Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.
Institute of Contemporary History
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.
Institute of Contemporary History
176 Kč
KoupitNásledující články mají původ v projektu, který v roce 2011 inicioval a podpořil Visegrádský fond. Smyslem projektu bylo zkoumat a zhodnotit, jakým způsobem vzájemně reflektují dějiny svých a sousedních zemí národy visegrádské čtyřky. Jedním z hlavních výsledků projektu byla konference „Můj hrdina, tvůj nepřítel: Nasloucháním k porozumění“ (My Hero, Your Enemy: Listening to Understand), uspořádaná začátkem prosince 2011 v Praze, jež se na příkladu srovnání reflexe dějinné role významných historických osobností z podvojné perspektivy dvou středoevropských národů pokusila ilustrovat a interpretovat různé vnímání dějin vlastních a sousedních ve střední Evropě. Vybrána byla řada významných historických osobností, od středověkých panovníků až po Václava Havla a Lecha Wałęsu. Mezi takto paralelně nahlíženými historickými osobnostmi byli i tři státníci, kteří významně spoluurčovali české a slovenské, respektive československé dějiny ve dvacátém století: Tomáš Garrigue Masaryk, Jozef Tiso a Alexander Dubček. Prostřednictvím tří dvojic statí českých a slovenských historiků, které jsou jim věnovány, se časopis Soudobé dějiny vrací k tomu, jak Češi a Slováci nahlíželi a nahlížejí dějiny společného státu, od jehož založení uplynulo v roce 2018 sto let.
Sonda do českého pohledu na osobnost prvního československého prezidenta
Ivan Šedivý
Autor v tomto eseji vychází z předpokladu, že silný masarykovský mýtus, který se utvářel od roku 1918 a který se stal součástí širšího, zakladatelského československého mýtu, reprezentuje několik základních archetypů, které byly charakteristické pro různá období života Tomáše Garrigua Masaryka (1850–1937) i pro různé role, v nichž se postupem času nacházel: Hrdina (především do roku 1918), Otec (především od roku 1914), Filozof (průběžně). S odkazy na dobovou publicistiku a žurnalistiku autor načrtává obrysy té části masarykovského mýtu, která hovoří o jeho mládí, dospívání a osudovém předurčení, a pokouší se o její dekonstrukci.
Masaryk a slovenská otázka
Dušan Kováč
Autor představuje, jak se historicky až do současnosti vytvářel a měnil obraz Tomáše Garrigua Masaryka (1850–1937) ve slovenské společnosti a jak slovenské prostředí ovlivňoval. Masarykovy kontakty i spory se slovenskými intelektuály datuje už do přelomu 19. a 20. století. Významný byl přitom jeho vliv na mladou slovenskou liberální generaci takzvaných hlasistů. Jako zakladatel a první prezident Československé republiky byl Masaryk na Slovensku široce respektovaný. Podstatná změna nastala se zánikem první republiky na podzim 1938, a zejména se vznikem samostatného Slovenského státu v březnu 1939. Moc na Slovensku převzala Hlinkova slovenská ľudová strana, která podle autora vnesla do hodnocení Masarykovy osobnosti a historické role negativní ideologické deformace. Luďáci vykreslovali Masaryka jako nepřítele Slováků, který nedodržel Pittsburskou dohodu, nechal střílet do slovenských dělníků, byl zodpovědný za smrt generála Milana Rastislava Štefánika v roce 1919 a podobně. Propaganda vládnoucí Komunistické strany Československa po roce 1948 část těchto negativních stereotypů převzala a v rámci oficiálního historického výkladu předválečné Československé republiky jako buržoazního státu odsuzovala také její představitele včetně Masaryka, který byl v padesátých letech označován za agenta imperialismu. Důsledky této dvojité ideologické deformace na Slovensku podle autora přetrvávají dodnes, což dokumentuje mimo jiné na skutečnosti, že Masarykovo jméno a zpodobení zde téměř absentuje ve veřejném prostoru (sochy, busty, názvy ulic a institucí a podobně).
Jan Rychlík
Autor nejprve resumuje kariéru politika a římskokatolického kněze Jozefa Tisa (1887–1947). Politicky byl celý život spjat s Hlinkovou slovenskou ľudovou stranou; vždy v ní zastupoval umírněné křídlo, mezi válkami ji reprezentoval i jako ministr v československé vládě, v roce 1939 se stal jejím předsedou. V první Československé republice byl přesvědčeným federalistou, od vyhlášení Slovenského státu v březnu 1939 až do konce života obhájcem slovenské samostatnosti. Jako prezident Slovenské republiky v letech 1939 až 1945 nesl odpovědnost za tamní politický režim, za spojenectví s nacistickým Německem až do konce války i za deportace slovenských Židů. Po válce stanul před Národním soudem a na základě jeho rozsudku byl v roce 1947 popraven. Podrobněji se autor věnuje obviněním Tisa vzneseným v soudním procesu a jeho obhajobě, protože na argumentaci obou stran byly do značné míry založeny postoje pozdějších Tisových odpůrců a příznivců. Česká politika i veřejnost byly po válce v jeho odsuzování jednotné, přičemž za největší zločin pokládaly Tisův podíl na rozbití společného státu, zatímco náhled Slováků na Tisa závisel na jejich hodnocení minulého politického režimu na Slovensku. Dále autor sleduje, jak se v separatistické části slovenského exilu od konce války formoval Tisův kult. Šířil se v tomto prostředí především ve Spojených státech, Kanadě a Argentině, snahy o Tisovo morální očištění ale vyzněly naprázdno. Samostatná pozornost je v článku věnována Tisovým reflexím v českém a slovenském disentu v sedmdesátých a osmdesátých letech. Nakonec autor líčí spory o Tisa, které propukly po roce 1989 na Slovensku a byly součástí „návratu dějin“ do veřejného prostoru. Odehrávaly se kolem pokusů o Tisovu komemoraci a historickou rehabilitaci a pronikly do médií, politiky i historiografie. Stať uzavírá konstatování, že českou společnost Tiso jako historická postava nezajímá, slovenskou ale stále rozděluje: menšina v něm vidí hrdinu a mučedníka, většina neúspěšného a zdiskreditovaného politika.
Sedemdesiat rokov slovenskej diskusie
Milan Zemko
Autor sleduje proměny historického vnímání politika a římskokatolického kněze Jozefa Tisa (1887–1947) ve slovenské společnosti a historiografii. Připomíná, že v meziválečné Československé republice patřil ke konzervativním politikům a umírněným stoupencům slovenské autonomie. Jako prezident Slovenské republiky v letech druhé světové války se přes všechny okolnosti těšil sympatiím velké části slovenské společnosti. Při rozboru kritiky, která v té době zaznívala v československém rozhlasovém vysílání z londýnského exilu i v tisku na osvobozeném území za Slovenského národního povstání, autor konstatuje, že mířila mnohem spíše na luďácký politický režim než na samotného Tisa. To částečně platilo i pro obvinění ve slovenském tisku po válce až do procesu s Tisem před Národním soudem. Jeho verdikt a poprava Tisa se sice obešly bez veřejných protestů, slovenská společnost je ale většinou nepřijala. Dále se autor věnuje snahám o Tisovu rehabilitaci ve slovenské exilové historiografii a podrobněji přibližuje apologetickou argumentaci exilového historika Milana S. Ďurici v Tisově politické biografii, která vyšla roku 2006 na Slovensku a je dosud nejkomplexnější prací o Tisovi. Nakonec seznamuje s výsledky průzkumů veřejného mínění na Slovensku po roce 1989, které byly zaměřeny na hodnocení různých období a osobností ve slovenských dějinách. Vyplývá z nich, že značně větší část Slováků kladně hodnotí slovenské protifašistické povstání než tehdejší slovenský režim a že počet odpůrců Tisa je výrazně větší než množství příznivců. Zajímavé však je, že ocenění povstání pro některé respondenty není v rozporu se sympatiemi k luďáckému režimu.
Stanislav Sikora
Autor přibližuje a bilancuje politickou kariéru Alexandra Dubčeka (1921–1992) a v závěru představuje názory současné slovenské společnosti na jeho osobnost a historickou roli. Dubčekův osobnostní, a hlavně politický vývoj podle něj zásadně ovlivnil fakt, že vyrůstal v rodině slovenského komunistického vizionáře Štefana Dubčeka (1892–1969. Dlouhých čtrnáct let (1925–1938) prožil v Sovětském svazu, kam jeho otec odešel budovat komunismus s mezinárodním družstvem Interhelpo. Později v padesátých letech (1955–1958) pak v Moskvě studoval na Vysoké škole politické Ústředního výboru KSSS. Oba tyto pobyty ho podle autora zásadně ovlivnily v přesvědčení, že socialismus sovětského typu potřebuje zásadní reformu, zejména ve směru humanizace a demokratizace. V tomto duchu se snažil působit už v letech 1963 až 1967 ve funkci prvního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska. Největší pozornost autor věnuje období pražského jara, jehož symbolem se Dubček stal, poté co byl v lednu 1968 zvolen prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Československa, a krachu reformního procesu po intervenci vojsk Varšavské smlouvy. Zamýšlí se nad Dubčekovým politickým charakterem a některými spornými politickými kroky, diskutuje některé argumenty jeho kritiků. Po dvacetiletí 1970 až 1989, v němž byl vyloučen z veřejného života a sledován Státní bezpečností, se Dubček dočkal návratu do politiky jako předseda Federálního shromáždění a podílel se tak na demokratické transformaci Československa. Podle průzkumů veřejného mínění na Slovensku, které autor přibližuje, vcelku převažuje ve slovenské společnosti pozitivní hodnocení Dubčeka, zájem o něj ale postupně klesá, zatímco v zahraničí zůstává nejznámějším slovenským politikem.
Oldřich Tůma
Autor přibližuje, jak se vyvíjely náhledy české společnosti na Alexandra Dubčeka (1921–1992) od roku 1968 do současnosti v souvislosti s politickými událostmi, jejichž aktérem byl. Základní rozdíl v českém vnímání oproti slovenskému nachází v tom, že Češi nevidí v Dubčekovi politika slovenského, ale československého v širším, „společném“ smyslu slova. Jejich názor na něj se podle Tůmy vyvíjel od původního, spíše zdvořilého zájmu na začátku roku 1968, kdy se Dubček stal prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Československa, přes rostoucí sympatie během jara až po obdiv a takřka adoraci, jež si v nejvypjatějších momentech srpna 1968 nijak nezadala s pohledem ze Slovenska; a potom přes rostoucí rozpaky, promíšené s jistým politováním, až po poměrně kritický odstup. Tyto různé pohledy na Dubčeka se střídaly, ale s uplývajícím časem už existují souběžně. V době takzvané normalizace, kdy byl Dubček vyloučen z veřejného života, vztah společnosti k němu ztrácel reálnou dimenzi, a jestliže stále mezi lidmi přetrvávala jeho popularita, měla co dělat s Dubčekem jako symbolem „socialismu s lidskou tváří“, dřívějších nadějí a lepších časů. V českém disentu se zároveň objevily kritické reflexe Dubčekovy politiky za pražského jara. Po roce 1989 se pražské jaro a s ním i Dubček stali součástí politického boje o podobu probíhající společenské a ekonomické transformace, z čehož plynuly občas i ostré útoky na jeho osobu. Čeští historikové jsou k Dubčekovi celkově kritičtější než slovenští, i když i mezi nimi se najdou jeho pevní zastánci. Autor uzavírá, že dnes je Dubček v českém prostředí vnímán bez zvláštních emocí, s chladným odstupem, ale zároveň diferencovaně. Je vnímán jako součást našich vlastních dějin, přitom ale asi nikoli jako historická osobnost, jíž bychom se chtěli chlubit
Politická role Sovětské armády a jejích místních spojenců v „normalizaci“ Československa (1968–1969)
Marie Černá
Studie se zabývá politickým působením Sovětské armády v Československu po intervenci z 21. srpna 1968 a její spoluprací se sympatizanty z řad Komunistické strany Československa. Autorka dané téma sleduje v rané fázi takzvané normalizace (do jara 1970) a především v lokálním měřítku, svůj výzkum nicméně vztahuje k širšímu dobovému kontextu a vyvozuje z něj obecnější závěry. Přestože oficiálně přijatá dohoda o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československa deklarovala, že se Sovětská armáda nemá vměšovat do vnitřních záležitostí československého státu, rozvíjelo sovětské vedení plány, jak přítomnosti své armády v zemi politicky využít. Sovětští důstojníci se podíleli na šíření sovětské propagandy, navazovali kontakty se zdejšími protireformně naladěnými funkcionáři, vystupovali na jejich fórech, stěžovali si na nepřátelské projevy u československých politických orgánů a vytvářeli tak celkově tlak na legitimizaci nových poměrů. Autorka přitom ukazuje, že zásadní význam pro úspěch těchto snah měli místní prosovětští aktivisté, kteří se od počátku se Sovětskou armádou stýkali a přebírali její politickou agendu. Zcela v intencích sovětských záměrů prosazovali „normalizaci“ zdola, když iniciovali čistky v různých orgánech, žádali odstranění činitelů vystupujících proti přítomnosti Sovětské armády a sami se podíleli na pozdějších politických prověrkách. Aktivně se zasadili o změnu oficiálního přístupu k Sovětské armádě a pomohli prolomit její zpočátku téměř jednotný bojkot ze strany československé společnosti. Své osobní kontakty přitom využili ke zprostředkovávání manifestačních „družebních“ styků a k přijímání sovětských vojáků v československých školách a podnicích. Autorka se zamýšlí nad důvody postojů těchto aktivistů, kteří se většinou rekrutovali ze „starých“ (předválečných) a „zasloužilých“ členů KSČ, a ilustruje zmíněný vývoj konkrétními příklady. Závěrem upozorňuje, že byť na úrovni žité zkušenosti jsou různé podoby československo-sovětské „družby“ po roce 1968 často považovány za pouhé formální úkony bez hlubšího smyslu, z hlediska sovětské politiky šlo o promyšlenou a centrálně plánovanou propagandistickou činnost, která přispěla k prosazení sovětské interpretace pražského jara a srpnové invaze a k diskreditaci jejích odpůrců.
Milovice v době sovětské vojenské přítomnosti na území Československa (1968–1991)
Prokop Tomek
Studie se pokouší v ucelené podobě zachytit různé stránky spjaté s přítomností sovětské vojenské posádky ve středočeské obci Milovice v letech 1968 až 1991. Opírá se přitom do značné míry o lokální archivní a jiné prameny. Autor nejprve stručně představuje historii Milovic. Tato lokalita i s okolím byla od počátku dvacátého století významně modelována pod vlivem unikátního vojenského výcvikového prostoru v místní části Mladá, který sloužil postupně rakousko-uherské, československé, německé, znovu československé a nakonec sovětské armádě. Milovice tak tvoří ojedinělé prostředí, které v současnosti prochází přeměnou z oblasti zatížené chátrajícími vojenskými objekty a ekologickými škodami v dynamicky se rozvíjející menší město. Zvláště zajímavá kapitola tohoto místa se začala psát po 21. srpnu 1968, kdy intervenční Sovětská armáda převzala zdejší vojenský prostor a zřídila zde nejen početnou posádku, ale také sídlo Střední skupiny sovětských vojsk. Milovice se tak staly nejen prominentní a přísně střeženou zónou, ale i politickým symbolem sovětské vojenské přítomnosti v Československu.
Autor se zaměřuje především na vývoj vztahů mezi místními obyvateli a příslušníky sovětské posádky (patřili k ní nejen vojáci, ale i rodiny důstojníků a civilní zaměstnanci), ale také na změny zdejšího prostředí i každodenního života a na důsledky sovětského pobytu v daném období. Sleduje protesty místních občanů proti sovětské invazi, jejich odmítavé reakce na usídlení sovětské posádky a poté postup takzvané normalizace na Milovicku a v nymburském okrese, vyznačující se změnou postojů místních politických orgánů a stranickými prověrkami, navazováním styků se Sovětskou armádou i manifestačními návštěvami oficiálních státních a stranických činitelů. Zevrubně popisuje problematickou bezpečnostní situaci v Milovicích s množstvím drobnějších kriminálních incidentů i zostřenou policejní kontrolou, vážné ekologické škody, zejména znečištění vodních zdrojů a půdy ropnými produkty, problémy obyvatel se zásobováním pitnou vodou, potravinami a průmyslovým zbožím (ale i oblíbené nákupy místních v nadstandardně zásobených sovětských prodejnách), dopravní komplikace, devastaci obytných a veřejných prostor, spojenou s častým nerespektováním předpisů a pravidel soužití ze strany sovětských občanů. Líčí ale také neformální kontakty domácích obyvatel se sovětskou posádkou, často za účelem nelegálního výměnného obchodu nedostatkového zboží, a vedle toho oficiální projevy československo-sovětské „družby“. Trvalým průvodním rysem sovětské přítomnosti byly stížnosti místních obyvatel na rozmanité problémy, které byly na příslušných místech řešeny většinou jen formálně nebo vůbec, a marná snaha o zjednání nápravy.
TESAŘ, Jan: Česká cikánská rapsodie. Sv. 1: Vzpomínky Josefa Serinka; TESAŘ, Jan: Místo epilogu: Rozhovor s Josefem Ondrou; Dokumenty; sv. 2: TESAŘ, Jan: Komentáře ke vzpomínkám Josefa Serinka; sv. 3: Mapy, tabulky, diagramy: Partyzáni na Vysočině; TESAŘ, Jan: Serinkovské inspirace. Praha, Triáda 2016, 502 + 635 + 208 stran, ISBN 978-80-87256-86-2.
Rozsáhlé třísvazkové dílo je výjimečným a netradičně koncipovaným celkem, který vznikal dlouhá léta. První část obsahuje edici vzpomínek romského partyzána Josefa Serinka (1900–1974), tak jak je historik Jan Tesař zaznamenal v sérii rozhovorů, které s ním vedl v letech 1963 a 1964. Druhý svazek tvoří Tesařovy komentáře k Serinkovu vyprávění, v nichž jako historik objasňuje řadu detailů k tématu, koriguje Serinkovy informace jejich porovnáním s archivními a dalšími prameny a začleňuje jeho vzpomínky do kontextu odboje v Protektorátu Čechy a Morava a dějin regionu na Českomoravské vysočině, kde Serinkova partyzánská skupina působila. Náplní třetí části je historický esej, v němž Tesař podle autora polemicky promýšlí souvislosti mezi konkrétní podobou partyzánského hnutí v Čechách, na Moravě a na Slovensku za druhé světové války a mezi delšími tradicemi českého a slovenského politického myšlení a politické kultury, s cílem zvážit možnosti odporu vůči moderním diktaturám. Historik Jan Tesař (narozen 1933) již jako student v padesátých letech sbíral autentická svědectví o odboji proti německé okupaci, během šedesátých let se stal předním odborníkem na dějiny protektorátu a německou okupační politiku, v letech 1969–1970 a 1971–1976 byl z politických důvodů vězněn, v roce 1977 patřil k prvním signatářům Charty 77 a po emigraci v roce 1980 žil ve Spolkové republice Německo a ve Francii.
Vítězslav Sommer
Tesařova publikace podle autora promlouvá k řadě důležitých témat současné historiografie. V první řadě je nejen významným příspěvkem k dějinám Romů v českých zemích a Československu, ale obecně prostřednictvím konkrétního lidského osudu zkoumá místo marginalizovaných společenských skupin v odborných i populárních výkladech minulosti. Zároveň se pokouší o kritické zhodnocení možností práce s pamětníky a obecně využívání vzpomínek pro poznání minulosti, čímž vstupuje do aktuálních diskusí o paměti a metodologii orální historie. Z hlediska vlastního Tesařova díla je završením jeho dlouholetého a po roce 1968 na delší dobu přerušeného studia dějin protektorátu a protifašistického odboje. Autor zdůrazňuje, že Tesař psal své práce vždy v souvztažnosti a dialogu s aktuálním politickým a společenským děním. Jeho historické texty tak často promlouvaly k citlivým otázkám doby, stejně jako na druhé straně jeho politické psaní z pozic opozičního aktivisty po roce 1968 vycházelo z historiografických analýz. Na rozboru eseje Serinkovské inspirace ve třetím svazku díla pak autor ukazuje kontinuity a konstanty Tesařova historického a politického myšlení.
Několik úvah o „České cikánské rapsodii“
Vladimír Černý
Autor se soustředí na otázku, jaké místo Tesařova trilogie zaujímá v historiografii partyzánského odboje v českých zemích za druhé světové války. V první části příspěvku přehledně rekapituluje dosavadní stav výzkumu od padesátých let minulého století a poté konstatuje, že v tomto kontextu znamená Česká cikánská rapsodie jako Tesařovo životní dílo nepochybně značný přínos a inspiraci. Unikátní je podle něj zejména v tom, že poprvé v samostatné práci představuje aktivního účastníka protinacistického odboje z řad Romů. V edici autentických vzpomínek zachycených v řadě rozhovorů z první poloviny šedesátých let vypráví strhující příběh Josef Serinka (1900–1964), který byl za protektorátu internován v takzvaném cikánském táboře v Letech u Písku a po svém útěku zorganizoval a vedl na Českomoravské vysočině partyzánskou skupinu. Autor oceňuje Tesařovy podrobné historické komentáře, analýzy a zjištěné detaily, které připojil k edici ve druhém svazku publikace, a kriticky glosuje některé momenty, týkající se například užívané terminologie, nacistické konfidentské sítě na Moravě nebo německého bezpečnostního aparátu a soudních instancí v protektorátu. Rozpaky v něm pak vzbuzuje závěrečný svazek publikace. Tesařovo hodnocení partyzánského boje v globálním měřítku od počátku 19. století zde podle něj vychází z velmi omezeného a zastaralého výběru literatury a obsahuje řadu sporných i zavádějících tvrzení.
Josef Serinek a Jan Tesař jako výzva pro současný výzkum dějin Romů ve dvacátém století
Helena Sadílková
Autorka komentuje trojsvazek Česká cikánská rapsodie z perspektivy dosavadního poznání historie Romů na území Československa. Konstatuje, že je dílem inspirativním jak po stránce tematické a faktografické, tak i metodologické a interpretační. Vyzdvihuje unikátnost vyprávění Josefa Serinka (1900–1964), které zaznamenal historik Jan Tesař v letech 1963 a 1964, jako jednoho z nejstarších pramenů romské provenience k dějinám Romů v českých zemích v první polovině dvacátého století, včetně jejich válečné genocidy. Blíže se zastavuje u několika témat úzce souvisejících s konkrétními momenty Serinkova vyprávění, jako je například zapojení Romů do bojů za osvobození Československa, svědectví o takzvaném cikánském táboře v Letech u Písku, důsledky prvorepublikového zákona „o potulných cikánech“ a snahy o sebeorganizaci Romů v meziválečné Evropě. Mezi nejsilnější aspekty celého díla řadí zaprvé Tesařovu interpretaci holokaustu protektorátních Romů jako tragédie, jež zásadně poškodila československou společnost jako celek, a zadruhé způsob, jakým Tesař Serinka jako romského přeživšího a zároveň jako bojovníka za svobodu umisťuje do vyprávění o genocidě, jež se odehrála se zásadním přispěním českého obyvatelstva. Autorka ukazuje, jak křehký a nesamozřejmý zůstává Tesařův obraz Serinka coby „romského hrdiny československého boje za svobodu“ v kolektivní paměti české společnosti včetně její romské části.
V odpověď na polemiku Miloše Havelky
Pavel Kolář
Polemika se týká Havelkovy recenze na knihu Pavla Koláře a Michala Pullmanna Co byla normalizace? Studie o pozdním socialismu (Praha, Nakladatelství Lidové noviny – Ústav pro studium totalitních režimů 2016), která vyšla s názvem „Ideologická kritika ideologické kritiky normalizace“ v minulém čísle Soudobých dějin (roč. 25, č. 1–2, 2018, s. 229–243). Autor oponuje recenzentově výtce, že přístup autorů knihy Co byla normalizace? je založen na selektivně zvolené literatuře, s tím, že je zakotven v hlavních proudech mezinárodního bádání o sociálních a kulturních dějinách socialistických diktatur. Jestliže jejich statě v knize mají poněkud programatický charakter a nejsou vždy argumentačně dotažené, jak konstatuje Havelka, vysvětluje to Kolář záměrem vznést podněty k dalšímu bádání, a nikoli sepsat historickou syntézu, jak požaduje Havelka. Zároveň konstatuje, že z celkově koncepčního hlediska se jejich pohledy podstatně odlišují od Havelkova stanoviska, které vychází z teorie totalitarismu a je podle jeho názoru četnými empirickými studiemi překonané. Pojetí Koláře s Pullmannem je přitom vším jiným než omluvou, zlehčováním, nebo dokonce skrytou sympatií se socialistickou diktaturou, jak naznačuje recenze. Jestliže jejich přístup je snad „ideologický a angažovaný“, pak jen v tom smyslu, že jim jde o sebereflexi společnosti, která byla spoluodpovědná za minulé poměry a nemůže si nalhávat, že za všechno mohli „bolševici“. Ve svých statích usilují také o historizaci normalizačního režimu, který nelze poměřovat výsledným krachem, ale jen z dobových souvislostí, intencí i iluzí. V tomto smyslu nepovažují ani ideologii v době normalizace za jednoduše vyprázdněnou, nýbrž se snaží postihnout její funkční sémantiku. Dále autor polemizuje s Havelkou o interpretaci konceptu legitimity u Maxe Webera, o místě násilí v tomto konceptu a jeho využitelnosti při analýze mechanismů stabilizace normalizačního režimu. Závěrečnou část věnuje Kolář obhajobě své statě o pražském jaru 1968 proti Havelkově kritice.
Lucie Rajlová
VANĚK, Miroslav – MÜCKE, Pavel: Velvet revolutions: An oral history of Czech society. New York – Oxford, Oxford University Press 2016, ix + 251 strana, ISBN 978-0-19-934272-3.
Je to podle recenzentky v české historiografii výjimečný úspěch, když tak renomované nakladatelství jako Oxford University Press vydá titul, který ji reprezentuje. Právě to se podařilo Miroslavu Vaňkovi a Pavlu Mückemu s publikací Sametové revoluce: Orální historie české společnosti. Jedná se o průkopnické dílo, které na základě orální historie systematicky zprostředkovává a interpretuje vnímání, smýšlení, názory a postoje „obyčejných lidí“ ve více než dvacetiletém období od pražského jara do pádu komunistického režimu a demokratické transformace, a navíc svým zaměřením na zahraniční publikum umožňuje jejich pochopení přes mentální bariéru bývalé železné opony. Publikace je založena na analýze a interpretaci více než tří stovek metodicky vedených rozhovorů, které vznikaly převážně v letech 2006 až 2013 a jejichž cílem bylo zaznamenat příběhy a zkušenosti „obyčejných lidí“ ve vymezeném období a strukturovaně ve vztahu k několika ústředním tématům, jako je politika, rodina, škola a vzdělání, zaměstnání a nezaměstnanost, vnímání Západu, cestování, volný čas.
Robert Kvaček
BROKLOVÁ, Eva: Antonín Švehla: Tvůrce politického systému. Praha, Academia 2017, 527 stran, ISBN 978-80-200-2711-5.
Kniha podle recenzenta překonává dosavadní životopisné práce o Švehlovi, současně je ale důkazem obtíží s jeho historickým zobrazováním. Antonín Švehla (1873–1933), dlouholetý předseda agrární strany a ve dvacátých letech předseda československé vlády, žil politikou, ale jako bytostný praktik. Neměl potřebu teoreticky reflektovat politiku ani své kroky a nezanechal osobní archiv, což historikům ztěžuje práci. Broklová koncipovala politickou biografii s širokými znalostmi pramenů, v obsáhlém rámci a se zaměřením na Švehlovu roli v utváření a fungování politického systému první Československé republiky, inspiruje ale také k přemýšlení o tehdejší stranické různosti, o místě Hradu v politickém systému, o práci vlád a jejich řízení, o vytváření koalic a opozici. Lze jen litovat, že se autorka neodvážila psychologičtějšího přístupu, který si historické životopisy žádají.
Milan Hauner
WEBER, Thomas: Becoming Hitler: The Making of a Nazi. New York, Basic Books 2017, 423 strany, 2 mapy, 32 fotografií, ISBN 9780465032686;
PLÖCKINGER, Othmar: Unter Soldaten und Agitatoren: Hitlers prägende Jahre im deutschen Militär 1918–1920. Paderborn, Ferdinand Schöningh 2013, 377 stran, 26 ilustrací, ISBN 978-3-506-77570-2.
Podle recenzenta zůstávalo dlouho nezodpovězenou otázkou, jak se Adolf Hitler stal nacistou, tedy plnokrevným stoupencem a ideologem nacionalistické a rasové doktríny, která prohlásila Židy a bolševiky za nepřátele německého národa. Hilerovo vlastní podání, že k tomu došlo už během jeho učňovských let ve Vídni, je zcela nevěrohodné. Muselo se to stát až po první světové válce, v chaosu krátce po porážce Bavorské republiky rad v květnu 1919. Recenzent přibližuje tehdejší události, Hitlerovu situaci a okolnosti jeho konverze k nacismu a porovnává obě publikace, které se soustředí na toto období. Chválí Weberův živý jazyk oproti těžkopádnému stylu Plöckingera, na druhé straně ale Plöckinger všechny argumenty precizně dokumentuje, zatímco Weber neváhá sahat pro potvrzení svých závěrů k obskurním zdrojům.
Prokop Tomek
JANDEČKOVÁ, Václava: Falešné hranice: Akce „Kámen“. Oběti a strůjci nejutajovanějších zločinů StB 1948–1951. Praha, Argo 2018, 558 stran, ISBN 978-80-257-2408-8.
Autorka se ve většině svých publikací věnuje tématu provokací na falešných hranicích s krycím názvem akce „Kámen“, které inscenovala Státní bezpečnost poblíž skutečné státní hranice s americkou okupační zónou v Bavorsku, respektive se Spolkovou republikou Německo, v počátečním období existence komunistického režimu. Jak recenzent vysvětluje, jejich záměrem bylo získat od lidí prchajících na Západ informace o údajné ilegální činnosti a kontakty na její aktéry během výslechu, který vedli v úřadovnách na falešné hranici anglicky mluvící příslušníci StB převlečení do amerických uniforem. Zadržení potom končili na dlouhá léta ve vězení a většinou až do konce života nezjistili, že se stali obětí cynické provokace. Recenzent představuje jednotlivé kapitoly knihy, v nichž autorka zpracovává relativně samostatné příběhy lidí, kteří uvázli v této ďábelské pasti. Konstatuje, že autorka posunula dosavadní úroveň poznání, když detailněji rekonstruovala méně známé případy, ale zejména objevila a popsala kauzy zcela neznámé. Zásadní je poznatek, že se Státní bezpečnosti dařilo úspěšně využívat tuto metodu až do roku 1951, kdy její uplatňování současná historiografie už nepředpokládala. Kniha je poutavě napsaná a vyniká komplexním přístupem, který kombinuje výsledky archivního výzkumu, rozhovorů s pamětníky a vlastního terénního průzkumu na místech událostí.
Markéta Devátá
TICHÝ, Martin: Smrt bez spravedlnosti: Mrtví Ratajského lesa. Praha, Ústav pro studium totalitních režimů 2017, 439 stran, ISBN 978-80-87912-90-4.
Tématem knihy je vražda vesnické komunistické funkcionářky Anny Kvašové v Ratajském lese na Kutnohorsku ve východních Čechách v lednu 1952, která vyvolala v regionu rozsáhlé bezpečnostní a soudní represe, jejíž viníci však byli odhaleni a odsouzeni k smrti až o pět let později. Recenzentka oceňuje autora za důkladnou znalost problematiky, kontextuální uchopení případu, promyšlenou výstavbu textu i živý jazyk. Autor pečlivě rekonstruuje příběh vraždy i hledání a opožděného odhalení viníků, rozkrývá schematismus vyšetřování založeného na tezi o „třídních nepřátelích“ na vesnici, poskytuje diferencovaný vhled do reakcí lokálních funkcionářů na tlak z centra, sleduje i propagandistické využití kauzy a udržuje si přitom odstup od „snadných“ ideologizujících výkladů. V celém případu však podle recenzentky stále zůstávají otazníky, zejména pokud jde o motivy a skutečné záměry pachatelů.
Michal Sklenář
KAFKA, Jan: V hodině velké zkoušky: Církevní politika státu v severovýchodních Čechách v letech 1948–1960. Červený Kostelec, Pavel Mervart 2017, 399 stran, ISBN 978-80-7465-260-8.
Podle recenzenta představuje Kafkova monografie hodnotný vklad do bádání o českých církevních dějinách ve dvacátém století, jenž poskytuje nejen uspořádané informace, ale i metodické podněty pro zkoumání lokálních poměrů ve vztahu ke střední i centrální úrovni v kontextu politiky komunistické strany a státu v padesátých letech minulého století. Uznání si zaslouží komplexní záběr, zahrnující mimo jiné nekatolické církve a společenství řeholních řádů (zatímco mužské řády byly zakázané, ženské směly omezeně působit), zdařilou analýzu fungování instituce církevních tajemníků nebo historii královéhradecké diecéze jako složitého organismu církevní správy v daném období. Autor se nevyhýbá tématu spolupráce kněží se Státní bezpečností a obvyklou klasifikaci jejich postojů ve vztahu ke komunistickému režimu navrhuje doplnit o novou kategorii. Poněkud jednostranné je využití zdrojů, mezi nimiž zřetelně převažují státní archivy a víceméně absentují prameny církevní.
Zdenko Maršálek
STROH, Frédéric – QUADFLIEG, Peter M. (ed.): L’incorporation de force dans les territoires annexés par le IIIe Reich 1939–1945 / Die Zwangsrekrutierung in den vom Dritten Reich annektierten Gebieten. Strasbourg, Presses universitaires de Strasbourg 2016, 228 stran, ISBN 978-2-86820-536-0.
Dvojjazyčný francouzsko-německý sborník je výsledkem mezinárodní spolupráce historiků nad tématem nucené služby v německém vojsku za druhé světové války na územích okupovaných a případně také anektovaných třetí říší. Po stručném nástinu dané problematiky recenzent upozorňuje na skutečnost, že po válce byla služba příslušníků vlastního národa v okupační německé armádě, bez ohledu na její okolnosti, v rozporu s hrdinskými mýty o celonárodním odporu proti okupantům, které vznikaly v jednotlivých osvobozených zemích. To bylo také důvodem, proč vzpomínky na ni byly vytlačovány z historické paměti dotyčných národních společenství, a také zájem historiků o toto téma byl okrajový a zůstal dlouho omezený na vlastní národní rámec. Právě recenzovaná publikace demonstruje možnosti, které zde nabízí mezinárodní spolupráce, případně transnacionální perspektiva. Autorskému týmu se povedlo srovnat situaci na různých teritoriích (Francie, Belgie, Lucembursko, Polsko, Slovinsko), ukázat, že jakkoli nucená služba v německém vojsku byla společná pro různá území, její okolnosti a projevy ani zdaleka nebyly identické, a posunout tak chápání problematiky na nadnárodní úroveň.
Karel Černý
HYÁNKOVÁ, Tereza: Z Alžírska do budoucnosti: Kabylská migrace do České republiky. Pardubice, Univerzita Pardubice 2015, 257 stran.
Česká antropoložka v této knize nabízí porozumění fenoménu migrace z Kabýlie. Podle recenzenta jde o informačně bohatou a hutnou, avšak mimořádně čtivou knihu, založenou na terénním výzkumu v Alžírsku, Francii a Česku, nadstandardní jazykové kompetenci a výborném přehledu akademické literatury. Jakkoli se jedná o případovou studii specifické etnické skupiny, představuje relevantní příspěvek do současné obecnější debaty o migraci z Blízkého východu. V korespondenci s výkladem autorky recenzent objasňuje historický kontext v podobě sociálních, kulturních a politických kořenů kabylské migrace do Francie jako koloniální metropole, její průběh, charakteristické znaky a problémy, které přinášela. Poté zprostředkuje zjištění autorky o kabylské migraci do České republiky, jejíž počátky spadají do devadesátých let.
Tematická edice dokumentů z bělehradských archivů
Jan Pelikán – Ondřej Vojtěchovský
V úvodu autoři zasazují edici do historického kontextu. Připomínají sympatie a iluze o Jugoslávii, které přetrvávaly ve všech vrstvách československé společnosti po celou dobu existence státního socialismu v Československu (1948–1989), a uvádějí jejich důvody. Tyto sympatie vyvrcholily v době pražského jara a po sovětské invazi v srpnu 1968, kterou jugoslávské vedení odsoudilo. Titovo vedení však vnímalo zdejší reformní proces ambivalentně a snažilo se vyvarovat kroků, které by Sovětský svaz mohl vnímat jako vměšování do sféry svých zájmů. Za takzvané normalizace v sedmdesátých a osmdesátých letech pak udržovalo s vládnoucími československými komunisty v zásadě přátelské vztahy. Odstaveným představitelům takzvaného obrodného procesu tyto souvislosti unikaly, což je zřejmé například z iniciativy vytvořit po sovětské invazi exilovou vládu v Bělehradě, z pozdějšího pokusu bývalého tajemníka Ústředního výboru KSC Zdeňka Mlynáře (1930–1997) získat v Jugoslávii politický azyl nebo z osobního dopisu bývalého prvního stranického tajemníka Alexandra Dubčeka (1921–1992) adresovaného Josipu Brozi Titovi. Edice obsahuje jedenáct dokumentů z let 1970 a 1977, jejichž originály jsou uloženy v bělehradských archivech.
Oldřich Tůma v tomto příspěvku přibližuje životní dráhu historika Karla Kaplana, který se v roce 2018 dožil devadesáti let. Jeho kariéra příznačným způsobem dokládá osudy celé jedné generace českých historiků – platí to i ve smyslu, že byl nejen historikem, ale v mnoha ohledech též aktérem a spolutvůrcem nejnovějších československých dějin. Narodil se 28. srpna 1928 v Horním Jelení na Pardubicku ve východních Čechách. Po roce 1948 šestnáct let pracoval v různých funkcích v aparátu Komunistické strany Československa. Historii se naplno věnoval od roku 1964, kdy nastoupil do Historického ústavu ČSAV. V šedesátých letech se podílel na činnosti několika historických komisí, které prošetřovaly akty nezákonné perzekuce z padesátých let, což podstatně ovlivnilo jeho pohled. V roce 1970 byl vyloučen z KSČ, pracoval jako topič a několik měsíců strávil ve vyšetřovací vazbě. V roce 1976 odešel do exilu ve Spolkové republice Německo a intenzivně publikoval. Ve svých četných monografiích a studiích, které byly hojně překládány do světových jazyků, popisoval a nemilosrdně analyzoval fungování komunistického režimu v Československu. Po návratu do vlasti se stal jednou z vůdčích osobností nově založeného akademického Ústavu pro soudobé dějiny v Praze. Od počátku devadesátých let vydal další desítky základních prací, bez nichž si historiografii Československa pro období 1945 až 1969 vůbec není možné představit.
Personální bibliografie historika Karla Kaplana, kterou zpracovala Eva Štěpánová, obsahuje záznamy téměř všech jeho prací a podstatnou část recenzí, polemik a ohlasů na ně. Na závěr je zařazen výběrový přehled publikací a textů věnovaných Kaplanově osobnosti a dílu.
