Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

Studie a články

Německá vojenská kontrašpionáž v Praze

Referát III F Abwehrstelle Prag a jeho činnost proti spojeneckým zpravodajským službám na Balkáně (1939–1944)
Stanislav Kokoška

Autor popisuje vytváření struktur německé vojenské kontrašpionáže v Praze, její kompetenční spory s gestapem a aktivity v boji proti domácímu hnutí odporu a nepřátelským agentům v zahraničí, především na Balkáně.
Hned po okupaci českých zemí v březnu 1939 byla v Praze zřízena samostatná úřadovna abwehru (Abwehrstelle Prag), jejíž součástí se stal referát III F. Hlavním úkolem tohoto referátu byl aktivní boj proti nepřátelským zpravodajským službám, a to jak v protektorátu, tak v zemích, které nebyly ve válečném stavu s třetí říší. Referát disponoval vlastní agenturní sítí, takzvanou domácí kapelou (Hauskapelle), kterou řídil, až do svého zatčení na jaře 1942, občanský zaměstnanec abwehru a zároveň agent československé zahraniční zpravodajské služby Paul Thümmel. V protektorátu referát III F přesto dosáhl řady úspěchů při odhalování skupin domácího hnutí odporu a jejich kurýrních spojů do zahraničí. Činnost na tomto poli však byla postupně utlumována, protože narážela na odpor gestapa, které zničení českého odboje považovalo za svůj výlučný úkol. Prestiží pražské úřadovny abwehru také otřásla aféra s „agentem X“ v jeho řadách, který byl časem identifikován jako zmíněný Thümmel. V květnu 1942 podepsali Wilhelm Canaris a Reinhard Heydrich novou směrnici pro „domácí kapely“, která již zcela vylučovala jakékoli působení abwehru v této oblasti.
Kontrašpionážní aktivity referátu III F v zahraničí se soustřeďovaly zejména na Balkán. Zpočátku hlavní pozornost patřila československým exilovým orgánům v Bělehradě, nicméně do zorného pole pražské úřadovny abwehru se postupně dostávaly i další spojenecké zpravodajské služby působící v této oblasti. K nejnebezpečnějším agentům patřili Antonín Křížek (E 1288, později E 3p, krycí jméno „Korf“) a Bedřich Laufer (GV 1283, později GV 1p, krycí jméno „Lauterbach“), kteří byli nasazeni na srbské a polské kurýrní linky. Největšího úspěchu však dosáhl referát III F proti americké zpravodajské expozituře v Istanbulu, do jejíž výzvědné sítě, řízené Alfredem Schwarzem (krycí jméno „Dogwood“), pronikli vedle Bedřicha Laufra ještě dva další agenti. Činnost pražské úřadovny abwehru skončila na jaře 1944 v souvislosti s reorganizací německé vojenské zpravodajské služby. Referát III F sice nezanikl, byl však začleněn do zahraniční rozvědky Bezpečnostní služby (Sicherheitsdienst).

Československé zpravodajské hry v Rakousku v počátcích studené války

Exilové skupiny, západní výzvědné služby a jejich infiltrace československými agenty
Dalibor Státník

Studie se na základě dokumentů z provenience Vojenského obranného zpravodajství (později československé vojenské kontrarozvědky) a Státní bezpečnosti, uložených v Archivu Ministerstva vnitra ČR, zabývá dosud málo prozkoumanými aktivitami československých zpravodajských služeb v Rakousku po druhé světové válce, a zvláště po komunistickém převratu v únoru 1948. Jejím účelem není detailní deskripce a rozkrytí celé československé agenturní sítě v Rakousku v této době a důsledků její činnosti pro domácí, takzvaný třetí odboj, ale spíše nástin rakouského operačního pole z pohledu československých služeb, a především zpřítomnění několika konkrétních lidských osudů zapletených do zpravodajských her.
Po obecnějším zamyšlení nad pramennou základnou výzkumu, její výpovědní hodnotou a verifikovatelností, autor přechází ke konkrétnímu historickému výkladu. Uvádí, že zájem Vojenského obranného zpravodajství o Rakousko bezprostředně po skončení války byl motivován především pátráním po válečných zločincích, kteří uprchli z území protektorátu, a monitorováním prostředí spojeneckých zpravodajských služeb při okupačních armádách z hlediska jejich eventuální spolupráce s bývalými nacisty. Po komunistickém převratu v Praze se změnily priority i metody. Do Rakouska směřoval ve srovnání s americkou zónou v Německu sice vedlejší, ale rovněž významný proud politické emigrace z Československa, jehož složitou diferenciaci organizační a ideovou z pohledu československých výzvědných služeb autor nastiňuje. Právě její aktivní část, která nezřídka spolupracovala s americkými, britskými a francouzskými tajnými službami, se dostala do centra pozornosti vojenského zpravodajství a ve stále větší míře i Státní bezpečnosti, která absorbovala některé jeho složky. Československá špionáž chápala pronikání do těchto struktur jakou součást boje proti „vnitřnímu nepříteli“, neboť odtud byli do Československa vysíláni lidé se zpravodajskými úkoly nebo s pověřením organizovat a koordinovat domácí odboj (takzvaní agenti-chodci). Největších úspěchů podle autora dosáhla při infiltraci francouzské zpravodajské služby, respektive její civilní složky (Sureté) i vojenské složky (Sécurité Militaire), zejména když prostřednictvím svých agentů získala kontrolu nad činností zástupkyně ředitele vojenského zpravodajství Anity Moretové. Autor přibližuje životní osudy této ženy, původem Češky, jejíhož stesku po domově a levicových sympatií StB využila, aby ji na podzim 1954 přemluvila k přijetí „politického azylu“ v Československu. Vedle toho autor sleduje kariéry zřejmě nejvýkonnějšího československého agenta v Rakousku Františka Klimoviče a avanturisty ve službách StB Vladimíra Smrčiny.

Akce „Kassel“

Příprava únosu Jana Vlčka v roce 1960
Prokop Tomek

Autor nejprve z historického hlediska stručně charakterizuje únosy nepohodlných osob ze zahraničí jako svéráznou (a nezákonnou) „pracovní metodu“ československé komunistické rozvědky a politické policie. Docházelo k nim hlavně v padesátých letech (nejznámějším případem je únos sociálnědemokratického politika Bohumíra Laušmana z Vídně), Státní bezpečnost je však plánovala ještě i v letech osmdesátých. Na přípravě únosu bývalého příslušníka StB Jana Vlčka počátkem šedesátých let pak autor ukazuje takovýto mechanismus činnosti represivního aparátu. Vlčkův případ je zajímavý mimo jiné i tím, že se jedná o jediného zběha z československé Státní bezpečnosti z padesátých let. Vlček byl po krátké a rychlé kariéře v roce 1954 z StB propuštěn a podařilo se mu z Československa uniknout na Západ. Po šesti letech marného pátrání ho StB náhodou objevila v psychiatrické léčebně v Merxhausenu ve Spolkové republice Německo a rozhodla se jej unést do Československa. Z akce sice nakonec sešlo, přesto může posloužit jako ukázka tehdejších zpravodajských postupů a příklad manipulace totalitního režimu se životy obyvatel.

Materiály

Mezi námi čekisty

Spolupráce politické policie ČSSR a NDR v letech 1970–1989
Tomáš Vilímek

Autor si vytyčil za cíl na základě materiálů z německých archivů pojednat o formách a náplni spolupráce československé Státní bezpečnosti a východoněmeckého Ministerstva státní bezpečnosti (Ministerium für Staatssicherheit – MfS) v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Po shrnutí posunů v prioritách a metodách činnosti politické policie v obou zemích v této době přechází k charakteristice těch složek aparátu MfS, které spolupracovaly s StB nejintenzivněji. Nejdůležitější místo v tomto směru zaujímalo dvacáté hlavní oddělení MfS (Hauptabteilung XX), které mělo na starost „boj s vnitřním a vnějším nepřítelem“. Podílelo se na vypracování plánů spolupráce s StB, v jejichž rámci se soustředilo na tři základní okruhy: boj se zahraničními „ideodiverzními centrálami“, jako bylo Rádio Svobodná Evropa či skupina exulantů kolem časopisu Listy, potírání nezávislých náboženských aktivit a kontrolu kulturní a vědecké sféry. Studie se v dané souvislosti zmiňuje rovněž o některých z více než dvaceti spisů, které byly ve sledovaném období „rozpracovány“ ve spolupráci MfS a StB. Jednalo se například o odhalení „berlínské cesty“ sloužící k pašování nezávislé literatury do obou zemí ze Západu či o sledování kontaktů profesora Bedřicha Loewensteina v Československu (akce „Lýkovec“). Překládání zpráv a předávání informací od StB příslušným složkám MfS zajišťovalo desáté oddělení MfS (Abteilung X). V Praze působila několikačlenná operativní skupina MfS, jejíž reference o událostech „Palachova týdne“ v lednu 1989 autor komentuje. Studii uzavírá rozbor měsíčních zpráv o aktuálním vývoji v socialistických zemích z let 1984–1989, které vypracovávala Centrální vyhodnocovací a informační skupina MfS (Zentrale Auswertungs- und Informationsgruppe – ZAIG), a konečně zhodnocení významu centrálního systému evidence informací tajných policejních služeb zemí sovětského bloku.

Recenze

Sborníky Securitas Imperii

ÚDV mezi kriminalistikou, dokumentaristikou a historií
Karel Sieber

Recenzent se zabývá metodologií užívanou autory studií ve čtyřech posledních svazcích sborníku Securitas Imperii,¹) který vydává Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů (ÚDV). Upozorňuje na nedostatky vyplývající ze spoléhání na „vševědoucnost“ dokumentů Archivu Ministerstva vnitra ČR a kritizuje nedůslednost v jejich historické interpretaci stejně jako přebírání terminologie (nebo dokonce závěrů) komunistické Státní bezpečnosti. Zdůrazňuje, že bádání o dějinách komunistického bezpečnostního aparátu není možné bez konfrontace s dalšími prameny (s dokumenty jiných archivů a se svědectvím pamětníků) a také sekundární literaturou.

_{1) KREMLIČKOVÁ, Ladislava (ed.): Securitas Imperii, č. 7: Sborník k problematice bezpečnostních služeb. Praha, ÚDV 2001; TÁBORSKÝ, Jan (ed.): Securitas Imperii, č. 8: Sborník k problematice bezpečnostních služeb. Praha, ÚDV 2001; TÝŽ (ed.): Securitas Imperii, č. 9: Sborník k problematice zahraničních vztahů čs. komunistického režimu. Praha, ÚDV 2002; TÝŽ (ed.): Securitas Imperii, č. 10: Sborník k problematice vztahů čs. komunistického režimu k „vnitřnímu nepříteli“. Praha, ÚDV 2003.}

Pozoruhodné srovnání tajných služeb tří postkomunistických zemí

Petruška Šustrová

WILLIAMS, Kieran – DELETANT, Dennis: Security Intelligence Services in New Democracies: The Czech Republic, Slovakia and Romania. Basingstoke, Palgrave 2001, 291 + ix stran.

Kniha pojednává hlavně o transformaci komunistických tajných služeb v České republice, na Slovensku a v Rumunsku v devadesátých letech minulého století. Recenzentka oceňuje kompetentní výklad autorů a na jeho základě nastiňuje tři modely této transformace: český, založený na důkladné personální obměně a principu nepolitičnosti tajných služeb; slovenský, ilustrující křehkost provedených změn a nebezpečí politického zneužívání služeb; a rumunský, reprezentující přeměny víceméně formálního rázu.

Rudí vládcové Hradu

Jiří Křesťan

PERNES, Jiří: Takoví nám vládli: Komunističtí prezidenti Československa a doba, v níž žili. Praha, Brána 2003, 328 stran + 32 stran obrazové přílohy.

Kniha přináší plastické a čtivé biografické portréty Klementa Gottwalda, Antonína Zápotockého, Antonína Novotného, Ludvíka Svobody a Gustáva Husáka. Přes některé autorovy příkré soudy recenzent oceňuje jeho faktografickou erudici, živé podání, snahu pochopit psychologické motivy jednání aktérů i jejich nečernobílé hodnocení. Hodnota a badatelská využitelnost publikace bohužel utrpěla absencí odborného aparátu.

Sumář komunistických zločinů na Slovensku

Jaroslav Cuhra

MIKLOŠKO, František – SMOLÍKOVÁ, Gabriela – SMOLÍK, Peter (ed.): Zločiny komunizmu na Slovensku 1948–1989, sv. 1; TAKÁČ, Ladislav (ed.): Zločiny komunizmu na Slovensku 1948–1989, sv. 2. Prešov, Vydavateľstvo Michala Vaška 2001, 743 a 575 stran, CD ROM.

Objemné dvousvazkové dílo slovenských historiků podle recenzenta poprvé důkladně, spolehlivě a systematicky mapuje komunistické zločiny na Slovensku. Z dvanácti studií prvého dílu, věnovaných různým aspektům perzekucí, rozsahem i komplexností zpracování vynikají tři: o politických procesech z pera Jana Peška, o pronásledování křesťanů od Róberta Letze a kolektivní stať o ilegálních odchodech do zahraničí. Obsahem druhého svazku je 127 svědectví pamětníků z řad obětí perzekucí. Dílo doplňují pečlivé statistiky a jmenný seznam více než stovky tisíc perzekvovaných osob podle jednotlivých kategorií, obsažený z větší části na přiloženém CD-ROMu.

Historie jedné „spolupráce“ s komunistickou rozvědkou

Petr Blažek

ČELOVSKÝ, Bořivoj: Moje střetnutí s rozvědkou StB. Šenov u Ostravy, Nakladatelství Tilia 2003, 196 stran.

Historik Bořivoj Čelovský prožil celé období, kdy v Československu vládli komunisté, v exilu. Když ve druhé polovině padesátých let pracoval jako ministerský úředník v Kanadě, pojal úmysl rozkrýt československou agenturní síť v této zemi. V této knize líčí historii svých styků s důstojníky československé rozvědky na velvyslanectví v Ottawě, které udržoval s vědomím příslušných kanadských orgánů. Recenzent jeho zprávu hodnotí v kontextu autorova životního příběhu jako věrohodnou a pozoruhodnou a záležitost jeho „spolupráce“ se Státní bezpečností tím považuje za objasněnou.

Moudré svědectví manželů Bernardových o vlasti i exilu

Jiří Křesťan

VOLÍNOVÁ-BERNARDOVÁ, Růžena: Pohled zpět: Život ve vírech 20. století; BERNARD, Vilém: Kde básníkům se poroučí: O české literatuře za komunistické nadvlády. Praha, Akropolis 2003, 224 stran.

Recenzovaná knížka sestává ze čtyř původně samostatných textů manželů Bernardových. Autorka barvitých, a přitom skromných vzpomínek náležela za první Československé republiky k levicové inteligenci, po válce stanula v čele národohospodářské komise Ústřední rady odborů a po komunistickém převratu spolu s manželem odešla do exilu. Vilém Bernard byl vedoucím činitelem poválečné, a zejména exilové československé sociální demokracie, čtyřicet let také vedl sdružení exilových sociálnědemokratických stran ze zemí střední a východní Evropy. První jeho zde otištěný text je autobiografický, druhý pojednává o postavení exilových stran v Socialistické internacionále a tématem posledního je literatura pod kuratelou moci v Československu padesátých let.

Soudobé dějiny X (2003) č. 4 Dvojí pohled

Česká krajní pravice optikou specialisty a aktivisty
Jan Rataj

MAREŠ, Miroslav: Pravicový extremismus a radikalismus v České republice. Brno, Barrister & Principal, Centrum strategických studií 2003, 655 stran + fotografické přílohy. SEDLÁČEK, Pavel: Nic než národ: Integrace české ultrapravice před parlamentními volbami 2002. Praha, Národní strana 2003, 93 stran.

První publikace je kvalitní odbornou monografií, která jako taková poprvé souborně zpracovává fenomén české radikální politické pravice od počátku devadesátých let. Recenzent klade otazníky nad vhodností užitého konceptu „politického extremismu“ pro popis zkoumaného jevu, rozebírá některé jeho diskutabilní historické souvislosti a podrobněji přibližuje obsah knihy. Druhá publikace je dílem aktivisty krajně pravicové politické formace a jako taková představuje zajímavou sondu do daného způsobu myšlení a cenný pramen pro historiky a politology.

Hledání klíče k alternativní kultuře

Kateřina Bláhová

ALAN, Josef a kol.: Alternativní kultura: Příběh české společnosti 1945–1989. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2001, 610 stran, fotografická příloha a CD-ROM.

Recenzentka kriticky podotýká, že navzdory titulu knihy se nejedná o ucelený příběh alternativní kultury v české splečnosti doby komunismu, ale o soubor třinácti epizod zachycujících různé umělecké oblasti, které propojuje ústřední pojem alternativní kultury. Zamýšlí se nad problémy s vymezením a analytickým uplatněním tohoto pojmu v odborné publikaci a poté stručně charakterizuje jednotlivé, většinou kvalitní a faktograficky přínosné statě.

Polské historické časopisy v roce 2002 o poválečných dějinách

Jaroslav Vaculík

Autor podává souhrnnou rešerši o nejzajímavějších studiích publikovaných v roce 2002 v polských historických časopisech o soudobých, zejména poválečných dějinách. Na prvním místě probírá „vlajkový“ časopis oboru Dzieje Najnowsze, poté si všímá dalších jedenácti periodik včetně regionálních.

Diskuse

Perspektivy „pražského jara“

Karel Hrubý

Autor se zapojuje do aktuální diskuse vedené v Soudobých dějinách o povaze reformního hnutí v Československu v roce 1968 a tehdejší politické roli Alexandra Dubčeka. Na základě rozboru několika základních programových dokumentů Komunistické strany Československa z této doby načrtává ideová východiska a perspektivy takzvaného obrodného procesu. Konstatuje přitom, že tehdejší vedení komunistické strany přes pozitivní změny a návrhy nedokázalo ani nemělo v úmyslu v pojetí socialismu a demokracie překročit stín stěžejních postulátů marxisticko-leninské ideologie a uzavřeného politického systému řízeného jednou stranou. Jinou podobu a alternativu „pražského jara“ podle něj představovala kriticky smýšlející část inteligence, která stála na okraji komunistické strany či mimo ni a která vyjadřovala i ovlivňovala mínění značné části obyvatelstva. Jedině tyto postoje mohou tvořit aktuální odkaz „pražského jara“ z hlediska liberálnědemokratického systému budovaného v Československu, respektive České republice od devadesátých let, uzavírá autor.

Kronika

Mezinárodní konference o sovětizaci armád východního bloku

David Kovařík

Ve dnech 12. a 13. listopadu 2003 se v Brně uskutečnila mezinárodní historická konference „Sovětizace armád střední a jihovýchodní Evropy po 2. světové válce“, kterou uspořádala historická pracoviště Vojenské akademie v Brně a Akademie národní obrany ve Varšavě spolu s Vojenským historickým ústavem v Praze. Rubem kvalitních a zajímavých referátů byla dle referenta slabá diskuse a celkově chladná atmosféra.

„Alexander Dubček, Itálie, Evropa“

Výstava v italské Boloni
Antonín Benčík

Zpráva nejprve připomíná udělení čestného doktorátu Boloňské univerzity Alexandru Dubčekovi a jeho následující politickou cestu po Itálii v roce 1988. O patnáct let později, v listopadu 2003, Boloňská univerzita uspořádala výstavu, která přibližuje Dubčekovy životní a politické osudy, jeho podíl na „pražském jaru“ 1968 a jeho evropanství. Autorm výstavy je Dubčekův přítel, novinář Luciano Antonetti a přispěli k ní i pracovníci Ústavu pro soudobé dějiny.

O archivech

Opomenutá pozůstalost Františka Kriegla

Daniel Štěpánek

Autor podává zprávu o pozůstalosti Františka Kriegla, uložené v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR v Praze, kterou inventarizoval. František Kriegel byl lékař, španělský interbrigadista a komunistický politik (předseda Ústředního výboru Národní fronty za „pražského jara“), který po okupaci Československa v srpnu 1968 jako jediný odmítl podepsat takzvaný moskevský protokol, legalizující pobyt intervenčních vojsk; po vyloučení z komunistické strany se zapojil do opoziční činnosti a podepsal Chartu 77.