptualizace tohoto pojmu je spojena s německými sociálními demokraty, jako byl Karl Kautsky, kteří odmítali leninskou bolševickou diktaturu. Od poloviny třicátých let byl termín používán ve srovnávacích analýzách fašismu, nacismu a komunismu. Autorem klasické definice totalitarismu je Carl Joachim Friedrich, který roku 1953 sestavil paradigmatický seznam kritérií, zatímco Hannah Arendtová v téže době nabídla spíše historicko-filozofický přístup. Oba koncepty však spojuje, že za ústřední faktor považují masový teror, z čehož přísně vzato plyne (jak konstatovala i Arendtová), že poměry v Sovětském svazu po Stalinově smrti se už této definici vymykají. Pozdější charakteristiky pak kladou důraz spíše na absolutní nadvládu politiky a totální kontrolu jako hlavní znaky totalitární vlády. To umožňuje rozlišovat mezi moderními diktaturami založenými na ideologii a autoritářskými diktaturami.

Možnosti a meze jednoho paradigmatu

Teorie totalitarismu aplikovaná na státní socialismus středovýchodní Evropy
Bianca Hoenigová

Teorie totalitarismu zaznamenala po pádu „železné opony“ velký rozmach především v zemích bývalého východního bloku, a to v souvislosti se snahou obyvatel těchto zemí vyrovnat se s vlastní socialistickou minulostí. Zatímco především na Západě je koncept totalitarismu často kritizován, v zemích východní Evropy je dodnes všeobecně uznáván. Na základě svého výzkumu věnovaného Polsku, Československu a Německé demokratické republice se autorka v tomto textu zabývá tím, jak se v těchto zemích uplatňuje teorie totalitarismu a k jakým výsledkům to vede. V analyzované literatuře rozlišuje dva základní přístupy: první chápe pod totalitarismem intenci příslušných režimů ovládnout a změnit společnost a člověka, druhý jej zkoumá jako realitu nastolenou těmito režimy. Autorka přitom hlavně sleduje, jak jsou aplikace těchto přístupů schopny vysvětlit dynamiku vládnoucí moci, změny systému a jednání lidí jako součásti systému. Všechny tyto faktory podle ní naznačují, že teorie totalitarismu může k historickému hodnocení státního socialismu ve střední a východní Evropě přispět jen částečně, třebaže si jako fenomén současného myšlení o nedávné historii jistě zaslouží pozornost.

Nečekané paralely aneb Proudy skryté pod povrchem mocenských změn

Jan Dobeš

Příspěvek sleduje tendence, které se v české společnosti projevily v polovině třicátých let a výrazně působily v následujícím období navzdory proměnám politických režimů. Základní pilíře, na nichž moderní česká společnost spočívala od svého zformování v 19. století, byly podkopány již před začátkem druhé světové války. V politickém systému, ekonomickém uspořádání, sociálních vztazích, ve způsobu, jak veřejnost pohlížela na kulturní vývoj, a v celkové společenské atmosféře nastaly změny, které znamenaly odklon od liberálních a demokratických principů. Dramatický sled událostí od Mnichovské dohody přes druhou republiku, německou okupaci a protektorát, osvobození až po únor 1948 celý pohyb jen urychlil. Autor ukazuje, že pod povrchem těchto politických událostí se stále odvíjel postupný proces změny. Třebaže jednotlivé režimy se v tomto období vzájemně velmi odlišovaly co do vnější podoby, vnitřně si byly až překvapivě podobné. Nehledě na nová zjištění se však podle autora jeví nepřiměřené označovat celé toto období jako totalitární z hlediska kritérií klasické teorie totalitarismu.

Totalitní tradice v české politice

Jan Holzer

Hypotéza Miloše Havelky o totalitárním období v českých zemích od roku 1938/1939 do roku 1956 podnítila autora článku, aby se zabýval tím, proč byla v Československu komunistická vláda nastolena tak snadno. Nikterak přitom nezpochybňuje, že tento systém měl skutečně totalitární povahu. Fakt, že česká společnost neprojevila přílišný odpor proti komunismu a že ve zpětném pohledu toto období nehodnotí jednoznačně negativně, souvisí podle Holzera se specificky českým tradičním přístupem k politice. Autor v ní nachází tendenci (projevující se již od 19. století) chápat politiku jako uskutečňování jistých morálních a národních imperativů, zavrhovat otevřeně vyjednaný kompromis mezi protichůdnými společenskými zájmy a namísto toho preferovat národní jednotu. Česká společnost navíc dvakrát – po roce 1918 a po období 1945 až 1948 – radikálně změnila svůj systém hodnot a náhled na realitu. Autor zakončuje svůj text vyzvou k interdisciplinárnímu hodnocení české politické tradice, ale také ke zkoumání možných nových forem totalitárního nebezpečí.

O užitečnosti a neprospěchu pojmu totalitarismu při zpětném pohledu na starší koncepty

Bedřich Loewenstein

Autor nahlíží na hypotézu Miloše Havelky o totalitárním období v českých dějinách ze čtyř různých úhlů pohledu. Nejprve se zabývá užíváním pojmů „totalita“ a „totalitní“ v poválečném českém politickém diskurzu. Mimo jiné upozorňuje, že termín byl frekventován pouze v rétorickém, polemickém smyslu s krátkodobou platností, zvlášť když bylo něco označeno za „fašistické“. Druhým bod textu se týká současného přesvědčení o kontinuitě totalitárního režimu v české společnosti po „Mnichovu“. V této souvislosti autor podotýká, že exilová literatura nabízí jisté pozoruhodné přístupy k této problematice, je-li ovšem její emotivní síla doplněna určitou dávkou sebekritiky. Zatřetí si Loewenstein klade otázku, zda je koncept totalitarismu, tak jak je přijímán od padesátých let, použitelný pro českou společnost. Pokud vezmeme v úvahu léta po únorovém převratu a přihlédneme ke konceptu komunismu jako „politického náboženství“, jeho odpověď zní „ano“. Čtvrtá a závěrečná část nabízí kritický pohled na pokusy o detotalitarizaci, respektive destalinizaci české (československé) společnosti v šedesátých letech. Připomíná zároveň tehdejší snahy o historický výzkum fašismu, jehož iracionální nenávist proti civilizaci lze podle jeho přesvědčení vztáhnout i na druhý typ totalitárních systémů.

1969–1989: chybějící pojem, či spíše nechuť k porozumění?

Petr Pithart

Autor je přesvědčen, že termíny „totalitární“ ani „autoritářský“ nepopisují dost přesně Československo po roce 1969. Skutečnost, že česká společnost nedokázala najít výstižné pojmenování pro režim v období „normalizace“, nepředstavuje podle něj pouze problém pro kolektivní paměť či kulturu vzpomínání, ale bylo také příčinou mnoha špatných rozhodnutí o budoucí orientaci politiky transformace v devadesátých letech. Zastánci tvrzení, že zde v sedmdesátých a osmdesátých letech vládl totalitární režim, totiž považovali socialistický stát za nepřiměřeně silný a požadovali, aby byl rozsah vládních pravomocí podstatně omezen; na druhé straně stoupenci názoru, že po „pražském jaru“ byl v Československu nastolen spíše autoritářský režim, podceňují míru narušení společenských struktur. Obě strany podporovaly co nejrychlejší ekonomickou transformaci, přičemž bylo zanedbáno vytvoření plnohodnotného právního řádu. Nedostatečné fungování právního řádu pak umožnilo aktérům „šedé“ a „černé“ ekonomiky, aby si udrželi kontrolu nad svým kapitálem i v době po převratu. Mnozí z nich pak dokázali legalizovat a dále rozmnožit svůj pochybně nabytý majetku, což vedlo k výraznému úpadku důvěry společnosti v novou demokracii.

Totalitarismus jako teorie a jako český „totáč“

Jan Pauer

Snaha Miloše Havelky charakterizovat období mezi lety 1938/1939 a 1956 jako totalitární období českých dějin vzbuzuje podle autora řadu otázek. Rozdílné přístupy ke konceptualizaci totalitarismu a mnohost různých historických jevů zpochybňují, že by bylo možné ve zkoumaném období nalézt nějakou „vnitřní jednotu“. Teorie totalitarismu mohou spíše než k definování historických období posloužit při srovnávání jednotlivých diktátorských režimů. V kontextu českého diskurzu o totalitarismu, jenž se do značné míry omezuje na komunistickou diktaturu, přináší Havelka důležité postřehy, neboť bere do úvahy i nacistický okupační režim a otevírá tak možnost hovořit o souvislostech mezi oběma diktaturami. Tvrzení Petra Pitharta o důsledcích dezinterpretace povahy „normalizačního“ režimu v letech 1969 až 1989 pro ekonomickou transformaci devadesátých zpochybňuje autor výhradou, že protagonisté transformace vycházeli z neoliberálního myšlení a uvědomovali si často fiktivní povahu státního vlastnictví v pozdním socialismu; jeho relevanci spíše spatřuje pro vysvětlení současného rozšíření patologických společenských jevů, které byly pilířem dřívější diktatury.

Státní socialismus nebyl jen politický mocenský vztah

Poznámky k teoretickému deficitu konceptu totalitarismu
Dieter Segert

Autor pléduje za spojení přístupů sociálních a politických dějin při výzkumu systémů státního socialismu. Jeho ústřední myšlenkou je, že pokud se výzkum zaměří pouze na vztah mezi vládci a ovládanými, jak to dělá klasická teorie totalitarismu, nedokáže vysvětlit příčiny stability ani změn systémů státního socialismu. Aby bylo možné porozumět těmto jevům, je třeba si uvědomit, které společenské skupiny považovaly socialistické uspořádání za výhodné pro své vlastní zájmy. Skutečnost, že socialistický systém by nemohl existovat, pokud by nebyl relevantními skupinami obyvatel považován za legitimní, dokazuje mimo jiné i to, že snahy o reformu přicházely jak „shora“, tak ze strany kritické, v zásadě však loajální inteligence. V neposlední řadě kontinuita „předrevolučních“ elit po roce 1989 ukazuje, jak je důležité brát v úvahu společenskou realitu ve státním socialismu, která se může velmi lišit od proklamovaného obrazu mocenských vztahů: v poslední fázi státního socialismu byly neformální mocenské a majetkové vazby již dlouhou dobu zakotveny, a daly se tedy relativně snadno přenést i do doby popřevratové.

Glosy na okraj úvahy Miloša Havelky

Marína Zavacká

Ve svém krátkém komentáři k úvaze Miloše Havelky autorka upozorňuje na skutečnost, že v debatách o krizi české demokracie od třicátých let minulého století by se mělo více než doposud přihlížet k dlouhodobým souvislostem. Třebaže za první republiky byly xenofobní a antipluralitní tendence opomíjeny, protože si takový postoj žádaly tehdejší státnické zájmy, v některých oblastech politického myšlení zakořenily a pojily se se specifickými politickými ambicemi. Že česká společnost byla po roce 1945 tak přístupná nacionalistické politice využívající sociální demagogii, tedy nepředstavovalo žádný radikální průlom v tradici, ale spíše návrat k jiné, paralelní tradici. Radikalismus poválečné české společnosti se navíc nijak hluboce nelišil od tehdejších obvyklých poměrů v jiných evropských zemích.

Totalitarismus a posttotalitarismus v Čechách

Milan Znoj – Jiří Koubek

Tento příspěvek přibližuje, jak se měnily interpretace konceptu totalitarismu od dvacátých let minulého století v příslušném ideologickém kontextu. Autoři vidí v Havelkově úvaze pokus o sociologizující redefinici totalitárního konceptu a komentují ji spíše skepticky. Upozorňují na to, že pokud pomineme čistě ideologická tvrzení, dají se za totalitární v pravém slova smyslu označit pouze dvě období v českých dějinách: německý protektorát (1939-1945) a první roky komunistické nadvlády (1948-1953). Pokud jde o pozdější období československého komunismu (od Stalinovy smrti), autoři navrhují uplatňovat na ně koncept posttotalitarismu, jak jej formuloval Juan J. Linz. To by na jednu stranu umožnilo rozlišovat mezi záměry vládnoucího systému a společenskou realitou, a tím také například pomohlo lépe popsat proměnlivý význam ideologie a mobilizace mas. Na druhou stranu nabízí tento model odlišnou terminologii pro ranou, vrcholnou a pozdní („zmraženou“) etapu posttotalitarismu v období takzvané normalizace.

Recenze

Československo v Bruselu

Expo 58 ve dvojím zrcadle
Martin Franc

BENEŠOVÁ, Emilie – ŠIMŮNKOVÁ, Karolina: Expo 58: Příběh československé účasti na Světové výstavě v Bruselu. Praha, Národní archiv 2008, 165 stran;

KRAMEROVÁ, Daniela – SKÁLOVÁ, Vanda (ed.): Bruselský sen: Československá účast na Světové výstavě Expo 58 v Bruselu a životní styl 1. poloviny 60. let. Praha, Arbor Vitae 2008, 371 stran.

Recenzent porovnává dvě knihy, které vznikly jako doprovodné publikace k výstavám připraveným k padesátiletému výročí mimořádně úspěšné československé účasti na světové výstavě v Bruselu v roce 1958. Obě hodnotí jako zdařilé a užitečné. Zatímco první je hlavně přesnou dokumentací příprav, organizace a vzhledu československého pavilonu a doprovodných akcí, graficky skvěle vypravená druhá publikace mapuje spíše důsledky „bruselského fenoménu“ v různých výtvarných oborech a životním stylu v Československu.

KSČ a „normalizace“ na pražské filozofické fakultě

Pavel Urbášek

VOLNÁ, Katka – JAREŠ, Jakub – SPURNÝ, Matěj – PINEROVÁ, Klára (ed.): Prověřená fakulta: KSČ na Filozofické fakultě UK v letech 1969-1989. Edice dokumentů. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., 2009, 308 stran.

Publikací tvoří téměř stovka dokumentů a čtyři úvodní studie, pojednávající o personálních „čistkách“, přijímacím řízení, „kádrové práci“ a ideologických mimoškolních aktivitách na pražské filozofické fakultě od konce šedesátých do konce osmdesátých let minulého století. Recenzent ji hodnotí ji jako promyšlený a vcelku zdařilý pokus o zmapování činnosti komunistické strany v uvedené době na fakultě, který je ovšem teprve prvním krokem k celkovému popisu, hlubší analýze a interpretaci.

Diskuse

Odpověď Vítu Smetanovi

Piotr M. Majewski

Autor se ohrazuje proti argumentům, které v polemice s jeho recenzí (Mnichov, Británie a pokus o revizi českého pohledu. In: Soudobé dějiny, roč. 16, č. 1 (2009), s. 174-176) vyslovil Vít Smetana v minulém čísle Soudobých dějin (Mnichov? A „pokus“ o jakou revizi? Stíny v recenzi Piotra M. Majewského. In: Tamtéž, č. 2-3, s. 444-455). Majewského recenze se týkala knihy Víta Smetany In the Shadow of Munich: British Policy towards Czechoslovakia from Endorsement to the Renunciation of the Munich Agreement (1938-1942), která vyšla v roce 2008 anglicky v pražském nakladatelství Karolinum.

Dopis Vladimíra Kolmistra k případu Miroslava Dolejšího

Přetištěný dopis Vladimíra Kolmistra reaguje na článek Prokopa Tomka „Tragický případ Miroslava Dolejšího a Eubena Vrby“ a na dokument, který tvoří přílohu k článku, otištěné v posledním čísle Soudobých dějin (roč. 16, č. 2-3, s. 419-430). Obsahem dokumentu je zápis o třídní schůzi, na níž byl Dolejší v roce 1950 z iniciativy funkcionáře Československého svazu mládeže Kolmistra vyloučen ze střední školy v Kladně. Miroslav Dolejší byl posléze dlouhá léta politickým vězněm, Kolmistr reformním komunistou.

Kronika

Stavovský stát, idea a historie

Miroslav Šepták v této zprávě informuje o sympoziu „Stavovský stát, idea a historie“, které dne 4. listopadu 2009 v Praze na Vyšehradě uspořádalo Centrum právněhistorického výzkumu Historického ústavu Akademie věd ČR a Právnické fakulty Univerzity Karlovy ve spolupráci s Masarykovým ústavem a Archivem Akademie věd ČR.