Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

Studie a eseje

Lev v kleci

Návrat Lva Sychrovy z emigrace v roce 1955
Jiří Pernes

Lev Sychrava (1887-1958) byl významný československý novinář, který jako jediný emigrant „první kategorie“ využil v roce 1955 amnestie československého komunistického režimu a vrátil se do vlasti. Jiří Pernes sleduje jeho příběh, s důrazem právě na tento moment z konce Sychravovy kariéry. Nejprve ho připomíná jako „Masarykova a Benešova muže“, spjatého s osudem první republiky: od politických začátků ve straně státoprávně-pokrokové ještě za Rakousko-Uherska přes exil za první světové války, kde se stal blízkým spolupracovníkem Tomáše Garrigua Masaryka, přes krátkou diplomatickou epizodu vyslance v Paříže po jeho kariérní zakotvení jako místopředsedy Československé obce legionářské (1921), a zejména šéfredaktora legionářského deníku Národní osvobození (1924). V těchto funkcích vytrval až do německé okupace v březnu 1939, po vypuknutí války byl internován v koncentračním táboře Buchenwald. Po osvobození republiky se vrátil ke svým předválečným povoláním, to však trvalo jen do komunistického převratu v únoru 1948. Koncem května téhož roku se neúspěšně pokusil emigrovat, o měsíc později však odešel za hranice se souhlasem československých úřadů. Zde se zapojil do činnosti exilových organizací, významně se podílel zejména na založení Ústavu dr. Edvarda Beneše v Londýně v roce 1950 a jeho další práci. Současně si ale kvůli svým názorům získal mezi exulanty pověst levičáka a ocital se v izolaci. (Politický proces s Rudolfem Slánským a „společníky“ například interpretoval jako vítězství Gottwaldovy stalinské linie nad trockistickou linií a jako nástup demokratického socialismu v zemi.) Od roku 1952 proto Sychrava sondoval možnosti návratu do vlasti.
Této jeho snaze nahrála amnestie pro emigranty, kteří se dobrovolně vrátí do vlasti, vyhlášená prezidentem Antonínem Zápotockým v květnu 1955. Tato Akce „Návrat“ se odehrávala v režii Státní bezpečnosti a jejím smyslem bylo rozdělit a oslabit československý exil. Lev Sychrava nabídky využil v prosinci 1955. Autor dokládá, že se při svém návratu oddával neopodstatněným iluzím o vládnoucím režimu a možnostech vlastního působení, a líčí jeho vcelku nevalné životní podmínky, jakmile o něj režim ztratil zájem. Ačkoli neučinil žádné prohlášení namířené proti exilu, Státní bezpečnost dokázala k propagandistickým účelům zneužít i jedinou jeho veřejnou besedu. V exilu vyvolal Sychravův návrat pobouření, u starých přátel doma se setkával se skepsí, nedůvěrou a despektem. Přispívalo k tomu, že přes určité výhrady se v podstatě ztotožňoval s komunistickou politikou a netajil se svým antiamerikanismem. Nakonec dožíval opět ve společenské izolaci a zklamání, ztrpčovaném zhoubnou nemocí, jíž podlehl po Novém roce 1958.

Počátky exilové politiky Československé strany lidové

Adolf Procházka, Adolf Klimek a boj o Šrámkovo nástupnictví (1948–1953)
Drahomír Suchánek

Studie sleduje organizační a programové formování Československé strany lidové (ČSL) v prvních šesti letech jejího působení v exilu. Zaměřuje se přitom zejména na mocenské aspekty tohoto procesu a na vztahy mezi jejími vedoucími činiteli a zájmovými skupinami. Jak autor připomíná, vítězství komunistické strany v únoru 1948 v Československu znamenalo pro lidovou stranu zásadní zlom. Zbavena možnosti svobodně realizovat vlastní stranickou politiku nadále působila ve vlasti pod novým vedením v rámci „obrozené“ Národní fronty jako satelit komunistů. Současně se však řada jejích členů postupně zapojila do odporu proti diktatuře, což mělo často za následek tvrdé represe, a četní její předúnoroví funkcionáři a členové odcházeli na Západ. V exilu – podobně jako představitelé jiných demokratických stran – budovali nové stranické struktury a pokoušeli se uchovat institucionální i programovou kontinuitu. Toto úsilí však od počátku provázely vnitřní spory a vzájemná konkurence jednotlivých pretendentů. Jejich intenzitu a vytrvalost autor přičítá zejména faktu, že ČSL – na rozdíl od ostatních exilových stran – postrádala svého předsedu a prvořadou stranickou autoritu Jana Šrámka, který byl zatčen při pokusu uprchnout z Československa.
Exilová lidová strana se brzy začala štěpit na dvou liniích: jednak se od ní odlučovali pravicoví, ostře antikomunističtí kritikové koncepce Národní fronty, kteří časem vytvořili vlastní stranickou platformu, jednak v ní probíhal souboj o programovou orientaci, vedení a reprezentaci mezi frakcemi kolem generálního tajemníka strany Adolfa Klimka a kolem bývalého ministra zdravotnictví Adolfa Procházky. Autor sleduje hlavně zákruty tohoto konfliktu. Zatímco Klimek reprezentoval tradičnější křesťansko-sociální linii ve Šrámkově duchu, intelektuálně založený Procházka byl nakloněn její modernizaci ve směru křesťanském demokracie. Poměr sil mezi oběma frakcemi se měnil, žádná však nezískala rozhodující převahu. Jak autor konstatuje, tato situace lidovou stranu do značné míry ochromovala. Způsobovala totiž odliv členské základny, oslabovala její postavení v nadstranických exilových orgánech (Rada svobodného Československa) a měla za následek neschopnost prosazovat programové priority křesťanské politiky. Nakonec se Suchánek snaží proniknout „za oponu personálních vztahů“ rekurzem k letům 1945 až 1948, aby osvětlil pozice, spojenectví a rivality mezi důležitými politickými osobnostmi Československé strany lidové, jejichž návaznost v exilu byla evidentní.

Únor 1948 a vídeňští Češi

Příklad „péče o krajany v zahraničí“ v prvním roce komunistického režimu
Peter Hallama

Studie rakouského autora pojednává o tom, jak komunistický režim v Československu po svém nástupu ovlivňoval politický život české menšiny ve Vídni. Konstatuje, že Komunistická strana Československa se na vídeňské krajany snažila působit už od konce války, a to prostřednictvím pražského ministerstva zahraničí, vyslanectví ve Vídni a Československého ústavu zahraničního. Po mocenském převratu se hlavní váha v tomto směru přenesla na ústřední stranické orgány, zejména mezinárodní oddělení Ústředního výboru KSČ, a přímý kontakt zajišťovaly výjezdy různých emisarů do Vídně. Krajanské aktivity vídeňských Čechů (a části Slováků) po válce zastřešoval Československý ústřední výbor ve Vídni, sdružující čtyři politické strany podle československého vzoru a nepolitické spolky. Komunisté mezi nimi tvořili zvláštní sekce v Komunistické straně Rakouska, podléhali však přitom autoritě svých soudruhů v Praze. V únoru 1948 se snažili kopírovat jejich postup a vytvořili Ústřední akční výbor Čechů a Slováků ve Vídni, s účastí zástupců dalších stran. Tento krok vnesl do řad menšiny rozkol, který se výrazně projevil i v konfliktu mezi komunisty a sociálními demokraty o ovládnutí menšinového tisku, vyhrocenou situaci komentovala rakouská i československá média. Komunistická strana Československa nyní v obavách z poklesu svého vlivu v menšině intervenovala ve prospěch zachování její jednoty. Na podzim 1948 se jejím emisarům povedlo inscenovat obnovení ochromeného Československého ústředního výboru ve Vídni, v čele s komunistou a vstřícným sociálním demokratem, od nějž si slibovali, že se stane nástrojem jejich politiky. Rozbroje v menšině se však záhy rozhořely s novou silou. Poměry od padesátých do devadesátých let pak autor ve stručnosti líčí jako „čtyři desetiletí studené války uvnitř menšiny“.

1956 – jiný sjezd spisovatelů

Michal Přibáň

Článek pojednává o jedné nepříliš známé epizodě z dějin československého exilu. V roce historicky významného druhého sjezdu Svazu československých spisovatelů, jehož někteří účastníci poprvé od roku 1948 veřejně vystoupili proti represivní praxi komunistické kulturní politiky, se v Paříži konalo také setkání literátů žijících v exilu. Uspořádala je Česká kulturní rada v zahraničí, založená a řízená básníkem, literárním kritikem a nakladatelem Robertem Vlachem (1917-1966). Takzvaného Sjezdu Kulturní rady se zúčastnili mimo jiné spisovatelé Jan Čep, František Listopad, Jaroslav Strnad, Jan M. Kolár a další. Hlavními tématy sjezdových vystoupení i následujících diskusí byla východiska, možnosti a postavení umělce v exilu (František Listopad, Pavel Želivan), reflexe nejnovějšího společenského a kulturně-politického vývoje v Československu (Jaroslav Jíra) i možnosti a limity komunikace s domácí čtenářskou obcí po hypotetickém návratu exulantů do vlasti (Jan Čep). Jednání Sjezdu Kulturní rady lze podle autora považovat za vrchol kulturních aktivit českého exilu první poloviny padesátých let minulého století.

V krajině za zrcadlem

Političtí emigranti v poúnorovém Československu a případ Aymonin
Doubravka Olšáková

Autorka přináší pohled na fenomén exilu na druhé straně železné opony, než je obvyklé. Věnuje totiž pozornost politickým emigrantům v Československu po komunistickém převratu v únoru 1948, jejichž existence byla komplementárním rysem studené války vzhledem k působení demokratické emigrace na Západě a sloužila ke konstrukci obrazu „třídního nepřítele“ i k utvrzování legitimity komunistického režimu jako ochránce před „vykořisťováním a útlakem“. Autorka se nejprve zabývá statutem politického azylu v meziválečném Československu a konstatuje, že i přes existenci početných komunit ruských, ukrajinských a později německých emigrantů nebylo právo politického azylu legislativně definováno a řídilo se v zásadě mezinárodními zvyklostmi. Tento stav přetrvával i po válce a emigranti v komunistickém Československu získávali azyl na základě návrhu vypracovaného mezinárodním oddělením Ústředního výboru KSČ, který vycházel z příslušného článku sovětské ústavy a byl posléze v roce 1960 implementován do nové Ústavy Československé socialistické republiky.
Poté autorka přechází ke skladbě západní emigrace v Československu. Zdaleka nejpočetnější byli uprchlíci řecké a makedonské národnosti, kteří po porážce komunistů v občanské válce v Řecku nacházeli azyl v zemích sovětského bloku. Do Československa jich v několika vlnách v letech 1948 až 1951 přišlo asi dvanáct tisíc. Co do počtu následovali Italové, většinou bývalí partyzáni, kterých bylo na konci roku 1950 v zemi 214, a Jugoslávci, odpůrci režimu Josipa Broze-Tita po jeho roztržce se Stalinem, v počtu 152 ke stejnému datu. Mezi padesáti osmi Španěly, většinou dělníky a příslušníky inteligence bojující pro Frankovu režimu, byli dva vedoucí funkcionáři Komunistické strany Španělska (Vicente Uribe a Juan Modesto), která v Praze v té době dvakrát uspořádala svůj exilový sjezd. Kromě jmenovaných skupin žilo na území Československa v polovině padesátých let čtrnáct emigrantů ze Spojených států amerických a jednotlivci z dalších zemí západní Evropy i třetího světa. Patřili k nim také čtyři Francouzi, z nichž nejvýznamnější osobností byl kulturní diplomat Marcel Aymonin (1911-?). Právě jeho případu se autorka věnuje podrobněji.
Činí tak v kontextu vývoje československo-francouzských vztahů, které se od léta 1947 zhoršovaly a od počátku padesátých let se cíleně přesouvaly z obvyklé dvoustranné mezistátní úrovně do komunikační sféry mezi komunistickými stranami obou zemí pod patronací Moskvy. V rámci utužení spolupráce na žádost francouzských a italských soudruhů zřídilo tehdy Československo i propagandistické rozhlasové vysílání do Francie a Itálie s názvem Ce soir en France (Dnes večer ve Francii) a Oggi in Italia (Dnes v Itálii). Marcel Aymonin působil v Československu od roku 1933 jako profesor na Francouzském lyceu v Praze, později se stal kulturním atašé francouzského velvyslanectví a po válce byl jmenován ředitelem Francouzského institutu v Praze. Koncem roku 1949 byl odvolán do Sofie a po návratu do Prahy v dubnu 1951 na tiskové konferenci požádal oficiálně o udělení politického azylu (kromě něj tak učinil i tajemník francouzského konzulátu na Slovensku Jean Fakan). Toto gesto přišlo v okamžiku, kdy se chystalo uzavření francouzských kulturních institucí v Československu, jež bylo zdůvodněno smyšlenou špionáží jejich zaměstnanců. S pomocí dobových i pozdějších svědectví autorka hledá odpověď na otázku, co se skrývalo za tak nečekaným a ojedinělým činem francouzského diplomata, jehož se vítězoslavně chopila komunistická propaganda, a přiklání se k názoru, že byl výsledkem jeho oportunismu, politických intrik a snad i upřímné lásky k Československu. Aymonin pak v Československu působil jako hlavní redaktor spisů francouzského stalinistického spisovatele André Stila, překládal do francouzštiny české autory a zřejmě po roce 1968 se vrátil do Francie. V té době už překládal i díla českých exulantů a disidentů, jako například román Žert Milan Kundery nebo hry Václava Havla.

Memoáry

Český realismus v exilu

O časopise Skutečnost (1948–1953)
Petr Hrubý

Autor představuje pozoruhodnou revue československého poúnorového exilu Skutečnost, k jejímž zakladatelům a redaktorům sám patřil. Zrodila se koncem roku 1948 (první číslo vyšlo v březnu 1949) v Ženevě v podstatě jako studentský měsíčník, záhy si však získala mezi exilovými periodiky výjimečné renomé. Bylo to zásluhou její kvality, otevřenosti, nadstranickosti, přímočarosti, kritičnosti a nonkonformity. Programově i ve svém názvu se hlásila k realismu Tomáše Garrigua Masaryka, ve smyslu neiluzivního vidění a kritického hodnocení skutečnosti, prosazovala aktivní a nekompromisní obranu demokracie proti totalitám, podporovala integrující evropské hodnoty, tepala do exilového politikaření, nebála se nastavit vlastnímu národu nelichotivé zrcadlo a nesnášela fráze. Její kritické šlehy byly leckomu v exilovém prostředí trnem v oku, pozdvižení zde vzbudilo například tematické číslo kritizující poválečný odsun sudetských Němců. Šéfredaktorem Skutečnosti se stal slovenský novinář Karol Belák a pravidelně do ní přispívala řada výrazných exilových osobností z celého světa, jako například literární historikové Peter Demetz a Jiří Pistorius, novináři Ferdinand Peroutka a Pavel Tigrid, spisovatelé Jan M. Kolár a Jiří Kárnet, historici Jiří Kovtun a Zdeněk Dittrich nebo politik Jaroslav Stránský. Postupně přinášela stále více překladů statí zahraničních autorů včetně emigrantů ze střední a východní Evropy a její akční rádius se podstatně rozšířil, když výběr článků ze Skutečnosti začala publikovat revue Democratia militans, vycházející v české, anglické a německé mutaci. Petr Hrubý se ve svém líčení nevyhýbá ani konfliktu, který nastal poté, když se historička umění a spolupracovnice Skutečnosti Meda Mládková ujala její administrace a přenesla vydávání revue od roku 1951 do Londýna. Závěrem konstatuje, že tato iniciativa mladé generace exulantů přispěla k překonání pocitu zklamání, zdánlivé bezvýchodnosti a skutečné bezprogramovosti československého exilu.

Tajný Marshallův plán západního světa pro duševní zdraví

John P. Matthews

Tento vzpomínkový článek, který původně vyšel pod názvem „The West’s Secret Marshall Plan for the Mind“ v americkém časopise International Journal of Intelligence and Counter Intelligence (roč. 19, č. 3, podzim 2003, s. 409-427), přibližuje historii jednoho pozoruhodného projektu „kulturní osvěty“ v časech studené války. Autor se jej účastnil ve druhé polovině padesátých let, když byl ředitelem mnichovské kanceláře Nakladatelství Svobodná Evropa (Free Europe Press). Iniciátorem projektu byl v dubnu 1956 ředitel nakladatelství Sam Walker a jeho smyslem mělo být původně doplnění či vyvážení „balonové akce“. Zatímco z balonů se nad územím za železnou oponou snášely letáky určené antikomunisticky naladěné části obyvatelstva, v novém projektu šlo o zasílání poštovních balíčků s různými informačními texty lidem smýšlejícím komunisticky či revizionisticky. Zpočátku byly výběr adresátů i skladba zasílaných materiálů dost nahodilé, jejich obsah měl většinou negativní ráz ve smyslu kontrapropagandy. Poté co se ujal řízení projektu rumunský emigrant George Minden, který setrval v jeho čele pětatřicet let, získala koncepce přesnější podobu. Zásilky dostaly pozitivní cíl zmírňovat kulturní a intelektuální deficit obyvatel ve východním bloku včetně Sovětského svazu, takže obsahovaly hlavně beletrii, umělecké a vědecké knihy a časopisy, slovníky a podobně. Rozesílány byly z různých evropských a amerických měst a směřovaly k vytipovaným příslušníkům inteligence a reformním komunistům. Na projektu se podílelo více nakladatelství a dalších institucí, do jeho skutečné povahy však byl zasvěcen poměrně úzký okruh osob a původci zůstali utajeni až do pádu komunismu. Ohlas akce byl zpočátku s výjimkou Polska mizivý, avšak rychle nabýval na síle, a v šedesátých letech už putovaly za železnou oponu každoročně statisíce zásilek, za něž přicházelo od adresátů množství děkovných dopisů. Program skončil až v roce 1993 a za sedmatřicet let jeho trvání se takto podařilo propašovat na Východ asi deset milionů publikací, a to s vynaložením pouhých necelých dvou milionů dolarů.

Horizont

Mezi historií a vzpomínkou

K zacházení se soudobými dějinami ve Španělsku
Walther L. Bernecker – Sören Brinkmann

Tato stať, kterou v časopise Soudobé dějiny pokračuje seriál o vývoji a dnešním stavu disciplíny soudobých dějin ve vybraných evropských zemích, původně vyšla pod názvem „Zwischen Geschichte und Erinnerung: Zum Umgang mit der Zeitgeschichte in Spanien“ a je převzata ze sborníku editorů Alexandra Nützenadela a Wolfganga Schiedera Zeitgeschichte als Problem: Nationale Traditionen und Pesrpektiven der Forschung in Europa (Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht 2004, s. 79-106). Podle autorů se počátek „soudobých dějin“ (historia contemporánea) ve Španělsku datuje většinou rokem 1808, tedy zahájením napoleonských válek na Iberském poloostrově, od nějž se zároveň odvíjel nástup liberální revoluce. Narozdíl od Německa nebo Francie zde nedošlo k formálnímu vyčlenění „epochy žijících lidí“ (Epoche der Mitlebenden) a její periodizaci – užívá se pro ni označení historia del tiempo presente a další pojmy – a ke zřetelné konceptualizaci jejího historického výzkumu. To však neznamená, že by tento výzkum byl zanedbáván v praxi. Jeho bouřlivý rozvoj v posledních třech desetiletích, reprezentovaný pestrou škálou odborných publikací, časopisů a badatelských institucí, je ovšem víceméne zakotven pod širokým vymezením historia contemporánea, což platí i o tak specifických oborech, jako je oral history nebo dějiny filmu. Charakteristickým a občas kritizovaným rysem španělských soudobých dějin je také institucionální i tematická decentralizace a regionalizace, která souvisí s politickým uspořádáním země a váhou regionů i s recepcí školy Annales v podobě metodologicky inovované histoire regional.
Linii španělského liberálního dějepisectví v polovině třicátých let minulého století přerušila občanská válka. Kontinuitu pak mohlo udržovat pouze v exilu, zatímco domácí historiografická produkce trpěla politickou instrumentalizací, sloužila k legitimizaci vládnoucího režimu a v mezinárodním měřítku zcela ztratila na významu. Situace se začala měnit v šedesátých letech, kdy ve Španělsku zahraniční impulzy nastartovaly rozvoj hospodářských a sociálních dějin. Po obnovení demokracie v sedmdesátých letech španělská historiografie nenavázala na předválečnou liberálně-pozitivistickou tradici, ale silně se přiklonila k celoevropským tendencím, zvláště k marxismu a škole Annales. Zároveň se vytvořily podmínky pro rozmach politických dějin. Autoři nicméně zdůrazňují, že v souladu s vyjednaným, kompromisním a pokojným charakterem španělského přechodu k demokracii si historici uložili nepsaný závazek kolektivní amnézie ve vztahu k temným kapitolám občanské války a frankistického režimu. Tento společenský konsenzus usmíření (reconciliación), vykoupený tabuizací minulých zločinů, nazývají někteří kritici „paktem zapomnění“. Ve Španělsku v podstatě nedošlo ani k právní reflexi diktatury, ani k široké společenské diskusi o míře zodpovědnosti jednotlivců či skupin za spáchané zločiny. Potlačená paměť tak promlouvala prostřednictvím umění, především literatury a filmu.
Nakonec se autoři věnují dvěma klíčovým tématům ve španělských soudobých dějinách – občanské válce a přechodu k demokracii. Občanská válka a frankistická diktatura vzbuzují dnes u veřejnosti i badatelů velký zájem, od poloviny sedmdesátých let vyšlo na toto téma několik tisíc historických publikací. Výše zmíněná omezení přitom historici překonávali opatrně a postupně. Zprvu vycházely především různé memoáry, do popředí pozornosti se dostávaly sociální dějiny a každodennost za občanské války, řada historiků a politologů se soustředila na strukturální a typologické analýzy frankistického režimu. Později se zájem obrátil i k osudům protifrankistické opozice, odboje a exilu. Velkým a stále citlivým tématem v historiografii se v devadesátých letech staly represe na frontě i v týlu obou válčících stran. Novější studie ukázaly, že falangistický teror byl narozdíl od republikánského systematický, řízený shora a v neztenčené míře pokračoval i po válce. V centru pozornosti se konečně ocitly i frankistické koncentrační tábory. Předmětem sporů nadále zůstává osoba generála Franciska Franka, jehož demytizace je dlouhodobým procesem. Při hodnocení přechodu k demokracii (transición) se historikové, politologové a sociologové bez ohledu na politické sympatie shodují, že šlo o velký historický úspěch. Liberálně-konzervativní autoři přitom zdůrazňují roli krále Juana Carlose I. a premiéra Adolfa Súareze, levicovější autoři poukazují na tlak lidových vrstev a roli dělnického hnutí, jiní upozorňují na zvláště zodpovědný a pozitivní přístup médií. Nicméně stále zřetelněji zaznívá i kritika, například kvůli zakonzervování určitých funkčních nedostatků demokracie nebo kvůli zanedbanému vyrovnání s minulostí během přechodu. S touto výtkou souzní i trend z poslední doby, kdy v kontrastu s neexistencí oficiální „kultury vzpomínání“ sílí zájem širší veřejnosti o oběti občanské války a diktatury. Projevem tohoto trendu jsou občanské iniciativy, které usilují o vypátrání masových hrobů, exhumaci a pietní pohřbení ostatků „zmizelých“ osob.

Diskuse

Úvahy nad biografiemi Emila Háchy

Jan Gebhart – Jan Kuklík

Autoři se zamýšlejí nad historickou rolí Emila Háchy (1872-1945), prezidenta v období druhé republiky a Protektorátu Čechy a Morava (1938-1945), a srovnávají a hodnotí jeho biografie publikované po pádu komunismu. Jde o tituly z pera Dušana Tomáška a Roberta Kvačka Causa Emil Hácha (Praha 1995), Tomáše Pasáka JUDr. Emil Hácha (Praha 1997), Víta Machálka Prezident v zajetí: Život, činy a kříž Emila Háchy (Praha 1998) a nové, rozšířené vydání uvedené Pasákovy publikace Emil Hácha (1938-1945). Gebhart s Kuklíkem konstatují, že všichni autoři vycházeli z obdobné pramenné základny a logicky se soustředí hlavně na Háchovo prezidentské období, liší se ale v akcentu na různé události a v interpretaci. Zhruba řečeno, nejkritičtější jsou Kvaček s Tomáškem, pozitivisticky neutrální je Pasák a k apologetice se blíží Machálek. Tento autor si selektivně vybíral prameny vyhovující jeho obrazu, na druhou stranu však ze zmíněné čtveřice věnoval největší pozornost Háchovu dětství a mládí a pak také posmrtnému sporu o jeho „kauzu“. Společnou slabinou publikací je podle Gebharta s Kuklíkem nevyužití dokumentace, která se týká vývoje vztahu domácího a zahraničního odboje k Háchovi. Autoři diskusního článku na vybraných momentech sledují problematickou Háchovu dráhu od zvolení prezidentem do jeho poválečné internace a chystaného soudního procesu s ním. Aniž by zpochybňovali jeho upřímné vlastenectví, hodnotí ji jako sestupný vývoj od představitele usilujícího o zachování právní kontinuity s předválečnými poměry po pasivní objekt manipulace okupačních orgánů a svého okolí. Závěrem konstatují, že tento tragický politický osud bude dozajista i nadále vzbuzovat zájem historiků, jak o tom svědčí seminář, který pod názvem „Causa Emil Hácha“ v červnu 2005 uspořádal Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR společně s Masarykovým ústavem AV ČR.

Recenze

Bilance jednoho projektu

KSČ a radikální socialismus 1918–1989
Vítězslav Sommer

KÁRNÍK, Zdeněk – KOPEČEK, Michal (ed.): Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu, sv. 3: Praha, Dokořán – Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2004, 223 stran; sv. 4: Praha, Dokořán – ÚSD AV ČR 2005, 279 stran; sv. 5: Praha, Dokořán – ÚSD AV ČR 2005, 383 stran.

Příspěvek je celkovým zhodnocením pětiletého projektu „KSČ a radikální socialismus 1918-1989“, realizovaného pod vedením Zdeňka Kárníka, a zároveň recenzí tří z pěti svazků sborníkové řady Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu, která je jeho hlavním publikačním efektem (první dva svazky recenzoval Jan Křen pod názvem „Silný projekt – slabší začátek – jaký konec?“ v Soudobých dějinách, roč. 11, č. 3 (2004), s. 127-132). Autor hodnotí sborníkové příspěvky podle tematických okruhů a nachází několik kladů: podařilo se vcelku naplnit ambici česko-slovenského charakteru projektu, v příspěvcích se projevila generační pluralita (s výrazným zastoupením nejmladší generace historiků) a ve svém úhrnu poskytují obraz značné tematické pestrosti. Na druhé straně vyvolává jisté rozpaky, že sborníky nepředstavují ani náběh ke kýženému syntetickému zpracování dějin československého komunismu a že grantový projekt nebyl spojen s původním systematickým výzkumem. Vývoj projektu věrně ilustruje dvanáct grantových věstníků v deseti sešitech, které přinášejí i několik velmi kvalitních referátů a studií. Závěrem recenzent označuje projekt za mimořádný počin, nad perspektivou jeho pokračování se ovšem vznášejí otazníky.

První syntéza sociálních dějin poválečného Československa

Jiří Večerník

KALINOVÁ, Lenka: Společenské proměny v čase socialistického experimentu: K sociálním dějinám v letech 1945-1969. Praha, Academia 2007, 363 stran.

Podle recenzenta je publikace významným a komplexně pojatým příspěvkem nejen k sociálním, ale i hospodářským, politickým a kulturním dějinám Československa v době jeho převrtaných poválečných změn. Její hlavní poselství spatřuje v poznání, že takzvané socialistické vymoženosti musely být na režimu vymáhány a nikdy nebyly vymoženy docela.

O „vládnoucí třídě“ v komunistickém Československu

Lenka Kalinová

HEUMOS, Peter: „Vyhrňme si rukávy, než se kola zastaví“: Dělníci a státní socialismus v Československu 1945-1968. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2006, 143 stran. (Česká společnost po roce 1945, sv. 2.)

Německý historik podle recenzentky díky výborné znalosti archivních pramenů sepsal objevnou a koncepční studii o dosud takřka neprobádaném tématu dějin dělnictva v poválečném Československu, kterou navíc dokázal propojit s podnětnými úvahami o povaze zdejšího režimu. Z jeho práce se vynořuje nejednoznačnější a složitější obraz skutečnosti, než jsme zvyklí. Režim neměl nad dělníky, kteří tvořili jeho hlavní sociální oporu, nikdy úplnou kontrolu, byl konfrontován s jejich nespokojeností a musel akceptovat různé požadavky. Heumos pečlivě registruje množství krátkodobých stávek, v nichž šlo hlavně o zvýšení mezd, nezvyšování pracovních norem a zlepšení zásobování, nebyl v nich však až na výjimky zpochybněn vládnoucí režim.

Jak se likvidovali čeští živnostníci

Alice Hudlerová

MAREK, Pavel: České živnostnictvo 1945–1960: Likvidace živnostníků, řemeslníků a obchodníků v českých zemích. Brno, Doplněk 2006, 328 stran.

Recenzovaná práce je prvním souhrnným pojednáním o zániku živnostenstva jako jedné tradiční sociální vrstvy v komunistickém Československu. Autor v ní podrobně sleduje vztah jednotlivých politických stran k živnostníkům po roce 1945, úsilí totalitního režimu o jejich systematickou likvidaci v letech 1949 až 1953, dočasné uvolnění tlaku v důsledku ekonomických potíží v letech 1954 až 1957 a opětovné tažení proti nim, dokončené v roce s důsledností, která neměla v žádné jiné zemi východního bloku obdobu.

O konstrukci národních mučedníků

Jan Randák

ZWICKER, Stefan: „Nationale Märtyrer“: Albert Leo Schlageter und Julius Fučík. Paderborn, Schöning 2006, 369 stran.

Německý autor vedle sebe staví osudy, a zejména druhé životy dvou zdánlivě nesouvisejících postav – německého nacionalistického důstojníka Leo Schlagetera, který byl za protifrancouzské sabotáže v okupovaném Porůří v roce 1923 odsouzen francouzskými úřady k smrti, a českého komunistického novináře Julia Fučíka, popraveného o dvacet let později za odbojovou činnost proti německým okupantům. Oba příběhy byly záhy ideologicky instrumentalizovány a jejich hrdinové katapultováni do pozice národních mučedníků – Schlageterův ve výmarské republice, a zvláště za nacismu, Fučíkův po roce 1945, zvláště pak za komunismu. Autor v tomto procesu jejich mytizace nachází pozoruhodné podobnosti a dokládá, že každé společenství má potřebu legitimizovat se svými hrdiny. Podle recenzenta jde o fundované a pro české prostředí inspirující historické dílo, které propojuje detailní kritickou práci s mnoha prameny s teoretickými koncepty míst paměti a kultury vzpomínání.

Západní intelektuálové a meziválečný Sovětský svaz

Daniela Kolenovská

STERN, Ludmila: Western Intellectuals and the Soviet Union, 1920-1940: From Red Square to the Left Bank. Abingdon – London – New York, Routledge 2007, 270 stran.

Recenzentka zařazuje publikaci australské rusistky do kontextu výzkumu západních intelektuálů ve vztahu k leninskému a stalinskému Sovětskému svazu a oceňuje ji jako velmi kvalitní a erudovanou historickou práci. Autorka se s využitím nově odtajněných sovětských a také francouzských pramenů zaměřila na popis promyšleného a měnícího se institucionálního systému, kterým si Sovětský svaz zajišťoval sympatie, podporu a kontakty u západních intelektuálů. Jeho organizace v zásadě spadala pod Komunistickou internacionálu a tvořily ji struktury, které se maskovaly jako kulturněosvětové iniciativy nebo společnosti přátel SSSR. Zatímco ve dvacátých letech převažovaly kulturní a sociální důvody pozitivního zájmu západních intelektuálů o Sovětský svaz, ve třicátých letech, a zvláště po nástupu nacismu se dostaly do popředí ohledy politické; v osobní rovině pak autorka rozeznává jako hlavní motivy nezištné sympatie, peníze nebo ješitnost. Svůj systémový rozbor autorka doplňuje několika případovými studiemi.

Armáda a národnostní problematika za první republiky

Martin Čížek

ZÜCKERT, Martin: Zwischen Nationsidee und staatlicher Realität: Die tschechoslowakische Armee und ihre Nationalitätenpolitik 1918-1938. München, R. Oldenbourg 2006, 354 stran + přílohy.

Německý autor studuje konfrontaci ideje národního státu s mnohonárodnostní realitou, jak se za první republiky projevovala v československé armádě. Optikou zvoleného tématu sleduje její výstavbu a strukturu, fungování v každodenní praxi a poměry v krizové době před podepsáním Mnichovské dohody. V komplexnosti zpracování tématu mu podle recenzenta náleží historický primát a některé jeho soudy lze zobecnit na poměry první republiky vůbec.

Pečlivé historické účtování

Ivan Jakubec

KUKLÍK, Jan: Do poslední pence: Československo-britská jednání o majetkoprávních a finančních otázkách 1938-1982. Praha, Karolinum 2007, 472 stran + anglické resumé.

Autor sleduje zvolenou problematiku chronologicky, komplexně a na základě velkého množnství archivních pramenů takřka vyčerpávajícím způsobem. Největší prostor přitom věnoval československo-britským vztahům a jednáním v krátkém období od konce války do komunistického převratu. Díky smyslu pro širší historické souvislosti představuje Kuklíkova publikace podle recenzenta zřejmý přínos i pro dějiny československého hospodářství, vnitřní i zahraniční politiky nebo pro porozumění mechanismům vzniku studené války.

Dvakrát komunistické Československo a subsaharská Afrika

Milan Scholz

ZÍDEK, Petr: Československo a francouzská Afrika 1948-1968. Praha, Libri 2006, 248 stran;
ZÍDEK, Petr – SIEBER, Karel: Československo a subsaharská Afrika v letech 1948-1989. Praha, Ústav mezinárodních vztahů 2007, 322 stran.

Autoři zaslouží uznání, že se pustili na badatelsky takřka nedotčené pole vztahů komunistického Československa k zemím třetího světa a pokusili se na základě podrobného archivního průzkumu komplexně zmapovat jejich vývoj v jedné z oblastí. Přispívají přitom k poznání dějin politických, diplomatických, vojenských a zpravodajských, zatímco hospodářské a kulturní vztahy ponechávají víceméně stranou. Ze srovnání obou publikací vychází lépe samostatná Zídkova práce. Jednak autor využil značně širší škály pramenů (i francouzské archivní dokumenty, dobový tisk a ústní svědectví pamětníků), jednak se snažil zachytit také celkový kontext, předpoklady a mechanismy fungování československé zahraniční politiky vůči zemím francouzské Afriky. Jeho knihu recenzent hodnotí jako poměrně fundovanou a koncepčně promyšlenou. Naproti tomu druhá recenzovaná práce postrádá jakoukoli teoretickou koncepci a rezignuje na interpretaci, takže připomíná spíše povrchně strukturovaný a čtenářsky únavný faktografický sumář.

Exil se stal jejich druhým domovem

Radek Slabotínský

HRUBÝ, Petr – KOSATÍK, Pavel – POUSTA, Zdeněk: Rozchod 1948: Rozhovory s českými poúnorovými exulanty. Praha, Ústav dějin a Archiv Univerzity Karlovy 2006, 268 stran.

V této knize exilový politolog Petr Hrubý, spisovatel a novinář Pavel Kosatík a vedoucí Archivu Univerzity Karlovy Zdeněk Pousta vyzpovídali dvanáct exulantů, kteří odešli z Československa po komunistickém převratu v únoru 1948. Ačkoli mají různá povolání a osudy, všichni byli autorsky či redakčně spojeni s exilovou revue Skutečnost, která vycházela v letech 1949 až 1953 nejdříve v Ženevě a potom v Londýně. Kniha představuje výrazné individuality, z nichž nejznámější jsou patrně literární a kulturní historik Peter Demetz a historici Zbyněk Zeman a Radomír Luža, a rozšiřuje povědomí o poúnorovém exilu.

Nové sakrální stavby v České republice

Zdeněk R. Nešpor

VAVERKA, Jiří a kol.: Moderní sakrální stavby církví a náboženských společností na území Čech, Moravy a Slezska. Brno, Jota 2004, 364 stran.

Publikace jako vůbec první na odborné úrovni souborně dokumentuje současné církevní stavitelství v České republice. Recenzent oceňuje kvalitu obecných kapitol stejně jako stavební, technický a funkční popis jednotlivých staveb a jejich fotodokumentaci. Námitky má proti způsobu výběru staveb a upozorňuje na některé věcné chyby.

Dokumenty

„Je třeba vyrovnat se s řáděním pravicových živlů“

Úvahy Václava Krále nad stavem československé historiografie z léta 1969

Jitka Vondrová

V této edici Jitka Vondrová předkládá dosud neznámý elaborát historika Václava Krále nazvaný „Informace o stavu československé historiografie“, který byl předán 21. srpna 1969 – tedy v den prvního výročí invaze armád Varšavské smlouvy do Československa – na sovětském velvyslanectví v Praze a určen v prvé řadě do rukou tajemníka pro ideologii Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Pjotra I. Děmičeva. Editorka dokument objevila v materiálech oddělení propagandy ÚV KSSS v Ruském státním archivu pro nejnovější dějiny (Rossijskij gosudarstvennyj archiv novejšej istorii) v Moskvě. Obsahem dokumentu je hodnocení poměrů ve zdejší historiografii nejnovější doby z krajně dogmatických pozic. Pisatel „odhaluje“ mocnou nátlakovou skupinu, respektive „teroristický gang“ mezi historiky, která se s pomocí „reakčních živlů“ v ústředních orgánech KSČ (tedy reformních komunistů) pokouší ovládnout mocenské pozice v historiografii a zvrátit výklad československých dějin ve 20. století od pojetí marxistického k buržoaznímu ve smyslu masarykovské ideologie. Za vůdce této skupiny označuje Milana Hübla a Jana Křena, mezi další její protagonisty řadí například Viléma Prečana, Milana Otáhala, Karla Bartoška nebo Václava Kurala. Identifikuje také centra „kontrarevoluce v historiografii“, zejména Ústav dějin KSČ, Vysokou školu politickou ÚV KSČ, oddělení nejnovějších dějin v Historickém ústavu ČSAV a Českou historickou společnost. Závěrem uvádí konkrétní návrhy na reorganizaci jednotlivých historických institucí a doporučuje propustit a zcela vykázat z odborné sféry přibližně sto čtyřicet historiků.
V obsáhlém úvodním komentáři editorka zasazuje dokument do kontextu politických aktivit radikálně levicového křídla v Komunistické straně Československa po srpnu 1968 a také do souvislostí tehdejšího vývoje československé historiografie a kariéry autora dokumentu. Václav Král (1926-1983) byl marxistický historik skálopevně dogmatického myšlení a zabýval se nejnovějšími československými dějinami, zejména obdobím zániku první republiky a německé okupace. Svou kariéru započal v padesátých letech, v roce 1962 se stal ředitelem Československo-sovětského institutu. Během šedesátých let se však ideologická schémata, jimiž nahlížel na dějiny, stávala předmětem kritiky a Král se odborně ocital v izolaci od hlavního proudu československého dějepisectví, jehož protagonisté usilovali o restituci historiografie jako kritické vědy a její osvobození od přímé závislosti na politice. Jeho šance znovu přišla po vpádu intervenčních vojsk, kdy se intenzivně zapojil do činnosti krajní levice v komunistické straně. Ta sloužila jako přímá páka sovětského vlivu, předkládala radikální požadavky na odsouzení „pražského jara“ jako kontrarevoluce a odvolání všech jeho stoupenců a tlačila i nového generálního tajemníka ÚV KSČ k zaujímání stále konformnějších prosovětských stanovisek. Václav Král si přitom ve svém elaborátu vyřizoval i osobní účty s historiky, kteří ho kritizovali. Brzy poté sám nemilosrdně realizoval politiku čistek v praxi v Československo-sovětském institutu a v Historickém ústavu. V čase „normalizace“ pak svou pozici historického prominenta dále upevnil, když se stal předsedou vědeckého kolegia ČSAV, vedoucím katedry historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a byl jmenován profesorem.

Kronika

Československý exil v archivním výzkumu

Zpráva z brněnské konference
Martina Miklová

Autorka podává podrobný referát o historické konferenci, kterou pod názvem „Československý exil 1938-1989 v zahraničních archivech“ uspořádaly v Brně ve dnech 21. a 22. listopadu 2007 tři instituce: Katedra sociálních věd a práva Fakulty ekonomiky a managementu Univerzity obrany v Brně, Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, v. v. i., v Praze a Centrum pro československá exilová studia při Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.

Bruselská konference o středoevropském exilu a disentu

Doubravka Olšáková referuje o mezinárodní konferenci „Exil a disent ve střední Evropě“, kterou dne 14. března 2008 v Bruselu uspořádalo Středisko českých studií při Bruselské svobodné univerzitě pod vedením Jana Rubeše (Centre d’études tchéque, Université libre de Bruxelles).

Rok 2007 – rok Charty 77

Zpráva o akcích k třicátému výročí

Jiří Suk podává přehled významných akcí, které se v roce 2007 v České republice uskutečnily k třicátému výročí zrodu občanské iniciativy Charta 77. Uvádí filmové dokumenty vysílané Českou televizí, únorové tematické číslo časopisu Dějiny a současnost, listopadový seminář soukromé vysoké školy CEVRO „Charta 77 a náboženská opozice za normalizace“, vydání kompletní komentované edice téměř šesti set dokumentů Charty 77 péčí Blanky Císařovské a Viléma Prečana a podrobněji informuje o mezinárodní vědecké konferenci, která se pod názvem „Charta 77: Od obhajoby lidských práv k demokratické revoluci. 1977-1989“ konala ve dnech 21.-23. března 2007 v Praze a jejíž příspěvky tlumočí konferenční sborník.