Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

Studie a eseje

Zdeněk Mlynář a hledání socialistické opozice

Od aktivní politiky přes disent k ediční činnosti v exilu
Alessandro Catalano

Původní verze této studie vyšla italsky pod názvem „Il samizdat tra dialogo e monologo: Le attività editoriali di Zdeněk Mlynář e la scelta degli interlocutori“ v internetovém časopise eSamizdat: Rivista di culture dei paesi slavi (2010-2011, s. 261-280); uvedené dvojčíslo je sborníkem z konference „Samizdat mezi pamětí a utopií: Nezávislá kultura v Československu a v Sovětském svazu v druhé polovině 20. století“, kterou uspořádala na přelomu května a června 2011 univerzita v Padově. Pro vydání v Soudobých dějinách autor své pojednání podstatně rozšířil a obohatil, zejména na základě studia ve fondu Zdeňka Mlynáře v pražském Národním archivu.
Alessandro Catalano se soustředí především na exilové výzkumné a vydavatelské aktivity politika a politologa Zdeňka Mlynáře (1930-1997), které zasazuje do dosti podrobně rekonstruovaného celkového chronologického rámce jeho kariéry jako veřejného činitele. Vyslovuje a pokouší se přitom ověřit obecnější hypotézu, zda prostředí samizdatu a nezávislých edicí, jež se v Československu rozvíjelo v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, nezanechalo hluboké stopy také ve struktuře forem politické činnosti aktérů, kteří se stavěli proti oficiální „normalizační“ kultuře.
Autor upozorňuje, že Zdeněk Mlynář je dnes do značné míry vytěsněn z české historické paměti, ačkoli patřil k předním oponentům komunistického režimu a po jeho pádu se pokoušel politicky prosadit. Připomíná jeho časný vstup do Komunistické strany Československa, právnická studia v Moskvě v první polovině padesátých let, kde navázal dlouhodobé přátelství se spolužákem Michailem Gorbačovem, vedoucí expertní činnost při výzkumu perspektiv socialistického politického systému v šedesátých letech a zastavuje se u jeho působení v období pražského jara 1968, kdy se stal členem reformního komunistického vedení po boku Alexandera Dubčeka, načež po srpnové invazi Varšavské smlouvy postupně ztratil iluze o možnostech pokračování reforem a rezignoval na funkce ve vedení strany. Na počátku sedmdesátých let získal zaměstnání v entomologickém oddělení Národního muzea a stranil se politického života, nicméně postupně se zapojil do diskusí v okruhu vyloučených reformních komunistů o možnostech ovlivnění československého vývoje s přispěním západoevropských levicových stran. Autor věnuje pozornost Mlynářovým analýzám tehdejší situace, vývoji jeho názorů a integraci do formujícího se disidentského hnutí, která vyústila do založení Charty 77. Nedlouho poté, v červnu 1977, Mlynář v důsledku denunciační kampaně emigroval do Rakouska.
V exilovém prostředí autor sleduje především Mlynářovu těsnou spolupráci i časem narůstající diference v rámci skupiny Listy, utvořené Jiřím Pelikánem kolem stejnojmenného římského exilového časopisu, která tvořila jádro československé socialistické opozice v exilu. Vedle toho věnuje pozornost snahám Mlynáře a jeho spolupracovníků získat podporu v západních levicových kruzích, a to zejména ve vztahu k italským komunistům a socialistům a později k západoněmeckým sociálním demokratům. Registruje také jeho politologické úvahy, jež si získaly značný ohlas u západní veřejnosti, a zřetelný názorový posun od výchozího modelu politického systému s hegemoniální komunistickou stranou k politickému pluralismu. V tomto kontextu pak všestranně přibližuje dva rozsáhlé badatelsko-ediční projekty, které Zdeněk Mlynář koordinoval. V letech 1979 až 1982 to byl projekt „Zkušenosti Pražského jara 1968“, na němž se autorsky podíleli téměř výhradně čeští sociologové, historici, ekonomové, právníci a další odborníci v exilu. Jeho výsledkem byly téměř tři desítky studií, které byly v podobě cyklostylovaných svazků ve třech jazykových mutacích (většinou italské, francouzské a anglické) distribuovány několika stovkám vytipovaných západních levicových osobností a institucí, a velký závěrečný kongres v Paříži. Podle Catalana tento málo známý projekt představuje jednu z nejhlubších a v podstatě nikdy nevydaných reflexí o kořenech, vývoji a krachu pražského jara. Druhý projekt, „Krize v systémech sovětského typu“, se realizoval od roku 1982 až do konce osmdesátých let a měl již středoevropský autorský záběr. Vzešlo z něj šestnáct prací z pera českých, polských, maďarských a východoněmeckých autorů, které byly publikovány anglicky, francouzsky a německy v sešitové podobě předním exilovým nakladatelstvím Index, přičemž počet jejich odběratelů vzrostl na přibližně dva tisíce. Součástí projektu byla i vystoupení na konferencích a jiných mezinárodních fórech. Oba projekty podle autora dokládají vytrvalou orientaci Zdeňka Mlynáře a jeho kolegů na vybrané kruhy západní politické levice, jimž dávali přednost před domácím disentem v úsilí o změnu poměrů ve vlasti.

Mezi exilem, domácí opozicí a mezinárodním veřejným míněním

Exilový časopis Listy
Francesco Caccamo

Původní podoba této studie byla zveřejněna italsky pod názvem „Listy: Tra emigrazione, contestazione interna e opinione pubblica internazionale“ v internetovém časopise eSamizdat: Rivista di culture dei paesi slavi (2010-2011, s. 281-301); uvedené dvojčíslo je sborníkem z konference „Samizdat mezi pamětí a utopií: Nezávislá kultura v Československu a v Sovětském svazu v druhé polovině 20. století“, kterou uspořádala na přelomu května a června 2011 univerzita v Padově.
Autor přibližuje exilový časopis Listy, který vycházel jako dvouměsíčník československé socialistické opozice v Římě v letech 1971 až 1989. Soustředí se přitom na politické projekty koncipované skupinou exulantů, kteří opustili Československo po okupaci v srpnu 1968 a sdružili se kolem tohoto časopisu, a na jejich vztahy s domácí opozicí. Představuje Jiřího Pelikána (1923-1999), bývalého ředitele Československé televize a stoupence reformního kurzu pražského jara, který se stal zakladatelem a duší Listů po celou dobu jejich trvání a v roce 1979 byl za Italskou socialistickou stranu zvolen do Evropského parlamentu. Seznamuje s okolnostmi založení časopisu, nastiňuje jeho ideový profil, informuje o organizačních záležitostech a dotýká se i financování časopisu nebo jeho vztahu k demokratickému exilu vzniklému po únoru 1948. Tvůrci časopisu měli především v úmyslu informovat mezinárodní veřejnost o poměrech v Československu, rozvíjet kontakty s ideově spřízněnými proudy a osobnostmi západní levice a pěstovat teoretickou a publicistickou reflexi vycházející z myšlenek reformního komunismu či demokratického socialismu v duchu pražského jara. V tomto směru si Listy podle autora zachovávaly pozoruhodnou názorovou pluralitu. Dále autor sleduje impulzy, které pro okruh Listů znamenalo ustavení Charty 77, vystoupení Solidarity v Polsku a později „perestrojka“ Michaila Gorbačova. Listy se ujaly úkolu publikovat dokumenty Charty a prezentovat debaty v disentu, v polských událostech hledaly podobnosti s pražským jarem a se sovětskými reformami spojovaly naděje na obrodu socialismu. V souladu s tím spatřovaly perspektivu změn v Československu v postupných pokojných reformách, zatímco z masových protestů měly spíš obavy. Příval událostí ve druhé polovině roku 1989 pohřbil sice jejich představy o obnově socialismu, Jiří Pelikán nicméně odmítl ukončit vydávání časopisu a přenesl jej do Prahy, aby zde v nových poměrech působil jako tribuna kritických názorů a obhajoval zásluhy československé socialistické opozice v boji proti komunistickému režimu.

Materiály

Časopis „Sovětská věda – Historie“ jako „vzor“ historikovy práce a nástroj ideologizace vědy

Bohumil Jiroušek

Autor se věnuje časopisu Sovětská věda – Historie, jenž vycházel v Československu v letech 1950 až 1955 (od roku 1954 pod názvem Sovětská historie), jako jednomu z nástrojů sovětizace a ideologické indoktrinace československé historiografie v době stalinismu. Titul byl součástí časopisecké řady Sovětská věda, která měla přibližovat pokrokové výsledky sovětského vědeckého poznání v různých oborech s cílem poskytovat vzor československým odborníkům a zahrnovala disciplíny společenskovědní, přírodovědné i technické. Časopis vycházel jako dvouměsíčník v pěti ročnících (jediné číslo z roku 1950 bylo považováno za součást prvního ročníku 1951) a byl spojen s Československo-sovětským institutem, založeným ministrem školství Zdeňkem Nejedlým v roce 1950 (od vzniku Československé akademie věd v roce 1953 byl tento ústav přes různé reorganizace její součástí až do roku 1989). Časopis Sovětská věda – Historie jako tiskový orgán institutu se stal jednou z podstatných tribun formování marxisticko-leninské historiografie v Československu, a to s výraznou a dobově charakteristickou modifikací takzvaným kultem osobnosti, spočívající ve všudypřítomném akcentování významu Josifa Vissarionoviče Stalina pro vědecké myšlení. Důležitost časopisu byla zpočátku ještě umocněna tím, že do roku 1953 nevycházelo v Československu jiné ústřední historické periodikum, a promítla se například do diskusí o novém pojetí československých dějin nebo o nové organizaci práce v historické vědě. Sovětská věda – Historie začínala jako překladový časopis, takže se zde tiskly do češtiny (případně slovenštiny) přeložené statě ze sovětských časopisů (Voprosy istorii, Bolševik aj.), a z tohoto poslání se – přes snahu o zvýšení podílu příspěvků československých autorů – nikdy nedokázala vymanit. Po založení Československého časopisu historického jako nového domácího ústředního periodika a s odeznívajícím stalinismem tak ztrácela své opodstatnění a po pátém ročníku byla zrušena. Svou úlohu – vnést sovětský model do československé historiografie – však podle autora splnila.

Diskuse

Dva přístupy ke komunistické historiografii a absence otázky „národního komunismu“

Michal Kopeček

Autor porovnává dvě publikace věnované dějinám historiografie v komunistickém Československu do konce šedesátých let minulého století: monografii Vítězslava Sommera Angažované dějepisectví: Stranická historiografie mezi stalinismem a reformním komunismem (1950-1970) (Praha, Nakladatelství Lidové noviny – Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2011) a knihu slovenského historika Adama Hudka Najpolitickejšia veda: Slovenská historiografia v rokoch 1948-1968 (Bratislava, Historický ústav Slovenskej akadémie vied 2010).  Zatímco Hudek sleduje zápletky národního dějinného příběhu v rámci budování a provozu slovenské marxisticko-leninské historiografie, jeho výklad se odvíjí v genealogické perspektivě a jeho přístup lze označit jako intelektuální dějiny historiografie v kontextu slovenského nacionalismu a československého komunismu, Sommer zkoumá vznik a fungování české „stranické“ historiografie ve stejném období, volí strukturální perspektivu a jeho přístup by se dal charakterizovat jako sociální dějiny komunistické historiografie. Při vysokém ocenění obou děl autor na Hudkově práci vnímá jako problematický hodnotící pohled se silným normativním nábojem, slabinu Sommerovy práce pak vidí v chybějícím zařazení vznikajícího historického vyprávění československého komunismu do širšího kontextu tehdejší české historiografie a národního příběhu. Nad oběma knihami pak vznáší otázku, zda neměly reflektovat trvale opomíjený problém původu, povahy a role českého, respektive slovenského „národního komunismu“, který významně ovlivňoval schémata historického myšlení a jejich identitotvorný význam pro tehdejší československou společnost.

Vědecké revoluce a politické postoje

Jan Mervart

Autor se zamýšlí nad knihou Vítězslava Sommera Angažované dějepisectví: Stranická historiografie mezi stalinismem a reformním komunismem (1950-1970) (Praha, Nakladatelství Lidové noviny – Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2011). Předně oceňuje, že Sommerova monografie bere takzvané stranické dějepisectví vážně, a nikoli jako pouhý politický či propagandistický nástroj. Díky tomu je možné ji číst minimálně ve dvou rovinách, a to jako studii o důležitém segmentu české poválečné historiografie s přesahem do dějin dalších humanitních věd ve stalinském a poststalinském období a současně jako příběh komunistických intelektuálů angažujících se postupně při vytváření socialistické diktatury, její omezené kritice a pokusu o její reformování. V celkově velmi pozitivním hodnocení zaznívá i pochybnost, zda lze postupné opoutávání české historiografie od stalinských dogmat opravdu přičítat proměně vědeckého paradigmatu, jak to interpretuje Sommer v návaznosti na koncepci Thomase Samuela Kuhna, anebo spíše proměně politických postojů historiků. Autor tvrdí, že komunističtí historici byli v počátcích destalinizace celkově mnohem konformnější než například filozofové nebo spisovatelé, a vyslovuje hypotézu, že se v tom projevovala jejich intenzivnější příslušnost ke strukturám stranického aparátu.

O stranické historiografii

Zamyšlení nad jednou knihou a jejím tématem
Bohumil Jiroušek

Autor celkově přibližuje monografii Vítězslava Sommera Angažované dějepisectví: Stranická historiografie mezi stalinismem a reformním komunismem (1950-1970) (Praha, Nakladatelství Lidové noviny – Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2011) a kromě jejího značného vědeckého přínosu vyzvedává i další kvality, jako je důkladné teoreticko-metodologické zakotvení, promyšlená struktura, vhodná periodizace, přesné definování používaných termínů, kultivovaný jazyk a výborná znalost pramenů a literatury k tématu. Vítězslav Sommer podle něj zaslouží uznání také v tom, že dokázal vystihnout generační problematiku, která se zračila v četných dobových sporech, a že o stalinských počátcích kariér později významných historiků pojednal zcela věcně a bez snahy o senzaci. Ve své knize položil skutečné základy výzkumu české stranické historiografie, na které bude možné navazovat v různých směrech.

Mýty a legendy o nuceném vysídlení Němců

Zásadní analýza německého „vzpomínání a zapomínání“
Petr Šafařík

HAHN, Eva – HAHN, Hans Henning: Die Vertreibung im deutschen Erinnern: Legenden, Mythos, Geschichte. Paderborn – München – Wien – Zürich, Schöningh 2010, 839 stran.

Článek je obsáhlou prezentací a posouzením knihy autorské dvojice Evy a Hanse Henninga Hahnových Vyhnání v německé paměti: Legendy, mýty, dějiny. Na úvod jsou oba představeni jako renomovaní historici i jako intelektuálové, kteří se publicistikou a jinými občanskými aktivitami zapojují do současných debat o nuceném vysídlení Němců ze střední a východní Evropy po druhé světové válce. Dále pisatel uvádí hlavní zjištění jejich monografie a zasazuje je do kontextu historického výzkumu i širší politické a společenské reflexe daného fenoménu v Německu a České republice. Za leitmotiv knihy manželů Hahnových přitom pokládá vyargumentovanou tezi, že státem podporovaná oficiální politika paměti týkající se nuceného vysídlení Němců neodpovídá ve Spolkové republice odbornému poznání. S uznáním přibližuje nevšedně široký záběr záběr monografie, jenž zahrnuje jak historickou fakticitu migrací německého obyvatelstva ze střední a východní Evropy v jejich komplexitě (tedy nejen poválečného vysidlování a vyhánění, ale i dřívějších útěků a přesunů organizovaných nacistickými orgány), tak především genezi kolektivní paměti těchto událostí v západoněmecké politice, historiografii a médiích, speciálně pak ve vyhnaneckém prostředí. Rozborem vyhnaneckého diskurzu čerpaného z široké množiny textů autoři shledávají, že v německé kolektivní paměti se často reprodukují a přetrvávají stereotypní náhledy, které mají svůj původ v národovecké (völkisch), nebo dokonce i nacistické rétorice.
Při celkově vysoce kladném ocenění nachází autor v knize i některé slabiny. U pasáží týkajících se problematiky vyrovnávání s minulostí postrádá větší zohlednění mezinárodněprávních otázek nuceného vysídlení Němců. Nad kritickými pasážemi, v nichž se manželé Hahnovi zabývají revizionistickými výroky západoněmeckých politiků, vznáší otazník, nakolik byla tato rétorika ovlivněna konkrétními fóry a příležitostmi, při nichž zaznívala. Kritiku, kterou Hahnovi směřují k terminologii, s níž se v Německu pojednává o nuceném vysídlení Němců, pisatel obrací vůči samotné autorské dvojici. V závěru Petr Šafařík věnuje pozornost dosavadnímu přijetí monografie v Německu. Nachází převážně kladné ohlasy, celkově ale recepci knihy ve Spolkové republice hodnotí jako nevýraznou. Kniha má podle jeho názoru potenciál inspirovat širší diskusi, mohla by ale sloužit i jako kompendium. Užitek by přinesla také českým čtenářům, protože analyzuje mnohé fenomény, které jsou přítomné i ve zdejších reflexích soudobých dějin, a to nejen v souvislosti s vyhnáním a nuceným vysídlením Němců.

Recenze

Něžná historie

Kulturní historik v archivu
Adéla Gjuričová

KRAPFL, James: Revolúcia s ľudskou tvárou: Politika, kultúra a spoločenstvo v Československu po 17. novembri 1989. Bratislava, Kalligram 2009, 302 strany.

Americký historik se podle recenzentky úspěšně vyhnul riziku stavět svou knihu na půdorysu vymezeném současnými interpretačními spory o takzvanou  sametovou revoluci a místo toho spojil poctivý archivní výzkum s přístupy takzvané nové kulturní historie. Ve své knize hledá již zastřený obsah ideálů listopadu 1989, jež se zhmotňovaly v tehdejších politických heslech a prohlášeních, analyzuje „revoluční“ pravidla dialogu a věnuje pozornost motivu nenásilí, v němž spatřuje originální rys východoevropských demokratických revolucí. Ukazuje mnohem vyváženější a diferencovanější obraz dobového smýšlení a vztahů mezi elitami a veřejností, než je obvyklé, a ve své knize nabízí zásadní alternativu vůči většině dosavadní literatury o roce 1989.

Reformistické zpovědi

Nad pamětmi Miloše Hájka a Michala Reimana
Jan Mervart

HÁJEK, Miloš: Paměti české levice. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., 2011, 358 stran;
REIMAN, Michal: Rusko jako téma a realita doma a v exilu: Vzpomínky na léta 1968-1990. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., 2008, 343 stran.

Podle recenzenta se memoáry dvou českých historiků dají číst několikerým způsobem: jako příspěvek k dějinám českého reformního komunismu či ke komunistické historiografii, dále jako jistý typ příběhu středoevropských levicových intelektuálů dvacátého století anebo také jako paměť české politické emigrace (v případě Michala Reimana) a „normalizačního“ disentu (v případě Miloše Hájka). Mervart nachází společné i rozdílné rysy v osudech i textech obou těchto politicky angažovaných intelektuálů a hodnotí jejich paměti jako velmi cenný a zajímavý pramen, který by neměl ujít pozornosti žádného historika soudobých československých dějin.

Ryze subjektivní biografie a meze „objektivních“ pramenů

Tajné životy Jiřího Muchy a Otto Katze
Doubravka Olšáková

MILES, Jonathan: Devět životů Otto Katze: Příběh komunistického superšpiona z Čech. Z angličtiny přeložila Petruška Šustrová. Praha – Litomyšl, Paseka 2012, 336 stran;
LAURENCE, Charles: Společenský agent Jiří Mucha: Láska a žal za železnou oponou – intriky, sex, špioni. Z angličtiny přeložila Kateřina Lipenská. Praha, Prostor 2012, 250 stran.

Recenzentka porovnává biografie dvou kosmopolitních českých intelektuálů, kteří působili také jako spolupracovníci komunistických tajných služeb: spisovatele Jiřího Muchy (1915-1991), syna známého malíře Alfonse Muchy, který byl v padesátých letech v Československu čtyři roky vězněn a značnou část života prožil ve Francii, a novináře Otto Katze (1895-1952), který pod jménem André Simone působil jako propagátor komunistického hnutí v meziválečné Evropě a válečných Spojených státech a Mexiku, po válce se vrátil do Československa jako funkcionář komunistického tisku a nakonec byl popraven v politickém procesu s generálním tajemníkem Ústředního výboru KSČ Rudolfem Slánským. Oba autoři nejsou profesionální historici, ale publicisté; zatímco Jonathan Miles se pokusil na základě rozsáhlých archivních materiálů vypsat příběh Katze objektivně, Charles Laurence vylíčil Muchův příběh ze subjektivního hlediska a s osobním zaujetím jako součást komplikované rodinné historie. Přesvědčivěji se svého záměru podle recenzentky zhostil Laurence, také díky působivému literárnímu ztvárnění; naproti tomu Miles zůstal v zajetí pramenů s jejich zdánlivou objektivitou a nedokázal dostatečně zohlednit historický kontext.

Cirkev pokúšaná a spolupracujúca

Jakub Štofaník

JAKUBČIN, Pavol: Pastieri v osídlach moci: Komunistický režim a katolícki kňazi na Slovensku v rokoch 1948-1968. Bratislava, Ústav pamäti národa 2012, 215 stran.

Autor se v této práci zaměřuje na vztahy komunistického režimu v Československu a katolické církve z poněkud neobvyklého úhlu jejich vzájemné spolupráce. Sleduje snahy komunistické strany o získání katolických kněží pro své záměry a o ovládnutí katolické církve prostřednictvím konformních struktur v jejím rámci, přičemž zpracovává historii „kolaborantských“ církevních sdružení, rozebírá instituci církevních tajemníků a mapuje pokusy o získání spolupracovníků Státní bezpečnost v řadách kněží v prvním dvacetiletí komunistické vlády. Recenzent pouze lituje, že se autor nezabývá předpoklady spolupráce s komunisty i na straně katolické církve, neboť nešlo zdaleka jen o jednostranný a násilný proces.

Mozaika dominových kostek na Blízkém východě

Jan Bečka

WANNER, Jan: Ve stínu studené války: Střední východ v letech Eisenhowerovy doktríny 1955-1960. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2011, 568 stran.

Autor v této monografii ukazuje, jak se v druhé polovině padesátých let minulého století promítaly americké a sovětské zájmy na Blízkém východě, kde obě velmoci usilovaly o posílení svého mocenského postavení, aniž by přitom často braly v potaz lokální specifika a dlouhý a spletitý historický vývoj regionu. Podle recenzenta se autorovi podařilo úspěšně navázat na jeho předešlé publikace z dějin studené války a nabídnout odborníkům i širší veřejnosti erudovaný a zároveň poměrně čtivý text.

Kulturní faktory a vojenské inovace

Dalibor Vácha

ADAMSKY, Dima: The Culture of Military Innovations: The Impact of Cultural Factors on the Revolution in Military Affairs in Russia, the US, and Israel. Stanford, Stanford University Press 2010, 247 stran.

Recenzovaná kniha vychází z hypotézy, že vojenské inovace (ve smyslu strategického myšlení) jsou zásadním způsobem podmíněny kulturními faktory příslušného prostředí, což autor verifikuje na příkladu amerického, sovětského a izraelského systému strategického myšlení ve druhé polovině dvacátého století. Tři vybrané systémy autor charakterizuje a srovnává, přičemž americkému přiznává technologický předstih, sovětskému koncepční nadřazenost a izraelskému především schopnost improvizace. Podle recenzenta kniha pracuje s přesně definovanými pojmy, obsahuje řadu zajímavých poznatků a je přesvědčivá v akcentu na kulturní podmíněnost vojenských faktorů.

O archivech a časopisech

Soudobé dějiny v polských historických časopisech v roce 2012

Jaroslav Vaculík

Autor formou rešerší seznamuje s nejzajímavějšími příspěvky roku 2012 k soudobým dějinám v polských historických časopisech Dzieje Najnowsze, Wiadomości Historyczne, Pamięć.pl: Biuletyn IPN, Zeszyty Historyczne WiN, Przegląd Zachodni, Przegląd Historyczny, Kwartalnik Historyczny, Studia Historyczne a Śląski Kwartalnik Historyczny Sobótka.

Kronika

Šestý ročník Letní školy soudobých dějin

Jan Randák

V tomto příspěvku autor seznamuje s šestým ročníkem Letní školy soudobých dějin, který byl jako tradičně určen v prvé řadě učitelům druhých stupňů základních škol a vyučujícím na středních školách. Ve dnech 24. až 26. června 2013 jej v Praze uspořádalo Středisko společných činností Akademie věd ČR spolu s Ústavem českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.