Soudobé dějiny 4 / 2017

88 Kč

Koupit

Studie a eseje

Spor o malínský masakr

Dědictví mezietnického násilí a druhé světové války ve východní Evropě
Jared McBride

Studie byla původně publikována pod názvem Contesting the Malyn Massacre: The Legacy of Inter-Ethnic Violence and the Second World War in Eastern Europe v červnu 2016 jako č. 2405 „Carl Beck Papers in Russian & East European Studies“, které vydává Centrum pro ruská a východoevropská studia Pittsburské univerzity (Center for Russian & East European Studies, University of Pittsburgh). Text je online dostupný z: https://www.carlbeckpapers.pitt.edu/ojs/index.php/cbp/article/view/203.
Ráno 13. července 1943 obklíčila německá protipartyzánská jednotka vesnici Malín na západní Ukrajině a její české a ukrajinské obyvatele. Vojáci shromáždili veškeré obyvatele vesnice na návsi a po kontrole dokumentů je pozavírali do vesnického kostela, školy a dalších budov. Poté vše zapálili a prchající lidi stříleli ze samopalů. Navečer toho dne přestal Malín existovat. Na první pohled se masakr v Malíně jeví jen jako další děsivý zločin brutální okupační správy. Bližší pohled na archivní zdroje, populární diskurz a odbornou literaturu však odhaluje zcela jiný, podstatně méně zřetelný obrázek. Autor uvádí, že existuje patnáct různých verzí událostí v Malíně. Liší se v nich etnická identita jednotek, které Němcům asistovaly, podrobnosti tohoto zločinu, důvody údajně vedoucí k represi, a dokonce i etnicita obětí. Studie se snaží objasnit rozdílné a vzájemně si odporující popisy událostí v Malíně na základě analýzy pramenů z více než deseti archivů v šesti zemích, rozboru čtyř historicko-lingvistických narativů i terénního šetření na Ukrajině a v České republice. Autor vymezuje čtyři kontrastní diskurzy o Malínu – sovětský, ukrajinský, polský a český – a podrobně popisuje, jak a proč si každý z těchto diskurzů vytvořil vlastní verzi (či verze) malínské tragédie ve vztahu k širším narativům druhé světové války na Východě. Tato mikrohistorie také ukazuje, jak dlouhý stín vrhá trauma a dědictví válečného mezietnického násilí na současné porozumění válce, a podtrhuje, jak nesmírně náročné výzvě čelí badatelé, kteří se dějinami této oblasti a tohoto období zabývají.

Očista průmyslových závodů od kolaborantů a „asociálních živlů“ v roce 1945

Politická machinace, exces retribuce, či inkubátor revoluční morálky?
Jakub Šlouf

Autor na základě rozsáhlého výzkumu v centrálních i podnikových archivech sleduje očistu průmyslových závodů od kolaborantů a takzvaných asociálních živlů v Československu v roce 1945. Popisuje ji jako normotvorný proces, během nějž se v praxi na jednotlivých pracovištích vyjednávala podoba nového revolučního hodnotového systému a na něm založených kritérií viny ve vztahu k okupační minulosti. Své uplatnění v něm nacházel vyhrocený nacionalismus a sociální rovnostářství, přerůstající až do třídního antagonismu. Do očistného procesu byly vedle činů stíhaných oficiální legislativou inkorporovány různorodé drobné konflikty zaměstnanců z doby okupace, zejména spory mezi podřízenými a nadřízenými. Z toho důvodu byli z továren odstraňováni převážně vedoucí úředníci, personalisté, úkoláři a dílovedoucí. Artikulování viny jedněch přitom fungovalo v psychologické a symbolické rovině jako očištění ostatních, zejména dělníků a řadových úředníků. Vybraná kritéria viny se poté stávala součástí legitimizačního schématu probíhající revoluce.
Studie dokumentuje, jak se prvotní živelné zásahy zaměstnanců od poloviny května 1945 pokoušely regulovat, formalizovat a sjednotit závodní rady prostřednictvím vyšetřovacích komisí, které si však jakožto legislativně nezakotvené orgány musely utvářet vlastní neoficiální právní předpisy. Právní nejistota v továrnách však vedla k úpadku autority nadřízených, k poklesu pracovní morálky a k devalvaci odbornosti. V polovině července 1945 proto do očistného procesu vstoupily orgány Revolučního odborového hnutí, které měly zájem na posílení výkonnosti znárodňovaného průmyslu. Při krajských odborových radách vznikly odvolací senáty, které v druhé instanci rozhodovaly spory z jednotlivých průmyslových závodů. Kladly přitom vyšší nároky na zpracování právních podkladů a podporovaly začlenění postižených osob na adekvátní odborné pozice ve výrobním procesu. V říjnu 1945 byly pak výsledky podnikové očisty na nátlak odborů začleněny do rámce oficiální legislativy prostřednictvím takzvaného malého retribučního dekretu. Výsledný právní řád tak byl zjevným kompromisem mezi předválečnými právními zvyklostmi a morálními kritérii utvořenými během revoluce v květnu 1945.

Projektování sociálního rodičovství

Osvojení, pěstounská péče a SOS dětské vesničky v socialistickém Československu
Frank Henschel

Autor zkoumá, jak se v socialistickém Československu vytvářel institucionální systém náhradní rodičovské péče o nezletilé děti, jak se vyvíjela jeho praxe i průvodní diskuse expertů. Vládnoucí režim podle něj cíleně neusiloval o zničení rodiny jako základního kamene společnosti ani o umístění co největšího počtu dětí do kolektivní dlouhodobé náhradní péče. Po roce 1945 však státní správa ve spolupráci s odborníky zahájila státní projekt péče o děti, který vykazoval určité prvky sociálního inženýrství a v jehož rámci politici a experti vytvořili nové standardy výchovy a péče o děti. Náhradní péče sledovala vždy několik cílů, protože se zabývala problémy sociálními, zdravotními i ideologickými. Řada dokumentů dotčených ministerstev v padesátých letech otevřeně deklarovala záměr vychovat v ústavních zařízeních pod dohledem státu „nového, socialistického člověka“ a kolektivní péče o děti v dětských domovech byla tehdy standardním způsobem péče o biologické či takzvané sociální sirotky. Později československé orgány postupně reformovaly systém, tak aby nabízel širší škálu možností náhradní péče. Na tlak odborníků z oblastí pediatrie, pedagogiky a dětské psychologie, jako byl Jiří Dunovský či Zdeněk Matějček, kteří v šedesátých letech iniciovali diskusi o „dětské otázce“ a na základě svých výzkumů poukazovali na psychickou, citovou a sociální újmu dětí v kolektivních zařízeních, úřady reagovaly usnadněním osvojení, vytvářením rodinných typů dětských domovů i reálným obnovením pěstounské péče. Experti se na těchto reformách intenzivně podíleli a sledovali jako ideál nukleární rodinu s tradiční rolí matky. Pro „problémové děti“, včetně dětí romského původu, byla pokládána za vhodnou pěstounská péče, obnovená zákonem v roce 1973.
Nakonec autor přibližuje historii SOS dětských vesniček v Československu, které jako hybridní forma kolektivní a pěstounské péče sehrály v reformě náhradní péče specifickou roli. O tomto konceptu, založeném na křesťanské výchově a ústřední roli matky, se vedla koncem šedesátých let vypjatá diskuse. Prosadit se jej podařilo v atmosféře liberalizace za pražského jara 1968, a to zejména díky osobnímu nasazení několika expertů, kteří založili sdružení, vybrali velkou sumu peněz, rychle zorganizovali stavbu dvou vesniček a zajistili jejich fungování. Ačkoliv po vydání zákona o pěstounské péči převzal vesničky pod svou správu stát, jejich průkopnické zavedení ve východním bloku i tak ilustruje, jak zásadní změnou prošel systém náhradní péče v Československu během čtyřiceti let socialistické vlády.

Diskuse

Řeč obžaloby namísto nezaujatých argumentů

Nad prvním pokusem o odbornou biografii Stepana Bandery
Luboš Veselý

Autor podává na úvod stručný přehled literatury o jednom z vůdců ukrajinského nacionálního hnutí Stepanu Banderovi (1909–1959), která dosud vyšla na Ukrajině, v Rusku, Polsku a Československu (České republice), a upozorňuje na zpolitizované vnímání této historické osobnosti a na vzájemně konfliktní národní narativy, do nichž je jeho životní příběh zasazen. Zatímco ukrajinský pohled většinou adoruje Banderu jako zakladatele ukrajinské státnosti a národního hrdinu, polský a ruský (dříve sovětský) pohled ho převážně odsuzuje jako radikálního nacionalistu, fašistu a antisemitu, který je zodpovědný za masové zločiny spáchané Organizací ukrajinských nacionalistů (Orhanizacija Ukrajinskych Nacionalistiv – OUN) a Ukrajinskou povstaleckou armádou (Ukrajinska Povstanska Armija – UPA) ve čtyřicátých letech minulého století na západní Ukrajině. Poté autor přechází k publikaci polsko-německého historika Grzegorze Rossoliński-Liebeho Stepan Bandera: The Life and Afterlife of a Ukrainian Nationalist. Fascism, Genocide, and Cult (Stuttgart, Ibidem 2014), která je dosud prvním pokusem o Banderovu odbornou biografii. Polemizuje s jeho přístupem, který je podle něj – navzdory využití téměř veškeré literatury k tématu i velké masy archivních pramenů a memoárových svědectví – poplatný mnohým negativním schématům v hodnocení Bandery a nelíčí bez apriorního zaujetí historické události ani nepřináší nové pohledy. Banderu ztotožňuje s ukrajinským nacionalismem a ten posuzuje izolovaně jako násilné hnutí. Ignorování dějinného kontextu, jednostranná optika a emotivní hodnoticí soudy jsou podle autora výraznou slabinou práce, která tak nenaplňuje nároky vyvážené odborné biografie.

Poválečná očista a komunistické bezpráví

K článku Jakuba Šloufa
Peter Heumos

Tento text je autorsky upravenou podobou recenzního posudku Petera Heumose na studii Jakuba Šloufa „Očista průmyslových závodů od kolaborantů a ‘asociálních živlů’ v roce 1945: Politická machinace, exces retribuce, či inkubátor revoluční morálky?“ v tomto čísle Soudobých dějin (s. 538–581). Podle autora Šloufův článek představuje neobyčejně produktivní příspěvek k pokračující diskusi českých historiků o politických a společenských souvislostech vzniku komunistického režimu a jeho stabilizace. Heumos vyzvedává jeho přednosti a polemizuje proti některým závěrům. Rozvíjí přitom myšlenku, že sociální a politické aktivity v československých průmyslových podnicích po osvobození v květnu 1945 měly ambivalentní charakter a že jejich tendence vytvářet si vlastní pravidla jednání, ignorující formální právní předpisy, pokud šlo o postihy údajných kolaborantů a „asociálních živlů“ z doby okupace, nebyla sama o sobě faktorem podporujícím nástup komunistického bezpráví. Vidí v nich naopak spíše kontinuitu s projevy rezistence sociálního prostředí průmyslových podniků proti tlakům z mocenského centra v padesátých a šedesátých letech minulého století.

Recenze

Dramatický portrét Edvarda Beneše v podání francouzského historika

Milan Hauner

MARÈS, Antoine: Edvard Beneš: Od slávy k propasti. Drama mezi Hitlerem a Stalinem. Edice Ecce Homo. Z francouzského originálu přeložila Helena Beguivinová. Praha, Argo 2016, 372 strany, bibliografie, 52 ilustrací a jmenný rejstřík, ISBN 978-80-257-1895-7.

Životopis druhého československého prezidenta Edvarda Beneše (1884–1948) jako politika, diplomata, státníka a politického publicisty je překladem původního titulu Edvard Beneš: De la gloire à l’abîme. Un drame entre Hitler et Staline (Paris, Perrin 2015). Profesor dějin střední a východní Evropy na pařížské Sorbonně Antoine Marès, publikující především o československé a české historii, vytvořil podle recenzenta své dílo v nejlepší tradici francouzské historické biografie. Postupoval chronologicky a dramatické momenty v moderní československé historii i s nimi spjatá Benešova těžká osobní dilemata vylíčil věcně a s porozuměním pro širší souvislosti, bez zátěže negativních či pozitivních emocí, od nichž se často nedovede oprostit česká historiografie. Zvláštní pozornost přitom věnoval vývoji francouzské zahraniční politiky mezi válkami. Recenzent zevrubně seznamuje s autorovými poznatky a některé epizody komentuje ze svého hlediska. V závěru pak polemizuje s Marèsovou myšlenkou, že česká a československá politika se tradičně vyhýbala násilným řešením.

Sociální dějiny vládnoucích komunistických režimů v dlouhé perspektivě

Marián Lóži

CHRISTIAN, Michel: Camarades ou Apparatchiks? Les Communistes en RDA et en Tchécoslovaquie (1945–1989). Paris, Presses Universitaires de France 2016, 400 stran, ISBN 978–2-13–063504-8.

Autor, který působí na Ženevské univerzitě ve Švýcarsku, sepsal sociální dějiny Komunistické strany Československa a Jednotné socialistické strany Německa (Sozialistische Einheitspartei Deutschlands – SED) v Německé demokratické republice během více než čtyř poválečných desetiletí jejich cesty k moci a vládnutí. Klade přitom důraz na pečlivě zvolenou vzájemnou komparaci a na dlouhodobější historické procesy. Recenzent vysoce oceňuje syntetickou kvalitu jeho práce, precizně uplatňovanou metodologii a široké výzkumné pole, zahrnující tvorbu a reprodukci lokálních stranických elit, administrativní stranickou praxi a každodenní život členstva obou stran. Seznamuje přitom s hlavními poznatky autora o jejich fungování, k nimž patří specifický význam nacionálního faktoru v legitimizační strategii KSČ a značně důslednější průnik SED do běžného života svých členů.

Anatomie poválečného vzestupu KSČ

Matěj Bílý

ŠLOUF, Jakub: Podvedená strana: Zrod masového komunistického hnutí na Plzeňsku, jeho disciplinace, centralizace a byrokratizace (1945–1948). Plzeň, Západočeská univerzita v Plzni 2016, 303 strany, ISBN 978-80-261-0524-4.

Recenzent označuje publikaci, která je věnována dějinám komunistického hnutí v západních Čechách v letech 1945 až 1948 s přesahem do konce čtyřicátých let, za průkopnickou. Vznikala totiž už před deseti lety, kdy by některé její závěry byly pro českou historiografii převratnější než dnes. Nejde o úzce zaměřenou regionální studii, autor se snaží na základě bohaté empirie regionální provenience odhalit obecnější faktory, které mohou být při pohledu z mocenského ústředí snadno přehlédnuty, případně se nejeví jako klíčové. Zkoumá poválečný přerod Komunistické strany Československa v masovou stranu, analyzuje vývoj jejího členstva a personální proměny regionální stranické hierarchie. Dospívá přitom ke zjištění, že pro její volební vítězství v roce 1946 byly podstatné vnitropolitické faktory, především pružně uplatňovaná taktika a umírněný program. Recenzent však pokládá za zjednodušující tezi o existenci dvojí poválečné KSČ – strany funkcionářů a strany členů, která si nepřála diktátorský režim a po uchopení moci se cítila podvedená.

Nedemokratické volby v „normalizačním“ Československu a jejich smysl

Petr Anev

VILÍMEK, Tomáš: „Všichni komunisté do uren!“ Volby v Československu v letech 1971–1989 jako společenský, politický a státněbezpečnostní fenomén. (Česká společnost po roce 1945, sv. 12.) Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i. 2016, 354 strany, ISBN 978-80-7285-198-0.

Podle recenzenta se volby v Československu do zastupitelských orgánů v době od potlačení pražského jara 1968 do demokratické revoluce 1989 na první pohled jeví jako formální rituál, avšak autor ve své důkladně empiricky založené práci ukázal, že plnily řadu důležitých funkcí, byť jiných než v demokratickém státě. Zachytil společné rysy i odlišnosti jednotlivých volebních aktů, odehrávajících se v pětiletých cyklech, a prozkoumal související aktivity bezpečnostních složek. V rámci výkladu o volbách přitom popsal důležité aspekty fungování komunistického režimu, všímal si různých forem odporu proti němu a vylíčil také příběhy obyčejných lidí, které se nějakým způsobem vázaly k volbám. Sedmdesátá a osmdesátá léta představil ve své knize z nového úhlu a nemálo přispěl k jejich lepšímu poznání.

Každodennost filmařské praxe jako výzva filmové historii

Alena Šlingerová

SZCZEPANIK, Petr: Továrna Barrandov: Svět filmařů a politická moc 1945–1970. Praha, Národní filmový archiv 2016, 420 stran, ISBN 978-80-7004-177-2.

Hlavní osou knihy je podle recenzentky konflikt mezi tradičními zájmy a hodnotami světa filmu na jedné straně a politickou snahou o jeho reformu v systému státního socialismu na druhé straně v Československu v poválečném čtvrtstoletí, především pak v padesátých letech. Autor přitom nevychází jen z podřízenosti kinematografie vládnoucí elitě, ale spíše z její proměnlivé autonomie. Staví na neobyčejně bohaté pramenné základně a efektivně využívá různé teoretické koncepty. Díky tomu dokáže zprostředkovat živý a plastický obraz mikrosvětů v pražských filmových ateliérech Barrandov, jejich neformálních vztahů a procesu zrodu filmového díla. Jedná se o strhující četbu pro poučenější čtenáře, kteří hledají metodologicky inspirovaný, otevřený výklad s bohatými odkazy i sebereflexí.

Po Slovensku vlakem, autem i letadlem

Pavel Szobi

SABOL, Miroslav: Dejiny dopravy na Slovensku 1938–1948 (1950): Jej hranice a limity. Bratislava, Veda 2015, 299 stran, ISBN 978-80-224-1459-3.

Publikace poměrně podrobně charakterizuje vývoj slovenské ekonomiky, a zvláště dopravy již od poloviny 19. století, byť ve svém jádru pojednává o období samostatné Slovenské republiky (1939–1945) a poválečného tříletí. Podle recenzenta jde o velmi solidní a komplexní práci, jejíž největší přínos spočívá ve využití velkého množství dosud nezpracovaných pramenů a v zachycení pozoruhodných rozdílů v rozvoji dopravní infrastruktury, technologií a způsobů cestování mezi českými zeměmi a Slovenskem v různých obdobích.

Gestapo mýtů zbavené?

Karel Černý

McDONOUGH, Frank: Gestapo: Mýtus a realita Hitlerovy tajné policie. Z angličtiny přeložil Jindřich Manďák. Praha, Vyšehrad 2016, 292 strany, ISBN 978-80-7429-742-7.

Publikace je překladem původního titulu The Myth and Reality of Hitler’s Secret Police (London, Hodder & Stoughton 2015). Britský historik se v ní podle recenzenta pokouší nabídnout novou, revizionistickou interpretaci role politické policie v totalitní společnosti. Ve své knize tvrdí, že nacistická Tajná státní policie (Geheime Staatspolizei – Gestapo) nebyla zdaleka oním všemocným, obávaným a brutálním aparátem, jak se traduje, ale spíše nepočetnou, přetíženou a podfinancovanou policejní složkou, která sestávala většinou z bývalých kriminalistů, reagovala nejčastěji na udání od občanů, vyšetřovala zdlouhavě a nepříliš efektivně a držela se zákonných postupů. Podle recenzenta, který s jeho výkladem podrobněji seznamuje, je tento obraz místy celkem věrohodný (ve vztahu k církvím), jindy ale nepřesvědčivý (zejména ve vztahu k Židům). Navíc autor líčí pouze vývoj poměrů ve třetí říši, a jeho zobecňující závěry jsou tedy nepodložené.

Policie v Marseille a vichistický režim

Dalibor Vácha

KITSON, Simon: Police and Politics in Marseille, 1936–1945. Leiden, Brill 2014, 326 stran, ISBN 978-90-04-24835-9.

Recenzent seznamuje s výklady britského historika v knize a spatřuje jejich přínos především v bohaté faktografii, založené na důkladném studiu francouzských archivních materiálů, a v neotřelém pohledu, nezatíženém rozsáhlými a mnohdy vášnivými diskusemi nad fenomény kolaborace a odboje ve francouzské historiografii a společnosti. K hlavním kladům knihy podle něj patří také interdisciplinarita, propojující přístupy sociálních dějin, dějin každodennosti a dějin policie s takzvanými velkými politickými dějinami. Autor načrtává mnohem různorodější a rozpornější obraz reality, než odpovídá zavedeným mýtům o policii ve velkém a dobrovolně kolaborující s režimem ve Vichy i s Němci, o její zbabělosti a setrvalém propojení se zločinem.

Soudobé dějiny 4 / 2017

Zavřít obsah časopisu

Obsah 1Obsah 2

Zavřít obsah časopisu

Tematické weby

Košík