Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.
Institute of Contemporary History
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.
Institute of Contemporary History
Historiografie Německé demokratické republiky / The Historiography of the German Democratic Republic
Martin Sabrow
Východoněmecká historiografie, jež se už v převratových měsících rozložila ideologicky, se během sjednocování Německa rozpadla také institucionálně. Na konci tohoto procesu se historická věda NDR proměnila z vyvíjejícího se vedlejšího výhonku v odumřelou větev více než dvousetleté tradice oboru; viděno z perspektivy „buržoazní“ historické vědy upadla z pozice historiografického protihráče do pozice předmětu historického bádání. Ruku v ruce s tím kráčející historizace nejenže rozšiřuje pramennou základnu pro konstituování názorů na již uzavřený vývoj oboru v NDR – znamená i osvobození úsudku od dosavadních politických vazeb a impulz pro zamyšlení nad teoretickými a metodologickými základy vědeckého zkoumání východoněmecké historiografie.
Měla by být poměřována v první řadě podle požadavků, které si sama stanovila, a analyzována z hlediska systémové imanence, anebo naopak jediný možný základ budoucího obrazu minulé historiografie NDR tvoří univerzální měřítka příslušné západní vědy, zatracované kdysi jako „buržoazní“? Je tedy namístě psát dějiny historiografie NDR spíše „zevnitř“, nebo „zvnějšku“, anebo za takovouto vnitřní a vnější perspektivou existuje ještě třetí zorný úhel, jenž udržuje takříkajíc rovnováhu mezi „historií vítězů“ a „ostalgií“? Ke které dílčí historické disciplíně náleží práce s druhým německým dějepisectvím? Je dlužno pohlížet na ně jako na část dějin diktatury, které se táží na přínos historie k udržení režimu SED a jejího státu a do centra pozornosti kladou spojení politiky a vědy v NDR? Anebo je primárně součástí dějin vědy, které např. uvádějí do souvislostí východoněmecký a západoněmecký vývoj oboru, zkoumají kontinuitu a diskontinuitu disciplíny v NDR a táží se po odborném přínosu východoněmeckých historiků k našemu konceptu historie? Lze konečně paušálně hovořit o dějepisectví v NDR, anebo se i tento monolitický obrázek socialistické historiografie při bližším pohledu rozpadá na jednotlivé kamínky mozaiky, které se od sebe odlišují charakterem podle různých škol a uskupení a jsou zcela odlišně vymezeny podle větší či menší vzdálenosti od legitimizačních tlaků režimu? – Na pozadí těchto otázek autor podává přehled o historii dějepisectví v NDR a o různých interpretačních přístupech ke zvláštnímu fenoménu „vázané historiografie“ ve státním socialismu.
Dierk Hoffmann
Celkový plán řízení pracovních sil v Sovětské okupační zóně a v NDR neexistoval. Tato dílčí oblast centrálně řízeného hospodářství byla závislá na celé řadě faktorů, jež všechny přispívaly k tomu, že od nuceného přídělového hospodaření v době války se nepřešlo k plánovanému hospodářství hned po porážce Německa a že tato cesta nebyla přímočará. Ovšem už mezi lety 1945 a 1947 došlo k některým změnám na centrální úrovni, jež stanovovaly rámcové hospodářské podmínky a téměř znemožňovaly návrat k soukromému kapitalismu (např. pozemková reforma, sekvestrace a konfiskace bankovních aktiv).
Prvním krokem k státní regulaci trhu pracovních sil byla v SOZ/NDR úplná registrace a kategorizace práceschopných osob. O jejich přidělení na různá pracoviště měly poté rozhodovat pracovní úřady. Znovuzavedení pracovních knížek mělo zajistit kontrolu nad profesní kariérou každého jednotlivce. Pokud se někdo zdráhal určenou práci přijmout, hrozilo mu odnětí potravinových lístků. Pracovní správa a vedení Jednotné socialistické strany Německa (SED) však musely vzít záhy na vědomí, že jejich představy o řízení pracovních sil jsou často jen zbožnými přáními a že je lze stěží realizovat. Vzhledem k chybějící či nedostatečné odborné kvalifikaci museli být pracovníci podléhající regulaci trhu práce zaučováni a dále školeni. K nástrojům řízení pracovních sil tudíž náleželo poradenství pro volbu povolání, odborné vzdělávání a rekvalifikace.
Až do založení NDR v roce 1949 byly často používány donucovací prostředky, v následujícím období převažoval dobrovolný nábor. Vedení SED přikládalo stále větší význam mzdové politice. Nejdříve rozhodlo o zvýšení mezd v surovinovém a metalurgickém průmyslu, aby tak vytvořilo motivaci pro dobrovolný přísun zaměstnanců do těchto oborů. Manévrovací prostor východoněmecké pracovní správy byl však až do postavení Berlínské zdi v roce 1961 značně omezený: vymezovala jej jednak sovětská okupační moc a její požadavky na zařazení pracovních sil pro sovětské akciové společnosti, jednak otevřená hranice a emigrace nejméně 2,7 milionu osob do západní části Německa.
K proměně funkce tradičních institucí při budování hospodářského systému v Sovětské okupační zóně a NDR (1945–1952)
Friederike Sattlerová
Autorka si klade otázku, do jaké míry byly po skončení války v Sovětské okupační zóně a v NDR využívány v „procesu sovětizace“ tradiční německé instituce. Analyzuje přitom funkční proměnu živnostenských hospodářských komor při přechodu od válečného k plánovanému hospodářství. Už v pozdních 30. letech byly hospodářské komory z institucí hospodářské samosprávy s veřejnými funkcemi přeměněny v pevnou součást plánovacího a řídicího aparátu německého válečného hospodářství bez výraznějších samosprávných kompetencí. Tato přeměna vytvořila předpoklady k tomu, aby byly hospodářské komory po válce celkem bez obtíží využity jako nástroje kontroly a inkorporace soukromých řemeslnických a živnostenských podniků do vznikajícího centrálně plánovaného hospodářství, aniž přitom obdržely kompetence k ovlivňování chodu hospodářství. Návrat k tradičním živnostenským komorám nepůsobil za daných hospodářských podmínek jako brzda nastoupeného „procesu sovětizace“, nýbrž spíše jako jeho katalyzátor.
Peter Skyba
Komunistický režim doufal, že se mu pro jeho cíle podaří získat a mobilizovat především mládež. Založením svazu Svobodná německá mládež (FDJ) v roce 1946 prosadili komunisté (KPD, později SED) proti vůli ostatních politických sil v zásadě koncept jednotné mládežnické organizace, který přijali za svůj už ve třicátých letech. Tím, že si zajistili dominanci ve vedoucích orgánech této „masové organizace“, získali též monopol na organizování „práce s mládeží“. Počátkem 50. let se v FDJ projevovaly stále zřetelnější známky krize, které byly důsledkem pokusu o systematickou ideologickou indoktrinaci všech členů svazu, a především o jeho militarizaci, jež byla doprovázena rozsáhlou náborovou kampaní do ozbrojených sil. Vyšlo najevo, že FDJ nedokázala na své členy prakticky nijak výrazněji zapůsobit, pokud ve své práci nerespektovala také jejich potřeby a zájmy. Selhání politiky, kterou režim SED uplatňoval vůči mládeži, pak demonstrovala překvapivě silná účast mladých lidí na lidovém povstání 17. června 1953. V následujících letech politika vůči mládeži nestále oscilovala mezi úsilím o její komplexní „výchovu v socialistickém duchu“ a „mobilizaci“ a mezi poznanou nezbytností aspoň v něčem jí vyhovět.
Teprve pod tíží problému hromadné emigrace mladých lidí se poněkud pootevřely možnosti jejich svébytné participace v rámci FDJ. Reformní impulz, o nějž se ve špičkách SED vedly spory, ovšem nepřečkal konec „tání“ v roce 1956 a rozvrácená FDJ se ocitla na pokraji rozpuštění. Ani postupná stabilizace svazu v následujících letech však nepřinesla zvýšení jeho prestiže mezi mládeží a řešení problémů, které z toho chronicky vyplývaly. Politika vůči mládeži tak může sloužit jako příklad toho, že pokus režimu SED o diktátorské uspořádání společnosti měl jen částečný úspěch.
Ústřední kontrolní komise jako zvláštní orgán režimu SED
Jutta Braunová
Poté co v NDR na jaře 1948 oficiálně skončilo zestátňování průmyslu, Jednotná socialistická strana Německa (SED) i sovětské okupační orgány ujišťovaly, že zbylý soukromý sektor zůstane zachován. Současně však byly přijaty přísné hospodářské trestní zákony, které obsahovaly sankci zabavení majetku a tím umožňovaly trestněprávní vyvlastňování soukromých podniků. K likvidaci části soukromého sektoru tak nedocházelo pod heslem „socialismu“, jemuž se sovětské vedení z ohledu na celoněmeckou politiku zpočátku vyhýbalo, nýbrž cestou jeho kriminalizace. Do politických procesů proti soukromým vlastníkům, které nyní dostaly zelenou, byla jako vyšetřující orgán zapojena Ústřední kontrolní komise (ZKK), jež byla vytvořena na jaře 1948 a obsazena převážně osobami loajálními SED. Úkolem komise ovšem nebylo jen vyšetřovat, sloužila hlavně jako politický korektiv justičního aparátu, který v zakladatelské a rané fázi NDR netvořil loajální oporu politiky SED. Komise měla možnost zasahovat do vyšetřování na všech úrovních, manipulací s procesními materiály a osobním ovlivňováním soudců a státních zástupců počínaje a přímými intervencemi do jeho průběhu konče. První inscenovaný proces v režii ZKK proběhl v létě 1948, s výslovným odvoláním na „Ramzinův proces“ v Sovětském svazu ve 30. letech jako na svůj vzor. Už rok před založením NDR tak lze hovořit o eklatantním porušování zásad právního státu. V roce 1950 pak krátce po sobě následovaly čtyři velké politické procesy, nad nimiž komise vykonávala dohled. Zostřeným represím byli vystaveni také soukromí zemědělci pod záminkou neplnění povinných dodávek svých produktů. V souvislosti s „novým kurzem“ v trestní politice, nastoupeným v roce 1953, byla ZKK odsunuta na vedlejší kolej. Ve funkci vyšetřovacího orgánu ji posléze nahradila Státní bezpečnost (Stasi), která byla obdařena ještě daleko rozsáhlejšími pravomocemi.
Roger Engelmann
Státní bezpečnost byla – stejně jako její sovětský vzor – tajnou policií, tajnou zpravodajskou službou a oficiálním vyšetřovacím orgánem. Tato koncentrace moci charakterizovala ministerstvo Státní bezpečnosti (MfS) po celých čtyřicet let jeho existence. Ústřední mocenský nástroj vládnoucí Jednotné socialistické strany Německa ovšem podléhal významným proměnám, které mají souvislost s vnitropolitickým vývojem NDR i se změnami mezinárodní situace. Lze rozlišit zhruba tři fáze: 1. fázi primárního zajištění moci v konfliktu s rozsáhlou opozicí proti režimu (do roku 1956); 2. fázi poměrně etablovaného režimu „reálného socialismu“ s praxí preventivní represe (1957–1975); 3. fázi defenzivních stabilizačních strategií, v níž šlo primárně o inscenování fikce normality v podmínkách šířícího se mezinárodního uvolnění (1976–1989). Vývoj MfS celkově charakterizoval enormní personální nárůst a rozmnožení úloh, které směřovalo k vytvoření univerzálně kompetentního kontrolního orgánu. Klasické postupy tajné policie byly stále více nahrazovány strategiemi preventivní kontroly a konspirativního ovlivňování celé společnosti. Zastrašující represe ustoupila v mnoha případech „tichým“ mocenským technikám, které sloužily k simulaci normality a konsenzu dovnitř i navenek, avšak vzhledem k jejich celkové náročnosti natrvalo strukturálně přesahovaly síly aparátu.
Styl řízení a vlastní obraz východoněmeckých elit
Arnd Bauerkämper – Jürgen Danyel
Vůdčí skupiny režimu SED se distancovaly od tradičních elit, jejich typických vlastností a společenských rozdílů a namísto toho se chápaly jako součást nové, egalitářské společnosti. Takovouto sebereflexi posilovala dalekosáhlá výměna elit v Sovětské okupační zóně a NDR, při níž se mohli do vedoucích pozic dostat příslušníci dosud neprivilegovaných společenských skupin. Zejména mezi politickou mocenskou elitou NDR se však zároveň zformovalo elitářské pojetí vlastní role, které mělo základ v leninské doktríně o komunistické straně jako „revoluční avantgardě dělnické třídy“. Tento pocit nadřazenosti komunistických vedoucích „kádrů“ mohl být přitom legitimizován jejich antifašistickou minulostí, perzekucí a odbojem proti nacistickému režimu. V praxi se vedle těchto rozporných legitimizujících modelů uplatňovaly elitářské nároky vedení SED na veškerou moc a rozhodování o všech důležitých společenských problémech. Autoři ve svém příspěvku především zkoumají, jak tato ambivalentní situace východoněmeckých elit ovlivňovala styl jejich řízení.
V jednotlivých sférách společnosti zaplňovaly v 50. letech uprázdněné pozice funkční elity, jež na základě své odborné kvalifikace a politického školení disponovaly vysokou sociální prestiží. Styl řízení a rozhodování těchto „kádrů“ charakterizoval příkaznický tón státních direktiv a vysloveně ideologická argumentace, jež znehodnocovala profesionální řídicí postupy, nesouvisející s politikou. Příspěvek dovozuje, že tento styl řízení navzdory zániku utopické společenské vize určoval „kádrovou politiku“ vedení SED až do pozdních časů Honeckerovy éry.
SED v každodenním životě NDR
Stefan Wolle
Propagandistická formule o „vedoucí roli strany“ nebyla v NDR abstraktním ideologickým toposem, nýbrž politickou realitou, jež určovala všední den občanů NDR. Jednotná socialistická strana Německa (SED) však svou moc nevykonávala jen administrativními prostředky. Obklopila se aurou velké a dlouhodobé účinnosti. „Strana“ byla inkarnací transcendentní ideje spásy. Každý člen jí byl povinován bezvýhradnou loajalitou. V tom smyslu stála dokonce nad státem, jejž v případě NDR příznačně přežila. Toto postavení se zřetelně obráželo v jazyku NDR, a to jak v běžném projevu, tak v úzu stranických funkcionářů a oficiózních prohlášení.
„Strana“ se svými mystifikacemi, mocenskými strukturami a rituály určovala všední den NDR na všech úrovních a ve všech oblastech společnosti, s výjimkou církví. Členství v SED mělo rozhodující význam pro profesionální postup, vzdělání dětí, sociální status, možnosti výjezdů do zahraničí a podobně. Určitého stupně společenské hierarchie mohli však ve výjimečných případech dosáhnout i nestraníci.
Organizační struktury SED ovládaly všechny společenské sféry, takzvané masové organizace a strany takzvaného jednotného bloku. Moc byla vykonávána především prostřednictvím systému nomenklatury. Pomocí výběru osob nadřízenými instancemi si SED natrvalo zajišťovala dominantní postavení ve všech oblastech. Odborná způsobilost byla v nejlepším případě dalším kritériem v pořadí. Nejpodstatnější byla vždycky věrnost straně. V dlouhodobé perspektivě však potlačování vlastní iniciativy, kritiky a samostatného myšlení narušilo funkční mechanismy společnosti a vedlo k zániku komunistického systému.
Michael Richter
Autor vychází z předpokladu, že pojmový aparát sloužící k popsání „pokojné revoluce“ se musí poměřovat standardy teoretického diskursu o revolucích, což s sebou přináší některé problémy. Revoluce v NDR byla součástí převratu ve východní, střední a jihovýchodní Evropě, respektive součástí globálních změn, a proto se naskýtá otázka o poměru obecných a specifických rysů ve vývoji států bývalého východního bloku. Jedním ze základních společných rysů byl antiutopický charakter celého převratu, jenž směřoval k napojení na vývoj novodobých západních společností. To pochopitelně neplatí pro všechny státy ve stejné míře, v každém z nich se během převratných změn uplatňovala i národní komponenta. Vývoj v NDR byl do značné míry ovlivněn situací rozděleného Německa. Revoluční převrat tam nesměřoval jen k demokracii, k prosazení lidských práv, k sociálně-tržnímu hospodářství atd., nýbrž tyto cíle se navíc spojovaly s přáním velké části obyvatelstva po znovusjednocení obou rozdělených států. V tom se německé poměry podstatně odlišovaly od vývoje v Československu, kde národní aspirace naopak vedly k rozdělení na dva státy.
Souhrnná recenze publikací o technice a hospodářství NDR
Rainer Karlsch
Autor představuje a hodnotí jedenáct publikací z pera německých historiků, které se z rozmanitých úhlů zabývají dějinami NDR se zaměřením na vývoj její ekonomiky, vědy a techniky.
Bernd Schäfer
Autor přehledně seznamuje s knihami, sborníky, závažnými studiemi a edicemi pramenů, které v posledním desetiletí v Německu vyšly k problematice postavení církví v NDR a jejich vztahu s komunistickým režimem. Postupně probírá publikace věnované evangelické církvi, katolické církvi, dalším protestantským církvím, respektive náboženským společnostem, a židovským obcím. Často přitom naráží na fakt, intenzivně diskutovaný ve vědeckých, ale i publicistických a politických kruzích, že vztah státu, respektive vládnoucí strany, a církví se utvářel nejen v poloze zjevné či latentní konfrontace, tedy různých forem perzekuce na jedné straně a úsilí o uchování nezávislosti na straně druhé. Patřila k němu i spolupráce kněží a církevní správy se Státní bezpečností, jejíž celkové obrysy i jednotlivé detaily mapují některé z recenzovaných publikací.
Sabine Roßová
Autorka líčí historii a fungování obrovité databáze personálních údajů, kterou nechala zřídit východoněmecká vláda v roce 1972. Tato databáze se stala jedním z důležitých nástrojů „kádrové politiky“ vládnoucí strany, sloužila tedy k plánování, využití a kontrole vedoucího personálu ve státním a hospodářském aparátu země. Kartotéka obsahující množství informací o statisících východoněmeckých občanů byla po zániku NDR přemístěna do Spolkového archivu v Koblenci a nyní představuje cenný soubor pramenů pro historický výzkum NDR.
Hermann Weber – Ulrich Mählert
Autoři nejprve provádějí stručnou rekapitulaci vývoje poměrů v německém archivnictví od sjednocení země a charakterizují jeho současný stav, především s ohledem na přístupnost archivních fondů pro badatele. Poté věcně informují o nejdůležitějších archivech a knihovnách a poskytují přehled o fondech vztahujících se k historii NDR, které jsou v nich uloženy. Uvedeny jsou adresy příslušných institucí a poštovní, telefonické a faxové spojení. Tyto informace doplňuje upozornění na vydané informační příručky a průvodce po německém archivním světě.
Jens Gieseke
Příspěvek přibližuje historii a podobu zpřístupnění spisů ministerstva Státní bezpečnosti NDR (Stasi), které nyní spravuje speciálně pro tento účel založený Úřad spolkového pověřence pro dokumentaci Státní bezpečnostní služby bývalé NDR (BStU). Dále informuje o rozsahu tohoto fondu (178 běžných kilometrů písemností) a o jeho struktuře a zamýšlí se nad možnostmi využití spisů v historickém bádání, s ohledem na míru jejich hodnověrnosti.
Bernd Schäfer
Příspěvek podává přehled o archivech evangelických církví a katolické církve bývalé NDR, včetně jejich adres a telefonického, faxového a e-mailové spojení.
Dierk Hoffmann
Příspěvek podává přehled o zemských archivech bývalé NDR a jejich fondech státní, stranické a podnikové provenience. Uvedeny jsou adresy archivů a poštovní, telefonické a faxové spojení.
Příspěvek poskytuje základní informace o německých institucích zabývajících se historickým bádáním o NDR. Uvedeny jsou příslušné adresy a poštovní, telefonické a faxové spojení, personání obsazení institucí, jejich badatelské zaměření, pravidelné publikace a zmíněny jsou jejich knihovní a archivní fondy. Tento přehled je doplněn vlastními prezentacemi všech uvedených institucí.
Silke Schumannová
Bibliografie obsahuje samostatně vydané publikace a některé časopisecké statě k vymezenému tématu, které vyšly od roku 1989. Starší tituly je možno vyhledat v jiných bibliografiích, na něž se zde upozorňuje.
