Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.
Institute of Contemporary History
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.
Institute of Contemporary History
176 Kč
KoupitÚloha ústředních státních orgánů při provádění „evakuace“ německého obyvatelstva (květen až září 1945)
2. část: Armáda vytváří „hotové skutečnosti“, vláda je před cizinou legitimizuje
Tomáš Staněk – Adrian von Arburg
Cílem rozsáhlé studie, jejíž zpracování se opíralo o studium většího množství dosud nedostatečně využitých a(nebo) odborné veřejnosti neznámých pramenů, je nastínit aktuální stav poznání o úloze, kterou v první fázi nuceného vysídlení Němců z českých zemí sehrávaly nejvyšší ústavní orgány na celostátní i zemské úrovni. Jádrem problému se z pohledu autorů jevila zjištění, do jaké míry a v jakých proporcích se na iniciování a provádění vysidlovacích operací v roce 1945 podílely lokálně vymezené, „spontánní“, z centra přímo neřízené a nekoordinované aktivity na jedné straně – a pokyny či nařízení ústředních orgánů státní moci na straně druhé. Které vlivy byly v konkrétních případech i v celkové bilanci sledovaných procesů nakonec rozhodující? Každé konkrétní jednání nebo událost, jak je zachycují prameny, však pochopitelně nelze takto jednoznačně (podle kritéria „centrální“ – „decentralizované“ , respektive „lokální“) klasifikovat. U aktérů na vlivných místech přitom v souvislosti s jejich pravomocemi lze rozlišit rozdílné stupně a formy odpovědnosti, jež se mimo jiné projevovaly v závazných směrnicích, slovních podnětech, ve více či méně (cíle)vědomém, celou škálou tehdy předkládaných argumentů zdůvodňovaném jednání, ve formulování, prosazování, či alespoň akceptování nebo tolerování různých stanovisek a praktických opatření.
Studie se pokouší v chronologickém sledu a v obsahově sevřené podobě podat základní přehled důležitých výsledků diskusí na centrální úrovni a z nich vyplývajících rozhodnutí, jež se pak i v normativně fixované podobě dotýkaly rozmanitých stránek přípravy a uskutečnění „evakuace“ německého obyvatelstva z Československa do podzimu 1945. Současně si autoři kladli otázky, jež mají z hlediska zevrubnějšího a hlubšího objasnění dané problematiky závažný dosah. Lze u jednotlivých, tak či onak ve věci angažovaných subjektů a grémií vysledovat určitý názorový vývoj? K jakým interakcím docházelo mezi zúčastněnými aktéry a jaký byl jejich význam v rámci přijatého způsobu řešení „německé otázky“? Příspěvek si nekladl za úkol předestřít plastický obraz celého komplexu jevů souvisejících s „divokým (živelným) odsunem“ včetně jeho organizačně-technického zvládnutí, místních podmínek a specifik. Různé diskriminační a restrikční zásahy do životních podmínek takzvaně státně nespolehlivého obyvatelstva, akty odplaty a poválečné „excesy“, tehdejší poměry v táborových zařízeních a vězeňských objektech nestojí v předložené studii bezprostředně v popředí zájmu a autoři je analyzovali v jiných pracích.
Ve druhé části studie, jež vychází ve třech po sobě následujících číslech časopisu Soudobé dějiny, věnují autoři zevrubnější pozornost úloze československé armády při provádění vysidlovacích akcí a zahraničněpolitickým souvislostem tehdejších „evakuací“. Armáda se stala během první etapy vyhánění a nuceného vysidlování osob považovaných za Němce nejvýznamnějším činitelem. Již od poloviny května 1945 vydávalo její velení podřízeným útvarům řadu jednoznačných rozkazů k provedení „evakuace“ Němců včetně starousedlíků. Armáda byla ke splnění tohoto úkolu nasazena s plným vědomím prezidenta a vlády a na pověření nejvyšších státních orgánů se její představitelé také odvolávali. Přes nezanedbatelnou iniciativu a participaci jiných orgánů a složek (některých centrálních resortů a jejich aparátů, lokálních a regionálních správních úřadů, bezpečnostních orgánů, různých „revolučních“ ozbrojených uskupení atd.) by se bez vůdčí úlohy armády a prostředků, jimiž disponovala, jen stěží podařilo během zhruba čtyř měsíců dostat za hranice podle odhadu autorů kolem sedmi set až osmi set dvaceti tisíc lidí. Československá vláda zaujímala vůči svým zahraničním spojencům vědomě podvojné stanovisko. Na jedné straně byl ve vnitropolitickém ohledu, s vědomím vstřícnosti a benevolence Sovětů, „transfer pod rukou“ (tedy „načerno“) akceptován a aktivně podporován; na druhé straně se pak západním spojencům předkládal jako hotový fakt, a to při současné snaze umenšit jeho význam a dosah, respektive zamlčet s ním spojené komplikace.
Sovětská a ruská reflexe poválečných československých dějin na konci 20. století
Daniela Kolenovská
Autorka podává přehled o relevantních institucích, autorech a publikacích zabývajících se československými dějinami po druhé světové válce, referuje o využívaných pramenech, identifikuje klíčová badatelská témata a zachycuje proměny v přístupech sovětské a ruské historiografie k této oblasti jejího zájmu za posledních zhruba třicet let. Na její cestě od ideologicky apriorních pojetí k interpretační rozmanitosti vidí jako hlavní mezníky Gorbačovovu perestrojku v polovině osmdesátých let minulého století, a zejména rozpad sovětského bloku počátkem let devadesátých. Disciplinárně se přitom sovětská a ruská historiografie v pohledu na poválečné Československo posouvala od hospodářských dějin k dějinám politickým a sociálním, poslední dobou pak i kulturním. Významnou roli v jejích proměnách sehrálo zpřístupnění a zužitkování masy neznámých dokumentů ze sovětských archivů.
Autorka svůj výklad postupně provádí na třech periodách. Pro období od osvobození Československa do Stalinovy smrti (1945–1953) věnovali sovětští a ruští historici a historičky (ty zaujímají na tomto poli přední postavení) největší pozornost cestě Československa k socialismu, roli vnějších a vnitřních faktorů v tomto procesu, osobnosti Edvarda Beneše, únoru 1948 a represím po nástupu komunistického režimu. Všichni současní ruští badatelé se podle autorky shodují na tom, že sovětská politika vůči střední a jihovýchodní Evropě se po válce řídila strategií vytvořit na západní hranici SSSR pásmo spřátelených států, které by znemožnily jeho napadení nebo izolaci. Pokud jde o únor 1948 jako klíčovou událost tohoto období, podle své orientace jej tlumočí jako oprávněné vítězství, politickou krizi nebo politický převrat. V pohledu na následné represe se koncepčně dosti výrazně uplatňuje teorie totalitarismu.
Témata z československých dějin v letech 1953 až 1969 podle autorky dlouho patřila k tabu sovětské historiografie, která vycházela v první řadě z oficiálního dokumentu Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIV. sjezdu KSČ. Zejména po rozpadu sovětského bloku se její zájem pak koncentroval na „pražské jaro“ a intervenci států Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Vedle přežívajícího ideologického názoru o oprávněnosti tohoto zásahu se zformovaly dva hlavní způsoby hodnocení tehdejších událostí: podle prvního tím byla zmařena šance na renesanci socialismu v době, kdy ještě měl značný vývojový potenciál, podle druhé bylo hledání demokratické alternativy socialismu slepou uličkou. Obě názorové skupiny se však shodují v tom, že intervence znamenala konec tradičního českého rusofilství i popularity socialismu v zemi a uvrhla českou společnost do dlouhodobé pasivity.
Pochvalný tón sovětských vědeckých prací o „normalizačním“ kurzu KSČ po nástupu Gorbačova vystřídala podle autorky kritika mechanického přejímání „sovětských zkušeností“. Významné místo v pohledu na toto období posléze zaujaly memoárové reflexe sovětských politiků včetně Gorbačova. V reakci na rozpad sovětského bloku hledali sovětští a ruští historikové a historičky důvody změn většinou v jeho ekonomickém zaostávání. V Rusku již existují také studie o rozdělení Československa a polistopadové ekonomické a společenské transformaci, včetně analýz sociálních mikrostruktur. Škálu postojů sovětských odborníků k československému a českému vývoji po roce 1989 ilustruje jejich vztah k osobnosti Václava Havla: jedni ho považovali za pokryteckého kontrarevolucionáře, další ho označovali za souputníka Andreje Sacharova a Alexandra Solženicyna, jiní o něm psali jako humanistickém mysliteli s velkou morální autoritou „na trůně“.
Původní ustálené stereotypy sovětské historiografie o poválečném Československu – spřízněný slovanský stát s tradičním rusofilstvím, kulturně a průmyslově vyspělá společnost s (bruržoazně)demokratickými tradicemi a země dvou malých národů obnovená po válce díky osvobození sovětskou armádou – se podle autorky v posledních letech proměňují pod vlivem nového stereotypu o československé společnosti zasažené „mnichovským syndromem“ a „syndromem roku 1968“. Z toho plyne neochota riskovat a podřizování zájmům aktuálně nejsilnější mocnosti, což je koneckonců údajně projevem pragmatismu vlastního malým národům, jimž jde v prvé řadě o přežití.
Autorka závěrem konstatuje, že počet institucí i badatelů studujících nejnovější československé dějiny se od osmdesátých let minulého století v Rusku značně zmenšil a výsledky posledních výzkumů byly publikovány v minimálních nákladech. Daní za jejich zpřístupnění širší ruské veřejnosti se stal příklon ke komparativnímu regionálnímu výkladu, který místy trpí přehnanou generalizací. Nelze však zároveň přehlédnout, že právě výzkumy tematizující celou oblast „střední a jihovýchodní Evropy“ inspirovaly ruské historiky ke studiu nových problémů: vývoje komunistických elit v zemích socialistického bloku či národnostních otázek. Na konci 20. století tak ruská historiografie jako celek zaznamenala ve výkladu československých poválečných dějin podstatný pokrok.
Milan Hauner
Autor konfrontuje osobnosti Edvarda Beneše a Winstona Churchilla – dvou státníků, kteří byli zároveň význačnými memoáristy – z hlediska způsobu, jímž osobně prožitou historii druhé světové války vtělili do historické autobiografie. Zatímco československý prezident při psaní svých Pamětí spoléhal z velké části pouze na pomoc svého archiváře, historika a důvěrníka Jana Opočenského, britský premiér (také díky nesrovnatelně větším finančním prostředkům) využíval služeb celého „syndikátu“ asistentů v čele s historikem Williamem Deakinem. Obojí memoáry jsou ovšem zajímavé nejen tím, o čem vyprávějí, ale také tím, co skrývají. V tomto ohledu autor upírá pozornost na masakr polských důstojníků v Katynu jako morální dilema britské politiky. Jak Beneš, tak Churchill po odhalení masových hrobů v roce 1943 přijali sovětskou verzi této události. Nevedla je k tomu ani tak přesvědčivost argumentů Moskvy jako spíše politický pragmatismus, jehož logice se v tehdejší britské politické elitě dokázal alespoň soukromě vzepřít jen málokdo. V příslušné pasáži svých šestidílných Dějin druhé světové války se po letech Churchill vyhnul tomu, aby ke katynskému masakru zaujal explicitní stanovisko, Beneš se o něm v nepublikované části svých memoárů stručně zmínil jako o německé provokaci.
Soudobé dějiny jako paradigma západoněmecké historiografie
Martin H. Geyer
Stať je převzata ze sborníku editorů Alexandera Nützenadela a Wolfganga Schiedera Zeitgeschichte als Problem: Nationale Traditionen und Perspektiven der Forschung in Europa (Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht 2004, s. 25–53) a zahajuje seriál pojednání o stavu a proměnách oboru soudobých dějin v několika evropských zemích, jemuž bude v příštích číslech našeho časopisu vyhrazena rubrika „Horizont“. Autor zde mapuje konstituování a rozvíjení soudobých dějin (Zeitgeschichte) ve Spolkové republice Německo jako proces nejen historiografický, ale také a především politicko-historický a kulturně-historický. Jeho základní tezí je, že specifičnost německých Zeitgeschichte spočívá v tom, že se vyvíjely ve stínu vyrovnávání s dědictvím nacistické éry a že svým „poučením z minulosti“ hluboce ovlivnily politickou kulturu ve Spolkové republice. Navíc se v tomto měnícím se prostředí ustavilo nové, republikánské dějepisectví jako celek, které dále připravovalo změnu historického vědomí, hodnotových soudů a periodizace německých dějin.
Geyer připomíná Rothfelsovu poválečnou definici soudobých dějin jako dějin generace současníků (Generation der Mitlebenden), jež se stala výchozím rámcem prací vznikajících na tomto poli. Její přitažlivost vysvětluje tím, že v sobě spojuje vymezení generační a tematické, osobní historii s „velkými dějinami“. Právě na základě tohoto spojení lze rozlišit tři generace ve výzkumu nejnovějších západoněmeckých dějin: první se zabývala výmarskou republikou a nacismem, druhá Spolkovou republikou Německo a třetí po roce 1990 dějinami Německé demokratické republiky. Tři generace historiků zabývajících se německými diktaturami a třemi podobami německé státnosti tak odpovídají třem politickým generacím po roce 1945 s jejich navzájem odlišnými historickými zkušenostmi.
Paradigma německých soudobých dějin se rodilo v padesátých letech v atmosféře přetrvávajícího otřesu z totální porážky a zároveň snahy vytěsnit ji z paměti. Dějiny nacismu měly být považovány za anomálii obecných německých dějin, všeobecnou snahou bylo vyhnout se předhazování kolektivní viny. Nový (západo)německý stát zároveň usiloval o ukotvení v nové západní, euroatlantické identitě. Ve středu pozornosti zdaleka nejen odborné veřejnosti byly palčivé otázky po transformaci vzpomínek v historii, v nichž se střetávalo převědčení, že badatel může díky vlastnímu prožitku lépe porozumět době, s názorem, že to mnohem spíše umožňuje osobní distance. Zároveň se vytvářely institucionální předpoklady kritického zpracování nacistické minulosti, jež předtím stálo stranou zájmu, zejména v podobě zřízení mnichovského Ústavu pro soudobé dějiny. Referenčním bodem zdejšího výzkumu se namísto roku porážky 1945 stal rok 1933; tedy vzestup nacismu, jeho kořeny ve výmarské republice a příčiny pádu demokracie, fungování „třetí říše“. Počátkem šedesátých let pak soudobé dějiny v Německu zaznamenaly fenomenální úspěch, což autor přičítá nejen rychle stoupajícímu počtu publikací, ale také spolupráci historiků se soudy při procesech s nacistickými zločinci nebo využívání jejich poznatků v kritické publicistice a veřejných projevech. Měnil se také jazyk historického popisu a interpretace, do nějž se promítly nové koncepty na úkor starých klišé. V této souvislosti autor připomíná kontroverzi kolem tezí Fritze Fischera ohledně příčin první světové války a německé úlohy v ní, v níž byla zásadně zpochybněna německá mocenská politika, do popředí zájmu se dostaly společenské předpoklady politického jednání a začaly se klást systematické otázky po dlouhodobých kontinuitách německých dějin.
V šedesátých letech se podle autora v západoněmecké historiografii ustavil nový republikánsko-historický realismus, který se mimo jiné vyznačoval důrazem na objektivní, vědecky nezaujatý výklad událostí. Těžiště bádání se přesouvalo na sociální dějiny a ústředními pojmy této historie se stávaly pojmy „systém“ či „struktura“, což vyvolávalo někdy kritickou reakci požadující návrat osob (a s nimi konkrétní odpovědnosti) do dějin. Výsledkem bylo nicméně překonání politických dějin ve jménu interdisciplinarity. K ní patří poslední dobou i oživený zájem o vzpomínání, tentokrát ovšem obětí diktatur jako nositelů potlačované historické paměti. V té souvislosti vytanuly také spory, zda má být holokaust pokládán za ústřední bod německých dějin. Nakonec autor poukazuje na konceptualizace německých dějin v kontextu teorie modernizace, které na jedné straně slouží k vysvětlení německé „zvláštní cesty“ (Sonderweg) z deficitu modernity, na druhé straně pomáhají k sebeutvrzení Spolkové republiky jako progresivního moderního státu.
Jiří Křesťan
CÍSAŘ, Čestmír: Paměti: Nejen o zákulisí Pražského jara. Praha, SinCon 2005, 1285 stran.
V první části obsáhlé recenze autor s uvedením četných příkladů nastiňuje typologii memoárové literatury o československém roce 1968. Konstatuje, že zatím scházejí reprezentativní memoáry z řad tehdejších vítězů, tedy příslušníků politické elity v období „normalizace“, kteří o těchto udáslotech většinou mlčí. Zato poražení, takzvaní osmašedesátníci, zpracovali svou zkušenost v početných reflexích, ať už doma či v exilu. Třetí linii tvoří vzpomínky politických vězňů, dávných demokratů a podobně, kteří se neztotožňovali s komunismem v žádné podobě, a pro jejich pohled je typická odtažitost a skepse vůči „pražkému jaru“.
Druhou část recenze věnuje Křesťan už samotným pamětem komunistického politika, v šedesátých letech ministra školství Čestmíra Císaře, který se po vynucené dvacetileté odmlce v roce 1990 pokusil o návrat do politiky kandidaturou na československého prezidenta. V pamětech nachází jako filozoficko-politický svorník Císařovy životní dráhy myšlenku svébytné československé cesty k socialismu, jejich neatraktivnější část spatřuje v reflexi „pražkého jara“ jako vrcholného bodu Císařovy kariéry. Paměti zůstávají v mnohém poplatné habitu komunistického intelektuála, přesto mají dle recenzenta podstatmě větší hodnotu než jen jako historický pramen.
Zuzana Jürgensová
SAK, Robert: „Život na vidrholci“: Příběh Bedřicha Fučíka. Praha – Litomyšl, Paseka 2004, 424 stran.
Sakova práce, nazvaná podle fučíkovského eseje Václava Havla, je první knižní biografií o předním literárním historikovi a kritikovi, katolickém intelektuálovi Bedřichu Fučíkovi, který byl ve třicáých letech minulého století úspěšným ředitelem velkého nakladatelství Melantrich, v padesátých letech byl dlouho vězněn a za „normalizace“ byl opět zahnán do samizdatové subkultury. Recenzentka oceňuje životopiscův vhled do historie nakladatelského podnikání za první republiky a vylíčení Fučíkova procesu a věznění, celkově však vytýká Sakovi zjednodušenou orientaci v literární historii, nepřítomnost vlastního hlubšího úsudku a časté necitlivé parafrázování Fučíkových textů.
Robert Kvaček
KOKOŠKA, Stanislav: Praha v květnu 1945: Historie jednoho povstání. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005, 277 stran.
Dle recenzenta Kokoška vyniká perfektní znalostí různorodé škály pramenů k Pražskému povstání na konci války a snahou o věcnou analýzu událostí, faktorů a motivů. Jeho kniha je první monografií o pojednávaném tématu, která je plně na výši současných kritických nároků.
Martina Miklová
KUČERA, Jaroslav: „Žralok nebude nikdy tak silný“: Československá zahraniční politika vůči Německu 1945–1948. Praha, Argo 2005, 200 stran.
Kučera v knize podává vyklad československé zahraniční politiky mezi květnovým osvobozením a únorovým převratem, soustřeďuje se na tehdejší československo-německé vztahy a zachycuje vývoj „německé otázky“ v československé politice po roce 1948. Dílo je podle recenzentky důležité tím, že zaplňuje mezeru v historickém zpracování dějin pražské diplomacie a předkládá podrobné analýzy poválečných reparací.
Pavel Mücke
REICHEL, Peter: Svůdný klam Třetí říše: Fascinující a násilná tvář fašismu. Z němčiny přeložil Jose Boček. Praha, Argo 2004, 388 stran.
Recenzent nejprve upozorňuje na nesamozřejmost historického zkoumání fenoménů nacistické každodennosti a kultury v německém prostředí. Reichelově práci v tomto ohledu náleží vynikající místo a dle recenzenta může být inpirací i pro obdobné kladení otázek o československém komunismu. Autor se totiž nezabývá jen tradičně pojatým vztahem mezi kulturou a politikou za nacismu, ale zaostřuje pohled na všudypřítomnou estetizaci nacistického režimu jako nástroj utvrzování pospolitosti a věnuje se tématům, jako je urbanistika, volnočasové aktivity nebo konzum ve třetí říši. Interpretační pozadí jeho výkladu tvoří v Německu široce diskutovaná teze o krizi modernity.
Vlastimil Hála
STACHEL, Peter: Mythos Heldenplatz. Wien, Pichler Verlag 2002, 119 stran.
Autor se v knize zabývá symbolickým významem vídeňského Náměstí hrdinů v různých kontextech, zejména ve složitém utváření rakouské identity. Sleduje tak nejen historické události a kolektivní symbolické akty spjaté s tímto náměstím, ale i jeho obraz v umělecké tvorbě a samotný historický vývoj jeho architektonických komponent. Recenzent oceňuje také Stachelovu „rakouskou sebeironii“ a problematizaci habsburského mýtu.
Eva Irmanová
Autorka po stručné informaci o institucích, které v současném Maďarsku pěstují výzkum soudobých dějin, charakterizuje maďarské časopisy věnované této problematice a konkrétně upozorňuje na témata a příspěvky zajímavé pro českého čtenáře. Rozděluje je přitom do tří skupin. Mezi časopisy, které existovaly již před změnou režimu v Maďarsku v roce 1990 a vycházejí ve víceméně nezměněné podobě i dnes, probírá Irmanová Századok (Staletí), Hadtörténelmi Közlemenyek (Vojenskohistorickou revue), měsíčník História, Történelmi Szemle (Historickou revue) a Valóság (Skutečnost). Mezi „nástupnickými“ časopisy zaujímá výjimečné postavení kulturní a politický měsíčník Beszélő (Hovorna); založený v roce 1981 jako samizdatová tribuna názorů kritické inteligence, vyvinul se v centrum politické opozice a po roce 1990 představuje vlivné fórum liberálních názorů. Kromě důkladné prezentace této revue Irmanová představuje mezi „nástupnickými“ periodiky ještě Múltunk (Naši minulost). Časopisů s tematikou soudobých dějin, které v Maďarsku vznikly až po roce 1989 a patří do třetí skupiny, je nejvíce. Autorka sem řadí Rubicon, Eszmélet (Vědomí), Évkönyv (Ročenku), Külügyi Szemle (Zahraničněpolitickou revue), Klió, Debreceni Szemle (Debrecínskou revue), Egyenlítő (Rovnost), Korall, Politikatudományi Szemle (Revue pro vědu a politiku), Info-Társadalaom-Tudományi (Info-Společnost-Věda), Kisebbségi Kutatás (Výzkum menšin), Regio a Pro Minoritate. Autorka konstatuje velkou rozmanitost zmiňovaných periodik co do světonázorové či politické orientace, akcentované tematiky a žánru, která spolu s jejich četností svědčí velmi rozvinutém zpracovávání soudobých dějin v součassném Maďarsku.
Karel Kaplan – Marek Janáč
V této rubrice se poprvé zveřejňují poslední slova všech obžalovaných v procesu s Miladou Horákovou „a spol.“ v doslovném znění podle nově nalezeného autentického zvukového záznamu, jak byla pronesena během závěrečného líčení dne 8. června 1950. V úvodním komentáři autoři objasňují, jak se připravoval tento první politický monstrproces v komunistickém Československu. Zmiňují úlohu sovětských poradců a líčí, jak se měnila konstrukce spiknutí (původně namířená proti představitelům předúnorové národněsocialistické strany a postupně zasahující celé spektrum bývalé demokratické opozice) i okruh vytipovaných osob. Upozorňují na praktiky a metody, z nichž se skládal tehdejší systém vyšetřování, přibližují psychologické aspekty situace vyšetřovaných a snahu za každou cenu je psychicky zlomit a vynutit na nich doznání. Poukazují na charakteristické prvky ve výpovědích obžalovaných v policejních protokolech a vystoupeních před soudem – nepopírali svou politickou činnost před rokem 1948, ale trvali na její legalitě; děkovali vyšetřovatelům za to, že jim objasnili „zločinnost“ jejich jednání; varovali občany, aby se zřekli podobných politických aktivit. Dále autoři porovnávají zvukový záznam řečí obžalovaných s jejich dochovaným stenografickým a filmovým záznamem, které jsou oba neúplné, a ilustrativně poukazují na manipualce se zněním těchto řečí v dobové propagandistické publikaci o procesu s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“. Nakonec připomínají, že v procesu padly čtyři tresty smrti (Milada Horáková, Jan Buchal, Oldřich Pecl a Záviš Kalandra), čtyři tresty doživotního žaláře (Josef Nestával, Jiří Hejda, František Přeučil a Antonie Kleinerová) a pět trestů odnětí svobody v trvání od patnácti do osmadvaceti let (Vojtěch Dundr, Františka Zemínová, Jiří Křížek, Zdeněk Peška a Bedřich Hostička).
Pod tímto souhrnným titulem jsou otištěny dva stručné ohlasy od Bořivoje Čelovského a Radka Schovánka na stať Jana Křena „Archivy StB jako pramen poznání minulosti“ z minulého čísla Soudobých dějin a následné Křenovo obšírné vyjádření. V rámci dokumentárních příloh k tomuto článku je zařazen také obsáhlý dopis Jana Křena a Václava Kurala zaslaný v květnu 1985 Československé akademii věd, v němž oba historici na základě ročního profesorského hostování na brémské univerzitě komentují stav západoněmecké bohemistiky a plédují za rozšíření styků se vstřícně naladěnými historiky ve Spolkové republice.
Jaroslav Bouček
Autor polemizuje s recenzí Jakuba Rákosníka na jeho monografii o historiku Janu Slavíkovi, otištěnou v minulém čísle Soudobých dějin, a upozorňuje na recenzentovy (dle jeho názoru) mylné vývody.
Ohlédnutí za 14. mezinárodní konferencí orální historie v Sydney
Miroslav Vaněk
Autor referuje o konferenci, kterou pod názvem „Tančit s pamětí: Orální historie a její publikum“ (Dancing with Memory: Oral History and its Audience) uspořádala ve dnech 12.–16. července 2006 v australském Sydney Mezinárodní asociace orální historie (International Oral History Association – IOHA). S využitím přednesených referátů přibližuje vývoj oboru orální historie a jeho souvislost s ustavením IOHA a pořádáním mzinárodních kongresů. Poté přibližuje některá vystoupení a projednávaná témata v Sydney, jako je vztah orální historie k pramenům jiného druhu, napětí mezi individuální a kolektivní pamětí, komparace orálněhistorických výzkumů a jejich výsledků, globalizace a digitalizace oboru. Závěrem autor nadhazuje otázku možného založení národní české, respektive společné československé asociace orální historie s vazbou na mezinárodní asociaci, které by mohlo za určitých okolností přispět k rozvoji tohoto oboru u nás, stejně jako případné uspořádání mezinárodní konference orální historie v roce 2010 v Praze, o čemž se v Sydney také mluvilo.
Jana Nosková
Pot tímto názvem se konala ve dnech 3.–5. listopadu 2005 ve Freiburku mezinárodní konference, kterou zorganizoval Historický seminář Oddělení dějin východní a jihovýchodní Evropy Univerzity Ludvíka Maxmiliána v Mnichově spolu s Historickým seminářem Katedry novějších a východoevropských dějin Univerzity Alberta Ludvíka ve Freiburku. Autorka představuje pozoruhodné referáty přednesené na konferenci a hodnotí ji jako velmi zdařilý příspěvek k poznávání současnosti i minulosti společností na východ od bývalé „železné opony“ metodami orální historie.
