Strategie AV21
Město jako laboratoř změny; Stavby, kulturní dědictví a prostředí pro bezpečný a hodnotný život (2020-2024; Adéla Gjuričová – koordinátorka; koordinační pracoviště ÚSD AV ČR; SAV21 č. 23)
Města dnes obklopují většinu obyvatel světa, dominují mu ekonomicky i svou spotřebou přírodních zdrojů. Jsou centry politického rozhodování a aktivismu i místem uplatňování technologických inovací. Bezpečný a kvalitní život je přitom podmíněn odolností a dlouhodobou udržitelností staveb a prostředí, které člověk vytvořil, buduje a bude dotvářet. Program se proto zaměřuje na sídelní stránku lidské existence, a to z hlediska jejích technických i kulturních a sociálních aspektů.
V první části nahlížíme na města jako na prostředí, v němž lze sledovat a zkoumat jak nejzávažnější výzvy a hrozby současnosti, tak i jejich kořeny a historii jejich proměn a reakcí na ně na prostorově vymezeném a přitom historicky utvářeném území. V této „laboratoři změn“ lze město zkoumat jako dynamický prostor migrací, měnících se hranic a komunikačních sítí, jako intelektuální a politický projekt, jako mocenské území, jako prostor mentální a kulturní a konečně jako místo pro život jeho obyvatel. Druhá část pohlíží na lidská sídla z jiné perspektivy. Za centrální atribut lidského konání a života považuje stavitelství a architekturu. To již od počátku ovlivňuje a spoluvytváří ekosystém člověka, determinuje jeho ochranu a změny a vytváří neopakovatelné kulturně historické zásahy. Výzkum materiálů, konstrukcí a technologií patří k nejdynamičtějším oborům současné vědy, přičemž ambicí programu je jednotlivé obory spojovat a na základě diagnostiky, monitoringu a modelování jejich chování vyvíjet nové metody a postupy jak pro nové stavby, tak i pro konzervaci a restaurování památek.
Obě sekce propojuje zájem o perspektivy lidských sídel tváří v tvář výzvám klimatických změn, a to ve smyslu sociálních a historicky utvářených struktur i ve smyslu technických parametrů a odolnosti staveb. Výsledkem projektů propojujících přístupy technických, přírodních a společenských věd má být výzkum, jenž není omezený mentálními horizonty jednotlivých oborů a produkuje sdělení relevantní pro veřejnost a využitelná v komerční sféře i ve sféře veřejného rozhodování.
Historická paměť (2022–2026; Oldřich Tůma – koordinátor výzkumného tématu; program Anatomie evropské společnosti: historie – tradice – kultura – identita; koordinační pracoviště ARUP)
Značnou část veřejného a mediálního prostor zaplňují dějiny. Na historické události a jevy se vzpomíná, prezentují se jako vzor nebo varování, dějiny jsou poměřovány s dneškem, vznikají promyšlení i vágní historické analogie. Dějiny jsou argumentem i zajímavostí, dokumentem i fascinací. Koncepce Historické paměti, kulturní paměti či sociální paměti jsou nástrojem k uchopení tohoto živého a aktuálního vztahu k minulosti. Podobně jako v případě prvního výzkumného tématu (Evropa v kritickém vidění humanitních věd) i zde je nutno zapojit kritickou analýzu. Zatímco v předchozím případě je uplatněna na obecné rovině, zde pak specificky k paměťovým fenoménům. Nezkoumáme výhradně historické fenomény (to se děje zejména ve druhém výzkumném tématu), ale především způsob jejich využití, mechanismy připomínání i techniky paměti. Na jedné straně se to týká vztahu individuální a kolektivní paměti (oficiální či sociálně podmíněné pohledy na minulost, vliv kolektivní paměti na formování vzpomínek jednotlivce), na straně druhé pak společenské či popkulturní chápání dějin a jejich hierarchizace (např. medievalismus, hnutí typu New Age, obliba klasických antických námětů či dokonce aktuální reprodukce historických symbolů využívaných nacisty; v menší míře pak oslava individuální svobody 90. let nebo sociální a kulturní revoluce 60. let)
Spolupráci na výzkumném tématu organizuje Ústav pro soudobé dějiny AV ČR a participují na něm zejména Historický ústav AV ČR, Orientální ústav AV ČR, Slovanský ústav AV ČR a Ústav dějin umění AV ČR. Mezi nejdiskutovanější témata patří vzpomínání na československý komunismus, oficiální mocenské obraty k historickým argumentům nebo kolektivní a individuální středověká a raně novověká sepulkrální kultura.
Proměny identity a bezpečnosti v éře nové studené války (2024–2028; Doubravka Olšáková – koordinátorka výzkumného tématu; program Identity ve světě válek a krizí; koordinační pracoviště MÚA AV ČR, EÚ AV ČR)
Dosavadní výklad považoval studenou válku za historicky ukončené období a soustředil se na studium relativně statického bipolárního uspořádání světa, závody ve zbrojení a opakující se krize, jež hrozily přerůst v nukleární konflikt. Společnost, ba ani politici a diplomaté nebyli připraveni na snahy o revizi post-bipolárního uspořádání, které začalo prosazovat především Rusko, ovšem nejen ono: o slovo se hlásí také Čína a další. Nová realita uspořádání světa vede k novým úvahám a otázkám, které si kladou sociální i humanitní vědy. Mnohé z těchto nových otázek jsou reakcí na historický vývoj po roce 1989. Patří sem například nové pojetí disentu, staronové konflikty ve strategických regionech i v nových periferiích, které s sebou přináší nové, aktualizované chápání bezpečnosti i nástrojů, jak dominance dosáhnout. Mění se také komponenty národní identity, kdy v centru pozornosti již nestojí pouze jazyk a kultura, ale také například věda a technika, která se stává prostředkem soupeření a národní hrdosti. Toto výzkumné téma má proto za cíl analyzovat nový typ mocenských vztahů jak na poli vnitřní politiky států, tak v rámci mezinárodních vztahů a soupeření o „nečitelný“ (a svým způsobem opuštěný) globální prostor. Zvláštní pozornost je věnována proměnám geopolitického myšlení a netradičním, ale i tradičním prvkům a aktérům. Cílem je nejen otevřít nová témata, ale také poukázat na jejich historické kořeny.