Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.
Institute of Contemporary History
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.
Institute of Contemporary History
88 Kč
KoupitVzpomínání na 17. červen 1953 v Německu (od roku 1953 do současnosti)
Jan Claas Behrends
Článek vychází z příspěvku předneseného na konferenci „The Prague Spring 50 Years After: Great Crises of Communist Régimes in Central Europe in a Transnational Perspective“, kterou ve dnech 13.–15. června 2018 uspořádal v Praze Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i., spolu s Úřadem vlády ČR. Autor přibližuje, jak se v Německu proměňovala historická paměť povstání, které propuklo 17. června 1953 ve východní části země. Nejprve načrtává historický kontext a průběh povstání, které se z východního Berlína rozšířilo do řady míst Německé demokratické republiky a bylo potlačeno až díky zásahu jednotek sovětské armády, a poté líčí roli povstání v obou německých státech. V Německé demokratické republice násilné potlačení povstání hluboce a nadlouho otřáslo důvěryhodností komunistického režimu u obyvatelstva. Oficiálně bylo vydáváno za fašistický puč nebo kontrarevoluci, nastrojenou západními agenty, a tabuizováno až do konce existence NDR. Vládnoucí Jednotná socialistická strana Německa (Sozialsitische Einheitspartei Deutschlands – SED) z něj vyvodila poučení, že opozici je třeba potlačit hned v zárodku, k čemuž měla sloužit neobyčejně rozbujelá Státní bezpečnost (Staatssicherheit). Ve Spolkové republice potlačené povstání přispělo k legitimizaci a konsolidaci demokratického režimu a západních vazeb a 17. červen byl rychle vyhlášen státním svátkem. Po roce 1960 se stala symbolem touhy po sjednocení země a svobodě spíše Berlínská zeď a význam povstání tak ustoupil do pozadí. Od počátku sedmdesátých let k tomu přispívala i nová „východní politika“ kancléře Willyho Brandta, která místo konfrontace s východním Německem usilovala o smíření. V devadesátých letech byl státní svátek 17. června nahrazen 3. říjnem jako dnem německého sjednocení. Lidové povstání z roku 1953 připomínají některá pamětní místa a stalo se frekventovaným tématem v německé historiografii, jinak se v současném Německu do značné míry vytratilo z veřejného povědomí.
Zajatci z wehrmachtu jako vojáci československého zahraničního vojska za druhé světové války
Zdenko Maršálek
Studie na případu československé zahraniční armády za druhé světové války prezentuje možnosti kvantitativních přístupů v historiografii, a především naznačuje, že numerická zpracování mají potenciál i pro zkoumání hlubších souvislostí a tak „měkkých“ pojmů, jako jsou předsudky při vnímání „druhých“ nebo procesy formování obrazu různých dějinných fenoménů v kolektivní paměti. Autor uvádí, že do československých vojenských jednotek formovaných na Západě v letech 1939 až 1945 vstoupily téměř tři tisíce Čechoslováků, kteří předtím určitou dobu sloužili v německém wehrmachtu. To představovalo až třicet procent početního stavu, kterého tyto jednotky dosáhly na konci války. V květnu 1945 tedy téměř každý třetí československý voják měl za sebou službu v německé uniformě. Tato skutečnost však nezapadala do ideového formování nové národní identity, založeného především na obrazu „celonárodního boje“ za svobodu a příběhu odvěkého konfliktu s němectvím. Synergie cílené a přirozené marginalizace „shora“ i „zdola“ pak měla za následek téměř naprosté potlačení tohoto fenoménu v kolektivní paměti české společnosti jako celku. Zahraniční odboj byl prezentován ve striktně národním duchu a vojáci zahraničních jednotek představováni coby typičtí zástupci českého, respektive slovenského národa. Bývalým zajatcům z wehrmachtu se ani v publikovaných pamětech a vzpomínkách veteránů odboje nedostalo pozornosti, která by odpovídala jejich celkovému počtu a významu. Autor s pomocí kvantitativních metod zkoumá, zda šlo v tomto případě pouze o důsledek záměrné marginalizace, nebo zda za tímto „vytěsněním“ mohly být i jiné důvody. Detailně mapuje rozsah a chronologii zařazení těchto mužů v rámci různých jednotek a dokládá, že k nim nastupovali ve větším počtu až od léta 1944 a mnozí z nich se do konce války nestačili dostat na frontu. To se bezpochyby odrazilo i ve vnímání veteránů, kteří se s nimi prakticky nemuseli setkat a netušili, jak významným rekrutačním zdrojem jsou právě bývalí zajatci z wehrmachtu.
Cezar Stanciu
Studie analyzuje, jak se v šedesátých letech minulého století vyvíjel postoj Rumunské socialistické republiky k vyjednávání multilaterální Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons). Téma je sledováno na pozadí tehdejšího kurzu rumunské zahraniční politiky a dlouhodobých snah o omezení (jaderného) zbrojení. Rumunské komunistické vedení v čele s Gheorghem Gheorgiu-Dejem (1901–1965), a hlavně Nicolaem Ceauşeskem (1918–1989) od počátku šedesátých usilovalo o větší ekonomickou soběstačnost a politickou nezávislost v rámci východního bloku, což v mezinárodní politice znamenalo vyvažování sovětské dominance spojenectvím s Čínskou lidovou republikou a navazováním těsnějších kontaktů se západními zeměmi. Plány na mezinárodní kontrolu a regulaci využívání jaderné energie se datují od svržení atomových pum v roce 1945, Sovětský svaz však o to podle autora neměl zájem, dokud nedosáhl jaderné parity. Od konce padesátých let se naopak snahy o jaderné détente prosazovaly do mezinárodní agendy především z iniciativy Moskvy a Smlouva o nešíření jaderných zbraní, uzavřená v roce 1968, byla výsledkem dvoustranného sovětsko-amerického jednání. Autor rozebírá výhrady Bukureště k návrhům smlouvy, jak byly formulovány rumunskou diplomacií a stranickým vedením a prezentovány na jednáních se Sověty a Číňany a na půdě Varšavské smlouvy a Valného shromáždění Organizace spojených národů. Jejich společným jmenovatelem bylo zajištění rovnoprávného postavení pro menší státy s nejaderným statusem, kterým měly být poskytnuty záruky bezpečnosti před agresí jaderných velmocí i přístup k civilnímu využití jaderné energie. Přestože podobné připomínky, vznášené i některými jinými zeměmi, se do konečného znění smlouvy promítly jen v kosmetické podobě a Rumunsko zvažovalo i její odmítnutí, nakonec k ní svůj podpis připojilo, neztvrdilo jej však ratifikací.
Portrét ortodoxního komunisty
Ondřej Holub
Tato případová studie pojednává o československém umělci Emanuelu Famírovi (1900–1970), který jako samouk zasáhl do několika uměleckých oborů a svůj život i dílo těsně spojil s komunistickým hnutím. Famíra začal ve dvacátých letech vystupovat jako sólista v baletním souboru Národního divadla v Praze a stal se poměrně úspěšným malířem a sochařem. Ve třicátých letech se také věnoval politickému divadlu a byl za tuto činnost několik měsíců vězněn. Založil v Praze revoluční Proletscénu, na níž působil jako autor, režisér i herec, a dětské loutkové Divadlo pionýrů, pro něž vyřezával pozoruhodné loutky. Vstoupil do Komunistické strany Československa a podílel se na jejích propagačních akcích. Po osvobození se stal nakrátko ředitelem baletní scény Národní divadla a poté se živil jako výtvarník a pedagog. Ve své výtvarné práci vycházel z impresionisticko-realistické tradice a ztotožnil se s šablonami socialistického realismu. V padesátých letech se mu dostávalo oficiálního uznání, v šedesátých letech se však ocital stále více na okraji uměleckého a společenského dění. Rozcházel se s postupující liberalizací, za pražského jara 1968 se otevřeně stavěl proti reformnímu hnutí a po sovětské okupaci se připojil k neformálnímu uskupení „starých“ ortodoxních komunistů, reprezentovaných Josefem Jodasem (1905–1970). Předkládaná studie si klade za cíl prozkoumat příčiny a osobní motivace, které vedly Famíru k radikální opozici vůči idejím „socialismu s lidskou tváří“. Autor se s metodologickou inspirací v díle německého historika Jochena Hellbecka snaží nahlédnout jeho intelektuální, světonázorový a politický vývoj optikou vlastní autobiografie, deníkových zápisů, korespondence a teoretických reflexí umělecké tvorby a zasadit jej do historického kontextu. Na tomto základě pak usiluje o definici jistého typu revolučního narativu, který sdílelo zmíněné uskupení komunistických „dogmatiků“ v Československu na sklonku šedesátých let. Autor vyslovuje hypotézu, že původním zdrojem a současně svorníkem této „stalinistické“ politické mentality byla nesmiřitelná strategie mezinárodního komunistického hnutí z první poloviny třicátých let, kterou pod heslem boje proti takzvanému sociálfašismu a „třídy proti třídě“ vyhlásila Komunistická internacionála. Toto vyhroceně konfliktní vnímání světa se podle něj stalo součástí identity osobností typu Emanuela Famíry, přežívalo jako jeden ze „spodních proudů“ komunistického hnutí a aktualizovalo se v krizových situacích, jako bylo pražské jaro.
Pamětní tradice revoluce roku 1956
Réka Sárközy
Článek vychází z příspěvku předneseného na konferenci „The Prague Spring 50 Years After: Great Crises of Communist Régimes in Central Europe in a Transnational Perspective“, kterou ve dnech 13.–15. června 2018 uspořádal v Praze Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i., spolu s Úřadem vlády ČR. Autorka přibližuje, jak se v Maďarsku po roce 1989 utvářela historická paměť spojená s tamní revolucí v roce 1956. Konstatuje, že události roku 1956 byly výchozím narativem ještě dávno předtím, než o nich bylo možné svobodně diskutovat na veřejnosti, tedy v době, kdy byla jejich památka hanobena či odsouvána do zapomnění jako skvrna na vzniku režimu Jánose Kádára (1912–1989). Svou proměnou v pozitivní historický mýtus pak připravila revoluce v roce 1989 Kádárův režim o legitimitu. Po jeho pádu se stala revoluce bodem, od něhož odvozovaly svou legitimitu všechny politické strany. Různé tradice revoluce se v devadesátých letech seskupily okolo dvou názorových pólů, které se vzájemně střetávaly. První, který lze označit jako reformněkomunistický, byl spojen s komemorací bývalého komunistického premiéra Imreho Nagye (1896–1958) a levicových intelektuálů, kteří se aktivně podíleli na revoluci. Druhý přístup vyzdvihoval klíčovou roli bojovníků za svobodu a měl od počátku antikomunistický charakter. Zároveň se rozcházel odborný historický diskurz s pamětnickým vzpomínáním. Antikomunistickou tradici si přivlastnila politická strana FIDESZ, od roku 2010 vládnoucí, aby tím posílila své postavení. Autorka exemplárně rozebírá její masivní veřejnou kampaň k padesátému výročí revoluce v roce 2016, která měla kanonizovat obraz revoluce jako protikomunistického lidového hnutí, avšak utrpěla blamáž. Ukázalo se totiž, že postava aktéra revoluce na fotografii, která posloužila jako hlavní symbol kampaně na billboardech a plakátech, zachycuje jiného mladíka, který byl jen nahodilým účastníkem.
Vítězslav Sommer
ŠVEHLA, Marek: Magor a jeho doba: Život Ivana M. Jirouse. Praha, Torst 2017, 688 stran, ISBN 978-80-7215-555-2;
MACHÁČEK, Michal: Gustáv Husák. Praha, Vyšehrad 2017, 632 strany, ISBN 978-80-7429-388-7.
Recenzní článek porovnává dvě rozsáhlé historické biografie, jejichž protagonisty jsou dvě velmi rozdílné osobnosti – slovenský komunistický politik Gustáv Husák (1913–1991), který se přes vzestupy a pády stal v roce 1969 generálním tajemníkem Komunistické strany Československa a v roce 1975 prezidentem Československé socialistické republiky, a historik umění a hudebník Ivan Martin Jirous (1944–2011), který se stal za „Husákova režimu“ ústřední postavou československého hudebního undergroundu. Oba byli několik let politickými vězni, Husák v padesátých letech a Jirous v sedmdesátých a osmdesátých letech. Autor sumarizuje dosavadní ohlasy obou knih a přes těžko slučitelné přístupy jejich pisatelů poukazuje na pozoruhodné shody. Husákův biograf Michal Macháček je empiricky orientovaný historik, který sesbíral úctyhodné množství materiálů a pečlivě studuje historické prameny, na něž poctivě odkazuje v obsáhlém poznámkovém aparátu. Jirousův životopisec Marek Švehla je novinář, kterému jde na prvním místě o čtenářsky atraktivní příběh, takže s historickými prameny pracuje svévolně, nekriticky přebírá vyprávění pamětníků a s gustem prezentuje každou pikantní historku. Oba autoři však sepsali knihy, které nedostatečně zasazují osudy Husáka a Jirouse do širších dobových kontextů a ve výsledku opakují či dále posilují již existující mytologii spojenou s oběma historickými postavami. V případě Jirouse je to „magorovský mýtus“ nezkrotného bouřliváka a nesmiřitelného protivníka komunistického režimu, v případě Husáka pak mýtus „nejchytřejšího Slováka“, který každou porážku dovedl proměnit v pozdější vítězství a nakonec získal a udržel moc díky schopnosti přelstít své konkurenty.
Marek Syrný
MACHÁČEK, Michal: Gustáv Husák. Praha, Vyšehrad 2017, 632 strany, ISBN 978-80-7429-388-7.
Autor podrobně posuzuje rozsáhlou biografii slovenského komunistického politika Gustáva Husáka (1913–1991), který se přes vzestupy a pády stal v roce 1969 generálním tajemníkem Komunistické strany Československa a v roce 1975 prezidentem Československé socialistické republiky. Komentuje přitom zejména kapitoly, které pojednávají o Husákově působení v období druhé světové války, kdy se ve Slovenské republice postupně zapojil do protifašistického odboje a posléze do Slovenského národního povstání, a v poválečném Československu, kdy se jako představitel Komunistické strany Slovenska aktivně podílel na boji o moc, jenž vyvrcholil v únoru 1948. Celkově přitom oceňuje neobyčejně rozsáhlý pramenný výzkum, který Michal Macháček podnikl i v ruských archivech, bohatství informací k Husákově politické kariéře i jeho soukromému životu, přesvědčivost většiny nabízených interpretací, komplexnost Husákova portrétu i výstižnost jeho charakteristik. Současně poukazuje na některé faktografické chyby a nepřesnosti biografie, doplňuje scházející historické kontexty a ukazuje, jak životopisec často až příliš podlehl Husákovu autostylizovanému podání v líčení různých historických epizod.
Milan Ducháček
MACHÁČEK, Michal: Gustáv Husák. Praha, Vyšehrad 2017, 632 strany, ISBN 978-80-7429-388-7.
Autor se z hlediska žánru historické biografie zamýšlí nad rozsáhlou biografií slovenského komunistického politika Gustáva Husáka (1913–1991), který se přes vzestupy a pády stal v roce 1969 generálním tajemníkem Komunistické strany Československa a o šest let později prezidentem Československé socialistické republiky. Kniha si podle jeho názoru zaslouží respekt svým pokusem vykreslit komplexní portrét jedné z klíčových osobností československých dějin ve dvacátém století, záměrem oslovit široké publikum mimo akademickou obec a neobyčejným množstvím snesených informací. Michal Macháček však ke škodě věci uzavřel svůj výklad do příliš rigidní životopisné formy. Jeho deklarovaná skepse vůči novým metodologiím je sice přijatelná, zároveň však zcela potlačil přítomnost svého autorského subjektu v textu. Nejenže tak smlčuje, z jakých hodnotových pozic vychází, ale zříká se také vlastních interpretací, jako by věřil, že předkládaná dokumentace mluví sama za sebe a výpovědní hodnota všech pramenů je rovnocenná. Tento nedostatek nemůže vyvážit snahou prezentovat Gustáva Husáka v mnohostrannosti historických svědectví. Macháček si také bohužel neklade autorské otázky včetně té, v čem spočívá Husákova „historická velikost“, kterou samozřejmě předpokládá. Ve svém výkladu pak zcela ponechal stranou problém, jaký byl Husákův vztah k právu a jak se jeho právnické vzdělání promítalo do vlastního prožívání bezpráví, jemuž byl vystaven v padesátých letech, i represí, za něž sám nesl jako vrcholný politik odpovědnost.
Marek Skála
KŘEN, Jan: Čtvrt století střední Evropy: Visegrádské země v globálním příběhu let 1992–2017. Praha, Univerzita Karlova – Karolinum 2019, 366 stran, ISBN 978-80-246-3977-2.
Recenzent představuje knihu nedávno zesnulého historika Jana Křena (1930–2020) jako chronologické pokračování jeho monumentálního díla Dvě století střední Evropy (Praha, Argo 2005). Práci je podle něj třeba číst nejen jako historii středoevropských systémových transformací a konsolidací po pádu komunistických režimů, ale do jisté míry i jako autorovu subjektivně zabarvenou ego-histoire. Autor metodologicky vychází z institucionální ekonomie, pracující s principem závislosti na předchozí cestě (path dependence), a z neoliberalismu jako stěžejní ideologie středoevropské transformace, vůči němuž je přitom velmi kritický. Práce představuje první ucelenou historickou syntézu středoevropského vývoje v posledních desetiletích a díky komparativnímu zaměření na politický, ekonomický a společenský vývoj podává vynikající přehled zejména o formování nových demokratických společností a jejich cestě do mezinárodních struktur, především do Evropské unie.
Kateřina Čapková
DONERT, Celia: The Rights of the Roma: The Struggle for Citizenship in Postwar Czechoslovakia. New York, Cambridge University Press 2017, xi + 197 stran, ISBN 978-1-107-17627-0.
Recenze původně vyšla v The American Historical Review, roč. 125, č. 1 (únor 2020), s. 332 n. Knihu britské historičky Celie Donertové Práva Romů: Boj o občanství v poválečném Československu by si měl podle recenzentky přečíst každý, kdo se zajímá o politiku uplatňovanou vůči Romům v Evropě dvacátého století a o složitou problematiku komunistického přístupu k sociálním a národnostním otázkám. Autorka skvěle zachycuje kontinuitu úsilí zlepšit situaci Romů na jedné straně a snah ovládat je na straně druhé, a to v různých politických poměrech před válkou i po ní, v době komunistického režimu i po něm, v Československu i v širším evropském kontextu. Dokládá přitom selhávání agendy lidských práv v různých politických souvislostech až do dnešních dnů, včetně politiky Evropské unie, a jasně ukazuje, že politika a opatření týkající se Romů nejsou marginálním tématem, ale oblastí, která vyjevuje zásadní meze pojetí občanství ve dvacátém a jednadvacátém století.
Petr Andreas
SCHMARC, Vít: Země lyr a ocele: Subjekty, ideologie, modely, mýty a rituály v kultuře českého stalinismu. (Šťastné zítřky, sv. 26.) Praha, Academia 2018, 423 strany, ISBN 978-80-200-2703-0.
Recenzovaná práce je pokusem z hlediska literární historie nově uchopit oficiální uměleckou tvorbu vznikající v Československu v období stalinismu (konkrétně z let 1948–1954). Autor zaprvé usiluje náležitě pojmout a pojednat projekt socialistického realismu a rehabilitovat jej jako svébytný umělecký fenomén, explicitně v opozici proti zjednodušeným sociologizujícím pohledům. Zadruhé sémioticky analyzuje konkrétní díla se zřetelem na ideologické významy, které utvářejí jejich poetiku a fikční svět. Inspiruje se přitom zejména přístupy Kateriny Clarkové a vůbec západní rusistiky. Recenzent podrobně rozebírá autorovy teoretické rámce, pojmový instrumentář a formulované teze a poukazuje na omezení plynoucí ze zvolené optiky i na předpojatost v argumentaci proti „tradiční“ kritice socialistického realismu jako produktu mocenského tlaku. Recenzent přiznává monografii v českém kontextu průkopnické místo v intenzivním zaujetí tématem a v odhodlání je historizovat. V recepci západní rusistiky přináší množství podnětů a ukazuje směr tuzemskému bádání. Její těžiště spočívá v minuciózních interpretacích konkrétních autorů a děl, které jsou originální, suverénní a vydařené. Na druhou stranu sugestivní rétorika a zaujetí obecnými koncepty převažují nad logikou výkladu a poznávacím přínosem a pokus nově uchopit socialistický realismus jako umělecký a kulturní fenomén se celkově nezdařil, neboť metoda zaměřená jen na textový rozbor neumožňuje zachytit jeho historickou stránku.
Jakub Marša
HANUŠ, Jiří (ed.): Kritik moderního světa: Rio Preisner 1925–2007. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2018, 314 stran, ISBN 978-80-7325-443-8.
Recenze přibližuje sborník věnovaný osobnosti českého germanisty, politického filozofa, esejisty, překladatele a básníka Rio Preisnera (1925–2007). Narodil se na Podkarpatské Rusi, v roce 1968 emigroval do Spojených států a působil jako profesor germanistiky na Pensylvánské státní univerzitě. Preisner se profiloval zejména jako křesťanský konzervativní politický myslitel a představitel filozoficky založené, nesmiřitelné kritiky totalitarismu, především komunismu a marxismu jako jeho politické filozofie. Dlouhodobě také komentoval americkou civilizaci a hodnotovou krizi moderní západní demokracie, z jeho pohledu fatálně zasažené odpoutáním od křesťanských základů. Pro svůj ideový radikalismus a konzervatismus stál na okraji českého politického myšlení, přestože jeho dílo je rozsáhlé a fenoménem totalitních ideologií se v něm zabýval z českých autorů nejsoustavněji. Recenzent představuje jednotlivé příspěvky, jejichž autoři se snaží vystihnout Preisnerovo myšlení a dílo z různých stran v souřadnicích své doby, a přisuzuje mu nadčasovou platnost.
Michal Janíčko
RAMŠAK, Jure: (Samo)upravljanje intelekta: Družbena kritika v poznosocialistični Sloveniji. Ljubljana, Modrijan 2019, 312 stran, ISBN 978-961-287-110-9.
Slovinský historik mladší generace Jure Ramšak v knize (Samo)správa intelektu: Společenská kritika v pozdně socialistickém Slovinsku představuje sociálně kritické myšlení ve Slovinsku v sedmdesátých letech minulého století. Recenzent přibližuje poměry v Jugoslávii, a zvláště Slovinsku v tomto období a upozorňuje na některé společné rysy s takzvanou normalizací v tehdejším Československu, kdy v obou zemích došlo k upevnění režimu a oslabení společenských konfliktů, avšak ve Slovinsku nevznikal propojený disent a represe byla značně mírnější. Dále představuje jednotlivé skupinky nekonformních intelektuálů a typy jejich společenské kritiky podle Ramšaka: byli to nacionalističtí „kritikové socialistického humanismu“ (označovaní jako „anarcholiberálové“), akademičtí sociologové, neomarxisté vzešlí z levicového studentského hnutí (patřil k nim filozof Slavoj Žižek) a občanskodemokratičtí či katoličtí intelektuálové, s ústřední postavou spisovatele a bývalého partyzána Edvarda Kocbeka (1904–1981). Slovinské politické vedení se snažilo eliminovat kritiku mimo stanovené meze administrativními postihy, jen výjimečně došlo na soudní procesy a tresty odnětí svobody. Podle recenzenta podal autor vyčerpávající přehled kritického myšlení ve Slovinsku v daném období a vyvodil adekvátní závěry beze snahy hledat nějaké senzace. Zpracoval tak dosud málo pojednávané a nepříliš vděčné téma, z nějž vytěžil zřejmě maximum možného.
Oldřich Tůma
Nekrolog připomíná předního českého historika Jana Křena (1930–2020). Patřil ke generaci historiků, která byla zprvu ovlivněna marxistickými šablonami a během šedesátých let se propracovala ke kritickému myšlení. Zapojil se do reformního hnutí v době pražského jara, kvůli tehdejším postojům byl vyloučen z komunistické strany a v sedmdesátých a osmdesátých letech pracoval v dělnické profesi. Soukromě se ale nepřestal věnovat historii. Připojil se k prvním signatářům Charty 77 a podílel se na produkci historického samizdatu a na „podzemních“ historických seminářích. Po roce 1989 se intenzivně zapojil do vědeckého života jako badatel, pedagog a organizátor. Na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze založil katedru německých a rakouských studií a dlouhá léta řídil Institut mezinárodních studií, na nějž se katedra přetvořila. Podílel se na činnosti institucí věnujících se česko(slovensko)-německým vztahům v minulosti a současnosti a jako člen vědeckých rad spolupracoval také s nově založeným akademickým Ústavem pro soudobé dějiny. Řada jeho prací vyšla v překladu v Německu. Jan Křen se v šedesátých zabýval především československou emigrací na Západě v době druhé světové války, později zejména dějinami česko-německých vztahů a dějinami střední Evropy, jimž věnoval monumentální dílo Dvě století střední Evropy (Praha, Argo 2005).
