Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.
Institute of Contemporary History
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.
Institute of Contemporary History
Okupace, odboj, kolaborace / Occupation, Resistance, Collaboration
Stanislav Kokoška
Z hlediska vývoje okupační politiky lze rozdělit dějiny protektorátu do tří hlavních časových úseků, které je možné nazvat podle vrcholných představitelů okupační správy jako éru Konstantina von Neuratha, éru Reinharda Heydricha (resp. Kurta Daluegeho) a éru Karla Hermanna Franka. Vnitřní mezníky této periodizace představuje jmenování Heydricha zastupujícím říšským protektorem (27. září 1941) a zřízení německého státního ministerstva pro Čechy a Moravu (20. srpen 1944). Autor se ve své studii zabývá význačnými rysy právě Frankovy okupační politiky v roce 1944.
Výjimečnost postavení K. H. Franka oproti nacistickým správcům jiných okupovaných území spočívala v tom, že současně od roku 1939 vykonával funkci vyššího velitele SS a policie. Díky této „personální unii“ mu v protektorátu nejenže podléhaly jednotky zbraní SS a německé policejní síly, ale hlavně byl ušetřen mocenského a politického zasahování říšského vedoucího SS Himmlera a jeho zástupců do správy protektorátu.
Pokud šlo o vlastní podobu okupační politiky, Frank se podle autora programově hlásil k odkazu Reinharda Heydricha. Podle jeho vzoru proto hlavní důraz kladl na cílená odvetná opatření, která současně demonstrovala nacistickou moc, a na rozvíjení českého aktivismu, jehož čelní představitelé měli mezi českým národem prosazovat myšlenku pozitivní spolupráce s říší.
V létě 1944, v důsledku vojensko-politických neúspěchů třetí říše, vstoupil okupační režim do období permanentní krize. Její hlavní projevy Kokoška shledává v rozpadu české aktivistické fronty, růstu odbojných nálad mezi českým obyvatelstvem a defétismu, který se šířil mezi německým etnikem v protektorátu. Současně se i rychle vyčerpával Frankův prostor pro provádění dosavadní okupační politiky. Už v létě 1944 musel v protektorátě zavést sérii opatření v souvislosti s totálním válečným nasazením a po vypuknutí povstání na Slovensku se stalo vážným problémem i partyzánské hnutí. Okupační režim se sice snažil na vzniklou situaci reagovat novou propagandistickou kampaní, která se odvíjela od faktu porážky povstání v říjnu 1944, její efekt byl však už zcela minimální.
Autor popisuje také střety Frankovy politické koncepce v Protektorátu Čechy a Morava s opozicí ze strany NSDAP, reprezentované především vedoucím župy Dolní Dunaj Hugo Jurym,kupříkladu kolem organizace totálního válečného nasazení. Frankovi se sice podařilo obhájit nutnost atypické správní úpravy pro Protektorát Čechy a Morava, avšak rostoucí improvizace nacistické moci otevírala stále širší prostor pro podobné konflikty.
‘Case study’ britského appeasementu?
Vít Smetana
Předmětem studie je patrně nejdramatičtější kapitola v sedmdesátileté historii československého zlata. Tento celonárodní statek vznikl v meziválečném období z veřejných sbírek, přičemž po Mnichovu, a především bezprostředně po okupaci českých zemí v březnu 1939 se přirozeně stal objektem německého zájmu. Podstatná část zlata byla uložena v zahraničí, konkrétně v Londýně a v Ženevě, z toho 28 309 kg v Bank of England na účtu Bank of International Settlements (BIS). Dva ředitelé Národní banky československé byli po německé okupaci Prahy přinuceni zplnomocněncem Německé říšské banky zažádat o převod 23 087 kg zlata z jednoho účtu BIS v Bank of England na jiný, odkud bylo v následujících dnech zlato prodáno či převedeno do jiných zahraničních bank, přičemž jeho reálná hodnota nakonec dospěla do Německé říšské banky. Narozdíl od dalších 26 793 kg zlata, uložených v Bank of England přímo na účtu Národní banky československé, nebyl tento převod zablokován pohotovým rozhodnutím britského ministra financí o zmrazení veškerých československých vkladů v Británii.
Autor ve své studii, založené na výzkumu zejména v archivu Bank of England a v Public Record Office v Kew, dokládá, že o převodu nerozhodla ani britská vláda, ani nikdo ze zastánců appeasementu, jak až dosud tvrdila česká historiografie a v určitých obdobích i historiografie britská. K transakci došlo spíše z toho důvodu, že ji ředitelé Bank of England považovali za čistě technickou operaci. Přestože si byli podle všeho vědomi skutečného původu zlata drženého na tomto konkrétním účtu BIS, nepřáli si, aby politické ohledy jakkoli promlouvaly do jejich bankovních operací. Vláda se převodem začala důkladněji zabývat až v reakci na kritická stanoviska tisku a četných poslanců Dolní sněmovny, a to o celé dva měsíce později. Přestože mnoho prominentních politiků, včetně Davida Lloyda George a Winstona Churchilla, podrobilo transakci v několika parlamentních debatách doslova zdrcující kritice, zůstala celá záležitost i nadále zahalena rouškou tajemství v důsledku neochoty Bank of England poskytnout vládě či komukoli jinému dostatečné informace. Následkem toho se vládní představitelé ve svých „vysvětleních“ museli omezit na opakované zdůrazňování legalistických argumentů, které nikterak neuspokojily opoziční představitele a další kritiky vládní politiky. Autor nicméně tvrdí, že Czech gold scandal sehrál svou úlohu v procesu rostoucího parlamentního tlaku na kontrolu zahraničněpolitických kroků Chamberlainovy vlády na jaře a v létě roku 1939.
Hana Velecká
Studie, zpracovaná zejména na základě britských archivních pramenů, se snaží osvětlit, jak složité byly poměry emigrace z Československa po uzavření mnichovské dohody v září 1938 a jakými fázemi procházela britská politika ve vztahu k ní. Mnichovská dohoda a následné odstoupení sudetského pohraničí ve prospěch Německa vyvolaly silnou uprchlickou vlnu. Z ČSR se snažili odejít říšští Němci a Rakušané, kteří v ní našli azyl před nacismem. Přidávali se k nim ovšem i sudetští Němci, kteří byli oponenty Konrada Henleina, a čeští Židé. V období druhé republiky se zkonstituoval humanitární systém, který klasifikoval uprchlíky podle stupně ohrožení a snažil se pro ně opatřit nové domovy ve Velké Británii, Palestině a několika dalších zemích, které projevily ochotu je přijmout. Zároveň bylo vypracováno schéma pro přidělování finančních prostředků uprchlíkům. V této době ležela hlavní tíže pomoci na československé vládě a britských nevládních organizacích a fondech. Až díky československo-britské smlouvě o půjčce a daru ČSR z ledna 1939 se britská vláda sama aktivně zapojila do organizování a financování vystěhovalectví.
Zdárně se rozvíjející akce na pomoc emigrantům přerušila okupace českých zemí v březnu 1939. Těžiště studie spočívá právě ve zpracování tématu v období od okupace do vypuknutí druhé světové války. Autorka analyzuje britskou politiku vůči emigraci z ČSR a jednotlivým jejím složkám a ukazuje, jak se tato politika dostávala často do sporu s humanitárními organizacemi, zejména s organizací British Committee for Refugees from Czechoslovakia, která se na pomoci uprchlíkům podílela největší měrou a veškeré pomocné akce koordinovala. Pomoc uprchlíkům byla limitována především nedostatkem peněz a azylových míst pro usídlení. Studie popisuje, s jakými problémy se britská vláda v tomto směru potýkala, a zvláště si všímá jejích postojů vůči židovské emigraci. Situace českých Židů s ohledem na možnosti vystěhování byla velmi neutěšená, neboť britské úřady je nepokládaly za ohroženou skupinu, nýbrž pouze za ekonomické emigranty, takže se ocitli až na posledním místě zájmu. Pro britskou vládu byly prioritní její závazky vůči starší židovské emigraci z Německa a Rakouska.
Studie podrobně sleduje měnící se poměry v protektorátu, cesty uprchlíků z něj a jejich pobyt v Polsku, kde se jich shromažďovalo nejvíce. Polskem projížděly organizované transporty, jeho hranice však překračovali také mnozí ilegální uprchlíci, zejména dobrovolníci připravení bojovat proti nacistům v předpokládaném konfliktu, kteří se po vyhrané válce chtěli vrátit do ČSR. V této souvislosti autorka analyzuje měnící se vztah britské vlády a humanitárních organizací k legální (registrované) a nelegální emigraci. Popisuje přitom problémy, jež působila podpora nelegální emigrace britským organizacím v protektorátu, jejich nelehká jednání s Němci a obecně nacistickou politiku vůči uprchlíkům.
Případ Arno Haise
Dalibor Státník
Studie, založená na materiálech z Archivu ministerstva vnitra ČR a Všeodborového archivu v Praze, pojednává o významném československém odborovém funkcionáři, jehož život byl průmětem osudových zvratů první poloviny 20. století. V Rusku se stal stoupencem bolševické revoluce, poté působil jako jeden z jejích »vyslanců« ve střední Evropě a později v ČSR. Postupně se však dostal do rozporu s linií KSČ prosazovanou v odborech, zvláště po nástupu gottwaldovského vedení v roce 1929, kdy spolu se svým otcem, rovněž významným politikem, její řady opustil. Posléze se přiklonil k sociálnědemokratické straně a pracoval v její odborové složce – Odborovém ústředí zaměstnaneckém.
Po německé okupaci českých zemí se jeho život jako by rozdvojil. Na jedné straně se stal jedním z vedoucích činitelů (v roce 1941 místopředsedou) zglajchšaltovaných protektorátních odborů, takzvané Národní odborové ústředny zaměstnanecké (NOÚZ). Již z titulu této funkce byl nucen učinit řadu aktivistických prohlášení v tisku, rozhlasu a na shromážděních obyvatel v době nacistické kampaně po atentátu na Reinharda Heydricha, v nichž se jménem dělnictva distancoval od atentátu a československé exilové vlády v Londýně. Kromě toho uveřejňoval články ostře odsuzující bolševický režim v Sovětském svazu, přičemž se dovolával svých osobních zkušeností s komunistickým hnutím.
Autor tyto proněmecké Haisovy aktivity dokládá bohatým dokumentárním materiálem. Zvláště pak upozorňuje na určitou souběžnost sociálních programových cílů levicového odborářského hnutí a sociálních aspektů nacistické politiky v protektorátu, která mohla tvořit do jisté míry autentickou motivační složku Haisova aktivismu. Na druhé straně však Hais aktivně pracoval v domácím odboji. Byl členem takzvané odborářské skupiny Petičního výboru „Věrni zůstaneme!“ (PVVZ) a podílel se na formulaci jeho programu „Za svobodu do nové Československé republiky“. Sehrál rovněž důležitou roli jako prostředník mezi vedením celého PVVZ a dělníky, odborovými pracovníky z různých závodů. Před svými druhy v odboji podle jejich tvrzení dával najevo prosovětské smýšlení. V důsledku vystupňovaných represí po atentátu byla ovšem demokratická rezistence v protektorátu (včetně PVVZ) do značné míry zlikvidována. V prosinci 1942 byl gestapem zatčen i Hais a do konce války vězněn. Nebyl však postaven před soud na přímluvu Karla Hermanna Franka, který ocenil jeho předchozí propagandistickou činnost ve prospěch okupační moci.
Po válce byl Hais na svobodě vyšetřován právě pro svou domnělou kolaboraci a spolu s předsedou NOÚZ Václavem Stočesem postaven před Národní soud. Díky řadě svědeckých výpovědí v jejich prospěch a zřejmě i celkové společenské atmosféře a vlivu nových revolučních odborů, do nichž přešli četní funkcionáři NOÚZ, byli nicméně osvobozeni. Rozsudek Národního soudu přitom šalamounsky poukázal na značný rozsah Haisova aktivismu, aby jej vzápětí plně omluvil jako oprávněnou lest v boji proti nepříteli. Ze své svobody v Československu se však Hais dlouho neradoval, neboť byl v únorových dnech rozhodnutím akčního výboru propuštěn z ministerstva výživy a nedlouho poté, již v březnu téhož roku emigroval přes Vídeň do Paříže a dále do Anglie. V zahraničí se aktivně zapojil do činnosti Svobodných odborů v exilu. V roce 1962 se vzdal veřejné činnosti a zemřel ve Vídni.
Zlatica Zudová-Lešková
Autorka v tejto štúdii spracováva príbeh jedného z výsadkov smerovaných na územie Slovenska počas tamojšieho povstania, ktorému sa doposiaď v odbornej historickej literatúre dostalo len malej pozornosti.
Na jar 1944 československá vojenská spravodajská centrála so sídlom v Londýne pod vplyvom očakávania prevratných vojenských udalostí na európskej pevnine, ale i v dôsledku oficiálne zmeneného postoja československej vlády k národnooslobodzovaciemu boju národov Juhoslávie, presunula svoju pozornosť do oblasti Balkánu a Apeninského polostrova, kam vyslala svojho najlepšieho organizátora a spravodajcu, plukovníka generálneho štábu Františka Hieke-Stoja, oficiálne v postavení veliteľa československej vojenskej misie. Hieke-Stojova misia prevzala na seba úlohy nielen vo vzťahu k svojej centrále, ale i vo vzťahu k spojeneckým spravodajským službám. Výsledkom konkrétnej československo-britskej kooperácie bola aj operácia s krycím označením Courier 5, pozostávajúca z troch mužov – poručíka Imricha Eröša a desiatnikov Františka Holého a Jozefa Chramca – bývalých príslušníkov 2. technickej divízie slovenskej armády, ktorí mali spravodajsky pôsobiť na území juhovýchodného Slovenska, násilne pričleneného k Maďarsku po viedenskej arbitráži.
Courier 5 bol na Slovensku vysadený 15. septembra 1944 a po prekonaní technických obtiaží plánoval vlastnú činnosť začať 26. septembra vysielaním z radiostanice z chaty Na Trangoške pod Ďumbierom. V tento deň však došlo k prepadu chaty, zajatiu dvoch príslušníkov Courieru 5 a tým de facto aj k ukončeniu činnosti skupiny. Operácia bola zámerne či náhodou – táto otázka ostáva otvorená – zneškodnená partizánmi, a teda oficiálne spojencami. Štúdia ďalej pojednáva o osudoch veliteľa Courieru 5 aj jeho zajatých druhoch, pričom zvlášť sleduje tragický osud desiatnika Františka Holého.
Francis Dostál Raška
Autor se zabývá dosud v historiografii málo reflektovaným aspektem vývoje, který pro Československo vyplynul z uzavření mnichovské dohody, totiž rozsáhlým problémem uprchlíků z pohraničních území odstoupených Německu, jejich přijetí a sociálního zabezpečení na území zbytkového státu. Vychází přitom zejména z materiálů nacházejících se v osobní pozůstalosti jeho strýce Karla Rašky, významného lékaře, který byl pověřen vedením epidemiologické jednotky zajišťující zdravotnické služby v uprchlických táborech. Autor připomíná složité mezinárodní okolnosti migrační vlny Čechů, německých antifašistů a Židů ze Sudet do Čech a na Moravu, které byly spjaty s jednáním mezistátní komise o novém vytyčení hranic, a popisuje státní organizaci péče o uprchlíky, postupně vytvářející koncepční mechanismy ke zvládnutí tohoto složitého úkolu. Podrobně přitom líčí činnost epidemiologické jednotky, jež tvořila důležitou složku státní organizace. Dále se věnuje životním podmínkám běženců v uprchlických táborech a dalších ubytovacích zařízeních, jejich srovnání v Čechách a na Moravě a problémům vznikajícím v soužití s místním obyvatelstvem. Upozorňuje přitom na významnou pomoc místních orgánů, mnoha dorovolníků a celkově dobré přijetí uprchlíků, jakož i na angažmá britských humanitárních organizací. Uvádí, že před svým zánikem dokázal československý stát vyřešit nejtíživější problémy vyvolané vlnou uprchlíků, chystal program na zajištění jejich zaměstnanosti jako předpokladu jejich sociální integrace a společnost přes svou frustraci Mnichovem prokázala vysokou míry solidarity.
Zlatica Zudová-Lešková
TÓTH, Dezider – KOVÁČIKOVÁ, Katarína (ed.): SNP 1944 – vstup Slovenska do demokratickej Európy. Banská Bystrica, ADADE 1999, 491 strán.
Recenzia približuje obsah zborníka päťdesiatich príspevkov z konferencie k 55. výročiu Slovenského národného povstania, ktorá sa konala v júni 1999 v Banskej Bystrici.
Jiří Pešek
MANN, Thomas: Fragile Republik: Thomas Mann und Nachkriegsdeutschland. Ed. Stephan Stachorski. Frankfurt am Main, Fischer Taschenbuch 1999, 240 stran.
Recenzent přibližuje komentovaný výbor z rozhlasových relací, projevů, článků, deníkových zápisků a dopisů Thomase Manna z let 1945–1954, které z amerického odstupu reflektují politickou a kulturní situaci v Německu a odrážejí názory různých kruhů německého kulturního exilu v USA.
Jiří Pešek
BRANDES, Detlef: Der Weg zur Vertreibung 1938–1945: Pläne und Entscheidungen zum ‘Transfer’ der Deutschen aus der Tschechoslowakei und aus Polen. München, Oldenbourg Verlag 2001, 503 stran. Předmluva Hans Lemberg. Osobní, věcný a topografický rejstřík, mapy, bibliografie.
Novou knihu významného německého historika recenzent charakterizuje jako průkopnickou monografii, nesmírně hutnou a faktograficky nabitou, zkomponovanou z bohatého spektra pramenných materiálů. Autor nechal v ohromném rozsahu prmlouvat prameny, což jeho dílu propůjčilo jistou míru neosobnosti, zároveň však neoblomné autentičnosti. Ve své knize jasně ukázal, že vyhnání a transfer Němců byly výsledkem dlouhodobých politických úvah a procesů, jakož i mentálních a ideových posunů v hlavách obyvatelstva okupovaných zemí, jejich exilových reprezentací a vedoucích činitelů SSSR, Velké Británie a USA.
Petr Šafařík
GRIMMINGER, Rolf (ed.): Hansers Sozialgeschichte der deutschen Literatur vom 16. Jahrhundert bis zur Gegenwart. München, Hanser Verlag.
Sv. 7: Naturalismus, Fin de sičcle, Expressionismus: 1890–1918. Ed. York-Gothart Mix, 2000, 760 stran.
Sv. 8: Literatur der Weimarer Republik 1918–1933. Ed. Bernhard Weyergraf, 1995, 819 stran.
Sv. 10: Literatur in der Bundesrepublik Deutschland bis 1967. Ed. Ludwig Fischer, 1986, 908 stran.
Sv. 11: Die Literatur der DDR. Ed. Hans-Jürgen Schmitt, 1983, 588 stran.
Sv. 12: Gegenwartsliteratur seit 1968. Ed. Klaus Briegleb, 1992, 885 stran.
Autor seznamuje s monumentálním projektem německého vydavatelství, které je vzácným počinem na poli sociálních dějin literatury, a oceňuje vesměs vysokou úroveň příspěvků v jednotlivých svazcích díla.
Blahoslav Hruška
WINKLER, Heinrich August: Der lange Weg nach Westen – Deutsche Geschichte. Díl I: Vom Ende des alten Reiches bis zum Untergang der Weimarer Republik. Díl II: Vom „Dritten Reich“ bis zur Wiedervereinigung. München, C. H. Beck 2000. 652 (1. díl) + 742 (2. díl) stran.
Recenzent hodnotí dvousvazkové dějiny Německa od napoleonských válek po sjednocení jako autorovo opus magnum a oceňuje dramatický tok vyprávění ve spojení s odbornou fundovaností.
Šárka Daňková
KOENEN, Gerd: Das rote Jahrzehnt: Unsere kleine deutsche Kulturrevolution, 1967–1977. Köln n/R., Verlag Kiepenheuer & Witsch 2001, 560 stran.
Koenenova kniha mapuje vývoj extrémně levicových stran a seskupení v Německu v letech 1967–1977 a stala se významným příspěvkem do aktuální diskuse o odkazu roku 1968. Recenzentka upozorňuje na přednosti i úskalí jeho přístupu, kombinujícího zaujaté svědectví bývalého protestujícího studenta a člena maoistické organizace s odstupem historického kronikáře důkladně obeznámeného s prameny.
Lucie Pánková
Souhrnná anotace v přehledných tematických blocích informuje o šesti desítkách nejnovějších historických publikací k dějinám Německé demokratické republiky.
Závěrečná zpráva gestapa
Jan B. Uhlíř
Devatenáctistránkovou závěrečnou zprávu o ilegální sokolské organizaci Jindra, datovanou 10. prosincem 1942, sestavil referát II BM (politické záležitosti – české pravicové hnutí odporu) řídící úřadovny gestapa v Praze. Lze ji rozdělit na tři části. První tvoří obecný úvod, z něhož jednoznačně vyplývá, že gestapo považovalo Jindru za kontinuální součást Obce sokolské v odboji (OSVO). Střední část zprávy představuje především shrnutí výpovědí, které na gestapu učinil vedoucí Jindry Ladislav Vaněk od konce září do konce listopadu 1942. V závěru je krátce charakterizována rezistenční činnost některých příslušníků organizace. Zprávu původně doplňovaly čtyři přílohy, z nichž jsou však připojeny pouze dvě první – jmenný seznam a organizační plán Jindry. (Překlad radiotelegramů do Londýna a originální záznamy skupiny se s největší pravděpodobností nedochovaly.)
Mimořádná výpovědní hodnota této zprávy spočívá především ve skutečnosti, že shrnuje maximum gestapu tehdy dostupných informací, nastiňuje činnost OSVO, podrobně charakterizuje genezi Jindry a podstatně tak přispívá k osvětlení role sokolského odboje v kontextu celé demokratické rezistence. Jde o zatím nejpodrobnější publikovaný dokument svého druhu. Úvodní komentář J. B. Uhlíře, který zprávu gestapa editoval, zasazuje tento dokument do historického rámce, ve zkratce přibližuje vývoj odbojové skupiny Jindra, představuje její hlavní protagonisty a další osobnosti rezistence, o nichž je v dané souvislosti řeč, a zmiňuje se i o problematických stránkách kariéry Ladislava Vaňka, který učinil rozsáhlé doznání při vyšetřování na gestapu a po osvobození působil ve službách komunistické Státní bezpečnosti.
Vilém Prečan
Při příležitosti převzetí Mezinárodní ceny Slovenské akademie věd dne 21. září 2001 v Bratislavě pronesl Vilém Prečan zde otištěnou přednášku, v níž se zamyslel jednak nad dějinami a posláním historika, jednak nad jedním ze svých ústředních badatelských témat, Slovenským národním povstáním.
Nejprve Prečan připomenul své úzké vazby se Slovenskem a jeho kulturou, které prostupovaly jeho odbornou drahou i soukromým životem. Na to navázal osobním vyznáním, že povolání historika se stalo základem jeho dnešní identity. Dějiny chápe jako pokus vyložit minulost, podat její uspořádaný a nevyhnutelně zjednodušený obraz, interpretovat ji. Minulost je podstatnou součástí identity každého jednotlivce i společenské skupiny, a i když ji nelze změnit, žije nadále svým druhým životem v podobě následků a důsledků pro současníky a příští generace. Minulostí se zabýváme, abychom se s ní vyrovnali, osvobodili se od jejího břemena, našli od ní nutný odstup, ale také abychom se z ní poučili, nacházeli v ní sílu, povzbuzení a zadostiučinění, neboť bez ní nemůžeme pochopit přítomnost a orientovat se v ní.
Historie je kritická disciplína v dvojím smyslu, svou vědeckou metodou a nezbytností hodnocení. Historik podle Prečanova přesvědčení má hledat pravdu o minulosti. Ta však nemá objektivní existenci, nýbrž je určena jednáním subjektivních aktérů dějin. V situaci všudypřítomné instrumentalizace minulosti má historik nenahraditelnou úlohu strážce historického odkazu, který ukazuje na mnohost souvislostí, okolností a motivací minulých činů a událostí. Nemůže být přitom objektivní, nestranný a nezaujatý, neboť sám zaujímá určitou společenskou pozici a vyznává jisté hodnoty, zato by měl dokázat pochybovat o své pravdě ve výkladu minulosti.
Ve druhé části své přednášky vyložil Prečan důvody, proč považuje Slovenské národní povstání v roce 1944 za nejdramatičtější a snad nejvýznamnější epizodu slovenských dějin ve 20. století. Ať už jeho průběh hodnotíme jakkoli, nelze popřít, že jeho aktéři vzali osud Slovenska do vlastních rukou, svým riskantním činem vytvořili dějinnou křižovatku a spoluurčili podobu poválečného státu. Stalo se symbolem slovenské národní svébytnosti a úsilí o rovnoprávné postavení s Čechy ve společném státě a zápas o pravdu o povstání byl součástí boje za svobodu proti komunistické totalitě.
V závěru Prečan připomenul nejzávažnější dezideráta historického bádání ve vztahu ke slovenskému povstání, jimiž podle jeho názoru jsou chybějící edice dokumentů, sociální dějiny povstání a jeho celistvé zpracování pro široký okruh čtenářů.
Zpráva ze sympozia
Michal Kopeček
Zpráva informuje o sympoziu, které se konalo v říjnu 2001 v Praze pod záštitou pražského Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a vídeňského Ústavu pro vědy o člověku (Institut für Wissenschaften vom Menschen). V předvečer sympozia vystoupil v Karolinu Karel Schwarzenberk s přednáškou týkající se selektivního vztahu Čechů k vlastní historii. Autor zprávy dále charakterizuje vystoupení francouzského politologa Jacquesa Rupnika, který se soustředil na otázku „politické paměti“ v České republice a střední Evropě po roce 1989, českého historika Viléma Prečana, který mluvil o způsobu „vyrovnání s minulostí“ v Česku, a jeho polského kolegy Andzreje Paczkowského, jenž učinil totéž pro polský případ. Autor také ve stručnosti popisuje diskuse, které následovaly po hlavních referátech. Účastníci sympozia se podle něj shodli na nutnosti studovat dějiny komunistického režimu v Československu jak v širších geografických, tak i časových souvislostech. Zvláště ve srovnání s Polskem sympozium jasně ukázalo relativní absenci nejen širší společenské debaty o nedávné minulosti, ale i zásadnějších společenskovědních kontroverzí v České republice.
