Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

Studie a eseje

Špatně informovaní entuziasté?

Bedřich Loewenstein

Autor v esejisticky laděném příspěvku ohledává, jak se v reformním hnutí „pražského jara“ 1968 promítly některé obecnější trendy moderního historického vývoje. Všímá si rozdílů v představách o socialismu mezi československými reformátory a v západní levicové veřejnosti, podmíněných především odlišnou historickou zkušeností. Porovnává váhu ideologického a technokratického způsobu myšlení v tehdejším reformním procesu, zvažuje podíl nacionálního momentu, efekt probuzeného veřejného mínění a participaci nekomunistických občanů. Podle Loewensteina s potlačením „pražského jara“ socialismus jako historický projekt zřejmě propásl poslední šanci odpoutat se ze svého policejně-byrokratického ztělesnění a proměnit se v atraktivní alternativu moderny.

„No Action“

Johnsonova administrativa a invaze do Československa
Günter Bischof

Článek je zkrácenou verzí studie, kterou autor publikoval pod názvem „‘No Action‘: Die USA und die Invasion in die Tschechoslowakei“ ve sborníku: KARNER, Stefan – TOMILINA, Natalja – TSCHUBARJAN, Alexander – BISCHOF, Günter – IŠČENKO, Viktor – PROZUMENŠČIKOV, Michail – RUGGENTHALER, Peter – TŮMA, Oldřich – WILKE, Manfred (ed.): Prager Frühling: Das internationale Krisenjahr 1968, sv. 1: Beiträge. Köln/R. – Weimar – Wien, Böhlau 2008, s. 319-354. Autor rekonstruuje postoj americké vlády k intervenci vojsk Vašavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Připomíná, že v květnu toho roku náměstek ministra zahraničí Eugene W. Rostow – s odvoláním na průběh a vyústění komunistického převratu v Československu a sovětské intervence v Maďarsku na podzim 1956 – doporučoval svému ministrovi Deanu Ruskovi Moskvu jasně jasně varovat Moskvu před násilným zásahem. Rusk doporučení odmítl dvěma slovy: „No Action.“ Tento lakonický komentář podle autora vystihuje celou americkou reakci na československou krizi. Administrativa prezidenta Lyndona B. Johnsona invazi nepředpokládala a byla jí překvapena. Jednoznačně se shodla na tom, že Spojené státy nemohou do situace vojensky zasáhnout, a soustředila se na odvrácení Sovětů od případného rozšíření intervence na Rumunsko, Jugoslávii a snad i Rakousko, které však bylo spíše psychologickou než reálnou hrozbou. Kromě toho musel Bílý dům čelit podezření, vyjadřovanému značnou částí západního tisku, ale třeba i francouzskými oficiálními kruhy, že dal předem Kremlu volnou ruku k vojenské akci. Prioritním cílem americké politiky bylo tehdy pokračování v procesu uvolňování mezinárodního napětí, což se promítlo do jejich nekonfrontačního postoje vůči Sovětům. Ovšem neočekávanými důsledky intervence bylo podle autora posílení soudržnosti Severoatlantické aliance a přehodnocení plánů na stažení amerických vojsk z Evropy.

Dva tisíce slov

Zrod a důsledky nečekaně vlivného provolání
Jakub Končelík

Autor detailně rekonstruuje zrod, publikaci, přijetí a důsledky provolání „Dav tisíce slov“, které představuje jeden z vrcholných projevů konstituování občanské společnosti v Československu roku 1968. Jeho osnovu připravila skupina vědců (chemik Otto Wichterle, lékaři Otakar Poupa, Jan Brod a Bohumil Sekla, biolog a básník Miroslav Holub a zřejmě i další) spisovatel Ludvík Vaculík ji zformuloval do brilantní obžaloby komunistického režimu v Československu. „Dva tisíce slov“ byly publikovány na konci června 1968 s desítkami připojených jmen vesměs známých osobností ve vlivném týdeníku Literární listy a zároveň v několika denících (anglické znění manifestu je dostupné například ve vydání britského deníku The Guardian ze 16. července 1968). Na jedné straně vyvolaly nadšenou pozornost veřejnosti, jak o tom svědčí množství publikovaných ohlasů, a především spontánní vlna podpisů, kterých se během několika dnů v redakcích médií shromáždilo nejméně sto dvacet tisíc. Na druhé straně způsobily ve vzácné jednotě nelibost politických elit, které je vnímaly jako opoziční program. Vedení Komunistické strany Československa proto manifest odsoudilo, načež se rozpoutal spor o jeho výklad, který znamenal přelomový bod při vymezování hranic svobody novinářské práce v létě 1968. Novináři totiž nerespektovali pokyn komunistického vedení, jež nedávno zrušilo cenzuru, a spolu s veřejností provolání podpořili. Reakce se však zdaleka neomezily jen domácí scénu. Pro sovětské komunistické vedení a jeho spojence ve Varšavské smlouvě „Dva tisíce slov“ posloužily jako doklad, že KSČ ztratila v médiích svou vedoucí úlohu a v Československu nabývají vrchu „kontrarevoluční síly“. Při jednáních s Alexandrem Dubčekem a dalšími představiteli také provolání opakovaně využívali k politickému nátlaku. Na počátku „normalizace“ pak byl manifest označen za vtělení „kontrarevolučních snah“ a jeho původci i signatáři byli podrobeni personálním postihům. V současnosti „Dva tisíce slov“ platí za jeden z nejdůležitějších dokumentů a symbolů „pražského jara“. Ke studii autor připojil pět dokumentárních příloh: text manifestu „Dva tisíce slov“, vysvětlující články novináře Antonína J. Liehma „Jen několik slov“ a Ludvíka Vaculíka „Omluva o 992 slovech“ z léta 1968, soupis prvních signatářů manifestu a zprávu o šetření vzniku manifestu, kterou si nechalo vypracovat nové vedení KSČ v roce 1969.

Politické rozpravy intelektuálů za „pražského jara“

Karel Hrubý

Autor analyzuje vývoj politického myšlení českých a slovenských intelektuálů zapojených do úsilí o reformu socialistického systému v čase „pražského jara“ 1968. Soustředí se přitom na klíčové pojmy tehdejší široké veřejné rozpravy (socialismus, demokracie, svoboda, moc, pluralismus, opozice) a jejich vzájemné vztahy, snaží se definovat typické postoje a diferencovat mezi pozicemi jednak intelektuálů a politiků, jednak komunistů a nekomunistů. (Podstatné momenty diskuse, jíž se vedle intelektuálů účastnili i politici a odboroví funkcionáři, byla dvacet let poté zachycena v exilovém výboru článků z tehdejšího tisku Jaro 1968 (Kolín n/R., Index 1988). Poněkud jiný výběr diskusních článků přináší publikace Pražské jaro v médiích (Praha – Brno, Ústav pro soudobé dějiny – Doplněk 2004), kterou uspořádal historik Jiří Hoppe.)
Diskusi, která nazrávala v předešlých letech, naplno otevřeli po zrušení cenzury zjara 1968 komunističtí intelektuálové (filozofové Karel Kosík, Robert Kalivoda a Ivan Sviták, spisovatelé Ludvík Vaculík, Milan Kundera a Jan Procházka, germanista a předseda Svazu československých spisovatelů Eduard Goldstücker, básník a novinář Ladislav Novomeský, novinář Antonín J. Liehm, ekonom Ota Šik, historik Karel Kaplan a další). Kritizovali československý vývoj v posledních dvaceti letech od převzetí moci komunistickou stranou, poznamenaný řadou systémových defektů s vážnými důsledky pro osudy jednotlivců i stav společnosti, a požadovali dalekosáhlou korekturu politického, hospodářského a kulturního života. Mnozí z nich se po únoru 1948 sami aktivně podíleli na uskutečnění takzvané diktatury proletariátu, jejich víra v socialismus sovětského typu byla však v roce 1956 otřesena. Hledali východisko, které by vrátilo marxistickému socialismu jeho humanistický náboj, a přitom zachovalo dosavadní systém státního socialismu, v němž vedoucí role byla vyhrazena komunistické straně. A spatřovali je v demokratizaci dosavadního systému, v prosazení svobody slova a větším podílu nekomunistických občanů a organizací na řízení státu a veřejného života. Reformní politikové (Alexander Dubček, Josef Smrkovský, Zdeněk Mlynář a další) sice v obecné rovině tyto názory vcelku sdíleli, vyjadřovali se však většinou rezervovaněji a cítili bezprostřednější potřebu uhájit rozhodující vliv KSČ na vedení společnosti. Naproti tomu nekomunisté (dramatik Václav Havel, spisovatel Alexandr Kliment, publicista Emanuel Mandler a další), kteří vyjadřovali kritické postoje značné části obyvatelstva k dosavadnímu politickému uspořádání, požadovali takovou alternativu, která by odstranila trvající privilegia komunistů a přinesla obnovu pluralitní demokracie alespoň v té podobě, jakou měla v Československu v letech 1945 až 1948. Zatímco komunističtí politikové a intelektuálové zůstávali v hranicích marxisticko-leninské ideologie, vycházely názory nekomunistů z platformy univerzálních lidských práv.

Filmy smíchu a zapomnění

Obraz „pražského jara“ v českém hraném filmu z období „normalizace“
Petr Koura

Autor zkoumá, jakým způsobem byly zobrazovány události „pražského jara“ v celovečerních hraných filmech vytvořených v Československu v období „normalizace“. Tyto filmy vznikaly jak na objednávku vysokých představitelů Komunistické strany Československa, tak z iniciativy samotných filmových tvůrců. Ve středu autorovy pozornosti jsou tři filmy režiséra Karla Steklého – Hroch (1973), Za volantem nepřítel (1974), Tam kde hnízdí čápi (1975) – film Tobě hrana zvonit nebude režiséra Vojtěcha Trapla (1975) a Bouřlivé víno režiséra Václava Vorlíčka (1976), kromě toho autor přibližuje i kariéry Karla Steklého (1903-1987) a Vojtěcha Trapla (1917-1998). Filmy zobrazují události roku 1968 v Československu podle oficiálního výkladu, stanoveného v ideologickém textu Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ (1970). V souladu s tímto dokumentem je snaha o reformu komunistického režimu vylíčena jako pokus o „kontrarevoluční puč“, jehož cílem měl být návrat kapitalismu a „buržoazie“. Představitelé „pražského jara“ jsou zde vykresleni jako intrikáni, lháři a podvodníci, jejich sympatizanti pak jako kriminální živly, jež agresivně napadají pravověrné komunisty a odpůrce reforem. Právě kritici „pražského jara“ jsou naopak portrétováni jako čestní, pracovití a skromní lidé, kteří se kvůli svým názorům stávají obětí mediálních i fyzických útoků. Nechybí ani konstrukce, že stoupenci reformního kurzu byli ve skutečnosti lidé zodpovědní za represe v padesátých letech – příslušníci reformního proudu v KSČ měli být podle tohoto schématu extrémními radikály, kteří vždy myšlence komunismu škodili. Zmíněné filmy měly mimo jiné ospravedlnit a „vysvětlit“ masové vylučování z komunistické strany a soudní postihy odpůrců „normalizačního“ režimu. V žádném z těchto filmů se však neobjevili příslušníci intervenčních vojsk – filmy většinou končí před jejich příjezdem nebo se odehrávají až po něm a do roku 1968 se vracejí retrospektivní formou. Z žánrového hlediska se tři z pětice zkoumaných filmů dají ozančit za politická dramata, nechybí ale ani „burleska“ (Hroch) a komedie (Bouřlivé víno). Uvedené filmy nevyvolaly ve společnosti příliš velký ohlas. Ačkoli byly ze strany režimu dekorovány cenami, jejich návštěvnost byla (s výjimkou komedie Bouřlivé víno) velice nízká.

Těplušky a ešelony

Českoslovenští legionáři na cestě napříč Ruskem
Dalibor Vácha

Autor se prostřednictvím specifických pramenných materiálů, jako jsou „legionářské romány“ (charakteristický žánr prvorepublikové beletrie), memoáry, deníky, fotografie i předměty osobní povahy, snaží vykreslit každodenní způsob života československých legionářů v Rusku v letech 1918 až 1920, do značné míry spjatý s jejich přesuny po železnici. V centru jejich vojenského života stála těpluška, zařízený mobilní obytný vagon, fungující jako provizorní domov, v němž trávili většinu svého času. Českoslovenští dobrovolci do těplušek nastoupili na jaře 1918 po ústupu z Ukrajiny před vojsky ústředních mocností a směřovali do Vladivostoku, kde se měli nalodit na plavbu do Francie. Souběhem okolností však legionáři zůstali v Rusku mnohem déle a zapojili se do bojů proti bolševikům, nejdříve s ohledem na vlastní sebezáchovu a později na straně dohodových mocností v úsilí podpořit Masarykovu zahraniční akci a vytvoření samostatného československého státu. Autor se však soustředí spíše na životní podmínky, činnost a zvyklosti legionářů v těpluškách, pojednává o vybavení vagonů, jejich dekorování a účelovém přizpůsobování při zajišťování aktuálních životních potřeb a v neposlední řadě se pokouší vystihnout, jak legionáři své prostředí prožívali a jak ovlivňovalo jejich soužití. Studie není statickým popisem, ale snaží se podat plastický obraz „armády“ na kolejích, který se s postupem času dynamicky měnil.

Materiály

„Ultras“ v Hradci

Aktivity prosovětských sil na Královéhradecku na podzim 1968
Ondřej Felcman

Vlastní téma autor uvozuje obecnější charakteristikou těch politických uskupení, která po intervenci armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968 v Československu otevřeně podporovala zájmy interventů. Zdůrazňuje, že šlo sice o skupiny nepočetné, avšak po nějakou dobu na podzim a v zimě 1968 poměrně vlivné, neboť nejenže poskytovaly okupantům různé informace, ale díky svému napojení na sovětské kruhy mohly působit jako prostředek nátlaku na postupně sílící směr politického „realismu“, ztělesněný Gustávem Husákem. Stručně charakterizuje nejhlučnější z těchto skupin (pražskou radikální levici, reprezentovanou Josefem Jodasem a Eduardem Famírou, ostravské stalinisty a olomoucké ortodoxní komunisty, sestávající převážně z pedagogů tamní univerzity), přibližuje jejich cíle, postupy a největší akce (říjnovou schůzi v libeňské Čechii a aktiv Lidových milicí na pražské Homoli, listopadové shromáždění Svazu československo-sovětského přátelství v pražské Lucerně a několik dalších). Poté autor přechází k popisu činnosti radikální levice v Hradci Králové a tamním kraji, která dosud nebyla v odborné literatuře zachycena. Šlo o tři či čtyři schůzky a besedy s vojáky okupačních armád, které vyvrcholily takovouto akcí uspořádanou komisí pro práci s předválečnými a zasloužilými členy strany při Okresním výboru KSČ v Hradci Králové dne 17. října 1968. Autor líčí na základě archivních materiálů její průběh, naplněný radikálními hesly a proklamacemi, následné odmítavé ohlasy komunistických i jiných organizací a alibistický přístup k této záležitosti v hradeckém okresním výboru KSČ. Nakonec rámcově sleduje nástup „normalizace“ v okresní a krajské organizaci KSČ v Hradci Králové a nejbližší osudy hlavních aktérů uvedené kauzy.

Memoáry

Alexander Dubček v Itálii

Symbol „pražského jara“ po dvaceti letech
Luciano Antonetti

Slovenský politik Alexander Dubček (1921-1992), v roce 1968 první tajemník Komunistické strany Československa, po porážce „pražského jara“ vyloučený z komunistické strany a vyřazený z veřejného života, směl v listopadu 1988 poprvé po svém odvolání z funkcí vycestovat do zahraničí. Stalo se tak na pozvání Boloňské univerzity, která se v roce oslav devítistého výročí svého založení rozhodla udělit Dubčekovi čestný doktorát z politických věd. Novinář a publicista Luciano Antonetti, který v šedesátých letech působil v Československu a patřil k Dubčekovým přátelům, pomáhal jeho cestu do Itálie organizovat. V tomto příspěvku líčí přípravy, průběh a ohlasy Dubčekovy cesty. Zasazuje ji do souvislostí znovuoživeného zájmu o „pražské jaro“ v roce jeho dvacátého výročí a nadějí, které vyvolávala Gorbačovova „perestrojka“ v Sovětském svazu, evokující levicovým sympatizantům i na Západě Dubčekův pokus se „socialismem s lidskou tváří“. Poté co se podařilo získat souhlas československých úřadů s cestou, strávil Dubček v Itálii dva týdny, vyplněné návštěvami různých míst, oficialitami a řadou setkání s představiteli akademického a politického života, novináři, studenty i posrpnovými emigranty z Československa. Vedle udělení titulu honoris causa Boloňskou univerzitou byla vrcholem Dubčekovy cesty audience ve Vatikánu u papeže Jana Pavla II., která vyvolala mimořádný ohlas. Reakce na Dubčekovu návštěvu Itálie byly většinou pozitivní, spíše distancující u nekomunistické části domácího disentu a zcela zkreslené v československém komunistickém vedení, které v rozporu s fakty označilo Dubčekovu cestu za fiasko.

Diskuse

K sociálněhistorickému výzkumu komunistických systémů

Peter Heumos

Příspěvek chce na československém příkladu přispět k vyjasnění místa sociálněhistorického výzkumu při analýze komunistických systémů. Zabývá se především jeho vztahem k politickým dějinám, které ve zdejším bádání doposud zřetelně převažují. Autor hovoří o sítích neformálních sociálních vztahů, které se vytvářely pod povrchem formálních hierarchií systému a které na jedné straně sice přispívaly ke stabilizaci systému tím, že kompenzovaly jeho dysfunkce, ale na druhé straně vedly ke strukturní erozi moci. Na základě vlastního výzkumu to ukazuje na poměrech v československém průmyslu v padesátých a šedesátých letech minulého století, kde státní a stranické orgány při sociálním vyjednávání se zaměstnanci o mzdách, pracovních normách, směnném provozu apod. narážely na rezistenci těchto neformálních sítí a přenechávaly pole odborům, které se postupně emancipovaly a za „pražského jara“ 1968 začaly vystupovat jako samostatný subjekt. Tento efekt se projevoval i při mocensko-politických konfliktech v průmyslových podnicích v první polovině padesátých let, které v řadě případů nabývaly podoby krátkodobých stávek, jejichž aktéři ale byli pod záštitou odborů často uchráněni postihů. Autor konstatuje, že v poslední době se sociální výzkumy komunismu výrazněji uplatňují i v československé historiografii, která většinou vychází z předpokladu omnipotence, nebo alespoň všudypřítomnosti komunistického režimu. Přes posun tímto směrem však historiky stále zajímá spíše působení režimu na společnost a rámcové podmínky jejího fungování než chování společnosti jako takové, což má za následek záměnu sociálních dějin za dějiny sociální politiky.Problémem takto zaměřeného pohledu je mimo jiné to, že nebere v úvahu roli tradic a těžko nachází kontinuitu mezi represivní povahou první poloviny padesátých let a reformami druhé poloviny šedesátých let, které byly podle Heumosova mínění výsledkem dlouhodobého procesu strukturního úpadku politické moci pod tlakem neformálních sociálních sítí.

Sociální dějiny a totalitněhistorické vyprávění

Michal Pullmann

Autor staví do zřetelné kontrapozice koncepty sociálních dějin a totalitarismu. Model „totalitního režimu“ se podle něj stal po roce 1989 v Československu, repektive České republice hegemoniálním výkladem dějin komunistické diktatury. V dnešní době se stále výrazněji projevují neřešené problémy modelu: zejména relativní okrajovost sociálněhistorického bádání, vytěsnění zahraničních diskusí a snadnou politickou instrumentalizaci českých soudobých dějin lze nejspíše interpretovat jako důsledek prosazení dichotomického výkladového modelu („režim“ versus společnosti), na němž je postaveno totalitněhistorické vyprávění. Diskusní příspěvek analyzuje příčiny výrazné přitažlivosti tohoto modelu, zároveň ale rozkrývá jeho četné vnitřní rozpory a ukazuje na různých příkladech historiografické produkce možná řešení. V závěru je formulována teze, že současné bádání vyznačuje postupný rozpad modelu „totalitního režimu“ a otevírá tím prostor pro kritičtější zhodnocení komunistické diktatury, zohledňující kromě politických vazeb i předpolitické podoby integrace lidí do struktur panství.

O mučednících pravých a nepravých

K recenzi Zdeňka R. Nešpora
Martin Jindra

Církevní historik Martin Jindra polemizuje s recenzí Zdeňka R. Nešpora „Nepraví mučedníci proticírkevního boje“ (viz Soudobé dějiny, roč. 15, č. 1 (2009), s. 164-167) na svou knihu Strážci lidskosti: Dvanáct příběhů příslušníků Československé církve (husitské) vězněných po únoru 1948 (Praha, Náboženská obec CČSH na Starém Městě 2007). Ve sporu jde hlavně o míru konformity Československé církve (husitské) s komunistickým režimem a o to, jak ji reflektuje Jindra v uvedené knize. Připouští, že CČS(H) ze všech velkých církví byla vůči režimu nejvstřícnější, odmítá však Nešporovu výtku, že by mu šlo o její apologii. Označuje recenzi za předpojatou a dovozuje, že nacistickými a komunistickými represemi byla postižena řada členů této církve; osudy dvanácti z nich chtěl ve své knize připomenout dnešku.

Odpověď Martinu Jindrovi

Zdeněk R. Nešpor v reakci na Jindrovu polemiku nesouhlasí s některými jeho vývody a vyslovuje přání, aby se církve v České republice dokázaly otevřeně a pokorně vyrovnat se svou minulostí.

Recenze

Třikrát o českém katolicismu a katolické církvi

Adéla Gjuričová

BALÍK, Stanislav – HANUŠ, Jiří: Katolická církev v Československu 1945-1989. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2007, 400 stran;
HANUŠ, Jiří: Tradice českého katolicismu ve 20. století. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2005, 296 stran;
HANUŠ, Jiří: Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2005, 308 stran.

Recenzentka o třech titulech z produkce brněnského Centra pro studium demokracie a kultury, které se soustavně věnuje dějinám českého katolicismu, referuje příznivě. Tradice českého katolicismu ve 20. století podle ní přinášejí novou reflexi dějin katolické církve v rámci vývoje českého myšlení, usilující o (sebe)kritický poměr k vlastní spiritualitě a tradici, odhalování nereflektovaných stereotypů v myšlení českého katolicismu a zachycení jeho paradigmatických změn. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů je průkopnický novým vyvážením slovníkově již zachycených postav katolických biskupů či politiků na jedné straně a dosud nezpracovaných hesel laiků, umělců, politických vězňů a tajně vysvěcených kněží na straně druhé. Katolická církev v Československu 1945-1948 představuje solidní syntetizující kompilaci existující odborné literatury s jasnou strukturou – v první části sleduje „tradiční“ církevní dějiny, ve druhé části kulturní změny a mentality – v kombinaci s dobře přístupnými, často vůbec poprvé systematizovanými informacemi.

Ztěžklé téma

Století sudetoněmeckých dějin
Robert Kvaček

HAHN, Hans Henning (ed.): Hundert Jahre sudetendeutsche Geschichte: Eine völkische Bewegung in drei Staaten. Frankfurt/M., Peter Lang 2007, 324 stran.

Recenzent představuje jednotlivé příspěvky sborníku, který vzešel z konference v německém Oldenburgu v roce 2005, a hodnotí je jako vesměs inspirativní, odborně a interpretačně vyzrálé a pro českého čtenáře pozoruhodné. Koncepčními tvůrci sborníku jsou manželé Eva Hahnová a Hans Henning Hahn, kteří již ve svých dřívějších publikacích otřásli zavedenými výklady sudetoněmeckých dějin a také v recenzovaném sborníku se prezentují jako výrazní autoři.

Monografie o vývoji české společnosti a postavení dělnictva (1948–1960)

Václav Průcha

KAPLAN, Karel: Proměny české společnosti 1948-1960, sv. 1. (Česká společnost po roce 1945, sv. 3.) Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2007, 314 stran.

Kniha je prvním dílem Kaplanovy připravované rozsáhlé monografie. V prvních třech kapitolách je v podstatě shrnutím poznatků, k nimž dospěl autor již v dřívějších pracích, s důrazem na jejich zobecnění a vzájemnou propojenost. Druhá část však přináší mnoho nových cenných poznatků, zvláště o postavení dělnictva a odborech, a významně doplňuje či koriguje dosavadní historickou, sociologickou a ekonomickou literaturu o daném tématu. Autor však na situaci dělnictva pohlíží hlavně optikou mocenských orgánů a do jeho záběru se tak až na výjimky nedostává popis každodennosti této sociální třídy.

První dáma první republiky

Renata Wohlgemuthová

LOVČÍ, Radovan: Alice Garrigue Masaryková: Život ve stínu slavného otce. Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2007, 485 stran.

Kniha je dosud nejrozsáhlejší a nejucelenější biografií Alice Masarykové (1879-1966), nejstarší dcery prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Jejím výrazným přínosem jsou podle recenzentky zvláště kapitoly věnované působení Alice Masarykové v exilu za druhé světové války i v následujícím, tentokrát již doživotním exilu po roce 1948. Na značně nejisté půdě se však autor ocitl při pokusu vystihnout její soukromý a citový život. V jeho líčení vystupuje Alice jako vzdělaná a ušlechtilá žena, oddaná své rodině, zanícená pro vlast a konečně v závěru svého života jako již zlomená a opuštěná bytost.

Důkladná německá práce o poválečném osidlování pohraničí

Jaromír Balcar

WIEDEMANN, Andreas: „Komm mit uns das Grenzland aufbauen!“ Ansiedlung und neue Strukturen in den ehemaligen Sudetengebieten 1945-1952. (Veröffentlichungen zur Kultur und Geschichte im östlichen Europa, sv. 29.) Essen, Klartext 2007, 482 stran.

Zásadním koncepčním kladem této disertace düsseldorfského historika je podle recenzenta to, že poválečné vysídlení Němců z českého pohraničí a znovuosidlování těchto krajů chápe jako dva úzce propojené procesy. Autor obsáhle a na velmi širokém pramenném základě analyzuje největší migrační pohyby a nejrozsáhlejší přesuny obyvatelstva v historii českých zemí, které zasáhly téměř pět milionů lidí a jež provázelo enormní přerozdělování majetkových hodnot. Kvalitu této podstatné práce nesnižují ani některé výkladové redundance a občasná absence vlastních hodnotících stanovisek.

Přínosné průhledy do hospodářských dějin

Zdeňka Jeřábková

STELLNER, František (ed.): Půl století hospodářských dějin: Sborník k 75. narozeninám prof. Ing. Václava Průchy, CSc. (Acta Oeconomica Pragensia, č. 7.) Praha, Vysoká škola ekonomická 2007, 482 stran.

Recenzentka představuje vybrané tituly ze čtyř desítek odborných statí jubilejního sborníku, které mapují různé aspekty hospodářského vývoje za posledních sto padesát let ve středoevropském prostoru, ale i ve Velké Británii a Spojených státech. Oceňuje na nich fundovanost a bohatství pohledů, které nabízejí.

Polský válečný exil v Londýně ve vzpomínkách

Jaroslav Vaculík

STROŃSKI, Stanisław: Polityka rządu polskiego na uchodźstwie w latach 1939-1942, sv.1-3. Ed. Jacek Piotrowski. Nowy Sącz, Goldruk 2007, 544 + 600 + 688 stran.

Recenzent představuje rozsáhlé třídílné politické memoáry novináře a politika Stanisława Strońského (1882-1955), který byl před válkou dlouholetým poslancem polského Sejmu a v exilových londýnských vládách do roku 1943 zastával funkce místopředsedy a ministra. První díl zaznamenává polskou politiku od roku 1926 do vypuknutí války, další dva díly pak podrobněji v prvních čtyřech válečných letech. Recenzent si všímá především toho, jak se Strońskému jevily vztahy Polska s Československem a názory prezidenta Edvarda Beneše na jejich uspořádání.

Poněkud opatrné bilancování „občana šesti států“

Vladimír Kašík

FUCHS, Gerhard: Ein Sechsstaatenbürger, sv. I: Jugend in Böhmen; sv. II/1: Erwachsen in Sachsen: Neubeginn 1946-1953; sv. II/2: Als deutscher Historiker mit Böhmen verbunden (1953-2006). Leipzig, Leipziger Universitätsverlag 1998, 2001 a 2007, 136 + 92 + 223 stran.

Historik a emeritní profesor Lipské univerzity Gerhard Fuchs se narodil roku 1928 v Liberci, po válce byl jako Němec vysídlen do Saska, vstoupil do komunistické strany a v Německé demokratické republice nastoupil dráhu univerzitního historika, jehož doménou byly dějiny středovýchodní Evropy včetně česko-německých vztahů a dějiny dělnického hnutí. Jeho třídílné paměti jsou podle recenzenta pro českého čtenáře zajímavé vzhledem k původu autora, ale hlavně díky četným kolegiálním stykům, které od šedesátých let udržoval s československými oficiálními historiky. Fuchs však jednal poměrně konformně vůči vládnoucímu režimu a v citlivých otázkách bohužel v jeho pamětech zůstává mnohé nedořečeno.

Kronika

Konference o německy mluvícím obyvatelstvu v poválečném Československu

Martina Miklová

Příspěvek referuje o mezinárodní historické konferenci „Německy mluvící obyvatelstvo v Československu po roce 1945: Stav bádání – prameny – metody – perspektivy“, která se konala ve dnech 12. až 14. listopadu 2008 na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Na jejím uspořádání se podílelo několik institucí: Historický ústav Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy při tomto ústavu, dále Matice moravská, brněnské pracoviště Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, v. v. i., a Společenskovědní ústav Slovenské akademie věd v Košicích.