Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

Studie a eseje

Muži ve válce, válka v mužích

Maskulinity a světové války 20. století v současné kulturní historiografii
Rudolf Kučera

Článek nabízí přehled anglo-americké a německé historiografie věnované maskulinitám ve vztahu k válkám ve 20. století. Zkoumá některé ze zásadních diskusí vedených na poli historie genderu a zasazuje dějiny maskulinit do celkového rámce soudobé kulturní historie. Představuje jak hlavní práce v této oblasti, tak širší závěry, jimiž historické zkoumání maskulinit obohatilo dosavadní historiografické chápání první světové války, nestability meziválečného období či nacistického Německa. Studie rovněž shrnuje aktuální výzkum reformulace maskulinit v Německu, Velké Británii a Spojených státech po druhé světové válce a jejího významu pro vytvoření poválečného genderového uspořádání. Touto cestou nabízí různé úhly pohledu, které výzkum genderu a války v České republice doposud nereflektoval.

„V žáru lásky se život započal – v žáru ohně se končí“

Čtyři pohledy na vývoj kremačního hnutí v české společnosti
Zdeněk R. Nešpor – Olga Nešporová

Autoři analyzují vzájemně související, avšak -alespoň z pohledu české společnosti – ne vždy přímo na sobě závislé stránky kremačního hnutí ve 20. století: vzestup a důsledky prokremační propagandy, budování nových krematorií, rozšiřování popularity kremace jakožto způsobu pohřbívání ve společnosti a změny v obřadech, které jsou s kremací spojeny. Dlouhodobá nadvláda ideologie nad společenskými zájmy je v případě kremace jasně viditelná například na skutečnosti, že v první polovině 20. století kremační hnutí získalo výrazně více příznivců, než bylo lidí, kteří se pro tento způsob pohřbu skutečně rozhodli. Jednalo se přitom o způsob pohřbu, který byl později propagován a nakonec akceptován širokými vrstvami české společnosti v důsledku tlaku vyvíjeného komunistickým režimem. Po mnoho let navíc výstavba a výzdoba krematorií stejně jako obřady spojené s kremací odrážely ideologická východiska spíše než praktické potřeby společnosti, což autoři vysvětlují specifickým přístupem české společnosti k náboženství, ovlivněným řadou faktorů (mimo jiné, avšak nikoli výlučně, působením komunistického režimu). Následné odideologizování různých výše zmíněných jevů bylo poměrně pomalé a projevilo se pouze v omezené míře ke konci 20. století. Soudobá česká společnost vykazuje nejvyšší (či jedno z nejvyšších) procento pohřbů žehem v Evropě. Tato skutečnost souvisí se silně zakořeněným českým antiklerikalismem a zaběhnutým sledem pohřebních obřadů, jež s postupem času v komunistickém režimu pevně zakotvily jako součást společenského řádu.

„Řekla jsem si, že se prostě musím nějak přizpůsobit“

Mladé české ženy v ghettu Terezín
Anna Hájková

Autorka sleduje, jaké vzpomínky si ženy deportované nacisty do Terezína uchovaly na pobyt v tamním židovském ghettu a jakými mechanismy se tyto reflexe – odlišné od vzpomínek mužů – utvářely. Středobodem jejího výzkumu jsou způsoby adaptace a vyrovnávání se situací, jež si ženy v Terezíně vyvinuly. Analyzuje genderově utvářené stránky každodenního života a proměn rolí terezínských žen i to, jak se promítly do jejich příběhů v podobě, v jaké je známe dnes. Jádro jejího výzkumu je založeno na vzorku třiceti životopisných rozhovorů pořízených v devadesátých letech minulého století s ženami přeživšími pobyt v Terezíně a doplněno dalšími dobovými prameny. Tyto ženy zažily deportaci většinou v době, kdy jim bylo mezi dvaceti a třiceti roky, patřily ke střední třídě, byly asimilované, emancipované a většinou hovořily česky. Podle zjištění autorky byly mladé české vězeňkyně v terezínském ghettu vesměs nuceny opustit individualistický životní styl moderní nezávislé ženy, který vedly před deportací, a zaujmout silně genderově určenou, pouze podpůrnou úlohu, soustředěnou na rodinu a kolektiv. Dále autorka zkoumá vztah mezi posunem v sociální úloze žen, vytvářením sociálních sítí a skupin a šancemi žen na přežití. Vychází přitom z předpokladu, že analýza postavení žen konkrétně a genderu obecně pomáhá identifikovat mocenské vztahy v rámci komunity, která vznikla z donucení.

„Nechceme svaz mládeže, když má rudé otěže!“

Politický život pražských a plzeňských středoškoláků v letech 1945–1948
Jakub Šlouf

Studie pojednává na třech úrovních (celostátní, regionální a jedné školní třídy) o tom, jak politické spory v poválečném Československu pronikaly do života studentů středních škol. Podle autora podstatná část veřejně aktivních středoškoláků odmítala být v letech 1946-1948 součástí jednotného Svazu české mládeže, úzce spolupracujícího s Komunistickou stranou Československa, a usilovala o vytvoření samostatného Svazu středoškolského studentstva. Přes zřetelnou podporu ze strany Československé strany národněsocialistické a Československé strany lidové byly však pokusy o legalizaci nového svazu středoškoláků až do února 1948 neúspěšné. V západočeském regionu byly navíc emancipační projevy středoškolských organizací posilovány převládajícími sympatiemi studentů k západní kultuře a široce rozšířenou úctou k americké armádě, která zdejší území osvobodila na konci druhé světové války. V Plzni proto vznikla již na přelomu let 1945 a 1946 nezávislá Krajská středoškolská rada, která posléze začala vydávat vlastní prozápadně orientovaný časopis Studentský hlasatel, distribuovaný i do dalších regionů. Po únoru 1948 plzeňští středoškoláci vyvolali několik protestních demonstrací a inklinovali k zakládání „odbojových“ organizací přímo na školách. Na příkladu jedné „ilegální“ skupiny vytvořené na obchodní akademii v Plzni studie konkrétně ukazuje, jakým způsobem se někdejší příznivci Svazu české mládeže přetvářeli v nástroje poúnorové „očisty“ škol a dřívější odpůrci svazu naopak v protagonisty studentských „odbojových“ organizací i jaká naivita, dilemata a rizika provázely občas toto tříbení.

Recenze

Fenomén komunismu v nejnovější ruské historiografii

Problémy a inspirace
Jiří Křesťan

VOLOKITINA, T[aťjana] V[iktorovna] ad. (ed.): Vlasť i cerkov v Vostočnoj Jevrope 1944-1953: Dokumenty rossijskich archivov, sv. 1: 1944-1948; sv. 2: 1949-1953. Moskva, Rossijskaja političeskaja enciklopedija 2009, 887 + 1223 stran;
ZUBOV, A[ndrej] B[orisovič] (ed.): Istorija Rossii: XX vek. 1894-1939. Moskva, Astrel – AST 2009, 1023 stran; ZUBOV, A[ndrej] B[orisovič] (ed.): Istorija Rossii: XX vek. 1939-2007. Moskva, Astrel – AST 2009, 847 stran;
VATLIN, Alexandr Jurjevič: Komintěrn: Iději, rešenija, suďby. Moskva, Rossijskaja političeskaja enciklopedija 2009, 374 stran;
ČERŇAVSKIJ, Georgij Josifovič: Lev Trockij. Moskva, Molodaja gvardija 2010, 666 stran;
DUBROVSKIJ, Alexandr Michajlovič: Istorik i vlasť: Istoričeskaja nauka v SSSR i koncepcija istorii feodalnoj Rossii v kontěkstě politiki i iděologii (1930-1950-je gg.). Brjansk, Izdatělstvo Brjanskogo gosudarstvennogo univerzitěta im. akad. I. G. Petrovskogo 2005, 800 stran;
LIVŠIN, Alexandr Jakovlevič: Nastrojenija i političeskije emocii v Sovetskoj Rossii 1917-1932 gg. Moskva, Rossijskaja političeskaja enciklopedija 2010, 344 stran;
RYKLIN, Michail Kuzmič: Komunizm kak religija: Intěllektualy i Okťabrskaja revoljucija. Moskva, Novoje litěraturnoje obozrenije 2009, 136 stran.

V tomto recenzním článku autor představuje sedm knižních publikací ruských historiků z posledních let různého žánru, pojetí a zaměření, jejichž společným jmenovatelem jsou dějiny komunismu, především v sovětském Rudku. Obecně konstatuje v současné ruské historiografii komunismu zřejmou otevřenost, pluralitu přístupů, názorů a hodnocení, byť někdy diskutabilních, návraty k jejím vlastním kořenům, mimo jiné k tvorbě předrevolučních historiků a porevolučních emigrantů, a také plodné inspirace zahraniční vědou. Zdůrazňuje přitom význam, který pro české historiky soudobých dějin mají kontakty s ruskými výzkumnými ústavy, vysokoškolskými katedrami, archivy i dalšími historickými institucemi a který je v českém prostředí někdy podceňován.

Dvě tváře Antonína Novotného

Lukáš Cvrček

ČERNÝ, Rudolf: Antonín Novotný: Vzpomínky prezidenta. Česká Kamenice, POLART – Jaroslav Polák 2008 (1. dotisk 2009), 423 stran;
KAPLAN, Karel: Antonín Novotný: Vzestup a pád „lidového“ aparátčíka. Brno, Barrister & Principal 2011, 342 stran.

Recenzent konfrontuje dvě knihy věnované Antonínu Novotnému (1904-1975), československému prezidentovi (1957-1968) a prvnímu tajemníkovi Ústředního výboru Komunistické strany Československa (1953-1967). Přibližuje složitý vznik první z nich, sepsané novinářem stalinistického přesvědčení Rudolfem Černým na základě rozhovorů, které vedl s Antonínem Novotným po jeho odstavení z funkcí a veřejného života v první polovině sedmdesátých let. Na rozdíl od knihy Karla Kaplana, popisující Novotného působení a vztahy ve vrcholných funkcích, která je standardní historickou prací s přednostmi i nedostatky, poskytuje publikace Rudolfa Černého značně subjektivní výpověď s řadou těžko ověřitelných informací z politického zákulisí.

Útlá knížka, která stojí za přečtení

Jan Křen

ZAHRADNÍČEK, Tomáš: Polské poučení z pražského jara: Tři studie politického myšlení 1968-1981. (Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, sv. 44.) Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., 2011, 184 stran.

První část knihy podává na základě publikovaných programových dokumentů ideový vývoj polské opozice a jejích nejznámějších mluvčích. Druhá a třetí část pak reprodukuje a interpretuje náhledy pozoruhodných intimních deníků dvou významných komunistických činitelů, člena polského stranického vedení Mieczysława Rakowského (1926-2008) a novináře Józefa Tejchmy (narozen 1927). Recenzent dává knize vysoké ocenění a vyzvedává jádro jejího sdělení, že československý rok 1968 ukončený sovětskou vojenskou intervencí se stal pro polskou opozici mementem v úvahách, jak daleko lze zajít v pokusech o změnu současného systému v Polsku.

Otevření „diskurzu o marxismu“?

František Svátek

JIROUŠEK, Bohumil a kol.: Proměny diskursu české marxistické historiografie: Kapitoly z historiografie 20. století. (Historia culturae, sv. 15; Studia, sv. 10.) České Budějovice, Historický ústav Filozofické fakulty Jihočeské univerzity 2008, 460 stran.

Recenzent souhrnně i v některých konkrétních příspěvcích představuje kolektivní monografii, která vzešla z mezinárodní historické konference uspořádané v říjnu 2008 Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích. Považuje ji za pokračování systematického průzkumu novodobé až současné české historiografie, který podnikají historici z Jihočeské univerzity. Originalitu shledává v několika aspektech analýz: v přesahu od „čisté“ historiografie k sousedním humanitním oborům, v kombinaci biografického pohledu s rozborem institucionalizace marxisticko-leninské historiografie, v úvahách o (dis)kontinuitě jejích dogmatických východisek z padesátých let v liberálnějších letech šedesátých a konečně v otevřeném přístupu k marxistické historiografii, oproštěném od apriorních stereotypů a předsudků.

Spolehlivá syntéza předválečných slovenských dějin

Marek Šmíd

LETZ, Róbert: Slovenské dejiny, sv. 4: 1914-1938. Bratislava, Literárne informačné centrum 2011, 342 stran.

Publikace je součástí pětisvazkového projektu slovenských dějin vydávaného Literárním informačním centrem v Bratislavě. Autor se podle recenzenta nesnaží glorifikovat slovenské dějiny, ale podat jejich přehledný, srozumitelný a čtivý výklad. Přes některé výhrady, například vůči autorově kritice českých postojů ke slovenskému autonomismu, hodnocení některých politiků nebo zpracování náboženských dějin, recenzent řadí Letzovu knihu k tomu nejlepšímu, co bylo o předválečných slovenských dějinách v poslední době napsáno.

Mnohostranný pohľad na zánik Československa

Marek Syrný

BYSTRICKÝ, Valerián – MICHELA, Miroslav – SCHVARC, Michal a kol.: Rozbitie alebo rozpad? Historické reflexie zániku Česko-Slovenska. Bratislava, Veda 2010, 576 stran.

Publikace, vzniklá z iniciativy tří pracovníků Historického ústavu Slovenské akademie věd v Bratislavě, obsahuje více než tři desítky statí historiků ze Slovenska, České republiky, Polska, Rakouska a Německa. Podle recenzenta nedává jednoznačnou odpověď na dilema vyjádřené v titulu, zda byl zánik Československa v březnu 1939 spíše výsledkem cílených zásahů zvenčí nebo důsledkem vnitřního vývoje, poskytuje však dosud nejvšestrannější pohled na příčiny, okolnosti a průběh této historické události a obohacuje dosavadní poznání hlavně přínosnými analýzami zahraničněpolitických souvislostí.

Československá rozviedka v zemi fjordov

Pavol Jakubec

ENGLUND, Terje B.: Spionen som kom for sent: Tsjekkoslovakisk etterrettning i Norge. Oslo, Aschehoug 2010, 231 stran, 6 barevných + 15 černobílých fotografií, bibliografie, jmenný rejstřík.

Původní norská práce Špion, který přišel pozdě: Československá rozvědka v Norsku je určena široké veřejnosti a osciluje mezi investigativní žurnalistikou a vědeckou monografií. Vyšla v předním norském nakladatelství a zaznamenala značný ohlas u čtenářů i kritiky. Podle recenzenta poutavě a informovaně líčí působení rozvědky komunistického Československa proti Norsku v letech 1948 až 1989 na pozadí vzájemných vztahů obou zemí. Autor tvrdí, že rozvědce se podařilo infiltrovat československou exilovou komunitu v Norsku, neuspěla však ve snaze získat ke spolupráci některého norského politika. V centru knihy je příběh spolupracovníka rozvědky Stanislava Dvořáka, který nejprve působil v polské protikomunistické opozici a posléze jako údajně režimem pronásledovaný aktivista odešel na pozvání Norského helsinského výboru do Norska, kde pokračoval ve výzvědné činnosti.

Kronika

Beneš spasitel i démon

Konference o obrazech Edvarda Beneše v českém a evropském kontextu
David Hubený – Miroslav Šepták

Zpráva informuje o mezinárodní konferenci „Different Images: Perceptions of Edvard Beneš in Czech and European Contexts / Unterschiedliche Bilder: Wahrnehmungen Edvard Benešs in tschechischen und europäischen Kontexten“, kterou ve dnech 13. a 14. října 2011 v pražském Goethe-Institutu uspořádal Masarykův ústav a Archiv Akademie věd, v. v. i., ve spolupráci s Collegiem Carolinem v Mnichově. Cílem konference bylo přiblížit vnímání Edvarda Beneše – mnohdy protikladné a velmi vyhrocené – v politice, vědě, médiích a vůbec veřejném prostoru od doby první Československé republiky do současnosti. Aktéry konference byli především odborníci z Česka a Německa a v souladu s tím se jejich pohled upíral hlavně na české (československé) a německé prostředí.

Konference Válečný rok 1941 v Ústavu pro studium totalitních režimů

David Hubený

Konferenci „Válečný rok 1941“ uspořádalo 6. října 2011 oddělení druhé světové války Ústavu pro studium totalitních režimů. Ve třech programových blocích se věnovala československému zahraničnímu odboji, domácí rezistenci a represi německých okupačních orgánů v Protektorátu Čechy a Morava spolu s nuceným pracovním nasazením obyvatel protektorátu. Referent konstatuje, že konference celkově nebyla příliš zdařilá, neboť až na výjimky scházely přehledové a koncepční příspěvky a většinu vystupujících tvořili nezkušení historici z pořadatelské instituce či ještě studenti, kteří zatím nenabídli potřebnou úroveň.

Za Karlem Jechem

Nekrolog připomíná život a odbornou činnost historika Karla Jecha (1929-2012), dlouholetého pracovníka Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. Karel Jech vystudoval Vysokou školu politickou a sociální v Praze, poté byl zaměstnán na Vysoké škole stranické a jako docent na Vysoké škole ekonomické. V době takzvané normalizace byl nucen působit mimo svou profesi, podílel se ale na vydávání samizdatových sborníků Historické studie. Po nástupu do Ústavu pro soudobé dějiny v roce 1990 se věnoval především dramatickým poválečným dějinám zemědělců a venkova. Spolu s Karlem Kaplanem připravil zásadní dvousvazkovou komentovanou edici dokumentů Dekrety prezidenta republiky: 1940-1945 (Brno 1995, 2. vydání v jednom svazku 2002) a kromě jiných publikací vydal monografii Soumrak selského stavu: 1945-1960 (Praha 2001), která později vyšla v přepracované podobě pod názvem Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy (Praha 2008).