Institute of Contemporary History
Žhavé ohnisko studené války: Německo 1945–1990 / A Hot Spot of the Cold War: Germany, 1945–90
176 Kč
KoupitÚvodem k bloku příspěvků o německé otázce v letech 1945-1990
Vít Smetana
Úvod k tematickému bloku aktuálního čísla Soudobých dějin představuje jednotlivé texty a informuje o souvislostech jejich vzniku a prezentace. Pět vybraných esejů a studií v tomto tematickém bloku se zaměřuje na německou otázku, která v letech studené války představovala jedno z nejkonfliktnějších míst soupeření dvou supervelmocí a jejich spojenců. Jde o rozpracované verze příspěvků přednesených na mezinárodní historické konferenci Dropping, Maintaining and Breaking the Iron Curtain: The Cold War and East-Central Europe twenty years later (Železná opona – její spouštění, střežení a stržení: Studená válka a středovýchodní Evropa dvacet let poté), kterou při příležitosti dvacátého výročí zhroucení komunistických režimů ve středovýchodní Evropě ve dnech 19. – až 21. listopadu 2009 uspořádal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., ve spolupráci s Úřadem vlády České republiky a za pomoci studentů z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Rozpracované verze většiny přednesených příspěvků budou v nadcházejícím roce publikovány v rámci „Harvard Cold War Studies Book Series“ americkým nakladatelstvím Rowman & Littlefield ve sborníku či kolektivní monografii nazvané Weaving and Tearing Asunder the Iron Curtain: The Cold War and East-Central Europe from Beginning to End (Splétání a cupování železné opony: Studená válka a středovýchodní Evropa od počátku do konce). Soudobé dějiny už v roce 2011 publikovaly v českém překladu studie Davida Hollowaye, Csaby Békése, Alexe Pravdy, Thomase Blantona, Svetlany Savranské a Marka Kramera, doplněné o úvodní zprávu o konferenci a jejích výsledcích v kontextu probíhajícího výzkumu (tematický blok „Nekonečný příběh s náhlým koncem: Studená válka 1945-1989“. In: Soudobé dějiny, roč. 18, č. 1-2 (2011), s. 11-195. Další čtyři články, jejichž autory byli William Taubman, Silvio Pons, Bernd Schäfer a James G. Hershberg, otiskl časopis Dějiny a současnost (tematický blok „Konec studené války: Rozpad sovětského impéria“. In: Dějiny a současnost, roč. 33, č. 5 (2011), s. 26-43).
Hope M. Harrison
Berlínská zeď představovala symbol studené války mezi komunismem a diktaturou na jedné straně a demokracií a svobodou na straně druhé. Touha Východních Němců žít v ekonomice volného trhu s demokracií, svobodou smýšlení a svobodou pohybu rozpoutala masový exodus na západ přes Západní Berlín, což vedlo k vybudování Berlínské zdi v roce 1961. Tento esej se věnuje otázce, co jsme se dozvěděli o těchto historických událostech v uplynulých dvou desetiletích – poté co byly otevřeny dříve nepřístupné komunistické archivy v Moskvě, Berlíně a jinde. Zkoumá rovněž, jak běh času ovlivnil názory Němců na Berlínskou zeď a historii, jež ji obestírala.
Pečlivé zkoumání nyní dostupné relevantní dokumentace ukazuje, že východoněmecký vůdce Walter Ulbricht se naprosto zásadním způsobem zasloužil o vybudování Berlínské zdi i o krutý hraniční režim, jenž u ní byl nastolen. Vybudování zdi je jasně součástí německé historie a nemůže být svedeno na Sověty, respektive Rusy, jakkoli i oni rozhodně nesou svůj díl viny. Druhá část článku hodnotí proces vyrovnávání s historií Berlínské zdi a s odpovědností za ni, jenž započal už v roce 1989 a stále probíhá. Text si všímá postupného přehodnocování diktatury Jednotné socialistické strany Německa (SED) a připomínání jejích obětí, jakož i konkrétních projektů spojených s dědictvím Berlínské zdi, jako například vytvoření a postupného rozšiřování Památníku Berlínské zdi.
Nový důkazní materiál o přípravě Stalinovy nóty z roku 1952
Peter Ruggenthaler
Stalinova nóta z 10. března 1952 byla dlouho intenzivně diskutovaným tématem mezi historiky studené války, často dokonce i předmětem sporů. Jádro těchto debat tvořila otázka, zda byl Stalinův návrh adresovaný západním mocnostem umožnit sjednocení Německa výměnou za jeho neutralizaci míněn vážně. Pokud by tomu tak bylo, nesly by Spojené státy, Velká Británie a Francie nemalý díl zodpovědnosti za to, že návrh odmítly a způsobily tak pokračování rozdělení Německa.
Peter Ruggenthaler provedl rozsáhlý výzkum v různých sovětských archivech, aby se dopátral prvopočátků nóty a odhalil její skutečný záměr v celkovém kontextu sovětské politiky vůči Německu. Přitom vyvrací některé široce rozšířené mýty ohledně procesu vytváření sovětské zahraniční politiky v posledních letech Stalinova života. Jasně ukazuje, že v německé otázce sovětské politbyro nepřijalo žádné rozhodnutí bez Stalinova souhlasu, a to ani během jeho dlouhých pobytů mimo hlavní město. Rovněž dokazuje, že byť lze počátky Stalinovy nóty hledat v Německé demokratické republice u jejího vůdce Waltera Ulbrichta, východoněmecké vedení nesehrálo při formulaci nóty jako takové žádnou zásadnější úlohu.
Autor dochází k závěru, že Stalinova nóta rozhodně nebyla vážně míněným plánem, jak dosáhnout sjednocení a neutralizace Německa, ale naopak poskytovala pohodlnou zástěrku pro začlenění Východního Německa do sovětského bloku. Zatímco Kreml navenek kritizoval remilitarizaci Západního Německa a neochotu Západu ke kompromisům, rozhodl se již dávno před odpovědí západních mocností na svou nótu, že jediným udržitelným kurzem pro NDR je budování socialismu a naprosté začlenění země do východního bloku. Stalinova nóta tedy nemůže být považována za nic více než propagandistický manévr, byť byl s ohledem na oklamání veřejnosti proveden velice zdařile.
Překážka, nebo katalyzátor na cestě k událostem let 1989/1990?
Oliver Bange
Autor se v této studii zaměřuje na zásadní otázku, jaká byla úloha rozděleného Německa při zachovávání statu quo v Evropě během studené války a později při jeho změně. Ukazuje, že „německá otázka“ sice původně znamenala překážku přispívající ke zvýšování napětí mezi Východem a Západem, postupně se však stala jednou z oblastí, kde se předěl mezi oběma bloky začal pomalu hroutit.
Autor uvádí, že v padesátých a šedesátých letech se zejména Sovětský svaz snažil uchovat při životě možnost existence sjednoceného, neutralizovaného Německa, přestože tato snaha poněkud podrývala legitimitu vlády ve Východním Berlíně. Sjednocené a neutralizované Německo by představovalo cordon sanitaire pro východní blok, který by se stal účinnou bariérou mezi Východem a Západem a zároveň by umožnil snížit vojenskou přítomnost v oblasti a nasměrovat sovětské úsilí k řešení jiných palčivých problémů. Tato představa však byla nepřijatelná pro Západ, jelikož sjednocené Německo stále představovalo hrozbu a jeho „neutralizace“ by zároveň přímo nahrávala Sovětům. Vzhledem k neúspěchu těchto snah Kreml nakonec svolil k vybudování Berlínské zdi a spolu s tím i k trvalému rozdělením Německa do dvou států, o což již dlouho usilovalo komunistické vedení ve Východním Berlíně.
Východní politika Willyho Brandta podle autora vnesla do hry nový zásadní prvek. Nyní vycházely pokusy o sblížení, a posléze o sjednocení, přímo z obou německých států, obzvláště ze Spolkové republiky. Byla to Ostpolitik a struktury, které se pozvolna vytvořily v rámci meziněmecké spolupráce, které nakonec vydláždily cestu znovusjednocení obou německých států. To bylo umožněno nejen měnící se mezinárodní situací a zhroucením komunistických vlád ve střední a východní Evropě, ale rovněž schopností německých politiků přesvědčit své partnery na Východě i Západě, že sjednocené Německo nadále nepředstavuje hrozbu. Lze tudíž říci, že zatímco v padesátých a šedesátých letech „německá otázka“ představovala překážku v procesu détente mezi Východem a Západem, v letech osmdesátých se stala katalyzátorem změn ve vztazích mezi supervelmocemi a v geopolitickém uspořádání v Evropě.
Anne Deighton
Tento esej hodnotí nejprve vůdčí roli Británie při dělení Německa v letech 1945-49 a poté méně zásadní úlohu, která jí ve stejné době připadla ve východní Evropě; Československu zde náleží pozornost jako případové studii. Z výkladu přitom vyplývá, že Británie měla ve východní Evropě blíže k roli pozorovatele než iniciátora politiky. Zatímco Britové strategicky spoluurčovali německou budoucnost, zároveň věděli, že osud východní Evropy je v zásadě závislý na širším vývoji vztahů mezi Východem a Západem, a dospěli k závěru, že by bylo pošetilé a možná i kontraproduktivní, kdyby neakceptovali vliv Sovětského svazu v této oblasti jako fait accompli.
Naopak v roce 1989 seriózní diplomaté a pozorovatelé britské moci věděli, že ani v Německu tentokrát nebude hrát Spojené království ústřední úlohu. Záleželo tedy na tom, jakou pozici zaujme v éře po skončení studené války. Premiérka Margaret Thatcherová, která dovolila svým emocím, aby převládly nad reálpolitikou i nad principy, to však nepochopila. Kumulativní efekt relativního hospodářského úpadku, ztráty impéria a členství v Evropském společenství Britům jaksi nedovolil, aby zformulovali nějakou konzistentní a životaschopnou strategii a té se pak drželi; a tak spíše následovali rozhodnutí druhých, než aby sami vedli.
Britská politika vůči východní Evropě, jež byla v letech studené války – jakkoli to bylo neradostné – pro Londýn jen ztracenou vartou, prošla určitou proměnou na konci osmdesátých let. Celkově však Británie hrála v době, kdy se evropské impérium Sovětského svazu začalo rozpadat, ve východní Evropě ze strategického hlediska jen sekundární význam a výraznější iniciativu vůči regionu vyvinula až v devadesátých letech svou podporou rozšíření Evropské unie.
Georges-Henri Soutou
Německá otázka byla jedním z důležitých problémů francouzské zahraniční politiky po celé období studené války. Existovaly rozdílné názory na to, zda by mělo být umožněno německé znovusjednocení, a pokud ano, za jakých podmínek a v jakém časovém horizontu. Zatímco politici prvních dekád studené války nemuseli tuto otázku bezprostředně řešit, jelikož železná opona přetrvávala, prezident François Mitterrand se na konci osmdesátých let ocitl v situaci, kdy čelil sérii rychlých, dynamických změn. Tento vývoj jej přinutil k změně politické linie a k hledání nových řešení.
Georges-Henri Soutou ve své studii ukazuje, jak se Mitterrandovo postavení a přístup postupně měnily v důsledku odlišných vnějších okolností. Francouzský prezident vkládal velkou důvěru do Sovětského svazu a jeho vůdce, Michaila Gorbačova, a v Kremlu opět spatřoval protiváhu proti Spojeným státům i posílenému Německu (čímž zachovával dlouhodobě uplatňovaný koncept „dvojí bezpečnosti“ ve francouzské zahraniční politice). Když se tato strategie ukázala být chybnou a když se perspektiva znovusjednocení Německa na podzim 1989 stávala stále reálnější, musel Mitterrand formulovat nové přístupy k řešení situace. Jeho konečné rozhodnutí umožnit znovusjednocení Německa (nebo přesněji, nestavět se mu veřejně do cesty) přišlo ruku v ruce s rozhodnutím o posílení Evropského společenství tak, aby mohlo integrovat celé Německo do západního bloku. Toto řešení bylo přijatelné i pro kancléře Helmuta Kohla a znovusjednocení tak mohlo proběhnout mnohem rychleji, než Mitterrand původně očekával.
Autor nabízí podrobnou analýzu motivace a cílů, které se promítaly do Mitterrandových činů a rozhodnutí. Zároveň ukazuje, že když Mitterrand v řadě případů nedokázal držet krok s událostmi, často k tomu přispívaly nepřesné zprávy, které dostával od svých poradců a od francouzských diplomatů v zahraničí. I přes tento nedostatek informací byl však Mitterrand schopen uvědomit si, co se v Německu děje a jaké jsou možné důsledky těchto událostí, rychleji než například britská premiérka Margaret Thatcherová a další západní politici.
Rusko-gruzínské vztahy v letech 2001-2007
Emil Souleimanov
Tato studie ukazuje, že s ohledem na stále intenzivnější účast Spojených států v regionálních záležitostech Zakavkazska se vztahy mezi Ruskem a Gruzií permanentně zhoršovaly již od podzimu 2001, kdy tento proces nabíral na obrátkách. V tomto smyslu nebyla směrodatná ani změna vlády v Gruzii, kdy koncem roku 2003 v důsledku „revoluce růží“ byl nucen rezignovat umírněný prezident Eduarda Ševardnadzeho, bývalý sovětský ministr zahraničí, a moci se chopil proamerický politik Micheil Saakašvili, který si za cíl asertivní zahraniční politiky země stanovil vstup země do Severoatlantické aliance a Evropské unie – v souladu se společenskými náladami panujícími v gruzínské společnosti a se svým celkovým směřováním. Autor konkrétně sleduje, jak se toto zhoršování vztahů odvíjelo v souvislosti se spory o pronikání a likvidaci protiruských islamistických ozbrojenců na území Gruzie, o přítomnost a odstraňování ruských vojenských základen v Gruzii a v sepětí s masivní americkou vojenskou pomocí gruzínské vládě. Dokládá tak, že krátkou válku mezi Moskvou a Tbilisi v roce 2008 je nutno vnímat spíše jako logickou kulminaci delší dobu trvajícího a eskalujícího konfliktu mezi Tbilisi a Moskvou; konfliktu, který byl podmíněn spíše strukturálními než osobnostními důvody a ve kterém žádná z obou stran neprojevila ochotu ustoupit ze svých pozic. Za těchto okolností bylo spíše otázkou času, kdy „diplomatická válka“ vyústí v ozbrojené střetnutí.
Jaroslav Cuhra
Text problematizuje některé navyklé způsoby vnímání represí a perzekucí v komunistickém Československu, k nimž patří implicitní ztotožňování těchto jevů s násilím vykonávaným Státní bezpečností a s politickými procesy. Autor se zasazuje za jejich komplexní pojímání, a to v různosti jejich podob a projevů, kontextů a účelů, v příbězích obětí i pachatelů, v reflexi a důsledcích pro jednání české a slovenské společnosti. Upozorňuje přitom na často zjednodušené užívání statistických údajů o počtu odsouzených za politické trestné činy, které vytváří poněkud nadsazený obraz represí v padesátých letech, vůči nimž jsou léta šedesátá až příliš samozřejmě vnímána kontrastně jako doba politického uvolnění, což je z hlediska politických justičních represí minimálně do poloviny této dekády neoprávněné.
Jan Rataj
Autor polemizuje s recenzí Martina France „Nedotažená syntéza: První vysokoškolská učebnice dějin Československa 1948-1989“ v minulém čísle Soudobých dějin (roč. 19, č. 2, s. 316-322) na knihu Československo v proměnách komunistického režimu (Praha, Vysoká škola ekonomická – Nakladatelství Oeconomica 2010), kterou napsal Jan Rataj společně s Přemyslem Houdou. Francův text podle něj patří k tomu typu recenzí, které se snaží hodnocené dílo ve všem zlehčit a jeho autora „odrovnat“. Rataj odmítá jeho výhrady vůči nejasné periodizaci a strukturální nerovnováze knihy a Francovu kritiku svých interpretací označuje za souhrn dojmů, averzí a nových stereotypů. Autoři knihy si podle něj vytkli za cíl sepsat vysoukoškolskou historicko-politologickou učebnici se širším informativním zázemím o reáliích doby, a nikoli úkol vytvořit akademickou encyklopedickou syntézu, což recenzent při svých výhradách nebere v úvahu.
Jakub Rákosník
BOBEK, Michal – MOLEK, Pavel – ŠIMÍČEK, Vojtěch (ed.): Komunistické právo v Československu: Kapitoly z dějin bezpráví. Brno, Masarykova univerzita – Mezinárodní politologický ústav 2009, 1005 stran.
V obsáhlém zhodnocení recenzent konstatuje, že jde o závažnou publikaci, která bude nepochybně plnit úlohu jednoho z klíčových autoritatiních textů k československým právním dějinám v letech 1948 až 1989, a že uvedené námitky a výtky by neměly převážit nad zřejmými pozitivy knihy. Jeho kritika míří na nedefinované základní pojmy, s nimiž autoři této kolektivní monografie pracují, na problematická kritéria výběru autorského kolektivu, záměrně opomíjející starší generaci autorů, a především na v díle přítomný „delegitimizační diskurz“ ve vztahu ke komunistickému období, jehož cílem je demaskovat tehdejší režim, poukázat na jeho zvrácené aspirace a morálně ho odsoudit. Recenzent postupně charakterizuje a hodnotí jednotlivé příspěvky, mezi nimiž oceňuje zvláště konceptuální statě v prvním oddílu knihy, pojednávající o právním řádu komunistického Československa a jeho vývoji. Sám pak pléduje za sociální dějiny komunistického práva ve smyslu „žitého práva“, které dosud čekají na svého autora.
Petr Anev
ROKOSKÝ, Jaroslav: Rudolf Beran a jeho doba: Vzestup a pád agrární strany. Praha, Ústav pro studium totalitních režimů – Vyšehrad 2011, 912 stran.
Recenze oceňuje, že autor líčí politickou kariéru Rudolfa Berana (1887-1954), od poloviny třicátých let vůdce agrární strany a za druhé republiky předsedy československé vlády, ve vzájemném propojení s osudy jeho strany a že se do hloubky zabývá řadou ožehavých problémů a témat, jimž se historici většinou spíše vyhýbali. Na druhé straně podle něj autor příliš podléhá subjektivnímu pohledu a svým sympatiím vůči Beranovi, přichází s těžko obhájitelným pojetím třetí republiky (1945-1948) jako nedemokratického režimu a se zjevnou zaujatostí líčí poválečný soudní proces s Beranem.
Jaroslav Rokoský
SYRNÝ, Marek: Slovenskí demokrati ’44-48: Kapitoly z dejín Demokratickej strany na Slovensku v rokoch 1944-1948. Banská Bystrica, Múzeum Slovenského národného povstania 2010, 403 stran.
Dle recenze se autor přidržuje svědomitého archivního výzkumu a snaží se věcně a uceleně zmapovat zrod, činnost a zánik největší nekomunistické strany poválečného Československa. Rekapituluje známá fakta, ale také přináší četné nové poznatky, čtenáři by však asi přivítali méně popisný a živější jazyk.
Vladimír Březina
HAZDRA, Zdeněk – HORČIČKA, Václav – ŽUPANIČ, Jan (ed.): Šlechta střední Evropy v konfrontaci s totalitními režimy 20. století / Der Adel Mitteleuropas in Konfrontation mit den totalitären Regimen des 20. Jahrhunderts. Praha, Ústav pro studium totalitních režimů 2011, 347 stran.
Recenzovaný sborník je sestaven z příspěvků stejnojmenné konference, kterou ve dnech 19. a 20. října 2010 uspořádal Ústav pro studium totalitních režimů ve spolupráci s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Publikované texty se až na jednu výjimku týkají dějin šlechty v českých zemích, Slovensku, Německu a Rakousku. Ke čtenářům podle recenze promlouvají na jedné straně osobní příběhy konkrétních šlechticů nebo jejich rodin, na druhé se mohou lépe obeznámit s obecnějšími vývojovými tendencemi nebo širšími pohledy na danou problematiku.
Jan Pelikán
GOLDSTEIN, Ivo: Dvadeset godina samostalne Hrvatske. Zagreb, Novi Liber 2010, 392 stran.
Kniha Dvacet let samostatného Chorvatska uznávaného chorvatského historika středověkých a v poslední době i nejnovějších národních dějin, který působil i jako předseda první nekomunistické strany v Chorvatsku před rozpadem federativní Jugoslávie, je pozoruhodná svou snahou o vědecký, politicky nezatížený přístup. Tím se podle recenzenta odlišuje od většiny tamní historické produkce, navíc je napsaná čtivým a kultivovaným jazykem. Přesto se výklad neodpoutal od nacionálních stereotypů, jeho kritika míří hlavně na režim Franjo Tudjmana a také trpí vážnými tematickými a časovými disproporcemi.
Lublaňská konference o nucené mobilizaci do wehrmachtu
Zdenko Maršálek
Zpráva přibližuje mezinárodní konferenci „Mobilizace do wehrmachtu v zemích okupovaných třetí říší“ (Mobilisation into the Wehrmacht in the occupied lands of the Third Reich), kterou ve dnech 18. a 19. října 2012 uspořádalo Muzeum soudobých dějin Slovinska (Muzej Novejše zgodovine Slovenije) v Lublani. Konference představovala vyvrcholení několikaletého výzkumu této problematiky ve Slovinsku a zároveň pokus rozšířit projekt o širší mezinárodní souvislosti a provést komparaci v evropském měřítku.