Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

Studie a eseje

Mezi kladivem a kovadlinou

Maxim Gorkij
Ivana Ryčlová

Stať představuje snahu o nový pohled na jednoho z největším a zároveň nejkontroverznějších spisovatelů ruské literatury 20. století – Maxima Gorkého (1868-1936). Jak známo, legend a mýtů o Gorkém existuje nepřeberné množství. Od krajních interpretací nedávných let, v nichž byl Gorkij (především díky obrazu vytvořenému Alexandrem Solženicynem) líčen jako opěvovatel gulagu, až po zobrazování Gorkého jako Stalinovy oběti.
Autorka textu se na základě pramenů publikovaných v Rusku po perestrojce snaží o rekonstrukci událostí, jež způsobily, že Maxim Gorkij, někdejší radikální odpůrce Říjnové revoluce, se stal za Stalinovy vlády jedním ze spolurealizátorů jejích idejí. Stať přináší dostatek materiálu, aby bylo možné učinit závěr, že spisovatel nebyl přesvědčeným stalinistou, ale ani bojovníkem se Stalinovou diktaturou. Patřil však k okruhu lidí, kteří byli po Stalinově nástupu k moci s diktátorem v úzkém kontaktu. Byla to především Gorkého autorita a mezinárodní prestiž, jichž Stalin postupně stále více využíval při prosazování svých politických cílů.
Kompromis umělce s mocí vždycky byl a bude věcí mravní integrity a svědomí. Viděno takto nezbývá než konstatovat, že mravně konzistentní osobností Maxim Gorkij nebyl. Spisovatelů, kteří rozpustili svůj talent ve stranické rétorice novinových statí, bylo v sovětské literatuře mnoho, žádný z nich však nepřispěl k rozbujení stalinismu jen proto, že „neviděl, co nechtěl“, takovou měrou jako Maxim Gorkij. V hodnocení jeho osobnosti a role, již mu bylo souzeno hrát ve společenském a politickém dění rodícího se „prvního proletářského státu na světě“, zůstanou zřejmě navždy dvě krajní polohy: Maxim Gorkij, který přímluvami na nejvyšších místech pomohl ulehčit konkrétní lidské osudy, zachránit životy – a Maxim Gorkij, který dal mezinárodně uznávanou autoritu svého hlasu k dispozici jednomu z největších zločinců minulého století.

Návrat André Gida

Daniela Kolenovská

Autorka nejprve připomíná předpoklady, které umožnily rozšíření prosovětských sympatií mezi západními intelektuály ve třicátých letech minulého století, jako byly tíživé důsledky hospodářské krize, vzrůstající nacistická hrozba a živé ideály sociální spravedlnosti, v jejichž světle se sovětský režim jevil jako radikální sociální experiment. Těmto postojům od konce dvacátých let vycházely vstříc organizačně-propagandistické mechanismy, s jejichž pomocí Moskva cílevědomě získávala podporu v západních intelektuálních kruzích. André Gida (1869-1951) autorka představuje jako veřejně angažovaného spisovatele, který neváhal prezentovat svá morálně nekonformní a sociálněkritická stanoviska, aniž by se přitom zapojoval do organizovaného hnutí a vzdával svého individualismu. Přesto se nedokázal ubránit naléhání komunistických přátel, aby se účastnil různých kulturně-politických akcí organizovaných Francouzskou komunistickou stranou. Moskva se o André Gida začala zajímat v souvislosti s jeho úsilím dosáhnout spravedlnosti v takzvaném lipském procesu proti údajným žhářům Říšského sněmu v roce 1933. Podobně jako v případě dalších francouzských literátů na tom měl značný podíl spisovatel a žurnalista Ilja Erenburg. V létě 1936 přijal Gide pozvání k návštěvě Sovětského svazu, z níž vzešla proslulá reportáž Návrat ze SSSR. Spisovatel v ní umírněnou formou referoval také o negativních dojmech ze své cesty, což pokládal za přátelskou kritiku. Pro sovětskou stranu to však bylo nepřijatelné a koncem roku 1936 zahájila proti údajným pomluvám kampaň, kterou s krátkým odstupem následovali francouzští komunisté. Autorka se zmiňuje také o ostrých polemikách v československém kulturním milieu, jejichž krajní, stalinistickou pozici reprezentoval pamflet Anti-Gide neboli Optimismus bez pověr a iluzí básníka Stanislava Kostky Neumanna a vyvážený nadhled například reakce literárního historika a kritika Václava Černého. Jako odpověď na útoky ze strany komunistů publikoval André Gide ještě Retuše k mému „Návratu ze SSSR“, v nichž odsoudil moskevské politické procesy a uzavřel tak svou prosvětskou epizodu.

Srdce Václava Talicha se ztratilo

K problému národní očisty (1. část)
Jiří Křesťan

Autor se zabývá kulturně-politickými souvislostmi působení dirigenta Václava Talicha (1883-1961) v napětí mezi uměleckou svobodou a tlakem politické moci za první i druhé Československé republiky, v Protektorátu Čechy a Morava a v poválečném Československu. Určitou osou jeho výkladu v první části studie je složitý vztah Václava Talicha, který od vzniku Československa do konce druhé světové války stál v čele České filharmonie, a vlivného levicového profesora Univerzity Karlovy v Praze, historika, hudebního vědce a po roce 1945 i politika Zdeňka Nejedlého (1878-1962). Oba muži si nebyli vždy tak vzdáleni, jak by se dalo usuzovat z jejich konfrontace po roce druhé světové válce. Talich nebyl v meziválečném období stoupencem politické reakce, jak mu bylo později vytýkáno. V první polovině dvacátých let byl krátkou dobu členem sociálnědemokratické strany, k jeho blízkým přátelům náleželi i umělci výrazně levicově orientovaní, jako například Emil František Burian či Vítězslav Nezval. Sám Zdeněk Nejedlý nejednou ocenil ve svých recenzích jeho umění, vyjadřoval ovšem i kritické výhrady, pramenící z odlišného estetického vnímání hudby. K otevřené konfrontaci mezi oběma muži došlo v roce 1935, kdy se Talich ujal vedení opery Národního divadla, zatímco Nejedlý a jeho stoupenci prosazovali do funkce šéfa opery dirigenta a skladatele Otakara Jeremiáše.
Možná nejblíže si stáli Nejedlý s Talichem v období takzvané druhé republiky, kdy shodně vystupovali na obranu národních kulturních hodnot. Od léta 1939 do roku 1940 byl Václav Talich pranýřován v tisku českých fašistů, cenzurním zásahům a útokům musel čelit i v Národním divadle. Studie si podrobně všímá problematických momentů, které byly Talichovi vytýkány po květnu 1945: jeho členství ve vedení dvou kolaborantských organizací – Českého svazu pro spolupráci s Němci a České ligy proti bolševismu, jakož i členství ve výboru Národní rady české; účasti na zájezdu českých kulturních pracovníků do Německa v roce 1940 a následného setkání s říšským ministrem propagandy Josephem Goebbelsem v pražském Národním divadle; projevu loajality k Německé říši, který pronesl v Obecním domě 12. července 1942, nedlouho po atentátu na Reinharda Heydricha; osobních a pracovních styků s ministrem lidové osvěty Emanuelem Moravcem, jenž byl ztělesněním české kolaborace. Autor přitom koriguje některá tvrzení publicistů a historiků o okolnostech zatčení Václava Talicha dne 23. května 1945 a propuštění z vazby 27. června téhož roku. Klade si také otázku, zda je opravdu nesporná osobní úloha Zdeňka Nejedlého při poválečném postihu Talicha, jak to předpokládají jeho životopisci.

Diskuse

Ke stavu českého výzkumu nacistické okupační politiky v Čechách a na Moravě

Několik úvah u příležitosti vydání jedné standardní publikace
Jaroslav Kučera – Volker Zimmermann

Kritický komentář autorů je věnován dvousvazkovému pojednání z pera Jana Gebharta a Jana Kuklíka o období československé druhé republiky a německého Protektorátu Čechy a Morava (1938-1945), které vyšlo v letech 2006 a 2007 jako součást monumentálního edičního projektu Velké dějiny zemí Koruny české v pražsko-litomyšlském nakladatelství Paseka. Kladou si nad ním otázku, jaký obraz nacistické okupace skýtá dnešní česká historiografie, a – při respektu k nesporným přednostem dané práce – se zaměřují na jeho problematické stránky, které podle jejich soudu právě odrážejí charakteristické nedostatky českého historického výzkumu.
Platí to v prvé řadě o nedostatečném zohledňování nadřazeného kontextu nacistické vlády, který podstatně ovlivňoval okupační politiku, a scházející srovnávací perspektivě, která by umožnila v rámci okupačních režimů v Evropě vystihnout specifikum Protektorátu Čechy a Morava. Další výtka se týká skutečnosti, že oba svazky jsou namísto dějin českých zemí v dané době v podstatě dějinami českého národa v etnickém smyslu. Kromě samotného protektorátu se totiž důkladně zabývají československým politickým exilem a zahraničními armádami, zatímco až na výjimky ponechávají stranou dění v župě Sudety a dalších odtržených územích. Třetí koncepční problém vidí autoři v tom, že Gebhart s Kuklíkem v souladu s trendem české historické literatury automaticky přiřazují druhou republiku k protektorátu jako jeho prolog, zatímco je možné ji vnímat také jako epilog první republiky. Tím se ze zorného pole vytrácejí otázky po příčinách rychlého rozkladu prvorepublikové demokracie a její přeměny v systém jiného druhu. Stavu výzkumu také odpovídá, že zcela ve stínu politických dějin zůstává hospodářský a sociální vývoj v protektorátu a částečně také zachycení života společnosti a protektorátní každodennosti. Značnou nevyváženost shledávají autoři v tom, kolik místa je v obou svazcích věnováno různým formám odboje oproti podobám kolaborace s Němci, přičemž poukazují i na chybějící typologizaci těchto jevů a na přetrvávající terminologické problémy. Závěrem konstatují, že komentované dílo je mimořádně bohaté na faktografii, historický popis v něm však výrazně převažuje nad interpretací.

Horizont

Dominance státu

Rakouské soudobé dějiny na skřipci mezi politikou a vědou
Ernst Hanisch

Stať původně vyšla pod názvem „Die Dominanz des Staates: Österreichische Zeitgeschichte im Drehkreuz von Politik und Wissenschaft“ ve sborníku editorů Alexandera Nützenadela a Wolfganga Schiedera Zeitgeschichte als Problem: Nationale Traditionen und Perspektiven der Forschung (Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht 2004, s. 54-77). Autor uvádí, že soudobé dějiny se v Rakousku ustavily na počátku šedesátých let minulého století, tedy s desetiletým zpožděním za Spolkovou republikou Německo, a to nikoli z potřeby vyrovnat se s nacistickou minulostí, ale nově koncipovat výuku dějepisu, která zanedbávala konfliktní dějiny první (předválečné) republiky i existenci poválečné (druhé) republiky. Konsenzus byl nalezen v takzvaném koaličním dějepisectví (Koalitionsgeschichtsschreibung), které odpovídalo mocenské konstelaci ve státě, dlouhodobě určované fungováním velké koalice Rakouské lidové strany (ÖVP) a Sociálnědemokratické strany Rakouska (SPÖ). Během šedesátých až osmdesátých let se soudobé dějiny jako obor rozsáhle institucionalizovaly a plně se emancipovaly od novějších a nejnovějších dějin. Zůstaly však značně propojeny se státem prostřednictvím různých komisí se zastoupením politiků i historiků, expertních výzkumných týmů při ministerstvech a státně financovaných badatelských iniciativ k politicky živým tématům. Příčiny spatřuje autor v rakouské tradici i v politických poměrech poválečného Rakouska. Vazby soudobých dějin ke státu přitom celkově nehodnotí nějak negativně, neboť jejich výsledkem není produkce nějaké státní historické vědy, systém nepotlačuje názorovou otevřenost a v některých případech státní iniciativy přispěly k plodným diskusím, jichž je v rakouských soudobých dějinách obecně nedostatek.
V sedmdesátých letech proti koaličnímu dějepisectví, nesenému generací historiků narozených ve dvacátých letech, s jeho preferencí politických dějin a pozitivistickým přístupem, vystoupila generace osmašedesátníků, která otevřela soudobé dějiny bohaté inspiraci sociálních věd a nasměrovala je k výzkumu nacismu. Teprve nyní se nacismus pro historiografii stal součástí rakouských dějin a Rakousko přestalo být vnímáno jako jeho první oběť. Zároveň však levicověliberální ražení této generace svádělo k historickému zjednodušování, nepřesnostem a přezírání temných stránek komunismu. Rakouský nacismus se ale dostal do centra zájmu historiků až ve druhé  polovině osmdesátých let, s vypuknutím skandálu kolem nacistické minulosti bývalého generálního tajemníka Organizace spojených národů a nově zvoleného rakouského prezidenta Kurta Waldheima, a tento stav přetrval do dalšího desetiletí. V osmdesátých letech mezitím rakouské dějepisectví zasáhla silná vlna postmoderní dekonstrukce, která podrývala i východiska osmašedesátníků. Od té doby jsou rakouské soudobé dějiny velmi pluralistické a nepřevládá v nich žádné paradigma, což s sebou však nese i nerozlišování mezi podstatným a marginálním a vzájemnou ignoranci. Nakonec autor identifikuje v rakouských soudobých dějinách několik dnes zřetelně působících směrů či přístupů a uvažuje o jejich perspektivách.

Materiály

Život a dílo Willy Brandta v deseti svazcích

Nad jedinečnou německou edicí
Tomáš Nigrin

Autor představuje monumentální desetisvazkovou edici dokumentů vztahujících se k politické kariéře Willyho Brandta (1913-1992), kterou pod souhrnným názvem péčí hlavní editorky Helgy Grebingové vydala v letech 2000 až 2006 v Berlíně Nadace spolkového kancléře Willyho Brandta (Bundeskanzler-Willy-Brandt-Stiftung). Co do svého rozsahu a komplexnosti se jedná o první takovouto edici v Německu i ve světě a jejím záměrem bylo oslovit i širší veřejnost. Na základě zmíněné edice autor podává nástin Brandtovy politické dráhy, od vstupu do sociální demokracie koncem dvacátých let přes norský a švédský exil v době Hitlerovy vlády a druhé světové války, pozvolný vzestup v poválečné Sociálnědemokratické straně Německa až po působení ve význačných funkcích primátora Západního Berlína, předsedy sociální demokracie, kancléře Spolkové republiky Německo, předsedy Socialistické internacionály a poslance Evropského parlamentu. Pozornost přitom věnuje zvláště převratné Ostpolitik, která umožnila normální vztahy západního Německa k zemím sovětského bloku a vynesla Brandtovi v roce 1971 Nobelovu cenu za mír.

Recenze

„Nechte maličkých přijíti ke mně…“

Doubravka Olšáková

ČAPKOVÁ, Kateřina – FRANKL, Michal: Nejisté útočiště: Československo a uprchlíci před nacismem, 1933-1938. Praha – Litomyšl, Paseka 2008, 424 stran.

Podle recenzentky kniha přináší spoustu poznatků o organizování pomoci uprchlíkům před nacismem v předválečném Československu, přibližuje fungování a atmosféru uprchlických táborů a působivě seznamuje s řadou konkrétních lidských osudů. Chybí jí však snaha o celistvou interpretaci, zevšeobecňující závěry a také komparativní záběr. Významně narušuje mýtus první republiky jako bezpečného přístavu pro uprchlíky, přitom však nekompromisní kritikou státních restrickí bezděčně vytváří opačný mýtus, který by byl nepochybně relativizován srovnáním s poměry v dalších evropských zemích ve třicátých letech.

Mnichovské trauma ve francouzské historické fikci

Milan Hauner

BENAMOU, Georges-Marc: Mnichovský přízrak. Praha – Litomyšl, Paseka 2008, 242 stran. Z francouzštiny přeložila Zuzana Tomanová.

Francouzský novinář, spisovatel a scenárista Georges-Marc Benamou ve své knize Le fantôme de Munich: Roman (Paris, Flammarion 2007) nechává oživit účastníky a kulisy mnichovské konference ze září 1938 třicet let poté prostřednictvím fiktivního interview americké novinářky s bývalým francouzským premiérem Édouardem Daladierem. Recenzent pokládá autorův záměr za nejasný a psychologické portréty aktérů za nepřesvědčivé a nevyvážené. Podle jeho názoru by vhodnějším adeptem na hlavní roli v podobné historické fikci byl spíš československý prezident Edvard Beneš.

Mnichov, Británie a pokus o revizi českého pohledu

Piotr M. Majewski

SMETANA, Vít: In the Shadow of Munich: British Policy towards Czechoslovakia from Endorsement to the Renunciation of the Munich Agreement (1938-1942). Prague, Karolinum Press 2008, 358 stran.

Smetana podle recenzenta předložil pramenně fundovanou studii polemického rázu, jejímž záměrem je překonat předsudky a stereotypy českých historiků pojednávajících o československo-britských vztazích v daném období. Jako úskalí vnímá, že tento „revizionistický model“, projevující více sympatií pro britské než československé motivy a postoje, nepůsobí vždy dost přesvědčivě.

Klopotná cesta

Odškodňování nacistických obětí v evropských zemích
Mečislav Borák

HOCKERTS, Hans Günter – MOISEL, Claudia – WINSTEL, Tobias (ed.): Grenzen der Wiedergutmachung: Die Entschädigung der NS-Verfolgte in West- und Osteuropa 1945-2000. Göttingen, Wallstein 2006, 876 stran.

Podle recenzenta nebylo dané téma v takové šíři a hloubce dosud nikdy pojednáno. Celkem dvacet autorů zastoupených ve sborníku soustředilo svůj výzkum do tří okruhů: přístup německých úřadů k požadavkům na odškodnění obětí nacismu, „odškodňovací diplomacie“ v jedenácti zemích západní Evropy a „zablokované“ odškodnění ve čtyřech zemích východní Evropy. Publikace hledá odpověď na základní otázku, jak se stalo, že z německého odškodnění byly dlouho vyloučeny zahraniční oběti nacistického režimu, a důkladně rekonstruuje trnitou cestu k nápravě.

Konec studené války – diskuse pokračují

Bohuslav Litera

PONS, Silvio – ROMEO, Federico (ed.): Reinterpreting the End of the Cold War. London – New York, Frank Cass 2005, 237 stran;
NJØLSTAD, Olav (ed.): The Last Decade of the Cold War: From Conflict Escalation to Conflict Transformation. London – New York, Frank Cass 2004, xxiii + 435 stran.

Recenzent představuje dva sborníky vydané ve Spojených státech, které mají podle jeho názoru díky zastoupení špičkových odborníků značný význam pro osvětlení některých otázek studené války a jejího konce, a ve shrnutí reprodukuje myšlenky nejzávažnějších příspěvků. Zatímco první sborník je věnován problémům definování, periodizace a ukončení studené války, druhý sborník se koncentruje na poslední desetiletí existence východního bloku, přičemž v tematických blocích sleduje celkové kontexty, sovětský vývoj za Michaila Gorbačova, politiku Spojených států a hlavních evropských zemí v polední fázi studené války.

Hledání nových alternativ pro výzkum komunistických režimů

František Svátek

KOPEČEK, Michal (ed.): Past in the Making: Historical Revisionism in Central Europe after 1989. Budapest – New York, Central University Press 2008, x + 264 stran.
Recenzent zasazuje sborník do kontextu aktuálních výzkumů kolektivní paměti, politiky dějin a historického revizionismu a vyzvedává jeho inovační potenciál pro mezinárodní historickou komparaci a hledání nových přístupů ke studiu komunistických režimů a jejich společností. Sborník přínosně propojuje teoretickou a metodologickou reflexi s konkrétním rozborem historické materie v případových studiích věnovaných „vytváření minulosti“ u citlivých momentů kolektivní paměti v České republice a na Slovensku (respektive Československu), v Polsku a na Ukrajině, v Maďarsku a Slovinsku, v Německu a Estonsku.

Nové pohledy na nedávné dějiny středovýchodní Evropy

Jiří Vachek

MUELLER, Wolfgang – PORTMANN, Michael (ed.): Osteuropa vom Weltkrieg zur Wende. Wien, Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften 2007, 418 stran.

Recenzovaný sborník je sestaven z příspěvků mladých historiků pocházejících převážně ze střední a východní Evropy. Ve třech blocích sleduje tematické okruhy holokaustu, poválečného vysídlení německých menšin a nastolení komunistických režimů, kultury, propagandy a vztahů mezi mocenskými elementy v padesátých a šedesátých letech minulého století a nakonec krizových mezníků existence východního bloku. Autor upozorňuje na vybrané příspěvky a celkově hodnotí sborník jako počin zaplňující řadu „bílých míst“ v nedávné historii Sovětského svazu, Polska, Československa, Maďarska, Německé demokratické republiky, Jugoslávie, Rakouska a Finska.

O životní úrovni a politické legitimitě ve třech německých režimech

Ondřej Picka

STEINER, André (ed.): Preispolitik und Lebensstandard: Nationalsozialismus, DDR und Bundesrepublik im Verglech. Köln/R., Böhlau 2006, 224 stran.

Základním cílem sborníku je prozkoumat vazbu mezi vývojem životní úrovně a úspěšností politiky cenové regulace na jedné straně a snahou panujících režimů o svou legitimizaci na straně druhé. Tuto vazbu se snaží postihnout a porovnat na příkladu tří odlišných režimů – Hitlerovy třetí říše, Německé demokratické republiky a Spolkové republiky Německo. Podle recenzenta však jednotlivé případové studie podávají spíše chronologický výklad s množstvím podružných detailů, místo aby zdůraznily komparativní prvky, a přesvědčivou odpověď nadává sborník ani uvedenou základní otázku.