Soudobé dějiny 3-4 / 2006

176 Kč

Koupit

Studie a eseje

Organizované divoké odsuny?

Úloha ústředních státních orgánů při provádění „evakuace“ německého obyvatelstva (květen až září 1945)
3. část: Snaha vlády a civilních úřadů o řízení „divokého odsunu“
Tomáš Staněk – Adrian von Arburg

Cílem rozsáhlé studie, jejíž zpracování se opíralo o studium většího množství dosud nedostatečně využitých a(nebo) odborné veřejnosti neznámých pramenů, je nastínit aktuální stav poznání o úloze, kterou v první fázi nuceného vysídlení Němců z českých zemí sehrávaly nejvyšší ústavní orgány na celostátní i zemské úrovni. Jádrem problému se z pohledu autorů jevila zjištění, do jaké míry a v jakých proporcích se na iniciování a provádění vysidlovacích operací v roce 1945 podílely lokálně vymezené, „spontánní“, z centra přímo neřízené a nekoordinované aktivity na jedné straně – a pokyny či nařízení ústředních orgánů státní moci na straně druhé. Které vlivy byly v konkrétních případech i v celkové bilanci sledovaných procesů nakonec rozhodující? Každé konkrétní jednání nebo událost, jak je zachycují prameny, však pochopitelně nelze takto jednoznačně (podle kritéria „centrální“ – „decentralizované“, respektive „lokální“) klasifikovat. U aktérů na vlivných místech přitom v souvislosti s jejich pravomocemi lze rozlišit rozdílné stupně a formy odpovědnosti, jež se mimo jiné projevovaly v závazných směrnicích, slovních podnětech, ve více či méně (cíle)vědomém, celou škálou tehdy předkládaných argumentů zdůvodňovaném jednání, ve formulování, prosazování, či alespoň akceptování nebo tolerování různých stanovisek a praktických opatření.
Studie se pokouší v chronologickém sledu a v obsahově sevřené podobě podat základní přehled důležitých výsledků diskusí na centrální úrovni a z nich vyplývajících rozhodnutí, jež se pak i v normativně fixované podobě dotýkaly rozmanitých stránek přípravy a uskutečnění „evakuace“ německého obyvatelstva z Československa do podzimu 1945. Současně si autoři kladli otázky, jež mají z hlediska zevrubnějšího a hlubšího objasnění dané problematiky závažný dosah. Lze u jednotlivých, tak či onak ve věci angažovaných subjektů a grémií vysledovat určitý názorový vývoj? K jakým interakcím docházelo mezi zúčastněnými aktéry a jaký byl jejich význam v rámci přijatého způsobu řešení „německé otázky“? Příspěvek si nekladl za úkol předestřít plastický obraz celého komplexu jevů souvisejících s „divokým (živelným) odsunem“ včetně jeho organizačně-technického zvládnutí, místních podmínek a specifik. Různé diskriminační a restrikční zásahy do životních podmínek takzvaně státně nespolehlivého obyvatelstva, akty odplaty a poválečné „excesy“, tehdejší poměry v táborových zařízeních a vězeňských objektech nestojí v předložené studii bezprostředně v popředí zájmu a autoři je analyzovali v jiných pracích.
Ve třetí a závěrečné části studie, jež vychází ve třech po sobě následujících číslech časopisu Soudobé dějiny, autoři sledují pokusy československé vlády ovlivnit podle vlastních představ průběh již zahájeného vysidlovacího procesu. V popředí jejich zájmu stojí rovněž aktivity Zemských národních výborů (ZNV) v Praze a Brně, jež dosavadní výzkum neprávem opomíjel. Pozoruhodné je zjištění, že první komplexní vysidlovací nařízení z dílny ústředního civilního orgánu vydal pražský Zemský národní výbor 12. června 1945 (pomineme-li podíl Zemského národního výboru v Brně při „vyvedení“ Němců z města Brna koncem května, popsaný v první části studie). Po rozboru otázky, jaký význam měly v kontextu dané tematiky závěry z jednání postupimské konference Velké trojky, se autoři pokoušejí v ucelenější podobě nastínit kvantitativní (statistickou) dimenzi „divokého odsunu“ v prvních šesti měsících po skončení druhé světové války.

Průkopníci smíření

Vznik Ackermann-Gemeinde a počátky její činnosti v poválečném Německu
Zuzana Krahulcová

Autorka ukazuje předválečné ideové kořeny a personální vazby, z nichž se v lednu 1946 v Mnichově zrodila sudetoněmecká katolická organizace Ackermann-Gemeinde jako první z takzvaných názorových organizací sudetoněmeckých vysídlenců v poválečném Německu, sleduje proces jejího utváření na pozadí ideově-politické a institucionální diferenciace sudetoněmecké reprezentace, přibližuje její programová východiska a v závěru stručně rekapituluje vývoj Ackermann-Gemeinde do současnosti. Vznik této organizace již osm měsíců po skončení druhé světové války v Evropě – zejména z iniciativy poslance za německou křesťansko-sociální stranu v meziválečném Československu Hanse Schütze a augustiniánského pátera Pauluse Sladeka – podle autorky umožnily v prvé řadě intenzivní kontakty mezi představiteli sudetoněmeckého katolictví a německou katolickou církví, která nad Ackermann-Gemeinde převzala záštitu v prvních letech její existence a i nadále se podílela na prosazování jejích cílů. Poté co většina členů obce zamítla koncepci masové katolické organizace či katolické politické strany sudetoněmeckých vysídlenců, orientovala se Ackermann-Gemeinde na těsnou spolupráci s Křesťanskodemokratickou unií (CDU) a Křesťansko-sociální unií (CDU).
Navzdory několikaletému organizačnímu předstihu i šíři působení Ackermann-Gemeinde prostřednictvím katolické církve získal v zastřešujících sudetoněmeckých organizacích – především v Sudetoněmeckém landsmanšaftu (Sudetendeutsche Landsmannschaft) – záhy hlavní slovo nacionálně-konzervativní proud, který dokázal své postoje prosazovat daleko razantněji, mimo jiné také díky vlivu a přetrvávající prestiži svého představitele Lodgmana von Auen; v této souvislosti autorka přibližuje některé jeho tiskové polemiky s činiteli obce. Menšinové postavení Ackermann-Gemeinde v zastřešujících sudetoněmeckých organizacích však bylo – podobně jako u sociálnědemokratického proudu, seskupeného v Seligerově obci (Seliger-Gemeinde) – vyváženo její vyšší integrací do velkých politických stran ve Spolkové republice, jejichž prostřednictvím mohla ovlivňovat řadu záležitostí.
Ve své činnosti se Ackermann-Gemeinde zaměřila především na zlepšení svízelné sociální situace vysídlenců a jejich zařazení do západoněmecké společnosti. Základní programové dokumenty obce, jež autorka rozebírá, deklarují „právo na vlast a domov“, jeho naplnění však vidí jako možné až ve vzdálené budoucnosti, za podmínky mírového a demokratického uspořádání středoevropského prostoru. Výslovně přitom odmítají myšlenky na pomstu a násilné řešení stávající situace i vypjatý nacionalismus. Z dnešního pohledu lze podle autorky tomuto programu vytknout absenci kritické sebereflexe podílu sudetských Němců na rozpoutání katastrofy, jež ve svých důsledcích tvrdě dopadla na jejich osud. Takovéto hodnocení by však mělo zohlednit pohnuté období druhé poloviny čtyřicátých let, a tedy i fakt, že počátky činnosti Ackermann-Gemeinde byly silně ovlivněny čerstvým traumatem vyhnání. V této souvislosti autorka upozorňuje na značně kritické postoje mladé generace sudetoněmeckých katolíků do vlastních vysídleneckých řad, jak je v padesátých letech reprezentoval Vysokoškolský kruh Ackermann-Gemeinde a jeho časopis Der neue Ackermann, jehož duší byl pozdější známý historik Ferdinand Seibt. Celkově podle autorky nelze Ackermann-Gemeinde upřít snahu přispět svou činností ke smíření středoevropských národů a ke vzniku nové Evropy.

Horizont

Histoire du temps présent ve Francii

Mezi národní perspektivou a mezinárodní otevřeností
Rainer Hudemann

Stať s původním názvem „Histoire du Temps présent in Frankreich: Zwischen nationalen Problemstellungen und internationaler Öffnung“ je převzata ze sborníku editorů Alexandera Nützenadela a Wolfganga Schiedera Zeitgeschichte als Problem: Nationale Traditionen und Perspektiven der Forschung in Europa (Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht 2004, s. 175–200) a Soudobé dějiny jí pokračují v seriálu pojednání o stavu a proměnách oboru soudobých dějin ve vybraných evropských zemích. Autor nejprve objasňuje rozlišení mezi pojmy histoire contemporaine a histoire du temps présent, z nichž první je vyhrazen pro období od Velké francouzské revoluce, respektive Napoleonova pádu v roce 1815, a druhý je obvykle spjat s epochou od počátku druhé světové války v roce 1939. Konstituování oboru soudobých dějin podle autora probíhalo dosti složitě a oproti Německu opožděně, což mělo své příčiny jak (především) v politické situaci poválečné Francie, tak ve stavu společenských věd. Poválečný francouzský národní étos pod vlivem Charlese de Gaulla vyzdvihoval protiněmecký odboj a potlačoval fakt kolaborace, což mělo za následek selektivní a státně řízený historický výzkum. Potýkání s vlastními problémy, k nimž zanedlouho přibyla zejména alžírská válka, podle autora přispělo také k dlouhodobému zúžení francouzských soudobých dějin na národní dějiny. Rozvoj histoire du temps présent na druhé straně do jisté míry podvazovala dominance školy Annales v padesátých a šedesátých letech, jejíž metodologické postuláty – zejména důraz na dlouhodobé sociální trendy – z výzkumné optiky vyčleňovaly terén politických dějin a potažmo krátký časový úsek nejnovější historie; alespoň některé metodologické inovace školy Annales se tak v soudobých dějinách projevily až s delším odstupem. Navíc se historikové museli vyrovnávat i se silným postavením francouzské politologie, specificky zaměřené na analýzy voleb. Výzkum soudobých dějin byl za těchto okolností dlouho ovlivněn úzce chápanými politickými dějinami.
Za význačný rys francouzských soudobých dějin považuje autor silný vliv státu, který sleduje na dosti podrobném vývoji institucionálního rámce oboru. Upozorňuje přitom na výrazné oddělení univerzit, výzkumných ústavů a elitních škol, jež dodnes plodí řadu konfliktů o výzkumná témata, publikační možnosti, kvalifikované studenty a financování. „Vlajkovou lodí“ oboru je od konce sedmdesátých let Ústav pro soudobé dějiny (Institut d’histoire du temps présent) v Paříži, vedle toho však existuje množství dalších výzkumných pracovišť s celostátním, internacionálním i regionálním zaměřením. Tematicky stojí v popředí historický výzkum druhé světové války, který se hlouběji diferencoval v osmdesátých letech a dnes zahrnuje i ožehavé problémy kolaborace, židovských deportací a vichistického režimu. Ještě váhavěji se rozvíjela debata o traumatech alžírské války. V oblasti dějin politiky je vedle výzkumu voleb v centru pozornosti vývoj politických idejí a stranických systémů, v sociálních dějinách upoutává zkoumání mentalit, frankocentristické přístupy překračuje studium mezinárodních vztahů, a zejména evropské integrace. Prudký a metodologicky podnětný rozvoj zaznamenal výzkum kultury vzpomínání a „míst paměti“ (lieux de mémoire). Celkově francouzské soudobé dějiny dosáhly značné tematické, metodologické i žánrové pestrosti, otevřely se světu a z velké části tak překonaly své počáteční hendikepy.

Diskuse

Právní normy let 1938–1948 týkající se Němců v Československu a ostatní Evropě

Jiří Pešek – Odřich Tůma

Předkládaný text přibližuje komplikovanou historii a koncepci česko-německého projektu, jehož cílem byl výzkum a komparace poválečných právních norem, jimiž jednotlivé evropské země řešily situaci německých menšin na svém území, a především podává vlastní interpretaci výsledků projektu a pokouší se o určité shrnutí problematiky na pozadí jejích historických souvislostí. Hlavním výsledkem projektu, který nakonec zahrnul poválečné německé menšiny v Polsku, Československu, Maďarsku, Jugoslávii, Itálii a jižním Tyrolsku, Belgii, Francii (Alsasku), Dánsku a severním Šlesvicku a situaci ve Spojenci okupovaném Německu, byly paralelní česká a německá publikace, sestávající ze studií a vybraných dokumentů k příslušným zemím: Německé menšiny v právních normách 1938–1948: Československo ve srovnání s vybranými evropskými zeměmi (Brno – Praha, Doplněk – Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2006) a Deutschsprachige Minderheiten 1945: Ein europäischer Vergleich (München, R. Oldenbourg 2006). Editory obou publikací jsou Jiří Pešek s Oldřichem Tůmou a Manfred Kittel s Horstem Möllerem. Během projektu se mezi českou a německou stranou vyskytly rozpory v interpretaci jeho výsledků, které znemožnily nejen sepsání společné úvodní studie k těmto sborníkům, ale – pro odpor německé strany – i společnou publikaci české a německé verze úvodu; německá verze z pera Kittela a Möllera vyšla německy pod názvem „Die Beneš-Dekrete und die Vertreibung der Deutschen“ ve Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte (roč. 54, č. 4, (2006), s. 541–581) a česky má vyjít v revue Střední Evropa, česká verze vyjde německy v časopise mnichovského Collegia Carolina Bohemia a její české znění přinášejí Soudobé dějiny.
Autoři české verze kladou důraz na historické a mocenskopolitické kontexty, v publikacích nedostatečně zohledněné, v nichž se – jak na mezinárodní (spojenecké), tak na národní úrovni – odehrávala rozhodnutí a přijímala legislativní opatření vůči německým menšinám v poválečné Evropě. Relativizují přitom jednoduchou platnost teze, že zatímco státy na východ od Německa postupovaly vůči německým menšinám nespravedlivě (vyháněly je na základě principu kolektivní viny) a snažily se na úkor Německa dosáhnout územních zisků, západní demokratické státy se chovaly opačně. Poukazují přitom na vypuzení německé menšiny z Nizozemí okamžitě s koncem války nebo na francouzské a nizozemské nároky na anexi německých území, které s ohledem na stabilizaci Německa a počínající studenou válku zablokovali Američané. Připomínají také historický vývoj německých menšin po první světové válce, kdy se staly – již za výmarské republiky, a zejména po Hitlerově nástupu – předmětem říšskoněmecké manipulace a indoktrinace. Během následující války pak vítězné státy opustily koncept integrace menšin ve prospěch jejich eliminace jako záruky politické stability. Dále se autoři zabývají obecnými souvislostmi a znaky utváření právních norem ve vztahu k Němcům a k potrestání válečných zločinů. Západní spojenci koncipovali, nebo alespoň přijali, tehdejší principy řešení; platí to především o principu kolektivní viny, jenž byl odmítnut teprve Chartou lidských práv OSN v roce 1948. Široká mezinárodní komparace v rámci výše uvedeného projektu podle autorů ukázala pozoruhodně vysokou míru shody v situaci a vývoji ve vztahu k německým menšinám ve sledovaných zemích, jakož i mezinárodní provázanost provizorní trestněprávní legislativy z válečných a těsně poválečných let. Závěrem autoři připomínají, že cílem projektu nebylo hledání „nejmenšího společného jmenovatele“ a interpretačních kompromisů, nýbrž vytvoření názorového fóra pro uplatnění rozdílných interpretačních pozic.

Benešův rukopis „Německo a Československo“ konečně česky

Milan Hauner

Předmětem příspěvku je edice rukopisu Edvarda Beneše Německo a Československo z roku 1937, kterou v roce 2005 vydal Masarykův ústav AV ČR v Praze. Autor kritizuje editorku Evu Broklovou, že své průvodní texty k edici pojala víceméně technicky a nezabývala se v nich důvody vzniku Benešova spisu ani tím, proč dříve nevyšel česky a proč byl publikován anonymně. Sám pak přibližuje obsah díla a osvětluje historické okolnosti jeho sepsání. Tehdejší prezident Beneš je otiskoval během roku 1937 na pokračování německy v deníku Prager Presse a pak také v anglickém překladu. V reakci na publikování svých memorand z Pařížské mírové konference po první světové válce v Německu a na následnou kampaň v říšskoněmeckém tisku se snažil obhájit československou politiku vůči německé menšině i své postoje na konferenci a otupit tak hroty v napjatých československo-německých vztazích. Hauner nepřiznává textu takovou kvalitu a význam jako editorka. Benešův pokus, podnikaný v defenzivě vůči tlaku Hitlerovy říše, podle něj nevyzněl přesvědčivě jak kvůli slabinám v některých argumentech, tak kvůli rostoucímu odcizení německé menšiny, která už spojovala své cíle s agresivními plány Hitlera.

O editování a recenzování (recenzentech)

Eva Broklová

Autorka v polemice s Milanem Haunerem objasňuje svou koncepci edice Benešova spisu Německo a Československo a vyčítá mu, že namísto aby své pojetí příslušné historické látky zpracoval v soustavné studii, zvolil si k názorové prezentaci cestu útoků proti editorce. Narozdíl od něj neměla Broklová v úmyslu čtenáře interpretačně ovlivňovat. Dále pak autorka polemizuje s Haunerem ve výkladu Benešova pojetí československého národa, jeho údajné účelové manipulace se statistikami v memorandech na Pařížské mírové konferenci a s některými dalšími tvrzeními.

Recenze

Otazníky nad „opus magnum“ české orální historie

Martin Franc

VANĚK, Miroslav – URBÁŠEK, Pavel (ed.): Vítězové? Poražení? Životopisná interview, sv. 1: Disent v období tzv. normalizace; sv. 2: Politické elity v období tzv. normalizace. Praha, Nakladatelství Prostor 2005, 1124 a 836 stran.
VANĚK, Miroslav (ed.): Mocní? A bezmocní? Politické elity a disent v období tzv. normalizace. Interpretační studie životopisných interview. Praha, Nakladatelství Prostor – Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2006, 412 stran.

Dva svazky životopisných interview s bývalými disidenty a funkcionáři Komunistické strany Československa společně s navazujícím sborníkem studií představují hlavní výsledek dosavadní činnosti Centra orální historie Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a zároveň nejvýznamnější počin české orální historie vůbec. Tým pod vedením Miroslava Vaňka zde soustředil padesát z celkem sto dvaceti podniknutých rozhovorů, kompletní materiál je archivován v Centru orální historie. Recenzent oceňuje, že se tazatelům podařilo získat velmi různorodou a bohatou kolekci výpovědí, která může ještě dlouho sloužit badatelům jako mimořádný pramen, přesto však problematizuje výběr narátorů, v němž se promítly poněkud zúžené definice pojmů „politická elita“ a „disent“. Za zdařilý pokládá způsob vedení rozhovorů, výhrady má ale vůči ediční práci. Některé z deseti studií navazujícího sborníku odkrývají dosud přehlížená témata, například působení disentu v regionech, pohříchu se však nesnaží o komparaci pohledů příslušníků obou skupin. Jejich autoři rozhovory používají spíše jako výchozí materiál či ilustraci pro formulování svých závěrů, namísto aby se pokusili o jejich skutečnou interpretaci.

Důležitý impulz a řada otazníků

Michal Kopeček

AUER, Stefan: Liberal Nationalism in Central Europe. London, Routledge Curzon 2004, 232 stran.

Recenzent vyzvedává, že autor zkoumá fenomén středoevropského nacionalismu z velmi zajímavého pohledu. Odmítá totiž dichotomii západního (občanského, tolerantního) a východního (etnického, xenofobního) nacionalismu a zároveň se snaží přehodnotit panující skepsi vůči spojení liberální demokracie s národním cítěním. Na tomto základě provádí autor komparaci Polska, Česka a Slovenska, přičemž rétoriku „liberálního nacionalismu“ poměřuje se sociální realitou v podobě přístupu k etnickým menšinám v těchto zemích. Na základě znalosti převážně anglicky psané sekundární literatury se přitom dopouští četných selekcí a zjednodušení. Hlavní slabinu knihy však recenzent spatřuje v tom, že Auer při rekonstrukci „liberálně-nacionální“ tradice ve zkoumaných zemích nedokáže diferencovat jednotlivé proudy a rozlišit jejich odstíny a význam.

Laskavý průvodce sovětskou kulturou

Daniela Kolenovská

RYČLOVÁ, Ivana: Ruské dilema: Společenské zlo v kontextu osudů tvůrčích osobností Ruska. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2006, 221 stran.

Kniha je souborem jedenácti portrétů ruských spisovatelů ve vztahu k sovětskému režimu, jež byly napsány při různých příležitostech a původně vycházely v brněnské Revue Proglas. Na českém knižním trhu jde podle recenzentky o poměrně výjimečný a myšlenkově podnětný počin, jehož přitažlivost zvyšuje mimořádná grafická úprava titulu. Předností práce je výrazné pozitivní zaujetí autorky pro téma, celkově však trpí nevyvážeností jednotlivých portrétů co do koncepce i hloubky zpracování; nejzdařilejší jsou eseje o Konstantinu Stanislavském, Vsevolodu Mejercholdovi a dále o Borisi Pasternakovi, Michailu Bulgakovovi a Jevgeniji Zamjatinovi.

Mělo Varšavské povstání vypuknout?

Jiří Friedl

DAVIES, Norman: Boj o Varšavu: Povstání Poláků proti nacistům 1944. Praha, Prostor 2005, 684 stran. Z anglického originálu (Rising ’44. London, Macmillan 2003) přeložili Miroslava a Aleš Valentovi.

Kniha známého britského historika sestává ze tří částí, z nichž první líčí historické souvislosti a události předcházející povstání, druhá samotný jeho průběh a třetí postupnou sovětizaci Polska a komunistickou interpretaci povstání jako „buržoazního avanturismu“. Recenzent autorovi přiznává široký rozvrh a bohatou erudici, vytýká mu však přehnané polonofilství. Davies je jasným přívržencem povstání a z jeho tragického konce viní prakticky pouze západní spojence. S odvoláním na polské historiky však recenzent tvrdí, že krach povstání byl zakódován už v chybném zhodnocení situace a špatných přípravách jeho organizátorů. Autor také ve srovnání s důkladným přiblížením povstaleckých osobností téměř pomíjí jejich německé protihráče. Český překlad anglického vydání bohužel obsahuje všechny faktografické nepřesnosti, které byly odstraněny v revidovaném polském vydání.

Smutná historie pohraničního regionu v problematickém zpracování

David Kovařík

MLYNÁRIK, Ján: Tragédie Vitorazska 1945–1953: Poprava v Tušti. Třeboň, Carpio 2005, 411 stran.

Slovenský historik se v této knize zabývá dramatickými osudy regionu na česko-rakouském pomezí po druhé světové válce. Po nástinu jeho historického vývoje od raného středověku líčí dvojí vysídlení části zdejšího (českého) obyvatelstva, provázené bezprávím, násilnostmi i popravami v režii „revolučních tribunálů“: poprvé se tak stalo při „divokém odsunu“ do Rakouska v květnu 1945, podruhé po zřízení hraničního pásma v letech 1952 a 1953, kdy byly „státně nespolehlivé“ osoby vystěhovány do vnitrozemí. Recenzent považuje knihu, určenou pro širokou čtenářskou obec a napsanou emotivním žurnalistickým stylem, za promarněnou příležitost. Vytýká autorovi povrchní zacházení s prameny, nedostatečnou znalost místních reálií, faktografické chyby, obsahovou nepřehlednost a metodologickou neujasněnost, a zejména tendenční způsob interpretace, spočívající v paušální kritice poválečné české společnosti i současné české historiografie a přehnaném moralizování namísto věcného hodnocení.

Kronika

Budoucnost ztraceného dědictví

Dokumentace, identifikace a restituce kulturních statků obětí druhé světové války
Mečislav Borák

Autor podává podrobnou zprávu o druhé mezinárodní vědecké konferenci organizované Centrem pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí druhé světové války při Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, která se konala ve dnech 22.–24. listopadu 2005 v Českém Krumlově. Jednání konference bylo v šesti panelech zaměřeno na mezinárodní spolupráci při identifikaci zkonfiskovaných a ztracených uměleckých předmětů, hlavní problémy spojené s jejich výzkumem a restitucemi, knihy jako neprávem opomíjenou součást konfiskací a váleční kořisti, prezentaci aktuálních databází uměleckých předmětů, vědecká centra a instituce zaměřené na pátrání po ztracených uměleckých předmětech a úspěchy při jejich vyhledávání a navracení původním vlastníkům či dědicům. Autor zprávy seznamuje s obsahem jednotlivých referátů i některých diskusních příspěvků, jak je přednesli účastníci z České republiky, Polska, Německa, Rakouska, Švýcarska, Belgie, Nizozemí, Norska, Finska, Lotyšska, Estonska, Chorvatska, Velké Británie a Spojených států.

Soudobé dějiny 3-4 / 2006

Zavřít obsah časopisu

Obsah 1Obsah 2

Zavřít obsah časopisu

Tematické weby

Košík