Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

Studie a eseje

Československé vysílání BBC a Židé během druhé světové války

Jan Láníček

Původní verze této studie vyšla pod názvem „The Czechoslovak Section of the BBC and the Jews during Second World War“ v časopise Yad Vashem Studies, roč. 38, č. 2 (2010), s. 123–153. Článek zkoumá, jakým způsobem a s jakými cíli bylo v československém rozhlasovém vysílání z londýnského exilu do vlasti během války prezentováno téma osudu Židů v okupované Evropě a holokaustu. Autor obecně charakterizuje vlivy, které na československé vysílání v rámci BBC (British Broadcasting Corporation) uplatňovaly britské vládní úřady, a upozorňuje, že informování o nacistické perzekuci Židů na vlnách této rozhlasové stanice je třeba vnímat v kontextu propagandistických záměrů Spojenců – jak Britů, tak československého zahraničního a domácího odboje. Obsah vysílání musel reagovat na nacistickou a kolaborantskou propagandu, vykreslující exilové vlády jako exponenty údajného světového židovského vlivu, a také na vzrůstající antisemitské nálady v domácí veřejnosti. Šlo tedy z pohledu politického exilu o citlivé téma, což vedlo jeho představitele k opatrnému a nepříliš častému připomínání tragédie Židů. Autor se ve své analýze zaměřuje na politické komentáře jako nejvíce vypovídající typ relací vzhledem k danému tématu. Nalézá v nich zřetelnou informativní a humanitární náplň s dvojím akcentem, míněným jednak jako varování Němcům a jednak jako apel na obyvatele ve vlasti k pomoci židovským spoluobčanům. Poukazuje přitom na odlišnou strategii používanou ve vysílání pořadů adresovaných do Protektorátu Čechy a Morava a na Slovensko. Vysílání do protektorátu obsahovalo někdy detailní zprávy o pronásledování Židů, ty byly však spojovány s utrpením českého národa, jehož zájmům se podání informací plně podřizovalo. Zároveň byly zdůrazňovány mravní a demokratické kvality Čechů, projevující se údajně distancí od antisemitismu a solidaritou s obětmi násilí, čímž si měli Češi získávat sympatie a podporu civilizovaného světa. Oproti tomu hlavním záměrem ve vysílání na Slovensko bylo očistit tamní obyvatelstvo od (důvodného) podezření ze sympatií k tamnímu proněmeckému režimu a jeho podílu na holokaustu.

Teraz alebo nikdy

Povojnové protižidovské násilie a väčšinová spoločnosť na Slovensku
Hana Kubátová

Protižidovské násilí na poválečném Slovensku, především pogrom v Topolčanech v září 1945, představuje dnes relativně probádané téma. Vícero autorů a autorek detailně popsalo průběh a spektrum násilí vůči Židům na osvobozeném Slovensku. Některé novější práce pak protižidovské demonstrace, výtržnosti a pogromy proti Židům na Slovensku, kteří přežili holokaust, zkoumaly v širším kontextu přetrvávajícího antisemitismu v poválečné Evropě. A přestože nejednou přitom poukazují na spojitost části slovenské společnosti s tamním válečným režimem a její častou neochotu vrátit přivlastněný židovský majetek jako na dva důležité tehdejší faktory, nálady a postoje obyvatel vůči Židům v poválečném období zůstávají většinou stranou pozornosti historiků. Protižidovské násilí proto autorce v této studii slouží zejména jako východisko k analýze smýšlení a postojů slovenské společnosti ke zbytku židovské menšiny. Ukazuje v ní, že Židé byli ve slovenském veřejném mínění té doby stále vnímáni jako „cizí“ element, jako Maďaři a maďarizátoři, jejichž zájmy se rozcházejí se „slovenskou věcí“. K zažitým stereotypům patřilo přesvědčení, že profitují z „černého obchodu“ a žijí si nad poměry, když využívají úředně jim poskytované výhody. Zároveň se údajně vyhýbají práci na obnově Slovenska, stejně jako se za války prý vyhýbali účasti na povstání. Naopak v tehdejších úředních zprávách i tisku na Slovensku, pokud se týkaly Židů, se téměř nevyskytují zmínky o holokaustu a kolaboraci většinového obyvatelstva s Tisovým režimem, který na něm participoval.

Jak si disidenti připomínali holokaust

Nezávislé připomínání „noci pogromů“ v NDR a povstání ve varšavském ghettu v PLR
Stephan Stach

Původní verze tohoto článku vyšla pod názvem „Dissidentes Gedenken: Unabhängiges Holocaustgedenken in der DDR und der Volksrepublik Polen“ ve sborníku pod redakcí Petera Hallamy a Stephana Stacha Gegengeschichte: Zweiter Weltkrieg und Holocaust im ostmitteleuropäischen Dissens (Leipzig, Leipziger Universitätsverlag 2015, s. 207–236). Autor pojednává o vzpomínkových akcích konaných u příležitosti dnů památky obětí holokaustu – takzvané křišťálové noci z 9. listopadu 1938 v Německé demokratické republice a povstání ve varšavském ghettu z 19. dubna 1943 v Polské lidové republice – pořádaných příslušníky disentu v obou zemích v osmdesátých letech minulého století. Tyto vzpomínkové akce měly dvojí význam – na jedné straně byly pokusem vznikající občanské společnosti protestovat formou vlastní interpretace dějin proti metanarativům produkovaným režimem státního socialismu, zároveň pak byly součástí politického boje opozičních hnutí proti vládnoucí moci. Autor ze vzájemné komparace těchto událostí v obou zemích vyvozuje, že přes všechny odlišnosti tvořily často přehlížený, nicméně důležitý přínos k historické paměti v Polsku a NDR, a navíc podněcovaly tamní společnosti k přemítání o významu holokaustu.

„Vergangenheitsbewältigung“ po česku

Holokaust v českém samizdatu
Peter Hallama

Původní verze tohoto článku vyšla pod názvem „‘Vergangenheitsbewältigung’ auf Tschechisch: Der Holocaust im tschechischen Samizdat“ ve sborníku pod redakcí Petera Hallamy a Stephana Stacha Gegengeschichte: Zweiter Weltkrieg und Holocaust im ostmitteleuropäischen Dissens (Leipzig, Leipziger Universitätsverlag 2015, s. 237–260). Autor analyzuje reflexi holokaustu v literatuře českého disentu vydávané samizdatem v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Zaměřuje se především na historické práce, sleduje ale i publicistické příspěvky, memoárová a beletristická díla stejně jako překladové publikace. Konkrétně se článek soustředí na dva aspekty, které dobře ukazují, jak obtížné bylo – a stále ještě je – plně integrovat holokaust do českých národních dějin. Zaprvé, holokaust byl v disentu často pojímán jako důkaz nehumánní povahy totalitních režimů. Avšak tento výklad vedl k tomu, že pronásledování Židů (nacistickým režimem) se ocitalo na stejné úrovni jako perzekuce Čechů (nacistickým, ale i komunistickým režimem). Zadruhé, pokud docházelo k přehodnocování nebo zpochybňování české národní metanarace, témata jako domácí antisemitismus nebo holokaust bývala v těchto případech ignorována. Disidenti připouštěli, že otázka viny (Schuldfrage) se sice týká i Československa, avšak vztahovali ji na vyhnání německé menšiny po druhé světové válce. Naopak téma holokaustu mezi disidenty žádnou podobnou debatu nevyvolalo. Chování Čechů během druhé světové války, postoj k Židům a domácí antisemitismus tak nebyly vůbec zpochybňovány. Z tohoto důvodu byl podle autora holokaust v pracích věnovaných českým dějinám dvacátého století spíše přehlížen, nebo v lepším případě jen sporadicky zmiňován, ať již tyto texty vycházely oficiálně, nebo samizdatem.

Diskuse

Dějiny obětí

K historiografii a politice identity českých židů
Vít Strobach

Po roce 1989 došlo ke změně v normativních vyjádřeních o společenském konfliktu ve východní Evropě. Paradigma společenských věd včetně historiografie se rovněž změnilo. Bráno s rezervou, lze tuto změnu nazvat „obratem k identitě“. Obsah pojmu „identita“ byl inspirován dějinami, avšak měnil se do aktuálních podob. Stať analyzuje třecí plochy, na nichž docházelo ke kontaktu většinového českého prostředí s kulturní identitou, historickou pamětí a historiografickou sebereflexí českých židů po roce 1989 (do roku 2012).

Cílem pojednání je analyzovat základní strukturu vyjádření o židovských dějinách v daném lokálním a časovém rámci a zjistit, jakou roli v nich hraje narativ obětí. Autor dovozuje hypotézu o nezanedbatelném vlivu „plačtivého pojetí židovských dějin“ v polistopadové české historiografii. Rozlišuje přitom mezi třemi paradigmatickými schématy, která pak vymezuje a vyhodnocuje na základě jejich funkcí: metodologický nacionalismus, metodologický totalitarismus a metodologický kulturalismus. Dále popisuje, v jakých konstelacích se vyskytují, a to jak ve vědě, tak ve veřejné diskusi, zvláště pokud ovlivňují politiku identity českých židů. Zároveň se snaží ukázat, proč daná schémata znesnadňují chápání moderních dějin českých židů. Dějiny židů podle mínění autora zabředly do výkladu založeného výhradně na tezi o „věčném antisemitismu“ a jeho obětech. Slouží tak jako dobrý příklad dějin, respektive paměti, tvořících neodmyslitelnou součást ideologie. Jako takové fungují v celistvém prostoru vědy a politiky a vytvářejí etnocentrickou identitu židovského národa. To vede ke schematizujícímu rozdělení společenských vztahů na konfliktní národní i kulturní (rasové) tábory, které jako by existovaly od nepaměti a „přirozeně“, k postupné izolaci židovské komunity a jejímu vymezování vůči ostatním skupinám. O tom může svědčit nejen vztah českých židů vůči Arabům (muslimům), ale rovněž prosazování diskurzu o bezpečnosti v jejich politice identity i v oblastech tak specifických, jako je architektura a sociální péče.

K dějinám obětí Víta Strobacha

Peter Hallama

Autor reaguje na předešlou stať Víta Strobacha „Dějiny obětí: K historiografii a politice identity českých židů“, která je pojata jako kritická polemika s nejnovějšími (nejen českými) diskusemi o dějinách Židů. Považuje za přínosné, že Strobach jde za pouhé obsahové shrnutí a že přitom nevede jasnou dělicí linku mezi historiografií a politikou, když historiky chápe nejen jako vědecké, ale zároveň jako společenské a politické aktéry. Výsledek této snahy však podle autora příliš nepřesvědčuje, protože Strobachovy kategorizace typu „dějiny obětí“ nevzešly z důkladné analýzy pramenného materiálu, ale jsou spíše apriorním soudem, který ho vedl při výběru textů. V důsledku tohoto programově selektivního přístupu vzbuzuje Strobach zkreslený dojem o povaze celé diskuse, neboť v současné české historiografické produkci o minulosti Židů a holokaustu nehrají normativní koncepty „dějin obětí“ větší roli, stejně jako sotva platí tvrzení, že dějiny Židů jsou v ní často ztotožňovány s historií antisemitismu. Pokud jde o „politiku identity“ českých Židů, je zavádějící tvrdit, že se v ní prosazují takto vyhraněné podoby jejich historické kolektivní paměti, aniž Strobach označí jejich konkrétní nositele. Navíc ani nedefinuje základní používané pojmy, které tak postrádají analytické ostří. Celkově se Strobach spokojuje s příliš jednoduchou a nikterak novou kritikou a nevyužívá příležitosti posunout diskusi konstruktivně kupředu.

Aniž jest co nového pod sluncem…
Co a pro koho vlastně píšeme?

In margine recenze Antonie Doležalové
Milan Ducháček

V reakci na recenzi své biografie českého historika Václava Chaloupeckého (1882–1951) Václav Chaloupecký: Hledání československých dějin (Praha, Karolinum 2014), kterou v minulém čísle tohoto časopisu publikovala Antonie Doležalová (Hledání Václava Chaloupeckého. In: Soudobé dějiny, roč. 23, č. 1–2, 2016, s. 211–216), se autor zamýšlí nad problémem figurace historiografického textu budovaného na materiálu primárních pramenů a v souvislosti s tím rovněž nad vnitrooborovou i širší recepcí současné české historiografie a nad mezemi i proměnami popularizace výsledků historického výzkumu.

Recenze

Konec mýtu o provokaci StB v Babicích

Markéta Devátá

STEHLÍK, Michal: Babické vraždy 1951. (Edice 1938–1953, sv. 1.) Praha, Academia 2016, 255 stran, ISBN 978-80-200-2593-7.

Publikace rekonstruuje nejznámější případ politicky motivovaného násilí proti představitelům komunistického režimu v Československu padesátých let minulého století a jeho následky. Druhého července 1951 při útoku ozbrojené skupiny v obci Babice na Českomoravské vysočině byli zastřelení tři funkcionáři místního národního výboru, v následujících měsících v sérii zmanipulovaných soudních procesů bylo odsouzena více než stovka osob, z toho jedenáct k trestu smrti, a řada místních obyvatel byla vysídlena. Recenzentka oceňuje, že autor uceleně a faktograficky důkladně zpracoval tyto tragické události, přičemž přesvědčivě vyvrátil tradované spekulace, že ozbrojený útok byl ve skutečnosti provokací komunistické Státní bezpečnosti, s cílem zlomit následnými represemi rezistenci obyvatel. Nedostatky spatřuje naopak v rezignaci na postižení širších souvislostí případu, v chybějící snaze o interpretaci událostí a v ignorování valné části existující literatury k tématu.

Proměny diktatury v proměnách pohraničí

Marián Lóži

MRŇKA, Jaromír: Svéhlavá periferie: Každodennost diktatury KSČ na příkladu Šumperska a Zábřežska v letech 1945–1960. Praha, Ústav pro studium totalitních režimů 2015, 218 stran, ISBN 978-80-87912-34-8.

Tato práce podle recenzenta ukazuje, jak přínosná při zkoumání podstatných historických témat může být regionální perspektiva. Autor se v ní snaží zachytit proměny regionální úrovně vládnutí a fungování Komunistické strany Československa v sepětí s proměnami pohraničí od konce druhé světové války do počátku šedesátých let minulého století, a to na příkladu okresů Zábřeh a Šumperk na severozápadní Moravě. Klade přitom důraz na postižení lokální společnosti a její mentality v etnické a sociální různorodosti. Naproti tomu zploštělé se recenzentovi jeví zobrazení direktivního a suverénně vládnoucího mocenského ústředí, které však není v centru autorova zájmu.

Po stopách stalinismu v Brně

Jiří Pernes

BRUMMER, Alexandr – KONEČNÝ, Michal: Brno stalinistické: Průvodce městem. Brno, Host 2015, 288 stran, ISBN 978-80-7491-478-2.

Publikace ve formě historického průvodce prostřednictvím hesel a průvodních fotografií o téměř padesáti místech a objektech v Brně přibližuje tvář moravské metropole v období československého stalinismu, tedy na konci čtyřicátých a počátku padesátých let minulého století. Recenzent představuje podobu knihy a některé význačné reálie tehdejšího Brna, které jsou v ní zachyceny. Příznivě přitom hodnotí fakt, že její určení širší čtenářské veřejnosti není na újmu odborné úrovni a faktografické spolehlivosti. Za dílčí nedostatek považuje absenci rozsáhlejší úvodní studie a chronologického přehledu dobových událostí v Československu.

Politika jako sled (ne)zasloužených porážek

Adéla Gjuričová

PITHART, Petr: Po Devětaosmdesátém: Rozpomínání a přemítání. (Spisy Petra Pitharta, sv. 3.) Praha, Academia 2015, 490 stran, ISBN 978-80-200-2504-3.

Politik Petr Pithart (1941), bývalý disident, premiér české vlády a později dlouhá léta předseda či místopředseda Senátu Parlamentu ČR, je také autorem řady knih o politice a moderních českých dějinách. V poslední z nich reflektuje svou roli v politice v období od února 1990, kdy se stal předsedou české vlády, do volební porážky jeho Občanského hnutí v červnu 1992. Recenzentka připomíná zvláště pasáže věnované rozdělení kompetencí mezi republikové vlády a federální vládu, scénářům ekonomické reformy, privatizaci průmyslových podniků nebo fungování tehdejší politiky. Autor se pohybuje mezi sebekritikou a sebeobhajobou a je podle ní silný tehdy, když příliš nemoralizuje a věcně popisuje.

Americký svědek konce československé federace

Tomáš Zahradníček

HACKER, Paul: Slovensko 1990–1993: Spomienky amerického diplomata. Z angličtiny přeložila Eva Salnerová. Bratislava, Artforum 2014, 286 stran, ISBN 978-80-8150-042-8.

Americký diplomat Paul Hacker podle recenzenta významně přispěl k dosud nepočetným diplomatickým memoárům o Československu po pádu komunistického režimu (původní vydání: Slovakia on the Road to Independence: An American Diplomat’s Eyewitness Account. University Park, Pennsylvania State University Press 2010). Hacker od podzimu 1990 do konce roku 1992 vedl nově zřízený americký generální konzulát v Bratislavě, který se poté se vznikem Slovenské republiky stal velvyslanectvím. Jeho vzpomínky pojednávají zejména o Slovensku v posledních letech československé federace, o jeho cestě k samostatnosti a prvních krocích jako suverénního státu. Události přitom nahlíží ze slovenské perspektivy, zatímco pohled český či československý téměř absentuje. Recenzent komentuje například jeho líčení dělení společného státu, odstíněný portrét slovenského premiéra Vladimíra Mečiara nebo aféru s objevenými odposlechy na bratislavském generálním konzulátu.

Ztráty a zisky „nesvaté aliance“ Zemana s Klausem

Petr Roubal

KOPEČEK, Lubomír: Deformace demokracie? Opoziční smlouva a česká politika 1998–2002. Brno, Barrister & Principal 2015, 340 stran, ISBN 978-80-7485-031-8.

Monografie navazuje na předešlou Kopečkovu práci Éra nevinnosti: Česká politika 1989–1997 (Brno, Barrister & Principal 2010) a pojednává o okolnostech a důsledcích takzvané opoziční smlouvy, kterou po volbách v roce 1998 uzavřely dvě největší české politické strany – sociální demokracie pod vedením Miloše Zemana a Občanská demokratická strana v čele s Václavem Klausem – o podmínkách tolerance Zemanovy vlády Klausovou opozicí. Předmětem politologického výkladu jsou jak hlavní aktéři tohoto mocenského paktu, tak početná opozice proti němu, které se podařilo zabránit, aby se proměnil ve stabilní systém dominance dvou stran. Přes až přílišnou závislost na žurnalistických pramenech představuje Deformce demokracie? podle recenzenta spolu s autorovou předešlou publikací základní syntézu o českém politickém vývoji po pádu komunistického režimu.

Tři odboje generála Kudláčka

Pavel Kreisinger

JIRÁNEK, Tomáš: Šéf štábu Obrany národa: Neklidný život divizního generála Čeňka Kudláčka. (Paměť. Odboj, sv. 76.) Praha, Academia 2015, 417 stran, ISBN 978-80-200-2354-4.

Autor představuje biografii generála a vojenského diplomata Čeňka Kudláčka (1896–1967), který prošel za první světové války československými legiemi v Rusku a Francii, za druhé světové války domácím a zahraničním odbojem (v jeho rámci byl vyslán získávat podporu krajanů v Kanadě a Brazílii) a po komunistickém převratu v roce 1948 se zpravodajsky angažoval v západním exilu. Recenzent se zastavuje zvláště u jeho roční diplomatické mise v polovině třicátých let v Bolívii, kterou Československo vojensky podporovalo ve válce s Paraguayí, a oceňuje, že čtenářská atraktivita se v knize spojuje s odbornou kvalitou.

Bloudění ve spleti etnických vztahů na Balkáně

Jan Pelikán

ROSŮLEK, Přemysl: Albánci a Makedonská republika (1991–2014). Praha, Libri 2015, 395 stran, ISBN 978-80-7277-326-2.

Recenzent důkladně rozebírá monografii věnovanou vývoji etnických vztahů v Makedonii od počátku devadesátých let. Autor sice podle něj pracoval s rozsáhlou pramennou základnou a podnikl seriózní badatelskou přípravu, výsledek tomu ale příliš neodpovídá. Recenzent poukazuje na řadu výkladových i faktografických chyb a nepřesností, které vycházejí většinou z nedostatečného porozumění širšímu historickému kontextu složitých problémů etnického vývoje ve studovaném regionu.

Až na dno společnosti

Lucie Dušková

KALIFA, Dominique: Les bas-fonds: Histoire d’un imaginaire. Paris, Seuil 2013, 394 strany, ISBN 978-2-02-096762-4.

Recenzentka představuje knihu francouzského historika, profesora pařížské Sorbonny a odborníka na dějiny reprezentací, symbolů a obrazů, která se zabývá fenoménem „lidské spodiny“, jak se vynořil a proměňuje v euroamerické kultuře od počátku 19. století do současnosti. Zdánlivě neuchopitelné téma, unikající nástrojům sociálních věd, se autor nesnaží analyzovat metodami historické sociologie, ale prostřednictvím jeho administrativních, žurnalistických, turistických a uměleckých reprezentací. Důležité podle recenzentky je, jak autor převrací perspektivu a ukazuje, že dějiny lidské spodiny jsou především dějinami většinové společnosti a její potřeby popsat a pojmenovat své odvrácené stránky a strach z měnícího se světa, potřeby vylučovat, moralizovat a disciplinovat. Geografického omezení na frankofonní, anglofonní a hispanofonní svět lze sice litovat, může být ale také inspirující výzvou.

Až příliš zaujaté vyvracení „černé legendy“

Marek Šmíd

GUIDUCCI, Pierluigi: Oltre la leggenda nera: Il Vaticano e la fuga dei criminali nazisti. Milano, Mursia 2015, 430 stran, ISBN 978-8842555483.

Italský historik a právník věnoval svou knihu atraktivnímu tématu role katolické církve, respektive Vatikánu při poválečném útěku nacistických zločinců před spravedlností do zemí západní Evropy, na Blízký východ a do Latinské Ameriky. Hutná práce, která obratně zasazuje Vatikán do mezinárodního dění po druhé světové válce, vychází z autorova dlouholetého studia ve vatikánských, evropských a amerických archivech, díky čemuž představuje fundovanou polemiku s přežívajícími ideologickými klišé některých historiků a černobílým viděním novinářů. Autor zcela odmítá vědomý podíl vatikánské hierarchie na pomoci nacistickým činitelům, takže se jeho postoj může zdát až příliš apologetický, konečný soud však podle recenzenta lze vynést až po zveřejnění relevantních dokumentů Tajného vatikánského archivu.

Kronika

Čínsko-sovětské vztahy v globální studené válce

Zpráva o 24. berlínském kolokviu o soudobých dějinách
Daniela Kolenovská

Autorka referuje o mezinárodním kolokviu věnovaném čínsko-sovětským vztahům ve studené válce, které ve dnech 23. a 24. září 2016 uspořádal v Berlíně americký historik Austin Jersild s podporou Berlínského centra pro studium studené války (Berlin Center for Cold War Studies). Kolokvium se zabývalo zejména globálními konsekvencemi čínsko-sovětských vztahů a jeho účastníci se snažili vyzdvihnout nové metody a přístupy k výzkumu studené války, přesáhnout tradičně nejvíce akcentované téma sovětsko-amerického soupeření a zohlednit celý systém mezinárodních vztahů. Autorka ve vzájemné souvislosti stručně seznamuje s obsahem přednesených referátů a diskusí.

Soudobá česká a slovenská balkanistika

VII. mezinárodní balkanistické sympozium / 7^th International Symposium on Balkan Studies
Milan Sovilj

Referát přibližuje průběh sedmého mezinárodního balkanistického sympozia, které ve dnech 28. a 29. listopadu 2016 uspořádal v Brně Ústav slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity spolu s Moravským zemským muzeem a Historickým ústavem Akademie věd České republiky, v. v. i. Sympozia se zúčastnilo více než šedesát historiků, politologů, filologů, etnologů a jiných odborníků z České republiky, Slovenska, balkánských států a Polska, kteří své příspěvky o minulosti a dějinách Balkánu i o česko-slovensko-balkánských vztazích představili ve třech sekcích: historie, etnologie, politologie; jazykověda; literatura a kulturologie.