Soudobé dějiny 2-3 / 2009

Politické strany a (komunistická) minulost / Political Parties and the (Communist) Past

176 Kč

Koupit

Studie a eseje

Srdce Václava Talicha se ztratilo

K problému národní očisty (2. část)
Jiří Křesťan

První část studie (uveřejněná v časopise Soudobé dějiny, roč. 16, č. 1 (2009), s. 69-111) analyzovala dilemata, jimž musel šéfdirigent opery Národního divadla a České filharmonie Václav Talich (1883-1961) čelit v letech druhé světové války, i důsledky, s nimiž se musel vyrovnávat po osvobození. Autor si rovněž všímal proměn jeho vztahů s historikem, hudebním vědcem a poválečným komunistickým politikem Zdeňkem Nejedlým (1878-1962). Druhá část studie se zaměřuje na diskusi, která provázela takzvaný Talichův případ. Václav Talich byl v roce 1945 obviněn z kolaborace s nacisty. Vyšetřování sice prokázalo některá jeho pochybení, ale nedospělo k závěru, že by měl být potrestán. Přesto jeho veřejné umělecké působení po válce bylo omezeno. Studie sleduje postoje osobností hudebního života, publicistů a politiků k „Talichově aféře“ a vyvrací názor, že by proti Talichovi vystoupili jednotně stoupenci určitého politického názoru či uměleckého směru. Mezi těmi, kdo obhajovali Talicha a žádali umožnit mu umělecky pracovat, byla i řada komunistů (například divadelník Emil František Burian, básník Vítězslav Nezval, operní pěvec Přemysl Kočí, svým způsobem i politik Antonín Zápotocký a další). Falešná byla rovněž teze, kterou formuloval muzikolog Mirko Očadlík, že šlo o spor Talicha s celou takzvanou Nejedlého školou, navazující na hudební odkaz Bedřicha Smetany. Talichovi se dostalo podpory i od mnoha hudebníků, zejména z Českého komorního orchestru, který v roce 1946 založil.

Talichův individuální případ autor vřazuje do obecnějšího problému poválečného účtování s přisluhovači a sympatizanty nacistických okupantů (ať skutečnými či domnělými) a na tehdy vynášené morální soudy pohlíží také ve světle postojů jejich nositelů vůči projevům zvůle příští diktatury komunistické. Konkrétně Zdeněk Nejedlý, který po roce 1945 Talicha opakovaně veřejně kritizoval a nepokusil se pochopit motivy jeho chování za protektorátu, prokázal velmi málo odvahy tváří v tvář represím stalinismu. Celkově lze ovšem konstatovat, že zainteresovaní politikové (včetně prezidenta Edvarda Beneše) projevili v Talichově případu značnou míru zdrženlivosti a umožnili přezkoumání jeho chování za války podle práva. Autor odmítá zjednodušené závěry, které vidí jednostranně vinu na straně Václava Talicha či jiných umělců za protektorátu nebo je naopak představují jako nevinné oběti ataku nepřátel. Každý životní příběh je individuální, každou epizodu je nutno posuzovat v historických souvislostech. Úcta k Talichovu umění a talentu neutrpí, pokud připustíme, že v letech druhé světové války musel přistoupit na kompromisy, jež vyplynuly z přímého nátlaku nacistů, vlastních pochybností či z obyčejné únavy a zvyku na realitu protektorátního života.

Politické hry s „nedokončenou revolucí“

Účtování s komunismem v čase Občanského fóra a po jeho rozpadu (1989–1992)
Jiří Suk

Studie je věnována zrodu a počáteční dynamice českého postkomunistického antikomunismu. Vychází ze zjištění, že v čase politického převratu v listopadu a prosinci 1989 zůstávala politika radikální diskontinuity okrajovým, prakticky neviditelným a neslyšitelným jevem v celkem klidných občanských nepokojích. Ve sdílené atmosféře „národního porozumění“, jež vyústila do historického kompromisu mezi starým socialistickým a novým demokratickým režimem, nebylo místa pro politiku radikálního účtování s komunistickou stranou a minulostí. O to překvapivější bylo, když se požadavky s těmito parametry (odevzdání majetku KSČ, postavení KSČ mimo zákon, potrestání zločinců a vlastizrádců) objevily jakoby zničehonic už na počátku roku 1990 a nabývaly na síle. Probudila se paměť a její četné zasuté vrstvy pronikaly do veřejného prostoru. Vpád temné, nepoznané a nevstřebané minulosti do umělé reality historického kompromisu vyvolával morální frustraci v řadách formující se politické elity. Od aktualizovaných vzpomínek politických vězňů na zločiny padlého režimu bylo blízko k aktuálním problémům s „nomenklaturními bratrstvy“ a „komunistickými mafiemi“ v regionech a podnicích po celé zemi. Volání po důslednějším účtování se čím dám tím častěji ozývalo z Občanského fóra jako vítězného politického hnutí a stalo se katalyzátorem jeho výrazného štěpení. Nikdy se však neproměnilo v určující politickou linii, dominantní místo mělo jen v programech méně významných stran a organizací – Klubu angažovaných nestraníků, Konfederace politických vězňů a dalších. Po rozpadu Občanského fóra na přelomu let 1990 a 1991 ztratil prudký antikomunismus na síle a pravicové nástupnické subjekty – především Občanská demokratická strana, Občanská demokratická aliance a Křesťanskodemokratická strana – přizpůsobily původně radikální požadavky reálné kompromisní politice vycházející ze skutečnosti, že Komunistická strana Čech a Moravy, podporována více než deseti procenty voličů, zůstává součástí demokratického politického systému. Nereflektovaná morální frustrace vyplývající ze zásadního rozporu mezi ideální (tj. důslednou) a reálnou (tj. omezenou) možností „politiky účtování“ se posunula do dalších let a jako veřejný problém trvá doposud.

Poněkud tradiční rozchod s minulostí

Přítomnost minulosti v ideologii a politické rétorice Občanské demokratické strany
Adéla Gjuričová

Občanská demokratická strana (ODS) vznikla na počátku roku 1991 bez historické předchůdkyně, podle jejích zakladatelů pak přímo „navzdory“ tradici českého politického myšlení, pouze s odkazem na anglosaské politické vzory. Tato studie prověřuje onu proklamovanou absenci historických faktorů a mimo jiné poukazuje na skryté zapojení široce sdílených historických stereotypů při popularizaci zvolené varianty ekonomické transformace. Od politické krize v letech 1997 a 1998, kdy se rozpadla pravicová vládní koalice a moc převzala sociální demokracie, se rétorika ODS napojovala na české tradice a dějiny mnohem explicitněji. Tento trend vyvrcholil v letech 2000 až 2002, kdy stranické dokumenty již nekladly národní tradice a zájmy do rozporu s údajně provinčním myšlením postkomunistických sousedů, nýbrž se strukturami a směřováním Evropské unie a se zájmy Německa.
V druhé části studie autorka sleduje, jak se v Občanské demokratické straně měnil výklad takzvaného vyrovnávání s komunistickou minulostí. Zastává přitom tezi, že se nejednalo pouze o krátkodobé politické instrumentalizace proměn společenských nálad či o reakce na tlaky regionálních organizací a politických protivníků, nýbrž o relativně konzistentní pojetí komunistické minulosti jako neorganické součásti českých dějin, kterou je třeba v rámci „rozchodu s minulostí“ z vlastní tradice vypudit. Prostor pro vážení viny, problematizaci kategorií viníků a obětí či reflexi vlastní odpovědnosti v takovém pojetí však zcela chybí.

Rozděleni minulostí

Československá sociální demokracie v letech 1989–1992
Tomáš Zahradníček

Studie se zabývá otázkou, proč Československá strana sociálnědemokratická (ČSSD), která se v polovině devadesátých let stala vedle Občanské demokratické strany nejsilnější politickou silou v zemi, nedokázala po listopadu 1989 ovlivnit českou veřejnost a zasáhnout do politických debat o hodnocení komunistické minulosti. Sleduje, kdo vlastně byli první aktéři sociálnědemokratické politiky, a zdůrazňuje roli nejdůležitějších vstupních dělítek mezi nimi, určených rozdílným vztahem k tradici a odlišnými životními osudy před listopadem 1989. Podle nich autor dělí sociální demokraty do tří hlavních skupin: na „restituční“, „pokračovací“ a „nové“.
Nejpočetnější proud „restituční“ (Slavomír Klaban) usiloval o obnovení sociální demokracie po čtyřiceti letech přerušené činnosti, přičemž vycházel ze vzpomínky na ovládnutí strany prokomunistickou frakcí v roce 1948 a následné represe. „Pokračovací“ sociální demokraté z exilu (Karel Hrubý, Jiří Loewy) a z okruhu chartistických „nezávislých socialistů“ (Rudolf Battěk, Jaroslav Mezník) za sebou měli dlouhá léta angažovaného odporu proti komunistické vládě. Kromě nich se k myšlence sociální demokracie po pádu „starého režimu“ přihlásili noví aktivisté, kteří se stranou dříve neměli prakticky nic společného, včetně bývalých komunistů, zčásti působících v reformním klubu Obroda. Tato základní východiska byla konfrontována s reálným polistopadovým postavením sociální demokracie, určovaným několika vnějšími faktory: Občanské fórum nepřálo rozvoji politických stran, veřejné mínění rychle a dlouhodobě opouštělo hesla socialismu (byť reformovaného), komunistická strana dokázala přežít do nových poměrů a ucházela se o zastupování nejen svého tradičního členstva, ale všech levicových voličů. Tato situace vyžadovala od sociální demokracie politické jednání v prostoru mezi Občanským fórem a KSČM, na něž vznikající strana nebyla připravena. První zvolené vedení bývalého exilového činitele Jiřího Horáka mělo slabou pozici a vedle něj se prosazovalo mnoho autorit pocházejících z různorodého politického prostředí, které chtěly naplňovat tradiční značku strany vlastním obsahem, přičemž je všechna témata spjatá s minulostí rozdělovala. To se změnilo po zvolení Miloše Zemana do čela strany v únoru 1993. Nový předseda nesplnil očekávání žádné ze stávajících skupin, které doufaly, že se do sporů o minulost autoritativně zapojí a přikloní se na jejich stranu. Naopak do sociální demokracie programově zapojoval nositele různých politických tradic a názorů, které se vzájemně vyvažovaly, a nechával zaznít pluralitě hlasů.
Dokumentární přílohu ke studii tvoří edice „Dopisy Jaroslava Mezníka o myšlence a politice sociální demokracie“. Vybrané dopisy pocházejí z let 1978 až 1993 a jsou uloženy v osobním fondu Jiřího Loewyho v Archivu Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i. Brněnský historik Jaroslav Mezník, který byl po podpisu Charty 77 jednou z hlavních osobností skupiny takzvaných nezávislých socialistů, se v listech adresovaných většinou novináři Jiřímu Loewymu do exilu zamýšlí nad možnostmi nekomunistického socialistického myšlení a politiky v Československu, zdejšími tradicemi sociální demokracie i jejím aktuálním směřováním. Důležité místo zde zaujímají Mezníkovy snahy o porozumění a zprostředkování mezi exilem a disentem, respektive později domácí politickou scénou.

Stigma minulosti, pouto sounáležitosti

První desetiletí českého polistopadového komunismu
Michal Kopeček

Předmětem této studie je vztah Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM) k vlastní minulosti z hlediska vnitřního vývoje strany a hledání politické a kulturní identity v rámci českého politického systému. Interpretace minulosti a role Komunistické strany Československa (KSČ) v českých a československých dějinách byly klíčovými prvky ideologického vývoje strany v prvním desetiletí české demokracie po listopadu 1989 a hrály ústřední roli v úsilí komunistů odpovědět na její systémový i rétorický antikomunismus. Autor ukazuje, jaký diferenciační účinek měly diskuse o minulosti v prvních polistopadových letech, kdy na jedné straně přispívaly k vnitřnímu štěpení strany, na druhé straně však také vytvářely podmínky pro její pozdější konsolidaci a získání nového sebevědomí. Počáteční reformistická strategie, inklinující k ideovým souřadnicím sociální demokracie a usilující o získání maximálního počtu voličů a v konečném důsledku podílu na vládě, jak ji zastával filmový režisér a předseda KSČM v letech 1990 až 1993, byla postupně nahrazena strategií „levicového ústupu“ (Vladimír Handl) či „voličské reprezentace“ (Seán Hanley), založené na upevnění politicko-kulturní identity a důrazu na komunikaci mezi členstvem a vedením strany.
Jak autor ukazuje, „vyrovnávání s minulostí“ postupně nabralo u komunistů význam značně odlišný od většinové české společnosti. Pragmatismus následujícího vedení Miroslava Grebeníčka do jisté míry pacifikoval, avšak nevyřešil základní dilema KSČM, spočívající v rozporu mezi „logikou volebního boje“ a „logikou voličské reprezentace“. První rys po pádu reformistů v roce 1993 představovali zejména neokomunističtí teoretici (jako je filozof Miloslav Ransdorf), kteří usilovali o formulování celospolečenské socialistické alternativy, jež by byla přijatelná pro širší levicovou veřejnost. To je také vedlo ke snaze o kritičtější čtení vlastní minulosti v porovnání s většinovým členstvem. Druhý rys, tedy „logika voličské reprezentace“, zaměřená na uchovávání a posilování silné identity členů a příznivců strany, byl spjat s přetrvávající konzervativní většinou řadového členstva, reprezentovaného lokálními aktivisty, stranickým tiskem i některými členy politického vedení. Ti všichni dávali přednost programu politického a sociálního populismu a dějiny chápali spíše jako „politiku dějin“ – tedy jako oporu vlastní identity a nástroj odporu proti nepřátelskému vnějšímu prostředí. Pro oba proudy uvnitř KSČM však zůstal antikomunismus – ať už systémový či spontánní – až do konce devadesátých let jedním z hlavních, ne-li nejdůležitějším sjednocujícím motivem, což značně limitovalo možnosti otevírat citlivé otázky vlastní minulosti i případné kritické diskuse.

Materiály

Tragický případ Miroslava Dolejšího a Eugena Vrby

Prokop Tomek

Stať představuje autora proslulé Analýzy událostí 17. listopadu, nejznámější spiklenecké interpretace československé demokratické revoluce z listopadu 1989, z málo známé stránky – jako nadaného člověka a politického vězně komunistického režimu, který strávil za mřížemi celkem osmnáct a půl roku. Miroslav Dolejší (1931-2001) byl poprvé zatčen v roce 1951 a obviněn, že ve spojení s americkým agentem zakládal ilegální mládežnické organizace za účelem provedení státního převratu. Podle autora šlo pravděpodobně o akci vyprovokovanou Státní bezpečností. Dolejší byl odsouzen na třiadvacet let, z čehož si ve vězení odseděl devět, než byl v roce 1960 propuštěn na amnestii. Poté projevil své vcelku mimořádné schopnosti: přestože nedokončil střední školu, stal se odborníkem v oboru systémového inženýrství a automatizovaných systémů řízení a členem několika vědeckých společností. Za „pražského jara“ byl aktivní ve sdružení bývalých politických vězňů K 231. V polovině sedmdesátých let se pokusil prostřednictvím bývalého novináře Eugena Vrby, který byl však sledován Státní bezpečností jako „nepřátelská osoba“, dodávat na Západ za honorář odborné články o Československu. V létě 1976 byli oba muži zatčeni. Přestože úřední posudky nebyly jednoznačné, zda inkriminované zprávy obsahovaly utajované informace, byli obžalováni z vyzvědačství a odsouzeni: Vrba na deset let a Dolejší na jedenáct let. Propuštěn byl v roce 1985, dvacet měsíců před vypršením trestu.
Autor článku tvrdí, že vznik Dolejšího konstrukce, vysvětlující listopad 1989 jako spiknutí disidentů, části komunistů a zahraničních tajných služeb, byl psychologicky podmíněn tragickým osudem pisatele a dá se pochopit jako svérázné gesto satisfakce. Pro vězně z padesátých let, kteří před sebou neměli žádnou budoucnost, bylo bolestné přihlížet, jak se bývalí komunisté z Charty 77, kteří se v nejednom případě podíleli na jejich perzekuci, ujímají vysokých funkcí.V případě Miroslava Dolejšího tuto neblahou roli sehrál Vladimír Kolmistr, člen reformněkomunistického disidentského klubu Obroda a v devadesátých letech poslanec parlamentu, který jako předsesa Okresního výboru Českého svazu mládeže v Kladně v roce 1950 inicioval vyloučení Dolejšího ze studia na střední škole. Tuto událost dokládá záznam z oné vylučovací schůze, otištěný v příloze k článku, a do širších souvislostí ji uvádí historik Jaroslav Cuhra v úvodním komentáři.

Diskuse

„Jak se to tedy mělo dělat jinak?“

Historická komise Občanského fóra a Pithartovy otázky
Jan Křen – Pavel Seifter

Oba historici, tentokrát jako pamětníci, si kladou otázku, které se dotkl Petr Pithart ve své memoárové knize Devětaosmdesátý (Praha, Academia 2009): co se dalo udělat, aby se na konci roku 1989 v Československu zabránilo svévolnému ničení a rozkrádání materiálů Státní bezpečnosti a jiných archivních dokumentů? Zpochybňují přitom Pithartovo konstatování, že tento stav byl důsledkem daných společenských poměrů a že nebylo možné jej zásadně ovlivnit. Řešení podle jejich přesvědčení nabízela Historická komise Občanského fóra, jejímiž členy sami byli a jejíž koncepční návrhy na zabezpečení a uchování archivních dokumentů i další aktivity z prosince 1989 a ledna 1990 připomínají. Zamýšlejí se také nad tím, proč tyto návrhy nebyly v Koordinačním centru Občanského fóra vyslyšeny.

Mnichov? A „pokus“ o jakou revizi?

Stíny v recenzi Piotra M. Majewského na knihu In the Shadow of Munich
Vít Smetana

Příspěvek je polemikou s recenzí Piotra M. Majewského „Mnichov, Británie a pokus o revizi českého pohledu“ (Soudobé dějiny, roč. 16, č. 1 (2009), s. 174-176) na knihu Víta Smetany In the Shadow of Munich: British Policy towards Czechoslovakia from the Endorsement to the Renunciation of the Munich Agreement (1938-1942) (Prague, Karolinum Press 2008). Autor přičítá recenzentovy výtky vesměs nepozornému čtení nebo neznalosti. Nesouhlasí s jeho tvrzením, že problematika pojednávaná ve Smetanově knize je již dost dobře probádaná, a je toho názoru, že obecně ani s vydanou monografií nelze téma odbýt jako vyčerpané. Konstatuje, že se ve své práci téměř vůbec nezabývá událostmi kolem mnichovské konference na podzim 1938, na kterou upírá pozornost recenzent. Polemizuje s jeho přesvědčením, že by pro postoje úředníků britského ministerstva zahraničí vůči československé exilové vládě za války byly určující jejich antičeské předsudky. A zejména se ohrazuje proti recenzentovu „nálepkování“ a „škatulkování“, které spatřuje v hodnocení své práce jako „revizionistické“, usilující o překonání „českého pohledu“ – takové schéma ze současné české historiografie podle jeho názoru není možné vydestilovat.

Recenze

Ideologická literatura v neideologickém provedení

Dvacet let po roce 1989 vyšly první moderní dějiny české literatury socialistické doby
Alessandro Catalano

JANOUŠEK, Pavel a kolektiv: Dějiny české literatury 1945-1989: sv. 1: 1945-1948; sv. 2: 1948-1958. Praha, Academia 2007.

Důkladná recenze se zabývá především prvními dvěma díly čtyřsvazkových Dějin české literatury 1945-1985, vydaných v letech 2007 a 2008 jako završení desetiletého projektu Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, v. v. i., na němž se podílelo více než padesát autorů pod vedením ředitele ústavu Pavla Janouška. Jak recenzent poznamenává, v tomto kolektivním díle byly poprvé, systematicky, celistvě a neideologickým způsobem na dvou a půl tisících stranách zpracovány peripetie české literatury od konce druhé světové války do pádu komunismu. Vznikla tak základní práce svého druhu, která je přesvědčivou odpovědí na nedávné intenzivní diskuse české literární vědy, v nichž se problematizovala samotná možnost psát dnes dějiny literatury, a také výzvou pro případné tvůrce alternativních pojetí. Recenzent oceňuje vysokou faktografickou spolehlivost díla a přes jistá úskalí i zvolený maximálně neutrální a neosobní způsob podání. Zdůrazňuje také kvality a značný rozsah pasáží věnovaných širším společenským a kulturně-politickým souvislostem literární tvorby v době jejího masivního zideologizování, poukazuje na přínosné zahrnutí žánrů na pomezí literatury do díla a některé jeho publikované kritiky hodnotí jako jednostranné.

Historické analýzy budování české demokracie

Jan Bureš

GJURIČOVÁ, Adéla – KOPEČEK, Michal (ed.): Kapitoly z dějin české demokracie po roce 1989. Praha – Litomyšl, Paseka 2008, 328 stran.

Tato kolektivní monografie podle recenzenta předkládá zdařilý pokus o multidisciplinární pohled na uplynulé dvacetiletí vývoje nejen české, ale v širším rámci i dalších středoevropských společností v jejich cestě budování demokracie. Za hlavní přínos pokládá, že jednotlivé studie třinácti autorů (z toho pěti zahraničních) se snaží komplementárně postihnout různé aspekty tohoto vývoje v analýzách historických, politologických, sociologických, ekonomických, právních, ale také literárních či filmových. Všem příspěvkům recenzent věnuje jednotlivě pozornost a reprodukuje jejich hlavní teze.

Evropská integrace jako problém

Vlastimil Hála

CSÁKY, Moritz – FEICHTINGER, Johannes (ed.): Europa, geeint durch Werte? Die europäische Wertedebatte auf dem Prüfstand der Geschichte. Bielefeld, Transkript 2007, 215 stran;
CSÁKY, Moritz – GROSSEGER, Elizabeth (ed.): Jenseits von Grenzen: Transnationales, translokales Gedächtnis. Wien, Presens 2007, 225 stran.

Autoři obou sborníků (převážně rakouští), vzešlých z konferencí konaných ve Vídni, se snaží uplatnit historický koncept míst paměti při hledání odpovědi na otázku po smyslu tematizace evropských hodnot v současných integračních procesech na kontinentu. Recenzent upozorňuje na vybrané příspěvky a společný rys převládající v těchto i dalších textech při definování specifičnosti (střední) Evropy nachází v duchu antiesencialismu a pluralitní otevřenosti.

Od „jara národů“ po pád Berlínské zdi

Martin Valenta

BRANDES, Detlef – KOVÁČ, Dušan – PEŠEK, Jiří (ed.): Wendepunkte in den Beziehungen zwischen Deutschen, Tschechen und Slowaken 1848-1989. Essen, Klartext 2007, 336 stran.

Čtrnáctý svazek ediční řady Publikace Německo-české a německo-slovenské komise historiků mapuje v sedmnácti příspěvcích přelomové body ve vztazích Čechů, Němců a Slováků během sto čtyřiceti let od revolučního roku 1848 do dalšího revolučního roku 1989. Recenzent oceňuje schopnost historiků tří uvedených národů psát společně dějiny a nastavovat si vzájemně interpretační zrcadlo, což publikaci vřazuje do aktuálního trendu evropské historiografie.

Objevná kniha o poválečných osudech západních letců

Jan Michl

KUDRNA, Ladislav: Jeden ze zapomenutých mužů: Plukovník letectva Petr Uruba, pilot 311. československé bombardovací perutě, jako průvodce „krátkým“ 20. stoletím. Praha, Ústav pro studium totalitních režimů 2008, 302 stran.

Autor pojal biografický příběh československého příslušníka britského Královského letectva ve výpravné publikaci jako příležitost vyobrazit širší historické panorama. Zatímco události předválečné a válečné podal ve stručnosti, pro poválečnou dobu se zdařile pokusil o komplexní analýzu poměrů v československé armádě a zčásti i ve společnosti. Jako nejpřínosnější recenzent hodnotí poznatky o spolupráci bývalých západních letců se Státní bezpečnosti a o jejich soudních rehabilitacích v šedesátých letech.

Populární kultura šedesátých let ve vzpomínkách slovenských rockerů

Jan Blüml

JURÍK, Ľuboš – ŠUHAJDA, Jozef: Slovenský bigbít. Bratislava, Slováry 2008, 390 stran.

Recenzovaná publikace stejně jako její stejnojmenná televizní obdoba je koncipována především jako soubor vzpomínek aktérů slovenské rockové scény v době jejího prudkého rozvoje  šedesátých letech minulého století. Důležitou a zdařilou součástí graficky výborně zpracované publikace je bohatá obrazová dokumentace, výjimečná je svou komplexností a detailností. Podle recenzenta mimo jiné dokládá, že slovenský rock byl v šedesátých letech (narozdíl od středního proudu a jazzu) dynamičtější než stejný žánr český.

O časopisech a archivech

Válečné a poválečné dějiny na stránkách polských historických časopisů v roce 2008

Jaroslav Vaculík

Autor formou rešerše informuje o zajímavých studiích k soudobým dějinám v polských historických časopisech za rok 2008. Prochází přitom periodika Dzieje Najnowsze, pařížské Zeszyty Historyczne, Przegląd Záchodni, Przegląd Historyczny, Biuletyn Instytutu Pamięci Narodowej, Sprawy Narodowościowe, Zapiski Historyczne poświęcone historii Pomorza i krajów bałtyckich a historický čtvrtletník Sobótka.

Kronika

Liblická konference o dvaceti letech po komunismu

Katka Volná v této zprávě referuje o mezinárodní konferenci s názvem „1989–2009: Společnost. Dějiny. Politika“, kterou ve dnech 16.-18. září 2009 uspořádal Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, v. v. i., na zámku ve středočeských Liblicích. Většina vystoupení se v sedmi konferenčních panelech věnovala proměnám v Československu a České republice po pádu komunistického režimu, vedle problémů transformace a přechodu k demokracii byly v popředí události roku 1989, dědictví minulosti a otázky historické paměti.

Soudobé dějiny 2-3 / 2009

Zavřít obsah časopisu

Obsah 1Obsah 2

Zavřít obsah časopisu

Tematické weby

Košík