Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.
Institute of Contemporary History
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.
Institute of Contemporary History
Československý zbrojní průmysl a italsko-habešský konflikt
Abadi Woldekiros
Předkládaná studie si klade za cíl na základě analýzy exportu československých zbrojovek osvětlit méně známou kapitolu zahraniční politiky Československa v polovině třicátých let minulého století – její vztah k Habeši (dnešní Etiopii) vpředvečer a během válečného konfliktu východoafrického císařství s fašistickou Itálií. Konkrétně autor analyzuje aktivity tří československých zbrojovek: vlašimské firmy Sellier & Bellot, Zbrojovky Brno a Škodových závodů Plzeň. Největším československým vývozcem zbraní do Habeše byla brněnská Zbrojovka, která dodala do země především ruční zbraně, kulomety a munici, zatímco plzeňská Škodovka, hlavní výrobce zbraní v ČSR, na nabízené zakázky víceméně nereagovala. V červnu 1935 Československo začalo uplatňovat embargo na export zbraní do Habeše a Itálie, v důsledku čehož byly – přes protesty a prosby habešských diplomatů – zastaveny dodávky vojenské techniky Addis Abebě, včetně již smluvně zajištěného a zaplaceného materiálu. Po napadení Habeše v říjnu 1935 se Československo sice připojilo k protiitalským sankcím a zrušilo zbrojní embargo vůči císařství, další pomoc této zemi však byla již bezvýznamná. Získané poznatky podle autora opravňují k tvrzení, že politika přísné neutrality, kterou pražská vláda zastávala vpředvečer války, byla motivována jejími vlastními zájmy ve středoevropském prostoru, spjatými se snahou nepohněvat si Itálii, a ve skutečnosti se obrátila proti napadené Habeši. To je v rozporu s mýtem o významné československé pomoci Habeši, který již v letech druhé světové války z pragmatických důvodů pomáhal vytvářet Edvard Beneš i císař Haile Selassie a který se do značné míry udržoval i v následujících desetiletích.
Československo a subsaharská Afrika 1948–1962
Jakub Vít
Autor se zabývá svým způsobem výjimečnou a dosud velmi málou známou kapitolou v dějinách československé zahraniční politiky v období komunismu. Se zahájením procesu dekolonizace a snahou Sovětského svazu využít osamostatňující se země v globálním soupeření se Spojenými státy připadla Československu v rámci sovětského bloku významná role. Vzhledem ke své hospodářské vyspělosti a předválečným zkušenostem se Československo na dvě desetiletí stalo průkopníkem „věci komunismu“ v subsaharské Africe a nositelem zahraničněpolitických cílů Moskvy v tomto regionu. Podařilo se mu s řadou nových států navázat diplomatické styky a získat významnou účast při jejich hospodářském rozvoji a vyzbrojování, podporovalo také různá revoluční hnutí. Jakkoli československá aktivita v Africe dosáhla relativně velkého rozsahu, nikdy nedokázala nahradit tradiční vazby nově vznikajících států na bývalé koloniální metropole. Naopak, postupem času stále více narážela na problémy způsobené komunistickým politickým a hospodářským dirigismem i stále častějšími direktivními zásahy SSSR, až se pracně vybudovaný obraz Československa jako přijatelného proponenta „nekapitalistického vývoje“ v Africe v první polovině šedesátých let zhroutil. Podstatně k tomu přispěla ztráta jeho postupně vytvářených opěrných bodů v oblasti, k níž vedla prozápadní změna politického kurzu Guineje, svržení přátelsky nakloněných režimů v Ghaně a Mali a nakonec občanská válka v Nigérii. Přesto Československo svou iniciativou napomohlo k tomu, že subsaharská Afrika se stejně jako celý rozvojový svět stala otevřeným kolbištěm bipolární konfrontace.
Občanská válka v Řecku a československá materiální pomoc Demokratické armádě Řecka
Pavel Hradečný
V první části studie autor analyzuje vnitřní i vnější aspekty občanské války v Řecku v letech 1946–1949, jíž vyvrcholil boj o moc mezi levicovými silami pod vlivem Komunistické strany Řecka a roajalistickým athénským režimem a která představovala jeden z prvních „horkých“ projevů počínající „studené války“. Zvláštní pozornost věnuje postupu vedení KS Řecka v čele s Nikosem Zachariadisem, které s cílem vytvořit „lidovědemokratické Řecko“ nejprve od jara 1946 uplatňovalo takzvanou dvojí strategii (legální politické soupeření a zároveň ozbrojený boj, jako jehož nástroj vznikla v horách gerilová Demokratická armáda Řecka – DSE) a posléze od podzimu 1947 nastoupilo cestu totální konfrontace (jejímž projevem bylo mimo jiné vyhlášení vlády „svobodného Řecka“). Těžkou ránu pro ni znamenal rozkol mezi SSSR a Jugoslávií, neboť z Bělehadu proudila největší část vojenské pomoci, která byla zastavena, poté co se KS Řecka solidarizovala se Stalinem proti Titovi. Athénský režim za přispění Velké Británie a poté Spojených států v létě 1949 donutil povstalce stáhnout se za albánské hranice. V následujícím rozboru postojů Sovětského svazu k řecké občanské válce autor upozorňuje, že Řecko hrálo v jeho geopolitické strategii trvale okrajovou úlohu. Závisely především na úsilí Kremlu konsolidovat poválečné mocenské zisky ve střední a jihovýchodní Evropě a nepřipustit jejich ohrožení eventuální americkou vojenskou intervencí na Balkáně, posléze od roku 1948 také na snaze izolovat Titovu Jugoslávii; z toho plynula proměnlivost, ale i nejednoznačnost a rozporuplnost těchto postojů. Vcelku si podle autora Sovětský svaz počínal po celou dobu řecké občanské války velmi obezřetně, vyhýbal se vlastní přímé materiální pomoci DSE, kterou se snažil – ovšem pod vlastní patronací – přenést na bedra „bratrských stran“ a „spřátelených zemí“, a dbal o její nejpřísnější utajování.
Ve druhé části studie se autor zabývá – na základě publikovaných pramenů i archivního materiálu československé a řecké provenience – poskytováním materiální pomoci řeckým komunistům a vojsku DSE ze strany Československa. Přestože řeckým komunistům se dostávalo jisté materiální a finanční podpory od Komunistické strany Československa již v letech 1946 a 1947 a přestože také pražská diplomacie zastávala v té době stanoviska v neprospěch athénské vlády, zapojilo se Československo jako stát do „internacionální pomoci“ Demokratické armádě Řecka až po únorovém převratu. Od září 1948 do léta 1949 československý komunistický režim podle instrukcí Moskvy své dodávky pro povstalce přímo koordinoval s aktivitami Polska, Maďarska a Rumunska. V rámci „Akce Ř“, jak byla označována, darovalo Československo řeckým povstalcům vojenský materiál a další zboží v úhrnné hodnotě kolem sedmi set padesáti milionů tehdejších korun, tj. zhruba za patnáct milionů dolarů. Dva dosud neznámé dokumenty, zveřejněné v příloze studie, poskytují přesnější orientaci o konkrétní podobě československé materiální pomoci vojsku DSE.
Vergangenheitsbewältigung na příkladě osoby a díla Leni Riefenstahlové
Blahoslav Hruška
Leni Riefenstahlová patří mezi nejznámější, ale i nejkontroverznější postavy německé kultury 20. století. Je to dáno také tím, že si tato režisérka, fotografka a herečka, která se nedávno dožila sta let, systematicky vytváří vlastní image, která nabývá téměř martyrologických rozměrů. Autor se v tomto textu pokouší o pohled na politický a historický kontext jejích propagandistických filmů, zkoumá ideové pozadí vzniku filmů a konfrontuje ho s tvrzeními obsaženými v autobiografii Leni Riefenstahlové. Důležitý je i estetický náhled na její dílo (otázka po „fašistickém umění“), který však dle autora musí být chápán v dobovém kontextu a jehož řešení na rovině fenoménu estetického objektu je téměř nemožné. S „mýtem Leni“ úzce souvisí hodnocení otázky morálky a viny. Autor připomíná poválečné soudní procesy s Riefenstahlovou, zejména denacifikační soudy a nařčení ze spoluúčasti na romském holocaustu. Nakonec se zabývá vztahem kulturního trhu a strategie sebeprezentace Leni Riefenstahlové. Dospívá přitom k závěru, že ze stereotypu „největší propagandistky třetí říše“ se dnes stává spíše jedna z mnoha postav moderní popkultury.
Karel Kramář v ideologických souřadnicích doby
Bedřich Loewenstein
WINKLER, Martina: Karel Kramář (1860–1937): Selbstbild, Fremdwahrnehmungen und Modernisierungsverständnis eines tschechischen Politikers. (Ordnungssysteme: Studie zur Ideengeschichte der Neuzeit, sv. 10.) München, Oldenbourg Verlag 2002, 413 stran.
Recenzent spatřuje přednost, a zároveň slabinu monografie mladé německé historičky v neobyčejně širokém a nuancovaném teoretickém záběru, s nímž přistupuje k osobnosti významného českého pravicového politika, činného na sklonku rakousko-uherské říše a v době první Československé republiky. S uznáním píše o její fundovanosti a schopnosti rozpracovat světonázorové otázky konce 19. a prvních desetiletí 20. století na úrovni současných diskurzů, klade si však otázku, zda je tento přístup adekvátní pochopení sice vzdělaného, leckdy však oportunistického Kramáře.
Stále podnětná syntéza o cestě komunistů k moci
Jiří Křesťan
RUPNIK, Jacques: Dějiny Komunistické strany Československa: Od počátků do převzetí moci. Z francouzského originálu přeložila Helena Beguivinová. Praha, Academia 2002, 285 stran.
Publikace je překladem více než dvacet let staré francouzské disertace Jacquesa Rupnika (Histoire du Parti communiste tchécoslovaque: Dés origines ŕ la prise du povoir, Paris 1981). Recenzent důkladně probírá hlavní teze Rupnikovy knihy, vyzdvihuje její četné přednosti a problematizuje některá tvrzení. Přestože se recenzovaná práce opírá o zastaralou heuristiku, zůstává nejzdařilejší monografií na dané téma. Její cena spočívá nejen ve shrnutí faktografie, ale také v myšlenkové eleganci a smyslu pro filozofii dějin, v kladení podstatných otázek a formulaci inspirativních závěrů, které vybízejí k dalšímu promýšlení.
Eva Hahnová
BLAIVE, Muriel: Promarněná příležitost: Československo a rok 1956. Z francouzského originálu přeložila Marcela Poučová. Doslov Jiří Pernes. Praha, Prostor 2001, 461 stran.
Podle recenzentky je kniha francouzské historičky neobyčejně inspirujícím příspěvkem k dějinám komunistického Československa, který se vyznačuje úsilím zodpovědět podstatné otázky, přesunem tradičního badatelského těžiště od center moci ke společenským mechanismům jejího uplatňování a brilantní dekonstrukcí základních a mnohdy dosud běžných interpretačních šablon v české a zahraniční historiografii a historické publicistice.
Jiří Pešek
THER, Philipp – SILJAK, Ana (ed.): Redrawing Nations: Ethnic Cleansing in East-Central Europe 1944–1948. Lanham – Boulder – New York – Oxford, Rowman & Littlefield Publishers 2001, 343 stran.
Sborník studií, prezentovaných původně na sympóziu v polské Gliwici v roce 1997, se zabývá násilnými etnickými přesuny a represemi v poválečném Polsku a Československu a osudy vysídlenců v obou německých státech. Recenzent se kriticky zabývá třemi příspěvky k československým dějinám a na závěr konstatuje, že celá publikace je záslužná shrnutím ohromného množství literatury i poukazem na věcnou a morální aktuálnost tématu v souvislostech evropského vývoje na sklonku minulého století.
Michal Reiman
VOLOKITINA, T. V. – MURAŠKO, G. P. – NOSKOVA, A. F. – POKIVAJLOVA, T. A.: Moskva i Vostočnaja Jevropa: Stanovlenije političeskich režimov sovetskogo tipa (1949–1953). Očerki istorii. Moskva, Rossijskaja političeskaja enciklopedija 2002, 686 stran.
Kniha čtyř ruských autorek je dle recenzenta velmi kvalitním a informativním příspěvkem k dějinám sovětského bloku. Oceňuje, že se autorky namísto popisu jednotlivých událostí vynasnažily podat celostní výklad trendů politického vývoje v souvislosti s administrativními změnami, a referuje o jejich nových poznatcích a náhledech především na poválečné čistky v jednotlivých zemích, zrod nového systému moci v zemích bloku a na rozsah a funkce represí.
Tomáš Zahradníček
PACZKOWSKI, Andrzej: Droga do „mniejszego zła“: Strategia i taktyka obozu władzy, lipiec 1980 – styczeń 1982. Kraków, Wydawnictwo literackie 2002, 329 stran.
Recenzent přibližuje dramatické vylíčení „éry Solidarity“ v Polsku, ohraničené dělnickými bouřemi v gdaňských loděnicích a vyhlášením „válečného stavu“, kterého se ujal renomovaný polský historik. Soustředil se přitom na dění na vrcholu polské mocenské pyramidy a na vyjednávání s Moskvou o vhodném postupu proti Solidaritě. Velmi poutavě napsaná kniha podle recenzenta svědčí o značně pokročilém stavu výzkumu nedávné minulosti v Polsku.
Josef Forbelský
CHALUPA, Jiří: Zápisky o válce občanské. Praha, Lidové noviny 2002, 159 stran.
Chalupova kniha o občanské válce ve Španělsku v letech 1936–1939 je podle recenzenta sice psána jako popularizující historiografická práce, zásadně a zevrubně však zaplňuje informační vakuum a koriguje ideologicky zdeformované exegeze, které v Československu ohledně tohoto tématu panovaly.
Vlastimil Hála
RIDLEY, Jasper: Mussolini. Předmluvu napsal a z anglického originálu přeložil Milan Dvořák. Praha, Themis 2002, 418 stran.
Za největší přednost této monografie známého britského historika a životopisce recenzent považuje vylíčení počátků fašistického hnutí a odhalení svébytného utváření fašistického modu rasismu spolu s celkově vyváženým a diferencujícím přístupem k látce.
Marian Kratochvíl
GILBERT, Martin: Izrael: Dějiny. Z anglického originálu přeložil Josef Orel. Praha, Jiří Buchal – BB Art 2002, 668 stran.
Autor podle recenzenta odvedl standardní práci anglosaského historika, založenou především na memoárové literatuře, daleko méně však na primárních pramenech. Dojem kazí historické chyby a nepřesnosti, jakož i nesprávný český přepis řady židovských jmen a názvů.
Jaromír Navrátil – Jitka Vondrová
Spoluautoři reagují na repliku Antonína Benčíka „Obrazy historie z petřínského bludiště“ (viz Soudobé dějiny, roč. 9, č. 3–4, 2002, s. 620–638) vůči recenzi Jiřího Suka „Alexander Dubček – velký státník, nebo politický symbol?“ (Soudobé dějiny, roč. 9, č. 1, 2002, s. 92–103) na Benčíkovu knihu Utajovaná pravda o Alexandru Dubčekovi: Drama muže, který předběhl svou dobu (Praha 2001). Benčíkovy vývody mají podle jejich mínění daleko k seriózní vědecké polemice a připomínají spíše dřívější ideologické „kádrování“. Vytýkají mu selektivní využívání pramenů, jejich tendenční interpretaci v souladu s reformněkomunistickou obhajobou politiky aktérů „pražského jara“, a dokonce účelovou manipulaci s kritizovanými texty. Vracejí se k některým sporným bodům československého vývoje koncem šedesátých let, aby vyvrátili Benčíkovu kritiku na jejich adresu a doložili svou tezi (prezentovanou v komentářích k příslušným svazkům dokumentární edice „Prameny k dějinám československé krize v letech 1967–1970“) o vnitřní ztrátě dynamiky reformního procesu ve vedení Komunistické strany Československa ještě na jaře 1968.
Stanislav Sikora – Miroslav Londák – Elena Londáková
Spoluautoři knihy Predjarie: Politický, ekonomický a kultúrny vývoj na Slovensku v rokoch 1960–1967 (Bratislava 2002) reagují na její recenzi z pera Jana Peška (viz Soudobé dějiny, roč. 9, č. 3–4, 2002, s. 609–613). Oponují recenzentovu kritickému mínění o celkové koncepci knihy a vyjadřují se k některým jeho konkrétním výhradám.
Vojtech Čelko – Josef Kašpar
Autoři referují o tom, že italský parlament zakoupil osobní pozůstalost po československém politikovi a novináři Jiřím Pelikánovi, informují o slavnostním shromáždění, které tato instituce uspořádala u příležitosti jeho nedožitých osmdesátin, a seznamují s archivním inventářem k jeho fondu. Připomínají také Pelikánovu životní dráhu (1923–1999): do politiky vstoupil jako radikální komunistický vysokoškolák kolem února 1948, za „pražského jara“ byl reformním ředitelem Československé televize, v roce 1969 požádal o politický azyl v Itálii, v Římě založil a řídil významný exilový časopis Listy, na kandidátce italské Socialistické strany byl dvakrát zvolen poslancem Evropského parlamentu.
Bořivoj Čelovský
Autor referuje o rozsáhlé výstavě Český a slovenský exil 20. století, kterou v Brně uspořádal jako soukromník Jan Kratochvil, syn exilového spisovatele Josefa Kratochvila.
Karel Kaplan
Edice dokumentů, kterou připravil Karel Kaplan (mimo jiné autor monografie o soudním procesu s političkou Miladou Horákovou, v roce 1950 popravenou komunistickým režimem), přináší zprávy informátorky nasazené jako spoluvězeňkyně do cely Horákové, které byly určeny pro vyšetřovatele Státní bezpečnosti. Jedná se o poměrně jedinečné dokumenty, neboť podobné zprávy se dochovaly jen u několika obětí politických procesů v Československu padesátých let. V tomto případě zaznamenávají nejen názory Horákové na socialismus, vlastní politickou činnost a samotný proces, ale poskytují výjimečný průhled do duševního rozpoložení, vnitřních pocitů, zdravotních potíží, reakcí, obav a starostí vězněné ženy a veřejné činitelky, která byla zároveň osobností mimořádného formátu.
