Soudobé dějiny 4 / 2019

88 Kč

Koupit

Studie a eseje

První československá pozemková reforma jako faktor zahraniční politiky

Příspěvek k málo známému aspektu československo-rakouských vztahů v letech 1918–1938
Václav Horčička – Jan Županič

Autoři věnují analýze průběhu československé pozemkové reformy, která byla prováděna v meziválečném období, na statcích vlastněných občany Rakouské republiky. Studie, založená především na materiálech z českých a rakouských archivů, prokazuje, že reforma měla z více důvodů potenciál negativně ovlivnit československo-rakouské vzájemné vztahy. V prvé řadě Rakušané, zejména příslušníci aristokracie, v Československu vlastnili velký pozemkový majetek o celkovém rozsahu zhruba dvě stě tisíc hektarů, takže eventuální ztráty na něm nemohla rakouská vláda ignorovat. Majitelům hrozilo nejen podstatné zmenšení rozlohy velkostatků, ale i nezanedbatelná finanční újma. Státem vyplácená náhrada za vyvlastněnou půdu nedosahovala tržní ceny a současně byly na velkostatky uvaleny citelné majetkové dávky. Pokusy rakouských vlastníků přimět vládu ve Vídni k rozhodné obraně jejich zájmů však nakonec nebyly úspěšné. Problémy spojené s pozemkovou reformou totiž pro ni byly přes svou nespornou závažnost přece jen vedlejší záležitostí. V centru zájmu vlád ve Vídni i v Praze ležely především obrovské hospodářské, obchodní a finanční problémy Rakouska, které bylo odkázáno na pomoc vítězných mocností. Rakouská diplomacie se tak v zásadě vyhýbala střetu s Prahou kvůli pozemkové reformě a snažila se její průběh ovlivnit smírnými prostředky. Jak ale autoři doložili na konkrétních příkladech, vstřícné vystupování Vídně nepřineslo postiženým velkostatkářům hmatatelné výhody, když ve srovnání s pozemkovými vlastníky jiných států včetně Německa v meziválečném Československu získali za vyvlastněný majetek nižší finanční náhrady a daňové úlevy.

Počátky československé a jugoslávské exilové vlády v Londýně za druhé světové války

Očekávání, možnosti a realita
Milan Sovilj

Autor se v této částečně komparativní studii věnuje specifické kapitole vztahů mezi Československem a Jugoslávií ve dvacátém století, kterou tvořily kontakty exilových vlád obou zemí, poté co byly okupovány německou armádou v březnu 1939 (zbytkové Česko-slovensko) a v dubnu 1941 (Jugoslávie). S oporou v materiálech z pražských a bělehradských archivů připomíná okolnosti německé okupace Jugoslávie a porovnává formování československé a jugoslávské politické reprezentace v exilu, jejich rozdílnou cestu do Londýna, problémy, s nimiž se v prvních letech potýkaly, a jejich postavení v britském exilu. Studie přitom ukazuje, jak obnovení vzájemných vztahů mezi oběma reprezentacemi zatěžovaly historické animozity, přestože od roku 1919 Bělehrad s Prahou poutaly spojenecké svazky v rámci Malé dohody: zejména prezident Edvard Beneš (1884–1948) dlouho vyčítal jugoslávským politikům, že opustili Československo v době mnichovské krize na podzim 1938, ale i někteří jugoslávští představitelé nelibě nesli, že je československá vláda nepodpořila ve střetu s Itálií v roce 1926 a při nastolení královské diktatury o tři roky později. Ve vzájemných kontaktech československých a jugoslávských vedoucích politiků v exilu se promítaly také jejich názory na další vývoj války a na vztahy obnoveného Československa a Jugoslávie ke spojeneckým velmocím. O podporu a pomoc Velké Británie usilovaly obě exilové vlády, rozdílný postoj ale z vícero důvodů zaujaly ke spolupráci se Sovětským svazem. Přestože se jejich vzájemné vztahy zlepšily zejména poté, co jugoslávská vláda počátkem roku 1943 vyhlásila, že neuznává Mnichovskou dohodu, jejich cesty se ještě v exilu rozešly a do vlasti se po válce jako vítězové vrátili jen českoslovenští exiloví představitelé, zatímco jejich jugoslávští partneři z Londýna museli „vyklidit pole“ Titovým komunistům a většinou zůstali v exilu.

Normalizační rovnice historika umění

Trestní kauza Jaromíra Neumanna z let 1985–1988
Marcela Rusinko

Studie poprvé na základě bohatého dokumentárního materiálu v celistvé podobě objasňuje trestní případ význačného českého historika umění profesora Jaromíra Neumanna (1924–2001), který ve druhé polovině osmdesátých let zasáhl akademické kruhy v Československu a rozvířil různé dohady a spekulace i ve veřejnosti. V obecné rovině je pak příspěvek nejen reflexí jednoho pozoruhodného osudu a profesního pádu na pozadí doby pozdní československé „normalizace“, ale dotýká se otázek odborných a etických hranic vědecké práce, jež podle autorky zůstávají bez ohledu na změny společensko-politického klimatu znepokojivě aktuální dodnes. Autorka nejprve představuje Neumanna jako předního badatele na poli dějin výtvarného manýrismu a baroka, jenž brzy přesáhl původní marxistická východiska a během šedesátých i pozdějších let výrazně přispěl k tomu, že si české (respektive československé) dějiny umění vydobyly prestiž ve své zemi i v zahraničí, a svými aktivitami, kontakty a výzkumy pomáhal překračovat symbolickou železnou oponu. Neumann v letech 1960 až 1970 působil jako ředitel Ústavu teorie a dějin umění Československé akademie věd, v rámci „normalizačních“ čistek byl poté odvolán a zaměstnán jako vědecký pracovník Národní galerie v Praze. Jako charismatická a vlivná osobnost se těšil značné oblibě a důvěře, svými odbornými úsudky a názory ovlivňoval i sběratelské aktivity známých osobností. Zároveň však, jak autorka dokládá, hrál úlohu tajného spolupracovníka Státní bezpečnosti. V roce 1985 byl Neumann zatčen a obviněn z nelegálního obchodování se starožitnostmi, o dva roky později byl pak spolu s dalšími osobami odsouzen k pěti letům odnětí svobody nepodmíněně za prokázanou spekulaci a lichvu. Na základě dochovaného trestního spisu studie rekonstruuje okolnosti jeho trestního stíhání, soudního procesu a výkonu trestu, snaží se ale také nahlédnout motivace a psychický stav této složité a rozporuplné osobnosti. Vzhledem k povaze spáchaných trestných činů se Neumannovi ani po změně politických poměrů nepodařilo dosáhnout soudní rehabilitace a plného „znovupřijetí“ v odborných kruzích. Zatímco trestný čin spekulace byl dobově podmíněným deliktem vázaným na samu podstatu socialistického systému, lichva jako závažný společenský delikt zůstává trestná i podle dnes platných zákonů.

Paměť pražského jara v českém veřejném prostoru padesát let poté

Markéta Devátá

Článek vychází z příspěvku předneseného na konferenci „Pražské jaro 50 let poté: Velké krize komunistických režimů ve střední Evropě v transnacionální perspektivě“ (The Prague Spring 50 Years After: Great Crises of Communist Régimes in Central Europe in a Transnational Perspective), která se konala v Praze v červnu 2018. Autorka se věnuje komemoraci pražského jara 1968 a sleduje zaplňování veřejného prostoru v České republice pomníky, sochami, pamětními deskami a dalšími artefakty, které připomínají události let 1968 a 1969. Zabývá se jejich iniciací, dedikacemi, symbolickými obsahy a společenskou reflexí. Devět desítek pamětních míst, která zde v letech 1989 až 2019 vznikla, aby připomínala události a osobnosti pražského jara, představuje významnou součást postupně vytvářené paměti na komunismus. Jde o druhé nejčastěji připomínané období ve vnitřní chronologii spojené s panováním komunistického režimu v Československu, které co do četnosti pamětních artefaktů násobně převyšují pouze pamětní místa odkazující k padesátým letům. Autorka předkládá základní přehled témat, jež jsou pamětními místy připomínána (osobnosti pražského jara, oběti vojenské intervence v srpnu 1968 a potlačení demonstrací v srpnu 1969, sebeupálení Jana Palacha a další „živé pochodně“, obnovování pomníků Tomáše Garrigua Masaryka a vysazování stromů republiky), a některá porovnává s obdobnou komemorací ve Slovenské republice. Věnuje se také projevům revokování protiruských nálad a aktualizaci a politizaci minulosti, které provázejí komemorační aktivity spojené se sovětskou intervencí jako ústředním tématem paměti pražského jara.

Rok 1968 v pamäťovej politike na Slovensku

Peter Jašek

Článek vychází z příspěvku předneseného na konferenci „Pražské jaro 50 let poté: Velké krize komunistických režimů ve střední Evropě v transnacionální perspektivě“ (The Prague Spring 50 Years After: Great Crises of Communist Régimes in Central Europe in a Transnational Perspective), která se konala v Praze v červnu 2018. Autor mapuje politiku paměti a společenskou reflexi ve Slovenské republice, která se vztahuje k událostem roku 1968, především k tehdejšímu demokratizačnímu procesu a okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, a ke slovenským osobnostem spjatým s těmito událostmi. Sleduje projevy této reflexe v historiografii, umění, kultuře, a zvláště při vytváření a instalaci pamětních desek a pomníků ve veřejném prostoru. V té souvislosti se věnuje zejména případům, které vyvolaly širší kontroverzi, jako je pamětní deska obětí okupace v Košicích nebo busta připomínající komunistického politika, zastánce sovětské intervence a předního představitele režimu takzvané normalizace Vasila Biľaka (1917–2014) v jeho rodišti. Připomíná také akce, které se konaly při příležitosti padesátého výročí událostí roku 1968 na Slovensku a které pomohly rozšířit o nich společenské povědomí, od vydání publikací přes tematické výstavy po pietní vzpomínky na oběti okupace. Autor konstatuje, že zatímco ve slovenské historiografii patří rok 1968 mezi nejvíce probádaná témata slovenských poválečných dějin, podstatně slabší je na Slovensku jeho reflexe oblasti audiovizuálního umění.

Materiály

Ukrajinský faktor pražského jara?

Petro Šelest a československý rok 1968 ve světle dokumentů tajné bezpečnosti Ukrajinské SSR
Luboš Veselý

První tajemník Komunistické strany Ukrajinské sovětské socialistické republiky a člen politbyra Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Petro Šelest (1908–1997) patřil mezi sovětskými představiteli k největším zastáncům ozbrojené intervence do Československa v roce 1968. Sovětským vedením byl pověřen udržováním kontaktů s takzvanými zdravými silami v Komunistické straně Československa a tajemník Ústředního výboru KSČ Vasil Biľak (1917–2014) mu tajně počátkem srpna na veřejných záchodcích v Bratislavě předal neslavně známý „zvací dopis“. Autor si klade základní otázku, zdali se dá identifikovat specifický ukrajinský faktor, který vstoupil do procesu pražského jara a přispěl k jeho tragickému vyústění. Snaží se postihnout Šelestovu pozici v rozhodovacím procesu a popsat, s jakými informacemi Šelest pracoval. Využívá k tomu zprávy Výboru státní bezpečnosti (Komitět gosudarstvennoj bezopasnosti – KGB) Ukrajinské SSR z jara a léta 1968 o vývoji v Československu a reakcích ukrajinských občanů na něj, které byly zasílány Šelestovi a dalším členům ukrajinského vedení. Tyto dokumenty byly v posledních letech zpřístupněny v ukrajinských archivech a zčásti zveřejněny na internetových stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů. Jejich rozborem autor dopívá k závěru, že nabízely značně zkreslený obraz tehdejší situace. Namísto relevantních informací a analýz se v nich hromadila různá klišé, ideologické floskule, nepřesnosti i vyložené nesmysly. Jako jejich zdroj často sloužili příslušníci československé Státní bezpečnosti, kteří byli mnohdy motivováni obavami o vlastní kariéru i existenci a jednali na vlastní pěst. Nekritické přebírání těchto materiálů přispívalo k tomu, že si vůdce ukrajinských komunistů i další sovětští představitelé vytvářeli nereálné představy o situaci v Československu a nabývali dojmu, že zde vítězí antikomunistické síly, vládne protisovětská propaganda, posilují západní zpravodajské služby a hrozí opakování událostí z Maďarska v roce 1956. Jak ukazují jeho publikované deníkové záznamy i další dokumenty, Petro Šelest využíval těchto tvrzení při diskusích uvnitř vlastní strany i při jednáních s československými politiky. Podobně jako v případě vůdců polských a východoněmeckých komunistů Władysława Gomułky či Waltera Ulbrichta byl podle autora hlavním důvodem k tomu, aby Šelest prosazoval silové řešení československé krize, jeho strach z „nákazy“ vlastní společnosti vývojem v Československu, s nímž měla Ukrajina společnou hranici.

Recenze

Diktát komunistické politiky, nebo dědictví umělecké avantgardy?

Michaela Janečková

ZARECOROVÁ, Kimberly Elman: Utváření socialistické modernity: Bydlení v Československu v letech 1945–1960. (Šťastné zítřky, sv. 16.) Z anglického originálu přeložila Alena Všetečková. Praha, Academia 2015, 419 stran, ISBN 978-80-200-2308-7.

Podle recenzentky již původní vydání knihy Manufacturing a Socialist Modernity: Housing in Czechoslovakia, 1945–1960 (Pittsburgh, Pittsburgh University Press 2011) mělo iniciační význam, neboť v něm americká historička architektury a umění přispěla k předefinování diskurzu a badatelského pole českých historiků architektury poválečného Československa, kteří vesměs nepokládali socialistickou bytovou, a zejména panelákovou výstavbu za relevantní odborné téma. Svou práci autorka postavila ne třech pilířích: využívá dříve neznámých zdrojů ze státních archivů, které rozkrývají mechanismy propojení architektury s politikou, na základě těchto pramenů dokazuje, jak problematické je chápat Komunistickou stranu Československa jako monolitickou strukturu, a zaměřuje se na typické procesy spjaté se socialistickou bytovou výstavbou, nikoli na výjimečné estetické projekty a realizace. Zarecorová úspěšně popsala proměnu architektonické praxe mezi lety 1948 a 1960 a zpochybnila, že by ji násilně formovala politická moc proti vůli samotných architektů. Ukázala, že českoslovenští architekti již v meziválečné době přemýšleli o kolektivní práci a většinou později uvítali možnost pracovat ve státních ateliérech, kde mohli řešit celospolečenské úkoly, především aktuální otázku hromadného bydlení. Přitom autorka mimo jiné dokreslila životopisy řady postav meziválečné avantgardy, zejména Jiřího Krohy (1893–1974).

Pestrost panelové šedi

Petr Roubal

SKŘIVÁNKOVÁ, Lucie – ŠVÁCHA, Rostislav – NOVOTNÁ, Eva – JIRKALOVÁ, Karolina (ed.): Paneláci 1: Padesát sídlišť v českých zemích. Kritický katalog k cyklu výstav Příběh paneláku. Praha, Uměleckoprůmyslové muzeum 2016, 463 strany, ISBN 978-80-7101-161-3;
SKŘIVÁNKOVÁ, Lucie – ŠVÁCHA, Rostislav – KOUKALOVÁ, Martina – NOVOTNÁ, Eva (ed.): Paneláci 2: Historie sídlišť v českých zemích 1945–1989. Kritický katalog k výstavě Bydliště – panelové sídliště: Plány, realizace, bydlení 1945–1989. Praha, Uměleckoprůmyslové muzeum 2017, 350 stran, ISBN 978-80-7101-169-9.

Obě kolektivní publikace jsou výsledkem široce založeného interdisciplinárního výzkumného projektu, v jehož rámci byly mimo jiné uspořádány výstavy v Praze a všech krajských městech České republiky, a jako mimořádný počin na poli odborné a naučné literatury získaly prestižní ocenění Magnesia litera za rok 2018. Podle recenzenta přinášejí první systematický pokus o periodizaci panelové výstavby v české části bývalého Československa v době od poloviny od čtyřicátých do konce osmdesátých let a současně podávají její mnohostrannou charakteristiku na reprezentativním vzorku padesáti panelových sídlišť v Čechách a na Moravě. Každé sídliště je podrobeno důkladnému uměleckohistorickému rozboru, který načrtává vývoj koncepce sídliště, poskytuje stručnou informaci o jeho autorech, přibližuje urbanistický koncept, použitý typ panelové technologie a uměleckou výzdobu. K tomu přistupuje soubor studií mezioborově zkoumajících různé aspekty historického vývoje panelových sídlišť. Kompaktnímu autorskému kolektivu se daří ukázat panelová sídliště přes jejich zdánlivou podobnost jako různorodý a dynamicky se vyvíjecí fenomén, což podtrhuje vynikající práce s archivními fotografiemi a celkově skvělé grafické zpracování publikací. Recenzent pouze vznáší výhradu, že v zaujetí architektonickou stránkou věci publikace přehlížejí důležité proměny socialistického urbanismu v Československu.

O příznacích totality ve všedním životě a jejich uměleckém zobrazení

Pavel Vlk

KLIMEŠ, Ivan – WIENDL, Jan (ed.): Kultura a totalita, sv. 4: Každodennost. Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2016, 442 strany, ISBN 978-80-7308-701-2.

Recenzovaná publikace je posledním svazkem pozoruhodného kolektivního publikačního projektu souhrnně nazvaného Kultura a totalita, v němž se jeho editoři, filmový historik Ivan Klimeš a literární historik Jan Wiendl, snaží představit pojem „totalita“ prostřednictvím analýzy jejích projevů v oblasti umění a kultury v českém veřejném prostoru v době od národního obrození do konce komunistického režimu (1948–1989). K pojmu totality přistupují novým a netradičním způsobem, když ji reflektují nikoli primárně v politickém rámci, ale v jejích širších souvislostech za pomoci interdisciplinárního propojení filozofie a vybraných uměleckých oborů. Zatímco předešlé svazky prozkoumávaly projevy takto široce pojaté totality v sepětí s tematickými okruhy národa, války a revoluce, závěrečný svazek ohledává příznaky totality v uměleckém zobrazení každodennosti. Recenzent přibližuje úvodní obecnější studie i jednotlivé případové analýzy a sondy do historie literatury, filmu a divadla a konstatuje, že publikace je podnětná pro zájemce z různých oborů a její záměr se podařilo naplnit.

Tuzemský komiks dvacátého století

Tři svazky ucelených dějin
Lucie Kubíčková

PROKŮPEK, Tomáš – KOŘÍNEK, Pavel – FORET, Martin – JAREŠ, Michal: Dějiny československého komiksu 20. století, sv. 1–3. Praha, Akropolis 2014, 996 + 87 stran, ISBN 978-80-7470-061-3.

Recenzentka představuje třísvazkovou publikaci kolektivu čtyř autorů jako nejkomplexnější dílo o historii komiksu v českých zemích a na Slovensku, respektive v Československu, v minulém století. Rovnocennou složku tvoří vedle textu opulentní obrazový doprovod, obsahující více než pět set ilustrací, a důležitou součástí díla je bohatý technický aparát, soustředěný do třetího svazku. K celkovému příznivému dojmu podle recenzentky přispívá jasné uspořádání obsahu a jednotná metodologie i struktura chronologicky pojatých kapitol. Ty přinášejí především přehled a popis československých obrázkových seriálů i tuzemských překladů zahraničních komiksů, nechybí v nich ale ani postižení obecnějšího historického kontextu a zachycení dobové, často dosti kritické reflexe daného popkulturního fenoménu. Mnohem méně prostoru je ovšem věnováno analýze proměn komiksu v Československu a jejich souvislostem. Přesto podle recenzentky až na drobnosti nelze dílu nic vytknout a o jeho jedinečnosti a přínosu svědčí řada získaných ocenění i nominací.

Rozpaky nad monumentem o dějinách československého komiksu

Martin Franc

PROKŮPEK, Tomáš – KOŘÍNEK, Pavel – FORET, Martin – JAREŠ, Michal: Dějiny československého komiksu 20. století, sv. 1–3. Praha, Akropolis 2014, 996 + 87 stran, ISBN 978-80-7470-061-3.

Recenzent hodnotí třísvazkovou publikaci jako na pohled impozantní dílo, založené na nesmírně obsáhlé a kvalitní heuristice, přinášející ohromující výsledky v podobě masy spolehlivých, mnohdy neznámých informací a vyznačující se vynikající grafickou úpravou. Mimořádně kvalitní pozitivistický výkon autorského kolektivu však podle něj implikuje problém se schopností čtenáře vstřebat záplavu dat, podávaných často v podobě únavného výčtu názvů, autorů a charakteristik obrázkových seriálů, jimž chybí scelující rámec. Celkový obraz pak v důsledku působí spíše roztříštěně než přehledně. Kromě toho autoři pojímají komiks jako povýtce svébytný literárně-výtvarný žánr a téměř nevěnují pozornost interakcím mezi tímto popkulturním fenoménem a společností. Recenzent uzavírá konstatováním, že autoři sice vytvořili základní soupis českého a slovenského komiksu, nedospěli však ke strukturované historické syntéze.

Tři diskuse o studentské každodennosti za socialismu
Michael Polák

NEBŘENSKÝ, Zdeněk: Marx, Engels, Beatles: Myšlenkový svět polských a československých vysokoškoláků 1956–1968. (České moderní dějiny, sv. 1.) Praha, Academia – Masarykův ústav a Archiv AV ČR 2017, 422 strany + ilustrace, ISBN 978-80-200-2668-2 a 978-80-87782-66-8.

Publikace se zabývá třemi oblastmi, jež úzce souvisely s každodenním životem studentů a studentek v systému státního socialismu – studentským manželstvím, plánovanou zaměstnaností a studentskými kluby – a to z komparativní perspektivy Čech a Moravy, Slovenska a Polska v období poststalinismu. To autor vnímá jako specifickou periodu, kdy se po odhalení takzvaného kultu osobnosti v roce 1956 vytvářela nová socialistická ideologie, jež měla představovat alternativu jak ke stalinismu, tak ke kapitalismu. Hlavním pojítkem všech tří témat je sílící akcent na diferenciaci zájmů jednotlivých sociálních skupin, který autor vykládá jako jeden z hlavních aspektů poststalinské ideologie. Recenzent autorovi přiznává hluboký vhled do zkoumané problematiky a oceňuje především představení řady lokálních i celonárodních diskusí, které nabourávají představu o strnulosti státního socialismu. Na druhé straně vyčítá jeho způsobu výkladu, že není dostatečně vyargumentovaný, chybí mu jasná interpretační linie a také náležité zobecnění. Není z něj také zřejmé, co tvoří jádro poststalinské ideologie a jestli je vůbec oprávněné o poststalinismu mluvit jako o specifickém historickém období.

Nenápadné půvaby socialistické módy

Petra Schindler-Wisten

HLAVÁČKOVÁ, Konstantina: Móda za železnou oponou: Společnost, oděvy a lidé v Československu 1948–1989. Praha, Grada Publishing 2016, 288 stran, ISBN 978-80-247-5833-6.

Kniha o proměnách odívání a módních trendech v Československu ve druhé polovině dvacátého století je podle recenzentky určena čtenářům, kteří se zajímají o každodenní život v období komunismu, nemají však v módním oboru odborné vzdělání. Autorka v ní představuje různé aspekty utváření módního oděvu v Československu od poválečných let až do konce let osmdesátých, přibližuje činnost textilních výrobních podniků a také dokumentuje snahu lidí navzdory okolnostem nosit slušné a módní oblečení. Na pozadí proměňujících se politických a společenských tendencí nastiňuje, jak odívání a móda odrážejí způsob života společnosti a její ideály, a současně upozorňuje na skutečnost, že i podoba oděvu se může stát součástí ideologického boje a nástrojem formujícím vztah jedince ke společnosti. Kniha také přibližuje pozoruhodné životní osudy některých módních návrhářů a zaujme krásným grafickým zpracováním s množstvím ilustrací.

Blízký východ v komparativní perspektivě
Adam Coman

ČERNÝ, Karel: Velká blízkovýchodní nestabilita: Arabské jaro, porevoluční chaos a nerovnoměrná modernizace 1950–2015. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2017, 577 stran, ISBN 978-80-7422-595-6; anglické vydání: Instability in the Middle East: Structural changes and uneven modernisation 1950–2015. Prague, Charles University – Karolinum Press 2017, 476 stran, ISBN 978-80-246-3427-2.

Zkrácená anglická verze této recenze byla publikována v online verzi British Journal of Middle East Studies, roč. 46, č. 3 (2019). Kniha Karla Černého, vydaná paralelně česky a anglicky, podle recenzenta nabízí unikátní a originální analýzu širokého spektra problémů, jimž musí oblast Blízkého východu čelit zhruba od konce druhé světové války. Autor zkoumá modernizační procesy v tamní politice, ekonomice, médiích a vzdělávání stejně jako demografické proměny a urbanizaci a ve vzájemném nesouladu těchto sfér nachází kořeny regionální nestability. Studium těchto oblastí přitom zasazuje do několika makrohistoricko-sociologických komparativních rámců, ilustrujících jak partikulární, tak obecné aspekty modernizačního procesu na Blízkém východě. Citlivě a nekonvenčně přitom posuzuje úlohu islámu a postkolonialismu jako dvou neodmyslitelných faktorů blízkovýchodní situace. Svou analýzu a následné závěry Černý opírá nejen o široký výběr sekundární literatury a pevné teoretické ukotvení, ale také o původní pečlivý a detailní empirický výzkum a o vlastní produktivní teoretický model. Autor díky tomu vykresluje přesný a přesvědčivý obraz procesů a událostí, které vedly k bouřlivému arabskému jaru a následujícímu dění.

Zpověď Tomase Venclovy

Dagmar Petišková

HINSEY, Ellen – VENCLOVA, Tomas: Magnetic North: Conversations with Tomas Venclova. Rochester (New York), University of Rochester Press 2017, xvi + 405 stran, ISBN 9781580465861.

Recenzentka titul charakterizuje jako knihu zpovědi a vzpomínek, v níž americká nezávislá badatelka Ellen Hinseyová klade otázky Tomasu Venclovovi, spisovateli, básníku, překladateli, přednímu litevskému intelektuálovi a emeritnímu profesorovi slovanských jazyků a literatur na Yaleově univerzitě. Venclova ve svých odpovědích shrnuje a bilancuje vlastní osmdesátiletou životní pouť, spjatou především s politickým děním i s uměleckou, hlavně disidentskou, scénou bývalého sovětského státu. V knize-interview má však své místo i dávnější litevská historie s její složitou a nejednoznačnou politickou a národnostní situací, lingvistické exkurzy do národní minulosti či úvahy o emigraci. V poslední části knihy seznamuje Venclova se životem litevské, ruské i ukrajinské diaspory ve Spojených státech a nevyhýbá se ani kontroverzním otázkám současné litevské politiky.

Soudobé dějiny 4 / 2019

Zavřít obsah časopisu

Obsah 1Obsah 2

Zavřít obsah časopisu

Tematické weby

Košík