Duchovědný apendix: Niederle, Chotek, Horák a problém rasy ve vědách o kultuře
DUCHÁČEK, Milan. Centrum dějin vědy Ústav pro soudobé dějiny AVČR v.v.i. (duchacek@usd.cas.cz)
Abstrakt
Cílem příspěvku je zodpovědět na otázku, jakou roli měly v primárně přírodovědně a medicínsky zaměřené publikaci hrát příspěvky archeologa Lubora Niederleho, etnologa Karla Chotka a literárního historika Jiřího Horáka. Stati umístěné v oddílu editorem Karlem Weignerem výmluvně označeném „apendix“ jsou svědectvím o podobách i limitech české (respektive československé) slavistiky na počátku třicátých let. Československá slavistika se tehdy již mohla ohlížet za bilančními syntentickými pracemi, jež odrážely dekádu demokraticky a liberálně orientované vědy zaštítěné ve Slovanském ústavu mj. prezidentem republiky (Československá vlastivěda). Zároveň byla nucena reagovat na měnící se geopolitickou situaci ČSR. Ve stejné době se však archeologie, „národopis“ i filologie potýkaly i se sílícími nároky na metodologickou proměnu. To se zde odráží mj. na ohlasech slavistického dialogu s německými, ale též francouzskými a polskými antropology a etnology, zejména s Janem Czekanowským, jenž byl podobně jako Niederle a Chotek kdysi frekventantem přednášek a cvičení věhlasného antropologa Rudolfa Martina. Polemika s německou „rasovou hygienou“, vedená na stranách knihy o rovnocennosti evropských plemen, tak odráží kontury vývoje české antropologie a sociálně /či humanitně/ orientovaných věd o člověku de facto od konce osmdesátých let 19. století. Tehdy začal klíčit rozkol mezi liberální „školou“, reprezentovanou (do jeho smrti roku 1902) autoritou Rudolfa Virchowa a posléze v emigraci především osobností Franze Boase, a velkoněmecky orientovanou integrální „lidovědou“ (Volkskunde), navazující na tradice Wilhelma Heinricha Riehla a pokrývající oblast (dnešními termíny) fyzické i kulturní antropologie – ovšem s národní orientací, jak ji jmenovitě pro archeologii již roku 1912 deklaroval Gustaf Kossinna. V tomto smyslu odráží zde analyzovaný „apendix“ skutečně mezigenerační dialog. Tím spíš je překvapivé, že v překladové verzi publikace příspěvky z „apendixu“ nakonec chyběly.