Soudobé dějiny 4 / 2014

Československo v mezinárodním komunistickém hnutí / Czechoslovakia in the International Communist Movement

88 Kč

Koupit

Studie a eseje

Nadřazenost současnosti nad minulostí jako svatá pravda

Po pětadvaceti letech od událostí roku 1989 žádejme od dějepisectví kritický náboj
Pieter Lagrou

Tento esej je mírně dopracovanou verzí textu, který zazněl jako závěrečná přednáška velké mezinárodní konference „Evropa mezi válkou a mírem 1914-2004: Základní mezníky evropské historie 20. století“, uspořádané ve dnech 9. až 11. dubna 2014 v Praze. Belgický historik se v něm kriticky zamýšlí nad současným fenoménem, který by se dal označit jako hypertrofie historické paměti. Podle něj je dnes typické, že se zájem o minulost zdůvodňuje jejím významem pro současnost. Autor oceňuje přínos historiků, kteří v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století v zemích západní Evropy sváděli boj o to, aby historie, uzurpovaná vládnoucími elitami a jejich politikou oficiální paměti, byla navrácena zpět k demokratické diskusi. Historické kontroverze, které zde dříve politicky rozdělovaly společnost, však dnes namnoze ztratily svůj osten a nahradil je konsenzus, sloužící k sebeujišťování o dosaženém morálním pokroku. Dále autor přechází ke vztahu národních rámců historické paměti a nadnárodní evropské politiky. Evropská integrace bývá často vydávána za univerzální lék na její tragické historické konflikty a problémy, přestože se jedná primárně o ekonomický proces spjatý s budováním sociálního státu a spojovat jej přímo s prosazováním míru a lidských práv je mylné. Sebeoslavný a samolibý tón provázel i západní vzpomínání na události roku 1989 po pětadvaceti letech, třebaže je k tomu povolaní odborníci vůbec nepředpokládali. Autor si klade otázku po důvodech tak bezprecedentního selhání sociálních věd a v souvislosti s rokem 1989 vybízí k tomu, aby si historie opět uvědomila svůj kritický náboj. S ním by se měla přičinit, aby se z evropského vzpomínání na dvacáté století stal politicky relevantní diskurz, který by nebyl jen všeobecně přijatelnou a sebeutvrzující oslavou v duchu nadřazenosti světlé současnosti nad temnou minulostí.

Mezi dvěma slunci

Československo ve střetu o mezinárodní komunistické hnutí (1953–1962)
Daniela Kolenovská

Autorka sleduje vývoj československé pozice v mezinárodním komunistickém hnutí po převzetí mocenského monopolu v zemi Komunistickou stranou Československa a soustředí se přitom na její poměr vůči sovětským a čínským komunistům, reprezentujícím od padesátých let minulého století dvě konkurenční mocenská centra ve světovém komunismu. Konstatuje, že v zahraniční politice Československa komunisté nadřadili internacionální solidaritu dělnictva obhajobě státních zájmů a v souladu s touto ideologickou směrnicí se československé zahraničněpolitické úkoly utvářely primárně podle potřeb sovětské agendy a jí vágně definovaných cílů mezinárodního komunistického hnutí. Praha se stala personálně, informačně i materiálně závislou na Moskvě a pozbyla schopnost postupovat v zahraniční politice nezávisle nejen mimo sovětský blok, ale i uvnitř něj. Mezi své priority zařadila také úsilí o jednotu sovětského spojeneckého systému a nejpozději od  roku 1956 pokládala vojenskou intervenci za přiměřený nástroj v případě jejího ohrožení.
Srovnávací analýza dokumentů z Archivu Ministerstva zahraničních věcí ČR a materiálů vedení KSČ z Národního archivu pro desetiletí 1953 až 1962 ukazuje, že konkrétní zahraničněpolitický program přecházel do československé politiky cestou mezistranických kontaktů. Sovětští komunisté zaujímali v jejich hierarchii první místo a tato skutečnost nebyla v očích československých komunistů zpochybněna žádným z čínských pokusů alternovat na přelomu padesátých a šedesátých let sovětské metody a plány rozvoje mezinárodního komunistického hnutí. Naopak, na multilaterální jednání desítek komunistických stran v Moskvě v listopadu 1957 a 1960, která čínské námitky diskutovala, přijížděli českoslovenští komunisté předem sovětskými kolegy instruováni a veškeré čínské aktivity z této pozice odmítali, navzdory svému úsilí navázat po roce 1948 s Pekingem přátelské a důvěrné vztahy. V důsledku úzkého propojení československých stranických a státních záležitostí došlo počátkem šedesátých let k rychlému zastavení československo-čínské spolupráce, přičemž Sovětský svaz přislíbil sanovat škody, které tak československému hospodářství vznikly.

Dobří přátelé ve zlých časech

Tito a Ceauşescu před pražským jarem a po něm
Cezar Stanciu

Tématem článku jsou vztahy mezi Nicolae Ceauşeskem (1918-1989), generálním tajemníkem Rumunské komunistické strany (Partidul Comunist Român) a předsedou Státní rady Rumunské socialistické republiky, a Josipem Brozem Titem (1892-1980), předsedou Svazu komunistů Jugoslávie (Savez komunista Jugoslavije) a prezidentem Socialistické federativní republiky Jugoslávie, tak jak se vyvíjely v politické rovině v letech 1966 až 1969, tedy v době, kdy vrcholilo a posléze bylo potlačeno reformněkomunistické hnutí v Československu. Analýza rumunského historika těží především z nedávno zpřístupněných dokumentů v rumunských centrálních archivech referujících o pěti schůzkách mezi oběma státníky v uvedeném období. Autor nastiňuje vztahy Rumunska a Jugoslávie od padesátých let minulého století a charakterizuje jejich pozici v rámci mezinárodního komunistického hnutí, která byla také hlavním tématem rozhovorů Tita s Ceauşeskem. V zájmu obou vůdců bylo udržet si větší manévrovací volnost, kterou se jim podařilo vydobýt vůči Sovětskému svazu, a zabránit upevnění jeho dominance v „socialistickém táboře“, kterou se zejména Rumuni snažili vyvažovat přátelskými  vztahy s Čínskou lidovou republikou. Vzájemný vztah Tita a Ceauşeska líčí autor jako založený na důvěře, jež vycházela ze sbližování společných zájmů a umožňovala koordinovat zahraničněpolitické postoje i překonávat dílčí neshody.
Toto strategické partnerství se projevilo i v otevřené jugoslávské a rumunské podpoře pražského jara, jak ji nejnápadněji deklarovaly návštěvy obou státníků v Praze vpředvečer vojenské intervence pod vedením Sovětů do Československa, a poté v odmítavém postoji vůči tomuto násilnému aktu. Srpnovou okupací Československa se Tito, a zvláště Ceauşescu cítili přímo ohroženi a konzultovali spolu možnosti, jak předejít nebo čelit eventuální sovětské invazi do jejich zemí. Autor přitom připisuje Titovi zásadní vliv na proměnu Ceauşeskovy rétoriky od konfrontačního veřejného odsouzení okupace po pragmatické potvrzení loajality ke Kremlu. Oba státníci poté volili cestu zdrženlivosti a snahy o zlepšení vztahů se Sověty, aniž by změnili svůj nesouhlas s okupací a odpor k sovětské hegemonii. Nejodhodlanějším gestem vzdoru Nicolae Ceauşeska bylo přijetí amerického prezidenta Richarda Nixona v srpnu 1969 v Bukurešti.

Mezi sympatiemi a loajalitou

Francouzská komunistická strana a pražské jaro
Michaela Kůželová

Oficiální reakce francouzských komunistů na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 bývá považována za první případ v dějinách, kdy se Francouzská komunistická strana rozhodla veřejně nepodpořit mezinárodní akci Sovětského svazu. Jak autorka ukazuje na rozboru dokumentů z Archivu Francouzské komunistické strany a z československých centrálních archivů, podpora československého reformního hnutí ze strany francouzských komunistů však nebyla zcela jednoznačná a konzistentní nezůstalo ani následné odsouzení srpnové invaze. Postoj vedení FKS k Alexanderu Dubčekovi (1921-1992) a pražskému jaru lze podle ní charakterizovat jako limitovanou podporu, která nesměla překročit hranice přátelství se Sovětským svazem. Z tohoto přesvědčení vycházely i diplomatické aktivity generálního tajemníka francouzských komunistů Waldecka Rocheta (1905-1983), když se v červenci 1968 neúspěšně snažil vystupovat jako prostředník mezi Prahou a Moskvou a odvrátit tak vojenskou intervenci. Naopak mezi francouzskými komunistickými intelektuály (Roger Garaudy, Louis Aragon) byly sympatie k pražského jaru mnohem viditelnější. S nadšením, s nímž československý „socialismus s lidskou tváří“ tito intelektuálové vítali, však kontrastovaly dojmy řadových členů FKS, kteří pražské jaro zažili na vlastní kůži – vnímali je jako ohrožení socialismu a byli nepříjemně překvapeni zdejšími projevy idealizace Západu.
Intervenci vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa vedení Francouzské komunistické strany sice nejprve „odsoudilo“ a o den později svůj odmítavý postoj zmírnilo na „nesouhlas“, na jeho vztahy se Sovětským svazem však tato pozice neměla zásadní vliv. Naopak se podle autorky dá spíše hovořit o určitém upevnění těchto vztahů, neboť se ukázalo, že je lze nadále rozvíjet navzdory nesouhlasu francouzské strany s intervencí. Postoj vedení FKS tak byl po srpnu 1968 dvojaký: deklaratorně strana setrvávala na své původní pozici (nesouhlasu s intervencí), to se však v její reálné politice příliš neprojevovalo, neboť udržovala přátelské vztahy jak se sovětskými komunisty, tak s „normalizovanou“ KSČ. Ne všichni francouzští komunisté však s tímto postojem souhlasili. Pro řadu francouzských komunistických intelektuálů nebylo oficiální odsouzení dostatečné a apelovali na větší solidaritu s okupovaným Československem. Ani v řadách „obyčejných“ členů FKS nebyly názory jednoznačné a pravděpodobně bylo mezi nimi mnoho těch, kteří s intervencí do Československa souhlasili.

Portugalci v „komunistické Ženevě“

Praha jako středisko antisalazaristické opozice (1948–1974)
Pavel Szobi

Studie se zabývá specifickou součástí politické opozice proti autoritativnímu režimu Antónia Oliveiry de Salazara (1889-1970) v Portugalsku, kterou tvořili portugalští komunističtí emigranti v Československu mezi únorovým převratem v roce 1948 a takzvanou karafiátovou revolucí v Portugalsku v roce 1974. Autor na základě materiálů z portugalských a českých archivů sleduje jejich aktivity, postavení v hostitelské zemi a vazby na moskevské exilové ústředí Portugalské komunistické strany (PKS – Partido Comunista Português) v čele s Álvarem Cunhalem (1913-2005), to vše na pozadí nástinu vztahů mezi Československem a Portugalskem ve dvacátém století. Metafora komunistické Ženevy v názvu článku přitom odkazuje na pozici Prahy jako sídla řady mezinárodních organizací, ale i jako centra levicové emigrace z evropských středomořských států (Řecka, Jugoslávie, Itálie, Španělska) a dalších zemí. Přestože se Praha stala zejména bezpečnou přestupní stanicí a místem setkávání portugalských exulantů mezi Francií a Sovětským svazem, někteří členové Portugalské komunistické strany přicházeli do Československa žít na delší období. Bylo jich ovšem řádově méně než příslušníků výše uvedených národních exilových komunit, autor jejich počet v padesátých a šedesátých letech průběžně odhaduje jen na deset až dvacet. Specifickou pozornost věnuje osobnosti generála Humberta Delgada (1906-1965), který se po neúspěšné kandidatuře ve zmanipulovaných prezidentských volbách roku 1958 stal reprezentativní a integrující postavou protisalazarovské opozice, a jeho jednání s představiteli portugalských komunistů v roce 1964 v Praze. Za mezník pro portugalskou komunitu v Československu považuje autor sovětskou okupaci v srpnu 1968, kterou zdejší portugalští komunisté narozdíl od exilového vedení své strany odsoudili a v jejímž důsledku se většina z nich postupně rozešla i s komunistickým hnutím. Výklad je doveden až do počátku devadesátých let, kdy se symbolem nových vztahů mezi Československem a Portugalskem stály přátelské návštěvy prezidenta Mária Soarese u jeho protějšku Václava Havla v Praze.

Diskuse

Němci v poválečném Československu

Jedinečná edice dokumentů z českých archivů boří tradované legendy
Eva Hahnová

ARBURG, Adrian von – STANĚK, Tomáš (ed.): Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951: Dokumenty z českých archivů.
Sv. I: Češi a Němci do roku 1945: Úvod k edici. Středokluky, Zdeněk Susa 2010, 373 strany, ISBN 978-80-86057-67-5;
sv. II/1: Duben-srpen/září 1945: „Divoký odsun“ a počátky osidlování. Středokluky, Zdeněk Susa 2011, 957 stran + CD ROM, ISBN 978-80-86057-71-2;
sv. II/3: Akty hromadného násilí v roce 1945 a jejich vyšetřování. Středokluky, Zdeněk Susa 2010, 332 strany + CD ROM, ISBN 978-80-86057-68-2.

Autorka představuje a hodnotí tři vydané svazky rozsáhlého edičního projektu Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951, který je převážně dílem švýcarského historika Adriana von Arburga a jeho českého kolegy Tomáše Staňka, a zasazuje tento badatelský a publikační počin do širokého pole soudobého diskurzu o masových migracích (odsunech, vysídleních, vyhnáních) obyvatelstva v Evropě po druhé světové válce. V této souvislosti kritizuje koncept etnických čistek, tak jak jej vyložil a zpopularizoval zejména americký historik Norman M. Naimark. Uvedený koncept podle ní nevěnuje pozornost empirickému výzkumu specifických historických situací, a zejména politických aspektů různých forem migrací, a namísto toho konstruuje na základě povrchních podobností migrací zevšeobecňující obraz univerzálního pomýlení Evropanů ve dvacátém století. V této optice pak někteří autoři užívají i zavádějící analogie represivních praktik v nacistickém režimu a poválečném Československu, v personifikované podobě mezi Adolfem Hitlerem a Edvardem Benešem. Podle zjištění Evy Hahnové tyto přístupy často jen oživují legendy a stereotypy tradované v německých interpretacích vysídlení Němců z Československa a předešlých událostí, což autorka ilustruje na tezích poválečných propagandistických spisů vůdce německých sociálních demokratů v exilu Wenzela Jaksche a jeho stoupenců určených pro mezinárodní veřejnost. Dále autorka podává přehled dosavadních edicí historických pramenů k vysídlení Němců z Československa a zdůrazňuje nový přístup Tomáše Staňka a Adriana von Arburga. Reflektují sice stejné historické události, narozdíl od jiných edicí však neužívají emocionálně zabarvenou rétoriku a nesledují politické cíle. Nesoudí, ale osvětlují, a díky tomu nabízejí přesvědčivější důkazy o těžkých zkušenostech německých obyvatel než propagandistické výklady. Kromě toho poprvé systematicky zpřístupňují dosud opomíjené dokumenty k tématu z desítek českých archivů a výpovědi pamětníků kriticky porovnávají s jinými dostupnými informacemi. Další podstatný rozdíl spočívá v tom, že uplatňují teritoriální pohled na migrace v poválečném Československu oproti dosud běžnému, historicky ale již překonanému pohledu etnickému. To jim umožňuje uchopit vysidlování Němců a nové osidlování jimi obývaného území jako dva propojené, komplementární procesy a podat celostní obraz poměrů v tehdejším československém pohraničí. Autorka rekapituluje nové poznatky v dosud vydaných svazcích, které podle ní proměňují zažitý obraz  poválečného Československa, a závěrem upozorňuje na vážné překážky v dokončení celé edice.

Recenze

Když dva dělají totéž

Dvě encyklopedie života v socialistickém Československu
Jakub Rákosník

KNAPÍK, Jiří – FRANC, Martin a kol.: Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948-1967, sv. 1: A-O; sv. 2: P-Ž. Praha, Academia 2011, 645 + 657 stran, ISBN 978-80-200-2019-2;
PRŮŠA, Jiří: Abeceda reálného socialismu. Praha, Avia Consultans 2011, 678 stran, ISBN 978-80-260-0686-2.

Recenzent srovnává dvě téměř současně vydané encyklopedické publikace klíčových pojmů, jež se vztahují k dějinám každodennosti českých zemí v éře lidové demokracie, respektive socialismu. Průšova Abeceda má populární ráz, sleduje především osvětový účel a chce své čtenáře pobavit, čemuž odpovídá nesystematický výběr a uspořádání hesel (včetně slangových a argotových výrazů), jejich stručné komentáře bez uvedení informačních zdrojů a zařazení četných dobových vtipů. Naproti tomu Francův a Knapíkův Průvodce je reprezentativním slovníkem k dějinám české každodennosti mezi únorem 1948 a pražským jarem 1968, který vychází ze solidního metodologického základu a na němž kromě obou editorů a zároveň hlavních autorů spolupracovaly čtyři desítky dalších odborníků. V sedmi tematických okruzích obsahuje téměř dva a půl tisíce hesel, opatřených důkladným seznamem pramenů a literatury, jejichž zpracování většinou vyžadovalo primární výzkum. Dvoudílný slovník je uveden obsáhlou studií a recenzent jej hodnotí jako jednu z nejdůležitějších historických publikací k českým poválečným dějinám.

Česká společnost a volný čas mezi stalinismem a pražským jarem

Zdeněk Nebřenský

FRANC, Martin – KNAPÍK, Jiří: Volný čas v českých zemích, 1957-1967. Praha, Academia 2013, 573 strany, ISBN 978-80-200-2229-5.

Recenzent komplexně pojaté monografie o způsobech trávení volného času v české poststalinské společnosti, jež navazuje na dvoudílného Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948-1967 svých autorů (Praha, Academia 2011), představuje a diskutuje některé obecné závěry této publikace. Rozšíření prostoru volného času v české společnosti druhé poloviny padesátých let minulého století Knapík s Francem pojímají jako výsledek dvou procesů, totiž modernizačního úsilí komunistického vedení a celoevropského modernizačního trendu. Jejich tvrzení, že tento obecnější civilizační trend přispíval k odcizování občanů od politického vedení země, je však dle recenzenta v rozporu s bohatým empirickým materiálem předloženým autory, který ukazuje spíš na to, že na ideologizaci volného času se podílely mnohé společenské organizace a kulturní či osvětové instituce. Také navazující tezi o dohlížitelském a výchovném charakteru poststalinského socialismu autoři podle něj svými konkrétními rozbory částečně zpochybňují. Nejednoznačných odpovědí se pak autoři dobírají na svou ústřední otázku, jakou účinnost měly snahy vládnoucí moci ovlivňovat privátní život občanů. Recenzent se také domnívá, že autoři měli zdůvodnit neobvyklé časové vymezení práce a geografické omezení na prostor českých zemí, respektive jeho odlišnost od Slovenska.

Salonní příručka k dějinám Kominterny

Daniela Kolenovská

McDERMOTTT, Kevin – AGNEW, Jeremy: Kominterna: Dějiny mezinárodního komunismu za Leninovy a Stalinovy éry. Z angličtiny přeložili Jiří Nedvěd a Vítězslav Sommer. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2011, 327 stran, ISBN 978-80-7422-046-3.

Recenzentka analyzuje přínos publikace českého překladu knihy v kontextu současné světové diskuse o sovětských dějinách. Oceňuje přehlednou strukturu knihy, stručnost a srozumitelnost pro vysokoškolské studenty. Její vědecká hodnota však podle ní ustrnula v polovině devadesátých let minulého století, kdy kniha vyšla poprvé, protože český překlad nezohlednil výsledky patnáctiletého rozvoje zkoumání tohoto tématu a spokojil se s pouhým zpřehledněním názorů panujících koncem minulého století. Za jediné části knihy, které vyzývají dnešní historiky k hlubšímu zamyšlení, recenzentka považuje úvodní, blíže nevysvětlenou výtku britských autorů domnělému českému antikomunismu a závěrečnou současnou úvahu Víta Sommera o poměru československých komunistů ke Kominterně.

Řečtí uprchlíci před občanskou válkou ve světě a v Československu

Tři knihy na podobné téma
Dalibor Vácha

DANFORTH, Loring M. – BOESCHOTEN, Riki van: Children of the Greek Civil War: Refugees and the Politics of Memory. Chicago – London, University of Chicago Press 2012, 329 stran, ISBN 978-0-226-13598-4;
KRÁLOVÁ, Kateřina – TSIVOS, Konstantinos ad.: Vyschly nám slzy… Řečtí uprchlíci v Československu. Praha, Dokořán 2012, 331 stran, ISBN 978-80-7363-416-2;
TSIVOS, Konstantinos: Řecká emigrace v Československu (1948-1968): Od jednoho rozštěpení ke druhému. Praha, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy – Dokořán 2011, 277 stran, ISBN 978-80-7363-404-9.

Autor v tomto recenzním článku představuje a porovnává tři publikace věnované uprchlickému exodu ze severního Řecka do zemí sovětského bloku v důsledku řecké občanské války v letech 1946 až 1949. Zatímco anglojazyčná kniha se soustředí na tehdejší evakuaci dětí z oblastí ohrožených válkou a má ambici zmapovat tyto události v jejich celkovém rozsahu, obě české práce se omezují na popis vln řecké dětské i dospělé imigrace do Československa a pozdějšího života uprchlíků v hostitelské zemi. Dvě prvně uvedené publikace bohatě využívají jako pramen výpovědi pamětníků, přičemž anglojazyčná publikace je pokročilejší v aplikaci nejnovějších metod orální historie a teoreticky přínosnější, nicméně česká kolektivní publikace zdařile plní záměr poskytnout dílčí, ale plastické sondy do problematiky. Samostatná práce Konstantinose Tsivose je od obou svým zaměřením i metodou značně odlišná, jedná se o faktograficky založenou historickou studii s výrazným podtextem sociálních dějin, která nepracuje s prameny orální historie.

Ve stínu „velkého odsunu“

David Kovařík

DVOŘÁK, Tomáš: Vnitřní odsun 1947-1953: Závěrečná fáze „očisty pohraničí“ v politických a společenských souvislostech poválečného Československa. Brno, Matice moravská 2013 (druhé, upravené vydání), 472 stran, ISBN 978-80-87709-07-8.

Recenzent obšírně představuje práci, jež je podrobnou analýzou vybraných případů poválečných nucených vnitrostátních migrací v Československu. Její autor Tomáš Dvořák důkladně rekonstruuje přípravy a realizaci přesídlení a „rozptýlení“ desetitisíců neodsunutých německých obyvatel do českého a moravského vnitrozemí, jakož i přesunu dalších tisíců Němců do oblasti uranových dolů na Jáchymovsko, kde tak vznikl nový svébytný německojazyčný ostrov. Tyto migrace lze chápat jako svého druhu pokračování „velkého odsunu“ většiny Němců z Československa. Nejdetailnější pozornost věnuje osudu několika stovek moravských Chorvatů ze tří obcí blízko rakouské hranice na jižní Moravě, kdy se jednalo o kompletní deportaci celé této národnostní menšiny. Recenzent lituje, že případům dalších uskutečněných nebo jen zamýšlených přesunů skupin obyvatel na československém území (slovenští Maďaři, obyvatelé pohraničních zón, Poláci ve Slezsku) se zde dostalo jen souhrnného zpracování. Recenze oceňuje, že autor nepopisuje pouze jednotlivé procesy hromadných přesídlení, nýbrž podává také dosti výstižný obraz fungování československé společnosti a československých státních a bezpečnostních složek v poválečné době.

Sídliště a kulturní domy, základní kameny nové socialistické společnosti

Doubravka Olšáková

STRAKOŠ, Martin: Nová Ostrava a její satelity: Kapitoly z dějin architektury 30.-50. let 20. století. Ostrava, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ostravě 2010, 199 stran, ISBN 978-80-85034-60-8;
STRAKOŠ, Martin: Kulturní domy na Ostravsku v kontextu architektury a umění 20. století: Základní kameny společnosti. Ostrava, Národní památkový ústav, Územní odborné pracoviště v Ostravě 2012, 159 stran, ISBN 978-80-85034-68-4.

Recenzentka vychází z toho, že zrod socialistické kultury v Československu po únoru 1948 předjímal také nový přístup k urbánním konceptům a společenské funkci architektury, která začala být chápána jako prostředek aktivní proměny „přírodního prostředí“ v „životní prostředí“ a stala se tak politikem. První recenzovaná publikace je podle ní zatím jedinou větší prací věnovanou komplexní historii takzvané Nové Ostravy a jejích satelitních sídlišť, která v této nejprůmyslovější oblasti Československa od konce čtyřicátých let minulého století vznikala. Její autor zde sleduje sovětský vliv a problém sovětizace české architektury, zároveň se ale snaží vidět pod rouškou příklonu k sovětským vzorům návrat či počátek specifického československého vývoje. Ve druhé práci pak autor zaměřil pozornost na takzvané kulturní domy jako multifunkční zařízení určené k všestrannému vzdělávání veřejnosti, které se staly  typickým dobovým fenoménem, jehož zhodnocení může poukázat nejen na hlavní rysy vývoje architektury a urbanismu za komunistického režimu, ale také na měnící se chápání společnosti, respektive „lidu“. Přes dílčí historické nepřesnosti a omyly obě publikace Martina Strakoše podle recenzentky znamenají jednoznačný přínos pro pochopení dobové atmosféry v architektonických a urbanistických kruzích a zároveň historikům umožňují nahlédnout do nepříliš prozkoumaných oblastí „budovatelské“ epochy.

Američtí Slováci a boj za slovenskou autonomii

Marek Šmíd

KUCÍK, Štefan: Podiel amerických Slovákov na autonomistickom hnutí na Slovensku (1918-1938). Martin, Matica slovenská 2011, 150 stran, ISBN 978-80-8128-015-3.

Publikace podle recenzenta přináší zajímavý pohled na slovenský autonomistický proud v meziválečném Československu z dosud nezpracovaného úhlu, a to optikou amerických a kanadských Slováků. Nejedná se pouze o přehledovou práci o slovenském autonomistickém hnutí, nýbrž také o hlubokou sondu do politického, náboženského a kulturního prostředí severoamerických krajanů, jež mělo významný vliv na aktivitu slovenského politického hnutí v první Československé republice. Autor dokumentuje jak vztahy a kontakty politiků na Slovensku s krajanskou obcí v Severní Americe, tak proměny jejích názorů na státoprávní uspořádání Československa a postavení Slováků v něm, které dospěly přes počáteční dílčí rozpory k jednoznačnému autonomistickému stanovisku.

Soudobé dějiny 4 / 2014

Zavřít obsah časopisu

Obsah 1Obsah 2

Zavřít obsah časopisu

Tematické weby

Košík