Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

Studie a eseje

Stanislav Budín – komunista bez legitimace

Martin Groman

Smyslem příspěvku je představit pokud možno celistvě málo známou životní dráhu novináře a spisovatele Stanislava Budína (1903–1979), a to především s ohledem na jeho světonázorový vývoj a podivuhodný vztah ke komunistickému hnutí a KSČ, jimž zůstal dlouhodobě vnitřně oddaný i po svém vyloučení ze strany. V pozadí takto koncipovaného výkladu se autor snažil dopátrat se i možných motivací Budínových postojů a rozhodnutí, zvláště zmíněné loajality.
Budín se narodil v provinčním centru Kamenec Podoľskij v Haliči v poměrně dobře situované židovské obchodnické rodině. Po roce 1917 intenzivně prožíval politické otřesy, jež zasáhly město – revoluci, občanskou válku, pogromy. Počátkem dvacátých let odešel do Polska a odtud spolu s vlnou ruských uprchlíků do Prahy, kde vystudoval České vysoké učení technické a přitom se angažoval v mládežnickém levicovém hnutí. Vyrovnával se s anarchismem i sionismem a zpočátku inklinoval k socialismu. Postupně se však ztotožnil s komunismem, který se stal jeho životní volbou. Do KSČ vstoupil počátkem třicátých let, kdy její vedení ovládla stalinistická skupina »bolševizátorů« kolem Klementa Gottwalda. Budín byl pověřován novinářskými a propagandistickými úkoly a po vyloučení šéfredaktora Rudého práva Josefa Guttmanna ze strany byl v roce 1934 jmenován na jeho místo (později i do čela Haló novin). V těchto funkcích vydržel do začátku roku 1936, kdy ho postihl Guttmannův osud. Za příliš vstřícný postoj vůči socialistům v rámci takzvané jednotné fronty v boji proti fašismu byl obviněn z oportunismu a trockismu, odvolán z redakce a (spolu se svou ženou) vyloučen z komunistické strany. Tuto situaci prožíval velmi traumaticky, dokonce pomýšlel na sebevraždu. V létě 1939 z Němci okupované země unikl do Spojených států, kde zakotvil v redakci krajanských New Yorských listů. Ideově se shodoval s benešovským proudem zahraničního odboje, dokonce kritizoval i komunisty, ovšem s blížícím se koncem války se opět posunul doleva. V roce 1946 se vrátil do Československa a znovu se dal do služeb KSČ, přestože jeho členství nebylo obnoveno. Psal do Kulturní politiky i jiných listů, z pověření ministra informací Václava Kopeckého začal budovat propagandistickou agenturu Pragopress. Po nástupu komunistů k moci se stala terčem kritiky jeho málo tendenční kniha o Spojených státech a na přetřes se znovu dostal jeho údajný trockismus v souvislosti s vyšetřováním takzvaného pamfletu na Nezvala. Byl zbaven možnosti veřejně působit a zaměstnán v archivu Československé tiskové kanceláře a poté v archivu Novinářského studijního ústavu, kde s obavami přečkal vlnu politických procesů. V šedesátých letech publikoval řadu knih o novinářích a státnících i cestopisných titulů. V roce 1968 se stal šéfredaktorem reformního politického týdeníku Reportér, s počátkem »normalizace« odešel do ústraní a v roce 1977 podepsal »Prohlášení Charty 77«.
Budín podle autora představuje typ intelektuála, který ke své publicistické činnosti i životní realitě přistupoval s ideologickým měřítkem a záměrem. Jeho názory a postoje se odvíjely od touhy hluboce změnit společenské poměry, zlepšit postavení chudých vrstev, dobrat se ideálu sociální harmonie a láskyplné solidarity. Vyslovuje hypotézu, že jeho oddanost ke komunistické straně se rodila pod vlivem životní a existenciální zkušenosti vykořenění židovského exulanta, který niterně toužil přimknout se ke společenství, jež ve svém praktickém konání, prožitku sociální solidarity i transcendentním projektu nabízelo možnost přesáhnout a popřít individuální dimenze lidského osudu.

Mládež vede Brno

Otto Šling a jeho brněnská kariéra (1945–1950)
Jiří Pernes

Autor představuje Otto Šlinga jako politika poněkud se vymykajícího obvyklým představám o komunistických funkcionářích, jako muže inteligentního, vzdělaného, odvážného a ctižádostivého, který proslul nekonvenčními metodami řídící práce. Narodil se roku 1912 v německožidovské buržoazní rodině v Nové Cerekvi u Jihlavy, v době vysokoškolských studií vstoupil do Komunistické strany Československa, zúčastnil se občanské války ve Španělsku a druhou světovou válku strávil v exilu ve Velké Británii, kde se podílel na vedení vlivné protifašistické organizace Mladé Československo. Po návratu do vlasti na jaře 1945 se stal tajemníkem Krajského výboru KSČ v Brně a svým energickým vystupováním si vydobyl ve straně silnou pozici. Dle svědectví současníků patřil tehdy k nedogmatickým funkcionářům, usilujícím o prosazení specifické československé cesty k socialismu.
Po komunistickém převratu v únoru 1948 prosadil nápad zorganizovat v Brně akci, která by přitáhla sympatie co největší části veřejnosti, zejména mladých lidí, ke KSČ. Pod názvem »Mládež vede Brno« se odehrála ve dnech 13.–15. května 1949, a autor jí věnuje detailní pozornost. Na tři dny se tehdy ze svých míst ve druhém největším městě Československa stáhli vedoucí pracovníci takřka všech úřadů a podniků a namísto nich nastoupili mladí lidé, většinou bez zkušeností s řídící prací a bez odpovídajícího vzdělání, zato však s mimořádnou dávkou sebevědomí a oddanosti komunistické straně. Na akci se podílelo skoro dvacet tisíc mladých lidí, kteří prošli zvláštním školením. Tehdejší režim ji zhodnotil jako úspěšnou, ba příkladnou, takže o rok později se opakovala v rozšířené podobě pod názvem »Květen – měsíc mládeže«, a to i na jiných místech republiky. Šlingovi se podařilo v Brně otevřít také první československý pionýrský dům podle sovětského vzoru a uspořádat v kraji další nekonvenční propagační akce. Zanedlouho se však ocitl v soukolí vykonstruovaných politických procesů, které se mu stalo osudným. V říjnu 1950 byl zatčen, obviněn ze záškodnictví a špionáže, v kolektivní procesu s generálním tajemníkem ÚV KSČ Rudolfem Slánským »a spol.« odsouzen k trestu smrti a v prosinci 1952 popraven.

Zkušenost omylu

Nesnadná cesta profesora Františka Grause z ideologického zajetí
Karel Hrubý

Autor se zabývá světonázorovým vývojem předního českého medievisty Františka Grause, zejména v období 1953–1969, kdy jako šéfredaktor řídil Československý časopis historický. Narodil se roku 1921 v Brně a pro svůj židovský původ prožil větší část války v Terezíně a dalších koncentračních táborech. Po válce vystudoval historii a s mimořádnou přičinlivostí se oddal profesionální kariéře. Věnoval se středověkým dějinám a jako vzdělaný, přesvědčený marxista byl pověřen řízením ČsČH, díky čemuž svým vlivem značně přesáhl hranice vlastní specializace a spoluutvářel vývoj celého historického oboru v Československu. V padesátých letech ve svých dílech, přednáškách a redakční činnosti důsledně uplatňuje teze i metodu historického materialismu a zastává politicky instrumentální pojetí historiografie. Základním předpokladem historikovy práce se mu stalo přesvědčení o zákonitostech vývoje, vycházející z marxisticko-leninské teorie a legitimující diktaturu komunistické strany.
Po odhalení »kultu osobnosti« v roce 1956 ve svém přesvědčení zakolísá, i když ještě zůstává opatrně na pozici konformní s názory stranického vedení. Teprve když se česká a slovenská kultura od roku 1963 intenzivněji emancipuje od politické služebnosti, zasahuje tento vývoj znatelněji historiografii a také Graus se odhodlává otevřeněji kritizovat stranickou ideologii a dosavadní metody řízení vědy i společnosti. Opouští dogma o zákonitém vývoji a přiklání se zvolna k novým proudům západní historiografie. Ve svých recenzích uvádí do českého prostředí zejména práce z okruhu školy Annales, publikuje v cizích jazycích a západní univerzity ho zvou ke spolupráci. Namísto ideologie více naslouchá řeči pramenů, snaží se o jejich nezatíženou interpretaci a hledá inspiraci u příbuzných společenskovědních disciplín.
V roce 1968, kdy dochází k otřesu politického systému v Československu a k pokusu o jeho reformu, usiluje Graus už zcela zřetelně o nové pojetí historiografie, kterou je třeba chápat »celistvě«, v mezinárodních souvislostech, v jejích světlých i stinných stránkách. Okupace země vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 ho vyprovokuje k prudkému protestu, v následujícím roce už nezastřeně kritizuje dogmatický režim padesátých let a jeho brutální metody. Setrvává však přitom jen u rozboru »objektivních« faktorů, kritizuje »dobu« a odsuzuje její »výstřelky«, ale nepřihlašuje se ke spoluzodpovědnosti historiků a sama sebe za tento vývoj. Ke svému podílu na zdeformování české historiografie v padesátých letech se nikdy nevrátil ani v exilu, kde působil jako profesor na univerzitách v německém Gießenu a v Basileji. Jeho občanský vývoj zaostal za vývojem vědce, jehož zralé práce se v následujících letech dočkaly mezinárodního ocenění, uzavírá svou stať Jiří Hrubý.

Nositelé kontinuity a inovátoři

Poválečné osudy londýnských zednářů v Československu
Jana Čechurová

Způsob sdružování a společenské komunikace, jaký nabízí svobodné zednářství, má za sebou již bezmála třistaletou tradici. Tato starobylá instituce, jež se zároveň v osvícenském duchu honosí pokrokovostí, byla ve 20. století vystavena řadě pozoruhodných zkoušek a peripetií. Na osudech členů londýnské lóže Jan Amos Komenský ve vyhnanství, jež udržovala kontinuitu československého zednářství za druhé světové války, autorka ukazuje, jaké byly představy, kontury a meze této pokrokovosti a jak relativní může být tato kategorie v převratové době. Téma zasazuje do širšího politického a ideového kontextu, když činnost londýnských zednářů přibližuje na pozadí benešovské osvobozovací akce anebo dává nahlédnout do jejich představ o poválečném světě a vlastním uplatnění v něm a konfrontuje je s touto realitou, která teprve vznikala, a přitom jako by už v mnohém byla predestinována. Na vývoji londýnské lóže přitom demonstruje i proces, jakým se z historické výhody a převahy, jímž byla zkušenost nakonec vítězícího exilu, stával zásadní handicap. Zdánlivě okrajový problém jednoho společenského mikrosegmentu, elitní skupinky zednářů, tak vykazuje řadu shodných rysů s obecným hledáním odpovědí na otázky, které byly ve své době navýsost aktuální.
Jestliže složité obnovování zednářství v letech 1945–1947, do jehož čela se postavili především londýnští zednáři, představovalo pomyslný tanec mezi vejci, pak po únoru 1948 přichází období nevyhnutelné agonie. Přestože se představitelé této »buržoazní« instituce snažili o koexistenci s novým režimem, jejich naděje se záhy rozplynuly. Zájem bezpečnostních orgánů o zednářské instituce se ovšem výrazně projevil až po jejich rozpuštění v dubnu 1951, především pak v souvislosti s chystaným procesem proti Rudolfu Slánskému. Je nesporné, že příslušníci tohoto řádu, kteří navíc prožili válku v Londýně, a doma se etablovali v rámci státních struktur, mohli být přímo učebnicovým příkladem spolupracovníků »spikleneckého centra«. Autorka zde však na základě dostupných materiálů jasně dokládá, že zájem Státní bezpečnosti o zednáře pramenil výhradně z podezření, že v rámci své činnosti udržují nebezpečné kontakty s kapitalistickou cizinou. Podstata jejich sdružování, jejich zednářství jako takové, se jevila jako zcela druhořadá záležitost, což bylo pro ně v dané chvíli štěstím.

Memoáry

Léta mých studií historie (1950–1955)

Vladislav Moulis

Autor věnuje tuto kapitolu svých vznikajících vzpomínek době studií na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v letech 1950–1955. Po vylíčení atmosféry, která po únoru 1948 zavládla na vysoké škole (ideologické kampaně), seznamuje s přednáškami oboru historie a s tehdejšími učiteli. Uvádí jmenovitě své kolegy a přibližuje jejich budoucí osudy. Vrací se ke svým tehdejším odborným zájmům a literatuře, kterou studoval. Vzpomíná dále na mezinárodní situaci z počátku padesátých let a na vnitropolitické události té doby, zejména na proces se skupinou Rudolfa Slánského. Připojuje svůj dnešní pohled i na sebe sama a označuje léta 1953 a 1954 za důležitá z hlediska osobního zrání. Závěrem líčí poslední rok studia, jeho ukončení diplomovou prací (uznání Sovětského svazu Československem a uzavření spojenecké smlouvy v polovině třicátých let) a nástup do prvního zaměstnání ve Slovanské knihovně v Praze.

Recenze

Silný projekt – slabší začátek – jaký konec?

Jan Křen

KÁRNÍK, Zdeněk – KOPEČEK, Michal (ed.): Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu. Sv. 1: Praha, ÚSD AV ČR – Dokořán 2003, 317 stran; sv. 2: Praha, ÚSD AV ČR – Dokořán 2004, 363 stran.

Projekt »KSČ a radikální socialismus v Československu«, z nějž vzešly prozatím dva sborníky, je podle recenzenta průlomový, neboť dějiny zdejšího komunistického hnutí jsou zanedbaným tématem historického bádání. Sborníky však u něj vyvolávají rozpaky. Kladem je rozlišení radikálního socialismu a komunismu jako problémových os výzkumu, dále žánrová pestrost a vesměs vysoká úroveň příspěvků zejména mladých historiků; za očekáváním tvůrci projektu zůstali v tom, že se nepokusili o inventuru výsledků dosavadního bádání, že nesměřují k syntetickému pojednání tématu a že sborníkům chybí jasnější koncepční svorník, který by zabránil přílišné tematické roztříštěnosti.

Politické paměti komunismu

Marie Černá

MAYER, Françoise: Les Tcheques et leur communisme: Mémoire et identité politiques. Paris, Éditions de l’École des hautes études en sciences sociales 2004, 304 stran.

Recenzentka představuje knihu jako mnohovrstevnaté a inspirativní dílo, v němž francouzská autorka zkoumá, jak se po roce 1989 utvářely vzpomínky na komunismus v různých zájmových skupinách české společnosti a jak se podílely na utváření jejich sociálně-politické identity. Jejím vlastním tématem je analýza diskurzu »politiky« paměti, s důrazem na spory o její legislativní rámec, v druhé linii pak interpretuje důležité momenty zdejších politických dějin devadesátých let. Objektem autorčina zájmu jsou v jednotlivých kapitolách bývalí disidenti, komunisté-dědici KSČ, někdejší »normalizátoři«, političtí vězni, agenti a spolupracovníci Státní bezpečnosti, historici.

O kulturní politice přehledně a komplexně

Petr Šámal

KNAPÍK, Jiří: Únor a kultura: Sovětizace české kultury 1948–1950. Praha, Libri 2004, 359 stran.

Kniha Jiřího Knapíka představuje podle recenzenta doposud nejucelenější zmapování kulturní politiky v období, kdy se v Československu formoval totalitní režim. Rozmanitost pramenné základny, pozorná interpretace a střízlivé hodonocení umožnily autorovi plasticky popsat tehdejší dění v kultuře, postihnout vznikající mechanismy jejího řízení a rekonstruovat ustavování jejích institucionálních rámců. Přínosná je periodizace sledovaného období do čtyř etap s charakteristikami jejich určujících rysů, docenění mocenského rozměru konfliktu mezi dvěma centry řízení kulturní politiky po únoru 1948 – ministerstvem informací v čele s Václavem Kopeckým a Kulturně-propagačním oddělením ÚV KSČ pod vedením Gustava Bareše – i objasnění širších souvislostí některých případů ideologických kampaní proti umělcům.

Užitečná příručka k dějinám sociální demokracie

Zdeněk Kárník

TOMEŠ, Josef: Průkopníci a pokračovatelé: Osobnosti v dějinách české sociální demokracie 1878–2003. Ediční spolupráce Jiří Malínský, Karel Zemek a odborná historická komise ČSSD. Praha, Demos – Česká strana sociálnědemokratická 2004, 197 stran.

Recenzent přes drobné výtky oceňuje profesionální přístup a kvality hlavního editora slovníku, který se snaží vždy podat především věcnou informaci. Jádro příručky tvoří biografický slovník zahrnující na pět set hesel, k němu se připojuje historický úvod, doplňkový věcný slovník a devět vysoce informativních příloh.

Hledání klíčů k době »podivného míru«

Jiří Křesťan

PYNSENT, Robert B. (ed.): The Phoney Peace: Power and Culture in Central Europe 1945–49. London, University College London, School of Slavonic and East European Studies 2000, 536 stran.

Sborník z konference, která se konala o Velikonocích roku 1998 v Londýně a jejímž organizátorem byl anglický bohemista Robert Pynsent, dle recenzenta nemůže obejít žádný vážný zájemce o proměny střední Evropy v letech mezi koncem druhé světové války a vytvořením sovětského bloku. Pojem kultury je ve sborníku ovšem chápán v nejširším možném smyslu, takže se příspěvky rozbíhají do velké tematické šíře a zkoumají vedle fenoménů uměleckooborových či kulturněpolitických také otázky zahraniční politiky nebo ekonomiky. I když netvoří vnitřně koherentní celek, ve svém souhrnu nabízejí řadu pozoruhodných analýz a podnětů pro další bádání.

Jak se rehabilitovaly oběti Stalinova režimu

Michal Reiman

Reabilitacija: Kak eto bylo. Dokumenty Prezidiuma CK KPSS i drugije materialy, sv. 1: Mart 1953 – fevral 1956; sv. 2: Fevral 1956 – načalo 80-ch godov. Ed. A. N. Artizov, Ju. V. Sigačev, I. N. Ševčuk, V. G. Chlopov. (Rossija XX vek.) Moskva, Meždunarodnyj fond »Demokratija« 2000 a 2003, 503 a 959 stran.

Dva svazky publikace přinášejí více než čtyři stovky dokumentů o průběhu a výsledcích rehabilitací obětí politických represí v Sovětském svazu za vlády Nikity S. Chruščova. Recenzent seznamuje s klíčovými okamžiky tohoto složitého procesu, který trval v podstatě od pádu Stalina do nástupu Brežněva, kdy se rehabilitace víceméně zastavily. Vytýká přitom editorům poněkud tendenční výběr dokumentů, poplatný Chruščovově pozitivní sebestylizaci v záležitosti rehabilitací, celkově však dílo podle něj významně rozšiřuje vědomosti o demontáži stalinského sysstému v SSSR.

Ruská emigrace v Československu – pohled odjinud

Miluša Bubeníková

CHINYAEVA, Elena: Russians outside Russia: The Émigré Community in Czechoslovakia 1918–1938. München, R. Oldenbourg Verlag 2001, 280 stran.

Recenzentka soudí, že autorka v této první anglicky vydané monografii o tématu nenaplnila zcela očekávání, neboť struktura práce i hloubka analýzy jednotlivých prblémů trpí nevyvážeností a některé (například vědecké) aktivity ruských emigrantů nejsou dostatečně zohledněny. Celkový obraz ruské emigrantské komunity v první ČSR, jejího vzniku, skladby, vnitřního utváření a vztahů k českému prostředí, postojů československých oficiálních míst, jakož i mezinárodněpolitických souvislostí imigrace ruských uprchlíků v Evropě, však vykresluje, přičemž využívá i v českém prostředí neznámých pramenů (archivní fond Společnosti národů). Za nejvýraznější plod intelektuálního úsilí ruských emigrantů pokládá teorie eurasijství, které se vedle Paříže rozvíjely hlavně v Praze.

Tíživé dědictví školy Annales

Aneb francouzská »oral history« ve službách státního aparátu
Doubravka Olšáková

DESCAMPS, Florence: L‚Historien, l´archiviste et le magnétophone: De la constitution de la source orale a son exploitation. Paris, Comité pour l´histoire économique et financiere de la France 2001, 864 stran.

Monumentální kniha francouzské historičky patří k základním dílům svého oboru v mezinárodním měřítku. Co do metodologické důkladnosti předčí americké příručky, obsahuje zdařilý výklad historie oboru, stranou však ponechává některé důležité koncepční problémy. Recenzentka ji hodnotí na pozadí složitého procesu etablování oral history ve francouzské historiografii ve 20. století. Určující v tomto směru byl její vztah ke škole Annales, která si ve svých výzkumech »přivlastnila« specifická témata, jimiž se oral history obvykle profiluje (historie »obyčejného člověka«, sociálních menšin atd.), a která obsadila klíčová místa v institucích francouzské historiografie. V takto zúženém prostoru se musela histoire orale definovat a z toho plyne její orientace na výzkum institucionální paměti, afinita k politické pravici a vymezování vůči americké oral history. Tuto funkci plní recenzovaná kniha velmi dobře.

»Kultura terorismu«

Pohled Noama Chomského na politiku USA
Vlastimil Hála

CHOMSKY, Noam: 11. 9. Praha, Nakladatelství Mezera 2003, 121 stran. Přeložila Natálie Nerandžičová.

Kniha je sestavena z rozhovorů, které americký lingvistický filozof poskytl různým médiím po teroristických útocích ve Spojených státech z 11. září 2001. Zastává přitom základní tezi, že islámský teror je do značné míry produktem »státního terorismu USA«, a proti instrumentálnímu pojetí americké politiky staví ryze humanitární (pacifistické) řešení konfliktů. Jestliže kritické výpady Chomského jsou podle recenzenta někdy podnětné, jeho největší slabina spočívá v absenci uskutečnitelných alternativ.

Kronika

Jen trošku špinavá válka wehrmachtu na východě Evropy?

Jiří Pešek

Autor informuje o hamburské konferenci, která v březnu 2004 vzešla z diskusí nad kontroverzní výstavou o zločinech wehrmachtu na východních územích (Vernichtungskrieg: Verbrechen der Wehrmacht 1941 bis 1944) a věnovala se právě tomuto tématu. Konstatuje přitom změnu »nálady« v německé historiografii, která zčásti přesouvá pozornost od výkladu německých zločinů k interpretaci německých obětí války.

Kdo má právo vysvětlovat dějiny?

Na okraj konference o Frakci Rudé armády
Šárka Daňková

Autorka se v souvislosti s konferencí, která se konala v září 2004 v hesenském Arnoldshainu, zamýšlí nad otázkou, zda a jak je fenomén teroristické organizace RAF přítomný v německém historickém vědomí.