Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

Postranní cesty – Schleichwege – drogy boczne – köztes terei

Neoficiální kontakty mezi občany socialistických zemí v letech 1945–1989
Jaroslav Kučera

V článku uvádějícím následující tematický blok statí Jaroslav Kučera představuje mezinárodní projekt „Postranní cesty: Neoficiální kontakty občanů socialistických států. Mezi transnacionálními dějinami každodennosti a kulturním transferem“ (Schleichwege: Inoffizielle Kontakte sozialistischer Staatsbürger. Zwischen transnationaler Alltagsgeschichte und Kulturtransfer), který díky financování německou Nadací Volkswagen (Volkswagenstiftung) byl realizován v letech 2006 až 2008. Páteří projektu byl výzkumný tým badatelů ze čtyř zemí – Spolkové republiky Německo, Polska, Maďarska a České republiky – kolem kterého se zformoval širší okruh spolupracovníků; patří k němu i autoři příspěvků hlavního tematického bloku v tomto čísle Soudobých dějin. Ve středu pozornosti projektu byla především čtveřice středoevropských komunistických zemí, tedy Německá demokratická republika, Československo, Polsko a Maďarsko. Právě v těchto zemích od šedesátých let minulého století v souvislosti s oficiálně prosazovanou ekonomickou integrací, ideologií socialistického internacionalismu, rozšiřováním sféry volného času obyvatel i obecnými civilizačními trendy nastával intenzivní rozvoj cestovního ruchu, který však zároveň otevíral prostor pro neoficiální kontakty a aktivity, jež měly z hlediska vládnoucího režimu někdy problematický, či přímo „podvratný“ ráz a jež státní orgány nemohly v plné míře kontrolovat a regulovat. V souladu s tím bylo cílem projektu zachytit různé podoby těchto kontaktů a aktivit, zejména v oblasti turistiky, pololegálního či ilegálního obchodu a kulturních přenosů mezi státy středovýchodní Evropy. Výsledky projektu jsou průběžně publikovány v němčině, maďarštině, polštině a češtině.

Studie a eseje

Z kuchyně přátel

Česká společnost a kulturní transfer z gastronomií SSSR a zemí sovětského bloku (1948–1989)
Martin Franc

Gastronomický diskurz v Československu v letech 1948 až 1989 získal specifickou podobu pod vlivem komunistického režimu a cílených zásahů z oficiálních míst do této sféry. Mezi jeho znaky patřilo například zbytnění propagace takzvané racionální výživy, naopak (zejména v padesátých letech) byla vytěsňována haute-cuisine. Ve druhé polovině 20. století v celé Evropě nabývaly na intenzitě kulturní transfery v gastronomii a tento trend zasáhl částečně i českou gastronomii. Studie se zabývá otázkou, jak velkou roli v těchto transferech hrály kuchyně takzvaných zemí přátel, tedy Sovětského svazu, evropských zemí sovětského bloku a Jugoslávie.
Ke kulturním přenosům v gastronomii docházelo prostřednictvím tří úzce souvisejících a propojených forem. Zaprvé to bylo uveřejňování receptů a gastronomicky zaměřených článků, včetně zařazování receptů z cizích kuchyní do materiálových spotřebních norem. Druhým důležitým faktorem byla osobní setkání s cizí gastronomií, ať už při cestách do zahraničí nebo naopak doma díky příslušníkům národnostních menšin a cizinců. K tomu lze přiřadit i zřizování restaurací specializovaných na pokrmy cizích gastronomií. Třetí formu kulturního transferu v gastronomii tvořil dovoz potravin. V případě všech tří uvedených typů byly kuchyně „zemí přátel“ zvýhodněny. Struktura dovozu byla jednoznačně podřízena neustálému nedostatku takzvané tvrdé měny, v cestování do zahraničí byl výrazný nepoměr mezi uzavřeností vůči západním státům a rozsáhlou turistikou mezi státy sovětského bloku a také do podoby gastronomické literatury, zejména spotřebních norem, se promítaly ideologické preference. Avšak zdaleka ne všechny kuchyně zemí sovětského bloku byly v Československu propagovány a recipovány stejnou měrou. Nejvíce podnětů přicházelo z balkánské a maďarské gastronomie, naopak nejméně se uplatňoval transfer z východoněmecké kuchyně. Přenos pokrmů z Balkánu a Maďarska se jeví jako ideologicky podmíněná inovace, srovnání se situací v tehdejším Rakousku však varuje před zjednodušenými interpretacemi. Největší rozdíl komunistického Československa oproti západoevropským zemím s podobným stravovacím systémem asi představuje menší rozsah a pomalejší šíření gastronomických transferů z některých kapitalistických zemí, například z Itálie nebo Spojených států. Po roce 1989 odpadla politicky motivovaná zvýhodnění gastronomie zemí sovětského bloku a v České republice se prosadily podobné gastronomické trendy jako v jiných evropských zemích. Stopy vlivu „kuchyní přátel“ ale zůstávají stále živé, zejména ve veřejném stravování nižší kategorie, v závodních a školních kuchyních.

Pašeráci, turisté, kšeftaři

Neoficiální obchodní výměna mezi Polskem a Československem v letech 1945–1989 (pohled z polské strany)
Jerzy Kochanowski

Studie sleduje, jak se mezi obyvateli poválečného Polska a Československa rozvíjela zčásti potlačovaná a do jisté míry tolerovaná sféra neoficiální obchodní výměny. Díky kombinaci zeměpisných, historických, společenských, ekonomických a politických podmíněností se objevila záhy po druhé světové válce a posléze, zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech, dosáhla značných rozměrů. Navazovala přitom na podstatně starší pašeráckou praxi, umožněnou především tím, že hranice mezi oběma státy po většině své délky (od Ratiboře na východ) se od středověku téměř nezměnila a procházela těžko přístupným horským terénem, osídleným horaly, pro něž pašeráctví zčásti představovalo dlouhodobý zdroj obživy. Existence „profesionálního pašeráctví“ byla v Polsku koncem padesátých let potvrzena pouze na této hranici. Eskalaci zdejšího pašování ovlivnil také poměrně brzký rozvoj turistického ruchu mezi oběma státy, následující po uzavření vzájemné dohody o pásmech pohraničního styku z roku 1955, a také výhodnost neoficiální směny pro Poláky i Čechoslováky, protože ekonomický nedostatek měl v jejich zemích odlišná specifika. Jedním z tradičních předmětů neoficiálního obchodu horalů byla až do osmdesátých let hospodářská zvířata (zejména koně), v Polsku levnější než v Československu, od poloviny padesátých let také zlato a devizy nebo stavební materiály, v Polsku velmi nedostatkové. Turisté „pokoutně“ vyváželi či dováželi široký sortiment zboží, především textil, boty, potraviny, alkohol, cigarety či domácí elektrické spotřebiče. Neoficiální „turistická výměna“ mezi Polskem a Československem se rozšířila z tradičních tatranských oblastí také do Krkonoš a na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se jejími centry staly Katovice, Zakopané a Nowy Targ. Rozvoj neoficiální obchodní výměny vedl od poloviny sedmdesátých let k tomu, že zvláště československá strana (podobně jako třeba NDR) podnikala v tomto směru různá restriktivní opatření (zákazy vývozu řady druhů zboží) i represivní akce (nekompromisní celní kontroly a zabavování zboží). Přispíval k tomu i politický neklid, prohlubující se ekonomická krize a nakonec úplná liberalizace cestování do zahraničí v Polsku osmdesátých let. Na konci sledovaného období se problémy s neoficiální obchodní výměnou odrazily i ve zhoršujících se diplomatických vztazích obou zemí.

„Turisté vystupují převážně jako uvědomělí občané našeho státu“

Východní Němci v Krkonoších v letech 1945–1970
Mateusz J. Hartwich

Příspěvek mapuje počátky a rozvoj turistické výměny mezi Polskou lidovou republikou a Německou demokratickou republikou v oblasti Krkonoš, s přihlédnutím k turistickým poměrům na československé straně tohoto pohoří. Pro Krkonoše, které byly osídleny německým obyvatelstvem a těšily se tradičnímu zájmu turistů, znamenal historický přelom rok 1945, kdy se po nuceném vysídlení Němců naprosto změnilo národnostní složení obyvatel a Polsko nastoupilo cestu ke komunistickému režimu. Prakticky až do poloviny padesátých let se tato oblast pro zahraniční návštěvníky uzavřela. To se změnilo v roce 1956, kdy se v souvislosti s částečnou politickou liberalizací v zemi a s ohledem na očekávané finanční zisky prosadilo zpřístupňování Krkonoš (později i Sudet) a podpora turistického ruchu z Východu (zejména Československa) i Západu včetně Spolkové republiky Německo, s níž Polsko uzavřelo dohodu o slučování rozdělených rodin a jejíž občané pocházející z oblastí v Polsku toužili navštívit starou vlast. To vyvolalo nelibost vedoucích míst v Německé demokratické republice, která nicméně začala povolovat cesty svých občanů do dřívějších německých východních oblastí. Zatímco ve vztahu k turistům ze Spolkové republiky již koncem padesátých let v Polsku převážily politické obavy, takže byly jejich cesty opět podstatně omezeny, spolupráce s NDR v turistice se v šedesátých letech dále rozvíjela včetně zřizování společných turistických oblastí v Krkonoších (nedosáhla však takové intenzity jako mezi Československem a NDR, respektive Polskem a Československem). Autor na základě polského a východoněmeckého archivního materiálu nicméně poukazuje na politické a organizační problémy, které z toho plynuly. Podrobněji líčí nikoli ojedinělý incident z počátku šedesátých let, kdy skupina turistů z NDR v polských Krkonoších pobouřila místní obyvatele nacistickými projevy a způsobila pohraniční poplach svévolným výstupem na Sněžku, což bylo řešeno na nejvyšší politické úrovni. Organizační těžkosti spočívaly především v nedostatečné kapacitě polských ubytovacích zařízení a nízké úrovni služeb, což východoněmečtí turisté kriticky vnímali zvláště ve srovnání s poměry v českých Krkonoších. Nepodařilo se také dosáhnout toho, aby přítomnost turistů z NDR v Polsku pomohla k vytvoření obrazu „dobrého Němce“.

Komárom / Komárno

Cezhraničné vzťahy v jednom stredoeurópskom sesterskom meste (1960–1985)
Stefano Bottoni

Město Komárno, ležící na severním břehu Dunaje a osídlené původně maďarským obyvatelstvem, připadlo po první světové válce Československu, za druhé světové války bylo přivtěleno k Maďarsku a po válce se stalo opět součástí Československa. Část původního obyvatelstva byla přitom vysídlena do Maďarska. Mezitím na protilehlém břehu Dunaje vyrostlo z obce Újszőny paralelní město Komárom, které zůstalo součástí Maďarska. Studie zkoumá, jak se vyvíjely vzájemné oficiální i neoficiální vztahy mezi obyvateli státní hranicí rozděleného města Komárno/Komárom za komunistického režimu a jak se tyto vztahy promítaly do jejich každodenního života. Soustřeďuje se na regulaci pohraničního režimu a přibližuje s tím související kulturní dohody, jakož i kooperaci v hospodářské oblasti a ve využití pracovních sil mezi oběma stranami. Hledá přitom také odpověď na otázku, jak blízkost „mateřského národa“ a kádárovská varianta socialismu ovlivnila maďarskou většinu v Komárně a místní vztahy mezi maďarským a slovenským etnikem.
Od roku 1948 uzavřená hranice prakticky znemožňovala styk obyvatel obou měst. To se začalo měnit na počátku šedesátých let, kdy byla postupně zrušena vízová povinnost pro maďarské občany cestující do Československa, podepsána dohoda o pohraničním styku a ulehčeno vydávání cestovních pasů. V polovině šedesátých tak mezi rozdělenými městy zavládl čilý turistický ruch, četné byly vzájemné rodinné návštěvy a začaly se navazovat institucionální vztahy mezi partnery na obou březích Dunaje. Obyvatelé obou měst se setkávali na kulturních a sportovních akcích a cestování přes hranici jim usnadňovala autobusová doprava. Místní správy se snažily prezentovat tyto nové možnosti jako důkaz prohlubování socialistické solidarity, avšak mnoho občanů je využívalo také pro pololegální a nelegální transakce, jako byl přeshraniční obchod s potravinami, nábytkem a domácími potřebami. Společenské hnutí pražského jara 1968 sledovali příslušníci maďarské menšiny na jižním Slovensku i obyvatelé Komáromu podle autora se sympatiemi. Vstup maďarských jednotek v rámci vojenské intervence do Československa pak vyvolal velký odpor v Komárně jak mezi slovenským, tak maďarským obyvatelstvem. V sedmdesátých letech byli činitelé obou zemí v pohraniční oblasti nakloněni vzájemné spolupráci a vedle kulturních a sportovních akcí kladli důraz hlavně na vzájemně výhodné zaměstnávání pracovních sil. Díky uzavřeným dohodám dojížděly stovky dělníků a dělnic do práce přes hranice, konkrétně do textilní továrny v Komáromu a Slovenských loděnic Komárno. Čtyřikrát ročně se konaly ritualizované společné oslavy významných výročí. Meze „internacionální“ pohraniční spolupráce se však ukázaly v osmdesátých letech, kdy po podpisu maďarské-československé smlouvy o povinné minimální výměně valut začal vzájemný cestovní ruch stagnovat a posléze klesal.

Příliš nebezpečná Morava?

Moravský patriotismus v poválečném Československu (1945–1989)
Jiří Pernes

Studie zkoumá fenomén „moravanství“, respektive moravského patriotismu a jeho proměny v interakci s československým politickým a společenským vývojem od konce druhé světové války do pádu komunistického režimu. Kořeny moravanství jsou zakotveny hluboko v historii a jeho projevy nabývaly v různých obdobích rozmanitých, někdy velmi výrazných rysů. V 19. století se podle autora většina slovanských obyvatel Moravy pokládala za Moravany, a nikoli za Čechy. České národní vědomí u nich převládlo za první světové války a zesílilo v první Československé republice, kdy bylo na Moravě uchováno zemské zřízení a kulturní i politické instituce vyjadřující moravskou svébytnost. V této podobě byla republika obnovena po druhé světové válce, se Zemským národním výborem Země moravskoslezské v Brně a jeho expoziturou v Ostravě a se zemským principem řízení hospodářského života na Moravě. Moravské instituce včetně moravskoslezských organizací demokratických politických stran a poslanců z Moravy a Slezska v Národním shromáždění se musely potýkat s rozmáhajícím se pražským, respektive českým centralismem. Nejjasněji existenci historických zemí hájila Československá strana lidová, proti tomu ovšem vystupovala Komunistická strana Československa, která po vítězství ve volbách na jaře 1946 ovládla i Zemský národní výbor v Brně.
Poté co komunisté získali mocenský monopol, s platností od roku 1949 nahradili zemské zřízení krajským zřízením, které v některých případech nerespektovalo hranice historických zemí. V jejich centralistické politice nebylo pro moravská specifika místo, účelově však využívali některých moravských tradic. To se týkalo moravského, zejména slováckého folkloru, který pomáhal posilovat „lidový“ charakter současného zřízení, a moravské archeologie, dokládající dávné historické kořeny českého státu. To mělo však i nechtěné důsledky v podobě pozvolného oživování moravského sebevědomí v šedesátých letech. Zde autor zdůrazňuje neobyčejný ohlas výstavy Velká Morava v roce 1963 a připomíná takzvanou hokejovou aféru o dva roky později, kdy po jednom zápase klubu Kometa Brna triviální výrok otištěný v novinách vyvolal lavinu pobouřených dopisů moravských čtenářů stěžujících si na údajný český šovinismus. Renesanci zažilo moravanství za pražského jara 1968, kdy četné moravské osobnosti a instituce volaly po obnovení zemského zřízení a vznikla Společnost pro Moravu a Slezsko s tímto cílem. Tyto naděje zhatila federalizace státu a takzvaná normalizace po sovětské vojenské intervenci. V té době byl moravský patriotismus opět zatlačen do kvaziprivátních spolkových aktivit. Výjimečnou událostí připomínající moravskou kulturně-historickou identitu byla cyrilometodějská pouť na Velehradě v roce 1985 za účasti sta až dvou set padesáti tisíc lidí. Myšlenkově nejvýznamnějším projevem moravanství se podle autora stala zaujatá diskuse v několika číslech brněnské verze konzervativního samizdatového časopisu Střední Evropa koncem osmdesátých let. Na závěr autor připomíná širokou vlnu politicky artikulovaného moravského patriotismu v první polovině devadesátých let a klade některé obecné otázky, například po identifikaci moravanství s brněnským centrem a zdejší lokálněpatriotickou rivalitou vůči Praze, po důvodech útlumu moravského politického hnutí nebo po budoucnosti moravské sebeidentifikace.

Nechtěné Slezsko

Reflexe českého „slezanství“ v poválečném Československu (1945–1969)
Jiří Knapík – Zdeněk Jirásek

Základ českého slezanství, patrného po celé 20. století, tvoří konglomerát silného, historickým vývojem podmíněného zemského až místního patriotismu, který se rozvíjel na národnostně smíšeném území českého Slezska. Po druhé světové válce se tento fenomén začal rychle revitalizovat, narozdíl od předválečného období však v jednoznačně česky nacionální podobě, zatímco teritoriální moment ustoupil do pozadí. Za touto aktivitou a novou interpretací stály intelektuální kruhy a instituce v Opavě, některé osobnosti z Ostravy a Slezský kulturní ústav v Praze. Kromě kulturněosvětové činnosti se jejich úsilí soustředilo na prosazování českého historického nároku na některé příhraniční oblasti polského a německého Slezska a také na zajištění svébytného územněsprávního postavení Slezska v rámci Československa, jehož zárodek viděli v ostravské expozituře Zemského národního výboru v Brně. Za komunistického režimu podle autorů projevovaly vedoucí orgány programový nezájem o problémy Slezska jako takového při řešení souvisejících hospodářských a jiných otázek, což má za následek „mlčení oficiálních pramenů“ o Slezsku. „Slezanství“ bylo v padesátých letech zavrhováno jako forma takzvaného buržoazního nacionalismu a ztotožňováno s obdobím česko-polských národnostních třenic v oblasti. Ze správního hlediska bylo Slezsko rozpuštěno v Ostravském, později Severomoravském kraji a připomínalo se prakticky jen kulturními projevy „antikvovaného slezanství“, jako byl folklor nebo muzeální expozice. Slezské organizace a spolky byly až na výjimky zrušeny nebo přejmenovány, nově zřízený Slezský studijní ústav v Opavě musel svůj historický výzkum prioritně zaměřit na dělnické hnutí. Určitý problém kvůli rozpornému zobrazení slezské identity představovalo dílo básníka Petra Bezruče a jeho sbírka Slezské písně, o jejíž ucelené vydání propukly v kulturní politice spory. V polovině padesátých let začal vycházet ostravský kulturně-politický časopis Červený květ, na jehož stránkách se opatrně diskutovaly otázky regionalismu. Koncem desetiletí ovšem komunistická strana podnikla tažení proti „lokálpatriotismu“, což se projevilo i v odsouzení publikace usilující o rehabilitaci básnického a myšlenkového odkazu Óndry Łysohorského, propagujícího za války teorii „lašského národa“. Během šedesátých let místní orgány a osobnosti v Opavě opět začaly zdůrazňovat úlohu tohoto města jako regionálního centra. V měsících pražského jara 1968 se pak objevilo volání po obnově slezské samosprávy, které však zůstalo víceméně omezeno na oblast Opavska, takže větší význam měly některé „slezské“ kulturní iniciativy z téže doby.

Diskuse

Rok 1968 a K 231

Několik poznámek k diskusi nad knihou Jiřího Hoppeho
Zora Dvořáková

V prvním příspěvku volně koncipovaného diskusního bloku nad knihou Jiřího Hoppeho Opozice ’68: Sociální demokracie, KAN a K 231 v období Pražského jara (Praha, Prostor 2009), která obdržela ocenění Magnesia litera 2010 v kategorii Litera pro objev roku, autorka vyzvedává, že Hoppe korigoval stále převažující výklady reformních komunistů z roku 1968, deklarujících své tehdejší údajně důsledné demokratické přesvědčení, když vylíčil jejich snahu za žádnou cenu nepřipustit vznik konkurenčních politických subjektů. Kromě toho se vrací ke svým vlastním zkušenostem z prostředí Klubu 231, který v roce 1968 sdružoval bývalé politické vězně komunistického režimu a usiloval o jejich právní a společenskou rehabilitaci. Zdůrazňuje, že nepodléhali dobovým iluzím o „socialismu s lidskou tváří“ a zůstávali skeptičtí ohledně budoucího vývoje, a připomíná jejich vazbu na masarykovské ideály první republiky a sokolskou či skautskou výchovu.

Byla to opozice ’68?

Nad knihou Jiřího Hoppeho
Jiří Vančura

Kniha Jiřího Hoppeho Opozice ’68: Sociální demokracie, KAN a K 231 v období Pražského jara (Praha, Prostor 2009) podle autora podstatně připívá k poznání nevelkých, ale významných složek společenského pohybu v roce 1968. Přináší přitom čtenáři značné překvapení, když cituje autentické výroky komunistických reformátorů prozrazující jejich úmysl zabránit ustavení jiných politických uskupení. Vančura však vznáší otazník nad vymezením politické opozice v roce 1968, neboť vznikající sociální demokracie, Klub angažovaných nestraníků i Klub 231, které tvoří předmět Hoppeho výkladu, byly součástí širokého společenského hnutí požadujícího změny a ani komunisty nelze paušálně uzavírat do jedné kategorie. Hledání opozice v událostech roku 1968 je podle autora zavádějící a smysl československého jara 1968 ve svých důsledcích spíš zatemňuje, než objasňuje. Ten dle jeho názoru spočívá v tom, že šlo o vpravdě národní hnutí s jasně pozitivními, i když mlhavými cíli.

Nové aspekty „pražského jara“ ve staronovém pojetí českých soudobých dějin

Jan Mervart

Knihu Jiřího Hoppeho Opozice ’68: Sociální demokracie, KAN a K 231 v období Pražského jara (Praha, Prostor 2009) hodnotí autor jako nesporný faktografický přínos pro poznání československého roku 1968, polemizuje však s interpretačním rámcem, do nějž je faktografie vsazena. Hoppe totiž implicitně přijímá totalitární model historického výkladu komunistického období v Československu, v němž vládnoucí strana po celou dobu stála proti společnosti. Jestliže Hoppe tvrdí, že vznikající občanská společnost stála v roce 1968 na prahu revoluce směřující k demokracii a tržní ekonomice a že komunističtí reformátoři se svou snahou zabránit vzniku politické opozice zpronevěřili deklarovaným reformám, vztahuje platnost zmíněného modelu i na období „pražského jara“. Přitom je problematické poměřovat postoje reformních komunistů dnešními liberálními hodnotami; analýza jejich programových východisek by dokázala, že nepřekračovala hranice leninismu. Jestliže jejich cílem nebyla liberální demokracie, ale „socialistická demokracie“, pak nelze jednoduše tvrdit, že se zpronevěřili reformám. Na druhé straně Hoppe zůstává bezradný v hodnocení radikálně reformních snah například Městského výboru KSČ v Praze, které by narušily jeho dichotomický obraz „pražského jara“. Slabinou jeho přístupu je, že neotevírá cestu k dalším otázkám ani ke komplexnějšímu odkrytí povahy společenských procesů pražského jara 1968.

Je v pražském jaru 1968 alternativa k dnešnímu kapitalismu?

Politická úvaha nad historickou interpretací
Jiří Suk

Autor se v textu inspirovaném knihou Jiřího Hoppeho Opozice ’68: Sociální demokracie, KAN a K 231 v období Pražského jara (Praha, Prostor 2009) zamýšlí nad paradoxními vztahy společnosti a politiky v roce 1968 a nad otázkou, zda se tehdy rodila alternativa ke kapitalistickému systému, jak to tvrdili reformní komunisté a dnes tvrdí někteří levicoví intelektuálové. Reformní politici se na jaře 1968 ocitli mezi mlýnskými kameny tlaku z Kremlu a probouzející se občanské společnosti. Nehodlali se vzdát své mocenské suverenity, která se vposledku odvozovala od autority moskevského centra, a zároveň si toužili uchovat popularitu a znovu získat legitimitu od veřejnosti, jejíž intence byly zcela v rozporu se záměry Moskvy. Veřejnost procházela živelnou, ale občansky ukázněnou diverzifikací a pluralizací názorů, zájmů a očekávání, která však nestačila zřetelněji vykrystalizovat. V létě 1968, a zvláště po vojenské okupaci země zavládla mezi politikou a veřejností iluzorní jednota, založená na fatálním nedorozumění. V pouličních protestech se spontánně zrodil politický program svobody a nezávislosti, jehož obhajobu očekávala veřejnost od politické reprezentace internované v Moskvě. Ta však nikdy nechtěla zajít tak daleko, důležitější bylo pro ni udržení moci a socialismus, který společnost nyní vnímala spíš jako ideál než jako programový cíl. Ve svobodných poměrech by nutně došlo ke konfrontaci různých představ a zájmů, které by nezůstaly omezeny na „demokratický socialismus“, tak jako tomu bylo po listopadu 1989.
V závěru Suk polemizuje s vyzněním příspěvku Jana Mervarta v tomto diskusním bloku. V jeho zdůraznění nutnosti jiného, exaktnějšího zkoumání roku 1968, které by se opíralo o teoretická východiska sociálních dějin a odpoutalo se od překonané teorie totalitarismu, rozeznává přesvědčení o možnosti historie jako neutrální vědy, zbavené politických či ideologických preferencí a předpokladů. Ovšem jestliže by Mervartem kritizované „staronové pojetí“ pražského jara 1968 bylo nahrazeno jiným pojetím, jež by se například zakládalo na radikálním reformním potenciálu městských výborů KSČ, mělo by to nepochybně také své politické souvislosti a konsekvence.

Poznámky k českému polistopadovému antikomunismu

Karel Hrubý

Tento příspěvek hledá odpověď na otázku, nad kterou se v referátu na konferenci „1989–2009: Společnost. Dějiny. Politika“ v září 2009 v Liblici pozastavil Jiří Suk: totiž kde se v polistopadové české společnosti vzala silná vlna antikomunismu, když v posledních svobodných volbách roku 1946 zvítězila komunistická strana a v roce 1968 si většina lidí přála socialismus. (Referát byl zveřejněn pod názvem „Komunistická minulost jako politický problém: Nástin vývoje 1989-2009“ v elektronickém sborníku z konference.) Autor k tomu podotýká, že větší část společnosti si v roce nevybrala budoucnost pod vedením komunistů a že v roce 1968 nekomunistická většina sice podporovala reformní hnutí, ale očekávala od něj ukončení mocenského monopolu KSČ či přímo obnovu demokracie. Antikomunismus, který v české společnosti v roce 1990 propukl, nebyl tedy ničím novým, nýbrž jen dlouho utajovaným a potlačovaným projevem nelibosti větší části občanů nad komunistickou nadvládou. Pro porozumění polistopadovému antikomunismu je třeba analyzovat jeho zdroje, tedy především smýšlení širokých vrstev obyvatel, které se s minulým režimem vnitřně neidentifikovaly, od pasivního nesouhlasu až po aktivní odpor. Patřili k nim zejména ti, kteří byli v letech 1948 až 1989 nějak diskriminováni či šikanováni, a také většinou jejich rodinní příslušníci. Právě zde je možné hledat podhoubí polistopadového antikomunismu. Autor také upozorňuje na nutnost v každém konkrétním případě jasně definovat, co se myslí antikomunismem, neboť tento pojem může mít řadu různých významů.

Recenze

Chemický vzorec absolutního zla

Francouzská posedlost Heydrichem
Milan Hauner

BINET, Laurent: HHhH: Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich. Z francouzštiny přeložila Michala Marková. Praha, Argo 2010, 351 stran.

Literární prvotina francouzského autora Laurenta Bineta, odměněná v roce 2010 Goncourtovou cenou, zpracovává osudy zastupujícího říšského protektora v Protektorátu Čechy a Morava Reinharda Heydricha a členů parašutistické skupiny, která na něj v květnu 1942 provedla atentát. Podle recenzenta dílo, jež dle Bineta nemá být tradičním historickým románem ani historickým dokumentem a jež se vyhýbá fiktivní rekonstrukci motivů jednajících postav, líčí události dosti stereotypním způsobem. Autor postavám přisuzuje apriorní psychologické charakteristiky a neklade si složitější otázky související s atentátem. I když jeho snaha obeznámit s vykonavateli hrdinského činu západní publikum je chvályhodná, českému čtenáři mnoho nepřináší.

Osudy dvou přátel na život a – na smrt

Kaplanův dvojportrét Gottwalda a Slánského
Jiří Křesťan

KAPLAN, Karel: Kronika komunistického Československa: Klement Gottwald a Rudolf Slánský. Brno, Barrister & Principal 2009, 379 stran.

Knihu vydanou jako třetí svazek vybraných spisů Karla Kaplana hodnotí recenzent s přihlédnutím k jeho dřívější historické tvorbě a dosavadním nečetným biografiím československých komunistických představitelů, přičemž se zamýšlí i nad Kaplanovým badatelským přístupem a jeho historickou etikou. Z životního příběhu generálního tajemníka Komunistické strany Československa Rudolfa Slánského se Kaplan soustředí na období od jeho zatčení do popravy, jeho portrét dlouholetého vůdce komunistické strany a prezidenta Klementa Gottwalda je celistvější a barvitější. Nabízí pohledy i do jeho soukromí a nevyhýbá se otázkám po osobnostní proměně člověka s ideály bojujícího za lepší svět v bezohledného vykonavatele moci. Kaplanova práce obsahuje spoustu zajímavé faktografie a vysoce kompetentní výklady obecnějších témat, jako je vztah KSČ a Komunistické internacionály nebo mezinárodní souvislosti politických procesů.

Záslužné dějiny české sociologie náboženství

Miloslav Petrusek

NEŠPOR, Zdeněk R.: Ne/náboženské naděje intelektuálů: Vývoj české sociologie náboženství v mezinárodním a interdisciplinárním kontextu. Praha, Scriptorium 2008, 426 stran.

Nešporova syntetická monografie podle recenzenta na základě pečlivého studia primárních, sekundárních i archivních dokumentů a v širokém kontextu rekonstruuje vývoj české sociologie náboženství od poloviny 19. století. Autorovy výklady jsou vyvážené a mnohdy objevné, jen místy přetížené sice potřebnými, avšak příliš rozsáhlými kontextovými pasážemi. Poněkud matoucí je pak titul knihy, neboť navozuje dojem, že kniha sleduje postoje českých intelektuálů k náboženství.

Češi a jejich religiozita v historické perspektivě

Zdeněk R. Nešpor

VÁCLAVÍK, David: Náboženství a moderní česká společnost. Praha, Grada 2009, 243 stran.

Recenzent hodnotí celkovou koncepci a hlavní výklady Václavíkovy knihy, pojednávající o vývoji religiozity české společnosti od 19. století, jako nepochybně správné a výstižné, shledává však řadu drobnějších nedostatků faktografického, interpretačního i kontextuálního rázu. Podle jeho názoru kniha sice odborníkům mnoho nového neřekne, ale pro laickou veřejnost má i tak zásadní význam.

Soukromý život ve Stalinově Rusku

Dalibor Vácha

FIGES, Orlando: The Whisperers: Private Life in Stalin’s Russia. New York, Picador 2008, 740 stran.

Britský historik Orlando Figes podle recenzenta v nové knize nezůstal nic dlužen pověsti o své skvělé erudici, zručném zacházení s prameny a vynikajícím talentu vypravěče. Kniha líčí každodennost a rodinný život ve Stalinově Rusku od dvacátých do čtyřicátých let minulého století. Zachycuje přitom také, jak se otřesy „velkých dějin“, jako byl teror koncem třicátých let nebo válka, promítaly do privátní sféry. Postavy jeho vyprávění nejsou anonymní, ale skuteční žijící lidé, což mu dodává na věrohodnosti. Za nejpodnětnější nicméně recenzent pokládá závěrečnou kapitolu, která se zamýšlí nad problémy vztahu historických metod a paměti.

O časopisech a archivech

Válečné a poválečné dějiny v polských časopisech roku 2009

Jaroslav Vaculík

Autor v této obsáhlé rešerši přibližuje obsah nejzajímavějších statí z oblasti soudobých dějin, které byly publikovány v polských historických časopisech v roce 2009. Všímá si přitom časopisů Dzieje Najnowsze, Biuletyn Instytutu Pamięci Narodowej, Przegląd Historyczny, Wiadomości Historyczne, Przegląd Zachodni, Studia Historyczne, Śląski Kwartalnik Historyczny Sobótka, Odra a Przegląd Wojskowo-Historyczny.

Kronika

Versailles, St. Germain, Trianon

Konference o zrodu meziválečné Evropy
Miroslav Šepták

Autor referuje o mezinárodní vědecké konferenci „Zrod nové Evropy: Versailles, St. Germain, Trianon a dotváření poválečného mírového systému“, která se konala ve Slovenském institutu v Praze ve dnech 8. a 9. června 2010 a kterou uspořádal Historický ústav Akademie věd České republiky, v. v. i., ve spolupráci s Historickým ústavem Slovenské akademie věd, Slovenským institutem v Praze a Slovensko-českou společností. Oceňuje přitom zejména fakt, že na přednesených referátech byla patrná pozvolná tendence k interdisciplinárnímu výzkumu.