Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.
Institute of Contemporary History
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.
Institute of Contemporary History
Religiozita v komunistickém Československu / Religiousness in Communist Czechoslovakia
Náboženské procesy pozdní moderny v západní a východní Evropě
Zdeněk R. Nešpor
Autor v této studii podává základní přehled o vývoji náboženství v Evropě ve druhé polovině 20. století, srovnává situaci v západních a postkomunistických zemích a v diskusi s dosavadní literaturou analyzuje některé ústřední vývojové trendy. Přibližuje zejména po dlouhou dobu paradigmatickou koncepci sekularizace (jejím nejvlivnějším zastáncem je dnes Steve Bruce) a tři její alternativní modely – teorii racionální náboženské volby Rodneyho Starka, koncept náboženské paměti Danièle Hervieu-Légerové a koncept tří autonomích složek sekularizace (jejichž setkání vedlo k nápadnému ústupu církevní religiozity v západní Evropě), jak jej rozpracoval José Casanova. Dále se autor věnuje především otázkám odcírkevnění a konsekventním změnám vnějšího i vnitřního fungování etablovaných církví, jejich právního postavení a vlivu na politiku, média, školství a další oblasti. Zkoumá také rozvoj a následné snižování významu nových náboženských hnutí, včetně postojů namířených proti nim a proti imigrační religiozitě, stejně jako vliv implicitních náboženství. Zatímco takzvaná politická náboženství již dávno nehrají identifikační roli, funkční ekvivalenty religiozity se projevují především v evropském sekularismu, který na jednu stranu má křesťanské kořeny a (církevní) křesťanství současně dost úspěšně nahrazuje, například v podobě negativní evropské identity vůči muslimům. V pozdně moderní Evropě se dále podle autora široce uplatňují privatizované náboženské, respektive spirituální formy, které sice výrazně oslovují jen malou část veřejnosti a vyvolávají její participaci, avšak v podobě kulturního milieu je jejich vliv mnohem větší. Tyto a další náboženské procesy se v evropských zemích zdaleka neuplatňují stejně výrazně; různé formy (ne)náboženství sice vstupují i do evropské politiky a veřejného dění, nicméně k jejich kontroverzím přispívá právě to, že se projevují v různé míře i podobách.
Čeští evangelíci a komunistický režim v 50. letech
Ondřej Matějka
Autor studuje soužití Českobratrské církve evangelické s komunistickým režimem v počátečním období jeho existence (1948-1956). Prvním krokem v jeho analýze, inspirované francouzskými a německými pracemi z oblasti sociálních dějin moci (Sandrine Kottová Thomas Lindenberger), je nástin kontaktů a ideově-politických afinit mezi protestanty a komunisty před únorem 1948, které se zřetelně projevovaly zejména po válce na stránkách evangelického týdeníku Kostnické jiskry. Díky tomuto sblížení a vyvinutým reflexům pro přežití v nepříznivých podmínkách se protestantská menšina poměrně úspěšně adaptovala na poměry v komunistické diktatuře. Šikovně pro svou konsolidaci využívala nástrojů nabízených režimem, jako byly brigády, zatímco režim se o protestanty (zejména o faráře) zase opíral v některých svých důležitých politických strategiích, jako byla kolektivizace či volby. Speciální pozornost autor věnuje teologovi a filozofovi Josefu Luklovi Hromádkovi (1889-1970), ve své době ústřední postavě evangelického prostředí v Československu. Jeho „instrumentalizace“ fungovala podobně dvousměrně, neboť na Západě jako představitel křesťanských mírových aktivit pomáhal vytvářet iluzi o náboženské svobodě v komunistickém Československu, zároveň však sloužil evangelíkům jako „štít“ a jako prostředník umožňující kontakty se západní teologií. Autor se své studii také dokládá, že pozorná analýza archivních materiálů státního, stranického i církevního původu odhaluje vnitřní rozpory v komunistickém aparátu ohledně vztahu k církvím a vlastních kompetencí i spojenecké vazby mezi jeho některými orgány a církvemi.
Jiří Hanuš
Autor se v tomto článku pokouší vystihnout některé zásadní rysy spirituality českého poválečného katolicismu. Dokládá, že tento fenomén byl v podstatě jednak určen takzvanou katolickou renesancí třicátých let, jednak novými tendencemi, zvláště pak po roce 1948. K těmto tendencím patřila vynucená uzavřenost, strach před pronásledováním a perzekucí, tradicionalismus a konzervativnost, které byly dány především omezením možností kontaktů se zahraničním. Celkově však hodnotí český katolicismus v letech 1948 až 1989 přes všechny problémy jako kulturotvorný, což dokládá i na recepci Druhého vatikánského koncilu v Čechách a na Moravě. Zvláštního ocenění se v textu dostalo i ženské spiritualitě, reprezentované jak řeholnicemi, tak vzdělanými intelektuálkami.
Olga Nešporová
Autorka se zabývá smrtí, umíráním a pohřebními rituály v současné české společnosti, přičemž zkoumané téma zařazuje do širšího kontextu evropského i dějinného. V první části studie představuje sociálněvědní koncept tabuizace smrti v moderní evropské společnosti 20. století i postupnou detabuizaci smrti díky většímu zájmu o umírající, který se projevoval zhruba od šedesátých let 20. století. Nastiňuje i vývoj v oblasti pohřbívání, pro které byl typický především přechod od tradičně křesťanského (zejména katolického a pravoslavného) uložení těla do země ke kremaci a následnému rozptylu. Na pozadí uvedeného vývoje v západní společnosti dále sleduje situaci v České republice, která byla v důsledku čtyřiceti let trvání komunistického režimu i vysoké míry sekularizace společnosti poněkud odlišná. Otázky kolem umírání a hospicové péče se začaly v České republice řešit až v devadesátých letech 20. století. Vysoká míra nedůvěry k církvím pak měla za následek, že pohřební obřady v současné době obsahují náboženskou složku pouze v méně než polovině případů. Navíc se z české společnosti vytratilo vědomí, že je nezbytné pro zesnulého a pozůstalé uspořádat kolektivní pohřební obřad, takže zhruba třetina kremací probíhá bez oficiálního obřadu.
Schwarzenberg – Chudoba – Preisner – Neuwirth
Martin C. Putna
Tématem článku je „apokalyptismus“, tj. katastrofické vidění moderní civilizace bez vyhlídky na možnost vnitrosvětského obratu, v dílech čtyř českých katolicky orientovaných myslitelů, kteží po roce 1948 působili v exilu. Historik a publicista Karel Schwarzenberg (1911-1986) psal v ostře apokalyptickém a proticivilizačním duchu, v tradici Léona Bloy a Josefa Floriana, v době svého působení ve vlasti. V exilu se jeho apokalyptismus naopak zmírňuje a promítá spíše do prožívání liturgie (pomíjivost času). Historik, křesťanský sociolog, publicista, spisovatel a politik Bohdan Chudoba (1909-1982) i germanista, politický filozof a překladatel Rio Preisner (1925-2007) jej naopak vyhrocují. Oba vytvářejí – nezávisle na sobě – rozsáhlé dílo (Preisner vydané, Chudoba z větší části rukopisné), ve kterém se pokoušejí o celostní vizi historie, vnímanou z jejich perspektivy jako ústící nutně do zkázy. Rovněž pokus o modernizaci církve po Druhém vatikánském koncilu vnímají jako součást tohoto katastrofického procesu, neboť církev se podle nich přizpůsobuje negativním tendencím světa. Germanista a teolog Vladimír Neuwirth (1921-1998) je autorem knihy Apokalyptický deník, která naopak není „apokalyptická“ v obvyklém slova smyslu, ale vlastně „útěšná“: apokalypsa je trvale přítomným rozměrem lidské existence a světa, je třeba s ní dokázat žít a přijmout ji.
Z autorem podniknuté komparace vyplývá, že ti dva z autorů (Schwarzenberg a Neuwirth), kteří spolupracovali s kněžskými kruhy české exilové církve, v nichž převládal souhlas se změnami po Druhém vatikánském koncilu, svůj apokalyptismus spíše zmírnili – kdežto druzí dva (Chudoba a Preisner), kteří se s těmito kněžskými kruhy rozešli ve zlém, pak vyostřili svou pozici „osamělých kritiků na okraji (zkažené) církve“. Zdá se, že spolupráce s církevními strukturami do jisté míry chrání exilové spisovatele před vyhrocenými apokalyptickými sklony (podobný je příklad exilového spisovatele Jana Čepa). Jeden zásadní rozdíl však autor nachází i mezi oběma osamocenými „pravými“ apokalyptiky: zatímco Chudoba končí ve Španělsku v reálné a doslovné samotě, aniž by měl na sklonku své tvorby a života naději, že by jeho myšlenky mohly nalézt širší odezvu – Preisner se v Americe dožije doby, kdy se jemu velmi blízký způsob vidění světa dostane z okraje zpět na přední místo veřejné rozpravy, totiž v názorech amerických neokonzervativců počátku 21. století.
Prolegomena k vývoji české sociologie náboženství v období marxistické dominance
Zdeněk R. Nešpor
Studie shrnuje kvantitativní sociologické výzkumy české religiozity, které se uskutečnily v letech 1946 až 1989 (kdy s výjimkou roku 1950 nebyla církevní příslušnost zkoumána prostřednictvím sčítání lidu), a provádí jejich metodickou kritiku; autor dále informuje o institucionálním zázemí těchto výzkumů. Výzkum náboženských postojů provedl v roce 1946 nově založený Ústav pro výzkum veřejného mínění, po komunistickém převratu však byla sociologie „zrušena“ a odpovídající šetření připadla státním orgánům, jež současně proti náboženství bojovaly; jejich výzkumy takzvaných objektivních náboženských faktorů probíhaly od padesátých do osmdesátých let 20. století, postihovaly však jen upadající složku církevní zbožnosti. Hlubší sociologické výzkumy umožnilo založení Sociologického ústavu Československé akademie věd v šedesátých letech. I když i tyto výzkumy byly poplatné dobovému paradigmatu „sociologie farnosti“, šlo o relativně úspěšná a metodicky náležitá šetření s mezinárodním ohlasem (výzkum religiozity Severomoravského kraje v roce 1963, se snahou o jeho rozšíření na celou republiku). Jejich konec znamenala takzvaná normalizace, kdy byl sociologický ústav sloučen s filozofickým ústavem. Sociologickými výzkumy náboženství byl pověřen v Brně založený Ústav vědeckého ateismu (nejdůležitější provedený výzkum se týkal religiozity žáků a studentů základních a středních škol v Jihomoravském kraji v roce 1979) a věnoval se jim i reorganizovaný Ústav pro výzkum veřejného mínění (ankety z let 1979, 1983, 1985, 1986 a 1989). Ani v jednom případě přitom nelze hovořit o metodicky čistých výzkumech, protože jejich zpracování bylo ideologicky poplatné tehdejšímu režimu, nebylo na dostatečné odborné výši a citelně zaostávalo za moderním vývojem sociologie náboženství na Západě. Adekvátnější, z praktických důvodů však omezené, poznatky přinášela samizdatová a exilová sociologie, která zpochybňovala představu o automatické sekularizaci české společnosti v souvislosti s modernizačními procesy a mocenským převládnutím marxismu. Rozvoj skutečně objektivních výzkumů mohl nastat až po roce 1989. Při interpretaci starších šetření a případné komparaci jejich výsledků se současnými zjištěními ohledně religiozity je třeba mít na paměti, že je nelze provádět bez přihlédnutí k celospolečenským i vnitrooborovým podmínkám, za nichž se realizovaly, a k účelům, jež plnily.
Osobní zkušenost z let pozdní „normalizace“
Jan Jandourek
Důležitou formou státní kontroly církví a represí proti nim za komunistického režimu byla výchova kněžského dorostu na teologických fakultách; jediná oficiálně povolená česká katolická teologická fakulta přitom od roku 1953 sídlila v Litoměřicích. Autor článku, významný polistopadový novinář a spisovatel, na této fakultě studoval v letech 1984 až 1989 a formou osobních vzpomínek přibližuje její tehdejší stav. Studium na fakultě nebylo příliš vědecky fundované a seminární život sloužil spíš kontrole budoucích duchovních, pro něž studium představovalo nutnou podmínku pozdějšího církevního působení, než aby poskytoval prostor pro duchovní rozvoj. Studenti sice museli projít sítem Státní bezpečnosti, která je už při přijímacím řízení lákala k tajné spolupráci, nicméně rozhodně nebyli prorežimně naladěni, což platí především o členech tajných řeholních společenství. Ve druhé polovině osmdesátých let se je už ani nikdo nesnažil přesvědčit o nutnosti změnit protikomunistický postoj; pokud jej nedávali otevřeně najevo, systém fungoval. Bohoslovci si tak sami nemohli být jisti, byli-li spíše součástí „viditelné“, kolaborující církve, nebo odbojnými elementy, protože už svým vstupem na fakultu dali jasně najevo, že si o vládnoucí marxistické ideologii myslí své. Situace na katolické teologické fakultě, která svým podřízením státní moci připomínala josefinské generální semináře, se tak v zásadě podobala poměrům v celé „oficiální“ církvi a také v celé české společnosti, takže si její transformace po roce 1989 vyžádala dlouhý čas.
Několik (osobních) příkladů
Dominik Dvořák
Materiálově zaměřená studie přináší autorovy osobní vzpomínky na nezávislé (katolické) vzdělávání v Československu v období takzvané normalizace (1970-1989), které autor začleňuje do obecnějšího výkladu o tomto typu vzdělávacích aktivit. Neklade si za cíl komplexní zpracování daného fenoménu, nýbrž informaci o dosud prakticky neznámých církevních i edukačních aktivitách. Prostřednictvím vzpomínek dalších aktérů autor zmiňuje nezávislé vzdělávání menších dětí v rodinách, podrobněji pak popisuje práci s mládeží a formování jejích vedoucích, a to zejména v salesiánském prostředí, na kterém se v osmdesátých letech minulého století sám podílel. Ačkoli salesiáni byli katecheticky nejsilněji působícím společenstvím, práce s mládeží se na ně neomezovala; na druhou stranu společenský dosah těchto aktivit nebyl příliš velký, a to ani v církvi. Nakonec autor pojednává o paralelním vzdělávání vysokoškolského typu, jak je představovaly zejména takzvané bytové semináře, a podrobněji informuje o širokých vzdělávacích aktivitách Josefa Zvěřiny (zejména na severní Moravě a v Praze), které byly teologickým ekvivalentem těchto seminářů. V tomto i dalších případech přitom autor klade otázku, zdali neformální vzdělávací programy dosahovaly (a zda vůbec mohly dosáhnout) dostatečné úrovně, a připomíná některé dobové samizdatové reflexe kvality, charakteru i účelu „mimoškolního“ a „protiškolního“ vzdělávání.
K vývoji a institucionalizaci v letech 1948–1989
David Václavík
Autor se věnuje působení ateismu, tedy myšlenkového a politického hnutí popírajícího existenci Boha (nadpřirozena) a zpochybňujícího smysl institucí s ním spjatých, v českém prostředí během uplynulého století. Rozlišuje přitom mezi ateisty, agnostiky a „nevěřícími“ a s odkazem na současné sociologické výzkumy religiozity v české společnosti upozorňuje na to, že by bylo mylné považovat masový odklon od tradičních konfesí za důkaz jejího převládajícího ateismu stejně jako za výsledek čtyřiceti let komunistické diktatury. Expozici vlastního tématu zasazuje do vzdálenějšího historického kontextu a poukazuje na antiklerikální (tj. v podstatě antikatolickou) tradici v moderních českých dějinách, kořenící v národním obrození a vystupňovanou v souvislosti s protihabsburským bojem na počátku první republiky. Komunistický režim, usilující po únoru 1948 o potlačení církví a náboženství, tak našel v tomto směru již připravenou půdu. Počátky ateismu v českém prostředí, podobně jako jinde v Evropě, jsou spojené s rozvojem takzvaného volnomyšlenkářského hnutí. V rámci Volné myšlenky, založené v roce 1904, převažoval od počátku pozitivisticky orientovaný proud, který se však od začátku dvacátých let stále více názorově střetával s proudem ovlivněným marxismem. Ten vycházel z Marxovy interpretace náboženství jako falešného, odcizeného vědomí, sloužícího v podstatě zájmům reakčních sociálních sil a překonaného „vědeckým světovým názorem“. Ateismus v marxistickém pojetí byl pak chápán nejen jako noetická perspektiva, ale i jako soubor principů tvořících součást komunistické, respektive socialistické morálky.
Jestliže po svém nástupu komunistický režim rozpoutal boj proti církvím (zvláště katolické) za pomoci propagandy politické, a nikoli ateistické, vysvětluje to autor jednak taktickými ohledy (značná religiozita venkovského obyvatelstva), jednak implicitním přesvědčením komunistických činitelů, že náboženství odumře spolu s jeho sociálními nositeli. V padesátých se kromě toho „vědecký ateismus“ ještě nevyčlenil z marxisticko-leninské doktríny jako samostatná disciplína, takže nebyl specifickým předmětem školní výuky ani odborných pojednání. K tomu postupně docházelo až v šedesátých letech, na druhé straně se však v tomto období v souladu s celkovou společenskou liberalizací zlepšovaly vztahy mezi státem a církvemi a poněkud se uvolňoval prostor pro působení náboženských myšlenek. V poslední části článku autor zachycuje institucionalizaci „vědeckého ateismu“ v rámci strategie „normalizace“, jehož výrazem bylo založení Ústavu vědeckého ateismu Československé akademie věd roku 1972 v Brně. Posláním této instituce nebylo jen teoretické vyvracení náboženství, propagce „vědeckého světového názoru“ či výzkumy světonázorové orientace obyvatelstva, ale i vypracovávání posudků na vydávané publikace s ohledem na jejich „ideologickou nezávadnost“ a hodnocení činnosti duchovních při rozhodování o odebrání státního souhlasu s výkonem duchovenské činnosti.
O obrazech dějin Normana M. Naimarka
Eva Hahnová – Hans Henning Hahn
Autoři v této stati, původně publikované v německém časopise Zeitschrift für Geschichtswissenschaft (roč. 54, č. 7-8 (2006), s. 687-700), vedou polemiku s dějinnými koncepty známého amerického historika Normana M. Naimarka, jak je předložil zejména v knize Plameny nenávisti: Etnické čistky v Evropě 20. století (americké vydání 2001, německé 2004, české 2006) a ve stati „Die Killing Fields des Ostens und Europas geteilte Erinnerung“, otištěné v rakouské revue Transit (č. 30, zima 2005/2006, s. 57-69). Naimark si podle Hahnových zjednal u části historického publika značnou popularitu tím, že se pokouší o revizi dosavadních pojetí tragických stránek evropské historie minulého století. Ve skutečnosti však nenabízí nové poznatky, ale oprašuje některá stará klišé a vrací se až tradici německého národoveckého (völkisch) dějepisectví. Platí to o jeho výkladu poválečného vyhnání a vysídlení německých obyvatel z Polska a Československa jako aktu odplaty za utrpěná příkoří stejně jako o jeho implikacích, že východoevropské národy ve 20. století projevily zvláštní náchylnost k etnickému násilí. Naimark staví na odiv spíš kazatelský zápal než schopnost historického rozlišování, když líčí dějiny evropského „Východu“ jako řetěz vraždění a etnických čistek. Autoři nepřijímají ani Naimarkovu výzvu překlenout rozdílné kolektivní paměti Němců, Poláků, Ukrajinců i dalších národů společným připomínáním konflikních událostí a vytvořit tak společnou historickou paměť, neboť s těmito rozdíly je žádoucí racionálně zacházet, ale nikoli je stírat relativizací kategorií viníků a obětí.
Jiří Pešek
CUHRA, Jaroslav – ELLINGER, Jiří – GJURIČOVÁ, Adéla – SMETANA, Vít: České země v evropských dějinách, sv. 4: 1918-2004. Praha – Litomyšl, Paseka 2006, 359 stran.
Recenzovaná učebnice podle Peška nedostála autorským ambicím. Je v podstatě kronikou, soustavně glosující události v českých zemích a výběrově uvádějící významné epizody dějin evropských a světových. Recenzent jí vytýká absenci jasné koncepce, chybějící tázání po příčinách, předpokladech a podmínkách historických jevů a některé konkrétní interpretace, jež pokládá za mylné.
Francouzsko-německá učebnice poválečných dějin
Lucie Filipová
LE QUINTREC, Guillaume – GEISS, Peter (ed.): Histoire/Geschichte: Europa und die Welt seit 1945. Stuttgart – Leipzig, Ernst Klett Schulverlag 2006, 336 stran.
LE QUINTREC, Guillaume – GEISS, Peter (ed.): Histoire/Geschichte: l’Europe et le Monde depuis 1945. Paris, Éditions Nathan 2006, 336 stran (plus CD-ROM).
Recenzentka seznamuje s historií projektu této unikátní učebnice, s obsahem jejích kapitol a s rozdíly mezi německou a francouzskou verzí, jakož i s odlišnými momenty ve výkladu obou historiografií, jak se projevily na stránkách učebnice. Autoři se podle jejího názoru se všemi problémy vypořádali vcelku úspěšně a kniha si zaslouží ocenění.
František Svátek
NAIMARK, Norman M.: Plameny nenávisti: Etnické čistky v Evropě 20. století. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2006, 235 stran. (Knižnice Dějin a současnosti, sv. 30.) Z anglického originálu Fires of Hatred: Ethnic Cleansing in Twentieth-Century Europe (Cambridge – London, Harvard University Press 2001) přeložili Šimon a Milena Pelarovi.
Recenzent nejprve zevrubně seznamuje s Naimarkovou vědeckou kariérou a prací, jež předcházela vydání jeho mezinárodně proslulých Plamenů nenávisti. Poté zachycuje české ohlasy této publikace, načrtává autorovu konceptualizaci „etnických čistek“ a věnuje se jeho prezentaci české tematiky. Vytýká mu zejména nedostatečně kritickou práci s německou literaturou a slabou znalost východoevropských pramenů i odborných studií a sklony k politizaci tématu.
Jan Křen
RYCHLÍK, Jan: Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu: Pasová, vízová a vystěhovalecká politika 1848-1918. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., 2007, 259 stran. (Česká společnost po roce 1945, sv. 4.)
Významný přínos této práce spatřuje recenzent v tom, že je prvním soustavným a pečlivým zpracováním nanejvýš důležité problematiky cestování v moderních českých dějinách. Autor se soustředí především na politické podmínky a legislativní úpravy cestování v různých obdobích existence Československa, zatímco význam tohoto fenoménu v každodenním životě obyvatel zůstává úkolem pro další výzkum.
Milan Otáhal
BLEHOVA, Beata: Der Fall des Kommunismus in der Tschechoslowakei. Wien, Institut für Osteuropäische Geschichte an der Universität Wien – LIT Verlag 2006, 259 stran. (Europa Orientalis, sv. 2.)
Autorka, původem ze Slovenska a žijící od svých dvaceti let v Rakousku, nepojednává zdaleka jen o konci komunistického režimu v Československu, jak navozuje titul její práce, ale snaží se zachytit československý vývoj k tomuto bodu již od roku 1968. Podle recenzenta sice přinesla řadu nových poznatků, ale soustředila se přílš na mocenskou sféru a disent a nepodařilo se jí tak naplnit záměr analyzovat vznik občanské společnosti a působení nekonformní inteligence. Kromě toho nekriticky přebírá některá tvrzení a nevyvarovala se věcných chyb.
Daniela Kolenovská
VOLKOV, Solomon (ed.): Svědectví: Paměti Dmitrije Šostakoviče. Praha, Akademie múzických věd 2005, 422 stran + 16 stran obrazové přílohy. Z německého vydání (překladu ruského originálu) přeložili Hana Linhartová a Vladimír Sommer.
V textu Šostakovičových reflexí vlastní doby, které po skladatelově smrti uspořádal a v New Yorku vydal Solomon Volkov, sleduje recenzentka prostupování autobiografické a historické roviny. Svědectví podle jejího názoru ukazuje Šostakoviče v rozporném světle – jako umělce, který vkládal výpověď o tragických poměrech do své hudby, zatímco zřetelná slova si ponechal až jako posmrtný opus.
Eva Hahnová – Hans Henning Hahn
SALZBORN, Samuel: Ethnisierung der Politik: Theorie und Geschichte des Volksgruppenrechts in Europa. Frankfurt/M. – New York, Campus Verlag 2005, 356 stran.
Německý politolog v této práci systematicky zkoumá historický vývoj, tradici a význam pojmů „menšina“, „národnost“ a „národní skupina“ (Volksgruppe). Její závažnost podle recenzentů spočívá hlavně v tom, že analyzuje dosud nedostatečně reflektovaný koncept národních skupin jako protikladný k modelu politického národa a jako pokračování národoveckých (völkisch) tradic v Německu po druhé světové válce, které se takto snaží prosadit i v současném procesu evropské integrace.
Dagmar Černá
SUPPAN, Arnold – STOURZH, Gerald – MUELLER, Wolfgang (ed.): Der österreichische Staatsvertrag 1955: Internationale Strategie, rechtliche Relevanz, nationale Identität / The Austrian State Treaty 1955: International Strategy, Legal Relevance, National Identity. Wien, Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften 2005, 1019 stran.
Mezinárodní sborník z konference věnované padesátému výročí Státní smlouvy, klíčového zakládacího dokumentu rakouské druhé republiky a zároveň jedné z nejvýznamnějších mezinárodních smluv poválečného období, rozebírá tuto událost ze všech možných mezinárodně- i vnitropolitických aspektů a na základě nově zpřístupněných dokumentů, zejména z ruských archivů. Recenzentka se jej snaží v tomto bohatství představit a zdůrazňuje jeho nevšední záběr i význam.
Vlastimil Hála
KÁRNÍK, Zdeněk – FRANKLOVÁ, Zoja – KYLOUŠEK, Jakub: Bludné cesty sociální demokracie: Studie, rozhovory, názory. Praha, Prostor 2005, 232 stran.
Originálně koncipovaná publikace sestává z rozhovorů se třemi bývalými sociálnědemokratickými premiéry (Milošem Zemanem, Vladimírem Špidlou a Stanislavem Grossem) a tří paralelních komentářů předních českých žurnalistů ke každému interview, to vše zarámováno historickým exkurzem do dějin české sociální demokracie a politologickou úvahou o jejích perspektivách. Recenzent publikaci hodnotí jako přínosnou, přestože optika komentátorů je nastavena až příliš „jednobarevně“ z pravého středu.
Autoři čtvrtého svazku učebnice České země v evropských dějinách – Jaroslav Cuhra, Jiří Ellinger, Adéla Gjuričová a Vít Smetana – v tomto příspěvku reagují na recenzi učebnice z pera Jiřího Peška, otištěnou ve stejném čísle Soudobých dějin. Jeho výtky z větší části odmítají jako nepodložené konkrétními argumenty.
Novinář a historik Petr Zídek v tomto krátkém textu protestuje proti zamítavému stanovisku redakčního kruhu k publikaci jeho diskusního příspěvku o článcích Jana Křena „Dokumenty StB jako pramen poznání minulosti“ a „Historky StB a paměť“ v Soudobých dějinách (č. 3-4/2005, s. 708-734; č. 1-2/2006, s. 243-265). K Zídkovu textu je připojeno stručné vyjádření vydavatelů časopisu.
Sylva Sklenářová informuje o mezinárodní konferenci mladých historiků „České, slovenské a československé dějiny 20. století“, kterou uspořádal Historický ústav Fakulty humanitních studií Univerzity Hradec Králové jako druhý ročník takto koncipovaných konferencí na počátku března 2007.
Zdenko Maršálek a Petr Hofman informují o prvním z řady pracovních seminářů, který za účasti historiků z různých pracovišť zorganizovalo Oddělení pro dějiny druhé světové války, okupace a odboje Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, v. v. i., na přelomu října a listopadu 2007 v Malé Skále u Turnova.
