Soudobé dějiny 4 / 2010

88 Kč

Koupit

Studie a eseje

Spisovatelské instituce v období krize demokracie (1934–1939)

Tomáš Pavlíček

Autor sleduje specifické kulturní iniciativy, které ve třicátých letech minulého století v Československu vznikly z potřeby reagovat na aktuální politické dění a jako aktivní činitel se je snažily ovlivňovat. Průvodním rysem jejich vystoupení byl sdílený pocit aktuální krize demokracie, narozdíl od některých jiných kulturně-politických institucí (Levá fronta) se snažily svým hlasem reprezentovat pokud možno celou literární či kulturní scénu a výrazným způsobem zasáhly do dynamiky utváření tehdejšího literárního života. Autor přibližuje kontext občanské aktivizace literátů od konce dvacátých let, zachycuje genezi těchto iniciativ, zabývá se jejich personálním složením a ideovým profilem, analyzuje texty jejich veřejných prohlášení, nastiňuje tiskové ohlasy a polemiky a snaží se postihnout jejich vzájemný vztah.
První a nejznámější z nich, Obec československých spisovatelů, se zrodila na konci listopadu 1934 jako bezprostřední reakce na události takzvané insigniády. Odpor studentů pražské Německé univerzity proti nucenému předání staroslavných insignií Karlovy univerzity do vlastnictví české univerzity tehdy vyvolal rozsáhlé nacionalistické demonstrace a nepokoje české pravice, jejichž terčem se staly i instituce české levicové kultury. Na společném protifašistickém manifestu se shodli autoři z okruhu liberálnědemokratického středu kolem Karla Čapka, umírněné levice včetně spisovatelů vyloučených z KSČ a osobností typu literárního kritika Františka Xavera Šaldy a také intelektuálové komunističtí, zatímco katoličtí spisovatelé se na akci podílet odmítli. Podpisy připojilo celkem 261 jednotlivců a 58 různých korporací, vzhledem ke skupinovým animozitám se ovšem nepodařilo sjednotit celou spisovatelskou obec a vystoupení vedlo spíše k její další vnitřní polarizaci. Další zprávy o existenci Obce československých spisovatelů zaznamenává autor z let 1937 a 1938, kdy navazovala mezinárodní kontakty v souvislosti s protifašistickými kongresy kulturních činitelů, na veřejnost však znovu vystoupila až za dramatických týdnů mnichovské krize na podzim 1938. Tehdy se jí podařilo soustředit ve svých řadách reprezentanty všech skupin spisovatelů, aby v několika prohlášeních (samostatně či společně s jinými institucemi) oslovila zahraniční veřejnost s burcujícími výzvami k mezinárodní solidaritě s ohroženým Československem. Po přijetí Mnichovské dohody, v atmosféře stupňujících se kampaní proti představitelům první republiky a levici, se spisovatelská obec začala opět výrazně štěpit, což se promítlo do složení a aktivit Obce československých spisovatelů. Z různých důvodů z ní odešli autoři katoličtí, konzervativně orientovaní a skupina ruralistů, vstoupila do ní však část autorů starší generace. Chystané sloučení se Syndikátem českých spisovatelů se již neuskutečnilo a s německou okupací Obec československých spisovatelů zanikla.
V podstatně změněných poměrech druhé republiky se ovšem formovaly alternativní instituce umožňující kulturně-politické působení spisovatelů, jejichž efemérní existenci autor rovněž mapuje. V prvé řadě to byla Národní kulturní rada, spjatá s ideologií vládnoucí Strany národní jednoty, která ve svých programových tezích požadovala restriktivní zásahy v kulturním životě a jeho výraznější podřízení státním orgánům, a to v tradicionalistickém nacionálním duchu. Rychle však zmizela ze scény, aby ji v posledních týdnech druhé republiky nahradila Kulturní rada Strany národní jednoty jako převážně politicky delegovaný orgán, který měl být pověřen řízením kulturní oblasti.

„Na člověka najíždíme další čtvrtletí“

Volný čas v českých zemích v letech 1948–1956
Martin Franc – Jiří Knapík

Autoři zkoumají proměny v pojímání, organizování, trávení a formách volného času v době od nastolení monopolní vlády komunistického strany do druhé poloviny padesátých let, kdy se tato sféra začala výrazněji měnit pod vlivem konzumních trendů. Své téma pojednávají v souvislosti s vládnoucí ideologií i se změnami hospodářské, sociální a kulturní politiky. Reflektují genderové rozdíly, kontrasty mezi městem a venkovem, specifika určitých sociálních skupin a zvláštní pozornost věnují volnému času mládeže a dětí. Komunistický převrat v únoru 1948 přitom nechápou jako nějaký zásadní předěl ve sféře volného času, ale předvádějí kontinuity i rozdíly mezi obdobím limitované demokracie v letech 1945 až 1948 a roky následujícími, v některých případech pak poukazují i na shodné rysy v přístupu státu k volnočasovým aktivitám v době protektorátní a poúnorové (odmítání jazzové hudby, „brakové“ kultury a vůbec vlivů západního životního stylu).
Autoři konstatují, že se komunistický režim snažil intenzivně zasahovat do volby trávení volného času a modelovat tak nový typ člověka v nových společenských podmínkách. Zejména na konci čtyřicátých a začátku padesátých let se přitom oficiálně natolik zdůrazňoval význam budovatelské práce, že volný čas byl vnímán s jistým despektem jako „nutné zlo“, jež slouží výhradně k načerpání fyzických a duševních sil pro další zvyšování pracovního výkonu. Za stejným účelem a také s ohledem na koncepci demokratizace kultury byly preferovány aktivní a kulturní způsoby trávení volného času, jako bylo politické a odborné sebevzdělávání nebo osvojování (selektovaných) kulturních hodnot. V souladu s podřízením individua celospolečenským zájmům dostaly jednoznačnou přednost kolektivní formy odpočinku a organizovaného využívání volného času (závodní rekreace, masové návštěvy uměleckých představení, muzeí a galerií, později pionýrské tábory), zatímco tradiční spolková činnost a privátní trávení volného času byly chápány jako „buržoazní přežitek“. S podezřením či přímo represí se setkávaly nekonformní způsoby trávení volného času části mládeže, následováníhodným vzorem byla naopak účast na „stavbách mládeže“, pracovních brigádách a školeních. Těmto přístupům odpovídaly i nové jednotné organizační struktury, jež nahrazovaly dřívější spolky a zajišťovaly žádoucí volnočasovou náplň (Revoluční odborové hnutí, Československý svaz mládeže, Svaz pro spolupráci s armádou a podobně). Oficiální místa se snažila podchytit také značně rozvinutou a diferencovanou zájmovou činnost, jako byla amatérská umělecká činnost, provozování společenských her nebo sběratelství, jejímuž organizování sloužila specifická zařízení (závodní kluby ROH, kulturní domy, osvětové besedy). Podporovány byly všeobecně dostupné formy takových činností, jako šachy nebo filumenie (sbírání nálepek z krabiček od zápalek), marginalizovány záliby finančně náročné či spjaté se soukromým ziskem, jako filatelie či numismatika. Mírný ústup od ideologizovaného pojetí volného času přišel s takzvaným novým kurzem v roce 1953, výraznější změny nastaly ve druhé polovině padesátých let, kdy autoři v souvislosti se zkracováním pracovní doby, zvyšováním životní úrovně a pronikáním konzumních trendů hovoří o programovém rozšiřování volného času a jeho postupné individualizaci.

Za „vysokou ideovou úroveň“, a/nebo za vyšší tržby?

Filmová distribuce v českých zemích z hlediska konfliktu ideologických a hospodářských cílů (1945–1968)
Pavel Skopal

Filmová distribuce měla komunistickému režimu v Československu sloužit jako nástroj budování nového typu filmové kultury. Brzký neúspěch tohoto modelu zvýraznil napětí mezi ideologickými požadavky kladenými na kulturní politiku a hospodářskými nároky na filmový průmysl. Distribuci v letech 1948-1968 je tak možné sledovat nejen jako nástroj realizace oficiální stranické ideologie, ale také jako místo střetů rozdílných zájmů, realizovaných pomocí konkrétních distribučních praktik. Autor zkoumá z tohoto úhlu pohledu změny, ke kterým došlo v uvedeném období ve sféře filmové distribuce a uvádění. Již před únorovým převratem se v oblasti distribuce zřetelně projevovala jak orientace na Sovětský svaz uvnitř filmového průmyslu, tak nátlak komunistického stranického aparátu. Léta 1948-1950 byla obdobím nejrazantnějšího pokusu o vybudování nového typu filmové kultury a radikálního přizpůsobení distribuční nabídky tomuto cíli. Neúspěch této snahy, provázený ekonomickými požadavky na Československý státní film, vedl k určité diferenciaci nabídky a také k prvním konfliktům mezi touto společností a státním či stranickým aparátem. V roce 1957 podle autora došlo k výrazné decentralizaci distribuce, současně byl ale konec padesátých let poznamenán utužováním režimu a souběžným omezováním distribuční nabídky. Šedesátá léta se vyznačovala stále zřetelnějším zohledňováním ekonomických kritérií distribuce. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 tento proces vyvrcholil. Zároveň nakrátko vzrostl počet uváděných filmů západní produkce i jejich projekcí a diváků, úměrně tomu pokleslo uvádění i zájem o filmy sovětské a dalších socialistických zemí. Obrat tohoto vývoje si vynutila restriktivní kulturní politka v rámci takzvané normalizace. Autor zdůrazňuje, že základní změny ve filmové distribuci po roce 1948 byly sice diktovány především mocenským centrem, jeho ideologické nároky v tomto směru však narážely na hospodářské požadavky a realitu výkonu, což vytvářelo evidentní napětí mezi kulturně-politickými a hospodářskými ohledy a činilo z distribučního sektoru oblast skrytých a někdy i otevřených střetů.

Proti „fašistickým bandám UPA“

Ukrajinci v propagandě lidového Polska
Luboš Veselý

Autor sleduje ukrajinské motivy v polské komunistické propagandě, jimž dosud podle něj nebyla v Polsku ani na Ukrajině věnována větší pozornost, přestože poválečný boj proti „ukrajinským nacionalistům“ tvořil trvalou součást propagandistického repertoáru Polské lidové republiky. Zaznamenává, jak se tyto motivy rozvíjely a tradovaly v polském tisku, literatuře, filmu a historických pracích, a hledá přitom odpověď na otázku, jaké stopy zanechalo její působení v polském veřejném diskurzu po pádu komunismu až do současnosti.
Základní látku zmíněná propaganda čerpala z bojů polských ozbrojených sil proti partyzánským oddílům Ukrajinské povstalecké armády (Ukrainska povstanska armija – UPA), které operovaly na jihovýchodě Polska po roce 1945, a před nastolením komunistického režimu se s ní většinou identifikovaly i nekomunistické politické strany a protikomunistické ozbrojené podzemí. Po období druhé poloviny čtyřicátých let k jejímu oživení došlo po roce 1956 v souvislosti se snahou zvýšit prestiž armády, ve druhé polovině šedesátých ji podporovala šovinistická a antisemitská část vedení polských komunistů a naposled se vystupňovala po vyhlášení výjimečného stavu v roce 1981. Obsah, argumenty ani vyznění protiukrajinské propagandy se podle autora od konce války až do roku 1989 v podstatě nezměnily. Bojovníci UPA a vůbec stoupenci samostatnosti Ukrajiny byli ztotožňováni s fašisty a nepřáteli Polska, a tento obraz si zafixovala velká část polské společnosti, která jej víceméně vztahovala na Ukrajince jako takové. Tyto nacionální stereotypy začala překonávat až demokratická opozice v osmdesátých letech. Výjimečné místo ve zmíněných historických obrazech připadlo legendě o generálovi Karolu „Walterovi“ Świerczewském, který se stal v březnu 1947 při inspekční cestě obětí atentátu, spáchaného zřejmě ukrajinskými ancionalisty. O měsíc později zahájená Akce „Visla“, jejímž cílem bylo vysídlení Ukrajinců z jihovýchodního Polska, byla pak prezentována jako odplata za tuto vraždu. Kolem padlého generála byl pěstován heroický mýtus, jehož součástí byly oslavné životopisy, označování ulic, náměstí, škol a dalších institucí jeho jménem a vztyčování pomníků na jeho počest. Zásadní roli v zobrazování polsko-ukrajinského konfliktu pak podle autora sehrála beletristická kniha Jana Gerharda (vlastním jménem Wiktor Lew Bardach) Záře v Beskydech (Łuny w Bieszczadach), která měla obrovský úspěch, dočkala se mnoha vydání a odstartovala boom publikací s touto tematikou. Zatímco beletristická fabulace v nich šla ruku v ruce s nacionálním zkreslováním faktů, historiografická produkce věnovaná této problematice si dle autora mohla dovolit luxus faktografické objektivity, pokud nepolemizovala s oficiální propagandou.
V poslední části studie Luboš Veselý nabízí vlastní typologii současných interpretací polsko-ukrajinského konfliktu, která nehodnotí texty podle národnosti autorů nebo žánru, ale podle obsahu a přístupu. Do prvního okruhu řadí díla „nacionalisticko-komunistická“, která jsou v podstatě pokračováním komunistické propagandy. Jako interpretace „národní“ označuje takové, pro něž je základní matricí vlastní národ, aniž účelově konstruují negativní obraz druhého národa. Nejméně početní jsou zatím podle něj představitelé interpretace „revizionistické“, která vědomě usiluje o přehodnocení dosavadních názorů na polsko-ukrajinský konflikt, zakořeněných působením komunistické propagandy. Nakonec autor eviduje hlavní otázky, které jsou v dané souvislosti předmětem současných sporů a debat v Polsku a na Ukrajině: nutnost, oprávněnost či zbytečnost Akce „Visla“, odpovědnost za její provedení, její skutečný důvod a záměr, metody boje za ukrajinskou samostatnost a postava vůdce ukrajinských nacionalistů Stepana Bandery.

Recenze

Překvapivě pestrý obraz života za „normalizace“

„Obyčejní lidé“ ve výzkumu orální historie
Martin Franc

VANĚK, Miroslav (ed.): Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence, sv. 1-3. Praha, Academia 2009, 531 + 1304 stran.

Recenzent srovnává tento výsledek rozsáhlého projektu Centra orální historie při pražském Ústavu pro soudobé dějiny s podobně koncipovanou dřívější publikací tohoto centra, věnovanou politickým elitám a disidentům v Československu sedmdesátých a osmdesátých let, a konstatuje jako pozitivní posun, že tentokrát je edice rozhovorů (svazky 2 a 3) pevně propojena s historickými studiemi (svazek 1) a že metodická úroveň interpretací je poučenější. Celkový dojem však přesto zůstává podle jeho názoru poněkud rozpačitý, hlavně kvůli rozdílnému přístupu jednotlivých autorů k poznatkům získaným v rozhovorech, nedostatečné pozornosti ke kritice tohoto pramene, omezené komparaci s jinými prameny a chybějící úvaze o možnostech zobecnění. Za nejzajímavější zjištění považuje, že rozmanitost prezentovaných životních příběhů a strategií do značné míry narušuje vžitou představu nivelizované a „šedivé“ společnosti za „normalizace“.

Krátké 20. století, které změnilo Ouběnice a tradiční venkov

Petr Sedlák

PETRÁŇ, Josef: Dvacáté století v Ouběnicích: Soumrak tradičního venkova. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2009, 576 stran.

Josef Petráň v této práci navázal na svou starší publikaci o dějinách rodné vesnice Ouběnice na Benešovsku od historických počátků do roku 1918 (Příběh Ouběnic: Mikrohistorie české vesnice. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2001), když zachytil její poměry a proměny od vzniku Československé republiky do konce 20. století. Recenzent přibližuje jeho teoretická východiska a jejich zakotvení v kulturně založených a antropologicky orientovaných historických přístupech a sleduje, jak se mu daří aplikovat mikrohistorické postupy v praxi. Svým pojetím představuje publikace podle něj (alespoň v českém prostředí) značnou inovaci, její jádro však nespočívá v přímé teoretické aplikaci, ale ve vyčerpávajícím a plodném výkladu kvantitativních pramenů. Dramatickým nábojem příběhu vsi Ouběnice, odvíjejícího se jako sled mnoha detailních informací a obrazů, je radikální proměna venkovského života, ústící do rozkladu jeho tradičních forem.

Čechoslováci na válečných polích Indočíny

Jan Bečka

KUDRNA, Ladislav: Bojovali a umírali v Indočíně: První vietnamská válka a Čechoslováci v cizinecké legii. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů – Naše vojsko 2010, 400 stran.

Kniha pojednává o účasti československých příslušníků francouzské Cizinecké legie ve válce proti hnutí za národní nezávislost v Indočíně v první polovině padesátých let minulého století. Tuto historickou epizodu autor nahlíží prostřednictvím biografických příběhů jednadvaceti československých legionářů, zasazených do kontextů historickým výkladem o průběhu a souvislostech války v Indočíně a o vztazích československého komunistického režimu k hnutí a vládě Ho Či Mina v severním Vietnamu. Věnuje se také návratu legionářů do Československa a jejich dalšímu osudu. Recenzent práci hodnotí jako zdařilý příspěvek k dosud nezpracovanému tématu.

Síla naděje

Miroslav Kryl

PICK, Miloš: Naděje se vzdát neumím. Brno, Doplněk 2010, 123 stran (včetně textových a fotografických příloh).

Recenzent představuje vzpomínkovou knihu ekonoma Miloše Picka, jejímž jádrem je líčení strastiplných poměrů a prožitků v koncentračních táborech Terezín, Osvětim a Buchenwald, kam byl autor jako Žid okupační mocí uvržen, a při pochodu smrti na konci války. Kromě sugestivní síly této výpovědi je dle recenzenta cenné vystižení „obyčejného života“ židovské středostavovské rodiny ve východočeském maloměstě před válkou, informace o levicovém odbojovém hnutí v terezínském ghettu i o pomoci pražských odbojářů tamním vězňům a také autorovy reflexe vlastních poválečných iluzí o demokratickém socialismu i angažmá v reformním hnutí pražského jara 1968, po němž následovalo vyloučení z komunistické strany a ztráta možnosti odborného uplatnění.

„Malé dejiny“ v pohľadoch veľkého historika

Vojtech Čelko

LIPTÁK, Ľubomír: Nepre(tr)žité dejiny. Bratislava, Q111 2008, 157 stran.

Recenzent představuje životní dráhu a dílo slovenského historika Ľubomíra Liptáka (1930-2003), jejichž vzepětí nastalo v souladu s politickým uvolněním, respektive obnovením demokracie v šedesátých a devadesátých letech minulého století. Jeho poslední vydaná kniha se v jedenácti esejích a statích dotýká různých jevů a stránek slovenských dějin ve 20. století, většinou se však pozornost autora obrací k životu společnosti v jeho každodenních rozměrech. Podle recenzenta tyto statě přesvědčují o své životnosti, Liptákově schopnosti vidět slovenská témata z široké nadregionální perspektivy a jeho naplněné ambici oslovit veřejnost literárně ztvárněnými historickými texty.

Kronika

Berlínská výstava o Hitlerovi a jeho Němcích

Petr Sedlák hodnotí výstavu „Hitler a Němci, národ a zločin“ (Hitler und Deutschen: Volksgemeinschaft und Verbrechen), která byla uspořádána od října 2010 do února 2011 v Německém historickém muzeu v Berlíně. Výstava, jejímž cílem bylo zachytit vzájemný vztah německé společnosti a Adolfa Hitlera na jeho cestě k moci, válce a porážce, dle recenzenta zdařile demonstrovala všudypřítomnost a působení nacistické ideologie a propagandy ve veřejném prostoru, nenabídla však systematičtější pohled na jejich recepci německým obyvatelstvem. Jeho celkový dojem z výstavy je však dobrý.

Třetí ročník Letní školy soudobých dějin

Jan Randák referuje o náplni Letní školy soudobých dějin, která se v červnu 2010 již potřetí konala v Praze ve spolupráci Střediska společných činností Akademie věd ČR, v. v. i., a Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Akce, určená pro učitele základních a středních škol, sestávala z referátů odborníků na soudobé dějiny, promítání filmu a návštěvy muzea a byla přijata se zájmem.

Soudobé dějiny 4 / 2010

Zavřít obsah časopisu

Obsah 1

Zavřít obsah časopisu

Tematické weby

Košík