Soudobé dějiny 3 / 2017

Expertní kultury v socialistickém Československu

Studie a eseje

Manažerská odysea

Teorie řízení v Československu v padesátých až osmdesátých letech 20. století
Vítězslav Sommer

Studie zkoumá obnovu manažerské vědy v Československu po roce 1956 a její činnost v rámci reformní politiky šedesátých let. Druhá část článku pak sleduje proměny teorie řízení po roce 1968 a zaměřuje se na zavádění sociálního plánování a jeho vztah k podnikovému řízení. Teorie řízení je zde představena jako expertní činnost, která ovlivňovala dobové představy o organizaci hospodářského života, od vytváření složitých systémů plánování a řízení po snahu ustavit profesi socialistického manažera. Záměrem autora je popsat šíři této expertní činnosti a současně analyzovat její politické funkce v různých etapách vývoje státního socialismu. Pokus o vytvoření manažerské vědy odpovídající zvláštnostem socialistického hospodářství podle něj vedl k rozdílným představám o metodách a cílech ekonomického řízení, včetně různého pojetí socialistického manažerství. Reformní politika šedesátých let umožnila rozsáhlou recepci západní manažerské vědy, vybudování institucionální základny a vytvoření expertní kultury, která čerpala ze značně rozdílných odborných perspektiv od psychologie po systémové inženýrství. Reformní manažerská věda propagovala socialistické podnikatelství, jehož uskutečnění vyžadovalo decentralizaci hospodářství a vytvoření ekonomického systému založeného na interakci mezi plánem a trhem. „Konsolidovaná“ manažerská věda sedmdesátých let pak reagovala na odklon od tržního socialismu a návrat k centrálnímu plánování vytvořením odlišného pojetí socialistického manažerství. Úkolem manažera bylo zabezpečit hospodářskou a organizační efektivitu srovnatelnou s výkonem kapitalistické firmy a současně naplňovat sociálně-politické strategie socialistického režimu prostřednictvím sociálního plánování.

Bohatství pod neviditelným pláštěm?

K psychoterapii v Československu po roce 1968
Adéla Gjuričová

Studie otevírá téma fungování expertního prostředí psychodisciplín (psychiatrie, psychologie, psychoterapie apod.) v socialistickém Československu, a to nikoli ve smyslu jejich vnitrooborového vývoje, nýbrž proměny jejich společenské a kulturní funkce a vztahu k politické moci. Autorka sleduje oborové společenství psychoterapeutů od šedesátých let, jeho polooficiální institucionální a vzdělávací platformy, prosazování psychoterapie v systému socialistického zdravotnictví, její vztah k ostatním psychodisciplínám a komunikaci s odbornými trendy na Západě. V centru její pozornosti je zejména první vzdělávací psychoterapeutický systém v Československu označovaný jako SUR (jde o akronym utvořený z iniciál příjmení tří zakladatelů – Jaroslava Skály, Edmunda Urbana a Jaromíra Rubeše), který fungoval od roku 1967 a jímž do konce osmdesátých let prošlo na dva tisíce účastníků. Vyznačoval se především sebezkušenostním principem výcviku, kdy na sebe terapeuti aplikovali stejné metody a režim jako na pacienty. Po roce 1989 zažil obor obrovský rozkvět a psychoterapeutické přístupy k mezilidským vztahům i vlastnímu „já“ se staly nejen módní záležitostí a dobrým obchodním artiklem, ale též hlubší součástí každodenního života. Tuto proměnu autorka konfrontuje s literaturou věnovanou takzvané psychoterapeutizaci společnosti v západní Evropě. Uzavírá, že Michelem Foucaultem inspirované analýzy psychodisciplín jako opory expertního vládnutí (Nikolas Rose) jsou sice lákavé i pro výklad období neoliberální dominance v českých zemích, avšak pomíjejí specifický historický kontext subverzivnosti psychoterapie v pozdním socialismu, využívání zdrojů socialistického zdravotnictví i jejich výpadku po roce 1989.

Krize urbanistické moderny v socialismu

Případ plánování Prahy od šedesátých do osmdesátých let 20. století
Petr Roubal

Článek se na příkladu plánování Prahy v šedesátých až osmdesátých letech minulého století zabývá proměnou chápání socialistického města mezi urbanisty a architekty. Autor popisuje, jak se po projevu Nikity Chruščova o architektuře z roku 1954 znovu prosazovala generace meziválečné modernistické avantgardy inspirovaná pracemi Karla Teigeho (1900–1951). Hlavním architektem Prahy se stal její vlivný příslušník Jiří Voženílek (1909–1986), pod jehož vedením vznikl na přelomu padesátých a šedesátých let Směrný plán hlavního města Prahy. Autor analyzuje tento plán jako příklad socialistického modernismu a urbanistického optimismu jeho tvůrců, kteří věřili, že při správné aplikaci principů meziválečné avantgardní architektury se může urbanistická transformace stát základem společenské transformace socialismu. Plánu měly padnout za oběť nejen všechny obytné čtvrtě Velké Prahy postavené na přelomu století, ale také samotný princip tradičního města se sítí živých ulic, které v očích socialistických urbanistů zosobňovaly všechna zla dosavadní výstavby měst: míšení funkcí, přílišnou hustotu obyvatel, nedostatek světla a vzduchu. Opakem tradičních ulic se měla stát nově budovaná sídliště s mnohapatrovými panelovými domy uprostřed zeleně. Článek sleduje, jak již od poloviny šedesátých let sílila kritika sídlištní výstavby, na které se podílel především urbanista Jiří Hrůza (1925–2012). Pod dojmem prací americké novinářky a urbanistické aktivistky Jane Jacobsové (1916–2006) pak na počátku sedmdesátých let podal soustavnou kritiku socialistického modernismu a zpochybnil samotný princip urbanistického plánování jako prostředku společenské transformace. Tato intelektuální skepse se brzy přenesla i do praxe pražského městského plánování, které ustoupilo od modernistických principů zónování a přiznalo tradičním čtvrtím nejdříve urbanistickou a později i architektonickou hodnotu. Nakonec autor sleduje, jak se tento urbanistický obrat střetával s praxí stavební výroby a politickou preferencí rychlé bytové výstavby.

„Kdo řídí – kontroluje“

Podnikový management a úskalí „socialistické kontroly“ v československých podnicích v osmdesátých letech 20. století
Tomáš Vilímek

Studie se věnuje problematice podnikového managementu a úskalím „socialistické kontroly“ v československých podnicích v období pozdního socialismu. S využitím pramenů Komunistické strany Československa a Státní bezpečnosti, dobových textů a odborných publikací ukazuje, jak se stranické a státní orgány neúspěšně snažily učinit z kontroly funkční nástroj realizace hospodářské politiky státostrany. Autor analyzuje používané kontrolní mechanismy a nastiňuje základní příčiny až fatálního selhání kontrolní činnosti systému, jenž byl svým způsobem kontrolou doslova posedlý. Vysvětluje systémovou podmíněnost kontroly, kterou socialističtí manažeři dokázali v mnoha ohledech přizpůsobit potřebám svěřených hospodářských jednotek, což přirozeně nekorespondovalo s celospolečenskými zájmy. Na příkladech řady konkrétních kauz studie názorně ukazuje, že si československý podnikový management v osmdesátých letech dvacátého století plně uvědomoval systémové, politické i společenské limity kontrolní činnosti, kterou vcelku úspěšně dokázal přizpůsobit vnitropodnikovým podmínkám. Výsledkem byl stav, kdy stranické vedení reagovalo na stále očividnější symptomy „agonie centrálně plánované ekonomiky“ přijímáním rozmanitých směrnic a direktiv pro zefektivnění kontroly a důsledné prosazování zásady „kdo řídí – kontroluje“. Očekávaný efekt ovšem nenastal a nefunkčnost kontroly přispěla nakonec nemalou měrou ke zhroucení komunistického režimu v Československu.

Materiály

(Post)socialističtí ekonomové jako objekt historického zkoumání

Současný stav a perspektivy
Václav Rameš

Článek se zabývá dosavadním stavem bádání v oblasti dějin ekonomické vědy a činnosti československých ekonomů v období socialismu. Podává přehled o základních příspěvcích k tomuto tématu od počátku devadesátých let jak domácího, tak zahraničního původu. Detailněji se pak věnuje pracím Johanny Bockmanové, Jiřího Suka a Gila Eyala, zmiňuje taktéž nejnovější výzkumné projekty, které se tímto tématem zabývají. Závěrem autor nabízí přehled dostupných pramenů (archivních dokumentů i publikovaných pamětí), kterých lze využít k dalšímu výzkumu.

Recenze

Země na rozhraní

Pavol Jakubec
SMETANA, Vít: Ani vojna, ani mír: Velmoci, Československo a střední Evropa v sedmi dramatech na prahu druhé světové a studené války. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2016, 664 strany a 33 fotografie, ISBN 978-80-7422-358-7.

Monografie se na vybraných tématech zabývá vztahem velmocí k Československu v dramatické dekádě 1938 až 1948. Recenzent komentuje zpracování těchto témat v jednotlivých kapitolách a oceňuje autorovu velkou erudici, bohaté využití pramenů i širokou kontextualizaci a přesvědčivost výkladu. Konstatuje, že jeho práce vybočuje z tradičních českých a slovenských přístupů k dané problematice přednostním zájmem o postoje a motivy zahraničních politických aktérů a zohledněním mezinárodních souvislostí v celé jejich spletitosti, jejichž analýza ho dovádí častěji k závěrům otevřeným další diskusi než ke kategorickým soudům. Osobnost prezidenta Edvarda Beneše (1884–1948) nestojí v takto rozvrženém podání tolik v popředí, jak bývá zvykem, a je autorem nahlížena v podstatných ohledech spíše kriticky. Podle recenzenta by se Smetanova monografie, kterou charakterizuje jako pestré plátno dějinných zápletek napnuté v pevném rámu, měla stát pro historiky období druhé světové a počátků studené války klasickým dílem.

Swing a jeho posluchači v době protektorátu

Vít Hloušek

KOURA, Petr: Swingaři a potápky v protektorátní noci: Česká swingová mládež a její hořkej svět. (Šťastné zítřky, sv. 23.) Praha, Academia 2016, 922 strany, ISBN 978-80-200-2634-7.

Recenzent představuje monografii jako výsledek dlouhodobého, všestranného a téměř vyčerpávajícího pramenného výzkumu, který je monumentální svým obsahem i rozsahem. Autor se soustředí na subkulturu české mládeže spjaté s jazzovou (swingovou) hudbou v době Protektorátu Čechy a Morava (1939–1945), na její život, zvyky, styl oblékání, mluvu a vztah k okupačnímu režimu i na poměr nacistických a protektorátních institucí k této mládeži a k hudbě, kterou vyznávala. Své téma přitom zasazuje do širokých historických, společenských, politických a kulturních souvislostí, když například erudovaně a poutavě líčí vývoj a šíření jazzových tanců, vznik a působení podobných subkultur mládeže v západní Evropě a Spojených státech nebo přežívání jazzu a jeho fanoušků v nacistické třetí říši. Důkladně pojednává o kritice jazzu a jeho vyznavačů v protektorátu i o represích proti nim, inspirativně uvažuje o vztahu jazzové hudby a svobody a jeho výklady oplývají bohatou faktografií. Recenzent by osobně uvítal jen přehlednější podání některých pasáží a větší pozornost věnovanou samotné jazzové hudbě.

Ze života pražského bohéma

Martin Šrajer

WANATOWICZOVÁ, Krystyna: Miloš Havel – český filmový magnát. Praha, Knihovna Václava Havla 2013 a 2017, 552 strany, ISBN 978-80-87490-75-4.

Miloš Havel (1899–1968) byl nejvýznamnějším filmovým podnikatelem meziválečného Československa, strýcem disidenta a prezidenta Václava Havla (1936–2011). Recenzovaná publikace je jeho první biografií a autorka si jako novinářka kladla za cíl vylíčit jeho kariéru a soukromý život, především s ohledem na jeho postavení jako homosexuála v dobové společnosti, vztahy a údajnou kolaboraci s německými autoritami v Protektorátu Čechy a Morava, z níž byl po válce obviňován, a Havlův život v mnichovské emigraci po roce 1952. Publikace je určena širokému publiku, a nelze ji tedy hodnotit měřítky oboru filmové historie, přesto recenzent lituje, že zachycení osudů hlavního protagonisty a dalších osob postrádá širší historické zakotvení. Obdivuhodnější je podle něj množství poznatků, které autorka shromáždila v českých a německých archivech, dalších dobových pramenech a rozhovorech s pamětníky, než způsob, jakým s nimi nakládá. Drží se sice většinou ověřených informací, dává ale přednost barvitým epizodám a atraktivním detailům před kladením podstatnějších otázek a hlubší analýzou. Výsledný portrét Miloše Havla pokládá recenzent také za příliš empatický a málo kritický.

Jan Hus na komunistické tribuně

Pavel Helan

RANDÁK, Jan: V záři rudého kalicha: Politika dějin a husitská tradice v Československu 1948–1956. (České dějiny, sv. 9.) Praha, Nakladatelství Lidové noviny – Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2015, 404 strany, ISBN 978-80-7422-373-0 a 978-80-7308-597-1.

Monografie podle recenzenta přináší ucelený pohled na způsoby, byla tradice spjatá s osobností kazatele a církevního reformátora Jana Husa (1370–1415) a s následným husitským hnutím využívána v komunistickém Československu v letech 1948 až 1956, jimiž autor vymezuje období československého stalinismu. Své téma autor zasazuje do kontextu politiky dějin, která se v českých zemích intenzivně uplatňovala od 19. století. Od roku 1948, kdy se komunisté v Československu chopili moci, jim instrumentalizace husitské tradice sloužila k vlastní historické legitimizaci, když husity prezentovali jako předchůdce vítězného boje lidu za sociální spravedlnost a národní svobodu, úspěšně završeného teprve v únoru 1948. Recenzent soudí, že se v knize podařilo dobře ukázat, jak se husitský kult v padesátých letech naplňoval v oficiální ideologii, školní výuce, kulturní politice nebo filmové tvorbě, jaké byly nástroje jeho šíření a podoby jeho ritualizace.

Ochuzená biografie zakladatele Církve československé

Marek Šmíd

CHADIMA, Martin: Dr. Karel Farský – I. patriarcha Církve československé (husitské). Hradec Králové, Královéhradecká diecéze Církve československé husitské 2017, 204 strany, ISBN 978-80-906490-5-7.

Recenzent nahlíží na první biografii kněze, teologa a církevního reformátora Karla Farského (1880–1927) značně kriticky. Farský se po vzniku Československa zapojil do reformního hnutí v katolické církvi a v roce 1920 založil novou Církev československou (později přejmenovanou na Církev československou husitskou), podle recenzenta však byl složitější a zajímavější osobností, než je z knihy patrné. Autor líčí celý jeho život a soustředí se především na jeho roli při utváření a etablování nové církve, nevěnoval však dostatečnou pozornost řadě důležitých souvisejících témat, a navíc svůj životopis pojal spíše jako hagiografii než jako kritický portrét. Recenzent upozorňuje také na dosti omezenou škálu využitých zdrojů a nezanedbatelné faktografické i textové nedostatky.

Odsunuté archivy, zničené knihy

Mikuláš Čtvrtník

LOWRY, James (ed.): Displaced Archives. London – New York, Routledge 2017, 227 stran, ISBN 978-1-4724-7069-0;
BÁEZ, Fernando: Obecné dějiny ničení knih: Od sumerských tabulek po digitální éru. Ze španělského originálu přeložili Daniel Nemrava, Pavlína Švandová a Radim Zámec. Brno, Host 2012, 597 stran, ISBN 978-80-7294-697-6.

Recenze představuje a porovnává dvě knihy příbuzné do určité míry svým tématem, spíše rozdílné však svým zpracováním. Obě pojednávají o destruktivním či manipulativním zacházení s historickým a kulturním dědictvím minulosti, totiž podobách restrikce v přístupu k písemnému materiálu jako médiu jistých informací a hodnot. Kolektivní monografie Přemístěné archivy se věnuje archiváliím, které byly z politických důvodů „přemístěny“ či „odsunuty“ z místa jejich původního vzniku jinam a často přitom byly znepřístupněny, či dokonce vystaveny zkáze; většinou se zde jedná o soubory dokumentů z bývalých kolonií přestěhované či likvidované evropskými metropolemi před koncem jejich panství. Recenzent přibližuje některé studie, vyzvedává jejich analytické zpracování, ucelenost publikace i schopnost autorů oslovit odborníky i širší publikum. Druhá publikace (Historia universal de la destrucción de libros: De las tabillas sumerias a la guerra de Irak. Barcelona, Destino 2004) se stala světovým bestsellerem a venezuelský esejista a spisovatel Fernando Báez v ní usiloval komplexně pojednat o fenoménu destrukce písemných záznamů od jejich nejstarších počátků až do současnosti. Recenzent oceňuje živý, téměř beletristický jazyk a neobyčejné kvantum soustředěných informací, schází mu však jejich hierarchizace, analýza a zhodnocení. Autorova snaha o popularizaci pak podle něj místy trpí bulvárností.

Soudobé dějiny 3 / 2017

Zavřít obsah časopisu

Obsah 1Obsah 2

Zavřít obsah časopisu

Tematické weby

Košík