Bedřich Loewenstein (29. 6. 1929 – 11. 5. 2017)
Narodil se v česko-německo-židovské rodině, vyrůstal v takto kulturně mnohovrstevnatém a bilingvním pražském prostředí. Jeho otec Arnold Loewenstein, oční lékař a profesor Německé univerzity v Praze, emigroval v březnu 1939 do Velké Británie (r. 1952 zde zemřel). Bedřichovi a jeho matce gestapo již zabránilo odcestovat za otcem, matka byla vězněna na Pankráci, on z rasových důvodů vyloučen z gymnázia. Před transportem byl zachráněn záměnou dat narození a byl pouze totálně nasazen. Po válce nastoupil na reálné gymnázium v Praze 7, kde v červnu 1949 maturoval. Formující význam pro něho tehdy měla zejména Akademická YMCA jako místo pro setkávání přemýšlivých mladých lidí a pod vlivem četby T. G. Masaryka a E. Rádla začal studovat filosofii a historii na Filosoficko-historické fakultě UK, kam nastoupil r. 1949. Ještě na gymnáziu mu vyšel první tištěný text v posledním čísle Peroutkova Dneška v únoru 1948 (TGM o politických stranách), mezi přáteli šířil svůj studentský strojopisný časopis. Angažovanost a diskuse s mladými nadšenými komunisty vedly k tomu, že v červnu 1951 byl vyloučen ze studia pro prý negativní poměr k lidově demokratickému zřízení a Sovětskému svazu, a to za výroky o korejské válce a názory na otázky vnitřní politiky. Pracoval jako dělník na stavbě a poté absolvoval dvouletou vojenskou službu. Teprve po ní mohl v letech 1953–1956 pokračovat ve studiu na základě výjimky udělené ministerstvem školství. Studium ukončil 18. 6. 1956 (s titulem promovaný historik) na základě diplomové práce Počátky německého demokratického hnutí a poté získal místo redaktora časopisů Dějepis ve škole a Zeměpis ve škole ve Státním pedagogickém nakladatelství. Od 1. 10. 1957 byl přijat jako aspirant v Historickém ústavu ČSAV (dále HIÚ), kde postupoval jako odborný asistent (1. 10. 1960) a vědecký asistent (1. 6. 1961); téměř pětisetstránkovou kandidátskou disertační práci Rané liberální a demokratické hnutí v Německu – předpoklady, počátky, problematika (1789–1832) obhájil 29. 11. 1961 (získal tak hodnost kandidáta historických věd – CSc.; jeho školitelem byl F. Graus). Vědeckým pracovníkem v HIÚ pak zůstal i jako nestraník až do r. 1970. V době aspirantury se oženil s Marií Stryjovou (1931–1977), českou spisovatelkou repatriovanou r. 1947 z ukrajinské Volyně; narodily se jim dcery Miriam (nar. 1958; koreanistka na FF UK) a Šimona (nar. 1964; filosofka působící v Berlíně).
Části kandidátské práce publikoval B. Loewenstein v Československém časopise historickém (1960) a ve sborníku Historica (1962). Původně značně nejisté postavení v ústavu se během 60. let postupně zlepšovalo a získával si renomé jako znalec moderního a současného německého myšlení. Kromě specializace na historiografii a určité otázky německých dějin (předbřeznový liberalismus, výmarský antidemokratismus či německý zážitek z první světové války) se postupně zaměřoval na mezioborové zpracovávání historických a sociálních témat, na obecnější problémy krize evropské civilizace a dále i na otázky filosoficko-metodologické. Většina dílčích i větších studií přitom směřovala k tématu zvláštnosti německého vývoje a předpokladů nacismu. Své studie a četné recenze publikoval v řadě odborných i kulturních periodik – např. Československý časopis historický, Filosofický časopis, Dějiny a současnost, Sociologický časopis, Orientace. R. 1965 absolvoval studijní pobyt v Mohuči a poté byl zván k přednáškám na řadu západoněmeckých univerzit. Z této doby je studie Irrationalismus und Zivilisation: Zu den ideologischen Voraussetzungen des Nationalsozialismus (Braunschweig 1965; též anglicky a francouzsky). Zúčastnil se také na přípravě výboru s českými překlady T. W. Adorna a J. Habermase (Dialektika a sociologie, Praha 1967). Jako „revizionistický intelektuál“ se B. Loewenstein stal partnerem pro mladší západní intelektuály a navázal kontakty s řadou historiků, např. G. Mannem, E. Noltem, K. Sontheimerem, E. Jäcklem, G. Iggersem. Léta 1968–1969 završila dosavadní dílo: větší publikaci představuje populární monografie o Bismarckovi (Praha 1968), která široce přesahuje biografickou rovinu do dějin politických idejí a ideologií. Práce o českém politickém myšlení reprezentuje esej Český pravicový radikalismus a první světová válka v zásadním sborníku české historiografie 60. let Naše živá i mrtvá minulost (Praha 1968); analýza antidemokratických proudů byla působivým korektivem euforie Pražského jara nad českým demokratismem. Spolupráci se zahraničními historiky završilo velké mezinárodní sympozium Fašismus a Evropa, které B. Loewenstein sám připravoval od r. 1967 a uskutečnilo se v Praze 28. – 29. 8. 1969; Loewensteinův hlavní (stejnojmenný) referát sympozia zahrnuje 80 stran z dvousvazkového konferenčního protokolu (Praha, HIÚ 1969–1970), který po vytištění však již nesměl být distribuován. Ještě r. 1969 odmítl nabídku profesury v Buffalu (USA). Rozhodnutím konkurzní komise z 22. 4. 1970 mu nebyla prodloužena smlouva a v rámci „reorganizace“ byl z HIÚ propuštěn. Vytištěný sborník prací Středověk 20. století byl (až na pár kusů) stažen a zničen, stejně jako studie Evropa, světová válka a fašismus (Praha 2003 jako Civilizace a fašismus); následoval úplný zákaz publikování. Tím došlo k zmaření možnosti plánované syntézy mnohaletého zkoumání předpokladů nacismu v Německu.
Od podzimu 1970 do konce roku 1978 byl B. Loewenstein zaměstnán jako tlumočník a překladatel na velvyslanectví SRN v Praze. Díky přístupu ke kurýrní poště vytvořil jedno z důležitých spojení mezi domácím disentem a zahraničím pro předávání knih, korespondence a dalších materiálů; zajistil např. převoz osobního archivu K. Kaplana anebo spoluinicioval známá Acta persecutionis, informaci pro západní odbornou veřejnost o perzekuci domácích historiků. Ve vlastní odborné práci mohl pokračovat pouze soukromě, i tak vznikla série samizdatových esejí a studií, ve kterých nyní převážně obracel pozornost k problematice moderní civilizace a občanské společnosti; část z nich vyšla v Německu zásluhou K. Sontheimera a G. Manna pod titulem Plädoyer für die Zivilisation (Hamburk 1973). Nabídka profesury na Freie Universität v Západním Berlíně představovala novou šanci; po několika neúspěšných pokusech získal povolení a odcestoval v lednu 1979. V letech 1979–1994 tu pak působil jako profesor novějších dějin 19. a 20. stol. a zakotvil tak v německé moderní historiografii. Přednášel a publikoval o době předbřeznové, národních hnutích 19. stol., utopickém socialismu, první světové válce, mírových projektech a komparaci revolucí, rakouských a českých dějinách, dějinách osvícenství, ekonomických teoriích 17. a 18. století atd. K druhému vrcholu v Loewensteinově díle pak došlo na přelomu 80. a 90. let, když své dřívější dílčí práce, prohloubené několikaletým novým studiem, syntetizoval ve dvou navazujících pracích Entwurf der Moderne: Vom Geist der bürgerlichen Gesellschaft und Zivilisation (Essen 1987, česky Praha 1995) a Problemfelder der Moderne: Elemente politischer Kultur (Darmstadt 1990). R. 1988 také založil berlínské kolokvium pro historii a psychologii, z něhož vydal sborník Geschichte und Psychologie: Annäherungsversuche (Pfaffenweiler 1992). Vhled do normalizační atmosféry za oponou prostředkoval v cyklu článků na stránkách Frankfurter Allgemeine Zeitung a v rozsáhlejších populárních dějinách Prahy 6mal Prag (pseudonym Fritz Böhm, München 1988, 1990).
Listopad 1989 přinesl do tohoto druhého vrcholu možnost částečného návratu. Přechodně přednášel na UK v Praze a začal publikovat v širokém spektru domácích odborných periodik a sborníků, v Čechách vydal i samostatné publikace: O nacionalismu a revolucích (Praha 1991), statě z let 1985–1995 My a ti druzí: Dějiny, psychologie, antropologie (Brno 1997; německy vyšlo v Drážďanech 2003). 90. léta přinesla nová témata a se získanou pojmovou a teoretickou výzbrojí je uplatňoval převážně jako esejista a vědecký publicista. Postupně se stále více vracel i k problematice českých dějin a kultury, i když jeho hlavní působiště zůstávalo již v Německu, kde spolupracuje zejm. s mnichovským ústavem Collegium Carolinum (jeho každoroční bohemistická setkání v Bad Wiessee, spolupráce s časopisem Bohemia apod.). Po ukončení aktivní profesury se z Berlína přestěhoval se svou druhou ženou do klidného prostředí v německých Francích. Třetí vrchol v Loewensteinově díle se dostavil v posledních letech, kdy se soustředil na spektrum kulturněhistorických, filosofických a sociálních témat, která tvoří spojnici jeho badatelských zájmů od mládí, aby je završil v opus magnum Víra v pokrok: Dějiny jedné evropské ideje (Praha 2009). Tato kniha představuje skutečný počet z jeho životního díla.
Jakkoli se život B. Loewensteina vyznačoval silnou diskontinuitou, úzce související s dějinnými událostmi 20. stol., je pro jeho dílo příznačná výrazná kontinuita problematiky, ve které podrobuje mnohovrstevnaté historické reflexi mj. i svou osobní zkušenost a znalost prostředí, z něhož vyšel. Po tom, co sám prožil v nacistické i stalinské epoše, věnoval usilovné mnoholeté bádání zejména německým dějinám 19. stol. s výsledky, které mu zajistily respekt doma i mezi zahraničními badateli. V 60. letech v návaznosti na to prostředkoval a také spoluvytvářel nové přístupy ke zkoumání ideových, psychologických a sociálních předpokladů nacismu; byl klíčovou osobou pro komparativní mezinárodní výzkum i pro první spolupráci mezi českou a (západo)německou historiografií na tomto poli. Posuny k obecnějším otázkám krizí 20. stol., moderny a modernity, občanské společnosti, evropského nacionalismu a normativního pojetí evropské civilizace, se v jeho historickém díle pojí s integrací výsledků dalších vědních disciplín, které si rovněž do značné míry osvojil: sociologie, sociální psychologie, antropologie, dějin myšlení a kultury, filosofie, ekonomie a politologie. Hutný vědecko-esejistický styl, opírající se o neobvyklý literárně-pramenný tezaurus, dodává jeho pracím osobitou tvářnost, která se sice nikdy netěšila široké popularitě, ale vždy vedla k původním a oceňovaným výsledkům. B. Loewenstein je historikem, který dlouhodobě a intenzivně prostředkoval pohledy na řešení důležitých novověkých témat oboustranně mezi českou a německou historiografií.
Tomáš Hermann
převzato z publikace Sto českých vědců v exilu. Encyklopedie významných vědců z řad pracovníků ČSAV v emigraci (editoři S. Štrbáňová, A. Kostlán), Praha: Academia 2011, s. 377-381.
—————————————-
Bibliografie jeho děl:
V. Prečan – M. Janišová – M. Roeser (eds.), Překračování hranic aneb zprostředkovatel Bedřich Loewenstein. Jubilejní spis k 70. narozeninám evropského historika, Praha-Brno 1999, 299-315.
Literatura o jeho životě a díle:
G. Mann, in: B. Loewenstein, Plädoyer für die Zivilisation, Hamburg 1973, 7-10; J. Brabec a kol., Slovník zakázaných autorů 1948-1989, Praha 1991; J. A. Dus – T. Hájek, in: Křesťanská revue 59, 1992, 206-209 (rozhovor); E. Mandler (ed.), Dvě desetiletí před listopadem 89. Sborník, Praha 1993, 45-55; J. Šimsa, in: J. Gabriel a kol., Slovník českých filosofů, Brno 1998, 338-339; V. Prečan – M. Janišová – M. Roeser (eds.), Překračování hranic aneb zprostředkovatel Bedřich Loewenstein. Jubilejní spis k 70. narozeninám evropského historika, Praha-Brno 1999; B. Ulrich – V. Prečan, in: Bedřich Loewenstein, Wir und die anderen, Dresden 2003, 431-434; [Dějiny víry v pokrok? K osmdesátinám Bedřicha Loewensteina, in: Dějiny‒teorie‒kritika, roč. 6, 2009, č. 2, 253‒355]